Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.
PROGRAM PRO DĚTI Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo. Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče. Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.
NOVÁ KNIHA O STOJANOVU Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.
MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!
Zatímco v Blatnici pod Svatým Antonínkem davy lidí putovaly od ranních hodin po búdách, ve Veselí nad Moravou právě probíhal rockový festival, na Svatý Antonínek zamířily stovky motorkářků. Všichni si sem přijeli pro požehnání. To jim udělil františkánský kněz P. Eliáš Paseka, který přijel na Slovácko z Moravské Třebové také na motorce. S žehnáním strojů mu ale po mši svaté, kterou všichni společně sloužili, pomohli také jeho spolubratr z františkánské rodiny P. Felix a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Ten na Antonínek na motorce přijel zase z Přerova, kde slouží coby kaplan. „Pokud mně to povinnosti dovolí, účastním se motorkářské pouti. Dnes jsem přijel na nové indické Jawě,“ prozradil mladý kněz. Motorkářskou pouť si nenechal ujít ani bývalý starosta Veselí nad Moravou Miloš Kozumplík se ženou. „V minulosti jsme chtěli něco podobného připravit také ve Veselí, ale nakonec z toho sešlo. Dnes jsme tady poprvé a je to úžasné. Manželce se motorky moc líbí, proto jsme se přijeli podívat a obdivovat nádheru mnohých strojů,“ zdůvodnil svou přítomnost Miloš Kozumplík, který se s manželkou zúčastnil i mše svaté. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se jednaosmdesátiletý Bohuslav Krchňáček. Bohoslužbu skvěle doprovodila Chapela, která hrává na Katolické charismatické konferenci. „Pocházím z Litovle a vím, že sem putovala moje maminka s kamarádkami. Pamatuji si, že říkala, jak je to tady krásné místo. My jsme tady s Chapelou poprvé a doopravdy je tu krásně. Po mši svaté jedeme hrát na svatodušní vigilii do Frýdlantu nad Ostravicí,“ prozradil vedoucí Chapely Mirek Přikryl. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se pan Krchňáček. hPočítadlo nám ukázalo, že na Antonínek přijelo přesně 505 motorek. Byly nejen z Moravy, ale třeba také až z Ústí nad Labem i ze Slovenska,“ uvedla zakladatelka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. „Je to sice méně než vloni, ale na Antonínku bylo přítomno okolo tisícovky lidí. Mnozí se prostě přišli podívat na motorky, protože je mají rádi. Moc mne potěšilo, že se mše svaté zúčastnily stovky lidí,“ dodala motorkářka Hana Brigita Reichsfeld. Františkánský kněz P. Eliáš všem přítomným opakovaně připomněl, aby se na silnici chovali vždy ohleduplně a přinášeli druhým radost, lásku a dobro. „Když jsem sem dnes jel, říkal jsem si, že tady potkám krásné lidi a mašiny. Nezmýlil jsem se. Všichni můžeme vnést krásu do toho, co se děje v tomto světě. Sami víte, že dnešní svět není lehký. Dějí se těžké věci, nechci je připomínat, ale nějakým způsobem v tom žijeme. Chtěl bych proto prosit Ducha Svatého za každého z vás, který má tu moc, vše proměnit ve větší dobro. Abychom uměli dobře prožívat vztahy se svými blízkými a byli v tom ryzí, pravdivíj. Záleží jen na každém z nás, jestli to bude dobré nebo špatné. Všem bych nám přál, abychom vždy volili větší dobro,“ řekl ve své promluvě mimo jiné P. Eliáš. Po požehnání strojů motorkáři společně vyjeli na projížďku přes Ostrožskou Lhotu, Hluk, Dolní Němčí, Nivnici, Březovou a Bystřici pod Lopeníkem byl jejich cílem motorest Rasová. Motorkářská pouť se na Svatém Antonínku letos uskutečnila už popáté. Společně ji pořádalo společenství RUAH, františkáni a motorkářský klub Saint Anthony MC. Zakladatelka pouti by ráda organizaci předala mladším věřícím motorkářům. Pokud by měl někdo zájem se do organizace zapojit, může se ozvat na: brigita.reichsfeld@gmail.com. (text bude aktualizová)
Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey. V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí. P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“ To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly. NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit. Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci. Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby. Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“ Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna. Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.
Roky jsem se chystala o svátku sv. Cyrila a Metoděje do Mikulčic na tamní pouť. Nakonec jsem se na ni dostala až dnes díky mamce! Moje mamka totiž oslaví za pár dnů 83. narozeniny. Na otázku, co by si přála, už mnoho let říká: „Nic! Všechno mám a nic nepotřebuji!“ A tak jsem se jí rozhodla dát to „nic“, co nepotřebuje 🙂 Dnes jsme jely na výlet do Olomouce, kde byla hlavním cílem našeho putování finálová restaurace Long Story Short z Pohlreichovy soutěže – Souboj restaurací. Ještě před tím jsme si prošly centrum města a zakotvily na kávičku v jedné bezvadné cukrárně na Horním náměstí. No a nakonec jsme odpoledne stihly i cyrilometodějskou pouť v Mikulčicích, na které jsem byla i já poprvé v životě. Za volantem jsem navrtěla cca. 450 kilometrů, ale stálo to za to! Takže zde zveřejňuji zatím bez komentáře fotky z Mikulčic. Organizace pouti se letos ujala farnost Lanžhot, proto je na snímcích hodně fotek krojovaných z pořadatelské obce. Až budu mít čas, tak bych ráda přidala pár myšlenek z kázání pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který byl v Mikulčicích hlavním celebrantem.
V prostoru Slovanského hradiště v Mikulčicích jsem poprvé byla před třemi lety. Tehdy tam nebylo ani živáčka. Nad hlavou mně jen přeletovali čápi. O mých tehdejších pocitech a fotky tohoto úžasného prostoru si můžete prohlédnout zde. Jinak teď o prázdninách vřele doporučuji k návštěvě! Krásné léto přeji všem!
Dnes měl svátek svatý Antonín Paduánský, a proto na Svatý Antonínek připutovaly stovky lidí ze všech koutů Slovácka. Mši svatou sloužil františkánský kněz z Uherského Hradiště P. Antonín Klaret Dabrowski, a jak bývá při Domácí pouti zvykem, u oltáře bylo mnoho kněží a další zpovídali v prostoru křížové cesty. Po mši P. Dabrowski požehnal opravené varhany, které jsou v kapli na Antonínku od roku 1907 a doposud se nikdy neopravovaly, takže už to fakt potřebovaly. Mně se podařilo promluvit s organologem olomoucké arcidiecéze Janem Gottwaldem po jeho odpolední zkoušce. K opraveným varhanám řekl: „Jedná se o malé liturgické varhany, které byly postavené v roce 1907 uherskohradišťským varhanářem Matějem Strmiskou. Nástroj byl před rekonstrukcí ve velmi špatném stavu. Více než pět let se proto uvažovalo o tom, že by se měla uskutečnit velká dílenská rekonstrukce. Na podzim loňského roku proto bylo výběrové řízení a byla vybrána firma Richarda Stehlíka z Rohatce, který tento nástroj vloni před Vánocemi demontoval, odvezl do své dílny a kompletně restauroval. Zároveň s tím se podařilo opravit varhanní skříň a nakonec i prostor kůru. Nástroj zní po opravě velmi hezky. Myslím si, že se to povedlo. Pátého června jsme proto mohli opravu tohoto nástroje zkolaudova,“ prozradil organolog olomouckého arcibiskupství. Po mši svaté zhruba v půlhodinovém koncertu v podání Jana Gottwalda zazněly skladby německých a francouzských romantických autorů. A tady je krátké video z odpolední zkoušky, kdy v kapli ještě nikdo nebyl:
Františkánský kněz P. Dabrowski v úvodu mše svaté ke stovkám lidí, kteří na Domácí pouť připutovali, řekl: „Naše shromáždění připomíná dobu svatého Antonína, který musel kázat na náměstí, protože se do kostela všichni nevešli. V promluvě potom uvedl: „ Když Pán Ježíš ustanovil dalších 72 učedníků, myslel na všechny, které povolává a pomazává Duchem Svatým. O prorocích se říká, že byli vidoucí. Přesto byli tito proroci ve svých životech stále překvapováni Boží velikostí a prozřetelností. Svatý Antonín měl také prorockého ducha. Pán Bůh si ho vedl, ale on byl vždy poslušný a přijímal, co od něho očekával Bůh. Vzplál touhou být mučedníkem a obracet nevěřící. Podle toho, jak byl radostný a svým nadšením dokázal získávat lidi, mohli bychom nabýt přesvědčení, že se v jeho životě odehrávalo: „Ať se stane, jak ty chceš, Pane.“ Boží prozřetelnost je veliká a mimo dosah našeho myšlení. Můžeme ji obdivovat. Nikdy se nám ale nepovede vystopovat všechny Boží úmysly.
Na svatém Antonínovi se silně projevila moc Boží prozřetelnosti, kterou on tak samozřejmě přijímal do svého života. V evangeliu je ale řeči o nás. Je tam řeč o nás o lidech dnešní i následující doby. Duch svatý pomazává lidi a dává porozumět Božímu slovu. Je důležité, abychom naslouchali celou svou bytostí – srdcem i duší a samozřejmě i ušima tak, aby Boží slovo zapadlo do srdce každého z nás. Pán povolává nás všechny, každé zaměstnání je v hodné pro to, abychom hlásali evangelium, aby se Boží slovo šířilo. Potom si ani nedovedeme představit ty davy, které přijímají Boží slovo. Nejenom z úst kněží, ale každý člověk má tělo a krev Kristovu nosit do míst, kam chce Pán Ježíš přijít. Je třeba, aby každý na sebe vzal tuto zodpovědnost a šel třeba i mezi nevěřící, kde se může setkat s posměchem a pronásledováním. Na nás je, abychom to Bohu nepokazili. Svatý Antonín to nepokazil a tak si můžeme říct: „A co já?“ slyším Boží slovo celou svou bytostí? Anebo jen ušima nebo očima, když ho čtu? Nechám na sebe Boží slovo působit, aby mě proměňovalo tak, jako proměňuje chléb a víno?“
Pracovní povinnosti mne dnes přivedly do Ostrova u Macochy, kde byla pouť v Císařské jeskyni. V Moravském Krasu jsem byla naposledy před devětatřiceti lety, tak to byl krásný návrat. Už cesta Vyškovskem, kam moc často nezabrouzdám, potěšila moje oko pohledem na krajinu. Když jsem ale vystoupila v Ostrově u Macochy z auta, tak mne do nosu praštil úplně jiný vzduch než na Slovácku. Jaký? Svěží a voňavý lesem! Když jsem potom vešla do Císařské jeskyně, tak jsem žasla nad tou krásou, kterou mám ani ne dvě hodiny cesty autem od domova a nikdy jsem zde nebyla! Ono to také není jen tak se do ní dostat, protože pro veřejnost je přístupná pouze jednou ročně v květnu právě při mariánské pouti! Součástí pouti bylo tentokrát také žehnání nové Dětské léčebny se speleoterapií, proto jsem zamířila nejdříve tam. Představovala jsem si, že to bude jedna budova a ony to jsou vlastně čtyři budovy důmyslně propojené, které obklopuje krásný přírodní areál s dětským i sportovním hřiště a možností krásného posezení v přírodě. Od léčebny je to k Císařské jeskyni krásná procházka lesíkem, kde je člověk raz-dva, i když táhne v tašce deset kilo foto techniky. První mši sv. sloužil v Císařské jeskyni od 14.00 hod. především pro rodiny s dětmi ostrovský farář P. Pavel Kuchyňa. Hlavním celebrantem mše sv. v 17.30 byl P. Michael Slavík, který před tím ještě stihl požehnat novou léčebnu. Do Ostrova u Macochy nepřijel náhodou. Dlouhé roky ve staré léčebně totiž sloužil jeho bratr MUDr. Pavel Slavík. Zpravodajství z pouti i žehnání bude zveřejněné ve středečním vydání Katolického týdeníku č. 21 letošního roku. Tady ale přináším rozhovor s paní primářkou. Na otázky mně odpověděla před dnešní slavností.
Rozhovor s primářkou Dětské léčebny v Ostrově u Macochy MUDr. Mgr. Hanou Zmrzlou:
Proč jste se rozhodli postavit novou léčebnu? Dětská léčebna se speleoterapií v Ostrově u Macochy zahájila svůj celoroční provoz již před čtyřiceti lety v budově, která byla zamýšlena jako provizorní. Dětská léčebna v ní však setrvala celých čtyřicet let a nové budovy se dočkala až nyní díky investici Jihomoravského kraje a příspěvku nadace Astma 2000. Původní budova již byla zastaralá, prostorově a technicky nevyhovující. V původních prostorách dětské léčebny se nacházela pouze ubytovací část pro samostatné děti bez doprovodu, zdravotnická část a část fyzioterapie. Ubytování pro děti s doprovodem bylo v jiné budově, do školy a na stravování musely děti docházet do sousední základní školy a do Císařské jeskyně chodily pěšky přes celý Ostrov u Macochy. Nyní máme vše pod jednou střechou a to navíc v těsné blízkosti Císařské jeskyně.
A co se stalo s původní budovou? Dětská léčebna ji už nevyužívá. Je v majetku Jihomoravského kraje, který rozhodne o jejím dalším využití.
Můžete prozradit, co je v nové léčebně nyní vašim pacientům k dispozici? Ubytovací část, ve které jsou třílůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením, dále klubovny pro větší děti, klubovna pro menší děti se zázemím pro doprovod dětí, pracovny vychovatelek a sester. Ve zdravotnické části se nachází vyšetřovna, izolační pokoje, pracovny lékařů i sester a zázemí pro personál. V rehabilitační části máme tělocvičnu, pracovnu fyzioterapeutů, ošetřovny pro fyzioterapii, odpočívárnu, Podhájský aerosol, finskou saunu, bazén se slanou vodou a do budoucna bychom zde ještě rádi vybudovali další proceduru Kneippův chodník. Dále se v budově nachází Základní škola při Dětské léčebně a Dětský klub. Ke stravování slouží vlastní kuchyně a dvě jídelny. Nezbytnou součástí budovy je administrativní a technická část.
Kolik dětí se zhruba během jednoho roku v léčebně vystřídá? Léčba v Dětské léčebně je pobytová a je realizována ve čtyři týdny trvajících turnusech. Ročně léčbu v našem zařízení absolvuje přibližně 600 dětí ve věku od tří do osmnácti let. Menší děti přijíždí na léčebný pobyt v doprovodu rodičů nebo někoho z příbuzných.
Je v něčem léčba ve vašem zařízení výjimečná? Speleoterapie je speciální klimatické léčebná metoda, která jako hlavní přírodní léčivý zdroj využívá klima v jeskyni. Dětská léčebna se speleoterapií v Ostrově u Macochy jako jediná využívá k léčbě dětí přírodní krasovou jeskyni. Děti absolvují léčebné pobyty v Císařské jeskyni, která je veřejnosti nepřístupná a její prostředí tak zůstává maximálně čisté. Hlavními vlastnostmi jeskynního klimatu jsou stálá teplota kolem 8°C, vysoká vlhkost vzduchu (téměř 100%), vysoká čistota vzduchu téměř bez přítomnosti nečistot, prachových částic a pylových zrn, dále nízká koncentrace radonu, přítomnost speleoaerosolu a vysoká koncentrace lehkých iontů. Děti tráví v jeskyni denně 3 hodiny. Část pobytu je aktivní, kdy děti cvičí pod vedením fyzioterapeutů rehabilitační cviky zaměřené na zlepšení funkce pohybového a dýchacího aparátu a hrají různé pohybové a kondiční hry . Druhá část pobytu v jeskyni je klidová, relaxační, při níž děti odpočívají zabalené ve spacáku na lehátku a sestřička jim čte pohádku. Pobyt v jeskyni je stěžejní, nikoliv však jedinou součásti speleoterapie. Speleoterapie je komplexní metodou, která mimo odborně vedeného pobytu v jeskyni zahrnuje řadu dalších léčebných a rehabilitačních procedur, které probíhají na budově léčebny a v krásné čisté přírodě CHKO Moravského krasu. U indikovaných pacientů je léčba hrazená zdravotní pojišťovnou, nabízíme však také léčebné pobyty pro samoplátce.
Kdo je vlastníkem léčebny a z jakých zdrojů byla výstavba nové léčebny financována? Dětská léčebna se speleoterapií je součástí Jihomoravských dětských léčeben, které jsou příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje. Nová léčebna vznikla díky investici Jihomoravského kraje a příspěvku nadace Astma 2000. Realizace projektu nové budovy Dětské léčebny byla v mnoha ohledech unikátní a inovativní. Například za inovativní přístup v zadávání veřejných zakázek metodou Design and build získal Jihomoravský kraj za tento projekt prestižní ocenění v soutěži Procura+ na evropské úrovni.
O historii i současnosti Dětské léčebny se můžete dozvědět spoustu zajímavostí zde a o Císařské jeskyni je spousta zajímavostí zde
Pokud chcete zažít pravou pouť, zajeďte si příští rok do Mikulova, kam se putuje při příležitosti svátku Narození Panny Marie. Narozeniny Panny Marie si bude sice církev připomínat až ve čtvrtek 8. září, ale na Svatém kopečku se slavily poutní mší svatou už dnes. Kdo se chce zúčastnit pouti na Svatém kopečku nad městem, musí tam, jak se říká, dojít po svých – pěšky. Na Svatý kopeček totiž žádná asfaltka nevede a je to tak jedno z mála poutních míst na Moravě (mne teď nenapadá žádné jiné), kam se musí skutečně putovat pěšky. Na vlastní oči jsem dnes viděla, že tam pěšky po křížové cestě došli i kněží, což mne tedy fakt překvapilo. To se hned tak nevidí. A co mne poté ještě docela dost dostalo? Že celá pouť byla bez jakýchkoliv okázalostí. Bylo tam sice sedm krojovaných, kteří nesli z kaple sochu Panny Marie na plácek o kousek dál, kde probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner sloužil mši svatou, ale do kroku jim nevyhrávala žádná dechovka. Poutníci si v čele s knězem zpívali jen tak bez hudby. V cíli krátkého procesí na duchovenstvo nečekala žádná tribuna ani bohatá květinová výzdoba před oltářem a až na pár dětí na dekách všichni poutníci celou mši svatou stáli. A nikdo z toho neměl problém. Nebyly tam přenosné ani žádné jiné toalety ani stan se zdravotníkem. Otec Pacner měl zhruba šestiminutové kázání, ve kterém řekl úplně všechno. Každé další slovo by bylo navíc. Tož tak… Moje zkušenost z dnešní pouti na Svatém kopečku nad Mikulovem, kam jsem na tuto pouť putovala poprvé. A ještě musím upozornit, že jsem z Blatnice pod Svatým Antonínkem vyjížděla za hodně hustého deště, který za Břeclaví pomaličku ustával a do Mikulova jsem už přijela a nepotřebovala deštník ani pláštěnku. A počasí vydrželo! V to ráno, kdy jsem se hrabala z postele, se mně fakt nikam jet nechtělo. Nakonec jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a vše zdokumentovat pro Katolický týdeník a prožít si zase jinou, takovou opravdickou pouť bez automobilů a jiných přibližovadel, protože lesní cestou z druhé strany nesmí jezdit ani cyklisté. Ty nejlepší fotky budou zveřejněné v Katolickém týdeníku. A samozřejmě je doplní text se zajímavostmi, co se mně tam podařilo mezi lidmi posbírat. Tady vždy píšu spíš takovou svou pocitovku z cesty za články a fotkami pro Katolický týdeník.
Přepis kázání hlavního celebranta poutní mše sv. mikulovského probošta P. Pavla Pacnera:
Ve čtvrtek 8. září slavíme narozeniny Panny Marie. Jaký by mohl být dárek pro Pannu Marii? Když se podíváme do Nového zákona, tak Panna Maria toho moc nenapovídala. Není tam zaznamenáno mnoho jejich slov. Ta slova, která tam ale jsou, jsou velmi důležitá. Když byla s Ježíšem na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš udělal takový sympatický zázrak, kdy proměnil vodu ve víno, tak Maria řekla učedníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ To bylo to největší přání – výzva Panny Marie. Udělejte to, co vám řekne Ježíš. A tak jsme tady na mariánské pouti a chceme dát dárek Panně Marii k narozeninám. Tím je naše snaha dělat to, co chce Ježíš, naše snaha číst Ježíšovo slovo, naše snaha naslouchat mu. Ono se to lehce říká, ale sami dobře víme, jak je to někdy těžké. Ale pozor! Letos budeme slavit sto let od narození Stanislava Krátkého, probošta a biskupa skryté církve. Rád bych proto připomněl jeho krásné heslo, které všichni asi známe: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A to je veliká výzva: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Když jsem tady v době covidové mluvil o tom, jak prožíváme takové nejisté časy plné obav a strachu, tak mne nenapadlo, že tady budeme stát v době, kdy nedaleko od nás zuří válka. Kdy umírá a trpí tolik nevinných lidí. Kolik zla a neuvěřitelné bolesti ve dvacátém prvním století. A my jsme svědky těchto hrůz. Žijeme v době ještě větší nejistoty a strachu. Tehdy jsem tady říkal, že mne nesmírně oslovila slova kněze Karla Satoriji, slova o tom, že musíme žít tady a teď, že musíme žít přítomný okamžik. Někdy se trápíme tím, co bylo. Mnoho věcí nás bolí, ale už je nezměníme. Častokrát se utápíme v minulosti. Častokrát zase naopak máme obavy z budoucnosti, co bude, jak to zvládneme, co nás čeká. Bůh nám ale dává přítomný okamžik tady a teď. Tato chvíle přítomná je tu, kterou můžeme prožívat, kterou máme ve svých rukou. Ani minulost ani budoucnost ve svých rukou nemáme. Tady a teď. V jedné starší křesťanské písni se zpívá: „Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost, to co přijde, ví jen Pán. A tak bych přál vám i sobě, abychom měli hodně odvahy žít přítomnost tady a teď. Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Přeji nám všem odvahu žít přítomnost a přeji nám všem hodně důvěry v Boha, který je a bude s námi, i když nevíme, co nás čeká. Zakončím to vzpomínkou na svého kamaráda, který si našel takového oblíbeného světce svatého Josefa Kopertinského. On byl svými přestavenými v klášteře stále přesouván na jiné místo. Nějak jim asi nebyl pohodlný, nebo to s ním nešlo vydržet… Nevím, kde byla chyba. Ale když ho zase představený posílal zase do nějakého úplně vzdáleného kláštera, zeptal se tohoto představeného, jestli tam s ním bude Pán Ježíš. A představený mu prý řekl: „Bude!“ Josef Kopertinský na to odpověděl: „No tak jdu!“ Takže přeji nám všem hodně důvěry, že Ježíš bude s námi ať už jsem kdekoliv. Amen.
Všechny zdravím a přeji Vám také krásná překvapení
Od včerejška mapuji Pouť za umělce. Poutníky se mně ve včerejším odpoledni podařilo zachytit mezi Ostrožskou Lhotou právě v okamžiku, kdy měli pěkně nakročeno z rodiště P. Antonína Šuránka na Antonínek. Právě tento kněz, který zemřel v pověsti svatosti, je osobností, která poutníky doprovází.
Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.
Dnes jsem se poprvé vydala do Pohořelic, abych zdokumentovala pro Katolický týdeník Pouť smíření. Jistě není bez zajímavosti, že mám na Pohořelice svým způsobem nezaslouženou vazbu. Proč? Protože od tam pocházela moje babička rodným jménem Anna Ferbie. S babičkou jsem toho v dětství hodně prožila, a tak jsem i na ni dnes vzpomínala. V době, kdy ale došlo v květnu roku 1945 k divokému vyhnání 20 000 německých obyvatel z Brna, už ale babička žila v Židlochovicích. Tam se přestěhovala se svým manželem. Nebyla tedy přímým účastníkem tohoto tzv. pochodu smrti, při němž zemřelo 1 600 lidí. No a dnešní start Pouti smíření byl na místě, které se nachází jen kousek za cedulí Pohořelic u silnice ve směru na Znojmo a právě zde je hromadný hrob 850 lidí, kteří při tom pochodu zahynuli. Vesměs šlo o ženy s dětmi.
Památník odsunu v Pohořelicích.
Pokud si někdo frčí autem, tak vůbec nemusí zaregistrovat, že právě projel okolo nějakého pietního místa. Suchý trávníkový obdelník obklopuje pole s kukuřicí, okolo je průmyslová zóna a nájezd na rychlostní silnici na Vídeň. Na ploše je umístěno v různých místech devět nenápadných křížů. Pokud by se ale někdo koukal pozorně, zjistil by, že u malého parkoviště jsou dva pomníky – jeden s českým a druhý s německým nápisem upozorňujícím na tuto šílenou událost. A kdo zdvihne oči k nebi, tak uvidí veliký kovový kříž, který lze ale přes jeho velikost snadno přehlédnout. Co mě osobně šokovalo po vystoupení z auta? Že toto parkoviště u pietního místa někteří řidiči a jejich osádky využívají jako toaletu… Ano, pod stromem u příkopu jsem viděla lidské výkaly i použíté papírové „kapesníčky“. Fakt hnus… Dnes na se na tomto nenápadném místě v tropickém vedru, které panovalo už od ranních hodin, sešlo okolo dvou stovek lidí. Tři autobusy poutníků přitom přijely z Německa. Po úvodních projevech (některé úryvky řečníků zde zveřejním zítra), se většina přítomných vydala pěšky směrem do Brna. Zde byla pouť zakončena v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně. Pouť smíření se uskutečnila v rámci bohatého programu Meetingu Brno, který začal už včera a potrvá až do příští neděle – t. j. do 31. 7. 2022. V nabídce je doopravdy moc zajímavých akcí, tak mrkněte sem. Zítra doplním, co řekl viceprezident Meetingu Brno David Macek, bývalý ministr kultury Daniel Herman, který je patronem Meetingu, víceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß, starosta Pohořelic Miroslav Novák, pamětníci z Mnichova a zpívající sochař a restaurátor Patrik Vlček z Brna. Všichni moc zajímavě mluvili, proto tady něco z jejich promluv zveřejním. Na závěr se ke slovu dostali i duchovní – německy promluvil P. Klaus a za moravskou stranu P. Jan Hanák. Své promluvy uzavřeli modlitbou.
Viceprezidentovi Meeting Brno Davida Macka jsem se zeptala, nač by letos v bohatém programu upozornil. Tady jsou jeho odpovědi: „Stalo se již tradicí, že se snažíme v rámci programu Meeting Brno každoročně středoevropské veřejnosti přiblížit nějakou skupinu osob, s nimiž se tolik nesetkává. Mám radost, že letos představíme lichtenštejnské knížectví. Setkání se v úterý uskuteční v Moravské galerii Uměleckoprůmyslového muzea. Při této příležitosti budou představeny některé sbírky, které darovala právě rodina Lichtenštejnů. Možná jen málokdo ví, že knížecí rod Lichtenštejnů také přímo podporoval Gregora Johanna Mendela v jeho výzkumné činnosti. Tak se nám krásně spojuje návštěva Lichtenštejnů s právě vrcholícími oslavami dvoustého výročí narození muže, který sám byl jedním velkým křížením, protože se v něm křížilo jak věda, umění i duchovno. Z bohatého programu bych dále upozornil na čtvrtek. Meeting Brno vznikl díky inspiraci monumentálním festivalem Meetingem Rimini, který pořádají naši italští přátelé okouzlení a formovaní charismatem Luigiho Giussaniho, od jehož narození uplyne letos na podzim 100 let. Při této příležitosti pořádáme ve čtvrtek 28. července v 18 hodin v Rajské zahradě augustiniánského kláštera večer věnovaný odkazu Luigiho Giussaniho. Setkání se jmenuje podle jedné z jeho knih Riziko výchovy. Diskusi, které se zúčastníMarie Gottfriedová – vítězka ankety Ředitel roku 2020/2021, Alessandro Mele – CEO Cometa Network a Marek Orko Vácha – přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Povídat si budou o smyslu výchovy a vzdělávání. Určitě je nač se těšit. Meeting Brno je kulturní festival, ale od počátku má přesah, takže je i vzdělávací. K nám se lidé chodí nejen zúčastnit, ale jednotlivé body programu je nutí k přemýšlení a vzdělávání se. Vychováváme si tak náročné publikum.“
Viceprezident Meeting Brno David Macek (uprostřed) v rozhovoru s Danielem Hermanem (vpravo), letošním patronem festivalu Meetin Brno, bývalým ministren kultury České republiky a držitelem několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů
Daniela Hermana, letošního patrona festivalu Meetin Brno, bývalého ministra kultury České republiky a držitele několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů, jsem se zeptala, jestli se podobná iniciativa, jako je Pouť smíření, koná také ze strany Německa na odčinění bezpráví na českých obyvatelích, kteří byli vyhnání ze Sudet. Tady je jeho odpověď: „Osobně se v oblasti smíření mezi našimi zeměmi angažuji, protože pocházím z židovské rodiny a řada mých příbuzných byla zavražděna německými nacionálními socialisty. Na základě toho jsem pochopil, že není možné házet lidi z jednoho národa do jednoho pytle, že neexistuje kolektivní vina na základě etnického původu a je třeba rozlišovat. Zlo plodí zlo a to je třeba zastavit. Není možné o všech Němcích říct, že byli nacisty. Mnozí z nich byli prvními oběťmi nacionálního socialismu. Viz koncentrační tábor v Dachau v roce 1933. Proto je důležité na toto upomínat a účastnit se takovýchto akcí. Ze strany Německa je přiznání viny v kontextu strašlivé epochy nacionálního socialismu velmi silné. Mluvím o bývalém západním Německu. Že by se ale konaly podobné akce jako je tato pouť, tak o tom nevím.
Pamětníků manželů Gudrun (85) a Horsta (87)Hermannových jsem se zeptala, jestli někdo z nich či jejich rodiny Pochod smrti z Brna do Pohořelic absolvovali. Pětaosmdesátiletá Gudrun řekla:„Narodila jsem se v Brně a dva roky chodila tam i do školy. Pochodu jsme se nezúčastnili, protože jsme se už dříve s rodiči odstěhovali. „Já jsem se narodil v Karlových Varech, odkud jsem se musel vystěhovat až v roce 1947. Jistě není bez zajímavosti, že se moje žena za svobodna jmenovala Prager,“ prozradil její manžel Horst. Manželé nyní žijí v Mnichově a do Pohořelic a Brna přijeli už podruhé uctít památku všech zemřelých.
Před startem pouti jsem oslovila také jednoho poutníka, proč bude v tak šíleném vedru putovat a není raději někde u vody. Sochař a restaurátor v jedné osobě Patrik Vlček z Brna odpověděl. „Půjdu jen do Rajhradu, protože mám rád starou císařskou cestu. Při putování budu vzpomínat na dědečka Aloise Zemana. Když se v pětačtyřicátém roce dozvěděl, co se děje, neváhal, sedl na kolo a jel pomoct mé pratetě a jejímu manželovi. A doopravdy se mu podařilo dostat je zpět,“ prozradil rodinný příběh umělec.
Sochař a restaurátor Patrik Vlček (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.
V oficiálním úvodu dostala slovo viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß. Mimo jiné řekla: „Na tomto místě vzpomínání si člověk ještě více uvědomí, jak důležitý je společný boj za mír, svobodu, demokracii a lidskost.Po hrozných zkušenostech z válek ve dvacátém století jsme všichni doufali, že válka, útěk a vyhnání už v Evropě nemají místo. Bohužel jsme se všichni mýlili. O to důležitější je, aby Německo, Česká republika a všichni ostatní partneři v Evropě byli spolu, pomáhali si a dále bojovali za mírovou Evropu. Dnes myslíme především na lidi z Ukrajiny, kteří jsou vystaveni velkému utrpení způsobené útočnou válkouVladimíra Putina. Lidé na Ukrajině potřebují naši pomoc.“
Za německou stranu nejdříve promluvila viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß a poté starosta Pohořelic Miroslav Novák (vlevo).
Na její slova navázal starosta Pohořelic Miroslav Novák: „Před mnoha lety jsem si netroufal ani myslet, že mohou být mír a demokracie nějak významně ohroženy. Velmi jsem se ale mýlil. Nyní máme v Pohořelicích 300 uprchlíků z Ukrajiny. Snažíme se postarat o padesát ukrajinských dětí v klubech a v mateřské školce. Bude to válečná generace poznamenaná tímto utrpením. Prvním objektem, kde záhy po vypuknutí války našli azyl, byla fara. A představte si, že o tři měsíce později, 77 let od tragického pochodu, který sem dorazil koncem května, před farou 27. května jedna z ukrajinských žen porodila holčičku, protože nestihla odjet do porodnice. Na znamení vítězství jí dali jméno Viktoria. Chci také věřit, že tento válečný konflikt dopadne dobře a brzy skončí.“
Německý kněz P. Klaus mimo jiné řekl: „Toto místo kde se bojuje proti zapomínání hrozných věcí, co se staly v minulosti. Je to ale i místo toho dobrého, co se děje už více let, což je spolupráce, která spojuje dobré věci pro budoucnost.“
P. Jan Hanák na závěr oficiálních proslovů řekl: „Dějinami nehýbou pouze davy a nemusí to být ani jen ti, co jsou hodně vidět jako jsou politici a slavné osobnosti. Zakladatelem připomínkové akce byl tehdejší student Jaroslav Ostrčilík. V roce 2015 se z pochodu čítajícího několik lidí stala Pouť smíření a začalo se chodit z Pohořelic do Brna. Pochod smrti se od té doby jmenuje Pouť smíření. Jen málokdo dnes ale ví, že za tím stál jeden člověk. Jmenuje se Tomáš Mozga a nikdo ho dnes nezná. Sešel se v roce 2014 s Jarke Ostrčilíkem v kavárně a řekl mu: „Příští rok je 70 let po válce. Hele, není čas přestat ty lidi symbolicky vyhánět? Není čas ten pochod otočit a pozvat je symbolicky domů?“ Bez Tomáše by se to asi nestalo. A nestalo by se to ani, kdyby už Brno nebylo těhotné touhle změnou. To mně přijde hodně důležitý. Stala se z toho Pouť smíření, protože odpuštění a smíření je jediný způsob, jak se tyto věci dají vyřešit. Zázrak života, zázrak zmrtvýchvstání.“
Na závěr. P. Hanák přednesl tuto modlitbu, jejímž autorem je neapolský arcibiskup Mons. Domenico Battaglia.:
Modlitba za odpuštění Pane, odpusť nám válku. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými, Pane Ježíši, jenž ses narodil v Kyjevě uprostřed bombardování, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi byl poslán na frontu ve dvaceti letech, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž ve stínu svého kříže znovu vidíš vztyčené zbraně, smiluj se nad námi!
Odpusť nám, Pane, Odpusť nám, že nám nestačilo probodnout tvou dlaň hřeby, ale že hasíme svou žízeň krví těl, která byla zbraněmi roztrhána na kusy. Odpusť nám, že dlaně, které jsi stvořil, aby chránily, se proměnily v nástroj smrti. Odpusť nám, Pane, když znovu a znovu zabíjíme své bratry, odpusť nám, když jako Kain sbíráme kameny na svém poli, abychom jimi zabili Ábela. Odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí. Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, voláme k tobě! Zastav Kainovu ruku! Osviť naše svědomí, ať se neděje naše vůle, nevydej nás napospas našim skutkům! Zastav nás, Pane, zastav nás! A až zastavíš Kainovu ruku, ujmi se i jeho. Je to náš bratr. Ó, Pane, učiň přítrž násilí! Zastav nás, Pane!
Amen
Tak a to je vše!Mějte se úžasňákově, nenechte si kazit léto vedrem, které přece k létu vždy patřilo – ne? Mnozí jezdí za mnohem větším vedrem do Egypta a jinam, tož si ho užijte doma zadarmo! Na Slovácku máme „naše moře“ v podobě štěrkopískových jezer a jen v mém okolí jsou krásná zrekontruovaná koupaliště ve Veselí nad Moravou, Lipově, Hluku, Vlčnově a Nivnici. No a to samozřejmě nemluvím o Kunovicích, Uherském Hradišti a Uherském Brodu. A to vše je v dojezdu do 20 km. Tak nebrblat a šup do vody a na slunko! V zimě budeme vzhledem k energetické krizi zřejmě mrznout, tak si užívejme tepla aspoň teď! Ať žije léto! Zdar!
Už po sedmé hodině ráno jsem byla na Antonínku, abych si dnešní Hlavní pouť prožila v klidu v komorním prostředí kaple, kde byly, jak už to na poutích ke cti sv. Antonína bývá zvykem, na stolečku vedle oltáře vystavené také ostatk sv. Antonína Paduánského.
Ranní mši sv. od osmi hodin sloužili spirituál kněžského semináře a rodák z Kunovic P. Antonín Hráček a hlavním celebrantem byl ředitel Teologického konviktu v Olomouci P. Jiří Kupka. Ten měl výborné kázání o tom, jak máme být nositeli pokoje pro druhé a k dnešní době vůbec.
Přepis kázání ředitele Teologického konviktu v Olomouc P. Jiřího Kupky:
Díky Bohu jsme letos konečně po době pandemie mohli naplno prožívat Velikonoce. Největší křesťanské svátky. Víme, doba velikonoční skončila, ale proč o tom mluvím? Stále během liturgického roku z Velikonoc žijeme a máme z nich žít po celý svůj život, protože kromě mnoha jiného, je tam jedna věc, která je pro nás, kteří jdeme za Ježíšem, velmi podstatná. A to je velikonoční dar Ježíše Krista. Tehdy apoštolům a dnes až do konce světa všem věřícím.
VYSTRAŠENÍ APOŠTOLOVÉ
Vzpomeňme, že když Pán Ježíš umírá na kříži, tak dole u paty kříže stojí Matka a Jan jako jediní. Kde jsou ti ostatní? Písmo říká, že jsou ve večeřadle a to místě, kde udělal Pán Ježíš ten největší zázrak. Jsou tam, protože mají strach. Protože vkládali do Ježíše veliké věci a on je nesplnil. Je mrtvý. Potom, když se ukáže jako vzkříšený, tak se i v tom sboru najde jeden, který říká: „Já jsem ho neviděl! Až přijde a ukáže se, uvěřím.“ A Tomáš tu možnost dostal. Já se chci ale vrátit před toho Tomáše. Učedníci jsou zase ve večeřadle, protože je po nedělním ránu a slyší: „Ježíšovo tělo není v hrobě!“ Dokonce některé ženy říkaly, že měly vidění andělů a dokonce jedné, že se sám zjevil živý Kristus. Ale jsou zase ve večeřadle, protože je sevřel strach. Že by přece jenom došlo na jeho slova: „Já budu s vámi po všechny dny až do konce?“
KRISTUS JE DÁRCE POKOJE
A tu možnost mají a on vstupuje přes zavřené dveře. Takový měli strach před židy! A on vstupuje mezi ně a říká jim: „Pokoj vám!“ To je právě onen velikonoční dar Ježíše zmrtvýchvstalého, který se netýká jenom pár dnů, týdnů Velikonoc. Má to přesah do celého roku! Do každých dnů našeho života! Kristus je dárce pokoje!
MÁME BÝT NOSITELI POKOJE
A proto je dobře, že jsme tady na tomto svatém místě, kam putovaly velké zástupy dávno před námi. A proč asi? Aby to, co měli v sobě – ten vnitřní neklid, tady nechali. Proto lidé poklekají a věřím, že i do budoucna budou poklekat u zpovědnice, aby se vyznali z vnitřního neklidu a nalezli to, co dává Kristus zmrtvýchvstalý. Ne nadarmo to tam kněz říká ve formuli rozhřešení takřka na závěr: „A naplní vás pokojem!“ To není mír! Mír jsme příliš malí na to nastolit ve světě mír, ale máme být tvůrci pokoje! To je ten podstatný rozdíl! Jestliže čerpáme z Kristova pokoje, tak kdo jiný má být nositelem pokoje než my sami?
NÁVRAT K BOŽÍMU POKOJI
A když jsem zmínil dobu pandemie, všichni jsme si tím prošli, jaký nás najednou pohltil neklid! A přiznejme si to, protože jestli si vzpomínáte, když byl přenos z Vatikánu a na tom podiu na Svatopetrském náměstí byl pouze Svatý otec a pár organizátorů, lilo jako z konve a on měl kající pobožnost za odvrácení pandemie. A potom, když nesl tu těžkou monstranci, jak ji sotva nesl, klátil se ze strany na stranu, vědom si toho, co může potkat svět, nevrátí-li se k Božímu pokoji! A vidíte? Pandemie je možná za námi, ale nezpíváme v kostelích Te Deum! Nejsme na kolenou a neděkujeme za to, že jsme vůbec přežili. Měli jsme vakcínu! Nebo nějak jsme se tomu vyhnuli… Musíme velmi opatrně nakládat s tím, co přináší svět a co přináší Bůh, protože nežijeme na tomto světě marnotratně. To by byla velká pochybnost o Bohu a o nás samých! My jsme tady proto, že nám dal Bůh jeden úkol! Vnášet naději tam, kde je strach, zoufalství a beznaděj. Být posli pokoje! My mnoho věcí, ani mír, ani dalších, natož ekonomických věcí státu a světa nevyřešíme. Na to jsme moc malí páni. Ale žijme z toho, co je nám vlastní. Když jsme silní, když přijímáme živého Boha do své duše ve slově, eucharistii, když nám prostředník Boží milosti, kněz, dává rozhřešení. V tu chvíli jsme těmi nejsilnějšími na světě. Proto nemusíme mít vnitřní neklid. Ano, na chvíli nás to přemůže, protože nejsme slepí, nejsme hluší. A možná se nás dotklo to, že milovaný člověk vedle nás už tady není, protože přišla ta hrozná nemoc a jeho to zchvátilo. A spousta dalších věcí! Jistě a i ten stav se dá řešit různě! Alkoholem, nějakou tou drogou, televizí…
SVATÉ MÍSTO, KDE BŮH SLYŠÍ
My jsme si dnes zvolili toto místo, abychom vyjádřili svou vděčnost za to, že nás Bůh chránil, že jsme živí a zdraví, a že také víme, že bez jeho vědomí nám z hlavy nespadne ani vlas. Generace před námi i my dnes zakoušíme, že toto je svaté místo, kde Bůh slyší a vyslyší. Moc bych si přál, abychom se dnes svobodně rozhodli stát se nositeli pokoje.
NÉST POKOJ DO SVĚTA
Víte, kolikrát to zazní i při mši svaté. Ostatně a opět máme díky Bohu tu možnost podat si zase ruce a říct jeden druhému: „Pokoj tobě, pokoj vám…“ to je přesně to, co máme dělat! Nést pokoj do světa! Kolikrát to pozoruji u těch, kteří přicházejí ze světa s velikou touhou dát se k dispozici k Bohu jako kněží. A přiznám se, omlouvám se, že používám ten termín, že srážíme příliš veliké ambice toho dosáhnout bez lidské roviny. Že si všímám spolubratra, že ho třeba něco trápí. Anebo, že je potřeba také vzít do rukou krompáč a lopatu a jít něco dělat! Nejenom klečet a modlit se! To není tak těžké, ale vzít poctivou práci a nevysmát se těm, kteří ráno brzy vstávají na autobus, aby vydělali nějakou korunu, a když přijdou domů, tak nastupují do další šichty, protože jsou doma děti, musí se udělat úkoly, vyprat, vyžehlit. Abychom žili s těmi lidmi! Plačte s plačícími, radujte se s radujícími.
BOŽÍ SLUŽEBNÍCI
A někdy ta ambice toto přehluší. Já přece budu kněz! To je někdo! Je! Ale ne tvou moc a vůlí! To Bůh si tě vybral, abys byl mezi lidmi! Proto se říká, že kněz nebo řeholní sestra, je vybrán z lidu, ale pro lid, kam se vrací jako služebník! Dokonce i papež nese titul „služebník služebníků“. A tak vám chci také touto cestou poděkovat za to, že se modlíte za nová povolání. Svatý Antonínek je místem, kde lidé prosili o partnery, ale schází se tady také každé první úterý v měsíci kněží, aby prosili, aby Pán dal nová povolání. Ne podle jejich vůle, ale podle Boží vůle. A otec Antonín Hráček, rodák z Kunovic, který je spirituálem v semináři a zároveň má na starosti laické studenty prostorách kněžského semináře, tak mně jistě dá zapravdu, že je dobré, když ti mladí přicházejí s velkým nadšením, ale teprve čas ukáže, na kolik se to nadšení probudí v opravdovou službu pro Boha a pro druhé.
NECHAT SE OBDAROVAT
A není žádným tajemstvím, že po přijímacích pohovorech letošního roku ty počty budou takové, jaké budou. Deset možná nastoupí od září do teologického konviktu a od září deset bohoslovců pro tři moravské diecéze. Deset… Moc vás prosím, zahrňme do modliteb nejen, aby byli dobří kněží, ale ti, kteří jsou ve službě, aby dobrými nepřestávali být, protože i ta vlna pandemie i nás kněze nějakým způsobem poznamenala. Bohužel ne vždycky v dobrém. A o to víc si vážím toho, že jste nelitovali času přijít sem a svatému Antonínovi, všem svatým, a především samotnému Bohu svěřit vaše osobní prosby, svěřit vaše modlitby, ale zároveň se nechat obdarovat. Proto jsme tady! Tím největším darem pro nás a tím je dar Ježíšova pokoje. Tak vám přeji, ať v mém i vašem srdci a duši, Božího pokoje máme dostatek pro sebe i pro druhé. Amen.
Dnešní Hlavní pouť na Antonínku vyvrcholila mší svatou, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner a svým způsobem se tak rozloučil s Moravou, protože je novým arcibiskupem pražským. Po mši svaté převzal ocenění Bílou růži P. Antonína Šuránka, služebníka Božího, kterou uděluje Matice svatoantonínská a Řimskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem.
