Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.
NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.
PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.
PIZZA A PROSECO Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.
Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.
V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.
Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…
Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:
„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“
Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:
„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“
Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:
Milá Lenko, od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti. Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.
Ať Ti Pán žehná! Marie N.
A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…
Vinicím s hrozny stařenek nazrálými na pád do prachu dávala vitální sílu Svá, jenom však navenek brávala za ruku vracela po letech víru Tak už se čas dopotácel zbytek toho pozemského Poklad spásy nepoztrácel daroval jí věčnost Jeho
Milá
Marie,
nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!
Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010 – Putování za pamětníky
Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.
Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík
Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík
Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…
Foto Filip Fojtík
„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.
Foto Filip Fojtík
„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík
Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík
„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“
Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
