O jednom úžasném setkání s dobrými lidmi v Uherském Ostrohu

Fotit dnes někoho není jen tak. Člověk musí od dotyčného dostat souhlas a oslovení musí mít také odvahu pustit cizího člověka do svého domu. Zvlášť když se jedná o focení maminky, která už tráví vlastně celý den v posteli a potřebuje trvalou péči. Přesto se mně jeden takový souhlas podařilo tento týden dostat.  A bylo to jedno z těch úžasných setkání, na která se nezapomíná, i když jsme se s rodinou, kam jsem zamířila, do té doby vůbec neznali.

Hned mezi dveřmi mne manželé Jana a Karel Jančaříkovi přijali, jako kdybychom se znali dlouhé roky. Stejně vstřícná byla i jejich maminka Anna Hráčková. Při focení se usmívala a nebránila se ničemu. Nakonec mně prozradila, že druhý den oslaví pětaosmdesáté narozeniny.

Fotky vyšly, tak jsem jim ty nejlepší poslala. A poté do mé mailové schránky dorazil od paní Jančaříkové – dcery pětaosmdesátileté oslavenkyně, mail, který si zde dovolím zveřejnit:

Dobrý večer,
děkujeme nejen za fotky ale i za milé setkání s Vámi! Při večeři se mamka začala usmívat a říkala: „To byl nejlepší dárek!“ Tak jsem chtěla vědět: Který?“ „No to, že jste sem pozvali tu fotografku! To bylo bezva ,“ řekla maminka.

 Ještě vloni v létě byste si s mamkou popovídala o vědě, vesmíru, novinkách v moderních technologiích atd. Celý život jí zajímaly všechny technické vymoženosti světa. Nedávno chtěla vidět pořad o Tokamaku nebo přestavbu plavebních komor v Panamském průplavu. K osmdesátinám jsme jí dali chytrou televizi a ona ji opravdu využívala.

Jako  malou holku mě brávala na strojírenské veletrhy do Brna a ukazovala a vysvětlovala mi třeba, jak funguje tryskový tkalcovský stav. A jak nám ten nápad ukradli Japonci.

Když chodila do školy, přišel za jejími rodiči pan ředitel Dušek a přemlouval je, aby ji dali studovat. Bohužel, mohli dát na školu jen jednu dceru. Mamka musela v patnácti do fabriky… Teta se vyučila v Prostějově švadlenou a celý život nás obětavě „obšívala“. Ušila mi i moje svatební šaty. Mám je schované, občas se v nich před zrcadlem točí vnučka…

Ještě jednou děkujeme a ať se Vám daří!

Jana a Karel

Pětaosmdesátiletá Anna Hráčková z Uherského Ostrohu měla z fotografování radost a mně udělalo radost setkání s touto úžasnou ženou i její dcerou Janou a zetěm Karlem. Doopravdy to bylo jedno z krásných setkání, na která se nezapomíná. Foto: Lenka Fojtíková

No není to krásné? V takových okamžicích si člověk uvědomí, že to, co dělá, má fakt smysl… Více jsem o tomto úžasném manželském páru z Uherského Ostrohu, který se stará nejen o výše zmíněnou maminku, ale také tatínka, psala pro Charitu Uherské Hradiště, tady

Lenka

Vzpomínka na setkání s Karlem Gottem v Hodoníně

Jen jednou jsem měla tu možnost setkat se coby novinářka osobně s Karlem Gottem, se kterým se dnes naše země loučí. Bylo to v březnu roku 2006 v Hodoníně. Ve vzpomínkách ho mám uchovaného jako absolutně nenamyšleného člověka, který byl ke všem novinářům vstřícný a ochotně odpovídal na jejich otázky.

Navždy mně zůstane uchovaný v paměti jako profík, se kterým byla radost se setkat a pracovat…  

Spousta lidí v posledních dnech řešila, jestli měl, nebo neměl mít státní pohřeb se všemi poctami s tím spojenými. Připomínali jeho přešlapy a zdůvodňovali, proč by to tak být nemělo. Trefně to dnes při zádušní mši svaté v katedrále sv. Víta na Pražském hradě řekl kardinál Dominik Duka: „Nesuďte, abyste jednou nebyli sami souzeni..“

Mne osobně se po mši svaté hodně dotkla krátká promluva přednosty první interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesora Marka Trněného. Populárního zpěváka v posledních letech léčil a ke konci života mu na jeho přání předčítal žalmy. Je zajímavé, že na tento proslov téměř všechna média nějak zapomněla. Lékař na rozloučenou Karlovi Gottovi v katedrále přečetl Žalm 139:

Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě . Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal . Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji…

(Bez všech dalších zbytečných keců novinářů a nejrůznějších všeználků z davu…)

Text a foto: Lenka Fojtíková

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi