Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem,  i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost!  Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně.  Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude  existovat . ..  Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu.. 

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici.  Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

 Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P.  Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

 Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

 Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli.  Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že  na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla  do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za  Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.  

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je  velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita –  karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

 Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

 Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je  řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného  v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v  Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:


Exercicie s P. Eliasem Vellou v Hodoníně

Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem

O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.

Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.

 

 

 

 

 

„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.

Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.

Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.

Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy

P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.

„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.

„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“

Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“

Místo studia tvrdá práce

Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.

V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.

Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl

Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.

„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.

V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.

Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.

Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.

 Lenka Fojtíková

A tento text jsem zveřejnila 8. 8.  2010 na svém starém webu…

Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.

Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.

Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.

Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.

Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.

Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.

Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.

Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…

Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.

V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.

A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…

Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“

Lenka

Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:

P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice

Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání.  Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X.  (lefebristé).

P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem  (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.