Fotila jsem několikrát poušť v Izraeli, ale také v Saudských emirátech a vloni v Jordánsku. Ani jednou se mně ale nestalo to, co dnes na pohyblivých dunách v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy.
Mezi čtvrtou a pátou mne ráno vzbudil déšť, a tak jsem si říkala, že dnes z focení dun, kvůli kterým jsem sem přijela, nic nebude. Když jsem ale mrkla z okna o hodinu později, viděla jsem, že to půjde. Hodila si batoh s foťákem do auta, ke kterému jsem se se svým bolavým kolenem dobelhala a dojela co nejblíže to šlo – ke vstupu do národního parku. Jak to u mne bývá, byla jsem tam první, což jsem chtěla, protože jsem na fotkách nechtěla mít davy lidí, což se mně sice podařilo, ale… Elektrobus, kterým jsem se plánovala svézt k dunám, jezdil až od devíti a já tam byla o půl osmé, tak jsem se vydala pomaličku, co mně koleno dovolilo, k dunám borovicovým lesem pěšky. V lesíku mně dělaly doprovod stovky komárů, takže když jsem plácla na nohu, jednou ranou jsem jich zabila asi i deset. Smutně jsem vzpomínala na Off, který ležel na pokoji… Tím ale moje dnešní anabáze rozhodně neskončila!
Když jsem dorazila k dunám a udělala foťákem asi tak tři fotky, zatáhlo se nebe temnými mraky a začala písečná bouře s šíleným lijákem, se kterým na polskou „poušť” padaly i obří ledové kroupy. Foťák jsem hned sbalila do fotobatohu a na ten natáhla pláštěnku. I tak se písek ale stihl dostat všude a zatím to vypadá tak, že je foťák na odpis. Uvidíme! Ani jsem nevěděla jak k tomu došlo, byla jsem po dešti úplně obalená pískem. Vrzal mně i mezi zuby.
Tady už jen dokumentuji vše mobilem, když se písečná smršť přehnala…Po dešti na pláži u moře
Takže fotky, na které koukáte (i videa) jsou vlastně všechny z mobilu. bilance je taková, že jsem sice nafotila to, proč jsem sem jela – po bouřce a v průběhu občasných přeháňkách za fakt dobrého světla, ale za jakou cenu… Tou je rozbitej foťák a moje bolavý koleno, který bolí fakt moc, že mně z toho bolí i hlava, takže jsem předem odpískala plánovanoiu návštěvu Gdaňska a Sopot. Dám si ještě dva tři dny oddech a pojedu domů… Jo, i takovej je život…
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Z Jordánska, kam jsem letos odletěla z Prahy 9. září, jsem si přivezla spoustu úžasných zážitků, ale také pár zdravotních problémů, které mne pořádně potrápily a stále nejsou zcela vyřešené.
POMSTA BEDUÍNŮ? Oč šlo? Tři dny před odletem se mně nejdříve začaly v Petře rozjíždět střevní problémy. Ty vystupňovaly v pátek v den odletu. Přiznám se bez mučení, že jsem fakt měla hrůzu, abych se v letadle nepo…a. Děkovala jsem Bohu, že mne při odbavení posadili zcela dozadu letadla, kde jsem to měla doslova dva kroky k záchodku. Využila jsem ho během letu několikrát. Ven se drala plechovka Pepsi, co jsem opatrně vysrkala na letišti před odletem, aby se do mne dostal nějaký cukr a s ním trocha energie, protože jsem v tom okamžiku už prakticky tři dny nic nejedla. Až fakt na maličkosti jako byl banán či pár sušenek. Jednak nebyla chuť, protože se hned vše dralo druhou stranou ven a druhak ani nebyla chuť. Připadala jsem si doslova jako průtokový ohřívač. To ale po třech dnech už doma způsobilo obrovskou bolest žaludku z hladu, jak se ty stěny v mé břišní dutině mlátily prázdné o sebe. Jedna kámoška se mně potom přes messenger svěřila, že měla při návštěvě Jordánska také tyto problémy, které nazvala pomsta beduínů. Jistě není bez zajímavosti, že průvodkyně nás hned na začátku pobytu upozornila, že v tomto směru nemusíme mít obavy, protože v Jordánsku turisté nemívají takové problémy jako v Egyptě. No já jsem je nakonec měla.
SKVĚLÝ LÉKAŘ To byl také důvod, proč jsem pár hodin po návratu domů zamířila do nemocnice. Léky, co jsem měla, nezabíraly a potíže přetrvávaly. Bála jsem se dehydratace. Trošku jsem se obávala, jestli se mne zase nebude pan doktor ptát stejně jako jeho kolega před pár lety, když jsem si zlomila ruku a sama si to odřídila do špitálu, proč jsem jela do Hradiště a ne do Kyjova, kam spadám. Ne! Měla jsem štěstí! Přivítal mne úžasný pan doktor, který komunikoval se všemi pacienty v čekárně, byl milý, vtipný a rychlý, takže jsem byla brzy v ordinaci. Vyslechl mne, a když jsem se smála jeho průpovídkám, tak říkal, ať se nesměji, protože je mně blbě. Byl prostě úžasnej a i se sestřičkou tvořili skvělý tým. Tímto bych panu doktorovi Jiřímu Lapčíkovi chtěla moc poděkovat za to, že má svou práci rád a rozesměje i lidi, kterým je fakt blbě, jak jsem na tom dnes byla já. Dostala jsem antibiotika a dvoje další léky, doporučení, co mám jíst, kolik a co pít atd., atd… Navíc jsem si ale domů odvážela takový pěkný pocit z krásného lidského setkání. Po vybrání ATB jsem se fakt těšila do práce a byla jsem šťastná, že mohu ukončit týdenní pracovní neschopnost. Po dvou dnech se ale objevil jiný a zcela nečekaný problém!
ALERGIE NEBO PARAZITÉ? Co se stalo? Probudily se mně tři malé vpichy. Jak jsem k nim došla? No zcela lehce… Když jsem se druhý den na veřejné pláži za městem, kam jsme s novými kámoškami vyrazily taxíkem, mne něco pobadlo nebo kouslo.
Tady někde mne něco kouslo nebo píchlo… Jinak podvodní svět tam byl fakt nádherný… Různě zbarvené korály a rybky jak někde v akváriu. Ty domy za vodou je izraelské město Eilat.
Jak? Ujela mně noha, já se tam ve vodě na kluzkých kamenech potácela jako lachtan a najednou jsem cítila obrovskou bolest v místě achilovky. Dodnes samozřejmě nevím, oč šlo, protože jsem po napadení nevrazila do vody hlavu se šnorchlem, abych zkoumala, co to bylo.. Naopak! Instinktivně jsem se ve vodě jako uvízla velryba na mělčině plácala pryč, i když moje noha byla v jednom ohni a já cítila, jak jed stoupá až ke kolenu a to vše doprovázela ostrá bolest a obrovské pálení. Když jsem o kousek dál vytáhla nad vodu poraněnou nohu, myslela jsem si nejdříve, že tam mám bodlinky od ježka. Ale kdepak! Bodliny to nebyly! Byly to tři malé modřinky! Nějaká mořská potvora mne tedy napadla a bodla nebo jsem se možná já napíchla na její bodliny na hřbetu zad. Noha bolela a pálila jak sviňa, i když jsem už byla z vody ven. Snažila jsem se na to ale zapomenout. A dařilo se mně to! Večer noha fakt nebolela a do rána zmizely i ony modřinky. S nohou jsem měla vlastně klid až do 25. září, takže jsem na ten bezva zážitek v moři zapomněla. V den, kdy se to stalo, jsem ale na Facebooku zveřejnila dotaz, co se mně stalo, jestli někdo neví, co to mohlo být. Ozvala se ihned kamarádka z Itálie, která s manželem žije u moře a ten si myslel, že by to mohla být jedovatá ryba tracina. Více o této rybě zde. Takže po dobrání ATB na sra…u se mně ozvaly vpichy z moře. Ta místa nejdříve začala svědit, aby se poté udělal jeden malý červený flíček. Minulou středu jsem ale už v místech vpichu měla v místech, kde je achilovka „grče“, celé se to rozlézalo a otekl kotník. Bylo mně jasné, že musím k doktorovi a to co nejdříve. Na pohotovost jsem jet nechtěla, a tak jsem to minulý týden vydržela do čtvrtku. V hlavě mně letělo, jestli jde o dodatečnou alergii anebo v sobě mám nějaké parazity. Ne náhodou jsem si při pohledu na svou nohu s prapodivnými hrboly vzpomněla na film Vetřelec.
Takhle nějak vypadá bolák v místech vpichů…
ČEKÁNÍ NA LÉKAŘE Praktická lékařka mně doporučila, abych jela rovnou do nemocnice na infekční. Po dvouhodinovém čekání se mnou moc ochotná paní doktorka všechno sepsala, zavolala si na poradu primářku a nakonec se shodly, že nejsem jejich pacient a musím na chirurgii. Tam jsem v čekárně čekala další dvě hodiny. Vedle mne seděl čilý senior ve věku 88 let, který byl po třech hodinách ze svého čekání hodně nervózní, takže pořád nahlas nadával a vyskakoval ke všem, kdo vcházeli do některé z chirurgických ordinací s tím, že už strašně moc dlouho čeká a musí jít ještě na urologii, protože má katedr. Z toho důvodu také nic nepil ani nejedl, takže měl už šílený hlad, protože doma z obavy následného vyprazdňování ani nesnídal. Přiznám se, že mně ho bylo, líto, i když ostatní čekající docela štval. Na druhé straně jsem chápala zdravotní personál, protože byla plná čekárna i chodba. Bylo nás tam fakt jak opic.
HLEDÁNÍ LÉKU Až na mě po celkově čtyřech hodinách v čekárnách nemocnice došla řada, tak mi pohodový chirurg řekl, že vyzkouší višňák. Že na férovku fakt neví, co s tím, ale kdybych měla jakoukoliv špatnou reakci v podobě teploty, většího otékání nohy, rudnutí, atd., tak musím hned do nemocnice. Jinak od pátku do pondělí, kdy jsem měla přijít na kontrolu, nechat působit višňák, nohu mít spíše nahoru a v klidu. Tato nečekaná situace mně fakt udělala čáru přes rozpočet. Bylo mi jasné, že rozhodně v sobotu nepojedu ze Slovácka do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měl pan biskup Cikrle světit nově opravenou barokní Perlu Vysočiny – chrám sv. Markéty, do kterého udělal nádherný oltář, křtitelnici a ambon vynikající sochař Otmar Oliva. Fakt mne to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Kontaktovala jsem lidi, kteří tam měli fotit s prosbou o fotky a vše sledovala díky přímému přenosu na počítači. Článek tak vznikl z domova. V neděli mně to ale nedalo a jela na Antonínek, kde Domácí hospic Antonínek ve spolupráci s Maticí svatoantonínskou pořádal Drakiádu. Chtěla jsem to zdokumentovat, protože je to krásná akce na podporu Domácího hospice Antonínek. To se mně nakonec podařilo. Fotky a text k nim najdete zde. V neděli jsem ale musela ze své bolavé nohy odmotat obvaz, protože bolák pod obvazem s mastí začal strašně pálit a doopravdy bolet jako bolák. Odmotala jsem proto obvaz a pustila na ránu vzduch. Na pohotovost jsem nejela, protože by se na mne asi zdravotníci ve službě koukali jako na blázna, že je otravuji, když nemám horečku ani další život ohrožující příznaky.
VŠECHNO JE TO O LIDECH Do nemocnice jsem naklusala ale hned v pondělí ráno. Tentokrát jsem tam byla už o půl sedmé a zhruba za hodinu se dostala do ordinace. Tam mne ovšem čekala studená sprcha. Když lékař zjistil, že jsem přišla bez obvazu, začal na mne doslova řvát, jestli se chci nechat léčit nebo se chci léčit sama. Co jsem si to jako dovolila odmotat obvaz??? Najednou jakoby nade mnou stál gestapák a já byla jeho otrok, ke kterému se může chovat doslova jako k hovnu. Přitom jsem měla od jiných zdravotníků zjištěné, že pokud je reakce, jakou jsem měla, tak dát obvaz i mast pryč, což jsem udělala. Sestřička mně na ránu plácla jinou mast, zalepila to obří náplastí a lékař se zvýšeným hlasem řekl, abych šla čekat na chodbu, že teď na patnáct minut odejde a až se vrátí, tak mně napíše recept na antibiotika. Vrátil se za dvacet minut a to už mně ta nová bezva mast pálila na noze jako čert, tak jsem mu to hned řekla. A on na to: „Vy jste alergická na penicilin???!!!“ „Ano, jsem alergická na penicilin, máte to v papírech,“ odpověděla jsem. A on vzápětí: „Vy jste alergická na penicilin???!!!!“ „Ano, před chvilkou jsem vám řekla, že jsem alergická na penicilin.“ „Neřekla!!!!,“ zařval pan doktor. A potom pokračoval. „Vy sem ale spádově nepatříte, že?“ A já na to: „Co tím chcete říct, že se mám nechat ošetřit někde jinde?“ „No to jsem neřekl! Já se jenom ptám!!!,“ vyštěkl. To už jsem se neudržela a řekla mu, aby na mne nekřičel. Nepříčetný vyletěl do vedlejší ordinace, odkud si dovedl druhou sestřičku, která měla dohlížet na to, že se chová slušně a rázem ztišil hlas. Po nanesení nové masti jsem čekala na chodbě, jestli nebude nějaká reakce. Poté si mne sestra zavolala do vedlejší ordinace, kam už tento empatický pan doktor donesl jen papíry. Ne, nebudu psát, ve které nemocnici to bylo ani, jak se pan doktor jmenuje, i když to vím. Byl to ale hnus, který jsem nezažila ve špitále ani za komančů. Nevím, proč se choval, jak se choval, jestli měl problém s manželkou, sám se sebou, byl vyhořelý, nebo jsem se mu prostě jen na první mrk nelíbila. Těžko říct. Každopádně už bych ho nechtěla znovu v ordinaci potkat. Tomu se fakt vyhnout obloukem. Jak byl první pan doktor Lapčík na pohotovosti úžasnej a prozářil člověku den, i když mně bylo mizerně, tak tento byl fakt hnusnej a můj den v tom okamžiku pěkně zčernal. Jo, lidé jsou různí… A všechno je skutečně jen o lidech a jejich přístupu. O tom, jak někdo může vaši duši pozvednout a druhý srazit k zemi. Dnes už při převazu nebyl, za což jsem fakt děkovala Bohu. Beru tedy antibiotika a uvidím, jestli mast zabere nebo budou lékaři zkoušet nějakou další. Uvidíme. Toto jsou moje „dárečky“, které jsem si přivezla z dovolené v Jordánsku a nikomu bych je tedy nepřála.
KAŽDÝ TO VIDÍ JINAK A ještě postřehy z lékařských zpráv. Z infekčního jsem v pátek odcházela s papírem, na kterém bylo napsáno exantém. V tentýž den mně první lékař na chirurgii popsal nález: exantém v oblasti later. kotníku levé dolní končetiny. V pondělí chirurg použil ale najednou jako diagnozu: Kožní absces – pro nezasvěcené vřed, i když to jako vřed vůbec nevypadá, ale možná se pletu, protože nejsem doktor, i když už jsem pár vředů v životě měla. No a třetí chirurg už opsal ze včerejšího papíru v kolonce diagnóza: Kožní absces… Když jsem toto story vyprávěla své dvaaosmdesátileté mamce, které jsem to původně říct vůbec nechtěla, ale ono by se to k ní nakonec stejně dostalo z jiných zdrojů, tak mne zcela uklidnila slovy: „Ty tam máš už určitě červy.“ Tož tak… Každý to vidí jinak, že? Od exantému přes absces až po červy. Jo a docela mne pobavilo, když lékař při posledním dnešním převazu řekl, že to mne asi požahala medúza… Ne… Fakt to nebyla medúza. Ty nás mnohokrát požahaly na Sicílii už před 27 lety a nikdy, doopravdy nikdy jsem po jejich požahání neměla žádný vpich, okolo kterého by byla malá modřina a poté se to rozlezlo, jako tato bezva reakce, kterou na noze ještě zatím stále mám…
POKRAČOVÁNÍ MÉHO „BEBINA“
Takže nejhůře moje noha po napsání výše uvedené, vypadala takto:
7. října se moje bebino vybarvilo a vykvetlo do této podoby….
Byl pátek a já věděla, že fakt do špitálu znovu nechci. Kamarádka z Itálie mně předala radu od jedné její starší známé paní, že si to mám mazat Fucidinem, což je ATB mast. Když jsem to konzultovala se svou sestřenicí, co má třicetiletou praxi na chirurgii, tak mně řekla, že však mi to radila už druhého října! No v té době na mé noze ale lékaři zkoušeli jiné masti. A tak jsem si mast koupila a začala mazat. V neděli to vypadalo luxusně! Červený flek zesvětlal a nerostl! V pondělí mně ale v práci noha v kotníku otekla jako papuč a zepředu se udělala i jakási boule. Všichni známí mně radili ať s tím už konečně jedu někam k odborníkům na cestovní medicínu – prý nejlépe do Prahy na Bulovku. Bez známých jsem tam ale neměla odvahu jet, protože kdyby mne vykopli, že k nim nepatřím, a proč jsem jako jela až z Moravy takový kus světa, tak na to jsem prostě neměla minulý týden koule. Nakonec mně to ale nedalo a šla jsem s nohou ukázat zase do nemocnice tady u nás na Slovácku. Měla jsem štěstí! V ordinaci byl sice zase jinej pan doktor, ale fakt nohu pořádně prohmatal, prohlédl, se zájmem vyslechl a řekl: „Já bych s tím teď nic nedělal. Možná je tam nějaký kousek bodlinky a to buď vyhnisá nebo se to tam zapouzdří, a kdyby to dělalo neplechu, tak se to bude muset vyříznout.“ No moje řeč! A tak jsme se rozloučili s úsměvem na tváři a já se te´d budu modlit, aby to nedělalo neplechu a nikdo mně nemusel fidlat achilovku, protože to fakt nechci! Dnes kotník zase otekl, ale chodím. Noha vypadá zhruba takto – viz. snímek. Na povrchu ztvrdlou kůži jsem totiž bez problémů sloupla a pod tím je jemná kůžička s malým hrbem na achilovce a občas otékajícím kotníkem, tak snad to bude ok…
Vypadá to trochu jako lepra, ale snad to lepra není…
Když to úplně zkrátím, tak moje trápení pokračovalo až do konce ledna. Po vyléčení boláku na achilově patě jsem šla na ultrazvuk a chirurgové mne potom poslali na ortopedii, protože tam zůstal zřejmě zapouzdřený kousek bodliny. Na rentgenu ale nebylo nic vidět. To už jsem ovšem měla problém také s kolenem, které bolelo jako čert a s ramenem, se kterým jsem měla značně omezený pohyb. Na ortopedii mně ale lékař řekl, že mám nárok, aby vyšetřil jen jednu část těla – patu, nebo koleno, nebo rameno. Neuroložka mne sice s ramenem poslala na rehabilitaci, ale chtěla jsem, aby ho vyšetřil i ortoped a popřípadě vyloučil ortopedický problém. Při první návštěva ortopeda ale došlo nakonec jen na vyšetření paty. Dal mi na vybranou: „Buď vám to zatejpuju anebo můžeme po pět týdnů do paty píchat injekce.“ Na dotaz, jaké injekce, jsem se dozvěděla, že je to léčba v kombinaci s výživou. Na internetu jsem ale zjistila, že jde o kolagen. Zatímco tejp by vyšel na 150 Kč, za jednu injekci jsem měla zaplatit 300 Kč. Vybrala jsem injekce, protože lékař řekl, že jsou lepší než teip a já chtěla pro patu to nejlepší. Při druhé návštěvě píchl do paty a poté vyšetřil i koleno, které po týdnu čekání bolelo samozřejmě čím dál víc. Ortoped konstatoval, že mám v koleni vodu, což jsem v životě neměla a aniž bych se nadála, vytáhl ji jehlou. Po týdnu vodu z kolene tahal znovu a po dalších týdnu ještě jednou – to bylo už potřetí během 14 dnů… Při třetí návštěvě konečně prohlédl i rameno se spoustou řečí, že on vyšetřuje jen jednu část těla. Do ramene mi píchnuil kortikoidy. Co do ramene píchá jsem se dozvěděla až na můj dotaz. Následně mne ten den bolela celá ruka od ramene až k zápěstí, a proto jsem se rozhodla, že do ramene si už píchat nenechám – stejně jako ostatně do paty, kde se z těch injekcí vytvořil souvislý zatuhlý hrb a nijak zvláštní zlepšení jsem nepociťovala. Mezi touto léčbou jsem měla streptokoka v krku, takže jsem počátkem listopadu dostala další antibiotika. A aby toho nebylo málo, tak na přelomu roku jsem se poté, co mne lékařka uschopnila a já měla jít od Nového roku konečně do práce, jsem dostala horečky, kdy se teploměr vyšplhal na 39. Krk byl celý zhnisaný, tak znovu antibiotika – to už byla čtvrtá za tři měsíce a já byla ze všeho fakt dost na dně i psychicky. Když se ohlédnu zpět, tak to vnímám tak, že se mně po vpichu jedu od té bezva ryby v Jordánsku, úplně zhroutil imunitní systém. Koleno bolí stále a neplechu dělá už i to levé, tak uvidím, jak se vše bude odvíjet dál. Každopádně jsem plně pochopila, že je hodně blbé, když je člověk takto omezený v pohybu a nikomu bych to nepřála. A kam pojedu letos na dovolenou? Jsem pevně rozhodnutá, že za hranice NIKAM! Možná si udělám pár výletů po naši krásné zemi. Otázkou zůstává, jak na tom budu zdravotně.
Několik let jsem snila o návštěvě skalního města Petra. Letos se mně to tedy podařilo. Člověk sem může zamířit prostřednictvím cestovní kanceláře anebo na vlastní pěst. Naše cestovní kancelář nabízela zájezd do Petry autobusem s průvodcem za 190 USD. Jasně, služby průvodce a servis, že se člověk nemusí o nic sám starat, je nutné si zaplatit. S novými kámoškami jsme od jednoho taxikáře ale zjistily, že je ochotný nás všechny odvézt za 80 JODů, vstupné bylo 50 JODů, takže nás to každou vyšlo přesně na polovinu než u cestovky. Později jsme se sice dozvěděly, že některé taxíky nabízely tuto cestu i za šedesát, ale ne všichni splnili to, co slibovali, takže jsme byly spokojené i tak. Na cestu jsme vyrazily hodně brzy ráno, když ještě celý hotel spal. V autě mně byla pořádná kosa, protože řidič měl otevřená okna, tak jsem se zabalila celá do dvou šátků, co jsem měla s sebou. Když nám zastavil na vyhlídce kousek před Petrou, tak byla v údolí mlha jako mlíko. O několik hodin později bylo ale vedro na padnutí, tak jsme si fakt pochvalovaly, že jsme prozíravě vyjely hodně brzy.
ZMÍNKA V BIBLI Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa. První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona. Jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen. Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii. Ta díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu a bylo prakticky schované v horách. Díky tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.
BOHATÍ OBCHODNÍCI Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Potvrzují to některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu. Počet obyvatel se v době jejího největšího rozkvětu pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Většina z nich byli obchodníci. V roce 106 našeho letopočtu obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia. Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Např. bylo rozšířeno Divadlo, vydlážděna Kolonádní ulice a v soutěsce Siq postaven vítězný oblouk. Když starořímský císař Hadrianus v r. 131 n. l. město navštívil, změnil jeho název podle sebe na Hadriana Petra. PETRA A KŘESŤANSTVÍ Poté, co se během 4. století rozšířilo ve východní části Římského impéria křesťanství, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel, dnešní Urnská hrobka. Nedávno byly objeveny další tři kostely. Jeden z nich je vydlážděn nádhernými barevnými mozaikami. Konec Petry nastal po roce 661 . Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši – Byzanci od roku 633 celý Blízký a Střední Východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. Tím se odklonily obchodní trasy od Petry, což spolu s řadou silných zemětřesení vedlo ke konci kvetoucího a kdysi mocného města. Až ve 12. století po vzniku Jeruzalémského království v roce 1099 postavili křižáci v Petře základnu pro svůj velký hrad v Šobaku, co je asi 30 km od Petry. Poté bylo toto bývalé město ve 13. až 15. století využíváno pouze jako zastávka pro karavany.
ZNOVUOBJEVENÍ DÁVNÉHO MĚSTA Petra byla znovuobjevena až 22. srpna 1812 švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem, který byl převlečený za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších. Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska a v roce 1985 byla zařazena na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa. Tolik něco málo ze zajímavé historie.
PĚŠKY, AUTEM, NA KONI I OSLU Za sebe mohu říct, že na prohlídku Petry stačí pět hodin. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří tam klidně prožijí i dva dny a k tomu si ještě připlatí noční prohlídku. Vzhledem k tomu, že já takový nadšenec nejsem, tak jsem byla spokojená s tím, kolik času jsme tam prožily. Našlapaly jsme okolo patnácti kilometrů a byl to krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit. Samozřejmě, že se vše odvíjí od fyzické zdatnosti každého jednotlivce. Logicky je také rozdíl, jak svižným krokem člověk jde, jestli potřebuje po čase chvilku posedět atd., atd… Takže jinak to budou mít mladí fyzicky zdatní lidé a jiným tempem půjdou senioři ve věku nad sedmdesát. Ti mohou využít také svezení na malém autíčku. Je možné se ale svézt také na koni či oslíku. V areálu je plno prodejců nabízejících nejrůznější upomínkové předměty, ale nechybí ani stánky s občerstvením a toalety hned na několika místech. Já jsem v tom vedru tedy neměla vůbec chuť na jídlo a jen jsem pila. Přesto mne večer bolela hlava, protože jsem nedala na upozornění, že je mít dobré na hlavě kšiltovku či šátek. Taxikář nás vyhodil před vstupem k pokladnám. Poté je ale jít ještě kus cesty k soutězce Sik, kterou se dostanete do skalního města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.
NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ POKLADNICE Jakmile vyjdete ze soutězky, otevře se vám pohled na impozantní stavbu s názvem pokladnice. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů. Pokladnice je asi nejfotografovanějším a také nejznámějším objektem Petry, protože nechybí snad na žádném z propagačních materiálů. Věděla jsem, že ji potřebuji nafotit shora, což umožňuje hned několik vyhlídek. Jakmile jsme se s kámoškami u pokladnice ocitly, hned nás oslovil jeden mladý arab, že nám udělá doprovod. Původně za to chtěl od každé pětadvacet dinárů, ale nakonec jsme to ukecaly na pět. Fotit jsme měly zájem jen dvě. Ukázal nám přesně, kudy jít. a mně gramlavci i pomohl, protože s taškou plnou objektivů to nebylo jen tak. A zase jsme měly štěstí, že jsme se tam vyšplhaly tak brzy, protože jsme měli snad deset minut na focení. Potom už se hrnul nějaký zájezd s davem turistů, který nepotřeboval domorodého průvodce, protože je vedl člověk, který sem jezdí pravidelně, takže logicky cestu také znal.
PETRA VE FILMU Jistě není bez zajímavosti, že je Petra často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech Indiana Jones a poseldní křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.
SROVNÁVÁNÍ NESROVNATELNÉHO Být v Jordánsku a nezamířit do Petry, tak to by byl fakt doslova hřích. A perlička na závěr. Jedna účastnice našeho zájezdu začala v den našeho odjezdu, když už jsme čekali na bus, který nás odveze na letiště, rozumovat. Mimo jiné z ní vypadlo, že vlastně ta Petra není takový zázrak, že je to vlastně něco jako naše Adršpašské skály. Podívaly jsme se na sebe s kámoškou s otazníky v očích a nechápaly jsme, jestli dobře slyšíme! „No však v těch našich skalách určitě v té době také nějací lidé žili! A v Efesu a v Egyptě také,“ přemítala nahlas ona bodrá (a trochu blbá?) žena a já nějak nechápala, co tím chce říct. Aniž bych se zeptala, tak dodala: „No však u nás je také krásně!“ No jasně! Souhlas! U nás je fakt krásně! Ale holt Petru v České republice nemáme, a proto jsme se na ni snad všichni jeli podívat do Jordánska! Jsou věci a názory některých lidí, co mně fakt rozum nebere. A tak jsem si jen říkala, proč vlastně tato paní do Jordánska a Petry jela, když si myslí, že něco podobného máme v Adršpachu… Možná to bylo ale jen tím, že už se prostě těšila domů…
Čtvrtý den našeho pobyt v Jordánsku jsme vyrazili do pouště Wadi Rum. Přiznám se bez mučení, že jsem na tento výlet původně vůbec jet nechtěla. V minulosti jsem totiž několikrát byla v různých částech pouště v Izraeli a jednou také v Spojených arabských emirátech, proto jsem od toho moc neočekávala.
Pouště sice miluju, ale fotek z nich mám kotel, tak mne to nějak nelákalo. Jo, kdyby bylo v nabídce třeba putování pouští, tak to by byla jiná! Ale to bych asi chtěla spíše putovat Negevskou pouští v Izraeli. No nic. Zkraťme to! Nakonec jsem se rozhodla do Wadi Rum jet také! A nelituji. Podařilo se mně udělat fotky, které z jiných pouští nemám – jak beduínů, tak i třeba karavanu velbloudů.
Část pouště jsme projeli na džípech a měli několik zastávek na focení. Jedna zastávka byla u beduínů, kde jsme dostali výborný čaj. Jeden borec si tam také zkusil na skejtu sjet kopec písku, ale moc mu to nešlo, protože se bořil. Naše putování jsme zakončili v táboře, kde na nás čekala výborná večeře. Vedle nejrůznější salátů a příloh bylo v nabídce také maso pečené několik hodin pod vrstvou písku v zemi. Ti největší nadšenci v tomto táboře přespali, aby si užili nočního pohledu na hvězdné nebe. Osobně mne překvapilo, že byl u jejich ubytování i bazén. A ty stany nebyly, jak z našich kempů, ale měly sociální zařízení a komfort jako v luxusním hotelu, takže žádná divočina. Služby pro turisty, zahrnující ubytování, průvodcovskou činnost a dopravu, na poušti zajištují tamní beduíni.
A proč turisté tak hojně míří do Wadi Rum, které je také známé jako Měsíční údolí? Možná proto, že má při určitém světle růžovou barvu a je považována za nejkrásnější poušť na světě. Mně osobně se nejvíce líbí pouště v Izraeli, ale budiž. Chráněné území Wadi Rum se rozkládá na 74 179, 7 hektarech a bylo díky přírodním, historickým a kulturním hodnotám této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam Světového dědictví UNESCO. Na skalách ve Wadi Rum se nachází na 25 000 petroglyfů, což jsou různá vyobrazení a rytiny, doplněna zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami ranného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy ze 154 zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu až 12 000 let. Některé nápisy jsou upomínkou na život polokočovného semitského národa Nabatejců, který přebýval v oblasti Edómu, Negevské pouště a Zajordánska v dobách od 3. století před naším letopočtem až do začátku 2. století našeho letopočtu. Oblast se dostala do povědomí širší západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedmi pilířů moudrosti. Podle tohoto díla byl v 80. letech 20. století pojmenován jeden ze skalních útvarů, původně nazývaný Džebel al-Mazmar – Morová hora. Wadi Rum přitahuje od druhé poloviny 20. století také filmaře z různých zemí světa. Na počátku filmové slávy Měsíčního údolí byl film britského režiséra Davida Leana Lawrence z Arábie, který natočil v roce 1962 s hereckými hvězdami jako byl například Omar Sharif či Anthony Quinn. Poté následovaly desítky dalších filmů. Natáčel se tady například sci-fi triller Rudá planeta, Transformers: Pomsta poražených, Marťan i některé díly Star Wars.
Můžete mrknout na fotky a zvážit, jestli se vám tato poušť líbí a stálo by zato ji navštívit…
Tři roky jsem se koukala do Jordánska z Eilatu na jihu Izraele jen přes hranice. Mým snem bylo jednou navštívit skalní město Petra, jehož historie sahá až do třetího století před naším letopočtem a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V září se mně podařilo tento sen uskutečnit. Přitom jsem to vlastně konkrétně letos neměla vůbec v plánu! Jak k tomu došlo? To jsem si ale zase jednou tak v noci brouzdala internetem, uvažovala, kam si ještě po prázdninách zajet za teplem a najednou na mne vyskočila sleva na pobytový zájezd do města Aqaba, které v Jordánsku leží hned vedle hranic s Izraelem. Hned jsem hledala, na kolik by vyšla letenka a ubytování, kdybych se tímto směrem vydala sama. Po pár kliknutích mně bylo jasné, že v uvedeném termínu je tento zájezd ta nejlevnější volba. No a tak jsem se 9. září ocitla na Blízkém východě. Po dlouhých letech jsem se na cestu vydala s organizovaným zájezdem a byla to hodně zajímavá zkušenost. Bylo až neuvěřitelné, jak se během pár dnů odkryly charakterové vlastnosti některých účastníků a doopravdy jsem si nejednou vzpomněla na film Účastníci zájezdu. Fotky z této cesty jsem rozdělila do tří samostatných bloků. Jako první zde zveřejňuji snímky z Aqaby, která leží na úplném jihu Jordánska. Putování pouští Wadi Rum najdete zde. Povídání o Petře a fotky z tohoto zajímavého skalního města s bohatou historií, najdete zde.
AQABA Jak už jsem uvedla, byla jsem ubytovaná zcela na jihu Jordánska v Aqabě, kde žije 150 000 obyvatel. Zde jsem tedy měla základnu a vyrážela odsud na výlety. Přístavní město Akaba se nachází na strategickém místě podél hranic Izraele a se Saúdskou Arábií. Starobylé město se jmenovalo Ayla, jeho strategická poloha a blízkost měděných dolů z něj v období chalkolitu učinily regionální centrum výroby mědi a obchodu. Město je atraktivní pro Jordánce a je místem pro práci pro mnoho katolických migrantů z Filipín a Srí Lanky. Od průvodkyně jsme se ale dozvěděli, že je v Jordánsku téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Několikagenerační rodiny ale žijí společně, přičemž rodiče pomáhají dětem s hlídáním vnuků a mladí je zase podporují finančně. V Jordánsku by nikdy tamní obyvatelé nedali své rodiče do domova důchodců.
VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.
FARNOST V AQABĚ– KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“ Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.
Takto večer vyzváněly zvony kostela Panny Marie Stella Maris v Aqabě.Toto je přijímání ze slavnosti Povýšení Svatého Kříže. Všimněte si, jak jáhen i kněz žehnají dětem, které ještě nebyly u prvního svatého přijímání.Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly před oltářem košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří. Netuším, co to symbolizovalo.
Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“. Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.
(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )
Nevím, jak jste dnešní neděli prožili vy, ale já jsem zamířila hned po pozdní snídani na Kopanice. Na Žítkové či Březové jsem byla kvůli různým reportážím už vícekrát, ale na Mikulčině vrchu a Vyškovci doposud nikdy. Už delší dobu jsem si plánovala, že tam pojedu fotit. Dnes to bylo tedy moje poprvé. Přestože jsem původně chtěla jet pouze na Mikulčin vrch, tak nakonec jsem dala do navigace Vyškovec, protože je to stejně hned vedle sebe. Navigace mne vedla přes Strání, což je od nás zhruba dvacet kilometrů. Kdo to zná, tak ví, že na začátku Strání musí odbočit vlevo a potom už se začne šplhat nahoru, aby poté do Březové sjížděl serpertínami zase dolů. Tuto cestu jsem znala, i když je pravda, že do Březové jsem při svých cestách jezdívala ve směru na Uherský Brod přes Dolní Němčí a Bánov. Tentokrát jsem si to tedy zkusila z druhé strany. No a z Březové jsem se potom se svou blechou Tyotou Yaris šplhala už jen nahoru. Při cestě jsem si říkala, že co však jako chci, když se cíl mé cesty jmenuje Vyškovec, tak to nebude náhodou, že? Byla jsem třicet až čtyřicet kiláků za mým barákem a nechápala jsem, jakou nádherou projíždím poprvé, co žiji šestatřicet let na Slovácku!!! Úplně jsem si nadávala a přiznávala, jaká je to ostuda, že jsem tady ještě nikdy nebyla a opomněla krásu téměř za humny, když už jsem projezdila kus světa křížem krážem..
U panorama nad Vyškovcem je napsáno: Kopce jsou vlny, hory jsou moře, hranice nic neznamenají… Stovky kilometrů na východ odtud se táhnou Karpaty, nejrozsáhlejší evropské pohoří. Moře hor až do Rumunska. Bílé Karpaty jsou skoro na okraji toho moře, většina hor na Moravy už je jiná. A v Čechách všechny. Také proto, že Karpaty vznikly mnohem později.
A je to pravda! Já to dnes viděla na vlastní oči, tak jestli chcete, mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat, pokud jste v této části Kopanic ještě nebyli. Je tam fakt nádherná příroda bez davů turistů, jak tomu bývá v některých českých, moravských i slovenských horách. Tady jsem potkala pár (dva) slovenských turistů, co procházeli krajinou a několik cyklistů. Doopravdy tento kousek přírody na hranicích se Slovenskem vřele doporučuji. Říkala jsem si, že až si někdy budu chtít od všeho odpočinout a získat na problémy v údolí pohled shora, tak si zajedu právě sem… Zpět jsem se vracela přes Starý Hrozenkov, Suchou Loz a Nivnici, což bylo samozřejmě mnohem rychlejší.
Od včerejšího podvečera celou noc pršelo, a když jsem se ráno probudila a vyšla na balkon, byla přede mnou vlastně bílá tma. Jediné, co jsem viděla, byly truhlíky s květinami zavěšené na balkoně. Hned mně bylo jasné, že dnešní plánovaný výlet k vodopádům padá. Po snídani jsem zalezla do postele a dokonce ještě na hodinu usnula. Když jsem se ale probrala a vyřídila maily, tak pršet přestalo, i když olověně tmavé mraky visely až k zemi.
Aniž bych to plánovala, popadla jsem včera připravený batoh i s foťákem a pláštěnkou a vyrazila ven! V duchu jsem si říkala, že si udělám alespoň nějaké kolečko v okolí. Nakonec to byla čtyřhodinová túra Rittisbergrundweg.
Les má své kouzlo i za špatného počasíŽivotodárna voda, bez které není život…
Prostě jsem šla okolo hory Rittisberg, kde je letní bobová dráha, ale nakonec jsem se vyšplhala i k chatě Wiesmahd-Alm a o kousek dál k Sonnenalm v nadmořské výšce 1 300 metrů. Zmokla jsem až poslední půl hodiny. Jinak jsem měla občas dojem, že jdu prádelnou. Mlha a mračna sahala až k zemi. Při cestě lesem jsem potkala jen pár podobných bláznů, jako jsem já. Měla jsem ale čas na meditaci, když jsem tak šla sama přírodou a myslela na spoustu přátel, známých a potřebných, u nichž jsem vnímala, že to potřebují nebo mne o to prosili.
U chaty Wiesmahd-Alm, která byla zavřená
Hory mají své kouzlo i v dešti, ale fakt je ten, že z té krásy, co tady je, holt moc nevidíte. Však můžete mrknout na fotky, že je to hodně velký rozdíl než, když jsem měla minulé dny slunce nad hlavou. Při cestě jsem si znovu uvědomila, že je to s přírodou stejné jako v životě, kde nám slunce nad hlavou stále také nezáří na jasně modrém nebi, ale někdy máme nad hlavou i kolem sebe spoustu temných mraků, z kterých kolikrát i bijí hromy. A tak jsem navzdory tomu, že jsem vůbec nechtěla ani vystrčit nos z pokoje, dnes našlapala nejvíce kilometrů za celý pobyt v Ramsau. Tomu říkám kouzlo nechtěného – nenásilného tlačení na pilu.
Pohled z balkonu penzionu po návratu domů
A co z toho vyplývá? Nenechme se odradit a zkazit náladu tím, když některé naše ráno nevypadá zrovna růžově. Nakonec to může být naprosto bezvadný den, kdy se nám podaří překonat sami sebe nebo alespoň nějkou překážku na cestě dál.
Přestože v noci pršelo a předpověď na dnešek nebyla žádná hitparáda, naplánoval jsem si další výlet! Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit do Rohrmoos, což je vesnička vedle Schladmingu, a tamní lanovkou potom vyjet na Hochwurzen a tam si nahoře zase udělat nějakou túru. Majitelka penzionu mně doporučila, abych od nástupní stanice Planai jela busem, který je na tu bezva Sommercard také zdarma. Mrkla jsem na mapu a viděla, že tento bus jede dokonce až na Ursprungalm, což je ve výšce 1 604 metrů. Ráno jsem se v Schladmingu zašla zeptat do íčka, jestli na to vše platí karta, a kdy jede bus. Dostala jsem kladnou informaci i časy odjezdů tam i zpět.
HORY PLNÉ ČILÝCH SENIORŮ! Bus jel nahoru skoro hodinu, protože zastavoval na každém rožku, ale to mně vůbec nevadilo. Zjistila jsem tady zajímavý fakt. Vzpomněla jsem si na dávná slova arcibiskupa Graubnera, který říkal jednou po návratu z Asie, že vždy, když se vrací letadlem, tak má dojem, jak kdyby v Evropě přiletěl do obřího domova důchodců. No ale měl pravdu! Já to teď tady v těch horách zažívám na vlastní oči! Když je v horách manželský pár s jedním dvěmi dětmi, tak je to fakt výjimečné. Všude prostě převažují důchodci. Většinu odhaduji na 70+. Jsou opálení a snaží se žít i v tom věku naplno, což je určitě dobře. Člověk často vidí opálené borce seniory s nastřelenými zlatými naušnicemi a snahou zůstat stále mlád… No to se nám ale holt nikomu nepodaří, i kdybychom se pok…..i. Všichni jsou vybaveni hůlkami a někteří, co už nezvládají koordinaci se svým samotným tělem, jsou s těmi hůlkami fakt nebezpeční, jak se otočí a sejmou lidi kolem sebe. Dávala jsem si na to bacha.
UMĚNÍ STÁRNOUT Když jsem kolem sebe sledovala ten cvrkot, tak jsem si říkala, že nejhorší na tom všem je, že brzy budu patřit mezi ně. Aniž by si to člověk uvědomil, mládí zmizelo ve strašném fofru kdesi nenávratně pryč a blížím se pomalu také do senioraské kategorie. Jen abych jednou byla tak čilá jako oni a uměla ten svůj věk a stárnutí přijmout! V dnešním světě, kdy musí být každej krásnej, štíhlej a prostě in, je hodně těžké přijmout, že už je člověk starý, má nějaká zdravotní a fyzická omezení. A že z žen už nikdy nebude dvacítka, třicítka a z chlapů našlapanej borec v plné síle… A může si do sebe píchat, co chce a různě se nechat upravovat a modelovat, tak ono to stejně nepomůže, protože potom je to taková zvláštní kreatura, o které všichni ví, že je starý – stará, ale neumí to právě přijmout. Musím ale říct, že seniory, které tady potkávám, tak ty se rozhodně na plastikách upravovat nenechávají! Spíše se snaží žít aktivně, jak to určitě dělali i v mládí, protože těžko někdo vyrazí v 70+ do hor, pokud se turistice nikdy nevěnoval, že? To jsem ale úplně odbočila od mého dnešního putování, za což se omlouvám! Jeden postřeh a jsem úplně mimo.
NA SLUNKO TO RÁNO NEVYPADALO Ale zpět k té mé dnešní cestě. Ráno bylo šedivé, mračna se válela blízko zemi a z lesů stoupala bílá pára. Když k tomu připočtu tu předpověď, tak jsem si říkala, že dnes bude pršet… Poctivě jsem zabalila pláštěnku, termo triko, ale přesto jsem se před odchodem namazala třicítkou, kdyby jako fakt náhodou to slunko vysvitlo.
Ještě po příjezdu na Ursprungalm to ve výšce 1 604 metrů pořádně vyfukovalo
A ono začalo vykukovat už na zastávce, tak jsem si říkala, že to byla ode mne tentokrát velká prozíravost, protože nakonec se nahoře vyčasilo a prakticky svítilo celou dobu!|
Krávy mají na Ursprungalmu absolutní pohodu a veget
Já se nakonec vydala na Giglachseehüte do výšky 1 956 metrů nad mořem, kde bylo kousek od chaty i jezero. Oproti dnům minulým jsem letěla jako pták, protože jsem kvůli předpovědi nechala v penzionu foťák a případné fotky se rozhodla fotit jen mobilem. Nakonec jsem těžce litovala, že jsem ho nevlekla. Bylo tam fakt co fotit. I zcela ochočené krávy, které nebyly fialové, i když jsem v Rakousku! S tím mobilem jsem se snažila, co to dalo, ale kvalitní optiku holt mobil nahradit nemůže.
U Giglachsee ve výškce 1 956 metrů nad mořem ale také pořádně fučelo…
Takže celý den svítilo zase slunko, a když jsem se vracela domů, tak se zase zatáhlo. No a potom začalo dvě minuty před šestou lít jako z konve. Tak uvidím, co bude zítra! Poslední den mého pobytu a potom mě čeká cesta domů, tak snad navigace pojede! Moje nervy! Ty už z toho začínám mít teď!
Tak jo, užívejte léto a nenechte se nikým dopálit ani otrávit. Nestojí nám to zato, protože je život příliš krátký.
Přátelé, je to tak! Dnes jsem se vyšplhala do výšky 1 906 metrů nad mořem na Planai nad rakouským Schladmingem a informační tabule tam ukazovala krátce po desáté hodině dopoledne pětařicet stupňů! Normálně jsem nechápala. Nevím, jak u nás doma, ale tady se po dvacáté hodině spustil krásný déšť tzv. „zahradnický“, který krásně zavlaží, ale nijak neublíží. Nádherně se osvěžil vzduch. Jakoby příroda dostala po horkém dni osvěžující sprchu, což se vlastně fakticky stalo.
Jinak zemědělci po celý den pilně pracovali a snažili se uklidit seno z pokosených luk. Věřím, že se to většině podařilo, když jsem viděla, jak kmitali ještě v hlubokém pozdním odpoledni. Já dnes měla další den dovolené, a jak už jsem avizovala, vyrazila na Planai. Přiznám se bez mučení, že při cestě nahoru jsem využila lanovku a potom si udělala takový okruh s krásnými pohledy na okolní hory i detaily přírody, což byla oproti včereší túře na ledovci doslova procházka růžovým sadem.
Tento pramen měl úžasně studenou a tedy osvěžující vodu. Jedna paní, co se napila, tvrdila, že je výborná!
Všechno ale má své kouzlo. Až jsem prošmejdila, co jsem mohla a nafotila, co jsem chtěla, sjela jsem dolů do Schladmingu a udělala si čas na procházku městem. Zakotvila jsem v tamním katolickém kostelíku, kde bylo moc dobře. Zajímavé bylo, že vchod do kostela lemovaly náhrobky zemřelých. Ostatně hřbitůvek vlastně obklopoval celý kostel i zezadu. Později jsem zjistila, že ještě jeden velký hřbitov je také na okraji města. Mně se zdálo hodně symbolické, když jdou lidé do kostela okolo těch náhrobků lidí, co ve městě žili před nimi. Stále jim připomínají, že také jednou zemřou a měli by na to myslet i ve svém každodenním jednání…
Však mrknět na fotky. Ty mluví ostatně za všechno. Jedno je jisté. Rakušáci hodně myslí na rodiny s malými dětmi. I na Planai bylo pro děti spousta nejrůznějších atrakcí. Viděla jsem mnoho mladých párů, jak nesou své nejmenší potomky na zádech i do dost velkých výšek. I tak lze vychovávat od útlého věku k lásce k přírodě.
Mějte se krásně a přežijte ta horka, co nyní sužují naši krásnou zem.
