Návštěva polských Sopot a loučení s Gdaňskem

O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77.
Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku.
Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce.
Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem.
Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak.
Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti.
Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.

Druhý den mé návštěvy Gdaňska byl zalitý sluncem

Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně.
Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů.
Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm..
Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne?
No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.

Konečně v Gdaňsku

Do Gdaňska na severu Polska jsem se chystala už v červenci roku 2023. Tehdy mně ale při focení pohyblivých dun v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy – totálně kleklo koleno, takže jsem se domů tehdy musela vrátit po pár dnech pobytu. Více o tom píšu tady. Z Leby jsem si tehdy chtěla udělat do Gdaňska jednodenní výlet vlakem, i když jsem na sever Polska přijela autem. Letos jsem zvolila úplně jinou dopravu.
BALTIC EXPRESS
Když jsem se vloni koncem roku dozvěděla, že do Gdaňska jezdí z České republiky přímý vlak – Baltic expres, úplně mne to nadchlo. Rozhodla jsem se že vyzkouším po letech vlakovou přepravu a budu si moct dát třeba v jídelňáku nejen nějaké jídlo a při tom se kochat pohledem z okna na míjející krajinu, ale třeba i drink k tomu. A tak jsem dnes v 5.11 vyrážela z Moravského Písku směr Otrokovice, kde jsem přesedla na rychlík, který mne přepravil do Ústí nad Orlicí, odkud jsem pokračovala Baltic expressem a potom už valila po kolejích přímo na Gdaňsk Glowny – to vše za 1 024 Kč. Ve vlaku bylo připojení na internet a docela to šlo, takže jsem vytáhla počítač a napsala jeden článek pro Katolický týdeník, vyřídila maily a šmejdila trochu po webu – přečetla nějaké odkazy, co mně poslali v minulých dnech kámoši a já na to neměla doma čas. A tak mně cesta docela příjemně ubíhala. Velkým zklamáním byl jídelní vůz, na který jsem se těšila, protože na území naší republiky jídelňák nahradila paní s vozíčkem, co nabízela něco málo na zub i pití. Do jídelňáku, který se k nám připojil až na území Polska, jsem tedy vyrazila, když už jsem za sebou měla nějakou hodinu cesty. Ještě, že jsem si vzala malou sváču! Nabídka v jídelňáku mne ale těžce zklamala a navíc byl tento vagon narvaný hladovými a žíznivými lidmi, takže jsem si zakoupenou tortilu odnesla na své rezervované místo v tzv. otevřeném vagonu. Při cestě jsem procházela vozy první třídy a zjistila jsem, že to tamní cestující moc nevyhráli, protože tyto vagony byly dost plné a navíc to byla tzv. kupéčka, i když jen s šesti sedadly, mně bylo lépe ve dvojce v tzv. otevřeném vagonu (ne bez střechy, ale bez kupé, aby nedošlo k nedorozumění…).
KOMPLIKACE S PINY
V Gdaňsku jsem si před nádražím poprvé v životě zavolala Uber a bylo to super. Borec (zřejmě Ind) dojel za pár minut v Toyotě a odvezl mne na místo ubytování za 14 zlotých, což je necelá stovka. Byly to sice jen cca. dva kilometry, ale mně se prostě s kufříkem a taškou nechtělo valit pěšky a ani se kodrcat MHD. Další moje premiéra byla, že jsem nejela do hotelu, ale apartmánu, kde jsem se neměla vůbec setkat s majitelem. Ten mi poslal instrukce (asi kilometrový mail), jak se dostat za pomocí přiložených kódů přes bránu na dvůr, schodiště až do bytu a co se smí a nesmí dělat. Toho jsem se fakt obávala, že to nedám, protože instrukce poslal v polštině a překlad nebyl zase tak dokonalý, jak bych potřebovala. Zasekla jsem se, jak jsem očekávala, už u brány, kterou se mně nepodařilo za pomocí PINu otevřít. Volala jsem majiteli, ale odpověděla mně „plechová huba.“ Stála jsem před železnou branou a přemýšlela o tom jak ji ve svých jednašedesáti přelezu i s kufrem a taškou. A najednou se otevřela, protože vjíždělo na nádvoří nějaké auto. Tak jsem tam honem napochodovala a našla své schodiště, kde to zase chtělo PIN! Moje nervy – a zase mně to nešlo! Tak jsem poprosila řidiče auta – mladého borce ve věku mých synů, jestli by to nezkusil otevřít. Měl byt zrovna ve stejném schodišti, takže mně poučil, že nejdřív musím nahodit číslo potom klíč a teprve poté PIN – hurááá!!!! Další PIN byl přímo na klice bytu – moje nervy! V apartmámui s výhledem na řeku Motlawu už na mne čekaly „normální“ klíče, které tady budu používat. Už jsem vše vyzkoušela a dostala se po focení zpět domů, kde klovu tyto zážitky.
FASCINUJÍCÍ ARCHITEKTURA
Stihla jsem procházku po krásně opraveném nábřeží Motlawy, zašla do baziliky Panny Marie, kde lze v Jubilejním roce získat plnomocné odpustky a je to údajně nejvyšší kostel v Evropě a na jedné z mnoha a mnoha zahrádek restaurací jsem se výborně najedla a konečně došlo i na drink. Zatímco všichni okolo pili pivo, já srkala Mojito.
A první dojmy z Gdaňska? Starým městem jsem zcela nadšená!!!! Je to úplně jiná architektura než v našich končinách! Je to nádhera! Však kukněte na fotky. Já valím spát!

Splnila jsem si sen a prošla se po Via Appia Antica

Jedním z mých snů při návštěvě Říma bylo, abych se prošla po starobylé cestě Via Appia Antica. Tento sen se mně podařilo splnit díky dlouholeté kamarádce Blance, která už v Itálii žije více než dvacet let.
Dnešní fyzicky náročný den jsme ale začaly ráno v cukrárně Blančina manžela Adriana, kde jsme si pochutnaly na výborné kávě a dobrotách, které napekl Adriano. Jak jistě všichni ví, tak se dnes slavil svátek sv. Josefa, což je v Itálii Den otců. No a údajně typickou sladkostí k této oslavě je dobrota ve fotogalerii, která se jmenuje zepole.
Poté jsme s Blankou vyrazily metrem do Baziliky sv. Pavla za hradbami, kde jsme v modlitbách myslely na mnoho známých a všechny rodinné příslušníky. Dalším cílem našeho dnešního putování byla Via Appia Antica. Přiznám se bez mučení, že nebylo vůbec snadné dorazit do míst za Římem a najít tuto starověkou římskou silnici spojující Řím s Brindisim, kde byl jeden z nejvýznamnějších přístavů starověké Itálie. Silnici Římané postavili koncem 4. až 3. století před naším letopočtem a měla ve starověkém světě obrovský ekonomický, vojenský i kulturí dopad pro římskou společost. No a my jsme po ní dnes s Blankou našlapaly pěkných pár kilometrů, přičemž naše putování skončilo u katakomb, kam jsme se ale už nedostaly. Celkem jsme dnes společně udělaly 20 978 kroků, což je 11,7 kilometru. Hlavně nám ale spolu bylo dobře a vydržely bychom si vykládat klidně ještě několik dnů, což ale není možné, a tak to necháme na léto až Blanka přijede domů a prázdniny.

Návštěva budovy salesiánské kongregace v Římě

V úterním odpoledni jsem se vydala do Generálního domu Salesiánů Dona Boska v Římě, který se nachází u kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v těsné blízkosti nádraží Termini. Chrám postavil  zakladatel salesiánů Don Bosco.
Když jsem si vloni v září rezervovala přes Booking hotel v blízkosti nádraží Termini, neměla jsem ani tušení, že se nachází jen 350 metrů od tohoto sídla salesiánů. A už vůbec jsem neměla tušení, že zde v misionářské sekci působí rodák z Plzně P. Pavel Ženíšek, jemuž přátelé a známí říkají Gambi. Upozornila mne na něj kamarádka a novinářka Renata z Brna -Líšně, protože Gambi v líšeňském Salesku působil pět let na pozici ředitele. No a o tom všem jsme si v dnešním odpoledni povídali.

150 LET SALESIÁNSKÝCH MISIONÁŘŮ
Salesiáni si letos připomínají 150 let od vyslání lodě s prvními misionáři do Argentiny. Dnes salesiání působí ve 137 zemích světa.  Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací nejen o samotném Gambi a jeho cestě na misie, ale také co se připravuje na letošní 150. výročí prvních salesiánských misionářů. Kromě toho mne také provedl budovou kongregace, která od roku 2022 prochází rozsáhlou rekonstrukcí a při mé návštěvě právě dělníci pokládali nový povrch na nádvoří, kde díky tomu vznikne mnoho parkovacích míst, která v centru Říma tolik chybí. Ve fotogalerii se můžete mrknout, jak to v rozlehlém objektu vypadá. A ještě něco! I v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova mohou věřící ve Svatém roce získat za splnění potřebných podmínek plnomocné odpustky stejně jako ve čtyřech slavných bazilikách v Římě. Jen tam prostě není svatá brána jako v oněch bazilikách.

Naprosto neplánované setkání s františkány v Římě

Tak to byste nevymysleli, co se mně dnes stalo! Dala jsem si takový odpočinkový den, protože mne odpoledne čeká setkání s misionářem – salesiánským knězem P. Pavlem Ženíškem, kterému známí a přátelé říkají Gambi.

Vyrazila jsem proto do okolí Santa Maria Maggiore jen na snídani.  A když se tak vracím okolo baziliky, tak koho nezmerknu, jak se hrne ke svaté bráně? Františkánského kněze – starého dobrého kamaráda P. Antonína Klareta Dabrowského, který slouží v Uherském Hradišti!!! No haluz jako blázen! Tak valím rychle do koridoru, abych prošla bezpečnostním rámem a zrovna, jak na potvoru byl přede mnou zájezd německy mluvících poutníků. Jakmile jsem byla v bazilice a moje oči si zvykly na příšeří chrámu, tak jsem ho uviděla, jak sedí a natáčí si interiér baziliky! To bylo radosti ze setkání!
V roce 2016 jsme spolu s malou skupinkou přátel putovali čtrnáct dnů Izraelem a teď se potkáme zcela „náhodou“ v Římě. Hned mně říkal, že je na pouti ještě se třemi bratry, které všechny spojuje, že letos slaví sedmdesátiny. Sotva to dořekl, tak se k nám blížil rodák z Hluku P. Maria Vianey Dohnal! Tož Hluk mám přes kopec Antonínek a P. Antonín slouží nyní už roky zase v Uherském Hradišti. Dále jsou s nimi ještě P. Gabriel a P. Bernardin. Ty znám také z Hradiště.
P. Vianeye jsem ale už před dáááávnými lety poznala, protože mně zavolal, jestli bych udělala rozhovor s P. Šimonem Zuskou, který měl přijet do svého rodiště v Uherském Hradišti z Madridu, kde žil od roku 1948, aby na Slovácku oslavil šedesát let kněžství. K setkání došlo, i když jsem se původně zdráhala, že mám být v té době na Charismatické konferenci v Ostravě, na což mně tehdy P. Vianey řekl: „A co může být více charismatického než šedesát let kněžství?“ A měl pravdu! P. Šimon Zuska byl super charismatik a hlavně dobrý člověk, na kterého moc ráda vzpomínám…
Tož tak! Konec povídání! Za chvilku valím na setkání se salesiánem Gambim. Pokud vše klapne, tak vyjde článek v Katolickém týdeníku. Dám vědět! Všechny zdravím z Říma!

Pěšky do Vatikánu i na nejvyšší vrch Říma

Dnes jsem ze svého hotelu, který leží 350 metrů za nádražím Termini, vyrazila do Vatikánu už v 7. 15, i když jsem byla zaregistrovaná k projití svatých vrat baziliky sv. Petra až v 10 hodin. Myslela jsem si, že když tak počkám, ale nakonec bylo všechno jinak!

ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE
Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese.
PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY
U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila.
ŽIVOTNÍ POUŤ
Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru.
POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA
Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro.
SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA
Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu..
MIMO DAVY
A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?

V Lateránské bazilice a ochutnávka další italské speciality

Mým dnešním cílem byla Lateránská bazilika, jejíž plný název je Arcibazilika Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Je to biskupský kostel města Říma s titulem basilica maior. Roku 313 ji založil císař Konstantitn a později byla mnohokrát přestavována. Stojí zhruba 1,2 km jihovýchodně od Kolosea a já to k ní měla pěšky z hotelu necelé tři kilometry.
Přestože karta poutníka nabízí registraci k její návštěvě, tak opět nebyla zapotřebí, protože to nikdo nekontroloval. I zde se ale při vstupu do areálu musí projít bezpečtnostním rámem. A potom jsem dnes ráno prošla tady v Římě druhou Svatou branou jubilejního roku. V tom okamžiku v bazilice téměř nikdo nebyl. Mše svatá měla začít až za hodinu. Na webu jsem se dočetla, že se jí zúčastní 50 poutníků z Benátska s dvěma kněžími a biskupem. Jestli se nepletu, měl by to býit biskup Corrado Pizziolo. Dále na mši přijelo 300 poutníků z Regio Calabria, které doprovázelo dvacet kněží. Když jsem byla před více než dvaceti lety s rodinou na týdenní dovolené v Regio Calabria, fotila jsem tam tehdy Boží tělo. Ještě na kinofilm, protože tehdy digitály nebyly k dostání. Moc by mne zajímalo, jestli se té dnešní pouti účastnil někdo, kdo ho mám z té doby na fotkách. Mši svatou doprovázel úžasný pěvecký sbor a bylo to fakt krásné.
Když jsem se dostala po bezmála dvou hodinách ven, zjistila jsem, že je venku pořádná zima. Teploměr ukazoval jen 14 stupňů. Při pohledu z nádvoří baziliky přes silnici mne zaujala stavba s krásnou mozaikou. Zjistila jsem, že se jedná o přístavek v jižní části budovy Svatých schodů (Scala Santa), zvaný Leoninum Triclinium (ital. Triclinio di Leone). Je to unikátní pozůstatek části někdejšího salónu, postaveného papežem Lvem III. podle vzoru místnosti v císařském paláci v Konstantinopoli zvané triclinium. Vysoká zeď členěná pilastry s výklenkem pod trojúhelníkovým tympanonem je bývalým koncem místnosti, která byla součástí papežského paláce v Lateránu. Když papež Sixtus V. nařídil koncem 16. století nařídil demolici starého paláce, přikázal zachovat tuto zeď a přistavět jej v papežské kapli Sancta Sanctorum.
Po zdokumentování všeho co jsem viděla, jsem se vydala na cestu zpět. Vzhledem k chladnému počasí jsem si v jedné restauraci nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore dala polévku z mořských plodů a ve vedlejší cukrárně horkou čokoládu a maritozzi, což je prý italská specialita a bylo to fakt moc dobré. Měla jsem si k tomu dát ale spíš kafe, takže třeba zítra, kdy vyrazím ke své třetí bráně v Římě přímo do srdce církve – do baziliky sv. Petra ve Vatikánu.
Při cestě na hotel jsme potkávala mnoho účastníků třicetikilometrového běhu v Římě. Všichni měli ostře oranžové baťůžky a dnes na nich měli i startovní čísla. Jednoho z účastníků jsem si na nádraží Termini odchytila a vyfotila jeho i medaili, co všichni dostali v cíli. Nemohla jsem jinak. Vždyť kdysi v dávných dobách moje srdce tlouklo tak moc pro vytrvalostní běh.

Putování Římem a Vatikánem

Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.

NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI
Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.

PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA
V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.

PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU
Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.

PIZZA A PROSECO
Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.

Moje cesta do Říma a zážitky z Věčného města

V záchvatu cestovatelské horečky si několikrát do roka booknu nějaké ubytko a koupím letenku, a jak se blíží čas odletu, vyvrbí se v mém mozku myšlenky, že jsem se na to měla vykašlat a raději zůstat doma a nikam nejezdit. Stejně tomu bylo i nyní před mou cestou do Říma.

OBAVY Z CESTY
Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.

JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T
Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád  jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál…
DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY
Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II.  Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!