Na Antonínku panovala s papežským nunciem radostná atmosféra

Blatnice se za nedělního svítání vzbudila do přívalů deště. Nakonec se ale vyplnila předpověď meteorologů a od devíti hodin už nepršelo. S přibývajícím časem začalo stále více svítit slunce až bylo nakonec i horko.
Duchovní program Hlavní poutě ke cti sv. Antonína Paduánského na Antonínku odstartoval první mší svatou v osm hodin ráno v kapli, na které byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu v Olomouci P. Josef Novotný. Poté následovala mše sv. za farníky z Ostrožské Lhoty s tamním farářem P. Miroslavem Reifem. Ta už byla pod širým nebem v poutním areálu a už nepršelo. V 10.30 začala mše sv. s papežským nunciem Jude Thaddeusem Okolo. V tu chvíli už několika tisícům poutníků nad hlavou zářilo slunce. A stejně po celou mši svatou zářil i hlavní celebrant Thaddeus Okolo.
Když se na závěr při požehnání předmětů, které si lidé zakoupili na pouti na památku, vydal s kropenkou mezi davy poutníků, nebylo snad nikoho, koho by nepokropil sprškou svěcené vody. Dostál tak svému jménu, že doslova všechny okolo oběhl. Ještě před tím než se vydal mezi lid řekl: „Však nikam nespěcháme, máme čas a je nám tady dobře.“ Svou radostnou náladou strhl i ostatní, kterým vykouzlil úsměvy na tváři.
Součástí hlavní mše svaté bylo i letos na závěr udílení Bílé růže P. Antonína Šuránka. Tentokrát ocenění převzali dva dlouholetí strážci kaple pan Antonín Lopata z Ostrožské Lhoty a pan Antonín Kuřina z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na úplný konec došlo ale také na loučení s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou, pro něhož byla tato Hlavní pouť poslední pod jeho vedením. Od srpna totiž po jednadvaceti letech služby v Blatnici pod Svatým Antonínkem, pod jejíž správu spadá i poutní místo na Svatém Antonínku, odchází. Jeho novým působištěm bude Olomouc.
Za dlouholetou službu mu děkovala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková. Připomněla, že zvelebil nejen poutní místo na Antonínku s generální opravou kaple, vybudoval na Antonínku nové parkoviště, venkovní liturgický areál, ale podařilo se za jeho působení opravit také farní kostel v Blatnici, zvony a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatničce, která je součástí blatnické farnosti, má nová vitrážová okna. V posledních letech se potom snažil o evangelizaci farnosti prostřednictvím kurzů Alfa. Na konci děkovné řeči byli dojatí mnozí z přítomných poutníků i kněz.
Zpravodajský článek najdete ve středu v Katolickém týdeníku.

Stovky motorkářů si přijely na Antonínek pro požehnání

Zatímco v Blatnici pod Svatým Antonínkem davy lidí putovaly od ranních hodin po búdách, ve Veselí nad Moravou právě probíhal rockový festival, na Svatý Antonínek zamířily stovky motorkářků. Všichni si sem přijeli pro požehnání.
To jim udělil františkánský kněz P. Eliáš Paseka, který přijel na Slovácko z Moravské Třebové také na motorce. S žehnáním strojů mu ale po mši svaté, kterou všichni společně sloužili, pomohli také jeho spolubratr z františkánské rodiny P. Felix a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Ten na Antonínek na motorce přijel zase z Přerova, kde slouží coby kaplan. „Pokud mně to povinnosti dovolí, účastním se motorkářské pouti. Dnes jsem přijel na nové indické Jawě,“ prozradil mladý kněz. Motorkářskou pouť si nenechal ujít ani bývalý starosta Veselí nad Moravou Miloš Kozumplík se ženou. „V minulosti jsme chtěli něco podobného připravit také ve Veselí, ale nakonec z toho sešlo. Dnes jsme tady poprvé a je to úžasné. Manželce se motorky moc líbí, proto jsme se přijeli podívat a obdivovat nádheru mnohých strojů,“ zdůvodnil svou přítomnost Miloš Kozumplík, který se s manželkou zúčastnil i mše svaté. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se jednaosmdesátiletý Bohuslav Krchňáček.
Bohoslužbu skvěle doprovodila Chapela, která hrává na Katolické charismatické konferenci. „Pocházím z Litovle a vím, že sem putovala moje maminka s kamarádkami. Pamatuji si, že říkala, jak je to tady krásné místo. My jsme tady s Chapelou poprvé a doopravdy je tu krásně. Po mši svaté jedeme hrát na svatodušní vigilii do Frýdlantu nad Ostravicí,“ prozradil vedoucí Chapely Mirek Přikryl.
„Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se pan Krchňáček.
hPočítadlo nám ukázalo, že na Antonínek přijelo přesně 505 motorek. Byly nejen z Moravy, ale třeba také až z Ústí nad Labem i ze Slovenska,“ uvedla zakladatelka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. „Je to sice méně než vloni, ale na Antonínku bylo přítomno okolo tisícovky lidí. Mnozí se prostě přišli podívat na motorky, protože je mají rádi. Moc mne potěšilo, že se mše svaté zúčastnily stovky lidí,“ dodala motorkářka Hana Brigita Reichsfeld.
Františkánský kněz P. Eliáš všem přítomným opakovaně připomněl, aby se na silnici chovali vždy ohleduplně a přinášeli druhým radost, lásku a dobro. „Když jsem sem dnes jel, říkal jsem si, že tady potkám krásné lidi a mašiny. Nezmýlil jsem se. Všichni můžeme vnést krásu do toho, co se děje v tomto světě. Sami víte, že dnešní svět není lehký. Dějí se těžké věci, nechci je připomínat, ale nějakým způsobem v tom žijeme. Chtěl bych proto prosit Ducha Svatého za každého z vás, který má tu moc, vše proměnit ve větší dobro. Abychom uměli dobře prožívat vztahy se svými blízkými a byli v tom ryzí, pravdivíj. Záleží jen na každém z nás, jestli to bude dobré nebo špatné. Všem bych nám přál, abychom vždy volili větší dobro,“ řekl ve své promluvě mimo jiné P. Eliáš.
Po požehnání strojů motorkáři společně vyjeli na projížďku přes Ostrožskou Lhotu, Hluk, Dolní Němčí, Nivnici, Březovou a Bystřici pod Lopeníkem byl jejich cílem motorest Rasová.
Motorkářská pouť se na Svatém Antonínku letos uskutečnila už popáté. Společně ji pořádalo společenství RUAH, františkáni a motorkářský klub Saint Anthony MC. Zakladatelka pouti by ráda organizaci předala mladším věřícím motorkářům. Pokud by měl někdo zájem se do organizace zapojit, může se ozvat na: brigita.reichsfeld@gmail.com.
(text bude aktualizová)


Svatodušní vigilie s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk

Dnešní duchovní program pokračoval na Svatém Antonínku po Motorkářské pouti večer Svatodušní vigilií. Vedl ji farář a děkan z Veselí nad Moravou P. Andrzej Bystrzycki s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk.
Pro účastníky z širokého okolí byla připravena bohoslužba slova, chvály s kapelou, modlitba za vylití Ducha Svatého, liturgie světla s prosbou o požehnání i svědectví. Pěknou atmosféru dotvářelo úžasná příroda a dlouhými generacemi předků promodlený prostor na Svatém Antonínku.
„Přicházíme sem dnes, abychom nově zažili vylití Ducha Svatého. Potřebujeme do svého nitra proudy živé vody. Potřebujeme se postavit před Boha a sami sebe se zeptat, jak vlastně vypadá náš duchovní život Jak spolupracuji s Duchem Svatým, na kolik na něj myslím? Jak po něm toužím? Co to znamená, že ve mne Duch Svatý působí, a jak to poznám? Duch Svatým přichází jako ten, který v nás oživuje zkušenost Boží přítomnosti. Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého. My nezakusíme Boží lásku a dotek bez Ducha Svatého. Bůh nám to skutečně chce dát. Musíme ale tomu uvěřit, že Bůh chce ke každému z nás promlouvat každý den novým způsobem, protože nás vede dál a dál. Dotýká se našeho nitra, aby v nás oživoval víru, aby i z nás tekly proudy vody živé pro druhé,“ řekl mimo jiné ve své promluvě P. Andrzej Bystrzycki.

Oslava Dne matek, výroční den Fatimy s Maďary a apoštolským nunciem Jude Thaddeusem Okolem v Koclířově

Vlastně jsem původně vůbec neplánovala, že bych si zajela o víkendu do Koclířova. Moje rozhodnutí přišlo z hodiny na hodinu. Po splnění povinností jsem z Hodonína vyrazila v sobotním večeru směr Koclířov. Přesně za dvě hodiny jsem byla na místě.
Když jsem se vlekla s foťákem, noťasem a kufrem k recepci, míjela jsem u kostela sv. Alfonse z Ligouri zaparkované auto s rozsvícenými světly. Záhy jsem se dozvěděla, že v něm seděl apoštolský nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo. Za chvilku valil do schodů, po cestě se usmíval a zdravil všechny česky. Prostě borec, který si na nic nehraje a přijme i skromné ubytování.
Dnes večer sloužil mši svatou a potom v Capelinhe udělil každé přítomné matce zvláštní osobní požehnání. Tak to mne také dostalo. Bylo to dojemné. Po duchovní oslavě pokračovalo setkání s bohatým občerstvením pro všechny přítomné. Mrkněte na fotky. Ty mají větší vypovídající hodnotu.
A taková moje soukromá poznámka na konec. Když jsem do Koclířova včera večer přijela, měla jsem dojem, jako bych se vrátila domů… Poprvé jsem tady byla před 22 lety a tolik jsem toho tady za ty dlouhé roky zažila, tolik úžasných přátel poznala… Ale přesto mne najednou přepadl i smutek, že ten hlavní, koho jsem tady poznala, byl otec Elias Vella z Malty a ten už tady není, protože už je doma v nebi. Tak po tom je mně smutno moc a i po přátelích, kteří tady před tou dlouhou dobou byli a už nejsou… Hodně se vše proměnilo. Kola života se prostě točí dál…

13. 5. 2024
V pondělí 13. května, při 107. výročí zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům ve Fatimě v Portugalsku, byl celý den primárně věnován modlitbám za Maďarsko, za které se v Koclířově modlí po celý měsíc květen. V tento den proto nemohli chybět zástupci Maďarska v čele s farářem maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltánem Balgou. Ten přítomným připomněl historii Maďarska od prvního světce krále Štěpána až po současnost. Mnohé přítomné určitě překvapilo, že v Maďarsku funguje 782 církevní škol, tři církevní univerzity a sedm vysokých škol, a že je jejich státní hymnou modlitba s prosbou o požehnání. Podle Balga potřebujeme mít silnou křesťanskou identitu, abychom s pomocí Panny Marie a na přímluvu našich světců byli dostatečně silní a dokázali bojovat proti modernímu pohanství ve střední Evropě. Hlavním celebrantem ponfitikální mše svaté byl apoštolský nuncius arcibiskup Juda Thaddeus Okolo. Za oltářem s ním byl také královehradecký biskup Mons. Jan Vokál, farář maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltán Balga, domácí farář Mons. Pavel Dokládal a P. Cyril Koníček, prezident Cyrilometodějské křesťanské akademie. Podrobný článek s mnoha dalšími informacemi bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.

Dvaatřicet let služby P. Jana Fialy v bývalých Sudetech a seminář P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm.

Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.

„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář.
Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení.
Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.

Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:

  • Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.
  • Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.
  • Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.
  • Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.
  • Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.
  • Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.
  • Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.
  • Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.
  • Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.
  • Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.
  • Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.
  • Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.
  • Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.
  • Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.
  • Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.
  • Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.
  • Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
  • Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
  • Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
  • Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
  • Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
  • Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které  dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
  • My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
  • Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
  • Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
  • Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme  vidět i ve slávě.
  • Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.

Inaugurace nového olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka a druhé výročí úmrtí P. Josefa Červenky

Olomouc čeká v sobotu 13. dubna velká sláva, kdy bude do úřadu uveden nový arcibiskup olomoucký P. Josef Nuzík. Tento týden byl v Katolickém týdeníku zveřejněný rozhovor. Koho by zajímal, může se o novém arcibiskupovi více dozvědět tady.
13. dubna si ale mnoho věřících z olomoucké arcidiecéze připomíná také druhé výročí nečekaného odchodu na věčnost P. Josefa Červenky – rodáka z Újezdce u Luhačovic. Seznámila jsem se s ním v roce 2002, kdy jsme se společně s dalšími poutníky vydali na úžasnou pouť napříč Itálií přes Sicílii, Liparské Ostrovy až na ostrov Malta. Od té doby jsme byli dvaadvacet let stále nějakým způsobem v kontaktu. Stal se biřmovacím kmotrem mého syna Jana, účastnil se rodinných oslav, ale nejčastěji jsme se viděli na Antonínku, kde spolu s dalšími knězi založili před patnácti lety Kruciátu, kdy se zde každé první úterý v měsíci schází s věřícími při modlitbách za kněze.
Josef byl naprosto nepřehlédnutelný živel. Lidé ho milovali, ale někteří ho také nemuseli, protože byl upřímný a nehrál si na žádnou přetvářku. Když v kostele začal zpívat, tak to byl hukot a ještě přitom zvládl dirigovat všechny účastníky bohoslužby, aby zpívali, jak měli.
No nic… Se ztrátou Josefa jsem se pořád nějak nevyrovnala… Chybí moc… Kdo jste ho znali, můžete zavzpomínat prostřednictvím fotek, které zde zveřejňuji ze svého archivu. A vzpomeňte na Josefa i v modlitbách.

O šoku z úmrtí P. Josefa Červenky jsem před dvěma lety více napsala zde

Vyučování americké misionářky Mary Shaw o uzdravení vztahů v rodinách

Na několika místech v Čechách, na Moravě i na Slovensku v postní době nyní přednáší laická misionářka Mgr. Mary Shaw, PhDr. z Floridy. Ve svých promluvách se zaměřuje na uzdravení vztahů v rodinách.

V přednáškách mimo jiné zaznělo:
Když se dostaneme do konfliktu, můžeme počítat s tím, že nás nepřítel začne utláčet. Chce překroutit komunikaci, manipulovat se vztahem, chce nás dovést ke stále větší pýše a vede nás k takovému postoji: „Já mám pravdu a ty se mýlíš.“ Končíme tak, že se soudíme, odsuzujeme a obviňujeme. Jak máme reagovat? Prosit o dar pokory. Pokora, která nás vede k otevřenosti říct: „Mýlím se, prosím, odpusť mi.“ Když se hádáme s partnerem, bojujeme vlastně sami proti sobě, protože se svým manželem tvoříme jednotu. Pros Boha, abys viděl svou manželku, viděla svého manžela, z Boží perspektivy. Pros zároveň o dar sebeovládání. Je velmi nebezpečné, když manželé vůči sobě drží určitá tajemství. Zvlášť je nebezpečné, když skrývají vůči sobě těžká provinění.
Naše slovo má povzbuzovat a budovat druhého. Svatý Pavel říká: „Nezarmucujme Božího Ducha. Varuj se jakékoliv zahořklosti, křiku, nadávek. Buďte navzájem vůči sobě laskaví, milosrdní a odpouštějte si. Odpouštěj tak, jako Kristus odpustil tobě. Jsou to náročné rady, ale tvoří v rodinách nový život.

Některé sliby, kletby, které nad sebou vyslovujeme:
Musím mít vždy pravdu, musím být dokonalý, nemohu udělat chybu, protože by se stalo něco špatného, nemohu spoléhat na nikoho jiného, vše si musím dělat sám. Tyto lži působí velmi silně v našem životě.

Další  lež:
Jsem trapný chudák, který neumí nic nabídnout, jsem beznadějný případ, proto se nemohu změnit. Co taková lež s námi dělá? Máme pocit hanby a méněcennosti, můžeme se cítit bez naděje, bez pomoci, můžeme nenávidět sebe, odmítat se, nebo se staneme příliš pasivními a nemáme zdravé hranice, proto dovolíme druhým, aby nás zraňovali, jak sami chtějí. Může nám to bránit být tvořivými.

Jaké mohou být kletby, které na sebe uvalujeme, nebo určité sliby:
Jsem naprosto bezvýznamný, nejsem schopný si pomoci, pokud bych zemřel, nikdo to ani nezpozoruje, nikdy se mi nic nepodaří, jsem neviditelný, nemám žádnou cenu. Vidíme, jak takové přesvědčení, které máme v sobě, velmi škodí našim vztahům a ničí rodinu.

Je dobré si uvědomit, že nepřítel – ďábel neustále ve dne v noci napadá naši mysl, proto je nutné pevně odporovat jeho návrhům, aby odešel. Není dobré stále se soustředit na lži a rány. Máme je odevzdat Bohu a prosit, aby nás uzdravil. Prosme Boha, aby nám dal schopnost rozlišovat pravdu od lži.

Můžeme si položit otázku, odkud přichází myšlenky a určité impulsy. Jsou tři zdroje – Bůh, ďábel a svět dohromady, nebo od nás samotných. Čím hlouběji jsme uzdraveni, a čím více poznáváme Boha, tím více se nám daří poznávat Boží myšlenky. Je velmi důležité, abychom byli bdělí a uvědomovat si, co se děje v našem nitru, co se odehrává v naší mysli. Když nás napadne nějaká myšlenka, nebo impuls něco udělat, tak je velmi důležité rozpoznávat zdroj, odkud to pochází.
Zeptat se: „Je to od Boha, nebo to nepochází od Boha?“ Pokud rozeznáme, že to nepochází od Boha, odmítneme to. Pokud to pochází od Boha, přijmeme. Tak se učíme při tomto rozlišování slyšet Boží hlas. Mnoho jemnosti v rozlišování je spojené s růstem vztahu s Bohem. Narůstá, když trávíme čas s Bohem, často takové rozlišení vzniká v tichu a modlitbě. Když se modlíme, tak pořád nemluvíme. Je velmi důležité si jen tak sednout v tichu a vědět, že Bůh je blízko.

Víme, že současná kultura je plná hluku a nemáme až tak zkušenost s tichem. Každý den je důležité si na chvíli sednout do ticha s Bohem. Já si ráno tak sednu do pokoje, kde mám mnoho ikon a prosím Boha, aby posvětil mou paměť, představivost, potom řeknu: „Jsem zde teď pro tebe, naslouchám ti, řekni mně, co mi teď chceš v této chvíli říct.“ Někdy neslyším nic. Někdy nejsem schopná takto ztišit svoji mysl, ale někdy slyším jeho hlas v mysli i srdci, když to takto zaslechnu, zapíši si to do svého deníku, abych se zpětně mohla podívat, co jsem si zapsala a vidět, co mi řekl Bůh, jak potom jednám.

K této duchovní bdělosti potřebujeme odvahu, abychom slyšeli Boží hlas. Někdy při modlitbě můžeme cítit duchovní útěchu, někdy duchovní neútěchu. V životních situacích nemůžeme záviset na povrchních citech, emocích. Když prožíváme přirozený pocit, přirozenou útěchu, neznamená to, že pochází od Boha. Nebo když máme nějakou negativní emoci, přirozenou únavu, neútěchu, neznamená to, že to nutně pochází od ďábla. Je dobré si uvědomit, že jak Boží Duch, tak zlý duch může dát útěchu i neútěchu.

Proto prosíme o milost daru rozlišování. Svatý Ignác z Loyoly mluví o určitých vzorcích o rozlišování dobra a zla. První takový vzorec je, že Duch Svatý vlévá lásku, radost a pokoj zatímco zlý duch obvykle vnáší zmatek, pochyby a znechucení. Bůh nás bude napravovat.
Druhý vzorec, když nežijeme dobrým životem, Duch Boží nám bude vnášet duchovní neútěchu. Budeme se cítit nepokojně v této špatné cestě, po které jdeme. Je to proto, abychom se obrátili k Bohu. Zatímco na cestě hříchu ďábel jedná opačně. Bude nám dávat útěchu a pokoj, abychom ve špatné cestě pokračovali.  Ve svátosti smíření přijímáme úplné odpuštění. Pokud jsme upřímní, Ježíš nám odpouští všechno, proto neskrýváme své hříchy.
Další vzorec pro rozlišování duchů, pokud ses vážně rozhodl jít za Bohem a sloužit druhým, tak se ďábel bude snažit vnášet do tebe duchovní neútěchu, aby tě znepokojil, abys měl pocit, že Bůh není přítomný, že se vzdálil. Je to proto, aby nás takto vzdaloval od Boha.

Ještě jeden vzorec pro rozlišování – Duch Svatý působí ve světle a otevřenosti. Pokud chceme dělat věci v tajnůstkářství a určité masce, je to duch zlého. Jan Pavel II. řekl, že každý člověk může mít ve svém utrpení podíl na vykupujícím utrpení Krista. To utrpení je potom vykupující. Otec Elias Vella řekl, že vykupující utrpení je nádherné, protože v takovém utrpení mi Ježíš pomáhá a já zároveň pomáhám jemu. Mohu být v bolesti, přesto být uzdravován, pokud mne tato bolest upevňuje a zároveň proměňuje prostředí, ve kterém žiji. Bůh z nějakého důvodu dopouští utrpení. Jak říká sv. Jakub v první kapitole: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Buďte si vědomi, že Bůh zkouší vaši víru a chce, abyste rostli ve vytrvalosti.“ Také sv. Petr říká, že v utrpení jako zlato vychází na povrch naše kvalita. Proto ani v utrpení neztrácejme naději.
Text bude aktualizován

Dnešní křížovou cestu na Antonínku doprovázelo krásné počasí

Letos je to přesně pětasemdesát let, co byla na Svatém Antonínku z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán. 
Dnes jí v modlitbě a zamyšlení nad texty P. Antonína Šuránka prošlo okolo stovky věřících nejen z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty, ale přijeli také poutníci z Brna, Strážnice, Veselí nad Moravou a dalších obcí Slovácka. Nejpočetnější skupina poutníků ale i letos dorazila z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Přijel jich plný autobus a další účastníci přijeli automobily.
Mnohé návštěvníky překvapily prořezané a pokácené stromy, což bylo ale nutné před poutní sezonou udělat, aby nedošlo k poranění návštěvníků tohoto krásného místa.

Podrobnosti o budování křížové cesty:

Netypické nápisy jednotlivých zastavení navrhl P. Šuránek a o vyobrazení pašijových výjevů požádal akademického sochaře Julia Pelikána.
Jedno z jeho „kukátek“ je o Mistru Pelikánovi a zminíl v něm také kžížovou cestu.
… „Poprosil jsem Mistra Pelikána, aby vytvořil reliéfy pro jednotlivá „zastavení“. Byl velmi ochoten a dal se ihned do práce. Vyžádal si nápisy, které ponesou ta „zastavení“ a do čtrnácti dnů měl čtrnáct modelů. „Prožíval jsem přitom znova minulou válku, tu naši křížovou cestu, a tak jsem se do toho vložil, že mně dílo přímo rostlo pod rukama …“ Pak vtesával výjevy do kamenů, které dnes vyvolávají v poutnících a turistech hluboké úvahy o smyslu utrpení. Křížová cesta končí vítězným: „Smrtí se život nekončí, pouze mění.“…

Zdroj: Kukátka 2

Díky strážci kaple, kterým od roku 1943 byl pan Dominik Budař, máme řadu zajímavých poznámek týkajících se budování křížové cesty. 81 let staré řádky se pro nás mohou stát svědectvím našich předků a inspirací pro naši generaci.
Jak by prace probíhaly dnes?

Obdivuhodný je nejen počet lidí, který se do budování zapojil, ale i fakt s jakým nadšením a úctou k celému dílu přistupovali. Stávající prostor křížové cesty bylo potřeba nejdříve koupit od obce a hlavně srovnat terén a vyčistit od stromů, keřů a kamení.

 Začtěme se do řádků, která pro nás ukrývají staré pamětní knihy:

„Dne 7. ledna 1949 bylo započato u Sv. Antonínka s přípravnými pracemi ku postavení Křížové cesty na této posvátné hoře. Místním rozhlasem byli občané blatničtí upozornění, aby přiložili ruce k dílu, které bude věrným svědkem a teploměrem lásky. Dílo sv. Antonína na blatnické hoře a občanů blatnických. Ač bylo počasí krajně nevlídné, dostavilo se první den (tj. 7. 1) . 46 ochotnýchu mužů a jinochů. Druhý den jich přišlo 57. Dne 10. 1. tj. v pondělí 68. V úterý dokonce 87 mužů a jinochů, ve středu za hrozné sněhové vánice bušilo krumpáčem do zmrzlé země a tuto nakládali na vlečňák traktoru 56 párů pracujících rukou.

Když jsem pozoroval, kdo všechno zde bral účast na tomto Bohu milém díle, zaběhnul jsem v myšlence 10 r. zpět, kdy tito dnešní brigádníci byli mezi těmi, kteří nás vyháněli ze dveří, když jsme chodili dům od domu, aby většina svým podpisem rozhodla, by obec blatnická prodala pozemek na postavení exercičního domu u Sv. Antonína a zdůrazňovali svůj nesouhlas slovy: Dokud my jsme zde, tak se u Antonínka nic nezmění.

A dnes – roztál led na srdcích mnohých a poznali svůj omyl.

Díky vám všem, kteří jste pochopili. Bůh vám buď na přímluvu ochránce Blatnické hory a milého Slovácka štědrým oplatitelem.

Jako štědří dárcové, kteří přispěli hmotnými věcmi, aby v této nepohodě bylo něco teplého v poledne ku zahřátí podáno, budiž jméno jejich v kronice Sv. Antonínka zapsáno: Stanislav Vyskočil, mistr zámečnický – 5 l vína, cukr Jaroslav Cícha č. 360 – 5 l vína, cukr Jan Bachan č. 188 (bývalý strážník) – 6 l vína, cukr Jan Lukáš, pekař – 10 l vína, cukr Jan Valášek, rolník (za branou) – 6 l vína, cukr Jan Hlavinka, obchody – 1 l slivovice, cukr Jan Janás, mistr sedlářský – 5 l vína
D. B. – kuchař
A. C. – kuchařka

Všem, kteří se zúčastnili v brigádě Sv. Antonína srdečný dík a Pán Bůh zaplať. U Sv. Antonínka dne 15. ledna L. P. 1949.“

∗∗∗

„Dne 2. března 1949 na popeleční středu byly posvěceny (14 kamenů) základní kameny ku stavbě křížové cesty. Kameny byly vylámány u Sv. Antonínka a dovezeny na ověnčeném voze ku farnímu kostelu a po popelci veledůstojným panem farářem P. Františkem Křeháčkem posvěceny.“

„Dne 11. 3., v den svátku čtyřiceti sv. mučedníků

V pátek byl položen základní kámen ku 1. zastavení křížové cesty – Pán Ježíš na smrt odsouzen.

Kámen položil a zazdil do základu pan Jan Durna (Ostr. Lhota) za spolupracujících těchto dělníků:
Antonín Páč ze Lhoty, J. Křápek,  jeho bratr František Bachan, František Turčín, Jan Těthal, Ludvík Vaněk, Josef Budař z Blatnice.

Dále při stavbě pomáhali:
Antonín Bogar, J. Kotača, J. Smějsa, Těthal st. aj. Těthal ml., J. Karlík z Blatnice a F. Petratur č. 11 a Fr. Smějsa.

Materiál jako: cement, štěrk, písek a jiné hmotiny navozilo traktorem Zemědělské stroj. družstvo z Blatnice pod Sv. Antonínkem za obětavého řízení hospodáře tohoto družstva pana Josefa Hanáka obětavého a starostlivého člena Matice svatoantonínské v Blatnici č. 186 obětavým traktoristou panem Josefem Smějsíkem z Blatnice.“

∗∗∗

24. 3. 1949 jest čtvrtá neděle postní.
Jarní slunce přímo praží, na výsluní jest 32 °C.
Tytam jsou studené dni březnové zimy, kdy jsme pracovali zde při 18 °C pod nulou.
Posvátný kopec blatnický jest zaplaven návštěvníky jako o poutích. Mladí, staří, obojího pohlaví puzeni zvědavostí jak daleko pokročila práce na křížové cestě.

I kostel sv. Antonínek byl obléhán poutníky, hlavně těmi, kteří jak sami prohlašují „nevytáhnul jsem celou zimu paty z chalupy“.Byli jsme zde až do pozdního večera 20h.“

∗∗∗

„ Píšeme 2. dubna L. P. 1949.

Slunéčko mile ohřívá matičku zemi, skřivánek vysoko pěje svůj věčný hymnus Pánu svému Stvořiteli a rolník nedaleko stírá z čela pot a velí svým koním zpoceným, aby ustali a vydechli si v těžké dřině. Je jim toho třeba.

Starostlivý hospodář pan Josef Hanák ač sám má mnoho práce doma, najmul si pomocníka pana Josefa Hrušku k neodkladné práci u Sv. Antonínka.

Vláčíme a oséváme navezený prostor mezi řadou křížové cesty, kterou aby, dá-li milý Bůh deště, se místo toto zazelenalo a porostlo travou. My urovnáváme zbylé jámy a pan Hanák seje. …

Končíme dnešní práci a jdeme domů. Je zítra neděle Smrtná.

Jan Durna, J. Křápek, Ant. Páč, J. Budař, Jan Těthal, L. Vaněk

(Josef Turčín daroval svůj zasloužený výdělek zde u Sv. Antonínka o obnosu 400 Kč pro budování Matice svatoantonínské. Pán Bůh mu to zaplať.“

∗∗∗

„Dnes tj. 10. 5. byla skončena práce se stavbou křížové cesty. Poslední tj. 14. zastavení dokončil pan J. Kaňa č. 215 z Ostrožské Lhoty.

11. března bylo započato se zabetonováním 1. zastavení a 10. května bylo dokončeno poslední zastavení.

Základní kameny posvětil na popeleční středu veledůstojný pan farář P. Fr. Křeháček.

Na stavbě pracovali tito dělníci:
Jan Durna z Ostr. Lhoty, Jan Stehlík, Jan Kaňa, Jan Křápek, Antonín Páč, Josef Budař

Kamenické práce provedl pan J. Roháč, sochař z Uh. Ostrohu.

Ostatní práce provedli naši domácí lidé pod vedením pana Jana Durny.

Sv. Antonínek pomáhal našim ochotným a obětavým dělníkům.

Pán Bůh jim to zaplatí a vynahradí na přímluvu sv. Antonínka.“

Dalším z plánů bylo vybodovat v zadní části křížové cesty malou kapli a hřbitov.
K realizaci nikdy nedošlo a zbyl nám jen zápis v kronice z roku 1951.
Skrze nástup totality ustaly práce na Antonínku, ale víra lidí a láska k poutnímu místu naštěstí přetrvávala dál.

„Vše k větší cti a slávě Boží!

Dnes, dne, 26. června 1951 v den svatých mučedníků sv. Jana a Pavla (rodných bratrů) bylo přikročeno ku položení záklaního kamene, pro postavení kapličky na lesním hřbitůvku u křížové cesty zde na kopci u Sv. Antonínka.
Dohodou, představenstva Matice svatoantonínské a z iniciativy našeho milovaného otce veledůstojného P. Antonína Šuránka bylo usneseno, aby mezi 7. a 8. zastavením  křížové cesty byl pořízen malý hřbitůvek jako jest na Sv. Hostýně a na něm byla vybudována kaplička s oltářem a v té kapličce byly zasazeny mramorové desky, které by budoucím generacím připomínaly, že se na Cirilometodějské Moravěnce (na Hané) r. 1850 v Beňově (na Přerovsku) narodil J. E. Mons. Th. Dr. Antonín Ciryl Stojan, arcibiskup a metropolita Moravský, miláček a tatíček všeho katolického lidu, budovatel Velehradu, (Stojanova) a Sv. Hostýna a dobrodince Sv. Antonínka na blatnické hoře, který zde u Sv. Antonínka kázal a udílel sv. biřmování.
Počátek byl tedy učiněn dnešního dne.

Bůh a Matka Boží, na přímluvu sv. Antonínka žehnej a pomáhej uskutečnit toto Bohu milé dílo, v této neklidné době.

Postní duchovní obnova s Václavem Čápem v koclířovské Fatimě

Dlouholetý překladatel a misionář Václav Čáp při víkendové postní duchovní obnově v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově ve svých promluvách zaostřil na téma Apokalypsy z evangelia knihy Zjevení sv. Jana.
Hned v úvodní přednášce v pátek večer posluchačům připomněl, že vše, co svatý Jan zapsal v knize Zjevení, je znamením naděje v dnešní době, kterou prožíváme. „Každá doba má své znamení časů. Duchu Svatý dej, aby skrze tvůj dotek zůstala naše srdce klidná v této neklidné a náročné době. Janovo Zjevení je knihou vyzývající k bdělosti. Co máme dělat? Jan říká: „Slyš!“ Ne, co mají dělat druzí, ale co mám dělat já,“ upozornil kazatel. Dále připomněl, že je třeba v knize rozlišovat význam symbolů a nebrat je doslovně. „Jan nám dává návod, jak se chovat a být bdělí a tedy i připraveni v každém čase. Ústřední místo má v knize Zjevení – Apokalypse Ježíš a my se k němu máme přitisknout. Když jsme s ním, jsme pod jeho ochranou v každém čase. Sílu nám při tom dá Boží slovo, coby dvojsečný meč.
V sobotním dopoledni misionář rozebíral Janovy dopisy církevním obcím. Poukazuje v nich na jejich dobré i špatné jednání a zaznívá také výzva k pokání. „Dopisy vyzývají k zamyšlení nad vlastní situací a jsou inspirativní v každém období. Nejdůležitější pro nás je, jak nás vidí Bůh a ne druzí lidé. V dopise do Efesu sedmkrát zazní výzva k vytrvalosti v těžkostech a utrpení. Jsme pozváni k úsili o duchovní boj. K tomu je zapotřebí přesvědčení a horlivost lásky k Bohu, který dává zaslíbení k věčnému životu,“ řekl mimo jiné misionář.

V Ostrožské Lhotě vzpomínali na P. Antonína Šuránka i arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana

V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží.
Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl:
„Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili.  Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „
Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání.  Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít.
Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“  Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana.
„Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík.

Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti.
Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.