Včera jsem měla poslední celý den pobytu na Maltě, byla středa, kdy je otevřený hřbitůvek, kde je v kapli uložené tělo P. Eliase Velly, tak jsem se tam hned ráno vydala pěšky. Pěkně jsem se prošla a počasí na stojanu u benzínky ukazovalo 27 stupňů – viz. galerie, takže bylo fakt teplo. U hrobu otce Eliase jsem myslela na všechny známé a blízké, které nosím v srdci i na ty, kdo mne o modlitby prosili. Potom jsem se rozhodla, že nepovalím hned domů, ale zajdu také na vyhlídku u moře, kde je bysta P Eliase a lavičky vybízející k odpočinku pokochání se pohledem na moře. Na místě jsem zjistila, že krásná kytice, která se tam objevila v den třetího úmrtí (10. 10.) P. Eliase je už docela dost na odchodu. Zašla jsem tedy do nedalekého květinářství a koupila tam květináček s umělými kytkami, protože ty živé jsou na Maltě hned kvůli vedru pryč a já chtěla, aby tam měl květiny déle než jen pár dnů. Při té příležitosti jsem také vyčistila prostor ohrádky, kde byla hromada bordelu – především špačků od cigaret – viz. fotogalerie. Květináček jsem umístila za již téměř zvadlou kytici a doufám, že tam vydrží aspoň do dušiček, což je za chvíli. Kamarádku Věrku jsem potom odpoledne, když jsme zašly na pizzu, poprosila, aby k bystě aspoń jednou týdně zašla a vyčistila prostor plůltku okolo bysty. Nemá to tam daleko, a říká, že byla otcova dcerka, tak jsem si ji dovolila o to požádat, aby to místo bylo důstojné. BOUŘKA A BLOUDĚNÍ Potom jsem se podél moře courala zpět na byt s cílem, že se začnu balit. Chvilku po návratu začala bouřka jako sviňa – hřmělo – jedna rána za druhou a voda z nebe valila více než dvě hodiny. Měla jsem tedy prostor k balení aniž bych litovala, že trčím pod střechou. S Věrkou jsme potom pokecaly u vynikající pizzy, daly drink a dohodly se, že se sejdeme na mši ve františkánském kostele. Když jsme se rozcházely, měla jsem nějaký divný časový posun v mozku, kdy jsem si myslela, že na odložení věcí na bytě, který byl za rohem a cestu do kostela mám 1,5 hodiny a ona to byla půlhodina. Ouha! Zjistila jsem to až po 45minutovém bloudění už setmělými uličkami s navigací. Poté jsem si musela uznat, že jsem prostě v tom labyrintu nepravidelně se klikátících uliček zabloudila, a že tu mši nestihnu. Šla jsem s mobilem v ruce, ale přesto jsem to tentokrát nedala, což mne naštvalo, ale člověk si musí uznat že není takovej borec na orientaci, jak si myslel… Za denního světla prostě ty ulice vypadaly úplně jinak než nasvícené v noci. Vrátila jsem se tedy do bytu, kámošce napsala omluvu a pokračovala v balení. Zhruba za dvě hoďky se vydám na cestu na letiště, tak tady zveřejňuji jen pár fotek ze včerejška a kostel, do kterého jsem včera nedorazila, ale v neděli jsem tam byla na mši. Tehdy také s navigací, která mne hnala neskutečnou oklikou… SBÍJEČKA POD OKNY HOTELU A ještě jeden poznatek z Malty. Neskutečně se tady buduje. Kousek ode mého bytu po celou dobu mlátily od rána do večera sbíječky, protože tam dělají takové náměstíčko s posezením. Už ale i ten předchozí prostor byl super, tak těžko říct proč… Že by za tím byla dotace z EU? Všechno je možné. Každopádně jsem vůbec nezáviděla dovolenou lidem v přilehlých hotelích, přičemž ten nejbližší odhaduji minimálně na čtyři hvězdy. No však také ve skupině Malta na FB jeden ubytovaný udělal video – i se zvukem a pozastavoval se nad tím, že je měli hoteliéři minimálně předem upozornit, že budou bydlet téměř na staveništi… I to je možné, takže bacha na to, kde si kupujete ubytování. Nástrahy mohou být všeho druhu. Já jsem byla naštěstí ubytovaná od zvuku sbíječky dostatečně daleko, takže mne nerušila. Ve čtvrtečním ránu jsem se ale vzbudila do deště. Doufám, že nebude pršet až se povalím s kufrem na bus…
Přiznám se bez mučení, že návštěva vesničky Pepka námořníka mne vůbec nelákala. Dnes mně ale platila poslední den sedmidenní jízdenka na autobus, tak jsem se tam vydala. A bylo to bezva! Až do včerejšího večera, kdy jsem si začala vyhledávat, jak se do vesničky vlastně dostanu, jsem netušila, že je na dohled od městečka Mellieha na severu Malty, kam jsem dojížděla na pláž. No a právě u té pláže jsem měla vystoupit a dál pokračovat autobusem 101. Nějak pořád nejel, tak jsem se vydala na cestu pěšky, protože navigace ukazovala, že je to jen 1 700 metrů. Těsně před cílem mne předjel autobus 101, což mně ale vůbec nevadilo! Stejně jsem si kupovala lístek jako první, protože otvírali až v 9.30 a já jsem vyjížděla z autobusového nádražní v Bugibbě v 8 hodin. POPEYE VILLAGE FUN PARK Ještě před otevření jsem si tedy mohla vesničku vyfotit v dobrém světle z protějšího útesu, jak jsem se dočetla už včera, že je to tak nejlepší pohled. No a potom jsem si vesničku proběhla a nafotila docela bez lidí. Nakonec jsem tam vydržela až do pozdního odpoledne a odcházela zhruba hodinu před uzavíračkou. V říjnu zavírají o půl šesté. Při odchodu jsem zjistila, že je tam při východu bokem od vesničky velký prostor pro rodiny s malými dětmi – včetně jednoho bazénu s prolézačkami, skluzavkami a hradem a dva další bazény na plavání. No a k tomu také lehátka se stříškou stejně jako ve vesničce. To vše v ceně vstupného plus popcorn, pohlednice a Wiffi. Sice mám neomezená data, ale tam dole mezi těmi útesy nebyl signál, takže jsem byla za Wiffi vděčná. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože zátoka měla křišťálově čistou vodu. Blahořečila jsem si, že jsem do tašky hodila boty do vody, protože tam byly kameny. A ještě perlička. Koupila jsem si lístek pro seniory, protože je to u 60+ možné. Vyšel na 14 euro se všemi výše uvedenými bonusy, přičemž na pláži u moře jsem jen za lehátko a deštník zaplatila 12 euro každý den. NIKDO SE NENUDIL Kromě toho běžel po celý den program, kdy se mohli zájemci přidat také k výuce tanců, čehož mnozí s radostí využili a s Pepkem a jeho Oli si s chutí zatančili. V areálu jsou vyhlídky na dřevěných domečcích, restaurace, obchůdky, ale třeba také muzeum Pepka námořníka, kino, kde si člověk může chroupat popcorn a dívat se, jak vznikal film o Pepkovi a řadu dalších zajímavých věcí. Přiznám, že jsem vše proběhla, nafotila a přistála na lehátku a užívala si moře, protože zítra má snad pršet. To ale mělo i dnes, takže jsem vláčela deštník, který jsem nakonec nepotřebovala… A tak jsem dnes návštívila a poznala něco, co jsem vlastně ani nechtěla. Ono je ale dobré se někdy nechat požduchnout a být aktivní, protože doma bych se možná potom tloukla do hlavy, proč jsem více nevyužila čas, který jsem tady na Maltě měla. A navíc jsem necelé dva kilometry kráčela krajinou bez domů, kde byla jen políčka, ale také skleníky a viděla jsem, jak z neúrodné půdy zemědělci těžce pomocí závlah pěstují ovoce a zeleninu. Na jednom políčku byly jahody.
Podle předpovědi počasí mělo dnes pršet a předpověď se naplnila měrou vrchovatou. Nic to nezměnilo na mém plánu, že dnes vyrazím s kamarádkou Věrkou do Mdiny a Rabatu a byl to krásný výlet, kdy jsme si náladu nenechaly zkazit ani slejvákem hned poté, co jsme prošly branou do Mdiny. Mdina je vlastně pevnost s hradbami, za kterými se skrývají úzké uličky, obchůdky převážně s dárkovými předměty a spousta kavárníček a restaurací. Člověk by si mohl myslet, že je to prostě historický komplex určený turistům. To je sice také pravda, ale nezasvěceného možná překvapí, že za hradbami žije zhruba 250 trvalých obyvatel. To je také důvod, proč jsou po areálu Mdiny rozmístěné tabulky s upozorněním, aby se lidé chovali tiše s respektem k rezidentům. To mne docela pobavilo, protože uličkami klape jeden koník za druhým s naloženými turisty a vozka zvoní jako o život, aby se prodral s koněm mezi turisty. No a do toho vřískají malé děti, kterým jen tak rodiče nevysvětlí, aby uličkami chodily tiše, protože tam za tlustými zdmi bydlí trvalí obyvatelé. Velkou zajímavostí je, že Mdina sloužila jako hlavní město Malty až do příchodu Řádu sv. Janů v roce 1530, který si jako nové hlavní město založili Birgu. V následujících letech Mdina zažila období úpadku, i když na počátku 18. století došlo k jejímu oživení, během kterého bylo postaveno několik barokních budov. Mdina zůstala centrem maltské šlechty a náboženských autorit a majetek se z velké části dědí v rodinách z generace na generaci. Město už nikdy nezískalo zpět svůj význam, jaký mělo před rokem 1 530, což dalo vzniknout populární přezdívce „Tiché město“ mezi místními obyvateli i návštěvníky. Mdina, která si z velké části zachovala svůj středověký charakter, je na předběžném seznamu světového dědictví UNESCO a stala se jednou z hlavních turistických atrakcí na Maltě a ročně ji navštíví přibližně 1,5 milionu turistů. V Mdině nejsou povolena žádná auta kromě omezeného počtu obyvatel, vozidel záchranné služby, svatebních vozů a koní, což je částečně důvodem, proč si město vysloužilo přezdívku „Tiché město“. Jakmile opustíte hradby Mdiny, ocitnete se v Rabatu, kde je jeskyně, ve které měl žít po svém ztroskotání na Maltě svatý Pavel. Pěkné to tam bylo a pršet znovu začalo, až když jsme seděly na obědě v zátoce svatého Pavla kousek od svých domovů.
Včera v noci jsem se zcela spontánně rozhodla, že si dnes zajedu na výlet do hlavního města Malty – Valletty. A byl to super výlet, protože prostě maltskou architekturu miluju! Prostřednictvím fotek a pár videí se ji podařím přiblížit. Na autobusové nádraží jsem vyrazila po půl osmé s tím, že jsem se nedržela žádného jízdního řádu, protože jsem zjistila, že řidiči prostě vůbec nejezdí podle toho, co je vyvěšené na zastávkách. Po cestě chápu, že jedou různě, protože může dojít k různým skluzům kvůli zácpám. Že se avizovaného jízdního řádu nedrží ale už z autobusového terminálu, tak to prostě nechápu. Na bus nádraží jsem dnes ale šla v klidu, protože jsem věděla, že směrem do Valletty prostě jezdí jeden autobus za druhým, by se dalo říct… A také to tak bylo. Nečekala jsem snad ani pět minut a už jeden přijel a já nastupovala jako první. Po pár zastávkách ale hodně lidí stálo a husto bylo až na konečnou ve Vallettě. BEZ MAPY V MOBILU Ještě v noci jsem si na webu zjistila, co zkušení cestovatelé doporučují navštívit. Až po návratu do mého přechodného bydliště jsem si uvědomila, že jsem dnes vůbec nezapnula mapy v mobilu. Prostě jsem si Valletu prošla tzv. „po čuchu“ a nezabloudila jsem a viděla toho mnoho! Když jsem měla čtyři hodiny chození v nohách, tak mně mozek i tělo řeklo, že bych to měla zabalit. A tak jsem to zabalila a zamířila přímo na bus zastávku, kterou jsem si ale prozíravě našla ještě před tím než jsem vyrazila do historického města. S předstihem jsem si kousek od nádraží našla také placené záchody (1 euro), které byly na rozdíl od těch veřejných, co na Maltě potkávám a jsou zdarma, luxusně čisté a byl tam papír – i papírové utěrky na ruce. Nic z toho právě na veřejných záchodcích nebývá. I když se je nějak snaží udržovat, o čistotě mluvit nelze a papír tam nebývá téměř nikdy – nikde… Prostě, jak kdyby člověk u nás padnul do doby před rokem 1989… Tyto toalety jsem potom prozíravě použila ještě před tím, než jsem zamířila do autobusu k návratu, což bylo velmi prozíravé. Zatímco do Valletty jsme jeli ráno hodinu, zpět jsme se prodírali zácpou 1,5 hodiny. No a v MHD prostě záchody nejsou, že? BEZOHLEDNÍ SPOLUCESTUJÍCÍ Ještě postřeh k cestování busem. Je super, že mám na sedm dnů jízdenku za 25 euro a mohu jezdit ostrovem křížem – krážem třeba celé dny a noci, kdy něco jezdí, kdybych chtěla. Má to ale jeden háček. Někteří cestující v buse vůbec nedbají na to, že tam jedou i jiní lidé a klidně řvou do telefonu, jak jim to jejich kultura velí. Když přijde na věc, tak jsem měla smůlu i v letadle, kde za mnou seděl chlapeček s maminkou, která synka moc nevzládala, takže mě dvě hodiny kopal dost usilovně do sedačky a řval na plné pecky (slovensky), a když letadlo dosedlo, maminka ho přesměrovala do angličtiny. Mohl mít zhruba čtyři roky a byl to díky jeho chování docela peklo let. Vzpomínala jsem na cestování s mými synky vlakem, jak jsem jim zula boty, aby někoho náhodou nekopli a vyřvávání na celý vagon se fakt nekonalo. Se starším synem jsme tak v jeho čtyřech letech cestovali přes Prahu do Frankfurtu nad Mohanem s přestupem v Norimberku a byl úplně v pohodě, uměl se chovat a už tehdy brát ohled na druhé. Holt teď žijeme v jiné době. Musím si na to zvyknout. To jsem ale odbočila. VALLETTA OBRAZEM Jaká byla moje návštěva Valletty můžete posoudit podle fotek. Já maltskou architekturu miluju, ale každý to tak nemusí mít, což chápu. Tady dnes bylo doslova letní počasí, takže jakmile jsem se vrátila do svého bydliště v zátoce svatého Pavla, hodila jsem na sebe plavky a seběhla pár desítek metrů uličkou k moři, ponořila se do příjemně chladivých vln a trochu si zaplavala, což bylo po tom pochoďáku ulicemi Valletty luxusní. Pokud klapne počasí, tak zítra to bude jen koupačka a odpočinek u moře, protože po návratu domů už tato možnost nebude…
Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné. Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit… Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda… Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa. Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je: Lukáš 11,15-26 Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený.Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.
Na Maltu jsem se letos vlastně znovu vydala především proto, že jsem chtěla být na tomto ostrově v době, kdy bude třetí výročí úmrtí P. Eliase Velly. Při objednávání letenek a ubytování jsem v lednu vůbec netušila, že se budu moct zúčastnit i dvou mší svatých, při nichž se bude speciálně vzpomínat na tohoto výjimečného kněze. Dnes jsem tedy věděla, že chci jít nejdříve k hrobu P. Eliase, protože to není jen tak se na ten hřbitov dostat. Je totiž otevřený jen ve středu, sobotu a neděli od 7.30 do 16 hodin. No tak jsem tam vyrazila pěšky. Vzala jsem to okolo vyhlídky v zátoce svatého Pavla, kde je bysta P. Eliase a hned naproti klášter minoritů, kde žil a sloužil. Ke klášteru patří kostel Panny Marie Bolestné, kde se večer od půl sedmé slavila mše svatá za osvobození od prokletí. Skončila po půl deváté. Přestože kamarádka Věrka domluvila s jednou svou kamarádkou z Malty, že nás kus svezla autem, domů jsem se stejně dostala až hodně po deváté. Ale to předbíhám. Během dne jsem měla zajímavé zážitky. POZNÁVÁNÍ MALTY BUSEM Jak jsem byla na hřbitově, rozhodla jsem se, že zpět pojedu busem a uvedu tak do provozu svou sedmidenní kartu. Nasedla jsem do prvního autobusu, co přijel a jel pro mne cestou-necestou. Potřebovala jsem se svézt zpět do zátoky sv. Pavla. Přímo tam ale tento bus nejel, takže jsem záhy zjistila, že frčím na opačnou stranu než jsem zamýšlela. Až zpětně jsem zjistila, že jsem jela na sever. Můj plán byl, že až dojedeme na konečnou, tak se prostě s autobusem, co jsem jela tam, zase vrátím a vystoupím, kde jsem měla vystoupit a nevystoupila. To jsem se ale hodně přepočítala, protože řidič mne dovezl do přístavu, odkud se jezdí na ostrov Gozo a měl pauzu. Zrovna ale k jedné ze zastávek najel jiný bus, tak jsem do něj hupsla a v tom okamžiku v něm jela sama a zase jsem nevěděla kam. No sranda to byla… PLÁN NA ZÍTRA Díky mému putování se sedmidenní kartou na autobus jsem ale zjistila, které busy mne zítra dovezou do městečka Melieha, kde je krásný kostel na kopci a také kaple Our Lady of the Grotto. Kamarádka Věrka mně doporučila, abych tuto kapli určitě navštívila, že tam na přímluvu Panny Marie bylo vyslyšeno mnoho proseb věřících, které jsou označeny jako zázraky. No a za městečkem Melieha jsou nádherné písčité pláže, kde se i dnes za velkého větru dalo koupat. V zátoce sv. Pavla to fakt nešlo, protože je tam skalnaté pobřeží a velký vítr vytvářel obrovské vlny, které se o ty skály jen tříštily. Kvůli tomu větru jsem také celý den snesla lehkou větrovku. Zítra vyrazím na tu pláž a uvidím, jestli se v tom větru dá koupat. Hodně lidí se tam ale dnes koupalo a pláže byly docela zaplněné. No a potom plánuji prohlídku historického centra Melieha. Dnes jsem nachodila něco přes osm kilometrů, což je necelých 15 000 kroků. Za doby mého běžeckého života to byla menší denní dávka. Dnes je ale vše jinak a já jsem ráda, že kolena a ostatní klouby zatím drží a můžu chodit. Už jsem zažila období, kdy mně bolest kolena chodit nedovolila a nikomu bych nic podobného nepřála. Všem návštěvníkům mého webu přeji krásné dny s dobrými lidmi, jako jsem dnes měla já. A také umění být sám se sebou, i když kolem vás zrovna nikdo není. I to se dá nádherně užít, prožít, anebo naopak z toho mít deprese. Tak ať si umíme užívat obojí.
Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.
Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.
Už kdysi dávno – možná koncem loňského roku, nebo začátkem toho letošního, jsem si našla přes Booking ubytování v St. Paul’s Bay na Maltě a k tomu nízkonákladový let, ale s velkým kufrem. Jezdit na více dnů s malým uzlíčkem prostě neumím. A tak jsem tady! Tentokrát na více dnů, abych si to užila. Hned po příletu na Maltu jsem si na letišti koupila sedmidenní jízdenku na autobus a chci ten můj milovaný ostrov projet křížem krážem. Z letiště mne ale do ubytování hodil Bolt, protože jsem se nechtěla kodrcat po tom cestování do Bratislavy autem, čekání na letišti a samotném letu ještě MHD. To si nechám na další dny 🙂 Ubytování je super. Vlastně mám jenom pro sebe kompletně vybavený byt – dva pokoje, sociálku, kuchyň a dokonce i místnůstka s pračkou tady je. V kuchyni je od kávovaru přes toustovač, mikrovlnku a sporák vše vybavené. Na uvítanou na mne čekala krabice džusu, balená voda, toustový chleba i nějaké sladkosti. Od majitelky to bylo moc milé. Nedalo mně to a vyrazila jsem chvilku už potmě k moři. Jen tak na mrk. Docela tady fouká a v pohodě se večer snesou dlouhé kalhoty a nějaká bunda. Ten vítr je tu fakt dost silný a chladný. Jsem ale ráda, že jsem tady, protože poznávání ostrova a také moje flákání začíná!!!!
Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.
VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.
MILOVANÝ SCHÖNBRUNN Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!
NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.
KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…
ANI TICHY NEPOTĚŠIL Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…
VE VĚŽI STEPHANSDOMU Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.
ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.
O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77. Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku. Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce. Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem. Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak. Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti. Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.
