Zemřel emeritní biskup Mons. Petr Esterka

Právě jsem se dozvěděla, že dnes t. j. 10. 8. v Kalifornii na věčnost odešel emeritní biskup Mons. Petr Esterka, rodák z Dolních Bojanovic. Tento text zveřejnila tisková mluvčí Biskupství brněnského Martina Jandlová:

Dnes odpoledne zemřel v Kalifornii Mons. ThDr. Mons Petr Esterka, emeritní pomocný biskup brněnský a titulární biskup čefalenský. Po posledním rozloučení ve společenství českých krajanů v USA, o které řadu let jako kněz a později jako biskup pečoval v rámci České katolické misie, bude jeho tělo převezeno do České republiky.  Po zádušní mši v Brně na Petrově  a v jeho rodišti Dolních Bojanovicích zde bude pochován na místním hřbitově.

Mons. ThDr. Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích (okr. Hodonín). Pro nábožensko-politické přesvědčení byl už jako student perzekuován a po mnoha obtížích maturoval až v roce 1956 na jedenáctiletce v Hodoníně. Dne 15. června 1957 emigroval do Rakouska a tři měsíce pobýval v uprchlickém táboře v Glassenbachu u Salcburku.

V září 1957 byl přijat do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a po studiu filozofie a teologie na Lateránské univerzitě byl 9. 3. 1963 v bazilice sv. Jana v Lateráně kardinálem Tragliou vysvěcen na kněze. Po získání licenciátu teologie v červnu 1963 byl poslán mezi krajany do arcidiecéze San Antonio v Texasu.

V roce 1966 se vrátil do Říma, kde se začal připravovat k doktorské práci na téma „The Unionistic Congresses at Velehrad“, kterou o rok později obhájil. Po návratu do USA v létě 1967 zahájil své akademické působení v koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě, kde byl roku 1980 jmenován řádným profesorem. Po celou dobu vypomáhal v duchovní správě řady farností.

Současně v letech 1974 – 1995 působil v americkém letectvu jako vojenský kaplan v záloze. V roce 1978 se začal Petr Esterka intenzivněji věnovat práci mezi českými katolíky v USA a Kanadě.  V roce 1986 byl biskupem Jaroslavem Škarvadou, který působil v Římě a pečoval o naše krajany v zahraničí, jmenován jeho biskupským vikářem pro USA a Kanadu. V roce 1994 se jeho působení rozšířilo i na Austrálii. Roku 1987 mu byl udělen titul monsignor a roku 1992 byl jmenován čestným prelátem.

Dne 5. července 1999 jmenoval papež Jan Pavel II. Petra Esterku pomocným biskupem brněnským a titulárním biskupem čefalenským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. V roce 2013 získal cenu Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V roce 2010 biskup Petr Esterka abdikoval a 9. prosince 2013 papež František jeho rezignaci přijal.

Já jsem se s tímto výjimečným mužem díky novinářské profesi několikrát setkala. Dovoluji si zde zveřejnit poslední článek, který jsem napsala do Katolického týdeníku vloni v listopadu k jeho 85. narozeninám…

Čest jeho památce! Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá ve svatém pokoji…

Zemřel jezuitský kněz P. František Lízna

Včera (4. března 2021) zemřel jezuitský kněz a velký poutník P. František Lízna. Díky novinářské profesi jsem se s ním setkala v říjnu roku 2006, kdy v Hodoníně nejdříve sloužil mši svatou a poté měl pro zájemce besedu. Vyprávě tehdy o svém pěším putování do Santiaga de Compostely.

V dnes již zaniklém týdeníku Naše Slovácko byl zveřejněný tento článek:

Kněz vyprávěl o fenoménu pouti

HODONÍN – O své zážitky z putování do Santiaga de Compostela se do Hodonína přijel podělit jezuita P. František Lízna. Poutavé vyprávění vyslechl do posledního místa zaplněný sál pastoračního centra v Sadové ulici.

Posluchači se dozvěděli podrobnosti z cesty i důvod, proč se kněz před dvěma roky ve svých dvaašedesáti letech vydal na více než tři tisíce kilometrů dlouhou pouť.

„Byl jsem ovlivněn okolnostmi, které mě na pouť táhly,“ řekl jezuita. Výchozím bodem se mu stala Svatá Hora, pak pokračoval přes Německo a Švýcarsko až do Španělska. Spával většinou pod širým nebem, mnohdy u krajnic silnic. Do cíle se dostal po sto šesti dnech putování. Při cestě zhubl šestnáct kilogramů a třikrát musel měnit boty. Na zádech nesl patnáctikilogramový batoh s osobními věcmi. S sebou ale měl také seznam sto šedesáti pěti lidí. „Každý den jsem si jednoho vylosoval a pak se za něj modlil,“ prozradil P. Lízna, který si po celou dobu psal deník. Na základě těchto osobních zápisků a prožitků byla vydána kniha Musím jít dál.

„Přednáška mě zajímala, proto jsem si ji nenechal ujít. Pouť jsem totiž také absolvovala,“ řekla Martina Tomečková ze Strážnice. Do Santiaga de Compostela míří miliony poutníků různého vyznání a mnohdy i ateisté. Podle sociologů jde o fenomén, který nelze nijak vysvětlit.

Další podrobnosti o životě P. Františka Lízny

A připojuji pár fotek ze mše svaté, kterou sloužil spolu s tzv. létajícím biskupem Petrem Esterkou, který žije v Kalifornii.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Na věčnost odešel vynikající zpěvák, muzikant a malíř Jura Slovák z Javorníku

Včera večer mne zastihla zpráva, že zemřel vynikající muzikant, zpěvák a malíř Jura Slovák z Javorníku na Horňácku. Vesničky, co leží, jen coby kamenem dohodil, u slovenských hranic.

Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.

Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…

Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.

Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou

Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.

„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.

Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.

Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale  třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.

Hlavní tématikou  Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.

Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil  Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.

Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková