Zážitkový dárek ve Velehradských vinicích

Při svých cestách na Velehrad, do Modré či na Bunč jezdím roky okolo Velehradských vinic. Až do dnešního dne jsem tam nikdy nepřibrzdila a neodbočila, abych si prohlédla, jak to tam vlastně vypadá, co toto místo pod vinohrady nabízí.
Dostala jsem se tam až dnes díky kamarádce Jarmile Hruškové. No a bylo to pro mne překvapení doopravdy veliké. Od silnice to ani tak nevypadá, ale pokud odbočíte a zaparkujete na dostatečně prostorném parkovišti, nebudete litovat. Přivítá vás krásný interiér, ochotná obsluha a výborné jídlo z tamní kuchyně a stejně skvělá vína.
My jsme si tedy daly nealkoholické Frizzante a bylo fakt luxusní! Vřele doporučuji. Z jídelního lístku jsem si vybrala hovězí líčka na kořenové zelenině s bramborovou kaší a k tomu domácí limonádu z manga. Jarka upřednostnila pečenou kachnu s malými brambůrkami, hráškem a zeleninou. Sladkou tečkou byl skvělý cheesecake a pro mne cappuccino. Nakonec jsme zvládly ještě ristretto s domácími sušenkami s levandulí. Vše bylo doopravdy skvělé, skvělé, skvělé…
Na závěr jsme poseděly venku s pohledem k cyklostezce. Posezení je ale připraveno také na druhé straně přímo u vinic. Kdo chce, může si venku zahrát šachy s obřími figurami anebo pétanque. Nechybí ani dětský koutek. Kdo chce, může prostě jen tak sedět, usrkávat či zobat něco dobrého, koukat na krásnou přírodu a užívat si daného okamžiku.
Od Jarky to byl pro mne dárek k letošním kulatinám. Jeden z těch nejlepších, protože mně dala téměř celé odpoledne svého času a k tomu úžasný kulinářský zážitek. S Jarkou se známe více než dvacet let, tak jsme si měly co povídat, protože ve fofru života k podobným několikahodinovým zastavením času moc nezbývá. O to vzácnější bylo naše dnešní setkání… Velké díky za ně…

Dny lidí dobré vůle pro mne byly letos na Velehradě úplně jiné než v letech minulých

Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.

PROGRAM PRO DĚTI
Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo.
Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče.
Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.

NOVÁ KNIHA O STOJANOVU
Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.

MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ
Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!

Vzpomínka na františkánského kněze P. Eliase Vellu z Malty, který odešel na věčnost 10. října

O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit.
VÁHÁNÍ NAD ODLETEM
Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II.
LOUČENÍ DOMA
A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde

Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.

V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.

Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.

JAK JSME SE POZNALI
Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.

Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.


OTCOVSKÉ OBJETÍ
Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají…
MODLITBY ZA UZDRAVENÍ
Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.

Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.
Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008

Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.

V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze Slovenska
Při Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.
Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.
V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníky
S překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015
Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…
A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz

NIKDY NEZAPOMENU
Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je!
VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH
Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.

Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.

Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnosti Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Věřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.

Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Rakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly.
A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…

Úplně jiné Dny lidí dobré vůle na Velehradě než jsme zvyklí…

Dny lidí dobré vůle na Velehradě jsem dokumentovala mnoho let. Potom jsem si ve funkci starostky dala od novinařiny na čtyři roky pohov a letos se po dlouhé pauze na Velehrad zase s foťákem a diktafonem vrátila.

No… Byly to úplně jiné oslavy Cyrila a Metoděje na Velehradě než jaké jsem zažívala před lety. Až na jednu výstavu věnovanou 75. výročí ukončení druhé světové války nebyl vlastně žádný doprovodný program… Ani stánky nebyly. Snad jen tři, kde si bylo možné koupit pití, párek a víno… A nikdo u nich téměř neseděl… V sobotním podvečeru se v bazilice uskutečnil modlitba za naši vlast a potom následoval Večer lidí dobré vůle. Přímo na místě ho sledovala hrstka vyvolených, mezi nimiž převládali politikové a zástupci církve. Docela dost mne zklamala hlavní hvězda večera v podobě slovenského zpěváka Mira Žbírky. Až do včerejšího odpoledne jsem si myslela, že je to stále takový skromný a spíše tichý nekonfliktní chlapec (navzdory jeho věku…). Trpělivě jsem čekala bezmála hodinu než skončí zkouška, abych se ho zeptala na dvě fakt banální otázky. Absolutně ale neměl zájem komunikovat , prchal a dal jasně najevo, že jsou pro něj novináři obtížný hmyz. No co už… Asi má špatné zkušenosti. To Jura Pavlica byl mnohem vstřícnější a naprosto ochotný krátce „pokecat“. Prozradil mně, že na Velehradě nechyběl ani v roce 1990, když sem přijel po revoluci na první návštěvu papež Jan Pavel II. a byl to pro něj zážitek, na který se prostě nezapomíná.

„Jak jsem prožíval koronavirovou dobu? Museli jsme zrušit koncerty, takže jsme čtyři měsíce nehráli. Byl jsem doma, ale stále něco dělal. Rozhodně jsem nezahálel. V první fázi jsem se snažil uklízet, ale i psát. Teď nás čeká v Uherském Hradišti koncert 11. července. V rámci Slováckého léta vystoupíme na stadionu. Další vystoupení budou následovat v rámci projektu s Hankou a Petrem Ulrychovými a Javory Beatem. Na to se těším, protože už jsme spolu hráli na Špilberku a v kongresovém centru ve Zlíně. Potom budou koncerty v Telči (29. 7.a na zámku ve Valticích (30. 7.),“ vyjmenoval skvělý muzikant a zpěvák Jiří Pavlica, co ho čeká v nejbližší době.

Ty letošní oslavy byly ale na Velehradě doopravdy zvláštní… Až mrazivě na člověka působil pohled shora na poloprázdné nádvoří s hromadou neobsazených židliček… Uvidíme, jak to bude vypadat příští rok, jestli se podaří obnovit masová účast věřících nebo půjde vše do úpadku… I fotografů – novinářů tam bylo poskrovnu… Když jsem zaslechla, jak se regionální redakce scvrkávají, tak jsem si říkala, že se vracíme v tomto směru jakoby do předrevoluční doby, kdy bylo maximálně pár lidí v krajských redakcích a ti pokrývali jednotlivé okresy z krajské centrály… Já zažila ještě devadesátá léta, kdy byly v okresech redakce plné lidí a všichni měli co dělat… No ta doba je zjevně pryč…

Pokud by někoho zajímalo, jak jsem letošní Velehrad viděla přes hledáček fotoaparátu, může mkrnout na reportáž, kterou jsem ze dvou dnů na Velehradě udělala pro Zprávy z Moravy. Najdete ji zde Kromě fotek je k tomu i pár písmenek 🙂

Tak se mějte nádherně a užívejte léto!!! Lenka

Jak jsem dnes putovala přes Antonínek na Velehrad nejen za jezuity a Otmarem Olivou

Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly o nové evangelizaci

Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde

Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.

Světu vládnou politika, ekonomika a věda

Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.

Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.

Žijeme v éře počítačů

Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.

Nevíme, co je hřích

Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.

Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.

V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.

Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.

V pastoraci nelze dělat kariéru

Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.

Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.

Z církve nemůžeme dělat muzeum

Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.

Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.

Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“

Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz

Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde

Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde

Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde

O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde

Silný příběh o bezdomovci P. Vella vypráví zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Věřící putovali nocí na Velehrad s úmyslem vyprosit nepřijetí ratifikace Istanbulské úmluvy. Mši svatou nad ránem sloužil P. Marian Kuffa ze Slovenska

O nočních modlitebních procesích na Velehrad, při nichž věřící vyprošují nepřijetí ratifikace Instanbulské úmluvy a všech dokumentů či směrnic prosazujících gender ideologii a za ochranu tradiční rodiny, manželství i nenarozeného života jsem toho slyšela hodně. Nikdy jsem se ale žádného nezúčastnila. Ruku na srdce – jít několik hodin nocí a potom se nad ránem účastnit mše svaté, chce prostě docela dost sebezapření a oběti. A vždy se našla nějaká výmluva, proč nejít, když jsem tak unavená.

Včera jsem poprvé šla, i když jsem byla unavená možná mnohem více než kdy jindy… Vstávala jsem před pátou a s prací končila večer s tím, že jsem navíc měla za volantem v docela dost silném pátečním provozu přes sto kilometrů. Když jsem po jedenadvacáté hodině znovu sedala za volant, abych zařadila jedničku a zamířila do Starého Města, tak jsem byla utahaná jako pes… Přesto jsem jela, protože jsem věděla, že tam prostě být musím. A táhla jsem i foťák. Nemohla jsem si totiž nechat ujít, abych nebyla na mši svaté, kterou sloužil P. Marián Kuffa, o kterém jsem toho už tolik slyšela, četla, jehož přednášky poslouchám roky přes internet. Je to podle mého mínění borec nad borce, který se stará dlouhé roky o bezdomovce, bývalé vězně a další lidi na okraji společnosti. Ve vesničce Žakovce v podhůří Vysokých Tater vybudoval prakticky z ničeho neuvěřitelné dílo. Více se o něm můžete dozvědět zde.

Na prvním místě jsem tedy jela podpořit úmysl pouti, zažít atmosféru nočního putování a samozřejmě fotit. Fotky naleznete i s popiskami v této fotogalerii. Myslím, že jsou dost vypovídající.

A co mne překvapilo? Už po příjezdu do Starého Města u Uherského Hradiště skutečnost, že okolí kostela Svatého Ducha, kde bylo zahájení programu, bylo před dvaadvacátou hodinou tolik aut, že nebylo kde zaparkovat. Nakonec jsem ale auto odstavila v jedné boční uličce.

V doprovodném programu například promluvil lékař Jozef Mikloško ze Slovenska. Opakovaně upozornil, jak je nezbytná pro zdravý vývoj každého dítěte klasická a fungující rodina s maminkou a tatínkem. Celý večer moderovala vedoucí sekretariátu Českomoravské Fatimy a členka rady světového Apoštolátu Fatimy Hana Frančáková, která v nočním procesí také vedla modlitby a zpěv.

Kostel byl přes noční hodinu plný a někteří lidé postávali i venku. Po závěrečné modlitbě, kterou vedl uherskohradišťský děkan Josef Říha, udělil přítomným požehnání na cestu správce staroměstské farnosti P. Miroslav Suchomel. Procesí za zpěvu a modliteb vyšlo ve 23.30, aby do velehradské baziliky připutovalo před druhou hodinou ranní.

Když jsem zvedla po usazení všech poutníků na svá místa foťák nad hlavu, abych udělala fotku, zjistila jsem, že je bazilika zcela zaplněná včetně bočních lodí. Mohlo tam být okolo tisícovky lidí. Byla páteční noc, kdy byla možnost sedět v hospodách, bavit se na zahrádkách při dobrém jídle a pití, grilování anebo třeba na koncertu Jaromíra Nohavici ve Velké nad Veličkou. Přesto tisícovka lidí dala přednost pěšímu putování hlubokou nocí, které zakončila mše svatá. Pro někoho možná něco naprosto nepochopitelného, co se ale přesto stalo skutečností… Mezi účastníky bohoslužby jsem zahlédla přátele z Hodonínska i Břeclavska. Nechyběl ale ani akademický sochař Otmar Oliva, který se svou rodinou žíje přímo na Velehradě.

P. Kuffa v kázání kromě svých zkušeností z vlastního života především apeloval na to, že každý muž či žena mají jasně každou buňkou geneticky danné, že jsou ženou či mužem a měli by to přijmout, aby byli šťastni. „Gender je ideologie zaměřená proti Bohu i proti přírodě. Já vím, že časem gender padne stejně, jako padl komunismus. Ten ale nejdříve napáchal mnoho zla. I fašismus napáchal mnoho zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti komunismu, nenapáchal by tolik zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti fašismu, nenapáchl by tolik zla… A pokud zavčasu nezačneme bojovat proti genderu, napáchá také mnoho zla, i když potom padne,“ apeloval ve své promluvě P. Kuffa.

„Je to šestá pouť. Poprvé jsme šli vloni v červnu z Bystřice pod Hostýnem na Hostýnek. Impuls k jejich pořádání přišel v průběhu celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí,“ prozradil iniciátor a zakladatel poutí, který si přeje, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě.

Podle jeho mínění jsou nejúčinnější modlitby v noci, protože jsou násobeny obětí deficitu spánku, únavy a ztišení se ve tmě. „Světlo modlitby proráží temnotu a věřím, že takto lze vyprosit více milostí,“ uvedl organizátor. (Rozhovor o nočních procesích zveřejnily Konzervativní noviny zde)

Poutě se nyní konají pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a kardinála Dominika Duky. Poslední tři už byly uspořádány ve spolupráci s Farností Staré Město, kde bývá zahájení programu a s velehradskou farností, kde je zase vždy ukončeno putování mší svatou. „Páter Miroslav Suchomel ze Starého Města i otec Josef Čunek z Velehradu nám vyšli maximálně vstříc a podporují nás,“ řekl pořadatel.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad

Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly: Jak se modlit za uzdravení

Poznámky ze semináře P. Eliase Velly, který se uskutečnil ve Vranově u Brna od 7. do 10. 2. 2018.  Seminář se jmenoval Jak se modlit za uzdravení. Na Vranov jsem přijela kvůli pracovním povinnostem s jednodenním zpožděním, ale i tak to stálo zato! Zveřejňuji zde pouze pár poznámek. Ze semináře je ale možné ze všech dnů objednat celý zvukový záznam – viz. e-mailová adresa na překladatele Václava Čápa na konci tohoto textu. 

Teď už ale k mým poznámkám….

Pro službu modlitby za uzdravení je třeba mít pokorné srdce plné lásky. Ježíš měl slabost pro pokorné lidi. Nepřišel na tento svět kvůli mocným. Ďábel se hrozí a prchá před pokornými lidmi. Ďábel se bojí Eucharistie, protože je to láska a pokora. Ďábel je nenávist a moc. Pokora je jako šíp mířící přímo do srdce zlého. Musíme proto neustále prosit o moudrost, lásku a pokoru pro naši službu modlitby za druhé. Matkou pokory je Panna Maria.

Služba modlitby za vnitřní uzdravení je úzce spjata se službou modlitby za osvobození. Lucifer je super charismatická bytost. Charismatické dary mu dal Bůh ještě v době, kdy byl Andělem Světla. Tuto dary mu ale zůstaly, i když se stal později padlým andělem.

Nad ďáblem mohu zvítězit pouze tehdy, pokud mám Ježíšovu autoritu. Ježíš dal svou autoritu apoštolům a to byla pro ďábla ta největší facka. Nemůže snést, že lidská bytost nad ním má autoritu. Ježíš tuto autoritu později rozšířil na dalších dvaasedmdesát učedníků, které vyslal evangelizovat. Nejdůležitější není, co můžeme v Ježíšově moci vykonat, ale že jsme Božími dětmi, jejichž jména jsou zapsána v nebi.

Skrze náš křest ale máme moc vyhánět zlé duchy. Všichni jsme proto zapojeni nějakým způsobem do služby osvobození. Musíme ale rozlišovat exorcismus a modlitbu za osvobození. Exorcismus se může modlit pouze církví (biskupem) pověřený kněz. Modlitba za osvobození je modlitba, kterou se obracíme k Ježíši, aby se smiloval nad člověkem, který nějak trpí. Stejně se můžeme modlit za všechna uzdravení a osvobození od útoků zlého. Nikdy při tom ale laik nesmí přímo oslovovat ďábla. Když vstoupím do přímého kontaktu s ďáblem, zaútočí a nějakým způsobem mne může poškodit. Proste proto Ježíše, aby bojoval s ďáblem a osvobodil nás. Tento boj bude totiž mnohem účinnější.

Proč jsou potom tyto dvě služby tak propojené? Můžeme mít před sebou rozrušeného člověka, modlíme se, ale nic se neděje. Něco není v pořádky. Někdy se modlíme za člověka aniž se něco děje. Je třeba, aby odpustil všem – i Bohu a sám sobě. Neodpuštění je propojeno s nenávistí a ďábel je nenávist. Ďábel zůstává u toho, kde je nenávist.

Při modlitbě za druhé musíme být velmi opatrní. Někdy za námi může někdo přijít a tvrdit, že v sobě má ďábla. Ten je ale obyčejně v těch, kteří si to o sobě nemyslí. Je dobré se zeptat, jestli je člověk se svým stavem spokojený nebo touží po uzdravení a osvobození. Je totiž nutná spolupráce každého člověka. Někdo neustále žádá o modlitbu, ale sám nic nedělá, nespolupracuje, a tak se neposouvá dál.

Neměli bychom se začít hned modlit, ale nejdříve se snažit zjistit, oč jde. Proč si myslíš, že máš v sobě ďábla? Chodíš ke svátostem? Nemáš nějakou závislost (alkohol, drogy, nevěra, pornografie, gamblerství…)? Pokud nepozavíráš tyto dveře, nemůžeme ďábla vyhnat ven. Pokud se člověk neosvobodí od věcí, které ho blokují, ďábel zůstane na místě. Člověk si musí uvědomit, že musí něco dělat sám. Potom se za něj můžeme modlit a vyprošovat mu světlo pro kvalitní zpověď. Žít totiž ve smrtelném hříchu je horší než být posedlý.

Nebezpečí v modlitbě za uzdravení

Někdo ji může brát, jakoby tato modlitba byla něco magického – někdo se za mne pomodlí a vše bude v pohodě. Přitom je třeba „kopat“ hluboko…

Jsou lidé, kteří trvají na exorcismu. Člověk ale musí být velmi opatrný. Tito lidé totiž většinou potřebují psychologickou pomoc. Musíme si dát pozor, abychom tomuto člověku nepotvrzovali, že má v sobě démony. Mohli bychom mu tím velmi ublížit.

Přednáška Václava Čápa (odpoledne 9. 2. 2018)

Lež nás svazuje. Přitom se v přímluvných modlitbách málo modlíme za odstranění lží v našich životech. Je třeba odstraňovat kořeny lží v našich životech. Kolem každé rány, která vznikla lží, kterou do nás někdo zasadil, vznikne negativní reakce. Pramenem každé lži je rána a negativní reakce, což nás vede k určitému jednání.

Příklady lží, který jsme uvěřili: „K ničemu se nehodíš, nemám právo na svůj život, musím žít podle očekávání druhých lidí, musím všechny uspokojit, všechno je marné, nikomu se nelíbím, nikdo mne nemiluje, nezasloužím si lásku nikoho….“

Lež nám brání milovat sebe sama. Skrze lež se stáváme otroky. Pravda nás osvobozuje od deformace lži. Pravda nás uschopňuje odpustit druhým. Lež je spojena s útlakem od zlého ducha. Při modlitbě je dobré rozpoznat lež – lži v životě člověka. Tyto lži jsou obyčejně spojeny s ranou.  Potom je (tyto lži) vkomponovat do modlitby – měli bychom lidi vést při modlitbě tak, aby litovali, že nějaké lži uvěřili a zřekli se těchto lží. Ve jménu Ježíše Krista se zříkám a lámu moc lží. A prosit Ducha svatého, co chce říct k dané situaci.

P. Elias Vella

Nedostatek odpuštění přináší často mnoho překážek v našem životě. Může se stát, že má někdo velký vztek na Boha. Ve skutečnosti může být hněv kvůli neodpuštění svému otci. Může si myslet, že bydlí daleko, nevidí se, vyhýbá se mu a myslí si, že se tím problém vyřeší. Nevyřeší se ale nic. Rána zůstává. Pokud chceme být chráněni od útoku zlého ducha, musíme zkoumat, jestli v nás není nějaké neodpuštění.

Měli bychom zjistit, jestli člověk nebyl zapojený v okultismu, spiritismu, satanismu, New Age… Pokud je někdo zapojený do těchto věcí, otevírá své srdce zlému duchu. Když chce ďábel napadnout, hledá otevřené dveře – okno, kudy vniknout. Musíme být velmi obezřetní a vést ho k zřeknutí těchto okultních věcí a zbavit se všech okultních předmětů.

„V Ježíšově jménu se zříkám jakéhokoliv okultismu v mém životě a přijímám Ježíše Krista jako Pána svého života.

Pokud se někdo nevědomky zapojí do okultismu, je to podobné jako když mi někdo dá bez mého vědomí dvě kapky jedu do čaje. Nevím o nich, ale pokud ten čaj vypiju, tak mne jed otráví. Musíme vést člověka, aby se jakéhokoliv zapojení do okultismu zřekl. V rozhovoru před modlitbou je důležité zjistit, jestli se člověk nezapojil do spiritismu, okultismu, černé či bílé magie, horoskopů, pověr…  5. Mojžíšova 18, 9-12.   A dnes sem patří i New Age. V základech New Age je myšlenka, že ve svém životě nepotřebuješ Boha, protože ty sám jsi bohem. Jen v sobě musíš uvolnit tyto síly. Dává ti pocit, že jsi všemocný.

Nikdy nedědíme hříchy předků v našich rodokmenech. To, co dědíme, může být určitá náklonost k věcem, které se objevují v našem rodokmenu. Je proto velmi důležité při modlitbě nacházet kořeny a překážky, které jsou v daném člověku.

Kletba a požehnání

Kletba existuje stejně jako požehnání. Co je požehnání? Vkládám tohoto člověka do Božích rukou a Bůh tomuto člověku požehná. Požehnání nevychází z člověka, ale z Boha. Pokud požehnání narazí u člověka, kterému žehnám, na překážku, vrací se zpět.

Kletba je nenávist a pochází od Satana. Když někoho proklínám, tak i kdybych to dělal ve jménu Božím, nikdy se prokletí k Bohu nedostane. Jde ke Zlému, který velmi rád škodí. Kletba vstoupí do člověka pouze tehdy, pokud jsem vůči ni otevřený. Pokud otevřený nejsem, vrátí se zpět. Pokud žijeme dobrým životem, nemusíme se prokletí bát.

Při modlitbě člověku nikdy nevkládejte do mysli, že je proklet, protože by ho to poškozovalo.

My jsme jen nástroje. Bůh může konat i bez nás. Pokud nás Bůh volá do služby, dává nám velkou důvěru.

Mše svatá 10. 2. 2018

Marek 8,1-10

Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských.

Ježíš nasytil zástupy, protože s nimi měl soucit. Často má s lidmi soucit – plakal s Marií a Martou, když zemřel jejich bratr Lazar. My máme reprezentovat Ježíše ve všech jeho charakteristikách. Soucit je jednou z hlavních vlastností ve službě za uzdravení a osvobození. Ježíš nám dnes říká: „Dejte jim sami najíst!“ Nestačí kritizovat situaci některých lidí, ale máme jim dát sami najíst… Když někomu naslouchám, modlím se za ně, tak v tu chvíli jim dávám najíst… Nemáme moc udělat zázrak. Nemáme žádnou moc! Každá moc pochází od Boha. Ježíš nám říká: „Spolupracujte se mnou. Ježíš udělá zázrak, ale ať se lidé posadí a vy jim rozdávejte jídlo. Děkujeme ti Pane, že nám důvěřuješ. Učiň z nás užitečné nástroje vkládáním se do tvých rukou a prosíme znovu a znovu o tvé pomazání a svěřujeme se pod ochranu Panny Marie.“

Závěr semináře

Pro všechny, kdo přímluvnou modlitbou slouží, byl seminář velkým přínosem. Při poslední noční adoraci P. Elias Vella a domácí P. Havlát každému účastníku zvlášť požehnali křižmem a krátce se pomodlili za jeho službu.

Celý zvukový záznam přednášek lze objednat na této e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

 

 

Tři snímky jsou z loučení s P. Eliasem Vellou, který do Vranova u Brna přijel z Malty (na snímku je bílém liturgickém obleku). Na spodním snímku je P.  Havlát vlevo a uprostřed překládatelka Jana Ungerová.

 

Letos v únoru to je šestnáct let, co jsem s otcem Eliasem Vellou seznámila v Koclířově na semináři za vniřní uzdravení. To setkání s ním mně zcela změnilo život. Otec Elias se pro mne stal velmi vzácným člověkem, který mi moc pomohl, jako ostatně dalším tisícům lidí po celém světě. Za tu dobu, co se známe, jsme spolu udělali i nějaké rozhovory a samozřejmě, že mám spousty a spousty jeho fotek nejen z akcí v České republice ale i ze Slovenska. Něco tady tedy zvěřejním ze svého archivu….

 Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

P. Elias Vella na Velehradě  roku 2003                                      Foto: Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dámvám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství apočetí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí astále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá, ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi: „Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě. V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí mymůžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, comám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

 P. Elias Vella ve slovenském Svitu v roce 2005.                     Foto: Lenka Fojtíková

P. Elias Vella u minoritů v Brně 03. 02. 2014

Od neděle do úterý přednáší v brněnském kostele u minoritů v Brně P. Elias Vella z Malty. Tématem je rozlišování duchů. Hned první den se P. Vella zaměřil na Boží vůli. Tady je pár poznámek z prvního dne:

I. přednáška

Pokusíme se nastínit kritéria, podle nichž můžeme rozlišit Boží vůli. My chceme konat Boží vůli, ale neumíme rozlišovat, co Boží vůle je…

Nenacházíme se pod nadvládou osudu. V ten věří jen věštci a psychotronici.Křesťan věří v Boží plán, který nám Bůh vytvořil, když nás stvořil. Narodili jsme se v rámci Božího plánu a ten je pro nás to nejlepší. Můžeme ho přijmout nebo ne. Máme svobodu.

Rozlišování znamená, že si vybereme ten směr, který nás přivede k cíli a vnitřní radosti, pokoji…

Rozlišováním se snažíme najít Boží plán, kterým je sjednotit vše pod jedinou hlavou a tou je Ježíš. Svět nenásleduje plán Boha Otce. Naopak. Snaží se vše udělat podle svého bez Ježíše. Chce vše zvládnout sám. Člověk si vybírá směr, který ho vede ke zničení. Pokud člověk odmítá Boha, nezničí ho, ale zničí sám sebe.

Vše se nachází pod Božím plánem. Pokud Bohu nedůvěřuji, nebude mne zajímat, co po mně Bůh chce. Abychom identifikovali Boží plán, potřebujeme mít Boží moudrost. Často má logika nestačí na to, aby pochopila Boží logiku. Mnoho zázraků se nestane, protože člověk neposlouchá, co mu Bůh říká. Musíme si obléct Kristovu mysl, abychom mysleli a rozhodovali jako On.

Šalamoun žádal od Boha dar moudrosti. Moudrý člověk je ten, který plní Boží vůli a k tomu potřebujeme Boží moudrost. Tento dar jsme dostali při našem křtu. Tento dar ale často zůstává jako semínko, které jsme nepoužili, protože používáme svůj rozum. Často, když se vydáme špatným směrem, musíme za to zaplatit. Cokoliv proti Boží vůli se obrátí proti nám, proto dnes žije tolik lidí ve velkých problémech a nenachází ve svém životě štěstí.

Dokud jsem ve vzpouře proti Boží vůli, nepříchází radost.

Mše svatá (Uvedení Páně do chrámu)

Něco málo z kázání:

Dnešek je dnem světla. Prorok Simeon je symbolem čekání lidu, který 4 000 let čekal na Mesiáše. Je symbolem těch, kdo žijí v napětí, zmatku… Mužů a žen, kteří čekají na lepší časy. S Ježíšem k nám přišlo světlo. S tím přišla úleva, uvolnily se všechny blokády. Simeonovo srdce bylo naplněno. Mnozí lidé žijí svůj život ve stresu a potřebují nalézt Ježíše. Kdo ho nalezne, je vše jinak. Všichni čekáme na den světla. Simeon uviděl světlo a pro celé lidstvo. Dnes žijeme ve světle, které nám dává Ježíš. Často ale žijeme ve smutku, cítíme se sami, jako bychom žili v temnotě, nechápeme, co se děje.

II. přednáška

Boží plán můžeme rozpoznat díky třem krokům: Odevzdáním se (připraveností naslouchat Bohu), důvěrou (cokoliv po mně bude chtít, budu mu věřit, že mne nenechá padnout ať se děje, co se děje. Často nedostaneme od Boha žádnou odpověď, ale musíme mu důvěřovat aniž ho chápeme) a krokem víry (nechat se vést Boží prozřetelností).

Boží plán je tajemství zabalené do temnoty, kde Bůh ukáže jen následující krok a ne celý plán.

Psychotronik vám řekne, co se stane zítra, pozítří…, ale Bůh takto nejedná. On nám řekne, co máme udělat právě teď a zítra nám ukáže další krok…

Bůh nám nikdy neřekne, kam se dostaneme, když ho budeme poslouchat. Je to otázka odevzdání se. Mojžíš také nevěděl, že prožije na poušti čtyřicet let… Ani neznal cestu, kudy má jít, neměl mapu… Vedl ho pouze Bůh.

Když důvěřujeme Bohu, budeme postupně odhalovat Boží vůli, ale nikdy ji nebudeme znát celou. Nemůžeme poučovat Boha, ale jen ho přijmout a tím budeme mít postoj Ježíše. Při modlibě můžeme říct: „Pokud to, zač se modlím, není od Boha, tak to Pane přefiltruj.“ Jen to, co je podle Božího plánu, je od Boha. Ne vše, co je dobré, je od Boha, a to je těžké rozlišit.

Pokud dělám vše, co po mně Bůh chce, tak se toto všechno stává posláním, protože nás k tomu Bůh posílá. Já mohu dělat mnoho věcí pro Boha, ale ne s ním, protože nás o to Bůh nežádá. Často děláme spoustu dobrých věcí, které ale nepochází od Boha a to, oč nás žádá, neděláme.  Máme dělat věci podle Božího úsudku a ne podle svého. Pokud budu konat věci Božím způsobem, přinesou Boží výsledky.

 

 

 

 

 

 

P. Elias Vella v Kežmarku v roce 2007.                                    Foto: Lenka Fojtíková

 

Seminář P. Eliase Velly v Želivi 24.  10.  2011

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivi.

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka

Želiv 25. 10. 2011

Želiv 28. 10. 2011

Na závěr přináším s menším zpožděním pár myšlenek z přednášek P. Eliase Velly v Želivu:

Rozlišení Boží vůle je někdy složité. Boží uvažování je totiž naprosto odlišné než naše uvažování. Boží logika je jiná než naše logika. Jak rozlišíme, co je Boží vůle a co je jen naše představivost, nebo co je dokonce od ďábla? Potřebujeme moudrost a světlo Ducha Svatého. Kdo nám pomůže? Panna Maria. One je matkou Boží a také dokonalou ženou. Marie je prototyp ženskosti.

Při rozlišování Boží vůle musíme přijít skrze své srdce a ne skrze svou mysl. Právě Marie nám pomůže rozpoznat Boží vůli, protože je ženou a má intuici. Maria nás jako matka může vést k Ježíši a Boží vůli. Pomůže nám mít intimní vztah s Bohem. Kde je přítomná Panna Maria, tam je i Duch svatý. Přítomnost P. Marie nám pomáhá otevřít se vylití Ducha svatého.

Bůh otec v nás počne Ježíše a já mu v sobě dávám život až do okamžiku, kdy ho porodím a dám druhým lidem. Co znamená učednictví? Spočívá v tom, že počnu Ježíše a dovolím Mu, aby ve mně rostl. Roste v nás skrze naši modlitbu a intimitu, kterou s ním mám. Potom ho mohu předat druhým. Všichni jsme povoláni, abychom dávali Ježíše druhým…

Dalších pár myšlenek otce Eliase Velly v Želivi….

Když Ježíše pustíme do svého života, začneme dělat vše v Jeho světle. Někdo dělá vše ve světle peněz či své kariéry – prostě něčeho, co řídí jeho život. Nemohu být Ježíšovým učedníkem, pokud nenesu svědectví ve svém životě. Můžeme být jen malým světýlkem ve své farnosti, na svém pracovišti, rodině…, ale svědectvím skrze svůj život přinesu světlo radosti, pokoje a lásky mnoha lidem.

V dnešní době je největší dar, který můžeme druhému dát, je náš čas. Čas se stal vzácným. Nikdo ho nemá. Když jdu před eucharistii, věnuji svůj čas Ježíši. Nemusím přitom nic cítit ani prožívat. Stačí říct: „Pane, teď ti dávám svůj čas.“

Skutečný Ježíšův učedník evangelizuje. Nemůžu si dobrou zprávu nechat jen pro sebe. Nemusím znát o Ježíši spoustu věcí. Důležité je, abych se znal s Ježíšem. Evangelizovat znamená předávat druhým Ježíše. To mohu jen tehdy, když ho mám v sobě.  Můžeme mluvit s mladými, vést katecheze, ale Ježíše jim nepředáme. Jednou jsem měl setkání s dětmi, které byly velmi nepozorné a nešlo je uklidnit, neposlouchaly mě. Zeptal jsem se jich proto, co by chtěli říct Ježíši o svých rodinách. Najednou začali všichni mluvit. „Mí rodiče jsou rozvedení! My máme velké finanční problémy! S námi žije velmi nemocná babička,“ začali říkat o překot. Najednou se atmosféra našeho setkání proměnila. Místo lekce katecheze jsem se s nimi začal modlit a oni začali cítit Ježíše ve svých zraněních,“ připomněl jednu svou zkušenost P. Elias.

Věci, které otec Elias Vella tady v želivském opatství říká, nejsou pro ty, kdo jezdí na jeho přednášky, nic nového. Přesto je dobré si tyto myšlenky znovu oprášit a připomenout….

 

 P. Elias Vella v Koclířově v roce 2010.                                           Foto: Lenka Fojtíková
A tento text jsem zveřejnila před šesti lety na svém starém webu…..

Jak se Bůh dokáže oslavit i skrze nejrůznější hrůzy, které prožíváme…  26. 2. 2012 22:55

Před deseti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: „Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella.“

To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené laso záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.

Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo…

Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.

Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy… Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.

Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší.. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.

Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům.  Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.

Před třemi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych o to nějak stála, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.

Nakonec jsem ale přesto všechno sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by k nám do Blatnice nepřijel. Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. Toto setkání má blatnická farnost právě za sebou.

A proč to tady všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Už v pátek, kdy seminář otce Eliase Velly, který byl zaměřený na vnitřni uzdravení, začal, jsem prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu do kostela, který byl zaplněný více než čtyřmi stovkami účastníků, jsem si uvědomila, jak úžasná je Boží prozřetelnost.

Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy by se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě bych také určitě neměla zájem pozvat otce Eliase do Blatnice.

Nepřijely by sem proto v pátek 24. února ani ty stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal, neuzdravoval a vlastně by se tady ani nemohl oslavit….

Když  jsem pak viděla tu radost tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. Stále ještě jen stojím a zírám, jak se může oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme… Stojím, zírám a jsem vůči Bohu plná vděčnosti…

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste také alespoň někdy zažili tak mocné doteky Boží lásky, jako jsem to měla možnost poznat na vlastní kůži v posledních dnech já a mnoho dalších lidí…. Lenka

Tady mohou zájemci nahlédnout na pár fotek, jak to vypadalo druhý den semináře P. Eliase v Blatnici.

A zde je zase krátké video, v němž P. Vella odpovídá na otázky redaktorky kabelové televize Miluše Těthalové, která se ptala na zranění, která vznikají v manželství.

A tady o semináři píše Hodonínský deník…

A tady končí mé šest let staré zápisky… Dnes, kdy se píše únor 2018, jsem se právě vrátila z dalšího semináře s otcem Vellou… Za těch šestnáct let zestárl – ostatně jako i já…. 28. 2. mu bude 77 let a stále létá po celém světě, přednáší, a modlí se za lidi… Vydává se do krajnosti a já mám vážně strach o jeho zdraví…

P. Elias Vella v Koclířově u Svitav v roce 2010.                          Foto: Lenka Fojtíková