Fotit dnes někoho není jen tak. Člověk musí od dotyčného dostat souhlas a oslovení musí mít také odvahu pustit cizího člověka do svého domu. Zvlášť když se jedná o focení maminky, která už tráví vlastně celý den v posteli a potřebuje trvalou péči. Přesto se mně jeden takový souhlas podařilo tento týden dostat. A bylo to jedno z těch úžasných setkání, na která se nezapomíná, i když jsme se s rodinou, kam jsem zamířila, do té doby vůbec neznali.
Hned mezi dveřmi mne manželé Jana a Karel Jančaříkovi přijali, jako kdybychom se znali dlouhé roky. Stejně vstřícná byla i jejich maminka Anna Hráčková. Při focení se usmívala a nebránila se ničemu. Nakonec mně prozradila, že druhý den oslaví pětaosmdesáté narozeniny.
Fotky vyšly, tak jsem jim ty nejlepší poslala. A poté do mé mailové schránky dorazil od paní Jančaříkové – dcery pětaosmdesátileté oslavenkyně, mail, který si zde dovolím zveřejnit:
Dobrý večer,
děkujeme nejen za fotky ale i za milé setkání s Vámi! Při večeři se mamka začala usmívat a říkala: „To byl nejlepší dárek!“ Tak jsem chtěla vědět: „Který?“ „No to, že jste sem pozvali tu fotografku! To bylo bezva ,“ řekla maminka.
Ještě vloni v létě byste si s mamkou popovídala o vědě, vesmíru, novinkách v moderních technologiích atd. Celý život jí zajímaly všechny technické vymoženosti světa. Nedávno chtěla vidět pořad o Tokamaku nebo přestavbu plavebních komor v Panamském průplavu. K osmdesátinám jsme jí dali chytrou televizi a ona ji opravdu využívala.
Jako malou holku mě brávala na strojírenské veletrhy do Brna a ukazovala a vysvětlovala mi třeba, jak funguje tryskový tkalcovský stav. A jak nám ten nápad ukradli Japonci.
Když chodila do školy, přišel za jejími rodiči pan ředitel Dušek a přemlouval je, aby ji dali studovat. Bohužel, mohli dát na školu jen jednu dceru. Mamka musela v patnácti do fabriky… Teta se vyučila v Prostějově švadlenou a celý život nás obětavě „obšívala“. Ušila mi i moje svatební šaty. Mám je schované, občas se v nich před zrcadlem točí vnučka…
Ještě jednou děkujeme a ať se Vám daří!
Jana a Karel
No není to krásné? V takových okamžicích si člověk uvědomí, že to, co dělá, má fakt smysl… Více jsem o tomto úžasném manželském páru z Uherského Ostrohu, který se stará nejen o výše zmíněnou maminku, ale také tatínka, psala pro Charitu Uherské Hradiště, tady
Lenka
