Včera v noci jsem se zcela spontánně rozhodla, že si dnes zajedu na výlet do hlavního města Malty – Valletty. A byl to super výlet, protože prostě maltskou architekturu miluju!
Prostřednictvím fotek a pár videí se ji podařím přiblížit. Na autobusové nádraží jsem vyrazila po půl osmé s tím, že jsem se nedržela žádného jízdního řádu, protože jsem zjistila, že řidiči prostě vůbec nejezdí podle toho, co je vyvěšené na zastávkách. Po cestě chápu, že jedou různě, protože může dojít k různým skluzům kvůli zácpám. Že se avizovaného jízdního řádu nedrží ale už z autobusového terminálu, tak to prostě nechápu. Na bus nádraží jsem dnes ale šla v klidu, protože jsem věděla, že směrem do Valletty prostě jezdí jeden autobus za druhým, by se dalo říct… A také to tak bylo. Nečekala jsem snad ani pět minut a už jeden přijel a já nastupovala jako první. Po pár zastávkách ale hodně lidí stálo a husto bylo až na konečnou ve Vallettě.
BEZ MAPY V MOBILU
Ještě v noci jsem si na webu zjistila, co zkušení cestovatelé doporučují navštívit. Až po návratu do mého přechodného bydliště jsem si uvědomila, že jsem dnes vůbec nezapnula mapy v mobilu. Prostě jsem si Valletu prošla tzv. „po čuchu“ a nezabloudila jsem a viděla toho mnoho! Když jsem měla čtyři hodiny chození v nohách, tak mně mozek i tělo řeklo, že bych to měla zabalit. A tak jsem to zabalila a zamířila přímo na bus zastávku, kterou jsem si ale prozíravě našla ještě před tím než jsem vyrazila do historického města. S předstihem jsem si kousek od nádraží našla také placené záchody (1 euro), které byly na rozdíl od těch veřejných, co na Maltě potkávám a jsou zdarma, luxusně čisté a byl tam papír – i papírové utěrky na ruce. Nic z toho právě na veřejných záchodcích nebývá. I když se je nějak snaží udržovat, o čistotě mluvit nelze a papír tam nebývá téměř nikdy – nikde… Prostě, jak kdyby člověk u nás padnul do doby před rokem 1989… Tyto toalety jsem potom prozíravě použila ještě před tím, než jsem zamířila do autobusu k návratu, což bylo velmi prozíravé. Zatímco do Valletty jsme jeli ráno hodinu, zpět jsme se prodírali zácpou 1,5 hodiny. No a v MHD prostě záchody nejsou, že?
BEZOHLEDNÍ SPOLUCESTUJÍCÍ
Ještě postřeh k cestování busem. Je super, že mám na sedm dnů jízdenku za 25 euro a mohu jezdit ostrovem křížem – krážem třeba celé dny a noci, kdy něco jezdí, kdybych chtěla. Má to ale jeden háček. Někteří cestující v buse vůbec nedbají na to, že tam jedou i jiní lidé a klidně řvou do telefonu, jak jim to jejich kultura velí. Když přijde na věc, tak jsem měla smůlu i v letadle, kde za mnou seděl chlapeček s maminkou, která synka moc nevzládala, takže mě dvě hodiny kopal dost usilovně do sedačky a řval na plné pecky (slovensky), a když letadlo dosedlo, maminka ho přesměrovala do angličtiny. Mohl mít zhruba čtyři roky a byl to díky jeho chování docela peklo let. Vzpomínala jsem na cestování s mými synky vlakem, jak jsem jim zula boty, aby někoho náhodou nekopli a vyřvávání na celý vagon se fakt nekonalo. Se starším synem jsme tak v jeho čtyřech letech cestovali přes Prahu do Frankfurtu nad Mohanem s přestupem v Norimberku a byl úplně v pohodě, uměl se chovat a už tehdy brát ohled na druhé. Holt teď žijeme v jiné době. Musím si na to zvyknout. To jsem ale odbočila.
VALLETTA OBRAZEM
Jaká byla moje návštěva Valletty můžete posoudit podle fotek. Já maltskou architekturu miluju, ale každý to tak nemusí mít, což chápu. Tady dnes bylo doslova letní počasí, takže jakmile jsem se vrátila do svého bydliště v zátoce svatého Pavla, hodila jsem na sebe plavky a seběhla pár desítek metrů uličkou k moři, ponořila se do příjemně chladivých vln a trochu si zaplavala, což bylo po tom pochoďáku ulicemi Valletty luxusní. Pokud klapne počasí, tak zítra to bude jen koupačka a odpočinek u moře, protože po návratu domů už tato možnost nebude…
