Nachozené kilometry a focení ve skalním městě Petra

Několik let jsem snila o návštěvě skalního města Petra. Letos se mně to tedy podařilo.  Člověk sem může zamířit prostřednictvím cestovní kanceláře anebo na vlastní pěst.
Naše cestovní kancelář nabízela zájezd do Petry autobusem s průvodcem za 190 USD. Jasně, služby průvodce a servis, že se člověk nemusí o nic sám starat, je nutné si zaplatit.
S novými kámoškami jsme od jednoho taxikáře ale zjistily, že je ochotný nás všechny odvézt za 80 JODů, vstupné bylo 50 JODů, takže nás to každou vyšlo přesně na polovinu než u cestovky. Později jsme se sice dozvěděly, že některé taxíky nabízely tuto cestu i za šedesát, ale ne všichni splnili to, co slibovali, takže jsme byly spokojené i tak. Na cestu jsme vyrazily hodně brzy ráno, když ještě celý hotel spal. V autě mně byla pořádná kosa, protože řidič měl otevřená okna, tak jsem se zabalila celá do dvou šátků, co jsem měla s sebou. Když nám zastavil na vyhlídce kousek před Petrou, tak byla v údolí mlha jako mlíko. O několik hodin později bylo ale vedro na padnutí, tak jsme si fakt pochvalovaly, že jsme prozíravě vyjely hodně brzy.

ZMÍNKA V BIBLI
Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa. První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona. Jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen.
Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii. Ta díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu a bylo prakticky schované v horách. Díky tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.

BOHATÍ OBCHODNÍCI
Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Potvrzují to některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu. Počet obyvatel se v době jejího největšího rozkvětu pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Většina z nich byli obchodníci. V roce 106 našeho letopočtu obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia.
Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Např. bylo rozšířeno Divadlo, vydlážděna Kolonádní ulice a v soutěsce Siq postaven vítězný oblouk. Když starořímský císař Hadrianus v r. 131 n. l. město navštívil, změnil jeho název podle sebe na Hadriana Petra.

PETRA A KŘESŤANSTVÍ

Poté, co se během 4. století rozšířilo ve východní části Římského impéria křesťanství, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel, dnešní Urnská hrobka. Nedávno byly objeveny další tři kostely. Jeden z nich je vydlážděn nádhernými barevnými mozaikami. Konec Petry nastal po roce 661 . Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši – Byzanci od roku 633 celý Blízký a Střední Východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. Tím se odklonily obchodní trasy od Petry, což spolu s řadou silných zemětřesení vedlo ke konci kvetoucího a kdysi mocného města. Až ve 12. století po vzniku Jeruzalémského království v roce 1099 postavili křižáci v Petře základnu pro svůj velký hrad v Šobaku, co je asi 30 km od Petry. Poté bylo toto bývalé město ve 13. až 15. století využíváno pouze jako zastávka pro karavany.

ZNOVUOBJEVENÍ DÁVNÉHO MĚSTA
Petra byla znovuobjevena až 22. srpna 1812 švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem, který byl převlečený za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších. Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska a v roce 1985 byla zařazena na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa. Tolik něco málo ze zajímavé historie.

PĚŠKY, AUTEM, NA KONI I OSLU
Za sebe mohu říct, že na prohlídku Petry stačí pět hodin. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří tam klidně prožijí i dva dny a k tomu si ještě připlatí noční prohlídku. Vzhledem k tomu, že já takový nadšenec nejsem, tak jsem byla spokojená s tím, kolik času jsme tam prožily. Našlapaly jsme okolo patnácti kilometrů a byl to krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit. Samozřejmě, že se vše odvíjí od fyzické zdatnosti každého jednotlivce. Logicky je také rozdíl, jak svižným krokem člověk jde, jestli potřebuje po čase chvilku posedět atd., atd… Takže jinak to budou mít mladí fyzicky zdatní lidé a jiným tempem půjdou senioři ve věku nad sedmdesát. Ti mohou využít také svezení na malém autíčku. Je možné se ale svézt také na koni či oslíku. V areálu je plno prodejců nabízejících nejrůznější upomínkové předměty, ale nechybí ani stánky s občerstvením a toalety hned na několika místech. Já jsem v tom vedru tedy neměla vůbec chuť na jídlo a jen jsem pila. Přesto mne večer bolela hlava, protože jsem nedala na upozornění, že je mít dobré na hlavě kšiltovku či šátek.
Taxikář nás vyhodil před vstupem k pokladnám. Poté je ale jít ještě kus cesty k soutězce Sik, kterou se dostanete do skalního města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.

NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ POKLADNICE
Jakmile vyjdete ze soutězky, otevře se vám pohled na impozantní stavbu s názvem pokladnice. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů. Pokladnice je asi nejfotografovanějším a také nejznámějším objektem Petry, protože nechybí snad na žádném z propagačních materiálů. Věděla jsem, že ji potřebuji nafotit shora, což umožňuje hned několik vyhlídek. Jakmile jsme se s kámoškami u pokladnice ocitly, hned nás oslovil jeden mladý arab, že nám udělá doprovod. Původně za to chtěl od každé pětadvacet dinárů, ale nakonec jsme to ukecaly na pět. Fotit jsme měly zájem jen dvě. Ukázal nám přesně, kudy jít. a mně gramlavci i pomohl, protože s taškou plnou objektivů to nebylo jen tak. A zase jsme měly štěstí, že jsme se tam vyšplhaly tak brzy, protože jsme měli snad deset minut na focení. Potom už se hrnul nějaký zájezd s davem turistů, který nepotřeboval domorodého průvodce, protože je vedl člověk, který sem jezdí pravidelně, takže logicky cestu také znal.

PETRA VE FILMU
Jistě není bez zajímavosti, že je Petra často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech Indiana Jones a poseldní křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.

SROVNÁVÁNÍ NESROVNATELNÉHO
Být v Jordánsku a nezamířit do Petry, tak to by byl fakt doslova hřích. A perlička na závěr. Jedna účastnice našeho zájezdu začala v den našeho odjezdu, když už jsme čekali na bus, který nás odveze na letiště, rozumovat. Mimo jiné z ní vypadlo, že vlastně ta Petra není takový zázrak, že je to vlastně něco jako naše Adršpašské skály. Podívaly jsme se na sebe s kámoškou s otazníky v očích a nechápaly jsme, jestli dobře slyšíme! „No však v těch našich skalách určitě v té době také nějací lidé žili! A v Efesu a v Egyptě také,“ přemítala nahlas ona bodrá (a trochu blbá?) žena a já nějak nechápala, co tím chce říct. Aniž bych se zeptala, tak dodala: „No však u nás je také krásně!“
No jasně! Souhlas! U nás je fakt krásně! Ale holt Petru v České republice nemáme, a proto jsme se na ni snad všichni jeli podívat do Jordánska! Jsou věci a názory některých lidí, co mně fakt rozum nebere. A tak jsem si jen říkala, proč vlastně tato paní do Jordánska a Petry jela, když si myslí, že něco podobného máme v Adršpachu… Možná to bylo ale jen tím, že už se prostě těšila domů…


Na poušti Wadi Rum

Čtvrtý den našeho pobyt v Jordánsku jsme vyrazili do pouště Wadi Rum. Přiznám se bez mučení, že jsem na tento výlet původně vůbec jet nechtěla. V minulosti jsem totiž několikrát byla v různých částech pouště v Izraeli a jednou také v Spojených arabských emirátech, proto jsem od toho moc neočekávala.

Pouště sice miluju, ale fotek z nich mám kotel, tak mne to nějak nelákalo. Jo, kdyby bylo v nabídce třeba putování pouští, tak to by byla jiná! Ale to bych asi chtěla spíše putovat Negevskou pouští v Izraeli. No nic. Zkraťme to! Nakonec jsem se rozhodla do Wadi Rum jet také! A nelituji. Podařilo se mně udělat fotky, které z jiných pouští nemám – jak beduínů, tak i třeba karavanu velbloudů.

Část pouště jsme projeli na džípech a měli několik zastávek na focení. Jedna zastávka byla u beduínů, kde jsme dostali výborný čaj. Jeden borec si tam také zkusil na skejtu sjet kopec písku, ale moc mu to nešlo, protože se bořil. Naše putování jsme zakončili v táboře, kde na nás čekala výborná večeře. Vedle nejrůznější salátů a příloh bylo v nabídce také maso pečené několik hodin pod vrstvou písku v zemi. Ti největší nadšenci v tomto táboře přespali, aby si užili nočního pohledu na hvězdné nebe. Osobně mne překvapilo, že byl u jejich ubytování i bazén. A ty stany nebyly, jak z našich kempů, ale měly sociální zařízení a komfort jako v luxusním hotelu, takže žádná divočina. Služby pro turisty, zahrnující ubytování, průvodcovskou činnost a dopravu, na poušti zajištují tamní beduíni.

A proč turisté tak hojně míří do Wadi Rum, které je také známé jako Měsíční údolí? Možná proto, že má při určitém světle růžovou barvu a je považována za nejkrásnější poušť na světě. Mně osobně se nejvíce líbí pouště v Izraeli, ale budiž. Chráněné území Wadi Rum se rozkládá na 74 179, 7 hektarech a bylo díky přírodním, historickým a kulturním hodnotám této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam Světového dědictví UNESCO. Na skalách ve Wadi Rum se nachází na 25 000 petroglyfů, což jsou různá vyobrazení a rytiny, doplněna zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami ranného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy ze 154 zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu až 12 000 let. Některé nápisy jsou upomínkou na život polokočovného semitského národa Nabatejců, který přebýval v oblasti Edómu, Negevské pouště a Zajordánska v dobách od 3. století před naším letopočtem až do začátku 2. století našeho letopočtu.
Oblast se dostala do povědomí širší západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedmi pilířů moudrosti.  Podle tohoto díla byl v 80. letech 20. století pojmenován jeden ze  skalních útvarů, původně nazývaný Džebel al-Mazmar – Morová hora.
Wadi Rum přitahuje od druhé poloviny 20. století také filmaře z různých zemí světa. Na počátku filmové slávy Měsíčního údolí byl film britského režiséra Davida Leana Lawrence z Arábie, který natočil v roce 1962 s hereckými hvězdami jako byl například Omar Sharif či Anthony Quinn. Poté následovaly desítky dalších filmů. Natáčel se tady například sci-fi triller Rudá planeta, Transformers: Pomsta poražených, Marťan i některé díly Star Wars.

Můžete mrknout na fotky a zvážit, jestli se vám tato poušť líbí a stálo by zato ji navštívit…

Konečně v Jordánsku

Tři roky jsem se koukala do Jordánska z Eilatu na jihu Izraele jen přes hranice. Mým snem bylo jednou navštívit skalní město Petra, jehož historie sahá až do třetího století před naším letopočtem a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
V září se mně podařilo tento sen uskutečnit. Přitom jsem to vlastně konkrétně letos neměla vůbec v plánu! Jak k tomu došlo? To jsem si ale zase jednou tak v noci brouzdala internetem, uvažovala, kam si ještě po prázdninách zajet za teplem a najednou na mne vyskočila sleva na pobytový zájezd do města Aqaba, které v Jordánsku leží hned vedle hranic s Izraelem. Hned jsem hledala, na kolik by vyšla letenka a ubytování, kdybych se tímto směrem vydala sama. Po pár kliknutích mně bylo jasné, že v uvedeném termínu je tento zájezd ta nejlevnější volba. No a tak jsem se 9. září ocitla na Blízkém východě. Po dlouhých letech jsem se na cestu vydala s organizovaným zájezdem a byla to hodně zajímavá zkušenost. Bylo až neuvěřitelné, jak se během pár dnů odkryly charakterové vlastnosti některých účastníků a doopravdy jsem si nejednou vzpomněla na film Účastníci zájezdu.
Fotky z této cesty jsem rozdělila do tří samostatných bloků. Jako první zde zveřejňuji snímky z Aqaby, která leží na úplném jihu Jordánska. Putování pouští Wadi Rum najdete zde. Povídání o Petře a fotky z tohoto zajímavého skalního města s bohatou historií, najdete zde.

AQABA
Jak už jsem uvedla, byla jsem ubytovaná zcela na jihu Jordánska v Aqabě, kde žije 150 000 obyvatel. Zde jsem tedy měla základnu a vyrážela odsud na výlety. Přístavní město Akaba se nachází na strategickém místě podél hranic Izraele a se Saúdskou Arábií. Starobylé město se jmenovalo Ayla, jeho strategická poloha a blízkost měděných dolů z něj v období chalkolitu učinily regionální centrum výroby mědi a obchodu. Město je atraktivní pro Jordánce a je místem pro práci pro mnoho katolických migrantů z Filipín a Srí Lanky. Od průvodkyně jsme se ale dozvěděli, že je v Jordánsku téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Několikagenerační rodiny ale žijí společně, přičemž rodiče pomáhají dětem s hlídáním vnuků a mladí je zase podporují finančně. V Jordánsku by nikdy tamní obyvatelé nedali své rodiče do domova důchodců.

VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.
Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Můj nedělní výlet na Kopanice

Nevím, jak jste dnešní neděli prožili vy, ale já jsem zamířila hned po pozdní snídani na Kopanice. Na Žítkové či Březové jsem byla kvůli různým reportážím už vícekrát, ale na Mikulčině vrchu a Vyškovci doposud nikdy. Už delší dobu jsem si plánovala, že tam pojedu fotit. Dnes to bylo tedy moje poprvé.
Přestože jsem původně chtěla jet pouze na Mikulčin vrch, tak nakonec jsem dala do navigace Vyškovec, protože je to stejně hned vedle sebe. Navigace mne vedla přes Strání, což je od nás zhruba dvacet kilometrů. Kdo to zná, tak ví, že na začátku Strání musí odbočit vlevo a potom už se začne šplhat nahoru, aby poté do Březové sjížděl serpertínami zase dolů. Tuto cestu jsem znala, i když je pravda, že do Březové jsem při svých cestách jezdívala ve směru na Uherský Brod přes Dolní Němčí a Bánov. Tentokrát jsem si to tedy zkusila z druhé strany.
No a z Březové jsem se potom se svou blechou Tyotou Yaris šplhala už jen nahoru. Při cestě jsem si říkala, že co však jako chci, když se cíl mé cesty jmenuje Vyškovec, tak to nebude náhodou, že? Byla jsem třicet až čtyřicet kiláků za mým barákem a nechápala jsem, jakou nádherou projíždím poprvé, co žiji šestatřicet let na Slovácku!!! Úplně jsem si nadávala a přiznávala, jaká je to ostuda, že jsem tady ještě nikdy nebyla a opomněla krásu téměř za humny, když už jsem projezdila kus světa křížem krážem..

U panorama nad Vyškovcem je napsáno:
Kopce jsou vlny, hory jsou moře, hranice nic neznamenají… Stovky kilometrů na východ odtud se táhnou Karpaty, nejrozsáhlejší evropské pohoří. Moře hor až do Rumunska. Bílé Karpaty jsou skoro na okraji toho moře, většina hor na Moravy už je jiná. A v Čechách všechny. Také proto, že Karpaty vznikly mnohem později.


A je to pravda! Já to dnes viděla na vlastní oči, tak jestli chcete, mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat, pokud jste v této části Kopanic ještě nebyli. Je tam fakt nádherná příroda bez davů turistů, jak tomu bývá v některých českých, moravských i slovenských horách. Tady jsem potkala pár (dva) slovenských turistů, co procházeli krajinou a několik cyklistů. Doopravdy tento kousek přírody na hranicích se Slovenskem vřele doporučuji. Říkala jsem si, že až si někdy budu chtít od všeho odpočinout a získat na problémy v údolí pohled shora, tak si zajedu právě sem…
Zpět jsem se vracela přes Starý Hrozenkov, Suchou Loz a Nivnici, což bylo samozřejmě mnohem rychlejší.

Jak prožít deštivý den v Ramsau am Dachstein?

Od včerejšího podvečera celou noc pršelo, a když jsem se ráno probudila a vyšla na balkon, byla přede mnou vlastně bílá tma. Jediné, co jsem viděla, byly truhlíky s květinami zavěšené na balkoně. Hned mně bylo jasné, že dnešní plánovaný výlet k vodopádům padá. Po snídani jsem zalezla do postele a dokonce ještě na hodinu usnula. Když jsem se ale probrala a vyřídila maily, tak pršet přestalo, i když olověně tmavé mraky visely až k zemi.

Aniž bych to plánovala, popadla jsem včera připravený batoh i s foťákem a pláštěnkou a vyrazila ven! V duchu jsem si říkala, že si udělám alespoň nějaké kolečko v okolí. Nakonec to byla čtyřhodinová túra Rittisbergrundweg.

Les má své kouzlo i za špatného počasí
Životodárna voda, bez které není život…

Prostě jsem šla okolo hory Rittisberg, kde je letní bobová dráha, ale nakonec jsem se vyšplhala i k chatě Wiesmahd-Alm a o kousek dál k Sonnenalm v nadmořské výšce 1 300 metrů. Zmokla jsem až poslední půl hodiny. Jinak jsem měla občas dojem, že jdu prádelnou. Mlha a mračna sahala až k zemi. Při cestě lesem jsem potkala jen pár podobných bláznů, jako jsem já. Měla jsem ale čas na meditaci, když jsem tak šla sama přírodou a myslela na spoustu přátel, známých a potřebných, u nichž jsem vnímala, že to potřebují nebo mne o to prosili.

U chaty Wiesmahd-Alm, která byla zavřená

Hory mají své kouzlo i v dešti, ale fakt je ten, že z té krásy, co tady je, holt moc nevidíte. Však můžete mrknout na fotky, že je to hodně velký rozdíl než, když jsem měla minulé dny slunce nad hlavou. Při cestě jsem si znovu uvědomila, že je to s přírodou stejné jako v životě, kde nám slunce nad hlavou stále také nezáří na jasně modrém nebi, ale někdy máme nad hlavou i kolem sebe spoustu temných mraků, z kterých kolikrát i bijí hromy. A tak jsem navzdory tomu, že jsem vůbec nechtěla ani vystrčit nos z pokoje, dnes našlapala nejvíce kilometrů za celý pobyt v Ramsau. Tomu říkám kouzlo nechtěného – nenásilného tlačení na pilu.

Pohled z balkonu penzionu po návratu domů

A co z toho vyplývá? Nenechme se odradit a zkazit náladu tím, když některé naše ráno nevypadá zrovna růžově. Nakonec to může být naprosto bezvadný den, kdy se nám podaří překonat sami sebe nebo alespoň nějkou překážku na cestě dál.

Ať máte krásné léto! Lenka

Dnešní výlet do Schladminger Tauern

Přestože v noci pršelo a předpověď na dnešek nebyla žádná hitparáda, naplánoval jsem si další výlet! Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit do Rohrmoos, což je vesnička vedle Schladmingu, a tamní lanovkou potom vyjet na Hochwurzen a tam si nahoře zase udělat nějakou túru. Majitelka penzionu mně doporučila, abych od nástupní stanice Planai jela busem, který je na tu bezva Sommercard také zdarma. Mrkla jsem na mapu a viděla, že tento bus jede dokonce až na Ursprungalm, což je ve výšce 1 604 metrů. Ráno jsem se v Schladmingu zašla zeptat do íčka, jestli na to vše platí karta, a kdy jede bus. Dostala jsem kladnou informaci i časy odjezdů tam i zpět.

HORY PLNÉ ČILÝCH SENIORŮ!
Bus jel nahoru skoro hodinu, protože zastavoval na každém rožku, ale to mně vůbec nevadilo. Zjistila jsem tady zajímavý fakt. Vzpomněla jsem si na dávná slova arcibiskupa Graubnera, který říkal jednou po návratu z Asie, že vždy, když se vrací letadlem, tak má dojem, jak kdyby v Evropě přiletěl do obřího domova důchodců. No ale měl pravdu! Já to teď tady v těch horách zažívám na vlastní oči! Když je v horách manželský pár s jedním dvěmi dětmi, tak je to fakt výjimečné. Všude prostě převažují důchodci. Většinu odhaduji na 70+. Jsou opálení a snaží se žít i v tom věku naplno, což je určitě dobře. Člověk často vidí opálené borce seniory s nastřelenými zlatými naušnicemi a snahou zůstat stále mlád… No to se nám ale holt nikomu nepodaří, i kdybychom se pok…..i. Všichni jsou vybaveni hůlkami a někteří, co už nezvládají koordinaci se svým samotným tělem, jsou s těmi hůlkami fakt nebezpeční, jak se otočí a sejmou lidi kolem sebe. Dávala jsem si na to bacha.

UMĚNÍ STÁRNOUT
Když jsem kolem sebe sledovala ten cvrkot, tak jsem si říkala, že nejhorší na tom všem je, že brzy budu patřit mezi ně. Aniž by si to člověk uvědomil, mládí zmizelo ve strašném fofru kdesi nenávratně pryč a blížím se pomalu také do senioraské kategorie. Jen abych jednou byla tak čilá jako oni a uměla ten svůj věk a stárnutí přijmout! V dnešním světě, kdy musí být každej krásnej, štíhlej a prostě in, je hodně těžké přijmout, že už je člověk starý, má nějaká zdravotní a fyzická omezení. A že z žen už nikdy nebude dvacítka, třicítka a z chlapů našlapanej borec v plné síle… A může si do sebe píchat, co chce a různě se nechat upravovat a modelovat, tak ono to stejně nepomůže, protože potom je to taková zvláštní kreatura, o které všichni ví, že je starý – stará, ale neumí to právě přijmout. Musím ale říct, že seniory, které tady potkávám, tak ty se rozhodně na plastikách upravovat nenechávají! Spíše se snaží žít aktivně, jak to určitě dělali i v mládí, protože těžko někdo vyrazí v 70+ do hor, pokud se turistice nikdy nevěnoval, že? To jsem ale úplně odbočila od mého dnešního putování, za což se omlouvám! Jeden postřeh a jsem úplně mimo.

NA SLUNKO TO RÁNO NEVYPADALO
Ale zpět k té mé dnešní cestě. Ráno bylo šedivé, mračna se válela blízko zemi a z lesů stoupala bílá pára. Když k tomu připočtu tu předpověď, tak jsem si říkala, že dnes bude pršet… Poctivě jsem zabalila pláštěnku, termo triko, ale přesto jsem se před odchodem namazala třicítkou, kdyby jako fakt náhodou to slunko vysvitlo.

Ještě po příjezdu na Ursprungalm to ve výšce 1 604 metrů pořádně vyfukovalo

A ono začalo vykukovat už na zastávce, tak jsem si říkala, že to byla ode mne tentokrát velká prozíravost, protože nakonec se nahoře vyčasilo a prakticky svítilo celou dobu!|

Krávy mají na Ursprungalmu absolutní pohodu a veget

Já se nakonec vydala na Giglachseehüte do výšky 1 956 metrů nad mořem, kde bylo kousek od chaty i jezero. Oproti dnům minulým jsem letěla jako pták, protože jsem kvůli předpovědi nechala v penzionu foťák a případné fotky se rozhodla fotit jen mobilem. Nakonec jsem těžce litovala, že jsem ho nevlekla. Bylo tam fakt co fotit. I zcela ochočené krávy, které nebyly fialové, i když jsem v Rakousku! S tím mobilem jsem se snažila, co to dalo, ale kvalitní optiku holt mobil nahradit nemůže.

U Giglachsee ve výškce 1 956 metrů nad mořem ale také pořádně fučelo…

Takže celý den svítilo zase slunko, a když jsem se vracela domů, tak se zase zatáhlo. No a potom začalo dvě minuty před šestou lít jako z konve. Tak uvidím, co bude zítra! Poslední den mého pobytu a potom mě čeká cesta domů, tak snad navigace pojede! Moje nervy! Ty už z toho začínám mít teď!

Tak jo, užívejte léto a nenechte se nikým dopálit ani otrávit. Nestojí nám to zato, protože je život příliš krátký.

Lenka

Když je i ve výšce 1906 metrů nad mořem 35 stupňů, jako bylo dnes v rakouské Planai

Přátelé, je to tak! Dnes jsem se vyšplhala do výšky 1 906 metrů nad mořem na Planai nad rakouským Schladmingem a informační tabule tam ukazovala krátce po desáté hodině dopoledne pětařicet stupňů! Normálně jsem nechápala. Nevím, jak u nás doma, ale tady se po dvacáté hodině spustil krásný déšť tzv. „zahradnický“, který krásně zavlaží, ale nijak neublíží. Nádherně se osvěžil vzduch. Jakoby příroda dostala po horkém dni osvěžující sprchu, což se vlastně fakticky stalo.

Jinak zemědělci po celý den pilně pracovali a snažili se uklidit seno z pokosených luk. Věřím, že se to většině podařilo, když jsem viděla, jak kmitali ještě v hlubokém pozdním odpoledni. Já dnes měla další den dovolené, a jak už jsem avizovala, vyrazila na Planai. Přiznám se bez mučení, že při cestě nahoru jsem využila lanovku a potom si udělala takový okruh s krásnými pohledy na okolní hory i detaily přírody, což byla oproti včereší túře na ledovci doslova procházka růžovým sadem.

Tento pramen měl úžasně studenou a tedy osvěžující vodu. Jedna paní, co se napila, tvrdila, že je výborná!

Všechno ale má své kouzlo. Až jsem prošmejdila, co jsem mohla a nafotila, co jsem chtěla, sjela jsem dolů do Schladmingu a udělala si čas na procházku městem. Zakotvila jsem v tamním katolickém kostelíku, kde bylo moc dobře. Zajímavé bylo, že vchod do kostela lemovaly náhrobky zemřelých. Ostatně hřbitůvek vlastně obklopoval celý kostel i zezadu. Později jsem zjistila, že ještě jeden velký hřbitov je také na okraji města. Mně se zdálo hodně symbolické, když jdou lidé do kostela okolo těch náhrobků lidí, co ve městě žili před nimi. Stále jim připomínají, že také jednou zemřou a měli by na to myslet i ve svém každodenním jednání…

Však mrknět na fotky. Ty mluví ostatně za všechno. Jedno je jisté. Rakušáci hodně myslí na rodiny s malými dětmi. I na Planai bylo pro děti spousta nejrůznějších atrakcí. Viděla jsem mnoho mladých párů, jak nesou své nejmenší potomky na zádech i do dost velkých výšek. I tak lze vychovávat od útlého věku k lásce k přírodě.

Mějte se krásně a přežijte ta horka, co nyní sužují naši krásnou zem.

Lenka

Dovolená v Ramsau am Dachstein

Dnes jsem vyrazila lanovkou na Dachstein. Předem jsem si zjistila, že je tam více vyhlídkových míst a s tím jedným – visutým můstkem – byla spojena i prohlídka Ledového paláce, což jsem samozřejmě nevynechala.

Lanovku si musí každý předem zarezervovat, pokud ted využívá tzv. „Sommercard“, což já s radostí využívám. Dostala jsem ji zdarma při ubytování. Má to mnoho hotelů a penzionů, ale zjistila jsem, že ne všechny. S tou kartou mohu zdarma na všechy lanovky v širokém okolí a díky ní také mohu využívat autobus, který takto zdarma vozí turisty ke všem lanovkám i do oblasti Schladmingu, kam jedu zítra. Je to super! Žádné starosti s parkováním a tak vůbec… Pokud bych dnes jela svým autem jen na parkoviště k lanovce na Dachstein, tak mně to bude stát 20 euro výjezd do kopce k nástupní budově do tzv. gondol. Kdo má kartu, má i vjezd autem zdarma. Za cestu lanovkou tam a zpět by člověk zaplatil 44 euro. Zítra pojedu na Planai ve Schladmingu a tam bych bez karty zaplatila za lanovku tam a zpět 32 euro. Na kartu je vstup také do přírodního koupaliště v Ramsau a kotel dalších věcí, které člověk nemůže absolutně za týden všechny stihnout..

Já dnes tedy absolvovala cestu lanovkou na Dachstein a potom si tam udělala takový výšlap k Seetha­lerhütte a zpět. Ještě jsem nezažila, abych se uprostřed léta, kdy Evropu sužují vedra, bořila po kotníky do sněhu, jako tomu bylo dnes. Vůbec jsem nepotřebovala bundu ani termotriko, které jsem hodila do botahu, kdyby byla zima. Zima tam fakt nebyla a přestože jsem se namazala olejem proti spálení, tak jsem přičmahlá. Ještě než jsem vyrazila na malou túru, prošla jsem samozřejmě Ledový palác. Mrkněte na fotky. Díky krásnému počasí a něčemu, co jsem v létě ještě nefotila, jsem jich zase ulovila dost.

Všem přeji krásné léto a ještě lepší zážitky.

Lenka

Moje cesta do Ramsau

MŮŽOU ZA TO ZÁCHRANÁŘI

Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznán ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně.  V noci jsem sedla k počítači a začala přes booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si to hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila…  Sestra mně to potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.

OBAVY Z CESTY

Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle.  Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou  i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!

NAVIGACE PRO STARÝ

Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..

JE TADY NÁDHERNĚ!

Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.

Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…

Lenka

Pepa Zimovčák na trati Giro d’Italia v roce 2006

Už je to dlouhých šestnáct let, co mne oslovil tehdejší tým velocipedisty Josefa Zimovčáka, abych se stala součástí jejich výpravy a dělala PR tomuto borci z Veselí nad Moravou, který trať Gira zdolávala před závodním pelotonem vždy s jednodenním předstihem. Po dlouhých šestnácti letech zde zveřejňuji kolekci fotografií nejlepších snímků, na kterých je znovu a znovu Josef Zimovčák na svém kostitřasu. Pokud by se někdo divil, že je všude Pepa, tak se nedivte, protože ten mne tehdy „najal“, abych mu dělala reklamu ve všech možných novinách… Níže proto zveřejním i texty, které jsem tehdy napsala pro různá média, jak jsem vše viděla z doprovodného vozu.

Na trati Giro d´Italia v roce 2006 těsně před startem

Včerejší noc prožili členové týmu Josefa Zimovčáka, osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole, za volantem až po střechu zaplněných automobilů zavazadly, jídlem, pitím a samozřejmě koly. Někteří řidiči přiznali, že kvůli spánkovému deficitu, zažívali v silném provozu kruté chvíle. Po necelých jedenadvaceti hodinách cesty výprava dorazila do města prvního noclehu belgického Namuru. Dnes Zimovčáka čeká start zahajovací časovky ve městě Seraing. To je od místa ubytování vzdáleno necelých šedesát kilometrů.

„Profesionálové úvodní šestikilometrovou časovku s desetiprocentním stoupáním na druhém kilometru pojedou o den později. Já ji budu muset absolvovat se spolujezdci za plného provozu,“ upozornil Zimovčák. Velocipedista se cítí v pohodě, ale je z něj cítit předstartovní napětí.

Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků
Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků

V Belgii včera panovalo slunečné, téměř letní počasí, které mu vyhovuje. „Je úžasné, že se po šestadvaceti letech, které utekly od mého posledního velkého závodu, mohu zase dostat do centra dění a opět prožívat fantastickou atmosféru. Už se těším až vyrazíme na trať,“ svěřila se několikanásobná medailistka z mistrovství světa v dráhové cyklistice Iva Zajíčková. Odvážná osmapadesátiletá žena je součástí týmu, který bude Zimovčáka při jednotlivých etapách provázet v sedle kola.

Zimovčáka vítají prázdné ochozy, do cíle ho žene pouze silná vůle

NAMUR – Rozkvetlé sakury, pasoucí se krávy, sluníčko, ale i kapky deště tvořily kulisu úvodním čtyřem etapám cyklistického závodu Giro d´Italia na území Belgie. V těchto  hodinách je ale pro velocipedistu Josefa Zimovčáka již vše jinak. Zatímco profesionální jezdci teprve dnes absolvují čtvrtou etapu, on ji má již za sebou a čeká ho volný den. Volný je ale pouze v uvozovkách, protože se již v noci celý tým musel přesunout do  Itálie, kde závod pokračuje.

Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu
Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu

„Předem jsem si dal za cíl, že Belgie bude jakýmsi pomyslným testem mé výkonnosti. Úvodní etapy napověděly, že to nebude jednoduché, jako tomu bylo na počátku Tour de France, kde se nejdříve jezdilo po rovinách. Tady se krajina vlnila hned nahoru a dolů. Itálie bude samozřejmě ještě těžší. Přesto věřím, že tento náročný projekt zvládnu. Cítím formu,“ uvedl několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole.

Dvousetkilometrové etapy jezdí reprezentant Veselí nad Moravou na replice historického kola průměrnou rychlostí něco málo přes dvacet kilometrů. Z kopce ale dokáže svištět i padesátkou. Podle profilu trati střídá různě velká kola.

Velocipedista se zatím drží bez zdravotních problémů. V pohodě je i dalších pět doprovodných cyklistů včetně osmapadesátileté Ivy Zajíčkové. Podle Zimovčáka jde o famózní dámu, které se dokonce podařilo udělat si nový osobní rekord.

„Až do soboty jsem v jednom dnu ujela maximálně sto šedesát kilometrů. Od soboty mám na své kontě sto devadesát sedm a o den později dokonce něco málo přes dvě stovky,“ uvedla několikanásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice. Iva Zajíčková je ale realistka a míní, že všechny etapy po Pepově boku nezvládne. Velké obavy má především ze stoupání v Dolomitech.

Dojezd časovky 3. etapy v Namuru
Dojezd časovky 3. etapy v Namuru

Lenka Fojtíková

Zimovčáka zastavila trať F1 a přesun do Itálie zbrzdil déšť

Déšť, déšť a zase déšť, tak vypadal přesun karavany Josefa Zimovčáka při nočním přejezdu z Belgie na území Itálie. Počasí zapříčinilo několikahodinové zpoždění.

Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.
Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.

„Vytrvale pršelo, proto jsme z bezpečnostních důvodů rozhodli, že si dáme několikahodinovou pauzu na jednom z francouzských parkovišť,“ uvedl důvod zdržení Zimovčák. Včera ještě mohl jezdec na vysokém kole odpočívat a klid skutečně potřeboval. Velocipedista  připustil, že poslední etapa na území Belgie byla tvrdá.

„Třičtvrtiny trati, která neustále klesala a pak zase stoupala, jsme bojovali se silným protivítrem a ostrými poryvy. „Pro pana Zimovčáka, který má na nejvyšším kole hlavu ve výšce více než dva a půl metru, to muselo být obzvlášť těžké. Musel zvládnout více než tři sta metrová převýšení. Kdybych to měl přirovnat k terénu doma, tak to byla taková naše Vysočina,“ uvedl člen cyklistického doprovodu Jiří Kaláb z Brna.

O obtížnosti vypovídala skutečnost, že Zimovčák musel sedmadvacetkrát měnit kolo. Celkovou trasu v délce 193 kilometrů přitom dokázal v náročném terénu ujet průměrnou rychlostí 18,2 kilometru.

„Nějaké krize si nepřipouštím. Jsem zticha a šlapu, protože je mi jasné, že jsem to sám chtěl,“ řekl borec, který chce po loňské Tour de France letos pokořit i druhý nejslavnější cyklistický závod Giro d´Italia. K úspěšnému zvládnutí už učinil první krůčky.

Při pondělní etapě vedoucí z Wanze do Hottonu přitom jezdce na okamžik zastavila zavřená brána belgického okruhu F1 v městečku Spa. Právě tudy totiž včera prosvištěli profesionální cyklisté. V době, kdy k okruhu s jednodenním předstihem dorazil Zimovčák, na trati trénovali cestovní vozy.  Řetěz na bráně ale borce nezastavil. Zmíněný úsek objel s doprovodným týmem přes kopec.

„Hluboce před Pepou smekám. Je obdivuhodné, co v úvodních čtyřech etapách předvedl,“ řekla vicemistryně světa v rychlostní cyklistice Iva Zajíčková. Dnes Zimovčák pojede osmatřicetikilometrovou časovku a další dny pak budou následovat etapy s dávkami nad hranicí dvou set kilometrů.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák včera projel San Marinem

SAN MARINO – Ulicemi San Marina včera proudili turisté, lidé posedávali v kavárnách, popíjeli kávu a obchůdky se v klikatých uličkách probíraly z ospalého rána. Nikdo netušil, že se jen o pár stovek metrů níž na replice historického kola vzhůru šplhá Josef Zimovčák.

 12. května 2006 projíždí San Marinem
Tady peloton 12. května 2006 projíždí San Marinem

Najednou se se svým doprovodem objevil u brány svatého Františka. U policisty řídícího dopravu elegantně seskočil, nasedl na větší kolo a bez jakéhokoliv zdržování začal sjíždět dolů. Na společné fotografování nebyl čas. Včera totiž zdolával nejdelší etapu letošního cyklistického závodu Gira d´Italia, která měřila 236 kilometrů.  Do cíle borci z Veselí nad Moravou zbývalo ještě téměř dvě sta kilometrů.

Druhou nejdelší trať letošního závodu Gira přitom zdolal o den dříve, kdy jel z Busseto do Forli 227 kilometrů. V Rio Saliceto na Zimovčáka čekalo překvapení. U silnice stáli Veselané, kteří Pepu vítali s českou vlajkou a nápisem v italštině: Kdo není slepý, vidí velkého českého šampióna Josefa Zimovčáka. PEPO DO TOHO! „Jsme tady na návštěvě v družebním městě Crespellano. Nemohli jsme si nechat ujít, abychom Pepu nepovzbudili. Vždyť je členem našeho Veselského klubu nezávislých cyklistů,“ řekl za čtyřčlennou výpravu prezident klubu Jaroslav Miklenda.

Ovace si nenechala ujít ani Italka Irena Pasagrande, před jejímž domem se neplánované setkání uskutečnilo. Ani na okamžik nezaváhala, natrhala kytky a předala je jezdci v růžovém dresu. „Přestože mám dnes narozeniny a květiny bych měla dostat já, daruji vám je coby vyjádření obdivu,“ řekla vitální  šestasedmdesátiletá dáma. Dnes Josefa Zimovčáka, který se zatím cítí v pohodě, čeká osmá etapa v délce 171 kilometrů.

Lenka Fojtíková

Zimovčák: Člověk má v sobě skryté rezervy

Josef Zimovčák má za sebou deset etap legendárního závodu Giro d´Italia. První čtyři se přitom jely na území Belgie a další pak již v Itálii. Jezdec na  vysokém kole musí celkem absolvovat jedenadvacet etap. Na trati již bojoval s prvními většími kopci, silným protivítrem i únavou.

Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.
Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.

Máte za sebou deset etap a dalších jedenáct vás čeká. Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s loňskou Tour de France.

Myslím si, že Giro teď teprve začne, protože nás to nejhorší čeká. Každá etapa, která se jede, nás přibližuje k cíli v Milánu. Je to rozhodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro. Stoupání nebyla tak strmá jako jsou tady, ale Francie byla náročná samozřejmě také.

Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?

Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím. Pěšky mohu jít a tlačit dvacetikilové kolo rychlostí jen tak čtyři kilometry za hodinu a budu pak velmi unavený.

Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. To je docela nepochopitelné. Cítíte to tak také?

Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Praktický celý život.

Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace, jak je to možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin.

Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Hodně jsou důležité schopnosti jednotlivce. Já mám štěstí, že se mé tělo rychle regeneruje a obnovuje síly. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin, protože na dlouhé úseky musíme vyrážet velmi brzy ráno a dojíždíme do cíle za tmy. K tomu je nutné přičíst čas nutný na přejezd do místa ubytování, masáž a jídlo. Do postele se pak dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat. Jak již jsem ale řekl, vše je o vytrénovaném organismu. Giro trvá tři týdny a věřím tomu, že kdyby bylo o týden déle, tak už by se nasazení nezvládlo. Dnes už například vím, že jsem po prvních devíti etapách zhubl dvě kila. Máme sebou totiž váhu. Je to jasný důkaz toho, že za dvanáct až čtrnáct hodin  v sedle kola tělo nějakou energii vydá.

Zažil jste na závodě Giro nějaké dramatické okamžiky? Přišla krize?

Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno, jestli člověk bude schopný vše vydržet, zda vystoupám kopec. Mám totiž zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i k lidem kolem sebe, přátelům a samozřejmě ke sponzorům. Nejedu pro slávu ani za každou cenu. Všichni, kdo tu jsou, chtějí, aby náš projekt dobře dopadl. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy počívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mne nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.

Nalezlo se v úvodních etapách Gira něco, co vás potěšilo?

Mám příjemný pocit z lidí kolem. Itálie je země, kde nás v podstatě nikdo nezná. Postupně se lidé dovídají, kdo jsme a proč jsme na Giro přijeli. Italové ale nechtějí věřit, že je něco podobného možné. Když projíždíme městy, tak nás sice zdraví, ale mnozí si myslí, že jen projedeme manifestačně nějaký úsek trati. Velmi milé bylo, když jsem na při časovce potkal Pavla Padrnose, který jezdí v týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: „Ahoj.“ Velmi mile mne překvapili krajané z Veselí nad Moravou, když za mnou přijeli. Čekali u trati v městečku Rio Saliceto. Měli s sebou českou vlajku i transparent v italštině. V cíli osmé etapy ke mně přišel Argentinec Enrique Nanni, který vyrábí vysoká kola coby suvenýry z jednoho kousku drátu. Chtěl si se mnou prostě popovídat. Jeden den se k nám zase na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že vyšlapu kopec. Na závěr jsme si v cíli vyměnili mailové adresy. Spontánně tak vznikají nová, úžasná přátelství. Tato setkání jsou pro mne bezesporu povzbuzením a dopingem k dosažení náročného cíle, kterým je dojezd v Milánu.

Na trať přijeli Zimovčáka povzbudit i Veselané.
Fanynka slavící narozeniny předává na trati Pepovi kytku.
Josef Zimovčák po náročné etapě v horách

LENKAFOJTÍKOVÁ členka doprovodného týmu

Pepa jede okolo moře i v horách

Etapy s desítkami kilometrů podél moře i vražedná stoupání v horách má za sebou Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou. Jezdec na vysokém kole je na nejlepší cestě zdolat letošní ročník Giro d´Italia. Dnes jede desátou etapu a zítra  borce čeká den odpočinku, kdy se s celou výpravou přesune do Pontedery. Tam ve středu absolvuje padesátikilometrovou časovku.

Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.
Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů
. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.

Dojet do cíle etapového závodu v Milánu Zimovčákovi pomáhá celý tým. „Každé ráno míchám dvacet lahví iontového nápoje, které na kolech veze šest doprovodných cyklistů. Jakmile pití dojde, zastavím a míchám nové. Při vedrech nebo prudkých stoupáních bývá spotřeba samozřejmě vyšší,“ uvedl Alexandr Zimovčák, který zároveň řídí jedno z aut.

Velkou zásluhu na pohodě sportovce má také kuchař výpravy Pavel Sup. Na cestu s pomocníkem připravuje tzv. traťovky. „Jsou to minisedviče na dvě kousnutí,“ prozradil kuchař.  Kromě toho cyklisté vezou různé musli tyčinky. Na správné stravování i zdravotní stav dohlíží lékař Jiří Spáčil z Brna.

Zimovčák musí být v celkové pohodě. Vždyť při nejdelší etapě ujel 236 kilometrů a v sedle vysokého kola prožil neuvěřitelných třináct a půl hodin čistého času.  Na trati ho přitom čekala dvě osmnáctiprocentní stoupání. „Bylo to, jakoby se proti nám zvedl asfalt,“ uvedl podnikatel Jiří Kaláb z Brna, který je členem doprovodného cyklistického týmu.  Nejtěžší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech, kde se bude muset s vysokým kolem vyšplhat až do výšky 2618 metrů.

Lenka Fojtíková

Z deníku reportérky a fotografky na Giro d´Italia

Když jsem dostala nabídku psát pravidelné zpravodajství a fotit pouť Josefa Zimovčáka v sedle vysokého kola na Giro d´Italia, s radostí jsem ji přijala. Teprve vzápětí se dostavily  obavy, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Bylo mi naprosto jasné, že psát denně zpravodajství a zároveň fotit, nebude žádná procházka růžovým sadem. Obavy se naplnily mírou vrchovatou

Při odjezdu ze starého areálu RI Okna ve Bzenci jsem byla plná nadšení. Právě bzenecký výrobce oken pan Ingr byl hlavním sponzorem tohoto náročného projektu a dokonce sám se ho účastnil v sedle kola. Foto: Karel Prchal
Těsně před tím než jsme se vydali ze Bzence na dalekou cestu. Foto: Karel Prchal
S Ivou Zajíčkovou ve starém areálu firmy RI Okna ve Bzenci, odkud jsme vyráželi na dlouhé putování po trati Giro d´ Italia…. Foto: Karel Prchal pro tehdejší týdeník NAŠE Slovácko

Mnohdy vstáváme po páté hodině ráno. Po snídani vyrážíme s týmem na start jednotlivých etap. Ten bývá v drtivé většině případů na jiném místě, než bydlíme.

Ráno nejdříve s kolegou Honzou Šilpochem nafotíme start a pak sedáme do auta a jedeme po trase dál. Za jízdy vyhlížíme nejlepší místo pro záběr. Máme ho! Na obzoru jsou temně modré mraky a silnici lemují olivové háje. Vše krásně ozařuje slunce. Prostě nádhera. Zastavujeme a čekáme deset, patnáct, třicet, čtyřicet minut… Slunce se mezitím schovalo, mraky odpluly…. Všechno je jinak, ale Josef Zimovčák už jede! Čekám až je co nejblíže a mačkám spoušť. Záběr nakonec vypadá úplně jinak, než jsem chtěla… Balíme a jedeme dál. Narážíme na železniční přejezd. Zastavujeme s touhou, že třeba spadnou závory a my si Pepu vyfotíme s projíždějícím vlakem. Slyším Honzu, jak si říká: „Cínk, cink… Spadněte, spadněte…, cink, cink…“ (myslí závory). Ty samozřejmě nakonec nespadnou a na přejezdu se při Pepově průjezdu setká hned několik automobilů kazících záběrů, i když tudy předtím dlouhou dobu neprojelo nic. Balíme a jedeme dál.

A tak je to za celý den nespotčetkrát. Po dojezdech jednotlivých etap sedám do auta, kde začínám vše na notebooku zpracovávat. Procházím jeden snímek za druhým. Mažu neostré a špatné záběry.Poté vše procházím znovu a vybírám fotky, které zmenším a zveřejním na webu. Další  posílám do redakce. Nakonec mne čeká napsat zpravodajství do novin a pokud je to jen trochu technicky možné, tak i na web. To ale nebývá tak jednoduché. Internetové kavárny nejsou všude a také tam nemívají otvírací dobu do hluboké  noci, kdy ještě obyčejně pracuji. Dřív než o půlnoci se do postele nedostanu. Někdy je to i o půl druhé a po páté hodině ráno zase vstáváme a vyrážíme na trať další etapy, kterých je celkem jedenadvacet.

Občas se ptám sama, proč jsem raději nezůstala doma, kde jsem se nemusela takto honit. |Hned ale tuto myšlenku zaháním do kouta. Mám možnost být svědkem mimořádného sportovního výkonu a především lidské vůle. Jen těžko se ještě najde podobný borec, který pojede Giro d´Italia v sedle vysokého. A pokud by se přece jen snad našel, bude už vždy jen tím druhým….

Kuchař téměř nespí

GIRO D´ITALIA – Ráno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. Taková je pracovní doba mistra kuchaře Pavla Supa ze Vnorov, který vaří výpravě Josefa Zimovčáka na Giro d´Italia.

O výpravu jezdce na vysokém kole se výborně staral mistr kuchař Pavel Sup.

Všichni členové si pochvalují výbornou stravu a mají obavy, že přes výjimečný výdej energie ztloustnou. Kuchař je navíc neustále dobře naladěn. Se všemi vtipkuje, takže vedle vynikajících dobrot přináší i dobrou náladu, která je na podobné cestě to nejcennější. 

„Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu,“ popsal svou činnost ihned po probuzení kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí projít se svým pomocníkem všechny pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Po odevzdání klíčů na recepci a případné úhradě různých doplatků vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě nesmí zapomenout nakoupit pečivo a maso.

Jakmile dorazí do nového kempu či hotelu, začnes přípravou teplé večeře. Tou vždy bývá vynikající polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy.

„Věděl jsem, do čeho jdu. Pepa mne upozorňoval. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit. Pokud si člověk neodpočine, tak nemůže podávat ani dobré výkony. První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale říkal, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Milánu. Vždyť proto tady také jsem,“ řekl Sup, který je již dvaatřicet let kuchařem.

LENKA FOJTÍKOVÁ

V Zimovčákově týmu  šlape dvojnásobná vicemistryně světa Iva Zajíčková

V cyklistické přilbě a dresu vypadá v sedle kola jako útlý, droboučký kluk. Teprve při zaostření člověk zjistí, že do pedálů na trase Giro d´Italia s vytrvalostí a zarputilostí šlape žena. Jedinou cyklistkou Zimovčákova týmu je osmapadesátiletá Iva Zajíčková.

Cyklistická vicemistryně světa Iva Zajíčková byla v roce 2006 morální i psychickou podporou Josefa Zimovčáka.

„Někdy počátkem února jsem na benzince v Mikulově potkala Jirku Mikšíka, který trénuje rakouskou reprezentaci. Chystal se spolu s nimi a týmem mistra světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem trénovat na Mallorcu. Slovo dalo slovo a jela jsem s nimi,“ zavzpomínala na počátek letošního února cyklistka. V tréninkovém kempu pak padla nabídka, že by se mohla zúčastnit ojedinělého projektu, při němž chce Josef Zimovčák pokořit Giro d´Italia na vysokém kole.

Iva Zajíčková na trati Gira....
Iva Zajíčková na trati Gira s redaktorem České televize

Nabídku přijala a začala s přípravou. Měla na ni pouhé dva měsíce. Se závodní cyklistikou totiž skončila již před šestadvaceti lety. Ve věku, kdy si ženy obvykle,  naříkají na nejrůznější zdravotní neduhy, dokázala za neuvěřitelně krátkou dobu natrénovat dva tisíce kilometrů.

Zažila sice dobu, kdy jezdila rychlostní cyklistiku na dráze a trénovala trojfázově. Vždy šlo ale o menší objemy. Až do začátku letošního Giro d´Italia měla proto na svém kontě v jednom dnu ujeto „pouze“ sto šedesát kilometrů. Hned v druhé a třetí etapě po Zimovčákově boku odšlapala zhruba dvě sta kilometrů a tím si hned dvakrát po sobě překonala svůj osobní rekord.

„Mám z toho radost. Cokoliv se mi podaří dále, bude už navíc. Giro ale nejedu proto, abych si dokazovala něco sama sobě. Především jsem součástí týmu, který chce Pepovi pomoct a podpořit ho, aby úspěšně dojel do cíle. I když proto některé etapy nepojedu v sedle kola, chci mu být takovou morální a psychickou podporou,“ připomněla skromná žena.

Iva Zajíčková v rozmezí let 1970 až 1980 získala dvakrát stříbrnou a čtyřikrát bronzovou medaili na mistrovství světa ve sprintu. Nechtěla se ale politicky angažovat, proto v roce 1980 emigrovala. Poté ji tehdejší Československý cyklistický svaz vymazal ze všech tabulek. A to i přes to, že byla první československou ženou, která vybojovala hned několik medailí na mistrovství světa. Málokdo dnes také ví, že skončila na desátém místě na mistrovství světa v silniční cyklistice, což se doposud žádné reprezentantce České republiky nepodařilo.

Lenka Fojtíková

Masér: Pepa šlape i rukama

ALESSANDRIA, LA THUILE (13. etapa) –  Jen vycházející slunce, popeláři a občas ojedinělý člověk venčící psa, bývá svědkem brzkých ranních startů Josefa Zimovčáka na Giru d´Italia. Velocipedista, který slavný etapový závod zdolává vždy s jednodenním předstihem před hlavním pelotonem v sedle historické repliky vysokého kola, během čtrnácti etap zdolal neuvěřitelných dva tisíce dvacet tři kilometrů.

"Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama," tvrdil masér Pavel Michálek
„Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ tvrdil masér Pavel Michálek

„Od začátku závodu jsem zhubnul dvě a půl kila,“    prozradil borec z Veselí nad Moravou. Zimovčák si na nic nenaříká. Připouští ale, že je letošní trať Gira velmi náročná. Přestože už s kolem vyjel až do výšky dva tisíce metrů, to nejtěžší teprve přijde v devatenácté etapě, kdy ho čeká zdolat vrchol ve výšce 2 239 metrů. Hned následující den bude muset vyšlapat kopec vysoký 2 618 metrů.

Nezasvěcení přitom asi netuší, že velocipedista musí do pedálů šlapat i z mírného kopce.„Vysoké kolo má totiž jen pevný převod. Jediná úleva přijde pouze v okamžicích prudkých sjezdů, kdy si stoupne na tak zvaného špačka a řítí se z kopce dolů,“ připomněla členky cyklistického doprovodu Iva Zajíčková.

Na zdravotní stav výpravy dohlíží lékař Jiří Spáčil. „Sportovci potřebují zvýšené množství vitamínů, které jsou nutné k regeneraci. Magnesium je pak proti křečím a zlepšuje i srdeční činnost. Pokud by nedoplňovali vitamíny, organismus by se dříve vyčerpal,“ uvedl lékař.

Plné ruce práce má o přestávkách a především po dojezdu do cíle masér Pavel Michálek. „U Pepy kromě samotných nohou dostávají pořádně zabrat trapézové svaly. Jezdec na vysokém kole musí dělat úplně specifické pohyby, než jsme zvyklí na klasické závodničce. Musí pořádně zabírat rukama, aby sílu z nohou mohl přenést na pedály. Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ připomněl Michálek.

Josef Zimovčák zdolává alpské velikány

MERGOZZO, BRESCIA – Náročná trať slavného cyklistického závodu Giro d´Italia přivedla velocipedistu Josefa Zimovčáka v sobotu do nadmořské výšky 2005 metrů, kdy ve Švýcarsku zdolal Passo del Sempione. To nejtěžší ale teprve přijde ve čtvrtek a pátek.

Stoupání na Passo del Sempione.
Stoupání na Passo del Sempione.

V devatenácté etapě bude muset v sedle repliky historického kola vyšlapat na vrcholy Passo di Fedaia Marmolada ve výšce 2057 metrů a Passo Porcii ve výšce 2239 metrů. Hned druhý den borec z Veselí nad Moravou se svým cyklistickým doprovodem vystoupá do výšky 2618 metrů na Passo di Gavia.

Na Giro d´Italia doposud borec z Veselí nad Moravou absolvoval patnáct etap. Dalších šest ho ještě čeká. Pokud nepřijdou nějaké nepředpokládané komplikace, tak do cíle v Milánu dorazí v sobotu 27. května.

Zimovčáka zbrzdili carabinieři

TERMENO,TRAMIN, PLAN DE CORONES (17. etapa – 23. 5. 2006) – Dramatické okamžiky zažili včera členové výpravy Josefa Zimovčáka, který  v sedle vysokého kola zdolává s jednodenním předstihem před profesionálními týmy trať cyklistického závodu Giro d´Italia. Ve vesničce Longega, pouhých sedmnáct kilometrů před cílem sedmnácté etapy, tým zastavili italští carabinieři a velocipedistu hodinu a půl zdrželi.

„Jeli jsme oblastí Tyrolska, kde je policie mnohem přísnější než ve zbytku Itálie. Policisté tvrdili, že řidič motorky týmu režiséra  Břetislava Rychlíka, který o Zimovčákovi natáčí  dokumentární film, nedodržoval stanovenou rychlost. Údajně měl jet také přes plnou čáru. Navíc se jim nelíbilo, že filmovali, i když je policie upozornila, že nemají,“ uvedla překladatelka Anna Osičková. „Předpisy jsem dodržoval,“ oponoval řidič Petr Kraus.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. u nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. Pokutu nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).

Přes napjatou atmosféru ani na chvilku neznervózněl Josef Zimovčák. „Věřil jsem, že se vše vyřeší. I s touto možností jsem musel počítat a být připravený. Již doma jsem všechny řidiče upozorňoval, že pojedeme v plném provozu, takže se budou muset dodržovat dopravní předpisy země, ve které trasa Gira povede. Pokud tedy někdo přejede plnou čáru, tak to samozřejmě policajti uvidí,“ připomněl cyklista. Poté uvedl, že byl velmi vděčný za přítomnost překladatelky, která perfektně vzniklou situaci zvládla.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.

Anna Osičková nakonec za celý tým zaplatila pokutu ve výši sto čtyřiceti eur. Paradoxní je, že doklad policisté vystavili na její jméno, i když žádné vozidlo neřídila. „Je to jen symbolická pokuta, protože za špatné parkování se tu běžně platí až dvě stě euro,“ připomněla Osičková. Poté mohl velocipedista na trati pokračovat dál.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák přijel domů z Gira d´Italia předčasně

Tragická dopravní nehoda zastavila velocipedistu na cestě do cíle v Milánu

TRENTO, APRICA – Pod pražícím sluncem, ale i v dešti, chladu a za silného protivětru odšlapal Josef Zimovčák v sedle vysokého kola na Giro d´Italia 3 260 kilometrů. V okamžiku, kdy mu do cíle zbývalo pouhé jeden a půl etapy s 266 kilometry, dostal zprávu, že kuchař výpravy havaroval a při střetu zahynul motorkář z Německa.

Sesedl z kola a spolujezdcům oznámil, že končí.

Jo, jo… Tak blbě a nešťastně tato výprava tehdy skončila…

LENKA FOJTÍKOVÁ