zpěvák – Lenka Fojtíkova

13/07/202317/07/2023

Tom Mikulec a jeho vzpomínka na hudební legendy

Kytarista a zpěvákTom Mikulec zavzpomínal v Panském dvoře ve Veselí nad Moravou na hudební legendy šedesátých let. Koncert si nenechalo ujít více než padesát návštěvníků, kteří si mohli v Galerii v Panském dvoře prohlédnout také obrazy malířky Lenky Jurečkové.

A toto se mně o Tomovi podařilo všechno zjistit z krátkého rozhovoru před koncertem a jeho informace doplnila také maminka, kterou jsem ještě před měsícem vůbec neznala. Úsměvné ale je, že jsem kdysi na počátku milénia psala o jejím tatínkovi – úžasném malíři a dlouholetém skautovi Jaromírovi Hynštovi. Někdy si říkám, že život fakt píše romány, a kdyby člověk chtěl, tak to nevymyslí.

Letos sedmadvacetiletého Tomáše Mikulce z Veselí nad Moravou můžete zastihnout na pódiu jako sólového zpěváka a hráče na kytaru, ale zároveň je také součástí kapely FreeTom, kterou založil v roce 2020.
Zde hraje po boku svého o pět let staršího bratra Petra (elektrická kytara), Petra Jarotky (baskytara) a Martina Vystrčila (bicí). Vloni v dubnu představila tato veselská kapela své debutové album Alright!

Miluje hudební legendy
„Máme docela zaplněnou sezónu. V červenci jsem měl dvouhodinové vystoupení v Panském dvoře, kde jsem zavzpomínal na hudební legendy. Zazněly písně Johna Cashe, Elvice Preslyeho, Johna Lennona, Paula McCartneyho a Rolling Stones. Další vystoupení nás čeká s kapelou 22. července ve Slováckém dvoře v Ostrožské Nové Vsi, 29. 7. zahrajeme na Gastrofestivalu na náměstí ve Veselí a v srpnu ve veselské kavárně v parku. Čekají nás také různé rodinné oslavy a prakticky máme hodně zaplněnou sezónu až do konce října,“ prozrazuje sympatický mladý muž, s nímž se můžete ve školním roce setkat také v Základní škole Kyjov Komenského, kde pracuje v družině. „I s dětmi si zazpívám, i když to nejsou písně světových legend. Na druhou stranu je fakt, že mne v základní škole velmi ovlivnil učitel hudby Ladislav Vystrčil, když nám v rámci pohledu do historie představil Johna Cashe. Ten mne úplně dostal a já začal vyhledávat další pěvecké a muzikantské legendy té doby,“ přiznává písničkář.

Kariéru odstartoval v Bráně
Tom ale svou sólovou kariéru odstartoval v soutěži trampské, folkové a country písně Brána, kde se probojoval v říjnu roku 2014 do celostátního kola v Brně. Další úspěch následovat v březnu roku 2016, kdy se dostal až do finále v Trutnově soutěže Česko zpívá. Ve stejném roce přitom stihl odmaturovat na Střední škole gastronomie, hotelnictví a lesnictví ve Bzenci v oboru uměleckořemeslného zpracování dřeva. Kvůli obavě, aby si při práci nepoškodil prsty, které potřebuje při hře na kytaru, pokračoval ve studiu na Vyšší odborné škole pedagogické v Litomyšli. Obor předškolní pedagogika ukončil absolutoriem v roce 2020 a díky tomu je dnes vychovatelem v družině.

Vystupoval v Japonsku
V regionu vystupoval v minulých letech také v rámci Kunovského léta a třeba i v doprovodném programu Zimní filmové školy v Uherském Hradišti se zaměřením na britský film. Při studiu pedagogické školy v Litomyšli byl ale součástí tamního pěveckého sboru se zaměřením na duchovní písně a dostal se na turné nejen po Evropě ale také do Japonska.

Nebojí se hrát ani na ulici
V době covidové pandemie, kdy nemohl vystupovat, začal den před Štědrým dnem hrát před domem vánoční anglo-americké písně pro lidi z přilehlých ulic a své vystoupení nazval „Hudba na rohu.“ „Lidé přišli s prskavkami i něčím tekutým na zahřátí. Bylo to moc fajn a stala se z toho vlastně taková nová tradice, na kterou se nyní lidé těší každým rokem,“ prozrazuje maminka Zuzana Mikulcová. Další novodobou tradici Tom založil u kaple svatého Floriána ve Bzenci, kde hrává také před vánočními svátky a doprovázel i znovuotevření této kaple. Má ale odvahu jít s kůží na trh i při buskingu, kdy ho můžete o prázdninách občas zastihnout v ulicích Luhačovic, kde hraje a zpívá pro náhodné kolemjdoucí, kteří mohou jeho výkon ocenit pár drobnými anebo i bankovkami v otevřeném pouzdru na kytaru. V zimě takto hrává i v Olomouci.
Věřím, že toto je jen začátek a o Tomovi ještě uslyšíme. Je to borec, moc sympatický mladý muž, který umí svou produkci doprovodit výborným komentářem.

Úvod k první písni v podání Toma Mikulce.

Vzpomínka na legendy s kytariskou a zpěvákem Tomem Mikulcem z Veselí nad Moravou.

Tom Mikulec umí nejen pěkně hrát a zpívat, ale také každou píseň i interpreta zajímavě představit.

V Galerii v Panském dvoře bylo možné navštívit výstavu malířky Lenky Jurečkové.

13/01/202029/01/2020

Na věčnost odešel vynikající zpěvák, muzikant a malíř Jura Slovák z Javorníku

Včera večer mne zastihla zpráva, že zemřel vynikající muzikant, zpěvák a malíř Jura Slovák z Javorníku na Horňácku. Vesničky, co leží, jen coby kamenem dohodil, u slovenských hranic.

Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.

Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…

Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.

Manželé Slovákovi v Javorníku v červenci roku 2007.

Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou

Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.

„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.

Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.

Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.

Hlavní tématikou Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.

Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.

Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

27/11/201927/11/2019

Laďa Kerndl zazpíval se svými hosty nejen pacientům Masarykova onkologického ústavu v Brně

Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.

Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.

Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.

Text a foto: Lenka Fojtíková

13/04/201803/01/2019

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík. Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti. A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři. František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu. Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková