Věřící stařenky říkávaly, že se pro novokněžské požehnání vyplatí prošlapat troje střevíce. Tato lidová moudrost vyjadřovala hlubokou úctu k daru kněžství a obrovskou duchovní hodnotu, kterou lidé prvnímu požehnání nově vysvěceného kněze přisuzovali.
Na Svatém Antonínku dostali věřící v neděli tento dar měrou vrchovatou. Novokněz P. Antonín Uhlíř, rodák z nedalekého Hluku, jim totiž v nedělním odpoledni udělil kromě novokněžského požehnání také svátost pomazání nemocných a navíc celebroval poutní mši svatou za nemocné. Na Pouť nemocných, kterou založil v červenci roku 2027 tehdejší blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka, připutovali lidé z různých koutů Jihomoravského i Zlínského kraje.
Duše Slovácka už je za námi a zůstává před námi velký úkol v naplnění toho, s čím se P. Vojtěch Kodet s účastníky rozloučil v sobotu 4. 7. při závěrečné mši svaté: „Vypůjčím si pár slov z listu apoštola Pavla Efesanům: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem toho povolání, které jste dostali a buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ A Pavel ještě píše v závěru tohoto úryvku, že jsme povoláni k tomu, abychom žili v jednotě ve víře a v poznání Božího syna. K mužné zralosti onomu věku, který se na nás uskuteční, když se na nás uskuteční Kristova plnost v každém z nás. Evangelia zdůrazňují, že to k tomu vede. Na nabídku Ježíšova darování to, že člověk daruje sám sebe, to apoštol Petr vyjádřil slovy: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ten rozhovor se odehrává po Ježíšově rozhovoru s bohatým mládencem, který nebyl schopen opouštět především sám sebe a svoji představu o životě s Bohem. Petr na to reaguje tímto způsobem a dostává jasnou odpověď, že každý, kdo opustil, dostane stokrát víc i přes všechny obtíže a nesnáze, které život přináší. Stokrát víc. Já si dokonce myslím, že ta stovka je symbolická. Že dostaneme tolikrát víc, že si to vůbec nedovedeme přestavit, protože Boží láska, štědrost, milosrdenství a dobrota je nekonečná. A je moc důležité, abychom to nepropásli a jestli je to jen trošku možné, abychom se i při této mši svaté úplně vydali tomu, který se vydává za nás,“ zakončil svou promluvu P. Kodet.
A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.
Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.
A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.
Od 1. do 4. července běží na Svatém Antonínku Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. První den duchovní obnovu doprovázely tropické teploty, které po mši svaté přerušily vydatné srážky s bouřkou, proto byla první večerní adorace pod střechou kaple. Ve čtvrtek a pátek se díky tomu ochladilo a na Antonínku je krásné počasí s už příjemnými teplotami. Program ráno začíná modlitbou růžence a poté následují dvě přednášky, oběd, přednáška, mše svatá a od 19.00 adorace. Poslední budou přednášky pouze dopoledne a exercicie uzavře od 15.00 mše svatá. Přednášející ve svých promluvách apeluje na osobní vztah s Ježíšem, odpuštění, nesouzení a nekritizování druhých lidí, kdy mají věřící svými životy a skutky svědčit o tom, v koho uvěřili. Veškeré přednášky zaznamenávají www.misiefilmom.sk a videa jsou dostupná zde Na duchovní obnovu se předem přihlásilo 800 lidí ze všech koutů České repuliky i ze Slovenska a další přicházejí třeba jen na jeden den, odpoledne či mši svatou. Mezi účastníky je přitom 200 dětí a nejmladší z nich mělo 3. července teprve deset dnů. Organizátoři rodičům nabízí možnost hlídání jejich ratolestí v době přednášek. O děti se starají převážně studentky z Arcibiskupského gymnázia Kroměříž, ale i z jiných škol a jsou mezi nimi také již pracující. Pro děti je připravená tvořivá dílna a spousta pohybových aktivit. Po páteční bohoslužbě poblahopřála předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková P. Zdeňkovi Stodůlkovi, který 25. června oslavil 25 let od kněžského svěcení. Jako dárek dostal 25 lahví tří druhů vína s etiketou, na které bylo kromě odrůdy uvedeno: Jubilejní víno – P. Zdeněk Stodůlka – 25 let kněžství. P. Zdeněk Stodůlka poté pozval všechny na Antonínek 29. května 2027, kdy zde bude bude oslava 250 let olomoucké arcidiecéze. Olomoucké biskupství se totiž považuje za nástupce moravsko-panonského arcibiskupství. Neví se přesně, kdy vzniklo, ale bylo „obnoveno“ v roce 1063 v návaznosti na starší tradici moravských biskupů. V roce 1 777 bylo, v souvislosti se vznikem Biskupství brněnského, povýšeno na arcibiskupství. Od té doby je olomoucký arcibiskup také metropolitou moravským, který stojí v čele moravské církevní provincie.
Čtvrteční fotostřípky z Duše Slovácka na Svatém Antonínku
V tropickém vedru sobotního odpoledne připutovalo na Blatnickou horu více než třicet dětí z různých koutů Slovácka, které letos poprvé přistoupily k prvnímu svatému přijímání. Na pouti prvokomunikantů je doprovázeli rodiče a další příbuzní. Mši svatou celebroval v příjemně vychlazené kapli svatého Antonína Paduánského děkan Veselí nad Moravou Andrzej Bystrzycki. V promluvě mimo jiné řekl: „Bůh nás chce při každé mši svaté posilovat ve všem dobrém, co děláme. Kéž by v nás byla při každé eucharistii touha dát se druhým. A mohou to být i malé věci, kterými se druhým dáváme. Eucharistie nás k tomu posiluje. Máme ji přijímat s odhodláním a žít tak, abychom zachránili druhé. Když přistupujeme ke každé Eucharistii, vnímejme Kristův odkaz obětavosti být tu pro druhé. Dnes tady na tom místě máme možnost přijmout s novou odhodlaností Tělo a Krev Krista jako posilu,“ řekl na závěr P. Bystrzycki. Po mši svaté následoval venku pod širým nebem program pro děti, který připravily vedoucí Centra pro rodinu Veselí nad Moravou Lenka Zemanová a vedoucí Rodinného centra Strážnice Blažena Bučková.
Čtyři mše svaté byly na programu při dnešní Hlavní pouti ke cti svatého Antonína Paduánského na Blatnické hoře. Následovaly po sobě v 8.00, 9.00, 10.30 a podruhé v novodobé historii poutního místa i v 15.00.
Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase. Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI. Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:
Proč ubývá věřících: „Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“ A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“
Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení? „Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá. K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti. Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“
Jak prožijete letos dovolenou? „Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden. Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.
PROJEKT PROPOJENI „Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili. Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.
Další dotaz: Projekt PROPOJENI tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“ Zaznamenala Lenka Fojtíková
Zaplněný kostel svatého Ondřeje se dnes loučil s blatnickým rodákem panem Františkem Bezděkem, který odešel na věčnost v 93 letech. Pohřeb se nesl v radostném duchu, kdy se lidé skrze slzy dojetí, ale ne smutku, smáli. Mši svatou celebroval syn zemřelého salesiánský kněz P. František. Mimo jiné připomněl, že maminka zemřela před devatenácti lety na začátku Velikonoc o neděli Vzkříšení a tatínek na ukončení velikonočního období o Slavnosti Seslání Ducha Svatého. Jeho smrtí, ale nic nekončí. Celý přepis jeho promluvy:
„V neděli ráno přišel tatínek před nebeskou bránu a svatý Petr mu říká: „Pane Bezděk, jste v nebi. Vítáme vás!“ A víte, co odpověděl? „Tož, nedá sa nic dělat!“ To byla jeho průpovídka, kterou znali všichni, kdo ho znali. To k němu patřilo. Ke každému člověku něco patří. A co všechno patří k našemu tatínkovi, co je charakteristické pro jméno Bezděk? Tatínek byl rád na světě. A tuto radost dokázal předávat druhým. A nejenom předávat, on chtěl a usiloval, aby touto radostí žili všichni kolem něj. Láska je vynalézavá a on to neotřelým způsobem prováděl. „Největší pochvala je před otevřenou králíkárnou,“ říkával doma, když se nám něco povedlo a při tom se usmíval. Rád činil šťastnějším každého, koho potkal. Například ve vlaku říkal lidem v kupé: „Jedu už podesáté z protialkoholního léčení…,“ a přitom se velmi usmíval – on, který pil alkoholu velmi málo. A ty neuvěřitelnosti říkal proto, aby povzbudil lidi, kteří na tom byli nějak hůř, špatně. Podivoval se, že někdo něco dokáže a přitom to byly obyčejné věci. Říkal, že by to nesvedl. Často si lidé mysleli, že on, přitom zemědělský inženýr, je hloupý ňouma, který nic neumí. To všechno dělal, aby jim zvedl sebevědomí, aby si lidé řekli, že někdo je na tom hůř než oni. Byl mistrem nadsázky, ale ne, že by si z druhých dělal šprým, ale z lásky. To se mně na něm ohromně líbilo. Naštěstí naše maminka všechno korigovala. Měli se spolu moc rádi. V době její nemoci se o ni dvanáct let pečlivě staral až do její smrti. Jeho profese bylo zemědělství. Studoval Střední školu v Opavě a potom na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když ho z politických důvodů těsně před státnicemi z vysoké školy vyhodili, stal se traktoristou v našem JZD. Po mnoha letech mohl dostudovat a stal se učitelem na střední zemědělské škole nejprve ve Valmezu a pak na Vsetíně. Kromě matematiky a odborných předmětů učil kluky soutěžní orbě. K tomu se mu hodila šestiletá praxe tady v JZD. Byl učitelem také doma, když jsem byl desetiletý kluk, tak mně dal doma úkol: „ Napiš číslo šest!“ Tak jsem ho napsal a on ho otočil a zeptal se mě: „Co to je?“ „Tak je to šestka nebo devítka, když s tím takto točíš…“ A on se mne zeptal: „A co je pravda?“ Když viděl, jak jsem rozpačitý, šel do sousední místnosti a přinesl tuto knihu a četl tam: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tati, jaká je pravda o tvém a našem životě? Že jsme stvoření z Boží lásky, že se nemusíme nad druhé povyšovat, že můžeme druhým pomáhat stírat vrásky a děláme něco pro to, aby se ti druzí mohli usmívat…„
Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné. Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit… Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda… Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa. Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je: Lukáš 11,15-26 Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený.Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Po dlouhých letech jsem se dnes vydala, dalo by se říct, že služebně, do Nové Lhoty na Horňácku, jak se zde říká „na Lhotky“. Kamarádka, tamní kostelnice, Ludmila Fojtíková mne před časem poprosila, jestli bych nepřijela fotit na Lhotky hody svatého Matouše, kdy bude zároveň znovuotevřený jejich kostelíček, který od dubna opravovali.Měla jsem volno, a tak jsem souhlasila.
Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku. Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech. Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška. Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde. „Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav. Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do které spadá i Nová Lhota, děkoval na závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice. Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum. Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.
První zářijová sobota patřila v Žarošicích na Hodonínsku tzv. Malé Zlaté sobotě. Mši svaté předsedal opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem. Na tuto pouť připutovali především poutníci z Rajhradu a Staré Říše a okolních obcí těchto farností. Na programu bylo žehnání pramene ve Staré Vodě, modlitba růžence i křížové cesty, poklona Panně Marii, slavení mše svaté, na kterou navázalo procesí se sochou Panny Marie a závěrečná krátká adorace se svátostným požehnáním. Podrobné zpravodajství bude zveřejněné v příštím vydání Katolického týdeníku.
Promluva opata Mariana Rudolfa Kosíka: Milí poutníci, opět se scházíme u Staré Matky Boží v Žarošicích na Malé zlaté sobotě. A to v jubilejním roce pro celou církev jak jej vyhlásil zvěčnělý papež František a připomíná nám, že jsme Poutníky naděje, kterou máme mít v srdci, ale také ji šířit. Žarošice mají ještě další čtyři výročí, na nichž můžeme spatřovat působení Boží a ochranu Panny Marie. Když královna Eliška Rejčka r. 1322 zakoupila Žarošice a darovala je cisterciačkám na Starém Brně, brzy po tom se objevila v poutní svatyni vzácná socha P. Marie. V tomto čase má stáří 700 roků. Sedm staletí na ní hledí oči zbožného lidu v radostech i bolestech, kterých naši předkové zažívali daleko víc při nájezdech Turků, Tatarů, Maďarů… Je tomu 380 roků, kdy byliŠvédové u Brna poraženi a vybíjeli si svou zlost na celém okolí. Tak se dostali až do rezidence, kde ukradli milostnou sochu Panny Marie. Zázrak se stal, že ji nezničili, ale jako kus dřeva ji pohodili v lese, kde ji našel mladík Josef Němec z Archlebova. A tak se dál dívala z oltáře na poutníky, kteří před ní klečívali a modlili se. Ale nebyli to jen cizáci. I vlastní císař a král Josef II. se podepsal neblaze na poutním místě, když právě roku 1785, tedy před 240 roky, se rozhodl zavřít poutní kostel a zakázat poutě mezi vinicemi. Jak cisterciáci toto místo milovali a starali se o něj. Později přišel diecézní kněz, kterému na poutích nezáleželo, a dbal spíše na to, aby se zalíbil vrchnosti. Neměl ale na to, aby zničil toto posvátné místo. Bůh a Matka Boží si jej nejen uchránili, ale ještě zde tuto úctu rozšířili. A k tomu nás vede třetí výročí. Letos uplynulo třicet roků od vzácné události pro naše poutní místo. A je dobré si toto dnes připomenout. Bylo to 21. května 1995, když papež, dnes svatý Jan Pavel II., navštívil Olomouc, aby prohlásil za svaté kněze Jana Sarkandra, faráře v Holešově a rodačku z Křižanova manželku a matku Zdislavu. Potom zavítal na Svatý Kopeček nad Olomoucí a setkal se s mladými. Na závěr setkání posvětil nové koruny zhotovené z milodarů poutníků a farníků pro naši milostnou sochu Staré Matky Boží Žarošské a následně ji korunoval. Tak vidíme na tomto poutním místě veliké působení Boží, ochranu Panny Marie a její lásku k jejím přicházejícím dětem – k poutníkům. Tato výročí nás poutníky naděje povzbuzují…. Přicházíme sem ve svatém roce jako poutníci naděje. Uchovejme si ji v srdci jako Panna Maria pod křížem a u hrobu, že její Syn zvítězí, že vstane z mrtvých a pokoří smrt a zlo. Nesme tuto naději i světu, který se zmítá v těžké době pro lidskou pýchu, nadutost a touhu po moci a ovládnutí druhých.
Milostná socha Staré Matky Boží Žarošické Autorem milostné sochy z roku 1325 je neznámý umělec, nejspíše z dílen kláštera na Velehradě, nebo cisterciaček na Starém Brně. Socha je vyřezána z jednoho kusu dřeva a je vysoká 142 cm. Panna Maria pravicí žehná a v levé ruce chová Ježíška, který je oděn do dlouhé tuniky. Vysoké čelo Bohorodičky symbolizuje Stolici moudrosti, oči má pozdvižené jako královna. Je oblečena do kroje francozouzských královen, který nosily ve 14. století. Je zobrazena jako matka (pokrytá hlava bílým šátkem) a panna (dle středověké tradice rozpuštěné vlasy). Postoj vyjadřuje Královnu nebes a je symbolizován žezlem v pravé ruce a barokní korunkou z roku 1687, která zdobí i hlavu Jezulátka. 21. 5. 1995 byly Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce posvěceny nové gotické korunky. Posléze Svatý otec Milostnou sochu korunoval. Vedle sochy je umístěna pozlacená válcová skříňka, ve které se skrývají dokumenty s podpisy farností, obcí, rodin a jednotlivců, kteří se Panně Marii zasvětili. Nejstarší pochází z roku 1848. (zdroj: www.farnostzarosice.cz)
Blatnický kaplan P. Jindřich Peřina dnes ve farním kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem děkoval za dar života, protože právě dnes je tomu přesně padesát let, co přišel na svět. A byla to sláva převeliká. Pamětníci tvrdí, že tak narvaný kostel nebyl dobrých třicet let. Na oslavu totiž přijali pozvání nejen domácí farníci, ale věřící ze všech farností, kde P. Jindřich za svých osmnáct let kněžství působil. Účastníci slavnosti se v chrámu začali scházet s bezmála hodinovým předstihem. Pokud někdo došel na poslední chvíli, měl smůlu a musel zůstat stát. Mši sloužilo jednadvacet kněží včetně olomouckého pomocného biskupa Antonína Baslera. Na mši svatou navázalo pohoštění ve farní zahradě, kam zamířily stovky lidí. Nechyběla spousta dobrot ani dechová hudba z Hané, která vyhrávala až do večera. PŘIVÍTÁNÍ HOSTŮ Před zahájením mše svaté P. Jindřich řekl: „Lidé, kteří prodělali klinickou smrt často říkají, že se jim před očima odehrál život jako film. Důležité okamžiky, klíčová rozhodnutí. Stejně si dnes připadám i já. Je padesát let život dlouhý, nebo krátký? Mladí bez lítosti řeknou: „Stařec! Senior! Důchodce!“ Starší konstatují: „Život v rozkvětu, síla v nejvyšší možné míře.“ Někteří řeknou: „Je to jen otázkou čísla.“ Něco na tom bude. Všechny vás co nejsrdečněji vítám v našem farním kostele svatého Ondřeje. Na první místě vítám otce biskupa Antonína a spolubratry v jáhenské a kněžské službě. Za osmnáct let kněžství jsem prošel mnoho farností. Vítám farníky z Přerova, Přerova-Předmostí, ze Zábřehu, Zvole, Klášterce, Maletína, Vizovic, Bratřejova, Jasené, Bílovice, Březolupy, Uherského Brodu, Bojkovic, početnou skupinu ze Vsetína a Liptáku a také vás domáci farníky z Blatnice a Blatničky. Tato místa jsou nesmazatelně zapsána do mého života. Každé místo jiné, ale možná právě tím krásné. Nemohu opomenout na léta dospívání a studijní léta. Vítám zde spolužáky i spolupracovníky. Vrcholem dnešního setkání je mše svatá. Není nic krásnějšího a většího, pojďme ji prožít s otevřenám srdcem. Ještě jednou vás všechny vítám.“ Z PROMLUVY BISKUPA Na jeho slova v promluvě navázal hlavní celebrant mše svaté Mons. Antonín Basler, který upozornil především na důležitost děkování Bohu za vše, co nám dává, jak je Ježíšovo srdce citlivé na vděčnost. Dále připomněl slova sv. Terezie z Lisieux, že když Pánu za něco poděkujeme, je dojatý a spěchá nám dát deset dalších milostí. „Při různých kulatých životních jubileí je na místě děkovat dárci všech darů. Za dar života, dar víry, křest a všechny další svátosti. Na jedné i druhé rovině však kromě Boha, od něhož všechno dobré pochází, vidíme i řadu svých bližních, dobrodinců, skrze které nám Bůh některé dary posílá. Ať jsou to členové nejbližší rodiny, nebo naši přátelé či představení. Je na místě projevit vděčnost i za ně, a pokud už jsou na věčnosti, tak skrze modlitbu. V této chvíli máme ale na mysli vděčnost především vůči Pánu Bohu. Všechno dobré, co máme, máme od něho. Počínaje darem života, zdraví, rodiny a v neposlední řadě to, že smíme tady u nás ještě žít v míru. Nikdy nebudeme dost vděční za dar víry, přátelství s Bohem, za dar povolání, nesmírný dar Boží lásky, za to, že se Syn Boží pro nás stal člověkem, že z lásky k nám vzal nesmírné utrpení a zemřel za nás na kříži. Za to, že svým vzkříšením otevřel bránu k věčnému životu pro všechny, kdo jej milují. Mše svatá se nazývá eucharistie, což řecky znamená díkůvzdání. Mše svatá je tedy tím nejkrásnějším způsobem, jak děkovat Bohu. Právě toto nám může zprostředkovat pouze kněz. Stejně tak pouze kněz může druhému říci: „Jsou ti odpuštěni všechny tvé hříchy. Proto jsme tak vděčni za samotného otce Jindřicha, za osmáct let jeho kněžské služby a přejeme mu pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch, kterým slouží, ještě mnoho dalších let. Kéž by Pán dal, aby mnoho mladých mužů toto pochopilo a pro věčnou spásu dalších bylo ochotno zříci se i takové velké hodnoty jako je manželství, pokud ve svém srdci uslyší toto Boží pozvání a volání,“ řekl v promluvě mimo jiné biskup. STŘÍPKY ZE ŽIVOTA OSLAVENCE Po mši svaté si vzal slovo oslavenec a řekl: „Rodiče nejdříve nesouhlasili s mým rozhodnutím pro kněžství. Čas ale vše uzdraví, a tak jsem jim mohl v roce 2011 požehnat k padesáti letům manželství a o pět let později i k pětapadesáti letům manželství. Bylo to úžasné, syn, kněz, žehnal lásce svých rodičů. Něco nepopsatelného. Dnes má maminka devadesát let a tatínek zemřel v roce 2017. Dnes na ně myslím a modlím se za ně. Chci však poděkovat také všem, kteří mě na cestě ke kněžství doprovázeli. Představeným kněžského semináře, rektor, vicerektort, také samozřejmě chci vzpomenout na ty, na které se většinou zapomíná. Jeden kněz mi to vytkl, že málo děkujeme vyučujícím na teologické fakultě. Bez teologického vzdělání bychom nemohli být vysvěceni, i když pro nás někdy byla teologická fakulta takovou malou křížovou cestou s mnoha pády, přece jenom jsme se mohli dozvědět mnoho o Bohu i sami o sobě. Během kněžského působení jsem se poznal s řadou kněžských osobností a vzorů. Jmenovitě bych rád vzpomněl otce Cyrila Vrbíka, Antonína Kryla, Jana Krista, Václava Divíška a Josefa Pelce. Díky za ně! Chci také poděkovat všem, kdo dnešní slavnost připravovali – šéfkuchaři Gustovi a řezníku Radkovi. Díky všem, kdo zajišťovali prostor oslavy, stany, podium… Díky všem, kdo pomáhali se vším potřebným. Všechno je zde dnes pro vás. Na závěr ještě tři důležité věci. Na začátku listopadu se připravuje pouť do Svaté země, jak jste byli všichni informováni při pozváni na tuto oslavu. Nebojte se přihlásit. Pokud by nastala nebezpečná situace, pouť přeložíme na příští rok. Cestování agentura by nepořádala pouť, při které by bylo nutné podstoupit nějaké riziko. Ti, kteří jsou z Vizovic, si vzpomenou, že už jsem dvakrát dostal dar na tuto pouť. (smích celého kostela) Vždy to skončilo na důležitých farních výdajích. Tentokrát už to bude opravdu pouť do Svaté země. Vzpomínám si, když mně říkali, že neví, jestli vybrali dost, ale máte to aspoň na cestu tam. Já jsem tehdy řekl, že si příště budu přát cestu kolem světa, odkud není cesta zpět. Někteří se ptají, proč dělám tuto oslavu v sobotu devátého srpna, kde je v Blatnici večer akce Blatnické búdy pod hvězdami. Někteří vinaři to nesou těžce, ale narodil jsem se v sobotu devátého srpna 1975. Bůh tomu tak chtěl, abychom slavili narozeniny na den přesně opět v sobotu devátého srpna 2025. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. A poslední – kdo je na těch fotkách na pozvánce? (smích celého kostela) Sestra? Ne, jsem to já… Maminka si přála jako poslední dítě holčičku. Celkem nás bylo sedm dětí. Tři kluci, Karel, Petr, Mirek, potom sestra Anna, Josef, Pavel a já. Možná je takové logické vysvětlení, že nejstarší bratr Karel se jmenuje po tatínkovi a nejmladší měla být po mamince Jindřiška. (smích a potlesk kostela). Nějak se to ale zvrtlo, tak je nejmladší Jindřich a až do základní školy jsem byl trochu jako Jindřiška. Můžeme tedy dnes slavit a děkovat. Díky za to, že jste přijali pozváni a přijeli. Na prvním místě ale děkuji otci biskupovi Antonínovi.“
