Jak stárnu, tak mám o Vánocích radost z úplně jiných věcí, než když jsem byla malá holčička. Už se netěším na to, až se rozzáří stromeček a přijde na rozbalování dárků. Mé priority se prostě mění, a tak jsem si letos plnou parou uvědomila to, co už jsem několik let zpět jen tak tušila, ale nikdy jsem to nepojmenovala.
Co? No prostě, že největší dar pro mne je setkání u dobrého jídla a pití s blízkými, na které ve fofru života nezbývá tolik času. Proč? No prostě to tak je! Žijeme ve zrychlené době, kdy mají všechny aktivní generace klidně dvě i tři práce. Pokud k tomu u mladých rodin přičteme děti, kterým je zapotřebí se věnovat, tak se není čemu divit.
Největší radost jsem tedy letos měla z rodinného setkání s rodinami mých synů a mamkou, které „táhne“ na čtyřiaosmdesát. Také jsem se uvědomila, jak velkou radost člověk může prožít při pohledu na nejmladší členy rodiny při vánoční nadílce a jejich následné radosti.
Dárků byla i letos hromada, ale neuvěřili byste, co nakonec děti nejvíce zaujalo. Po dobrém obědě, kávě a vánočním cukroví se starší syn zcela nečekaně zeptal: „Mami, je tady v baráku ještě někde ten starý psací stroj?“ „Ve sklepě! Proč?,“ zareagovala jsem. „No chtěl jsem to ukázat děckám, jak se dříve psalo na klasickém stroji,“ vysvětloval syn.
Poté skočil do sklepa a usedl se svými dětmi ke Consulu, který pocházel odhadem z šedesátých let minulého století. Nebyl můj, ale byl po manželových rodičích. První překvapení u dětí vzbudila skutečnost, že pokud člověk chce něco napsat, potřebuje papír, který je nutné do stroje nejdříve založit.
Desetiletý vnuk Míša záhy přišel na to, že kolečkem lze volit černou nebo červenou barvu písma. Rychle pochopil, že pokud nedá do jednotlivého písmena psacího stroje pořádnou ránu, tak se na papír neotiskne. Nechápal ale, proč se na konci řádku musí mechanicky páčkou posunout o další řádek.
A padlo i pár dotazů, kterým se musím smát ještě teď: „Babí, kde se na tom mění fonty písma? A jak se na tom tisknou fotky?“ Atd., atd… Doba se od mých studijních let, kdy jsem na podobném psacím stroji v tehdejší Střední ekonomické škole v Brně dělala v roce 1983 státní zkoušku z psaní na stroji, hoooodně změnila. Vnuk měl pravdu. Pokud chtěl člověk psát rychle, tak do toho stroje bylo zapotřebí doopravdy neskutečně bušit a ve stejném rytmu také řádkovat. Tuším, že jsem tehdy měla ke 300 úhozům za minutu. Některé se ale strhly za každou dosaženou chybu.
A právě toho se týkal také další dotaz: „Babí, kde je delete, jak se to tady maže, když něco spletu? A shif je kde?“ Dotaz stíhal dotaz a i já jsem musela uznat, že v psaní a úpravě textů na počítači šel pokrok hodně dopředu a jsem za to ráda. Díky tomu se stočila řeč na umělou inteligenci, že už nebude brzy zapotřebí novinářů, protože vše budou psát AI.
Nevím, ale stále si myslím, že pokud texty nebude psát živý člověk na základě toho, co, kde, a kdy zažil, tak to budou suchá fakta a nedostane se tam lidský rozměr – taková ta pocitovka třeba z koncertu, výstavy, divadla, demonstrace… A pokud bude vše psát umělá inteligence, budou texty také lehce zmanipulovatelné podle toho, co bude chtít aktuálně zadavatel… Nechci ale předbíhat. Skutečnost se ukáže velmi rychle, jak to bude fungovat, a kam to povede…
