Od 25. do 29. června se v hodonínském kostele sv. Vavřince uskuteční exercicie s P. Eliasem Vellou z Malty. Tématem bude blahoslavenství, takže je určitě nač se těšit! Je třeba, aby se zájemci přihlásili – viz. informace na plakátku.
Zápisky ze semináře P. Eliase Velly: Jak se modlit za uzdravení
Poznámky ze semináře P. Eliase Velly, který se uskutečnil ve Vranově u Brna od 7. do 10. 2. 2018. Seminář se jmenoval Jak se modlit za uzdravení. Na Vranov jsem přijela kvůli pracovním povinnostem s jednodenním zpožděním, ale i tak to stálo zato! Zveřejňuji zde pouze pár poznámek. Ze semináře je ale možné ze všech dnů objednat celý zvukový záznam – viz. e-mailová adresa na překladatele Václava Čápa na konci tohoto textu.
Teď už ale k mým poznámkám….
Pro službu modlitby za uzdravení je třeba mít pokorné srdce plné lásky. Ježíš měl slabost pro pokorné lidi. Nepřišel na tento svět kvůli mocným. Ďábel se hrozí a prchá před pokornými lidmi. Ďábel se bojí Eucharistie, protože je to láska a pokora. Ďábel je nenávist a moc. Pokora je jako šíp mířící přímo do srdce zlého. Musíme proto neustále prosit o moudrost, lásku a pokoru pro naši službu modlitby za druhé. Matkou pokory je Panna Maria.
Služba modlitby za vnitřní uzdravení je úzce spjata se službou modlitby za osvobození. Lucifer je super charismatická bytost. Charismatické dary mu dal Bůh ještě v době, kdy byl Andělem Světla. Tuto dary mu ale zůstaly, i když se stal později padlým andělem.
Nad ďáblem mohu zvítězit pouze tehdy, pokud mám Ježíšovu autoritu. Ježíš dal svou autoritu apoštolům a to byla pro ďábla ta největší facka. Nemůže snést, že lidská bytost nad ním má autoritu. Ježíš tuto autoritu později rozšířil na dalších dvaasedmdesát učedníků, které vyslal evangelizovat. Nejdůležitější není, co můžeme v Ježíšově moci vykonat, ale že jsme Božími dětmi, jejichž jména jsou zapsána v nebi.
Skrze náš křest ale máme moc vyhánět zlé duchy. Všichni jsme proto zapojeni nějakým způsobem do služby osvobození. Musíme ale rozlišovat exorcismus a modlitbu za osvobození. Exorcismus se může modlit pouze církví (biskupem) pověřený kněz. Modlitba za osvobození je modlitba, kterou se obracíme k Ježíši, aby se smiloval nad člověkem, který nějak trpí. Stejně se můžeme modlit za všechna uzdravení a osvobození od útoků zlého. Nikdy při tom ale laik nesmí přímo oslovovat ďábla. Když vstoupím do přímého kontaktu s ďáblem, zaútočí a nějakým způsobem mne může poškodit. Proste proto Ježíše, aby bojoval s ďáblem a osvobodil nás. Tento boj bude totiž mnohem účinnější.
Proč jsou potom tyto dvě služby tak propojené? Můžeme mít před sebou rozrušeného člověka, modlíme se, ale nic se neděje. Něco není v pořádky. Někdy se modlíme za člověka aniž se něco děje. Je třeba, aby odpustil všem – i Bohu a sám sobě. Neodpuštění je propojeno s nenávistí a ďábel je nenávist. Ďábel zůstává u toho, kde je nenávist.
Při modlitbě za druhé musíme být velmi opatrní. Někdy za námi může někdo přijít a tvrdit, že v sobě má ďábla. Ten je ale obyčejně v těch, kteří si to o sobě nemyslí. Je dobré se zeptat, jestli je člověk se svým stavem spokojený nebo touží po uzdravení a osvobození. Je totiž nutná spolupráce každého člověka. Někdo neustále žádá o modlitbu, ale sám nic nedělá, nespolupracuje, a tak se neposouvá dál.
Neměli bychom se začít hned modlit, ale nejdříve se snažit zjistit, oč jde. Proč si myslíš, že máš v sobě ďábla? Chodíš ke svátostem? Nemáš nějakou závislost (alkohol, drogy, nevěra, pornografie, gamblerství…)? Pokud nepozavíráš tyto dveře, nemůžeme ďábla vyhnat ven. Pokud se člověk neosvobodí od věcí, které ho blokují, ďábel zůstane na místě. Člověk si musí uvědomit, že musí něco dělat sám. Potom se za něj můžeme modlit a vyprošovat mu světlo pro kvalitní zpověď. Žít totiž ve smrtelném hříchu je horší než být posedlý.
Nebezpečí v modlitbě za uzdravení
Někdo ji může brát, jakoby tato modlitba byla něco magického – někdo se za mne pomodlí a vše bude v pohodě. Přitom je třeba „kopat“ hluboko…
Jsou lidé, kteří trvají na exorcismu. Člověk ale musí být velmi opatrný. Tito lidé totiž většinou potřebují psychologickou pomoc. Musíme si dát pozor, abychom tomuto člověku nepotvrzovali, že má v sobě démony. Mohli bychom mu tím velmi ublížit.
Přednáška Václava Čápa (odpoledne 9. 2. 2018)
Lež nás svazuje. Přitom se v přímluvných modlitbách málo modlíme za odstranění lží v našich životech. Je třeba odstraňovat kořeny lží v našich životech. Kolem každé rány, která vznikla lží, kterou do nás někdo zasadil, vznikne negativní reakce. Pramenem každé lži je rána a negativní reakce, což nás vede k určitému jednání.
Příklady lží, který jsme uvěřili: „K ničemu se nehodíš, nemám právo na svůj život, musím žít podle očekávání druhých lidí, musím všechny uspokojit, všechno je marné, nikomu se nelíbím, nikdo mne nemiluje, nezasloužím si lásku nikoho….“
Lež nám brání milovat sebe sama. Skrze lež se stáváme otroky. Pravda nás osvobozuje od deformace lži. Pravda nás uschopňuje odpustit druhým. Lež je spojena s útlakem od zlého ducha. Při modlitbě je dobré rozpoznat lež – lži v životě člověka. Tyto lži jsou obyčejně spojeny s ranou. Potom je (tyto lži) vkomponovat do modlitby – měli bychom lidi vést při modlitbě tak, aby litovali, že nějaké lži uvěřili a zřekli se těchto lží. Ve jménu Ježíše Krista se zříkám a lámu moc lží. A prosit Ducha svatého, co chce říct k dané situaci.
P. Elias Vella
Nedostatek odpuštění přináší často mnoho překážek v našem životě. Může se stát, že má někdo velký vztek na Boha. Ve skutečnosti může být hněv kvůli neodpuštění svému otci. Může si myslet, že bydlí daleko, nevidí se, vyhýbá se mu a myslí si, že se tím problém vyřeší. Nevyřeší se ale nic. Rána zůstává. Pokud chceme být chráněni od útoku zlého ducha, musíme zkoumat, jestli v nás není nějaké neodpuštění.
Měli bychom zjistit, jestli člověk nebyl zapojený v okultismu, spiritismu, satanismu, New Age… Pokud je někdo zapojený do těchto věcí, otevírá své srdce zlému duchu. Když chce ďábel napadnout, hledá otevřené dveře – okno, kudy vniknout. Musíme být velmi obezřetní a vést ho k zřeknutí těchto okultních věcí a zbavit se všech okultních předmětů.
„V Ježíšově jménu se zříkám jakéhokoliv okultismu v mém životě a přijímám Ježíše Krista jako Pána svého života.
Pokud se někdo nevědomky zapojí do okultismu, je to podobné jako když mi někdo dá bez mého vědomí dvě kapky jedu do čaje. Nevím o nich, ale pokud ten čaj vypiju, tak mne jed otráví. Musíme vést člověka, aby se jakéhokoliv zapojení do okultismu zřekl. V rozhovoru před modlitbou je důležité zjistit, jestli se člověk nezapojil do spiritismu, okultismu, černé či bílé magie, horoskopů, pověr… 5. Mojžíšova 18, 9-12. A dnes sem patří i New Age. V základech New Age je myšlenka, že ve svém životě nepotřebuješ Boha, protože ty sám jsi bohem. Jen v sobě musíš uvolnit tyto síly. Dává ti pocit, že jsi všemocný.
Nikdy nedědíme hříchy předků v našich rodokmenech. To, co dědíme, může být určitá náklonost k věcem, které se objevují v našem rodokmenu. Je proto velmi důležité při modlitbě nacházet kořeny a překážky, které jsou v daném člověku.
Kletba a požehnání
Kletba existuje stejně jako požehnání. Co je požehnání? Vkládám tohoto člověka do Božích rukou a Bůh tomuto člověku požehná. Požehnání nevychází z člověka, ale z Boha. Pokud požehnání narazí u člověka, kterému žehnám, na překážku, vrací se zpět.
Kletba je nenávist a pochází od Satana. Když někoho proklínám, tak i kdybych to dělal ve jménu Božím, nikdy se prokletí k Bohu nedostane. Jde ke Zlému, který velmi rád škodí. Kletba vstoupí do člověka pouze tehdy, pokud jsem vůči ni otevřený. Pokud otevřený nejsem, vrátí se zpět. Pokud žijeme dobrým životem, nemusíme se prokletí bát.
Při modlitbě člověku nikdy nevkládejte do mysli, že je proklet, protože by ho to poškozovalo.
My jsme jen nástroje. Bůh může konat i bez nás. Pokud nás Bůh volá do služby, dává nám velkou důvěru.
Mše svatá 10. 2. 2018
Marek 8,1-10
Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských.
Ježíš nasytil zástupy, protože s nimi měl soucit. Často má s lidmi soucit – plakal s Marií a Martou, když zemřel jejich bratr Lazar. My máme reprezentovat Ježíše ve všech jeho charakteristikách. Soucit je jednou z hlavních vlastností ve službě za uzdravení a osvobození. Ježíš nám dnes říká: „Dejte jim sami najíst!“ Nestačí kritizovat situaci některých lidí, ale máme jim dát sami najíst… Když někomu naslouchám, modlím se za ně, tak v tu chvíli jim dávám najíst… Nemáme moc udělat zázrak. Nemáme žádnou moc! Každá moc pochází od Boha. Ježíš nám říká: „Spolupracujte se mnou. Ježíš udělá zázrak, ale ať se lidé posadí a vy jim rozdávejte jídlo. Děkujeme ti Pane, že nám důvěřuješ. Učiň z nás užitečné nástroje vkládáním se do tvých rukou a prosíme znovu a znovu o tvé pomazání a svěřujeme se pod ochranu Panny Marie.“
Závěr semináře
Pro všechny, kdo přímluvnou modlitbou slouží, byl seminář velkým přínosem. Při poslední noční adoraci P. Elias Vella a domácí P. Havlát každému účastníku zvlášť požehnali křižmem a krátce se pomodlili za jeho službu.
Celý zvukový záznam přednášek lze objednat na této e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz
Tři snímky jsou z loučení s P. Eliasem Vellou, který do Vranova u Brna přijel z Malty (na snímku je bílém liturgickém obleku). Na spodním snímku je P. Havlát vlevo a uprostřed překládatelka Jana Ungerová.
Letos v únoru to je šestnáct let, co jsem s otcem Eliasem Vellou seznámila v Koclířově na semináři za vniřní uzdravení. To setkání s ním mně zcela změnilo život. Otec Elias se pro mne stal velmi vzácným člověkem, který mi moc pomohl, jako ostatně dalším tisícům lidí po celém světě. Za tu dobu, co se známe, jsme spolu udělali i nějaké rozhovory a samozřejmě, že mám spousty a spousty jeho fotek nejen z akcí v České republice ale i ze Slovenska. Něco tady tedy zvěřejním ze svého archivu….
Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!
Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji
Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro
V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.
Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?
Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.
Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?
Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.
V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?
Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.
Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?
Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.
Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?
Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.
Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?
Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.
Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?
Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.
Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?
Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.
Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?
Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.
Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?
Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.
Lenka Fojtíková
P. Elias Vella na Velehradě roku 2003 Foto: Lenka Fojtíková
Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen
Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?
Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.
Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?
Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dámvám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.
Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?
S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.
Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?
Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství apočetí a najdeme kořen právě tam.
Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.
Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.
Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?
Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.
Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?
Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.
Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?
Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.
V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?
Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.
Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?
Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.
Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?
Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí astále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.
Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.
Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.
Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?
Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.
Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?
Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.
Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?
Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá, ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi: „Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě. V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí mymůžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.
Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?
Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, comám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.
Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?
Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.
Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková
P. Elias Vella ve slovenském Svitu v roce 2005. Foto: Lenka Fojtíková
P. Elias Vella u minoritů v Brně 03. 02. 2014
Od neděle do úterý přednáší v brněnském kostele u minoritů v Brně P. Elias Vella z Malty. Tématem je rozlišování duchů. Hned první den se P. Vella zaměřil na Boží vůli. Tady je pár poznámek z prvního dne:
I. přednáška
Pokusíme se nastínit kritéria, podle nichž můžeme rozlišit Boží vůli. My chceme konat Boží vůli, ale neumíme rozlišovat, co Boží vůle je…
Nenacházíme se pod nadvládou osudu. V ten věří jen věštci a psychotronici.Křesťan věří v Boží plán, který nám Bůh vytvořil, když nás stvořil. Narodili jsme se v rámci Božího plánu a ten je pro nás to nejlepší. Můžeme ho přijmout nebo ne. Máme svobodu.
Rozlišování znamená, že si vybereme ten směr, který nás přivede k cíli a vnitřní radosti, pokoji…
Rozlišováním se snažíme najít Boží plán, kterým je sjednotit vše pod jedinou hlavou a tou je Ježíš. Svět nenásleduje plán Boha Otce. Naopak. Snaží se vše udělat podle svého bez Ježíše. Chce vše zvládnout sám. Člověk si vybírá směr, který ho vede ke zničení. Pokud člověk odmítá Boha, nezničí ho, ale zničí sám sebe.
Vše se nachází pod Božím plánem. Pokud Bohu nedůvěřuji, nebude mne zajímat, co po mně Bůh chce. Abychom identifikovali Boží plán, potřebujeme mít Boží moudrost. Často má logika nestačí na to, aby pochopila Boží logiku. Mnoho zázraků se nestane, protože člověk neposlouchá, co mu Bůh říká. Musíme si obléct Kristovu mysl, abychom mysleli a rozhodovali jako On.
Šalamoun žádal od Boha dar moudrosti. Moudrý člověk je ten, který plní Boží vůli a k tomu potřebujeme Boží moudrost. Tento dar jsme dostali při našem křtu. Tento dar ale často zůstává jako semínko, které jsme nepoužili, protože používáme svůj rozum. Často, když se vydáme špatným směrem, musíme za to zaplatit. Cokoliv proti Boží vůli se obrátí proti nám, proto dnes žije tolik lidí ve velkých problémech a nenachází ve svém životě štěstí.
Dokud jsem ve vzpouře proti Boží vůli, nepříchází radost.
Mše svatá (Uvedení Páně do chrámu)
Něco málo z kázání:
Dnešek je dnem světla. Prorok Simeon je symbolem čekání lidu, který 4 000 let čekal na Mesiáše. Je symbolem těch, kdo žijí v napětí, zmatku… Mužů a žen, kteří čekají na lepší časy. S Ježíšem k nám přišlo světlo. S tím přišla úleva, uvolnily se všechny blokády. Simeonovo srdce bylo naplněno. Mnozí lidé žijí svůj život ve stresu a potřebují nalézt Ježíše. Kdo ho nalezne, je vše jinak. Všichni čekáme na den světla. Simeon uviděl světlo a pro celé lidstvo. Dnes žijeme ve světle, které nám dává Ježíš. Často ale žijeme ve smutku, cítíme se sami, jako bychom žili v temnotě, nechápeme, co se děje.
II. přednáška
Boží plán můžeme rozpoznat díky třem krokům: Odevzdáním se (připraveností naslouchat Bohu), důvěrou (cokoliv po mně bude chtít, budu mu věřit, že mne nenechá padnout ať se děje, co se děje. Často nedostaneme od Boha žádnou odpověď, ale musíme mu důvěřovat aniž ho chápeme) a krokem víry (nechat se vést Boží prozřetelností).
Boží plán je tajemství zabalené do temnoty, kde Bůh ukáže jen následující krok a ne celý plán.
Psychotronik vám řekne, co se stane zítra, pozítří…, ale Bůh takto nejedná. On nám řekne, co máme udělat právě teď a zítra nám ukáže další krok…
Bůh nám nikdy neřekne, kam se dostaneme, když ho budeme poslouchat. Je to otázka odevzdání se. Mojžíš také nevěděl, že prožije na poušti čtyřicet let… Ani neznal cestu, kudy má jít, neměl mapu… Vedl ho pouze Bůh.
Když důvěřujeme Bohu, budeme postupně odhalovat Boží vůli, ale nikdy ji nebudeme znát celou. Nemůžeme poučovat Boha, ale jen ho přijmout a tím budeme mít postoj Ježíše. Při modlibě můžeme říct: „Pokud to, zač se modlím, není od Boha, tak to Pane přefiltruj.“ Jen to, co je podle Božího plánu, je od Boha. Ne vše, co je dobré, je od Boha, a to je těžké rozlišit.
Pokud dělám vše, co po mně Bůh chce, tak se toto všechno stává posláním, protože nás k tomu Bůh posílá. Já mohu dělat mnoho věcí pro Boha, ale ne s ním, protože nás o to Bůh nežádá. Často děláme spoustu dobrých věcí, které ale nepochází od Boha a to, oč nás žádá, neděláme. Máme dělat věci podle Božího úsudku a ne podle svého. Pokud budu konat věci Božím způsobem, přinesou Boží výsledky.
P. Elias Vella v Kežmarku v roce 2007. Foto: Lenka Fojtíková
Seminář P. Eliase Velly v Želivi 24. 10. 2011
Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivi.
Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.
Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“
Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.
Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc… Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.
„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….
Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka
Želiv 25. 10. 2011
Na závěr přináším s menším zpožděním pár myšlenek z přednášek P. Eliase Velly v Želivu:
Rozlišení Boží vůle je někdy složité. Boží uvažování je totiž naprosto odlišné než naše uvažování. Boží logika je jiná než naše logika. Jak rozlišíme, co je Boží vůle a co je jen naše představivost, nebo co je dokonce od ďábla? Potřebujeme moudrost a světlo Ducha Svatého. Kdo nám pomůže? Panna Maria. One je matkou Boží a také dokonalou ženou. Marie je prototyp ženskosti.
Při rozlišování Boží vůle musíme přijít skrze své srdce a ne skrze svou mysl. Právě Marie nám pomůže rozpoznat Boží vůli, protože je ženou a má intuici. Maria nás jako matka může vést k Ježíši a Boží vůli. Pomůže nám mít intimní vztah s Bohem. Kde je přítomná Panna Maria, tam je i Duch svatý. Přítomnost P. Marie nám pomáhá otevřít se vylití Ducha svatého.
Bůh otec v nás počne Ježíše a já mu v sobě dávám život až do okamžiku, kdy ho porodím a dám druhým lidem. Co znamená učednictví? Spočívá v tom, že počnu Ježíše a dovolím Mu, aby ve mně rostl. Roste v nás skrze naši modlitbu a intimitu, kterou s ním mám. Potom ho mohu předat druhým. Všichni jsme povoláni, abychom dávali Ježíše druhým…
Dalších pár myšlenek otce Eliase Velly v Želivi….
Když Ježíše pustíme do svého života, začneme dělat vše v Jeho světle. Někdo dělá vše ve světle peněz či své kariéry – prostě něčeho, co řídí jeho život. Nemohu být Ježíšovým učedníkem, pokud nenesu svědectví ve svém životě. Můžeme být jen malým světýlkem ve své farnosti, na svém pracovišti, rodině…, ale svědectvím skrze svůj život přinesu světlo radosti, pokoje a lásky mnoha lidem.
V dnešní době je největší dar, který můžeme druhému dát, je náš čas. Čas se stal vzácným. Nikdo ho nemá. Když jdu před eucharistii, věnuji svůj čas Ježíši. Nemusím přitom nic cítit ani prožívat. Stačí říct: „Pane, teď ti dávám svůj čas.“
Skutečný Ježíšův učedník evangelizuje. Nemůžu si dobrou zprávu nechat jen pro sebe. Nemusím znát o Ježíši spoustu věcí. Důležité je, abych se znal s Ježíšem. Evangelizovat znamená předávat druhým Ježíše. To mohu jen tehdy, když ho mám v sobě. „Můžeme mluvit s mladými, vést katecheze, ale Ježíše jim nepředáme. Jednou jsem měl setkání s dětmi, které byly velmi nepozorné a nešlo je uklidnit, neposlouchaly mě. Zeptal jsem se jich proto, co by chtěli říct Ježíši o svých rodinách. Najednou začali všichni mluvit. „Mí rodiče jsou rozvedení! My máme velké finanční problémy! S námi žije velmi nemocná babička,“ začali říkat o překot. Najednou se atmosféra našeho setkání proměnila. Místo lekce katecheze jsem se s nimi začal modlit a oni začali cítit Ježíše ve svých zraněních,“ připomněl jednu svou zkušenost P. Elias.
Věci, které otec Elias Vella tady v želivském opatství říká, nejsou pro ty, kdo jezdí na jeho přednášky, nic nového. Přesto je dobré si tyto myšlenky znovu oprášit a připomenout….
Jak se Bůh dokáže oslavit i skrze nejrůznější hrůzy, které prožíváme… 26. 2. 2012 22:55
Před deseti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: „Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella.“
To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené laso záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.
Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo…
Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.
Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy… Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.
Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší.. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.
Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům. Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.
Před třemi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych o to nějak stála, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.
Nakonec jsem ale přesto všechno sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by k nám do Blatnice nepřijel. Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. Toto setkání má blatnická farnost právě za sebou.
A proč to tady všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Už v pátek, kdy seminář otce Eliase Velly, který byl zaměřený na vnitřni uzdravení, začal, jsem prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu do kostela, který byl zaplněný více než čtyřmi stovkami účastníků, jsem si uvědomila, jak úžasná je Boží prozřetelnost.
Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy by se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě bych také určitě neměla zájem pozvat otce Eliase do Blatnice.
Nepřijely by sem proto v pátek 24. února ani ty stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal, neuzdravoval a vlastně by se tady ani nemohl oslavit….
Když jsem pak viděla tu radost tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. Stále ještě jen stojím a zírám, jak se může oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme… Stojím, zírám a jsem vůči Bohu plná vděčnosti…
Všechny zdravím a přeji Vám, abyste také alespoň někdy zažili tak mocné doteky Boží lásky, jako jsem to měla možnost poznat na vlastní kůži v posledních dnech já a mnoho dalších lidí…. Lenka
Tady mohou zájemci nahlédnout na pár fotek, jak to vypadalo druhý den semináře P. Eliase v Blatnici.
A zde je zase krátké video, v němž P. Vella odpovídá na otázky redaktorky kabelové televize Miluše Těthalové, která se ptala na zranění, která vznikají v manželství.
A tady o semináři píše Hodonínský deník…
A tady končí mé šest let staré zápisky… Dnes, kdy se píše únor 2018, jsem se právě vrátila z dalšího semináře s otcem Vellou… Za těch šestnáct let zestárl – ostatně jako i já…. 28. 2. mu bude 77 let a stále létá po celém světě, přednáší, a modlí se za lidi… Vydává se do krajnosti a já mám vážně strach o jeho zdraví…
Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem
O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.
Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.
„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.
Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.
Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.
Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy
P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.
„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.
„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“
Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“
Místo studia tvrdá práce
Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.
V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.
Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl
Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.
„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.
V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.
Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.
Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.
Lenka Fojtíková
A tento text jsem zveřejnila 8. 8. 2010 na svém starém webu…
Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.
Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.
Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.
Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.
Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.
Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.
Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.
Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…
Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.
V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.
A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…
Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“
Lenka
Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:
P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice
Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání. Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X. (lefebristé).
P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.
Kdy začnete umírat?
Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.
Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu,
když nenecháte druhé, aby vám pomohli.
Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků,
kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp,
pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte.
Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím. Těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji.
Začnete pomalu umírat, pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím.
Pokud neriskujete, co je jisté pro nejistotu,
pokud nejdete za svým snem,
pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.
– Pablo Neruda
Nemůžeme zabít svoje dítě
Žijeme v době, kdy lékaři dovedou už dlouhé roky v těhotenství rodičům říct, jestli se jim narodí zdravé miminko. Když tyto testy „nedopadnou“, nalejí rodičům čistého vína a narovinu jim řeknou, s jakým postižením se jejich dítě narodí. Poté následuje doporučení, že by měli jít na potrat. Drtivá většina rodičů tomuto návrhu podlehne…
Už se ale také mnohokrát stalo, že se rodiče dozvěděli nepotěšující diagnózu u svého nenarozeného potomka, ale na potrat z nějakého důvodu nešli. Většinou se jednalo o věřící, kteří prostě své dítě nedokázali nechat zabít navzdory nepříznivé prognóze. Potom se jim ale narodilo zcela zdravé miminko. Jiní rodiče potrat zvolí z ekonomických a dalších důvodů. O tom ale dnes psát nechci.
Cítím, že se musím podělit o to, co mne počátkem tohoto týdne hluboce zasáhlo. V pondělí mně zazvonil telefon a já na displeji uviděla jméno starého (ale přesto stále mladého 🙂 ) kamaráda Štěpána. Tentokrát nevolal pracovně, ale vybalil na mne prosbu, kterou jsem tedy doopravdy nečekala.
„Scházíte se na Antonínku ještě ve Společenství pátera Šuránka?“ zeptal se hned v úvodu bez obalu. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl: „Víš, my bychom vás se ženou chtěli moc poprosit o modlitbu. Zuzka je v 29. týdnu těhotenství a zhruba před dvěma týdny jsme se dozvěděli, že se miminko nevyvíjí, jak by mělo, a že pokud se narodí, tak to nebude slučitelné s životem. Tak jsme vás chtěli poprosit, abyste se za nás modlili a vyprošovali u pátera Šuránka zázrak. Právě běží proces jeho blahořečení a je třeba lékařsky doložených zázraků, proto vás moc prosíme o modlitbu,“ řekl zcela klidným hlasem Štěpán.
Modlitbu jsem samozřejmě slíbila, ale nedalo mně to a ještě ten den večer jsem se s tímto mladým manželským párem setkala. Vůbec nebyli zdeptaní na duchu a zdrceni situací, do které se dostali, jak by člověk mohl logicky očekávat. Neměli na tvářích ale ani umělé americké úsměvy.
Přivítali mne pevní, usměvaví lidé, kteří se mně svěřili, že už zprávu lékařů přijali, odevzdali se do Boží vůle, ale před pár dny se setkali s knězem, který je vybídl, aby přesto prosíli o přímluvu P. Šuránka, který byl vězněm komunistického režimu a zemřel v pověsti svatosti.
A tak si dovolím návštěvníkům tohoto webu poodhalit příběh a situaci posledního měsíce, kterou prožívají, a jak ji přijímají. Zveřejňuji zde e-mail, který poslala nastávající maminka sestřičkám do Doksan, kde se tyto řeholnice už dlouhé roky modlí za nenarozené děti. Příběh Zuzky a Štěpána je zde:
Milí přátelé,
Denisa Kováčíková: Izraelci jsou super lidé
Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. (O své cestě do Eilatu jsem podrobně psala zde).
Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti Ovda každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice izraelského ministerstva turismu Denisa Kováčiková. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě.
O této paní jsem před odletech četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Všichni jen psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu.
Nevím proč, ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsme se seznámily, ale v tom okamžiku jsme ještě ani jedna ve snu netušily, že o pár dnů si budeme vyprávět, jak se stalo, že se letos čtyřicetiletá rodačka ze Slovenska ocitla před dlouhými roky v Izraeli.
(Fotografie z mé návštěvy Eilatu v březnu roku 2017 mohou zájemci vidět zde.)

Můžete mi prozradit, jak se stane, že se děvče ze slovenské Šaľe ocitne pracovně v Eilatu?
Úřad práce na Slovensku tehdy nabízel práci v Izraeli. Do Izraele hledali pracovníky všech národností. Měla jsem právě po škole, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Věděla jsem totiž už dříve, že po škole nechci zůstat na Slovensku. Začínala jsem v kibucu v Moshave , kde jsem pracovala u jednoho zemědělce. Tam tehdy chodili studenti z celého světa. Později jsem pracovala i v hotelech
V kterém to bylo roce?
Poprvé jsem Izrael navštívila v roce 1997.
Kdy jste zamířila do Eilatu?
Nejdříve jsem pracovala na severu Izraele a dá se vlastně říct, že jsem procestovala zpočátku celou zemi. V Eilatu jsem začala působit od roku 1999
Proč jste nakonec zakotvila na úplném jihu země a ne třeba v Tel Avivu?
V Tel Avivu jsem byla samozřejmě nejdříve také, ale tam to bylo doopravdy hodně jiné. V Eilatu byly lepší nabídky v turismu. Přiznám se, že nejdřív jsem nevěděla, do čeho jdu. Na nabídky práce v turismu jsem odpovídala, že vlastně nic nevím o historii Izraele, a tak si nedovedu představit, jak bych mohla pracovat v turistickém ruchu. Musela jsem se vše od začátku naučit.
Když jste do Izraele odešla, uměla jste dobře anglicky?
Ne až tak dobře, ale domluvila jsem se.
Byly začátky v daleké zemi těžké?
Začátky jsou všude těžké. Jak už jsem řekla, když jsem začala pracovat v turistickém ruchu, musela jsem se vše učit od začátku. Začala jsem chodit do soukromé školy a vlastně se vzdělávám a učím něco nového o Izraeli a historii stále. Tady se cizí školy neuznávají, takže člověk musí vše vystudovat znovu. Navštěvovala jsem tady proto školu se zaměřením na turismus. Dostala jsem totiž nabídku, že se mohu stát průvodkyní.
Mnozí turisté se s vámi dnes setkají ihned po příletu na letišti Ovda, kde nabízíte všem, kdo míří do Eilatu propagační materiály. Co všechno obnáší vaše práce?
Pobočka Ministerstva turismu v Eilate není nějaká cestovní kancelář, jak by si někdo mohl myslet. Ve městě nejsme pouze pro nějakou úzkou skupinu turistů, kteří si nás zaplatí. Jsme zde pro všechny a většinu informačních služeb poskytujeme zdarma. Zdarma jsou i pravidelné exkurze po městě s naší průvodkyní. Námi nabízené služby financuje stát Izrael. Na turisty nečekám pouze na letišti Ovda, ale třeba také na hranicích s Egyptem, Jordánskem či v přístavu, a když mam okruh, tak i Tel Avivu Pokud přijedou turisté ze Slovenska a některé cestovní kanceláře zde nemají průvodce, tak mne poprosí, abych je v Izraeli doprovázela. Průvodci ze Slovenska totiž většinou nemají povolení v Izraeli turisty provázet. Kromě toho samozřejmě nemají takové povědomí o životě o Izraeli jako my, co tady žijeme už dlouhé roky..
Kolik jazyků dnes ovládáte?
Česky, slovensky, rusky, anglicky i hebrejsky. Trošku i maďarsky, ale průvodcovské služby bych v tomto jazyku nezvládla. To je doopravdy dost těžká řeč.
Máte nějakou pevnou pracovní dobu a náplň práce?
Je to velmi rozmanité. Jsem k dispozici, kdy je to zapotřebí. Může se stát, že má letadlo zpoždění několik hodin. Potom prostě nemohu z letiště odjet domů, protože mi skončila pracovní doba. Vyřizuji také nejrůznější formality a povolení, víza, poplatky do Egypta a Jordánska. V pobočce Ministerstva turismu v Eilatu jsou dva stálí zaměstnanci a dva studenti z univerzity. Kromě toho ale máme spoustu stážistů v podobě studentů z různých škol. Pomalu si tak vychováváme potěr.
Předpokládám, že většina obyvatel Eilatu tady žije z turismu. Je to tak?
Přesně tak. Je tady univerzita, kde studují mladí lidé z celého světa. Jednou z nich budou manažeři ve zdejších hotelech i jinde po světě.
Pro české turisty není Eilat běžnou cílovou destinací. Pokud vím, tak většina lidí, pokud jedou do Izraele, tak míří spíše na sever země, kde působil Ježíš Kristus a další biblické postavy. Proč si myslíte, že by měli jet i na jih země?
Češi i Slováci znají trošku Eilat ze svých pobytů v Egyptě, odkud jezdily do Eilatu zájezdy. Eilat dostal v posledních letech, kdy došlo k nepokojům v Egyptě, velmi velkou šanci. Zájezdy, které dříve jezdily do Egypta, začaly kvůli bezpečí mířit do Eilatu. Pro Čechy a Slováky nebyl do té doby Eilat tak známý a populární. Čechoslovákům se toto město ale otevřelo zejména od předloňského roku, kdy sem začaly létat pravidelné spoje z Budapešti. Počet návštěvníků z bývalého Československa se potom ještě více navýšil od roku 2016, kdy lidé začali využívat lety z Bratislavy na letiště Ovda. Jednosměrnou letenku šlo pořídit od čtyřiadvaceti euro. Extrémně nízké ceny letů společnosti Ryanair finančně podporuje Ministerstvo turismu Izraele
Pobřeží Eilatu lemuje jeden hotel vedle druhého. Kde bydlí domorodci, kterých je aktuálně 60 000?
Město je vlastně rozdělené. U moře je turistická část a domácí obyvatelé žijí dále směrem k horám.
Ve městě jsem vůbec neviděla klasické obchodní domy s potravinami, jak je známe v Evropě. Kde místní nakupují?
Velké supermarkety jsou především na severu města, kde je možné ve velkém nakupovat potraviny mnohem levněji.
Pokud v Eilatu žije v současné době přes šedesát tisíc obyvatel, kolik turistů sem přijíždí každým rokem?
Je jich více než tři miliony. V současné době je zde padesát hotelů, dvacet hostelů a motelů. Některé hotely mají kapacitu až dvanácti tisíc pokojů.
Při oslavám šedesátého osmého výročí existence města premiér Izraele Benjamin Netenjahu i starosta města Eilat Meir Jicchak Halevi zdejším obyvatelů slibovali, že se budou stavět další hotely a rozšiřovat infrastruktura. Máte představu, jak by se měl Eilat proměnit za pár let?
Město Eilat se skutečně rozvíjí raketovým způsobem. Vždyť město vzniklo teprve v roce 1949, kdy zde byla pouze policejní stanice, u které pět vojáků vztyčilo vlajku Izraele, kterou namalovali inkoustem na látku z trička. Hned po vzniku státu Izrael tady bylo postaveno asi pět hotelů. Nejstarší hotel má šedesát roků. Každým rokem se ale budují nové a nové. Plánuje se zdvojnásobnění města na 120.000 obyvatel. Staví se 18 372 nových bytů. Souběžně se staví 7 000 nových hotelových pokojů. Počítá se s výstavbou mořského parku a mezinárodní sportovní části města, kde bude například golfové hřiště, tratě pro cyklisty. V plánu jsou také nové cesty přes hory včetně železniční trati přes Negevskou poušť, která spojí sever země s jihem. Ve městě budou také nové školy včetně těch pro postižené děti. K rozvoji turismu Eilatu jistě přispěje také nové letiště Ramon, které je pouhých osmnáct kilometrů od Eilatu.
Slyšela jsem od jednoho domorodce, že se i tady počasí otepluje a přes léto zde bývá až přes padesát stupňů. Má smysl sem v těchto vedrech jezdit? Které měsíce byste doporučila k návštěvě Eilatu?
Je zde podobná teplota jako v Egyptě nebo Turecku. Léto je vhodné pro rekreaci rodin s dětmi. Kdo chce poznat a zažít túry na poušti, tak pro ty je lepší přijet v zimních a jarních měsících. Kdo má rád relax, může přijet i v červenci, srpnu, protože moře je tady stále docela chladné. Je to úplný opak mrtvého moře. Vzduch má například 42 stupňů, ale moře jen pětadvacet. Osobně bych k návštěvě Eilatu doporučila všechny měsíce.
Co by si návštěvníci této části Izraele rozhodně neměli ve městě a jeho blízkém okolí nechat ujít?
Podmořskou observatoř, a kdo je milovníkem potápění a šnorchlování, tak je tady krásná korálová pláž. Za návštěvu rozhodně stojí také delfinárium na otevřeném moři. V okolí bych pak doporučila Red Canyon, Timna park, jeepee, ptačí rezervaci, pouštní turistiku, na kterou je možné vyrazit pěšky i na kole. Máme zde ale i obchodní dům, který ukrývá kluziště, takže dopoledne si můžete zaplavat a odpoledne máte možnost pár stovek metrů od pláže bruslit.
Myslíte, že je vhodné z této části země vyjíždět na výlety do Jeruzaléma, když je jedna cesta 320 kilometrů?
Dá se to v pohodě zvládnout, proto tam jezdíme. Vyjíždí se brzy ráno. Po cestě je stále co vidět. Na poušti je například Timna park, biblická rezervace, kibucy, Sodoma Gomora – místo, kde se podle Bible proměnila Lotova žena v solný sloup. Jede se také okolo pevnosti Masada, Gumranu, Mrtvého moře, hory Nebe, anebo Jericha. Celým Izraelem kráčely dějiny, takže rozhodně stojí zato projet zemi od severu na jih. Zhruba na dvě hodiny míváme zastávku u Mrtvého moře, kde se mohou zájemci vykoupat. Poté pokračujeme do Jeruzaléma. V jednodenním zájezdu zvládneme navštívit Olivovou horu, Getsemanskou zahradu, Zeď nářků, horu Sion, místo poslední večeře Ježíše Krista, Křížovou cestu, Boží hrob, Golgotu i Bethlehem.
Je něco, nač by si měli lidé dát v Eilatu pozor? Je například nebezpečné pohybovat se tady v noci?
Tady je bezpečno. V Eilatu se vůbec nemusíte obávat, protože je zde noční život.
Všimla jsem si, že pokud jdou lidé do větších obchodních domů, musí otevřít tašku a projít rámem jako na letišti. Jak to turisté i místní snáší?
Úplně v pohodě. Jistě jste zaregistrovala, že se nikdo nevzteká, nenadává a bere tyto kontroly jako fakt s tím, že je to pro jejich bezpečí. Proto mohu také s klidným svědomím říct, že je tu bezpečno.
Osobně mám z tohoto města dojem, že je hodně komerční. Dalo by se říct, že je to takové izraelské Las Vegas. Pletu se?
Doopravdy se tak o tomto městu občas píše. Jen tady chybí casino.
Počátkem března jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit oslav osmašedesátého výročí vzniku města. Můžete připomenout, co se tehdy vlastně stalo?
V době izraelské války za nezávislost byla oblast Eilatu nazývaná Um Rasras. 10. 3. 1949 byla tato lokalita obsazena bez boje izraelskými vojáky. Tehdy zde nikdo nežil. Izraelští vojáci zde zřídili policejní stanici, na které vztyčili provizorní vlajku. Založení izraelského státu se datuje 14. 5. 1948, což je 5. ijara.5 708 lunárního kalendáře. K založení samotného Eilatu došlo až v roce 1951 a o osm let později získalo status města.
Podařilo se vám získat izraelské občanství?
Ano. Izraelské občanství jsem získala po deseti letech, co tady pracuji. Do té doby jsem každý rok žádala na úřadu o pracovní vízum.
Je dnes těžší se tady pracovně uchytit než v době, kdy jsi před lety začínala vy?
Ano, protože sem každým rokem přichází nové levné pracovní síly z celé Evropy i z Afriky.
Proč je podél celé hranice s Egyptem i Jordanskem plot? Kolik kilometrů hranice takhle lemuje?
Celkem je to zhruba 250 km. Izrael se tak brání proti běžencům, kteří sem přicházeli přes Egypt i ze Sudánu. Bylo jich velmi mnoho. Dnes vás zde ilegálně nikdo nezaměstná.
Kolik si zde lidé průměrně vydělají?
Minimální plat je 5 200 šekelů (1 šekel – 6,20 – 7 Kč pozn. autora).
A na kolik vyjde bydleni?
Domácí obyvatelé za pronájem jednopokojového bytu s balkonem zaplatí zhruba tři tisíce šekelů.
Žijete zde již mnoho let. Plánujete někdy návrat domů na Slovensko?
Nevím. Momentálně ještě návrat neplánuji. Na Slovensko jezdím každý rok zhruba na dva týdny. Začátky tady byly velmi těžké, ale nyní se mám moc dobře, a tak si doopravdy nedovedu představit, že bych se měla trvale vrátit na Slovensko. Možná názor změním až budu starší.
Jací jsou vlastně Izraelci?
Super normální lidé jako my.
Denisa Kováčiková (*8. 7. 1976) vystudovala Střední školu zemědělsko – potravinářskou v Zemianských Sadech. Po jejím ukončení využila nabídky úřadu práce a odešla pracovat do Izraele, kde žije a pracuje už hodne let, žije a pracuje po celou dobu v turismu v Eilatu u Rudého moře.
Kontakt:
Eilat Tourist Office Bridge House, North Beach Promenade P.O.B. 4261 Eilat 88141 Israel (Tel.972-086309111, e-mail: eilatinfo@tourism.gov.il Podrobnější informace jsou na našich webových stránkách www.goisrael.com a na facebooku: www.facebook.com/tourism.eilat
Text a foto: Lenka Fojtíková
Pozvánka na kurzy Alfa v Hodoníně
Pozvánka na výstavu do Cafe 21 v Uherském Hradišti
Všechny srdečně zvu na výstavu, která je k vidění v Cafe 21 v Uherském Hradišti. Kavárna se nachází v bývalé Jezuitské koleji (Masarykovo náměstí 21) naproti informačního centra. Výstava je přístupná, od pondělí do pátku od 8 do 20 hodin, v sobotu od 10 do 17 hodin a v neděli od 10 do 16 hodin. Potrvá do 11. září.
Přiznám se, že přesně ani nevím, které moje fotky jsou na výstavě k vidění, ale jedno je jisté. Jsou to fotky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Musím se tam zajet mrknout 🙂
Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP
Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach
Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.
Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?
V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat. Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.
V kolika letech jste tuto brožurku četl?
Asi v šestnácti.
Dědeček byl katolík?
Původně, ale později přešel k adventistům.
Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?
Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.
Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.
Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.
Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?
Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.
Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.
V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech jsem odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.
Hodila se vám později studia jazyků?
Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.
Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?
On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.
Ale i vaše řeholní jméno – ne?
To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.
Víte proč?
Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.
Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?
K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“ Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.
Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?
Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.
Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?
Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.
Jste evangelizační řád?
Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.
Byl tam o náboženství zájem?
Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků. Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem – vychovatelem a dospívajícím.
Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?
Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.
Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?
Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.
Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?
Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.
Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?
Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.
Něco se ale dozvíme až na věčnosti…
To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.
Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?
Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.
Nadával vám někdo?
Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.
Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.
Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt. I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.
To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?
I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.
Už víte, kde budete působit?
Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.
Těšíte se na tuto službu?
Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.
Jaké máte motto kněžské služby?
Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.
Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?
Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství.
Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?
Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.
Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?
Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.
Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.
Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.
Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?
Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.
Jste rád, že tu budou i krojovaní?
Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?
P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.
Fotogalerie z primiční mše svaté, na které nechyběli krojovaní


















































































Podle pamětníka o sobě P. Šuránek říkal, že je brigádníkem Ducha svatého
V sobotu 20. 5. se na Antonínku sešli členové Sekulárního františkánského řádu, Matice svatoantonínské a Společenství P. Antonína Šuránka. Mši svatou sloužil jeden z posledních bohoslovců P. Šuránka P. Pavel Uhřík OFM, cap., který na tohoto vzácného kněze zavzpomínal. 29. 5. tomu bude totiž 115 let, co se P. Antonín Šuránek v Ostrožské Lhotě narodil. Mše svatá byla sloužena na jeho úmysl.
P. Pavel Uhřík OFM, cap. mimo jiné řekl: „Tato mše svatá je slavena na úmysl otce Šurának, který žil a zemřel v pověsti svatosti. On bude vědět, co s tou milostí, kterou skrze tuto mši svatou dostává. Jemu v životě záleželo jenom na jednom – na spáse duší. Modlíme se za jeho blahořečení. Víte, když je někdo blahořečen, tak to neznamená, že mu církev dá in memoriam jakési vyznamenání za jeho životní zásluhy. Tam jde při blahořečení a svatořečení o víc! Blahořečený a svatořečený je ten, kdo má co říct nejen generaci, ve které žil, ale i přítomné generaci a těm, které teprve přijdou. Já patřím k jeho posledním žákům. Bylo mi osmnáct, byl jsem tehdy ještě takový adolescent, který teprve dorůstal z puberty. On měl v té době téměř tolik roků, co mám dnes já. Zhruba těch šestašedesát. Měl před sebou adolescenty a teď je měl oslovit. My jsme tehdy uctívali Beatles a měl nás oslovit muž, jehož předcházela pověst svatosti. On byl tak dokonalý člověk, že jakmile se k němu člověk přiblížil, tak na sobě okamžitě viděl všechny své hříchy. Jakoby ho osvítilo nějaké světlo, což samozřejmě mnohým lidem dělalo problém. Lidé totiž nemají rádi, když je někdo prosvítí a ukazuje jim jejich zakřivenost. Ale otec Šuránek byl tak rovný! Lidé to vedle něho cítili. Obdivuji, že tento stárnoucí muž byl duchem mladý. Uvedu příklad. Když jsme začínali v semináři, tak za námi přišel otec vicerektor Dýmal a přinesl nám seminární řád. Takový, jakým se řídili před padesáti lety. My jsme chvíli poslouchali a poté se postavil jeden odvážný muž, jemuž už bylo okolo třicíctky a řekl: „Co nám to otče vicerektore čtete? To je snad z doby Marie Terezie! Musíme se přece přizpůsobit podmínkám, v jakých žijeme dnes!“ A otec vicerektor Dýmal byl v rozpacích a nevěděl si rady. Zezadu se najednou ozval takový prorocký hlas. Vstal otec Šuránek, zvedl prst a řekl: „Ať si zapracují na změně seminárního řádu, ale ať podle něho žijí!“ Otec vicerektro ustanovil komisi a provedly se změny v seminárním řádu, podle kterého se nám potom velmi dobře žilo.
Pak nám zase jednou otec vicerektor Dýmal řekl: „Tak vám jdu najmenovat prefekty. Každý ročník má prefekta, který bude určitým manažerem ročníku. A zase se zvedl jeden student a řekl: „Žijeme v době demokracie, ideálů, copak si nemůžeme svobodně zvolit vlastní samosprávu?“ Psal se totiž rok 1968, kdy jsme se ještě stále cítili svobodně. Otec vicerektor Dýmal byl zase zaražený… A zezadu se znovu ozval prorocký hlas otce Šuránka: „Ať si zvolí svobodně samosprávu, ale ať je poslouchají!“ A otec Dýmal neměl problém, když promluvila tato autorita, tento Boží hlas. A tak jsme si svobodně zvolili samosprávu, což nemají hoši bohoslovci ani dnes.
Tenkrát jsme to měli díky otci Šuránkovi, který byl velmi liberální člověk, když na to přišlo. Začínala tehdy nová liturgie. Bylo to pokoncilní kvašení. Vedle misálu se zlatými ořízkami, kde byla latinská tridentská mše. Najednou jsme tiskli na cyklostylu na obyčejných papírech nové texty. A otec Šuránek čekal až mu je ke slavení mše svaté předáme. Co je nové, to je živé a životné. Otec Šuránek byl mužem koncilu, obnovy a dialogu, proto byl mladý duchem. Stárne tělo, ale nestárne duch. On o sobě vždycky říkal, že je brigádníkem Ducha svatého. Neměl rád žádné poklony. Takový byl. On má co říct i dnes co mladým lidem. U něho byl ve spojení na jedné straně řád a pořádek a na druhé Duch, který oživuje. Litera zabíjí, ale duch oživuje,“ zavzpomínal při kázání na svého učitele, který se mu nesmazatelně na vždy zapsal do duše i srdce kapucínský kněz z Brna P. Pavel Uhřík.
29. 5. 2017 tomu bude 115 let, co se P. Antonín Šuránek narodil. Z toho důvodu vyzvala členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková, aby se věřící začali modlit novénu P. Antonína Šuránka nejen za jeho blahořečení, ale také za blahořečení arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Kazatel P. Uhřík připomněl, že byl arcibiskup Stojan členem Sekulárního františkánského řádu.
„To, co dnes žije papež František, žil ve své době tatiček Stojan! Jistě měl od narození dobré srdce, ale jeho ideálem a příkladem byl především svatý František a svatý Antonín. Nikdy nebude nic živějšího a aktuálnějšího než ideál svatého Františka,“ připomněl na závěr P. Pavel Uhřík.