Rozkvetlá příroda v katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem

V jedné české pohádce je za humny drak. Za blatnickými humny je nádherná příroda. Když jsem viděla, jak je dnes venku krásně, vyrazila jsem „za humna“ fotit stále ještě rozkvetlou přírodu. Některé stromy sice už odkvetly, ale jiné stále ještě kvetou.
Roky jsem se koukala z okna našeho domu do vinohradů pod Antonínkem a sledovala, jak krásně kvete před pár lety nově vysázený sad ovocných stromů. Vždy jsem si říkala, že „to“ musím jít vyfotit. Stromy ale najednou odkvetly a už nebylo co fotit a musela jsem zase rok čekat. Podařilo se mně je zvěčnit za celou dobu, co rostou a košatí do krásy jen jednou. A dnes tedy znovu. Jsou nádherné…
Však mrkněte na fotky, potěšte své oko i duši a nechte se inspirovat a vydejte se také do přírody, kde načerpáte do plic nejen čerstvý vzduch, ale také duševní i psychickou sílu do dalších dnů. V jednom rozhovoru s odborníkem jsem nedávno slyšela, že už půlhodinka v lese dokáže s naším zdravím udělat neuvěřitelně pozitivní věcí. Tak toho využívejme! Vždyť je to zadarmo 🙂
Všem přeji krásné jarní dny. Nevím, jak vy, ale já jaro totiž miluju!!!! Každý to má jinak – někdo zimu – podzim, ale pro mne je TOP jaro, kdy se probouzí příroda, tráva je krásně zelená a stromy se šatí do krásy…

Poprvé v Kobylí a Vrbici na Břeclavsku

Poslední srpnovou neděli jsem většinou prožívala na Děkovné pouti na Antonínku. Letos jsem ráno zamířila do Vrbice na Břeclavsku, kde v dnešním dopoledni brněnský biskup Vojtěch Cikrle posvětil nový oltář.

Na cestu jsem opět vyrazila s předstihem, protože jsem chtěla před samotnou slavností něco nafotit. Nejdříve jsem tedy v Kobylí zamířila k jejich netradiční rozhledně. Podle mého názoru ve skutečnosti vypadá hůř než na fotkách. Je to ale samozřejmě věc názoru a věřím, že mnoha lidem se líbí, a proto se sem hrnou davy turistů i cyklistů. Každopádně je z toho místa krásný výhled do kraje a dokonce i na kostel v sousední Vrbici, kam jsem měla namířeno. Jedno je jisté. Kobylí i Vrbice jsou obce, kde si lidé půdy váží a mají tam krásně obdělané vinohrady. Moc se mně líbil pohled na zvlněnou krajinu za Kobylím, když se člověk díval z oné rozhledny. Pohledy na samotnou rozhlednu i okolí můžete vidět ve fotogalerii.

Mým hlavním cílem dnešního putování ale byla Vrbice, tak jsem tam rychle po návštěvě rozhledny, kde v osm hodin ráno nikdo nebyl, valila. U auta jsem potkala stylového pána s kloboučkem v ruce. Mířil stejně jako já také na slavnost ve vrbickém kostele sv. Jiljí! Svezení autem odmítl. Ani se mu nedivím. Krajina, kterou kráčel z Kobylí do Vrbice, je nádherně zvlněná a posázená vinohrady. Když jsem sjížděla od rozhledny, tak mně hlavou letěla písnička Morava, krásná zem, v ní jsem byl já zrozen… Hele, rozhodně nejsem fanynka dechovek, ale ta slova prostě sedí… Zlatá a nádherná Morava! Však ji v letošním roce začaly objevovat a poznávat desetitisíce turistů, kteří v minulých letech létali do zahraničí a těm ze zahraničí zase stačila Praha, Karlovy Vary a možná ještě Český Krumlov.

Ale zpět do Vrbice! Už jsem o této obci něco slyšela od mého prvního šéfredaktora a autora několika knih Jiřího Jilíka. Vždy jsem si říkala, že bych se tam, kurnik, někdy ráda podívala. A furt nebyl čas! A dnes mne tam tedy v tom ještě větším nedostatku času přivedla cesta za reportáží a fotkou. Jsem za to moc vděčná! Když jsem tuto malou vesničku s pouhými 1 050 obyvateli projížděla, nestačila jsem žasnout! Jakmile jsem zaparkovala kousek od kostela a začala fotit, tak jsem byla v úplném rauši. Takové pocity jsem snad naposledy prožívala letos, když jsem fotila v St. Moritz a před pár lety v New Yorku.

Ve Vrbici mají totiž neuvěřitelně upravený každý kousek země. Je tam spousta laviček a u nich odpadkové koše, perfektní značení, co, kde je… No prostě nádhera! A jako srdce všeho krásně opravený kostel! Od pana faráře P. Tomáše Cahy jsem se dozvěděla, že na tom má velký podíl právě starosta Tomáš Bílek, který stojí v čele této krásné obce. Obec na opravu dala nejen 1,9 milionu korun, ale také poskytla na mnoho prací své zaměstnance. Starosta mně prozradil, že jich má obec celkem deset. Jejich práce je v obci skutečně vidět. Posekaný obecní trávník ve tvaru anglického a všude čisto… No jednoduše nádhera! Koukněte na fotky a třeba Vás to osloví stejně jako mne. Podrobněji jsem o opravách kostela sv. Jiljí ve Vrbici i novém vybavení presbytáře psala v posledním čísle Katolického týdeníku. O slavnosti svěcení vyjde článek a fotka v Katolickém týdeníku – www.katyd.cz ve středu 1. 9.

Všechny zdravím, přeji Vám, abyste uměli chodit po naší krásné zemi s otevřenýma očima a nalézali krásy našich krajů, které jsou často přímo za našimi humny nebo třeba jen hodinu cesty od Vás, jako to bylo dnes v mém případě…

Lenka

P.s. Jak už jsem zmínila mezi řádky, tak Kobylí i Vrbice jsou vinařské obce se skvělými vinaři, kteří umí udělat z plodů země úžasná vína, tak přijeďte okoštovat!!!!

Jak jsem putovala za mandloněmi v Hustopečích

Už několik let jsem si plánovala, že se musím v době květu zajet podívat a fotit do mandloňových sadů nad Hustopečemi. Dnes se mně podařilo můj plán zrealizovat, i když jsem přišla, jak se říká, s křížkem po funuse. Mandloně už byly většinou odkvetlé, ale nějaké kvítky se mně na stromech ještě vyfotit podařilo. Rozhodně ale už stromy nebyly v plném květu, jak jsem si je vysnila fotit. No co už! Ale v mandloňovém sadu jsem už byla!

A docela neplánovaně. Měla jsem den volna a hlavní úkol dne, z pohledu mé letos osmdesátileté matky, byl, že je třeba před Velikonocemi upravit hrob. Vzhledem k tomu, že má kvůli pandemii zákaz vycházení z bytu, vyrazila jsem nejdříve na hrob. Potom bylo mým plánem zajet nakoupit česká jablka za velmi dobrou cenu do sousední Nosislavi.

„Když už budeš v Nosislavi, tak si zajeď do Velkých Němčic na rajčata! Prodávají je tam přímo u skleníku a jsou nejlepší, co jsme v poslední době jedli,“ radila mně starší sestra. No a vzhledem k tomu, že se starší ségry vyplatí poslouchat, tak jsem zajela na rajčata. A když už jsem byla pár kilometrů od Hustopečí, tak jsem si řekla, že bych mohla zrealizovat svůj výlet do mandloňových sadů.

Naivně jsem si myslela, že podjedu dálnici na Bratislavu a nějak se tam dostanu. To jsem se ale hodně spletla. Naštěstí to šlo otočit. U první firmy na kraji Hustopečí jsem se na vrátnici dozvěděla, že když jedu od Brna, tak mám jet ve směru do města a u koupaliště zabočit vlevo a potom zase vlevo. Poslechla jsem a dostala se tam, kam jsem chtěla! Pokud by někdo jel od Břeclavi, musí odbočit vpravo před koupalištěm a potom doleva.

Vzhledem k tomu, že bylo úterní dopoledne, nebyl tam téměř žádný pohyb turistů. Auto jsem odstavila kousek od Předního rybníku a dál se vydala pěšky. Lebedila jsem si, že tady nejsem v den Slavností mandloní, kdy Hustopeče zavalí desetitisíce návštěvníků. To bych fakt absolvovat nechtěla.

Dnes bylo nádherně, tak jsem po cestě fotila, co mně padlo do oka a přemýšlela nad tím, jak je v naší zemi krásně. Kdyby nebyla pandemie koronaviru, tak bych se pomalu chystala na můj plánovaný výlet do Švýcarska k Ženevskému jezeru, abych si tam zavzpomínala na Freddieho Mercury, který tam na konci svého života dost často pobýval. Švýcarsko ale padlo, takže se dostávám k tomu, že až nebudu moct jezdit do zahraničí, tak si pořádně prošmejdím naši zemi. Něco jsem z ní samozřejmě už viděla, ale zbývá spousta míst, kde jsem nebyla. Mezi ně až dodnes patřily mandloňové sady, i když Hustopečemi projíždím při cestách do Židlochovic hodně často.

Když jsem si šlapala krajinou, která je tak typická pro jižní Moravu, přemýšlela jsem o tom, kdeže se vlastně v Hustopečích mandloně vzaly. Po návratu domů jsem mrkla na internet a zjistila,  že zde mandloně nemají vůbec dlouhou historii. Prvních devět hektarů se vysadilo v roce 1949. V šedesátých letech minulého století bylo už vysazeno pět tisíc stromů na 185 hektarech. Cílem bylo, abychom se stali soběstačnými v produkci mandlí.

„Postupně však mandloně začaly ustupovat více perspektivním meruňkám. Tak se sady zmenšovaly, až na konci osmdesátých let zůstaly poslední dva malé sady. Po změně společenských a ekonomických podmínek po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů, až zůstaly zcela nevyužívané a neudržované. Mnoho let bez ošetřování a prořezu stromů vedlo k zahuštění větví v korunách, jejich prosychání a častému rozlamování. V sadech se začal rozšiřovat nálet nežádoucích dřevin, včetně invazního akátu.“ Tolik citace z webu města Hustopeče. Díky dotacím se podařilo sady obnovit a na kopci byla postavena rozhledna, na kterou se člověk dostane po naučné stezce. Díky tomu sem v posledních letech míří stále více turistů.

Osobně mne překvapilo, že Hustopeče byly už v šestnáctém století největší vinařskou obcí na Moravě i v celém Českém království!!! Žádné mandloně, ale víno se tady pěstovalo!!! To na Moravu patří, že? A ne mandloně… Ale zpět k vinařství. V polovině 19. století byla výměra vinic více než 1 200 hektarů!!! Po napadení vinic révokazem ale klesla na pouhých sto hektarů. Vrcholu ale vinohradnictví dosáhlo ve třicátých letech dvacátého století, kdy se vinice rozkládaly na rekordních 1 350 hektarech. K přelomu došlo po vyhnání Němců, kteří vinice obhospodařovali. Nově příchozí obyvatelé pěstování vinné révy neovládali a ani o ně neměli zájem. Vinice proto postupně pustly a následně byly vyklučeny. V šedesátých letech minulého století už byly pouze na 89 hektarech. Dnes je v katastru Hustopečí 273 hektarů vinic. Věděli jste to? Já tedy až do dneška ne. A už vůbec ne to, že se o rozvoj vinohradnictví ve městě zasloužili Němci, a když je po válce vyhnali, tak s jejich odchodem téměř zanikly i vinohrady.

A do toho nám najednou zapadá vysazování mandloní. Je to trošku postavené na hlavu, že? Jakoby noví obyvatelé vyhnaným Němcům chtěli dokázat, že se zde dá pěstovat i něco jiného než jen vinohrady. Z mandloní asi zdaleka nebyl (a není ani dnes) takový zisk jako z vína, ale pro dnešní turistický ruch je to zase jiné lákadlo, když vinařských obcí je na Moravě bezpočet… Tož tak… Zajímavé věci jsem se dnes dověděla…

Když jsem šlapala  k rozhledně, tak mně v souvislosti s mandlemi v hlavě naskočily i makronky, které se z mandlí pečou, a kterých jsem viděla pěkně vyskládané hromady v cukrárnách v Paříži. Samozřejmě, že dnes dostaneme makronky v leckteré cukrárně i u nás, ale nikde jsem z nich neviděla takové úhledné pyramidy jako právě v Paříži.  

Také jsem myslela na to, jaká je to svoboda kráčet si přírodou bez „hadrových“ či papírových náhubků, kterými se všichni „zdobíme“ kvůli řádícímu koronaviru. Myslela jsem na to, že navzdory pandemii si nesmíme nechat proklouznout letošní jaro, které je v plném proudu.

Po cestě jsem se také radovala z toho, že nepotkávám žádné turisty. Na ty jsem narazila až pod rozhlednou, ke které se oni zřejmě dostali z druhé strany než já. Tu jsem ale nestačila prozkoumat. Kromě dobrého výhledu do okolí jsem ocenila i kadibudku kousek od rozhledny.

Rozhledna byla zapáskovaná a opatřená nápisem, že je až do odvolání uzavřena. Kdo ví, proč ji město Hustopeče zavřelo? Že by turisté nesměli kvůli viru ani na rozhlednu? Těžko říct. To na zákazu napsáno nebylo.

Každopádně všem tento výlet doporučuji. Dá se sem v pohodě dojet i s kočárkem. Takže užívejme si všichni jara a věřme, že sluníčko většinu virů spálí a budeme zase žít ve svobodě. Při zpáteční cestě k autu jsem potkala jednu paní s pejskem. Na rozdíl od něho jsme měly obě náhubky… Svět se mění… Žijeme v jednadvacátém století, které by naši předci nepochopili. Honíme se, abychom vydělávali co nejvíce peněz a potom si za ně jeli s vyplazeným jazykem koupit vodu v petkách místo, abychom si pro ni zašli lesem ke studánce. To už je ale jiný příběh a jiné povídání než bylo to o mém putování za mandloněmi.

Užívejte jaro, opatrujte se a zůstávejte zdraví!!!

Lenka

Podzim v Blatnici pod Svatým Antonínkem

Babí léto maluje nejen vinohrady v Blatnici pod Svatým Antonínkem krásnými

barvami.