Už je to rovných dvacet let, co jsem 2. prosince 2004 dokumentovala pohřeb P. Antonína Dominika v Ostrožské Lhotě, který zemřel 25. listopadu. Pohřbu se tehdy zúčastnilo mnoho kněží a hlavním celebrantem byl tehdejší olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Rakev mimo jiné nesl také P. Josef Nuzík. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že ostřím na budoucího olomouckého arcibiskupa.
P. Antonín Dominik se narodil 25. června 1914 v Ostrožské Lhotě a byl synovcem P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.
Synovec P. Dominik šel ve strýčkových šlépějích a věrně sloužil až do vysokého věku v kostele sv. Jakuba Staršího ve své rodné Ostrožské Lhotě. Samozřejmě, že často sloužil mše svaté také na Svatém Antonínku. Navázal tak na práci svého strýčka, když začal zpočátku občas sloužit v neděli mši svatou na Svatém Antonínku. Později dostal pořad bohoslužeb na poutním místě řád a časem se k němu přidal další rodák z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Bachan, který odešel na věčnost v roce 2005. Co tito kněží započali, pokračuje až do dnešních dnů.
Prázdninová návštěva větrného mlýnu v Kuželově, Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou a dětského hřiště v Ostrožské Lhotě
Druhý den našeho společného užívání jsme s vnučkou a vnukem zamířili do Kuželova na prohlídku tamního větrného mlýnu, který je v majetku Technického muzea Brno. V dobách, kdy jsem dělala zpravodajku v různých okresních novinách, byla tato oblast mým rajónem, takže jsem tam jezdila docela pravidelně. Hlavně ale samozřejmě na nedělní program Horňáckých slavností. Tato místa jsem křižovala často i v sedle kola. Od těch dob se ale i zde mnohé změnilo.
KUŽELOVSKÝ MLÝN A VZPOMÍNÁNÍ
Do areálu se vcházelo od silnice boční brankou v plaňkovém plotu. I tehdy tam stála stodola, která se ale po rekonstrukci proměnila ve vstupní budovu do areálu, kde je dnes pokladna, upomínkové předměty i toalety. U kuželovského větráku jsem se většinou v minulosti potkávala s panem rídícím Františkem Okénkou. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy ho tam fotil můj syn Filip do cyklu Stáří pro závěrečnou práci ve škole. Já sama jsem ho fotila u kuželovského větráku a v přilehlém stavení v roce 2010. Do mlýna mne tedy vnukové přivedli po třinácti letech a mně se ve vzpomínkách vracelo mnoho chvil, které jsem zde jako novinářka prožila. Děti měly o všechno zájem a výhodou bylo, že jsme byli v areálu první hosté, takže jsme si prohlídku pěkně užili.
Z Kuželova jsme potom jeli rovnou do přístavu Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou.
PROMĚNA BAŤOVA KANÁLU
Novodobou historii Baťáku znám dost dobře. Jako dnes si pamatuji, jak jsme seděli na tiskovce ještě ve staré budově veselského městského úřadu u hlavní silnice v roce 1998 a architekt Ivo Ondračka tam předkládal novinářům svou vizi o obnově vodní trasy Baťova kanálu s využitím pro turistiku. Apeloval, že je třeba vybudovat především infrastrukturu – přístaviště v jednotlivých obcích na trase Baťáku, servisy, íčka, občerstvení a ubytování, aby bylo turistům co nabídnout. Vzpomínal tehdy podobné kanály v Holandsku. Přiznám se, že jsem si tehdy nedovedla zcela představit, co má vizionář Ondračka na mysli. Když jsem ale minulý týden přijela s dětmi do veselského přístavu, tak jsem to pochopila naplno. Nádherný přístav s kotvením lodí v laguně, nové apartmány, plocha pro kempování, nová restaurace, informace, servis pro kola i lodě, půjčovna kol, koloběžek i různých lodí – od kanoí, přes malé motorové čluny až po hausbóty. K tomu moderní WC, sprchy i umývárna nádobí. Hřiště pro děti, v dosahu pítko pro lidi i psy, gril, workoutové hřiště, park pro skejťáky i koloběžky a lanové centrum. Vše perfektně vychytané a srovnatelné – ne-li lepší než na západ od našich hranic. Místo k rekreaci, které už dnes táhne do Veselí nad Moravou desetitisíce turistů ze všech koutů naší země i ze zahraničí. Do města, které bylo v době převratu v roce 1989 šedivým městem a rozhodně nepatřilo k turistickým ani kulturním místům naší krásné země. Vnuci se vrhli na hřiště a já šla zjistit, jak jezdí výletová loď Danaj. Měli jsme štěstí! Byl státní svátek, takže přidali jednu vyjížďku navíc a já koupila padesátiminutová plavbu pro všechny tři za 210 Kč. Odskočili jsme si domů na oběd a vrátili se do přístavu, kde se dětem na hřišti moc líbilo. Za hodinu jsme vypluli a po návratu zase zakotvili u hřiště.
Další den patřilo dopoledne lanovému centru u Baťáku. Jeden lístek vyšel děti na tři hodiny na 120 Kč. Dostaly na ruky náramek a mohly tam běhat a jezdit na obří skluzavce do znavení těla. Fakt je ten, že jsme tam v horku ani celé tři hodiny nevydrželi. Ještě musím upozornit, že v přístavu je zpoplatněné parkování všechny dny v roce. První půlhodina je zdarma a další hodiny vyjde na 30 Kč. Za 50 Kč, ale můžete v areálu parkovat 24 hodin. Když jsem do automatu hodila padesátikorunu, tak mně vyjel lístek s platností do 13.17 příštího dne, což je v porovnání s jinými městy naší země úplně v pohodě. A to nemluvím o zahraničí. Také v nové restauraci odpovídají ceny podobným zařízením v jiných městech. Platit zde lze ale pouze kartou. Kdo s bezhotovostním stykem nesouhlasí, tak se tady nenají ani nenapije. Připomnělo mně to Holandsko, kde mne před dvěma roky překvapilo, že se nedostanu ani na veřejný záchod bez karty a platbu kartou tam tehdy vyžadovali i v občerstvení v maringotce. To jsem tehdy nechápala a pomalu se to vkrádá i k nám.
OSTROŽSKÁ LHOTA VEDE
Odpoledne jsme s vnuky státní svátek, připomínající Jana Husa, prožili na dětském hřišti v Ostrožské Lhotě. Podle mne je to jedno z nejlepších dětských hřišť široko daleko. Proč? Leží u potoka a mezi tím vede jen cyklostezka a žádná silnice. Samozřejmě, že je také oplocené, má spoustu herních prvků a v jednom koutě i WC budku. Pro děti jsou ale nejlákavější věcí vodní prvky – hned u vchodu vodní mlha a v levé části od vchodu vodní prvek uprostřed obřího pískoviště, jehož součástí je i dřevěná nádrž, ze které lze kaskádovými drahami nechat protékat vodu, kterou je třeba načerpat a naplnit nádrž. To mé vnuky bavilo nesmírně. Z toho důvodu si přivezli plastové kbelíky a makali jako diví. Menší děti si dělaly různé kanály a vodní cesty v obřím pískovišti. Dohromady tam bylo za našeho pobytu jen pět dětí a tři dospělí. O den dříve jsme tam byli na průzkumu v podvečer ale sami.
Naši návštěvu zhatilo jen to, že jsem dostala od vos dvě žihadla mezi prsty pravé nohy. Doporučuji proto uzavřené boty. O den dříve se mně v plátěnkách nic nestalo, ale žabky holt nohy nekryly, a tak mám nohu po kotník jako baňu a po žihadlech se mně udělalo špatně, proto jsme jeli domů zhruba o hodinu dříve, než bylo v plánu. Jinak v Ostrožské Lhotě doporučuji navštívit Budařovu cukrárnu na křižovatce. Zákusky si tam koupíte v průměru za třicet korun a jsou vynikající. Stejně jako tamní zmrzlina. Dnes si pro děti přijedou rodiče. Za těch pár dnů jsem se jim snažila připravit zajímavý program. Snad se to podařilo. Občas jsem si večer připadala unavená jako horní, co fárá do dolů, ale stálo to zato, že jsme mohli být spolu.
Dny lidí dobré vůle pro mne byly letos na Velehradě úplně jiné než v letech minulých
Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.
PROGRAM PRO DĚTI
Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo.
Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče.
Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.
NOVÁ KNIHA O STOJANOVU
Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.
MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ
Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!
V Ostrožské Lhotě vzpomínali na P. Antonína Šuránka i arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana
V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží.
Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl:
„Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili. Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „
Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání. Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít.
Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“ Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana.
„Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: „I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík.
Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti.
Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.
Na Antonínku byla po dlouhých devatenácti letech primiční mše svatá
V pondělním odpoledni se na Antonínku po dlouhých devatenácti letech slavila primiční mše svatá. Sloužil ji rodák z Ostrožské Lhoty novokněz P. Vojtěch Radoch. A byla to událost nebývalá. Více než hodinu před začátkem už byl kopec ze strany od Ostrožské Lhoty z poloviny zaskládaný zaparkovanými auty. Sjeli se sem totiž věřící ze všech koutů Moravy. Jen z Valašských Klobouk, kde poslední rok Vojta sloužil coby jáhen, a kde bude také pokračovat ve službě jako kaplan, přijely dokonce tři autobusy farníků! U oltáře potom novokněze svou přítomností podpořilo bezmála sto kněží.
Celý program začal v přírodním areálu modlitbou růžence. Současně ale v kapli farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif požehnal novoknězi ornát a štoly. Poté Vojtovi udělil požehnání do jeho kněžské služby. Velmi dojemné bylo požehnání rodičů, kdy mu vyprošovali, aby byl dobrým a věrným knězem po celý svůj život.
Za kazatele si novokněz vybral vicerektora Kněžského semináře biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskej kapitule P. Jozefa Holubčíka. Ten ve své promluvě mimo jiné řekl: „V prvním čtení jsme dnes slyšeli o zasvěcení vyvoleného izraelského národa. Stejně si Bůh vyvolil Vojtěcha, aby mu sloužil jako Kristův kněz. Dále se v tom prvním čtení píše, že Bůh si izraelský národ nevybral proto, že by byli lepší anebo, že by v něčem vynikali, ale proto, že v nich Bůh našel zalíbení. Možná, když se Vojtěch porovnává se svými spolužáky a známými, tak si říká, že třeba někteří z nich byli zbožnější a více se modlili než on, ale Bůh si přesto vyvolil jeho, protože v něm našel zalíbení.
Být zasvěcený Pánu Bohu, oddat se mu, znamená dát mu celé své srdce. Velmi pěkný příklad nám dává ve Starém zákoně král David. Jeho celé srdce patřilo Bohu a projevovalo se to v jeho každodenním životě. Tehdy, když se mu dařilo i tehdy, když se mu nedařilo a dokonce i tehdy, když spáchal hřích.
V druhém čtení jsme zase slyšeli o lásce. Byli jsme nabádaní k tomu, abychom milovali. Úlohou kněze je, aby se v první řadě především učil milovat Boha, aby se v tom stále cvičil a zdokonaloval. Kdo nemiluje, nepoznal Boha. Láska je velmi důležitá. Tato láska k Bohu se projevuje i v tom, že kněz miluje své věřící. Miluje lidi, ke kterým je poslaný.
Když se jednou jeden kněz ptal, co má dělat, aby byl dobrým knězem a správcem Božího lidu, kdosi mu na to odpověděl: „Stačí, když budeš mít rád ty, ke kterým jsi poslaný. Pokud budou lidé cítit, že jsi tam pro ně, že jich doopravdy miluješ, uvidíš, že se ti bude tvoje poslání dařit.
Dnes chceme i Vojtěchovi vyprošovat velkou lásku k Bohu i k lidem. Takovou lásku, jakou měl apoštol Jan. Byl jediný z učedníků, který zůstal při Ježíšovi v čase všech událostí, které nastaly od Getsemanské zahrady a zůstává s ním i pod křížem. Kéž má tuto lásku a zapálení za Boží věci i náš novokněz Vojtěch.
Každý kněz je poslaný, aby sloužil Božímu lidu. Pán Ježíš říká svým učedníkům před tím než vystoupil na nebesa: „Jděte do celého světa!“ To znamená, že kněz je ten, kdo se rozhodl, že chce sloužit Bohu. Je poslaný a nebude si vybírat, kam půjde, kde by chtěl svou kněžskou službu vykonávat. Půjde tam, kam ho pošle biskup. Tam, kde doopravdy bude potřebný. Slova „Jděte do celého světa,“ znamenají, že někdy může Bůh kněze zavolat za hranice diecéze či země, aby se všude hlásalo Boží slovo.
Dále Ježíš říká: „Učte všechny národy!“ Poslání kněze je, aby učil a hlásal Boží slovo. Někde je napsané: „Hlásej vhod i nevhod. Jestli se to lidem líbí anebo nelíbí. Ty jsi poslaný na to, abys Boží slovo hlásal všemu lidu.
A dále Ježíš říká: „Křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Křest je brána, která nám otvírá možnosti a přivádí nás ke všem svátostem. Ten, kdo je pokřtěný, může přijímat i další svátosti. Křtít znamenalo ponořit do vody. Kněz je k lidem poslaný, aby křtil a ponořoval do Krista celého člověka. To znamená sloužit lidem i tím, že jim vysluhuje svátosti, že jim pomáhá kráčet v Boží milosti vstříc Ježíši Kristu. Je to pro kněze velká úloha – aby posvěcoval svátostmi sebe i věřící, ke kterým je poslaný.
Dále Ježíš říká: „A naučte je zachovávat všechno, co jsem vám ukázal.“ Kněz je poslaný, aby doopravdy lidem hlásal Boží pravdu, evangelia v jejich celistvosti, aby z nich nevybíral jen něco, co se mu líbí nebo co se líbí lidem. Ale aby je naučil zachovávat Boží slovo v jeho celistvosti. A to není lehká úloha, protože si někdy rádi vybíráme jen to, co se nám líbí a některé věci bychom rádi dali někam pryč. Kněz je ten, kdo je poslaný, aby lidem ohlašoval Boží slovo, Boží pravdu v její plnosti. Aby se nikdy nenechal zlákat tím, co chtějí slyšet lidé, ale aby hlásal samotného Krista.
Drazí bratři a sestry, tento dnešní den jsme se tady sešli v hojném počtu. Modleme se za našeho novokněze Vojtěcha. Vyprošujme mu, aby jeho srdce, které se zasvětilo Pánu, v tomto zasvěcení vydrželo celý život. Aby jeho srdce na prvním místě milovalo všemohoucího Boha, ale by se tato láska projevovala i v lásce k lidem. Hlavně k těm, ke kterým bude poslaný. A aby věřící, ke kterým bude poslaný, cítili, že jich má jejich kněz rád, aby doopravdy uměl své kněžské poslání vykonávat v jeho plnosti a především s radostí. Je totiž velmi důležité, aby měl kněz radost ze svého poslání a povolání. Všechno toto ti chceme v tento den společně vyprošovat. A ujišťujeme tě, že jsi v našich srdcích. Že tě budeme v modlitbách doprovázet v tvé kněžské službě po celou dobu tvého života.“
Po mši svaté novokněz Vojtěch poděkoval svým rodičům, prarodičům i sourozencům. Poděkování směřoval také k mnoha kněžím, kteří mu pomohli na cestě ke kněžství, všem obyvatelům Ostrožské Lhoty, co se zapojili do příprav a organizace primiční mše svaté.
Následovaly gratulace vedení obce, farníků a hasičů, jejichž byl členem. Spolu s ostatními přítomnými novokněžími udělil P. Vojtěch Radoch všem přítomným novokněžské požehnání. Na závěr všechny přítomné pozval na bohatou hostinu. Obsluhu zajišťovali především členové týmu dobrovolných hasičů. Ti nabízeli koláčky, zákusky, alkoholické i nealkoholické nápoje, řízky s chlebem a guláš.
Přestože v průběhu bohoslužby spadlo pár kapek, tak počasí nakonec vydrželo a déšť se spustil až v noci, což už nikomu nevadilo. Nepotvrdilo se tedy pravidlo, že je salesiánský kněz P. František Bezděk, který měl na Antonínku primiční mši svatou před devatenácti lety a po celou dobu z nebe tekly provazy vody, nositelem deště. Přestože byl přítomný, tak tentokrát déšť nepřinesl.
S novoknězem P. Vojtěchem Radochem jsem s třídenním předstihem udělala velký rozhovor. Jeho cesta ke kněžství byla originální a zajímavá. V rozhovoru se dozvíte ale třeba i to, že byl zamilovaný a jeho názor na celibát. Celý rozhovor si můžete přečíst zde
Tady zveřejňuji fotky, které se na www.zpravyzmoravy.cz už nevešly. Na zpravodajském webu ale najdete zase ještě další a jiné fotky než jsou zde…
A ještě něco… Před akcemi vždy řeším, jestli fotit nebo udělat video. Je to těžký vnitřní boj. Fotky zachycují vždy jen jeden jediný okamžik, ale video může skrze zvuk a celkovou atmosféru přinést k divákům i emoce. Obyčejně se rozhodnu pro fotky. Jsem proto moc ráda, že na Antonínku vše natočil a zpracoval redaktor zpravodajského webu Aktuálně Radek Bartoníček, zač mu moc děkuji. Pro nezasvěcené – Radek je nadšenec a srdcař pro svůj rodný kraj, takže všechny tyto věci dělá zadarmo, čemuž asi někdo ani nevěří.. S jeho svolením zde zveřejňuji odkaz na video, kterým zachytil neopakovatelnou atmosféru, která na Antonínku včera panovala. Vidět ho můžete zde
Věřící při mši svaté zavzpomínali na P. Antonína Šuránka
Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.
Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
Páter Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.
Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka
Text a foto: Lenka Fojtíková
Křížová cesta na Svatém Antonínku
Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.
Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde
Text a foto: Lenka Fojtíková
Olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík v Ostrožské Lhotě posvětil oltář
Sobota 18. 11. 2017 patřila k slavnostním okamžikům Ostrožské Lhoty na Uherskohradišťsku. Dopoledne se do posledního místa zaplnil kostel svatého Jakuba staršího, aby zde věřící slavili první mši svatou od Velikonoc, kdy se začalo s opravou chrámu.
Zároveň olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík posvětil nový oltář. V promluvě biskup mimo jiné řekl: „Slovo oltář patří mezi málo slov, které si zesvětštělá kultura kolem nás nepřivlastnila. Oltář je místo, kde se má člověk setkávat s Bohem a my to setkání s Bohem potřebujeme. Dnes nejsme chudí na pozvánky. Cestujeme, vybíráme si a všechna pozvání na kulturní akce a veselí ani nestíháme. Dávají nám ale tato setkání to, co hledáme?
Kolikrát jdeme na nějakou akci jenom proto, že oni byli u nás, proto musíme návštěvu oplatit. Člověk ale potřebuje a hledá něco víc. Potřebujeme se setkávat s Bohem. Naše duše ani srdce se nedá oklamat. Člověka i veřejnost lze oklamat, ale srdce ne. Přicházejte proto k oltáři, protože se potřebuješ i ty sestro, i ty bratře, setkávat s Bohem.
Oltář je a vždycky byl symbolem oběti. Tuto oběť za nás přinesl Ježíš, který je stejný včera, dnes i na věky. Po každé oběti ale nastává změna. Oltář a oběť, která se na něm přináší, je zdrojem síly, na jejímž základě se uskutečňuje změna člověka. Změna srdce. Změnit vnější věci umíme, ale změnit nitro, srdce, to, co, tvoří člověka člověkem, dokáže jen Bůh.
Oltář je symbolem toho největšího daru. Ježíš dal sám sebe a oltář nás vybízí, abychom také dávali. Když se dělá nějaká analýza dnešní společnosti, proč je svět takový, jaký je, proč je v západním světě stále méně dětí, vyšlo najevo, že člověk ztratil sílu oběti. Oltář nás to učí, a proto ho chceme zasvětit, abychom byli i my schopni každý na svém místě přinášet drobné oběti do života.
Oltář nás přibližuje Bohu, a tak zasvěťme tento oltář Bohu. Pro něj byl postaven. Bylo by to ale málo, kdybychom zůstali jen u oltáře. Zasvěťme dnes všichni znovu svůj život Bohu. Co je dnes člověk ve světě? Viděno některýma dnešníma očima je člověk jen kvóta, číslo, občan, který má právo užívat dobra svého státu. Někdy je dnes ale člověk také otrokem průmyslu, který chce za nejlevnější cenu vyrábět. Je to správný obraz? Není… A co je tedy člověk? Svatý Benedikt, patron Evropy, už ve čtvrtém století řekl, že člověk je ten, kdo si přeje štěstí. Ano, oltář nám ukazuje, že Bůh nám chce přát štěstí, že chce, aby naše dny byly pokojné. Tak prosme, abychom i my vnímali tímto způsobem slovo, které k nám dnes promlouvá. Ať je tato slavnost zasvěcení toho prostředkem.“
Správce farnosti P. Miroslav Reif na závěr poděkoval všem, kdo se na opravě kostela podíleli. Zvláště potom Václavovi Hájkovi, který se na několik měsíců bezplatně proměnil v manažera, který prakticky veškeré práce řídil.
Farář P. Reif prozradil, že po svém příchodu do farnosti toužil po novém oltáři. Tehdy nevěřil, že by mohlo dojít k tak zásadní rekonstrukci, kdy byla vyměněna celá podlaha a zároveň bylo instalováno nové podlahové topení. Zbrusu nové jsou také kostelní lavice, ambon, výmalba, elektroinstalace, boční vchodové dveře, nábytek v sakristii. Na jaře se plánuje, že bude vybudována také nová uzavíratelná zpovědnice.
Dle P. Reifa zasáhla vyšší moc. Když před lety v Ostrožské Lhotě začínal sloužit, byla podlaha chrámu deformována a různě zvlněná. Vloni se ale chrám v některý místech propadl o šest až osm centimetrů, protože jej předkové před 109 lety postavili na bývalém hřbitově. Generální oprava byla tedy nezbytná. Olomoucké arcibiskupství farnosti poskytlo bezúročnou půjčku ve výši tří a půl milionů korun, kterou bude nyní třeba splácet. Pozitivně se ale k opravě kostela postavila také obec, kdy zastupitelé schválili milionový příspěvek. Kromě toho by kněz ale ještě rád vybudoval vzpomínanou zpovědnici a na nové lavice je třeba také pořídit čalounění.
Text a foto: Lenka Fojtíková