Po dvaceti letech jednodenní výlet autem do Mariazell

Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla.
Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde.
Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla.
Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek.
Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza.
Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války.
Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého.
Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc.
Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset.
Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil.
U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak.
Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro.
A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit.
Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Moje první cesta do Izraele v září roku 2014

Psal se rok 2014 a já jsem v květnu slavila kulaté životní jubileum. Když jsem potom jednou v noci při brouzdání po internetu objevila slovenskou cestovku, která nabízela týdení zájezd do Izraele s polopenzí ve slevě za necelých 500 eur bez dalších příplatků, neváhala jsem ani minutu a poslala přihlášku. Dnes vím, že to bylo vedení Duchem svatým, protože se ve mně při této cestě probudila láska k Izraeli na celý život.

Těžko se o tom píše.. To se prostě musí zažít. Byl to takový klasický zájezd, kdy se během týdne průvodce snaží s turisty navštívit všechna základní místa, která věřící zajímají. Byl to totiž poutní zájezd. Měli jsme štěstí na průvodce, jímž byl katolický kněz ze Slovenska P. Rastislav Dvorový, který v Izraeli v té době žil, vyučoval a měl zde i vlastní farnost. Co více chtít než člověka, který je v zemi jako doma? Dozvěděli jsme se toho skutečně moc a kněz navíc pro zájemce v hotelu po večerch pořádal zajímavé přednášky. Bylo to prostě super! A sešla se nás také správná partička, ve které převládali Slováci.

 Bydleli jsme nejdříve v Bethlehemu a poté jednu noc v Nazarethu. Když jsem po sedmi dnech, které byly využity do poslední minuty, odlétali, tak ve mně klíčila touha se do této krásné země znovu vrátit. O mých návratech do Izraele píši ostatně na tomto webu jinde. Nyní ať místo mnoha slov promlouvají fotografie. Já vím… Je jich moc, ale to prostě jinak nešlo…  A ještě jedna dlouhá popiska, kterou nešlo dát k fotografii z kanceláře, která se nachází v areálu Jeskyně mléka v Bethlehemu nedaleko baziliky Božího narození. Místnost je plná děkovných dopisů s fotografiemi.
Františkáni, kteří se starají o Jeskyni mléka i o přilehlý kostel, prodávají prášek ze skály, který si mají dávat neplodní manželé do sklenice mléka a vody a modlit se devět dnů novénu k P. Marii. Na základě této modliby a popijíení prášku z jeskyně se už stalo více než tři tisíce doložených zázraků, kdy neplodné páry přivedly na svět děti. Tuto skutečnost dokládají právě děkovné dopisy a fotografie narozených dětí na tuto přímluvu. Kromě toho dochází i k zázračným uzdravením z rakoviny. Jistě není bez zajímavosti, že tam chodí prosit nejen katolíci, ale i Židé a muslimové. I těm se stala na přímluvu Panny Marie zázračná uzdravení.


Advent ve Vídni

Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.

SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…

LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…   

KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.

TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…

Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka