O dnešní Děkovné pouti s arcibiskupem Josefem Nuzíkem by se dalo říct, že to bylo setkání od srdce k mnoha srdcím. Všem žehnal, podával lidem ruce, ptal se, jak se jmenují, odkud na Antonínek připutovali a pro každého měl dobré slovo. Jedné holčičce pochválil krásné šaty, dalšímu chlapci jméno, které mu vybrali rodiče, zajímal se, jak dlouho je jedna paní na vozíčku a povzbudil ty, kdo mají nemocné dítě. Zvlášť neúnavně potom žehnal všem dětem. A to vše doopravdy s hluboce lidským přístupem bez jakékoliv sebeprezentace sebe sama. A lidem po byť krátkém setkání s arcibiskupem Nuzíkem zůstal po jeho odchodu úsměv na tváři. Jakoby svým přístupem druhým předával radost. Mezi poutníky jsem potom zaslechla slova uznání: „To je náš člověk!“
Částečný přepis promluvy olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíká při Děkovné pouti na Svatém Antonínku:
OVLIVŇUJE NÁS SVĚT „Aniž si to uvědomujeme, žijeme ve světě, který nás velmi ovlivňuje. Je to vidět na účesech, šatech, způsobu stravování. Pokud by to ale u toho skončilo, bylo by to hodně málo. Jako pokřtění věřící máme mít v srdci otevřenost pro to, aby nás ovlivňoval Bůh, Panna Maria a svatí, protože oni nás mohou ovlivnit více než tento svět.
NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?
PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!
ENCYKLIKA LAUDATO SI Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.
ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT? A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů…Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.
VYBERME SI Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“
NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.
SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“
Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“
Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“
Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.
Po zveřejnění sedm let staré vzpomínky, kdy jsem vedla rozhovor v červenci roku 2017 rozhovor (celý rozhovor jezde ) s tehdejším čerstvým novoknězem P. Klimentem Tomášem Mikulkou, jsem se nechala na Facebooku vyhecovat především kamarádem kapucínským knězem P. Cyrilem Komosným, abych s tímto zajímavým mladým mužem udělala rozhovor po sedmi letech. Slovo dalo slovo a já dnes ráno vyrazila na Březovou (okres Uherské Hradiště), kde dominikánský kněz P. Mikulka právě končil čtrnáctidenní duchovní obnovu, kterou tam vedl pro mladé lidi z celé republiky. To jsem přitom ještě včera ráno vůbec netušila, že tento rozhovor budu dělat. Vlastně jsme se domluvili až večer a já v noci musela sednout k počítači a dát dohromady otázky.
VZPOMÍNÁNÍ NA BŘEZOVOU Když jsem dnes frčela přes Strání do Březové, vzpomínala jsem na to, kdy jsem do této vesničky kousek od slovenských hranic vlastně jela poprvé. Bylo to někdy okolo roku 2010. Jela jsem sem tehdy dělat reportáž do základní školy, která poskytuje na dálku individuální vzdělání dětem z celé naší země. Někteří přitom žijí třeba v Polsku, ale také Americe a jiných koutech světa. Mluvila jsem tehdy s ředitelem školy Ludvíkem Zimčíkem, který přišel s tímto geniálním nápadem vzdělávání na dálku. Dnes na škole funguje už i lyceum s možností složení maturity bez pravidelné školní docházky. Jednou jsem v Březové fotila také fašank a jednou tam jela do rodiny, která využívala hospicové péče Domácího hospice Antonínek. Z tohoto setkání vzniklo pro mne krásné přátelství s vnučkou, která babičce ve spolupráci s domácím hospicem pomáhala v posledních týdnech a dnech při odchodu na věčnost. V Březové jsem si také letos udělala zastávku při mém putování na Velký Lopeník. Fotky a text z toho výletu je zde.
ROZHOVOR PO SEDMI LETECH V dnešním ránu byla ale hlavním cílem mého putování fara, která v Březové stojí hned vedle kostela sv. Cyrila a Metoděje. Když jsem přijela na parkoviště u kostela, právě končila mše sv., kterou sloužil P. Kliment Mikulka. Neztráceli jsme čas, sedli ve farní kuchyni a začali si povídat, co všechno se za těch sedm let v životě dominikánského kněze odehrálo. A doopravdy toho není málo. Jakmile bude zpracovaný rozhovor, tak ho tady zveřejním. Zatím tedy alespoň pár portrétů o sedm let staršího bratra Klimenta a několik pohledů na krajinu na pomezí Moravy a Slovenska, kde svět zatím zůstal normální.
Připutovala ke mně moc smutná zpráva, že na věčnost odešel vynikající varhaník a hudební skladatel Zdeněk Pololáník. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem se s tímto naprosto výjimečným mužem mohla před čtyřmi lety setkat v jeho domečku v Ostrovačicích, kde žil s manželkou Jarmilou. Bylo to jedno z těch setkání, na které člověk asi nikdy nezapomene. Proč? Protože jsem se mohla setkat a povídat si s naprosto výjimečným mužem. Rozhovor byl zveřejněný v Katolickém týdeníku 20. 10. 2020 v čísle 43 při příležitosti jeho 85. narozenin. Nesmírně si toho vážím… Oba manželé Pololáníkovi byli velmi milí a vstřícní. Původně mně přitom rozhovor vůbec dát nechtěl. Na setkání kývnul pod podmínkou, že nebudu klást otázky, na které už mnohokrát odpovídal do jiných médií.
Rozloučení v rodinném kruhu bude s mistrem v sobotu 17. 8. v 10.30 v chrámu sv. Václava a sv. Jana Křtitele v Ostrovačicích na Brněnsku. Pontifikální zádušní mši sv. pro širší veřejnost bude sloužit brněnský biskup Pavel Konzbul v katedrále na Petrově 21. 9. v 11.00.
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
V sobotu jsem se brzy ráno vydala do brněnské Starez arény na Vodově ulici v Brně za reportáží pro Katolický týdeník.Byla tam třídenní duchovní obnova, jejímž hlavním hostem byla letos šedesátiletá Mary Healy, profesorka biblistiky v kněžském semináři v Detroitu. Teologii studovala na několika univerzitách v USA, doktorát z biblické teologie získala v roce 2000 na Gregoriáně v Římě. Dlouhé roky předsedala ICCRS (nyní CHARIS – mezinárodní služba Charismatické obnovy), je autorkou několika knih a také misionářkou s velkými dary Ducha Svatého. Jistě není bez zajímavosti, že jako misionářka působila také v Rusku.
VZPOMÍNÁNÍ NA KONFERENCE PŘED 20 LETY První dojem po příjezdu na místo jsem měla jako z dob bezmála před čtvrtstoletím, kdy jsem začínala jezdit na Katolické charismatické konference. Poprvé jsem se jí zúčastnila v Třebíči, jednou v Ostravě a několikrát v Českých Budějovicích a poté také v Brně, kde je dodnes, ale já už tam poslední roky nejezdím. V těch prehistorických dobách nás bylo tisíc a poté počty účastníků rok od roku rostly. No a této víkendové duchovní obnovy v Brně se nyní o víkendu zúčastnilo okolo dvou tisíc lidí nejen z Moravy a Čech, ale také ze Slovenska. Pořádající tým Nadačního fondu CREDO úzce spolupracoval s Godzone ze Slovenska. V tomto směru jsem si zase připadala, jak kdyby se ocitla v bývalém Československu a bylo pro mne moc milé, že jsem slyšela slovenštinu nejen mezi účastníky, ale také z úst kapel a přednášejících i kněží. Můj dojem? Bylo to prostě vynikající! Dlouhé roky jsem nic lepšího nezažila. Vedle skvělých kazatelů se při chválách střídaly i vynikající kapely, které na mne byly sice trošku hlučnější, ale celkově to bylo super. A měla jsem velkou radost, kolik tam bylo mladých lidí s živým zájmem o Boha. Na programu byly přednášky, zpovědi, přímluvné modlitby, chvály, workshopy i mše svaté.
Níže zveřejňuji pár myšlenek, které v sobotním programu zazněly z úst Mary Healy.Hned v úvodu první přednášky zaostřila na knihu Genesis, stvoření světa, muže a ženy i důležitost života ve společenství: „Bůh řekl: „Není dobré být pro člověka, aby byl sám.“ To znamená, že jsme stvořeni pro vztah. Žádné lidské stvoření nebylo stvořeno, aby bylo samo. Nemůže se nám dobře dařit bez vztahů. Potřebujeme jeden druhého. První člověk byl ale sám! Uspal Adama a vzal jedno z jeho žeber a z něj učinil ženu a přivedl ji k muži a on promluvil: „Konečně! Kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat žena, protože byla stvořena z muže. V angličně man – woman. On byl tak nadšený! Objevil nejhlubší smysl svého bytí, což bylo milovat a být milován. Být ve vztahu lásky. Jakmile ji spatřil, zjistil, že jeho smyslem bytí je nabídnout se jako dar této ženě. Viděl, že byla úplně stejná jako on. Byla schopna přijmout jeho dar, že se mu odevzdává a ona se mohla dát jako dar jemu. Byli schopni mít spolu tento vztah lásky, mohli vidět smysl i tím, jak Bůh stvořil jejich těla. Když se podívali na svá těla – na mužské a ženské tělo, zjistili, že byli stvořeni pro spojení pro spojení v manželství, a když to Adam viděl, byl naplněn radostí. Vidíme tady hlubokou pravdu o lidských bytostech a stvoření Božího obrazu. Proč jsou stvořeni k obrazu Božímu jako muž a žena? Ve spojení muže a ženy jsou Božím obrazem. To je nejhlubší možná forma spojení. Spojení manžela a manželky je velmi hluboce zakotveno v manželství. Je to v jejich tělech. Objetí v manželství je znamení naprostého daru jeden druhému. Muž, který se dává ženě a žena, která se dává muži. Dar, který je na mnoha úrovních – emociální, psychologický, duchovní i fyzický. Je to mocné povolání, které Bůh vložil do nás lidí. Co s těmi, kteří nejsou povoláni do manželství? Já sama nejsem vdaná, jsem zasvěcená Pánu, což ale znamená, že jsem vdaná s jedním židovským stolařem z Nazaretu. Ti, kteří z vás jsou povoláni k celibátu pro Boží království, jsou vlastně povoláni do manželství, které je ale duchovní. Kněz je ženatý s církví, církev je nevěsta Kristova. Mnoho může být samotných, ale i tito tak jako všichni z nás jsme povoláni k tomu, abychom byli darem pro druhé ve všech našich vztazích. Příkladem podobnosti Bohu v tomto světě je rodina. Vidíme, jak je důležitá rodina ve vztahu k tomu, co bylo řečeno. To je pravda o tom, kdo od počátku jsme. Pokud se nepřítel bude snažit zničit lidské plémě, bude napadat rodinu, manželství, muže a ženu stvořené k Boží podobě. Nepřítel bude napadat lidské bytosti v nejhlubší části jejich identity. V tom, že byli stvořeni v Boží obraz.“
V další přednášce Mary Healy mluvila o evangelizaci:
MÍTBOŽÍ SRDCE PRO ZTRACENÉ „Získejme Boží srdce pro ztracené. Nemluvíme často o ztracených, ale měli bychom. Kdo jsou ztracení? Lidé, kteří nejsou s Bohem. Ti, kteří ho neznají. Ježíš řekl: „Široká je brána a snadná cesta, která vede do záhuby a mnozí kráčí touto cestou. A Boží srdce pro ně krvácí. Pán má s nimi obrovský soucit. On nás prosí: „Budeš mít, prosím, podíl na mém srdci pro ty ztracené?“ Existuje úzké propojení mezi přijímáním Boží moci a přijímáním jeho soucitu. Pokud nemáme srdce Boží pro ztracené, můžeme se modlit za spoustu věcí, možná máte takovou zkušenost, že se modlíte, modlíte a nevidíme příliš velké ovoce těchto modliteb, protože naše srdce není propojené s Božím srdcem. Proto máme prosit: „Pane, dej mi své srdce pro ty ztracené. Je jedna velmi mocná modlitba, ale je nebezpečná: Bože, ať je mé srdce zlomené tím, co láme srdce tvé.“ Je to nebezpečná modlitba, protože jestli se jí budeme upřímně modlit, začneme cítit Boží soucit a to bolí. Budeme cítit jeho soucit se ztracenými. K lidem, kteří jsou kolem nás a jsou zraněni, duchovní sirotci. Žijeme ve světě plném duchovních sirotků, lidí, kteří nevědí, kdo jsou, odkud jdou a kam, o čem je vlastně život a co znamená skutečná láska, a jak ji najít. A tak hledají na špatném místě a Boží srdce pro ně pláče. A my jsme někdy lhostejní. Jsme pozváni vstoupit do něčeho nového. Ta krása, svoboda, rados a to, že jsme synové a dcery Boží – naplnění jeho Svatým Duchem. Každý z nás na této zemi má přinášet přítomnost Boží, vůni Kristovu celému světu. Každý z nás tady má plnit svou roli v Božím plánu, která je jedinečná a nenahraditelná. Pán nás posílá do míst temnoty, zlomenosti, zmatku. Posílá tebe, abys přinášel světlo Kristovo, moc Ducha Svatého, vůni Kristovu. Pán říká: „Řekl jsi mně ano! Uvědomujete si, co jste řekli? Protože teď začíná dobrodružství a bude to úžasné. A nebude to asi tak, jak bychom očekávali, ale Pán bude s vámi. Teď bych chtěla mluvit o tom, jak můžeme být tomuto povolání věrni, abychom byli vyslanci krále Ježíše. Jsme vyslanci krále, máme přinášet přítomnost tohoto krále na místa, kde jsme. Máme předat slova našeho krále, jeho poselství. Ne nějaké jiné poselství. Svět by byl radši, kdybychom předávali jiné poselství. Svět po nás chce, abychom schvalovali určitě věci a neschvalovali jiné, ale my jsme povoláni k věrnosti poselství svému králi. A když mluvíme to, co nám předal náš král, jeho evangelium, jeho pravdu, dá nám moc, abychom to mohli opravdu předávat. A to nejen slovy, ale také skrze znamení, zázraky, uzdravení a proroctví. Bratři a sestry, jsme povolání, abychom kráčeli v pomazání našeho krále a v moci Ducha Svatého. Chcete to? Ano? Aleluja!„
Jedna část sobotního odpoledne byla věnována odpovědím na otázky mezi nimi zaznělo:
Jak postupovat, pokud se při modlitbě za uzdravení objeví démonická manifestace? „Je to proto, že nepřítel chce obrátit pozornost od Ježíše. On chce vyvolat strach a chaos. Nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je nevěnovat nepříteli pozornost a místo toho věnovat pozornost člověku, za kterého se modlíme. Podívat se mu do očí, nemluvit s démonem, ale s tím člověkem – Božím dítětem. Když nám věnuje tento člověk pozornost, pokusíme se zjistit, jaká je jeho bolest, zranění, které otevřelo dveře pro vliv zlého ducha a modlíme se za uzdravení tohoto zranění. Vnitřní uzdravení je něco velmi krásného a křehkého. Co se týká vnitřního uzdravení, potřebujeme dobrý trénink a průpravu. Nejlepší průprava, kterou znám jekniha Neala Losano. Když se projeví démonické projevy v drsné podobně, nejsme schopni získat pozornost člověka, za kterého se modlíme a on je mimo kontrolu, potom potřebujeme pomoc, ale ani tak se nebojte. Ježíš nám neříkal nikdy, že bychom se měli ďábla bát! Máme mít jen bázeň Boží – bázeň z lásky, protože on je svatý a my ho milujeme.
Jak chápat Ježíšova slova „Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ Máme na sebe vzít i svou nemoc? „To je velmi důležitá otázka. Ježíš nám řekl, že pokud chceme být jeho učedníky, máme na sebe vzít svůj kříž a následovat ho. Kříž může být i nemoc. Bůh může udělat ale něco dobrého i z čehokoliv zlého pro ty, kdo ho milují a důvěřují mu. On je schopen udělat něco dobrého z čehokoliv. I skrze naši nemoc nás může očistit, může růst naše pokora, soucit, může nás to otevřít pro jeho milost. Může nás to vést k modlitbě za druhé. Moje nemoc může být také zdrojem milosti pro druhé. To všechno je pravda, ale někdy děláme určitou chybu, když si myslíme, že za uzdravení bychom se modlit neměli. A to je chyba. Ježíš nikdy neřekl, abychom se nemodlili za uzdravení. Můžeme v lásce přijmout kříž a zároveň se modlit za uzdravení. Nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pán má mnoho způsobů, jakým nám dává své kříže a nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pamatujme, když prosíme, že Bůh má jen dvě odpovědi: „Ano, buď uzdraven.“ A druhá: „Budeš uzdraven později.“ Není nikdo, koho by nechtěl uzdravit – dnes, zítra anebo při vzkříšení poslední den. On je náš uzdravitel a jeho bolí, láme mu srdce, když o to neprosíme. Nabízí se ale otázka, proč někteří lidé nejsou uzdraveni a jiní ano. Nevíme, proč tomu tak je. Pán ve své nekonečné moudrosti a nekonečné lásce vidí i věci, které my vidět nemůžeme, vidí celý obraz. My nejsme schopni odpovědět na otázku, proč někdo nebyl uzdravený. Co můžeme udělat? Nevzdávat se a prosit dál, protože Ježíš nikdy neřekl, když neuvidíš výsledek své modlitby, přestaň se modlit. Řekl naopak: „Pros dál!“ Jako ta vdova, která nepřestávala tlouct na dveře soudce až nakonec vstal a dal ji, co chce. Někdy se musíme ptát Pána: „Pane, modlím se tak, jak ty chceš? Mám se modlit nějak jinak? Je něco jiného, oč bychom měli prosit? Pane, prosím, aby moje modlitba byla ve spojení s tvým královstvím.“ A když nasloucháme, Duch Svatý nám ukáže jiný způsob, jak se máme modlit.
V 19. kapitole Matoušova evangelia – 12. verši se píše, že jsou lidé, kteří nejsou od narození manželství schopni. Mohl Ježíš myslet skupinu LGBT? „Jsem ráda, že mohu na toto odpovědět. Musím říct jasně, že se v dnešní době snaží spousta lidí přepsat Boží slovo. Přizpůsobit Boží slovo současné kultuře. Místo, aby dovolili, aby Bůh, který nás stvořil, sám za sebe promluvil. Bůh, který nás miluje a vždy touží po tom, co je pro nás dobré, co nás učiní šťastnými. Bůh vytvořil manželství i to, jak jsou stvořena naše těla pro jednoho muže a ženu, aby bylo plodné a životodárné. Co tedy ten biblický úryvek? V původním textu je: „Někteří se narodili jako eunuchové. Mluví tam o tělesných defektech. Mluví také o tom, že někteří lidé mají něco takového, protože jim to způsobili lidé. Nemluví o přitažlivosti lidmi stejného pohlaví, ale i kdybychom jeho slova aplikovali na přitažlivost lidí stejného pohlaví, byl by to těžký kříž. Platí pro ně stejně jako pro člověka, který je tělesně eunuch, že jsou povolaní k čistotě. Jsou voláni k tomu, aby prožívali svou sexualitu tak, jak to pro nás Bůh připravil. To znamená, že sexuální spojení je určeno pouze pro muže a ženu v manželství. Lidé, kteří vnímají přitažlivost k osobám stejného pohlaví, jejich touha je nasměrována nesprávně a děje se to díky pádu našich prvních prarodičů. Všichni máme určitý nepořádek, co se týká toho, po čem toužíme. Všichni občas prožíváme touhy, které nejsou dobré a správné. Odpověď není, že se máme své touze poddat, ale odpověď je, že se máme obrátit k Pánu a dovolit mu, aby nás očistil, uzdravoval, a když je to těžké, prosíme Ducha Svatého, aby nám pomohl a on nám dá svou sílu. On volá každého z nás, abychom žili život svatosti. Ať už máme v sobě touhu po osobách stejného pohlaví anebo jakoukoliv jinou touhu, která není v pořádku a v souladu s Božím plánem. To nás vede k tomu, abychom Bohu důvěřovali. Nikoliv k tomu, abychom dělali to, o čem nám Pán říká, že to dělat nemáme. K homosexuálním aktivitám Bůh říká: „To nedělejte, není to pro vás dobré, nepovede vás to k životu.“ Ježíšovo povolání není vždy snadné, ale je vždy dobré. A vždy nás vede k životu.“
Může se stát, že by někdo dar uzdravování vůbec neměl? Řekla bych, že ne, protože základem modlitby za uzdravení, důvod, proč se za uzdravení modlíme, není ten, že nám Ježíš dal dar uzdravení. Já jsem si neřekla: „Myslím, že mám dar uzdravení, tak se budu za uzdravení modlit! Modlíme se za uzdravení, protože Ježíš řekl: „Běžte a hlásejte Boží království, uzdravujte nemocné, běžte a hlásejte evangelium! A tato znamení budou doprovázet ty, kteří věří – budou vkládat ruce na nemocné a ti budou uzdraveni. Je to Ježíšův příkaz. Toto přikázání dal všem svým učedníkům! Takže se můžeme všichni modlit za uzdravení a očekávat, že Bůh bude uzdravovat. Je to podobné jako s přirozenými dary. Děláte chyby, učíte se z nich, ale trénujete dál a postupně tato schopnost roste. Někteří lidé mají úžasné obdarování k tomu, aby například hráli fotbal a někteří lidé mají velký dar uzdravování, ale znamená to, že nikdo jiný se za uzdravení nemůže modlit a vidět uzdravování? Jako kdyby nikdo jiný nemohl hrát fotbal. Každý může hrát a každý se může modlit.„
Na závěr sobotního dne před modlitebním večerem, při kterém došlo k mnoha fyzickým uzdravením, o nichž účastníci svědčili, Mary Healy řekla: „Jsem zcela fascinována, co Bůh koná v České republice a na Slovensku. Aktivity Creda v České republice a Godzonu na Slovensku jsou úžasné! Ti lidé dali svůj život Bohu. Modlete se za ně. V Americe něco podobného nemáme.“
Laický misionář Václav Čáp nabízí v druhém pololetí tohoto roku 2024 duchovní obnovy a semináře. Duchovní obnova Tajemství Boha – Trojice bude 13. – 15. 9. ve Vranově u Brna, 18. – 20. 10 se v Koclířově uskuteční seminář pod názvem Zjevení sv. Jana – Apokalypsa III, a od 1. do 3. 11. misionář na Svatém Hostýnku zaostří na Duchovní boj. Pokud se někdo z jakéhokoliv důvodu nemůže nikam fyzicky sám vydat, může se zúčastnit v září až prosinci on-line semináře s názvem Znamení doby. Přihlášky a další informace na webu : www.kontemplativniseminare.cz
Rozhovor s teologem, překladatelem a misionářem Václavem Čápem, který jsem s ním vedla v dubnu roku 2020:
Podle misionáře Václava Čápa jsou komunikační prostředky morem na vnitřní soustředěnost a ticho Vystudoval lékařské přístroje na Vysokém učení technickém v Brně, teologii Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, pobýval v trapistickém klášteře v USA a ve Francii, byl dobrovolníkem mezi lidmi na ulici v New Yorku i vlekařem v horách. Dnes je Václav Čáp ze Zlína misionářem, překladatelem známých kazatelů z různých částí světa, pořádá vlastní semináře a občas pobývá v poustevně. I jeho plánované aktivity zasáhla jako blesk z nebe pandemie covid-19.
V letech 1983 až 1988 jste vystudoval radiologii na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste si zvolil právě tento obor, když jste se mu nakonec téměř nevěnoval? Byla doba totality, kdy jsem nemohl studovat to, co jsem skutečně chtěl. Kdybych se tehdy mohl svobodně rozhodnout, určitě bych nestudoval technický obor, protože jsem založený spíše humanitně. Zvažoval jsem, jestli nepůjdu na studium psychologie v Brně. Bohužel v té době dělali na těchto oborech pravidelné lustrace. Pokud by zjistili mé rodinné a sociální postavení, nemohl bych po určitě době stejně ve studiu pokračovat. Pocházel jsem totiž z věřící rodiny a byl jsem v této oblasti různě zapojený. Technické obory nebyly pod tak přísným dohledem státní bezpečnosti. Jakmile někdo udělal dobře zkoušky, byl přijat. Dostal jsem se tam a zpětně v tom vidím Boží prozřetelnost. Při ústním pohovoru jsem hned v úvodu řekl, že nejsem členem Svazu mládeže, takže mně poděkovali a tím skončil můj pohovor na vysokou školu. Byl jsem vnitřně přesvědčený, že se na školu nedostanu. Po čtrnácti dnech jsem ale dostal odpověď, že jsem byl přijat.
Je pravda, že jste se chtěl stát knězem? Už za komunismu jsem chtěl jít do semináře v Litoměřicích, ale tenkrát bylo předem jasné, že všichni nebudou přijati. O teologické studium byl totiž velký zájem. Radil jsem se s lidmi, kteří nás duchovně vedli, jestli studovat oficiálně v Litoměřicích, nebo být zapojený do podzemního studia teologie. V souvislosti s tím se jevilo lepší jít na VUT, protože během studia byla větší příležitost studovat tajně teologii. Na základě toho jsem se nakonec rozhodl do semináře nepřihlásit a začal jsem teologii studovat tajně.
Jak studium probíhalo? Scházeli jsme se po různých bytech a na různých místech země. S tímto studiem jsem začal až ke konci vysoké školy. Nebyl jsem do toho tak intenzivně zapojený. Jezdil jsem na víkendové semináře, kde jsme studovali teologii a filozofii. Zastihl jsem konec před revolucí.
Po revoluci jste nastoupil do semináře? Je to tak. Po revoluci bylo zbytečné studovat tajně, protože se celý systém i struktura rozpadly a zanikly. Přípravný ročník byl v Litoměřicích a otevřely se teologické fakulty v Litoměřicích, Praze a Olomouci. Po necelém roce praxe v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně jsem v roce 1990 opustil svůj vystudovaný obor v tamním oddělení nukleární medicíny a nastoupil jsem do semináře na Teologickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Studia jsem dokončil až v roce 1998.
Proč tak pozdě? Měl jsem tříleté přerušení studia. Po dokončení čtvrtého ročníku jsem prostřednictvím programu Víra v akci odjel do Ameriky. Tam jsem byl zapojený do misijního evangelizačního programu. Původně jsem chtěl pobýt v Americe pouze rok. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem tam zůstal tři roky. Dva roky jsem byl zapojen do evangelizačního programu. První rok v New Jersey a druhý v Columbus Ohio. Třetí rok jsem byl v kontemplativním klášteře trapistů v Coloradu.
Slyšela jsem, že jste působil i v New Yorku mezi lidmi na ulici. Je to pravda? Tam jsme jezdívali v rámci evangelizačního programu, kde jsem byl v týmu, který se staral o mladé středoškoláky a vytvářel jim program jak během školy, tak ve volném čase. Během programů jsme měli různé víkendové aktivity. O prázdninách jsme jezdili na tábory a též sociální programy, kdy jsme příležitostně vzali kluky a jeli s nimi na Manhattan a do Central parku, kde jsme nabízeli sociální pomoc bezdomovcům. Rozdávali jsme jim jídlo a hygienické potřeby.
Uměl jste dobře anglicky, když jste do Ameriky odcházel? Nebo bylo jedním z důvodů, proč jste tam šel, abyste se angličtinu dobře naučil?
Byl to také jeden z důvodů. Na střední škole jsme se sice angličtinu učili, ale výuka byla zaměřená především na technickou angličtinu. Na katolické fakultě jsme se také učili anglicky, ale zaměření bylo zase na teologii. Naše učitelka vedla výuku v angličtině a já jsem tomu nerozuměl, což mne motivovalo, abych odjel do anglicky mluvícího prostředí, protože nejsem typ člověka, který se rychle učí jazyky. Chtěl jsem se proto naučit alespoň jeden jazyk pořádně. Věděl jsem, že k tomu potřebuji být v anglicky mluvícím prostředí, abych se ho dostatečně dobře naučil a mohl ho aktivně používat.
Nelákalo vás v Americe zůstat? Byla to doba, kdy tam z naší země odcházelo hodně mladých lidí za prací a nakonec v Americe zakotvili. Lákalo i nelákalo. Musel bych mít velmi silný důvod, proč bych v zahraničí zůstal. Nejdříve jsem tam chtěl jet jen na zkušenost a naučit se jazyk. Situace se změnila třetí rok, kdy jsem pobýval v trapistickém klášteře. Pobyt mne velmi silně oslovil, uvědomil jsem si, že jsem kontemplativní typ člověka. Chtěl jsem tam skutečně zůstat. Věděl jsem ale, že se musím vrátit domů, dokončit teologická studia a poté se vrátit.
Po ukončení studia bylo nakonec všechno jinak? Ocitl jsem se trochu ve vzduchoprázdnu a příliš nevěděl, co dělat. Některé moje představy vzaly za své, jiné byly iluzorní. Ty jsem si musel očistit. Ještě jsem se pokusil vrátit do Ameriky k trapistům, ale tamní opat a komunita s tím nesouhlasili. Nějakou dobu jsem byl v Americe a soukromě tam studoval psychologii. Potom jsem byl asi půl roku ve Francii.
Proč právě ve Francii? Byl jsem tam u trapistů. Opět jsem rozlišoval, jestli tam nemám zůstat, jestli je to moje povolání. Nějakou dobu jsem pak bydlel v Brně a dělal příležitostnou práci, ale dalo by se spíše říct, že jsem tak trochu lítal ode zdi ke zdi.
Jeden čas jste psal ikony a byl vlekařem… Ikony jsem nepsal, ale vyráběl jsem je pomocí tisků starodávných ikon. Dělal jsem je ze záliby, ale také, abych si vydělal na živobytí. Vlekařem jsem byl dvě zimní sezony, protože můj přítel z vojny vlastnil lyžařské středisko a tuto příležitostnou práci mi nabídl.
Podle vašeho vyprávění jste nebyl zdatný na učení jazyků a najednou aniž byste to předem plánoval, jste se stal překladatelem. Co vás k tomu přivedlo?. V letech 2004 a 2005 jsem pracoval v lyžařském středisku v Beskydech. Na konci sezony mi v dubnu roku 2005 zavolali organizátoři seminářů a duchovních cvičení v Koclířově, že hledají tlumočníka. To byl první krok, který mně zcela změnil život.
Jedna věc je umět anglicky a druhá věc je tlumočit. Bylo to těžké? Do té doby jste nikdy netlumočil? Do té doby jsem vůbec netlumočil a dodnes nemám ani žádné zkoušky k tlumočení z angličtiny.
Proč jste do toho tedy šel? Kývl jsem na nabídku z čistě praktických důvodů. Motivovalo mne, že jsem za tlumočení dostával zaplaceno a měl tak z čeho žít. Mohl jsem prostě přežít. Myslím, že mou obrovskou výhodou bylo, že jsem znal teologii, filozofii, spiritualitu, Bibli a uměl jsem trochu pasivně řečtinu, hebrejštinu a latinu. To byl obrovský vklad, který mně dal odvahu vstoupit do oblasti, kterou jsem do té doby neznal. Moje povaha je trochu dobrodružná, s určitým prvkem rizika, takže mám odvahu vstoupit i do oblastí, které nejsou až tak jisté.
Proměnila se za patnáct let vaše služba? Během několikaletého procesu jsem se učil, jak mám překládat. Věděl jsem, že si musím vyprosit dar tlumočení. Zpočátku jsem překládal pouze duchovní cvičení a semináře pátera Eliase Velly z Malty. Pravidelně jsem za ním před každým seminářem šel s tím, aby mi vyprosil charisma tlumočení. Neustále jsem ho tak otravoval tři až pět let. Modlil se za mě a já vím, že po dvou či třech letech jsem charisma tlumočení dostal. Věděl jsem, že se musím neustále vzdělávat, a tak jsem četl literaturu zaměřenou na témata, o kterých jsem věděl, že je budu tlumočit, abych se dokázal orientovat i teoreticky. Postupem času jsem si nalezl vlastní způsob tlumočení.
Změnil se za ty roky, co překládáte jeho semináře, váš pohled na otce Eliase Vellu? Zpočátku jsem měl vůči němu ostych, úctu, bázeň až strach. Vnímal jsem ho jako autoritu, světovou osobnost a šlo spíše o formální vztah. Později jsem ale zjistil, že tento muž je velmi lidský, otcovský, milosrdný, vnímal jsem ochranu, kterou mi poskytoval. Podporoval mě a povzbuzoval. Náš vztah se začal proměňovat na vztah syna a otce. Po zhruba šesti letech jsem s ním při jeho duchovních cvičeních a seminářích trávil zhruba tři měsíce ročně. Kromě překladatele jsem se stal také jeho manažerem pro Českou republiku. Za tu dobu jsem ho poznal jako člověka, který dokáže v každé situaci zachovat hluboký pokoj, má otcovský přístup a nesmírnou trpělivost. To si dokáže udržet, i když je velmi unavený a vyčerpaný, protože za ním znovu a znovu přichází neskutečně mnoho lidí, kteří od něj chtějí povzbuzení a modlitbu. On jim všem, i když to bylo pozdě v noci, vycházel vstříc. Byl jsem svědkem toho, jak rostl v těchto ctnostech. Je to pro mne obrovská škola a jsem nesmírně vděčný, že pro mne byl takovým starcem, jaké mají v Rusku. Předával mi nejen teoretické, ale i praktické věci, které není možné načíst z knih. Za to jsem nesmírně vděčný. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Neudělal jsem pro to nic. Na začátku jsem pouze řekl: „Ano, budu tlumočit.“ A motivem byly důvody ne zcela náboženské, potřeboval jsem se něčím živit.
Následovaly další osobnosti, kterým jste tlumočil. Můžete některé z nich jmenovat? Postupně jsem se mohl dostat do blízkosti dalších vzácných lidí, s nimiž jsem se poznal díky tlumočnické službě. Byli to například otec Pat Collins z Irska, několik biskupů z Indie, anglický misionář Jeff Scaldwell, manželé Robert a Vicki de Hoxarovi, papežský kazatel Raniero Cantalamessa, americká misionářka Mary Shaw nebo otec James Manjackal nebo otec Bill z Indie, který už zemřel.
Před Vánocemi vyšla kniha rozhovorů s názvem Otcem pro každého. Jde o příběh P. Eliase Velly z Malty. Nejste spisovatel ani novinář. Co vás vedlo k tomu pustit se do psaní knihy? Byla to lidská i Boží inspirace. Každoročně jsem trávil mnoho dní a týdnů s otcem Eliasem a uvědomoval jsem si, že málo mluví o sobě. Je tak pokorný, že mluví o Bohu, různých tématech, ale o sobě jen málo. Říkal jsem si, že je to škoda, protože jeho život je velmi bohatý a inspirující, a že by bylo dobré ho více odkrýt a představit lidem, kteří nemají možnost být s ním v bližším kontaktu. Přemýšlel jsem o tom, ale zpočátku jsem neuvažoval o knize. Je pravda, že nejsem spisovatel. Na rozdíl od otce Eliase, který je autorem asi třiceti knih a píše lehce, protože je to pro něj zábava, pro mne je psaní naprostým utrpením.
Nakonec jste se do toho ale pustil, jak k tomu došlo? Přišla taková inspirativní myšlenka, abych s ním napsal knihu rozhovorů. Našel jsem odvahu se ho na to napůl vážně a napůl v humoru zeptat. On mi stejným způsobem odpověděl. Ptal se jen, jestli na to budeme mít čas.
A čas se našel? Otec Elias v roce 2014, když sloužil v Tatranské Lomnici na Slovensku, z vyčerpání zkolaboval. Musel se potom pět týdnů léčit v Košicích v nemocnici a potom další dva týdny u košických karmelitánek. Tam se nám podařilo nahrát rozhovor, díky kterému vzešla kniha s názvem Otcem pro každého.
Jak dlouho jste na knize pracoval? Od roku 2014 do roku 2018. Potom jsem to vnitřně vzdal, protože jsem už neměl sílu a možná ani odvahu dát vše dohromady.
V knize jsou kromě rozhovoru s otcem samotným také rozhovory lidmi, kteří ho blízce poznali. Měl jste záměr, aby jeho povahu ještě dokreslili? S tímto nápadem přišel sám otec Elias. Kniha obsahuje zhruba dvacet rozhovorů s různými lidmi nejen z České republiky a ze Slovenska, ale také z Malty nebo Ameriky.
Setkala jsem se s názorem, že kniha je oslavnou ódou na otce Eliase. Co si o tom myslíte? Na někoho to tak může působit. Rozhodně jsem ho neměl v úmyslu glorifikovat, ale ukázat reálnou podobu otce Eliase. On je opravdu velkou osobností. Má velmi výrazné dobré charakteristiky, ale netouží být oslavován, ale naopak přiznává vlastní slabosti, selhání a boje. Čtenář tak může vidět, že není žádný anděl, ale je nesmírně lidský. Myslím si, že kniha plní účel představit ho v jeho výjimečnosti a zároveň i v jeho lidskosti.
Jak se za ty roky, co se znáte, otec Elias proměnil? V odevzdanosti, protože jak stárne, ubývá mu kvůli nemoci a utrpení sil. Skrze životní okolnosti odevzdává Bohu věci, které byl dříve zvyklý jako dynamický kněz zvládat bez problémů. V jeho slabosti i odevzdanosti Bůh velmi intenzivně působí.
Proměnila se i vaše služba? Nejdříve se tlumočnická činnost přehoupla především do organizování seminářů. Přestal jsem na ně dojíždět pasivně jako překladatel, ale začal se zapojovat do jejich organizace. Aktivně jsem vstoupil do zvaní určitých lidí a organizování seminářů. Díky spolupráci s otcem Eliasem jsem se dostal k vlastní přednáškové činnosti. Otec Elias s přibývajícím věkem nemohl tak intenzivně sloužit celé dny. Lékař, který ho léčil, mu doporučil, aby vždy po obědě delší dobu odpočíval. Jednou mne otec na Slovensku poprosil, abych ho zastoupil při odpolední přednášce. Tak jsem lidem začal přednášet. Zpočátku to byly jedna či dvě přednášky týdně.
Vím ale, že v posledních letech už organizujete sám několikadenní semináře. Zpočátku jsem měl ze samostatných seminářů strach. Bylo to nad mou představivost. První seminář jsem vedl v želivském klášteře. Byl jsem tehdy opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem pozván na oběd. Vyprávěli jsme si a on mně nabídl, abych v Želivi uspořádal víkendový seminář. Vydařil se a dnes už je pořádám v délce od jednoho do šesti dnů. Jsou určené laikům i zasvěceným osobám. Záleží na tom, kdo mne pozve.
Téměř bez jakékoliv reklamy se vám tato činnost hodně rychle rozběhla. Dalo by se říct, že šeptandou mezi lidmi. Odkud vám přicházejí pozvání? Z farností, řeholních komunit, Alfa kurzů, duchovních center i nejrůznějších společenství. Vzal jsem si příklad od otce Eliase, který mi jednou řekl, že během těch desítek let, co slouží lidem po celém světě, se sám nikdy nikam nepozval. Všude přijíždí na pozvání organizátorů. Tohoto doporučení se držím i já. Bůh sám otvírá dveře a koná.
Vím, že poslední roky žijete z Boží prozřetelnosti. Ne každý ví, oč vlastně jde. Můžete to vysvětlit? Nemám žádný plat ani přesně danou a dopředu naplánovanou činnost. Bůh sám otvírá dveře. Živnostenský list mám na volnou živnost, do které je zahrnuta výroba ikon, tlumočnická a přednášková činnost a audiozáznamy z přednášek. Nyní vyšla kniha. Na tyto finanční záležitosti mám poradkyni, která mi kontroluje účetnictví. Je pravda, že z lidského pohledu nemám žádnou jistotu pravidelného finančního příjmu. Žiji tak ale už patnáct let a Bůh se stará. Je pravda, že kvůli této nejistotě jsem z toho chtěl už několikrát vystoupit, ale Bůh mně vždy dal nějak najevo, že chce, abych v této službě zůstával. Stále mi otvírá další dveře a dává nové příležitosti. Mám dvě oblasti, kde mohu s jistotou říkat ano. A to oblast vyučování a přednášení.
Nestalo se vám během té doby, že byste neměl na nájem? V prvních letech jsem třeba neměl na jídlo. Bydlel jsem tehdy v jednom pronajatém domečku, který by někdo mohl označit spíš za chatrč. V zimě tam byly jen dva stupně a vlhko, po zdech tekla voda. Platil jsem za to ale minimální částku. Něco kolem tisíce korun. Rád jsem v té době přijal od přátel pozvání na oběd. Zpětně to vidím jako takovou Boží školu.
V posledních letech pravidelně odcházíte každý rok na nějaký čas do poustevny. Proč?
Je pro mě důležitá kontemplace s postojem naslouchání Bohu. Potřebuji to pro sebe osobně i pro službu druhým, na kterou se připravuji o samotě s Bohem. Bytostně vnímám, že pouze v tichu je možné zaslechnout Boží impulsy a inspiraci. Mým hlavním důvodem je, aby zasahoval Bůh. Dnes není v chaosu a zmatku čas na lidská řešení, ale je nutné otevírat se Božímu řešení. Bez naslouchání Bohu se Boží řešení nebudou realizovat, protože Boží hlas je tichý.
Ve Zlíně žijete v bytě sám. Někdo by mohl říct, proč utíkáte do samoty, když jste sám hodně často. Je rozdíl být sám v bytě ve městě a v poustevně někde v horách? Je v tom rozdíl a není v tom rozdíl. Záleží na disciplíně. V bytě mám z jednoho pokoje vytvořenou takovou modlitebnu, kde se modlím a naslouchám. Často odjíždím také do nedaleké kaple jednoho kláštera, kde si vyhradím čas, abych byl v tichu. Čas na samotu i naslouchání by možná stačil. Jednou až dvakrát za rok ale vnímám, že je potřeba vstoupit do hlubší samoty, kdy se oprostím i od prostředí, ve kterém běžně žiji a může mne lákat i jiná rozličná činnost. V poustevně je čas na samotu a intenzivnější modlitbu. Většinou tento pobyt spojuji s postem. Jezdím na šest až osm dnů do poustevny na Slovensko. Patří kapucínům a stojí v lesíku nedaleko kláštera. Nabízí se zde pobyt lidem, kteří chtějí prožít určitý čas tímto způsobem.
V této souvislosti jste se slovenskou psycholožkou Danielou Hrtúsovou začal pořádat kontemplativní semináře. Proč? Než jsme nabídli veřejnosti první kontemplativní seminář, tak jsme se dva roky modlili a rozlišovali, jestli do toho jít. Myšlenka vznikla ze dvou motivů. Z osobní potřeby, kdy jsme vnímali, že ve spěchu doby, rychlém způsobu života a hluku moderního světa potřebujeme čas na kontemplaci. Napadlo nás, že bychom mohli pozvat z Anglie našeho společného přítele, laického misionáře Derecka Williamse, protože jsme věděli, že má zkušenost s pořádáním kontemplativních seminářů. Odpověděl nám, že se ozve za rok. Tak jsme se rok modlili a poté nám řekl, že byl povolán k jiné činnosti a tomuto se již nevěnuje. Nevěděli jsme, co dál. Pak jsem po nějaké době začal jezdit do Žiliny, kde jsme společně tvořili model, jak by mohl seminář vypadat. První se uskutečnil v roce 2018.
Je o něj zájem? Na první seminář jsme pozvali své známé. Máme představu, že jednoho semináře se může zúčastnit maximálně třicet lidí. Následně nás překvapil zájem lidí. Semináře jsme už dělali čtyři. Letos jsou naplánované čtyři na Slovensku a tři v České republice.
Mohou se jich účastnit i nevěřící? Semináře jsou určené pro aktivní věřící křesťany. Podmínkou účasti je, aby už člověk měl nějakou zkušenost s Bohem a žil duchovním životem. Neměl by se tohoto semináře účastnit někdo, kdo je psychicky nemocný.
Můžete prozradit, co tam vlastně děláte? Jedná se o prodloužené víkendy od čtvrtka do neděle. Začínáme úvodní přednáškou, kdy vstoupíme do ticha. Míváme dvě přednášky denně. Jedna je ráno a druhá odpoledne. Po přednášce následuje praktická informace, jak prožívat ticho, jak se učit naslouchat, jak vnímat sám sebe i Boží přítomnost podle tradice katolické církve, pouštních otců a karmelitánských světců. Je velký prostor k naslouchání v tichu. Poradíme, jak na to, mohou jít do přírody nebo zůstat na pokoji či v kapli. Je zajímavé, že pokud se lidé ztiší, lépe pak vnímají i ty druhé. Večer míváme reflexi, kdy mohou zájemci říct, co prožívali během dne, jak se jim dařilo zvládat hodiny v tichu. Jejich sdělení je bez komentářů ostatních účastníků. Ti jen naslouchají. Účastníci se tak učí naslouchat druhým. Je úžasné, jak jsou lidé schopni otevřít své nitro a emotivní rovinu vztahu mezi nimi a Bohem, a jak si je Bůh vede. To je velmi cenné. Snídaně, oběd a večeře jsou formou švédských stolů. Každý si může v určeném časovém rozmezí přijít. Nic tam není na výkon s tím, že by se něco muselo. První den s tím někteří lidé trochu bojují. Pokud by někdo potřeboval, nabízíme s Danielou osobní rozhovor a modlitbu.
Máte nějakou podmínku, například, že nesmí používat počítače, mobily a další moderní komunikační technologie? Jasně. To je podmínkou, protože komunikační prostředky jsou morem na vnitřní soustředěnost a ticho.
Pandemie v podobě onemocnění covid-19 vám udělala zřejmě čáru přes rozpočet. Jak prožíváte současnou dobu? Ano, je pravda, že v současné době nemohu tlumočit, přednášet a organizovat různé semináře. Na druhé straně je pro mě ale tato situace velkou příležitostí.
K čemu? Jak více vstoupit především do vnitřního ticha a do usebrání, protože se najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku celý svět zpomalil. Tím se zpomalil i běh života pro většinu lidí, včetně mě samého. Pro ty, kdo umí pracovat se svým nitrem a nejsou zaměřeni jen na vnější aktivity, je takové zpomalení požehnáním, protože může vést k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem, nad hodnotami a prioritami, které žiji.
Myslíte, že v době před koronavirem to nebylo možné?
Negativní znamení doby – spěch a překotný způsob života – tento reflexivní pohled dovnitř nejen neumožňuje, ale přímo tomu brání. Zpočátku může být tato reflexe či určitá samota se svým nitrem náročná. Můžeme ji prožívat s určitým napětím a neklidem z neznáma nebo z toho, co se může vynořit z našeho nitra. Ale pokud se naučíme tyto vnitřní obsahy vnímat a zpracovávat, pak můžeme lidsky i duchovně růst a černá samota se tak mění na bílou samotu, do které se můžeme zamilovat, protože nám začne přinášet poznání sebe, své pravé identity a smyslu vlastního bytí.
Mnoho lidí má strach ze smrti, protože si uvědomují svou smrtelnost. Ano, pandemie mě, ať chci nebo nechci, staví před realitu možné smrti. Když jsem si tuto možnost uvědomil a připustil, zjistil jsem, že mě to vede k plnějšímu prožívání přítomnosti a k uspořádání věcí v životě. Ke snaze o „ekologii“ vlastního života, k využití času, který mám, protože vlastně nevím, jak dlouhý čas k životu ještě mám.
Vidíte ještě nějaká další pozitiva v tom, co nyní prožívá celý svět? Já osobně za další požehnání tohoto neplánovaného času považuji svůj skoro každodenní pobyt v přírodě, což je pro mne velký luxus. Vidět probouzející se jaro, stromy nasávající novou mízu, pupeny a tvořící se listy. Tyto malé zázraky mi pomáhají, abych bojoval s vlastní panikou, strachem z budoucnosti a zůstal zakotvený v naději, že za každé situace je život krásný a zároveň smysluplný. Přichází mi na mysl Viktor Frankl, který zpozoroval, že i v hrůze koncentračního tábora prožívali někteří lidé poslední děsivou část svého života naplno, svobodně a důstojně. Byli to lidé s hlubokým vnitřním životem, kteří dokázali nacházet smysl i v této absurdní situaci. A Frankl tak objevil důležitou životní pravdu o vůli ke smyslu. A později na této vůli ke smyslu života založil svou světoznámou terapii – logoterapii.
Mimořádný stav vám, stejně jako jiným lidem patřícím do skupiny tzv. OSVČ, svým způsobem změnil život. Naplánované akce jste nemohl zrealizovat a tím přišel o výdělek. Pandemie zatřásla mým životem, aby zjistila, co je pevné a co se netřese. Ano, udělala to velmi radikálně. Ale s tímto zatřesením mi zároveň dala mnoho věcí, které by nebyly a které bych si v běhu života neuvědomil. Přeji si, abych si tyto nečekané objevy uchoval i po skončení pandemie a vážil si jich více než ztrát, které mi tato situace přinesla.
Misionář Ing. Mgr. Václav Čáp se narodil 27. ledna 1964 ve Zlíně. V letech 1979 až 1983 vystudoval Střední průmyslovou školu Zlín. Poté v letech 1983–1988 vystudoval radiotechniku na VUT Brno. V letech 1990–1998 absolvoval magisterské studium teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
O svátku Panny Marie Karmelské jsem se vydala do karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří, kde byla včera Kněžská pouť. A bylo to úplně super, i když jsem byla večer po více než šesti hodinách za volantem „mrtvá“, rozhodně nelituji‘! Naopak jsem za tuto cestu a možnost setkání s více lidmi velmi vděčná. Mapy.cz mně ukazovaly, že tam pojedu 2 hodiny a 45 minut. Chtěla jsem se vyhnout dálnici D1, tak jsem z dálnice D2 od Břeclavi sjela v Hustopečích a poté pokračovala okolo Pohořelic a Moravských Budějovic do Dačic a Kostelního Vydří. Po trase byla opět nějaká objížďka, takže mně nakonec cesta zabrala zhruba tři hodiny. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jedu do těchto končit, nakonec jedu přes jiné vesničky, než když na trasu koukám v počítači. Naštěstí jsem ale byla na místě už po osmé hodině, takže jsem si v klidu užila ranní mši svatou, kterou sloužil karmelitánský kněz P. Václav Brož. Poté jsem vyrazila na rozhovory mezi laiky a hlavně kněze, kterým tato pouť patřila. Dvě fotky s texty by měly vyjít v Katolickém týdeníku. Moje cesta byla vlastně spontánním rozhodnutím, protože jsem měla včera volno. Na cestu jsem se vydala už po páté hodině ráno a o půl čtvrté odpoledne byla zase zpátky. Při cestě zpět jsem se zastavila za mamkou v Židlochovicích, abych jí předala vyvázané fotky z našeho nedávného výletu do Polska, takže se cesta ještě o nějakých 40 kilometrů protáhla. Jsem moc ráda, že jsem se do Kostelního Vydří vydala. Potkala jsem spoustu známých kněží, s nimiž byl čas si i trošku popovídat. Největší radost mně udělal biskup Pavel Konzbul, který mne ochotně zavedl do salonku k panu kardinálovi Czernému. Představil mne a zeptal se, jestli mohu mu položit pár otázek k textu pro Katolický týdeník. Pan kardinál, mimochodem rodák z Brna, souhlasil se setkáním po mši svaté, což se podařilo, takže z toho mám fakt radost. Zároveň mně slíbil, že mi dá celé své kázání, které tady zveřejňuji. Životopis pana kardinála najdete zde. Potěšilo mne, že byl pan kardinál ochotný, abych si vyfotila jeho pektorál – náprsní kříž, jehož autorem je italský umělec Domenico Pellegrino. K výrobě použil pozůstatky lodi, na které pluli migranti přes Středozemní moře na italský ostrov Lampedusa. Věnoval mně také obrázek, který nechal vytisknout v upomínku na své kardinálské jmenování. Jmenu je se Útěk do Egypta a je na něm vyobrazena Svatá Rodina – Panna Marie, Josef a Ježíš, když prchali před Herodovým pronásledováním do ciziny. Autorkou obrázku je babička kardinála Czernyho Anna Löw Hayek, amatérská umělkyně. Spolu s manželem a dvěma syny byli římskokatolického vyznání, ale kvůli svým židovským předkům byli transportováni do koncentračního tábora. Manžel a dva synové zemřeli v Terezína, babička Anna zemřela několik týdnů po ukončení války v Osvětimi. Velké poděkování patří také ThLic. Mgr. Tomáši Roulemu, který mně ochotně při setkání překládal a poté poslal mailem i promluvu pana kardinála. P. Tomáš Roule je spirituálem a podílí se tak na formaci budoucích kněží na papežské koleji Nepomucenum v Římě.
Kardinál Michael Czerny, S.J. laikům hned v úvodu své promluvy při mši svaté poděkoval za to, že podporují modlitbami své kněze. Ke kněžím mimo jiné uvedl:
TŘI OTÁZKY „Nastoluji tři otázky, které mají každému z nás napomoci, abychom s přímluvou Panny Marie Karmelské uvažovali o tom, co to znamená být katolickým knězem. Jak lidé poznají, že nás poslal Otec? Ptejme se, milí bratři, jak bychom mohli lépe přijmout do svých srdcí Ducha Svatého, který v nás volá Abba, Otče?“ Co je Boží vůli pro mne, kněze, aby mne Ježíš uznal za svého bratra?
CHÁPÁNÍ KNĚŽSTVÍ Papež František opakovaně používá výraz „duchovní zesvětštění“, když medituje o tom, co naopak neznamená být svěceným služebníkem podle Kristova srdce. Chce nás tím otevřít k chápání kněžství, které více sází na misijní působení, jak na úrovni osobní, tak na úrovni celé církve.
PŘIPOUTÁNÍ K HMOTNÝM VĚCEM Zesvětštění obyčejně znamená připoutání k hmotným věcem tohoto světa. Ale v Evangeliu Gaudium František píše: „Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním nábožnosti a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. Jde o velice subtilní hledání vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista. Zesvětštění je takové náboženské chování, které se sice jeví jako bezúhonné, ale skrývá se za ním křehká a vlažná víra.
KNĚŽÍ COBY ÚŘEDNÍCI Je velmi smutné, říká Svatý otec, když potkáte kněze, kteří jsou funkcionáři, kteří zapomněli, že jsou pastýři lidu a změnili se ve státní úředníky. Je velmi špatné, když ztrácíme kněžské cítění. Možná vyhledáváme kněžskou službu jako útočiště, v němž bychom se mohli schovat, nebo jako roli, která nám zajistí prestiž, místo abychom toužili být pastýři nestejným soucitným a milosrdným srdcem, jaké má Kristus. Zesvětštění útočí na duchovní schopnosti rozumu, vůle a srdce a pod jeho vlivem člověk přisvojuje sám sobě to, co náleží jedině Bohu. To už není chování Syna ale uzurpátora.
KOLEKTIVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Duchovní zesvětštění se netýká pouze jednotlivců, ale může to být duchovní patologie sdílená více osobami. Potom jedni křesťané vedou válku s jinými křesťany, kteří stojí v cestě jejich snaze o získání moci, prestiže, potěšení nebo ekonomického zabezpečení. Místo aby patřili k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, řadí se k té či oné skupině, která se cítí být jiná nebo výjimečná. Pokud k tomu dochází v presbyteriu, má to mnoho škodlivých důsledků, které podkopávají společenství a brání evangelizaci. Výsledkem je potom, že lidé těžko mohou vnímat, že by jim takové kněze posílal sám Bůh.
PROTILÁTKY NA DUCHOVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Abychom mohli čelit duchovním zesvětštění, je potřeba opustit připoutanost srdce vázaného na věci pomíjejíc a na osobní prospěch a vzít za svou logiku evangelia a obětavé oddanosti. Papež František nám především připomíná potřebu autentického a hlubokého života z víry, v němž pěstujeme důvěrný vztah s Kristem. Když se modlíme liturgii hodin, učíme se umění, jak se správně přimlouvat a jsme sjednoceni s církví, která působí jako prostředník. Je to úkon věrnosti a to nejen slibu, který jsme složili v den našeho svěcení. Pomáhá nám ujasnit si naši identitu tím, že poslání služby ve prospěch našich bratří a sester stavíme do středu našeho vztahu s Kristem. Přesně proto Ježíš říká: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka.“
BÝT SOUČÁSTÍ BOŽÍHO LIDU Modlitba nám pomáhá uchovat si vyrovnanou mysl a pokojné srdce. Jak říká papež František: „Mysl, která smýšlí správně, je mysl, která neztrácí čas klevetěním o druhých. Chrání svou pozornost a vychovává se k tomu, že bude v paměti vděčně uchovávat dar vlastního povolání, udržuje v rovnováze vášně a ruce učí pilnosti. Skutečnost, že se kněz cítí být součástí Božího lidu, soustředí jej na udržování přátelství s Pánem, jež prožívá prostřednictvím svých bratří a sester. Jestliže milujeme Boha v druhých lidech, osvobozuje nás to od smutku individualismu a od riskování života beze smyslu, bez lásky a bez naděje. Tato přináležitost k lidu nás chrání od rizika, že bychom se odpoutali od reality a připadali si všemohoucí.“
PEČOVAT O SVÉ LIDSTVÍ Kněz, který pečuje o své vlastní lidství, umožňuje Božímu lidu, aby pochopil, že jej k němu poslal Hospodin zástupů, jak prorokoval Zachariáš: „Potřebujeme kněze, kteří budou plně lidskými, kteří si dokážou jak hrát s dětmi, tak pohladit staré lidi, kteří budou schopni dobrých vztahů. Je zapotřebí kněží vyzrálých ve způsobu, jakým čelí výzvám kněžské služby. A to vše proto, aby se lidu Božímu dostalo útěch evangelia prostřednictvím jejich lidství, jež je proměněno Ježíšovým Duchem.“
PŘÍMÝ KONTAKT S CHUDÝMI A konečně jsou to chudí, kteří nám ukazují, jak co nejkratší cestou potkat Ježíše. Právě v přímém kontaktu s nimi se učíme umění, které klade do středu našeho zájmu toho druhého. Tím, že plníme vůle jeho nebeského Otce, stáváme se Ježíšovými bratry. Ale nejen to. Stáváme se samotným Ježíšem vůči těm, jež církev svěřuje do naší pastorační služby. A tím se všem dostává přijet za syny.
PROSBA K PANNĚ MARII KARMELSKÉ Prosme Pannu Marii Karmelskou a Matku všech kněží jejího Syna o tyto dvě milosti: Aby mně, přijatého za syny a za dědice Boží lid poznával jako poslaného od Boha, a aby mě Ježíš v mé kněžské službě přijímal za bratra. Přeji vám, abyste měli radost z toho, že následujete Ježíše a sloužíte jeho lidu. Amen!“
Kdo se nedostal na Kněžskou pouť, může se do Kostelního Vydří vydat ještě o víkendu, kdy se uskuteční tzv. Velká pouť. V sobotu 20. 7. bude v 19.00 mše sv. s P. Serafimem Smejkalem, O.Carm. a poté adorace v kostele do 24.00. V neděli 21. 7. budou na programu hned čtyři mše sv. – v 7.00 s P. Janem Vianneyem Hanáčkem, O.Carm., 8.00 s P. Antonínem Příkaským, O.Carm., 9.30 s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. a v 11.00 s P. Václavem Brožem, O.Carm.. Ve 14.30 letošní pouť k Panně Marii Karmelské zakončí svátostné požehnání a rozloučení s poutníky. No, a kdo to letos nestihne, bude muset zase rok čekat, tak neváhejte a vyražte na Vysočinu! Pro mne je cesta do Kostelního Vydří vždy velké dobrodružství, protože na Vysočině navzdory zapnuté navigaci obyčejně bloudím a nakonec se ke klášteru dostanu úplně přes jiné vesničky než jsem původně myslela, že pojedu. Rozhodně stojí ale zato tam jet! Všem přeji krásné léto a jen dobrá setkání s milými lidmi
Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.
PROGRAM PRO DĚTI Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo. Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče. Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.
NOVÁ KNIHA O STOJANOVU Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.
MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!
Dvě dopolední přednášky P. Vojtěcha Kodeta a mše svatá, kterou za oltářem sloužilo deset kněží, ukončily letošní duchovní obnovu s P. Kodetem. Na Antonínek přijelo tolik kněží, protože je první úterý v měsíci, kdy zde v kapli sloužívají kněží tzv. kněžskou kruciátu. P. Zdeněk Stodůlka na závěr připomněl, že za letošní duchovní obnovu všichni účastníci poděkovali Bohu při závěrečné mši svaté. Poté poděkoval celému obětavému týmu dobrovolníků. Spolu s poděkováním dostal P. Kodet také tričko s novým logem Duše Slovácka. Stejné potom převzal také coby pomyslnou štafetu P. František Král, který bude v Blatnici pod Svatým Antonínkem od srpna novým farářem. P. Zdeněk Stodůlka po jednadvaceti letech služby odchází do Olomouce. Zde bude biskupským vikářem pro evangelizaci se zodpovědností za pastorační centra pro rodiny a laické aktivity, katechezi a zvěstování evangelia a zároveň jako moderátor společenství donátorů. „Otec Vojtěch souhlasí s tím, že by se na Antonínku mohla v roce 2025 opět uskutečnit duchovní obnova od 28. června do 1. července,“ oznámil potěšující zprávu P. Zdeněk Stodůlka za velkého aplausu všech přítomných.
Do předříkávání růžence se dnes ráno s babičkou zapojil i malý Kubík.
Ve dvou dopoledních přednáškách z úst karmelitánského kněze P. Vojtěch Kodeta mimo jiné zaznělo: „Ve chvíli, kdy jsme pomazáni Duchem Svatým, nás Pán Bůh posílá do světa stejně, jako poslal své učedníky. Abychom všude, kde jsou lidé, přinesli světlo, které jsme dostali a máme ho v sobě. Abychom byli solí země, světlem světa, kvasem Božího království. To samozřejmě nejde bez Ducha Svatého a toho, že jsme úplně vydáni Pánu, aby si nás mohl používat. Nemůžeme v tomto světě obstát vlastní silou. To je absurdní, ale my máme v sobě toho, který je silnější než ten, který je ve světě. A to sebevědomí, že je ve mně Bůh, musíme prostě mít, a proto se nemusíme bát. Máme-li proměňovat tento svět, musíme být ochotni moc Ducha Svatého do něho vnášet a to nejen do církevního prostředí. Každý z nás je poslán i k těm, kteří Boha ještě neznají. Samozřejmě tehdy, když už v sobě plnost Boha mám. Pokud by začal alkoholik evangelizovat v hospodě a není od toho ještě osvobozený, tak to samozřejmě nemůže skončit dobře.
Pokud nejsme těmi, skrze něž působí Duch Svatý, tak je to znamením toho, že máme nějaký vlastní nevyřešený problém, anebo jsme Ducha Svatého uvěznili, schovali jsme si ho až ho budeme potřebovat my. To není dobře! Všechno, co od Boha dostáváme, je i pro druhé. Od jídla, hmotných věcí, majetku, času, schopností až po dary Ducha Svatého a vše ostatní – nic nemůžeme vlastnit. My jsme těmi, kteří nedali nic a přitom mají všechno, protože jsme svůj život dali Bohu a on se o nás stará. Když nám něco dá, tak nejen proto, abychom je užívali jen pro sebe, ale i pro ty, které máme kolem sebe. To je úplně normální rozměr života Ježíšova učedníka.
DUCH SVATÝ PŘEBÝVÁ V SRDCI Pan Ježíš nám přislíbil, že nám dá Ducha Svatého, který v nás bude navždy. Duch Svatý je osoba, která přebývá ve vašem srdci. Jeho vnitřní působení v nás se projevuje především ovocem Ducha Svatého – láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Podle toho poznáte, že máte v sobě Ducha Svatého. Jsou to vlastně takové vlastnosti Boží. Tím vším vynikal Ježíš. Protože Duch je vaším životem, proto také podle Ducha jednejte.
Je ale důležité, abychom se nezaměřovali na dary, ale dárce, protože když se dáte do služby, tak ve službě poznáte, čím vás Pán Bůh obdaroval. Charismata jsou slovo moudrost, slovo poznání, víra k přijetí mocných činů, dar uzdravování, zázračné skutky, proroctví, rozlišování duchů, rozlišnost a výklad jazyků. Všechny dary jsou dány, abychom mohli užitečně sloužit druhým. Nejdříve nás Duch Svatý pomaže, abychom vůbec chtěli sloužit, potom nám dá do srdce soucitnou lásku Ježíšovu, která i jeho hnala k těm potřebným a nevědomým a potom se Duch Svatý může projevit.
Nejmenší společenství služby je manželství. Většina křesťanských manželství ale bojuje s tím, aby si zůstali věrni, vše zvládli, vychovali děti… Pán Bůh ale počítá s tím, že budou sloužit i lidem, kteří jsou v církvi i mimo církev. Když vás Duch Svatý naplní, tak budete postupně v sobě cítit touhu, že vás k tomu Pán vede. Je důležité, abychom naplnili poslání, které nám Pán Bůh svěřil.
MODLITBA CHVAL Chtěl bych vás povzbudit k modlitbě chval a uctívání. Modlitba chval vyrůstá ze srdce. Je to postoj srdce, který se vyjadřuje ústy a gesty. Proč je modlitba chval tak důležitá? Protože je nezištná! O nic neprosíme, chválíme Boha a uctíváme, že je takový, jaký je. Celou svou pozornost zaměříme na něj a on nás vnitřně posiluje. Když prožijete takový večer chval, tak jste jak po duchovní koupeli. Nehledě na to, ze které mají strach všichni démoni.
POMAZÁNÍ DUCHEM SVATÝM Nebraňte se jakémukoliv působení Ducha Svatého! Prosme, aby nás Pán znovu a znovu pomazával Duchem a stále se znovu obnovujme. Nelze žít život bez tohoto pomazání. Můžeme se uchodit na bohoslužby, ale jestli tam není naše srdce, nevydáváme se Bohu a netoužíme po tom, aby v nás působil Duch Svatý, tak jsme si vytvořili vlastní náboženství bez pomazání Duchem Svatým a to samozřejmě Božímu nepříteli absolutně nevadí. Ten nás v tom bude jenom povzbuzovat.
SLUŽBA DRUHÝM Služba Duchu Svatému vyžaduje celého člověka, náš čas, síly, má se dělat jen to, co po nás chce Bůh. Požaduje to pokoru srdce, tichost a milosrdenství. Bez toho vůbec sloužit nemůžeme. A je důležité, abychom to vůbec chtěli, abychom měli odvahu se učit sloužit.My jsme povoláni žít tak, jako žil Ježíš. Je-li naším Pánem, se pozná podle naší ochoty nechat se vést Duchem Svatým v životě i ve službě. Službu můžeme konat jen v lásce, která není z nás. V lásce agapé. Bůh nás k této lásce uschopňuje. Boží soucit se dá získat jedině v důvěrném vztahu s Ježíšem. Jsme povoláni milovat Boha celým srdcem. Je to největší a první přikázání. Bez lásky je všechno k ničemu. Láska začíná tím, že odpovíme na lásku Boží, že uvěříme v lásku Boží, že se necháme Bohem milovat, nezpochybňujeme jeho lásku, protože potom budeme schopni milovat druhé. Všechny ty potřebné, které nám postaví do cesty. Všichni se musíme učit soucitu, slitování, pochopení, milosrdenství. My jsme se narodili jako sobci. Ježíš nás vede, jakým způsobem máme žit v tomto světě, jakým způsobem můžeme pomoct druhým a to je jediná cesta zřeknutí se sebe pro Ježíše.
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet začal na Svatém Antonínku třetí den duchovní obnovy Duše Slovácka přednáškou zaměřenou na společenství a bratrství ve víře.V promluvě mimo jiné zaznělo:
„Mnoho lidí se sice hlásí k víře, ale nejsou-li charakterními, dělají Pánu víc škody jak užitku. Pán povolával na základě vnitřního poznání, které měl. Byl zcela svobodný na tom, co říkali lidé. O to více byl ale poslušný Otci. Pro nás je důležité vědět, že se společenství učedníků netvořilo na základě nějakých vzájemných sympatií ani společných zájmů. Nebylo to tedy ani spolek zahrádkářů, houbařů a dalších spolků, jak kdosi nazval společenství církve.
NEMŮŽEME BÝT SÓLISTÉ Křesťanství nelze žít jako sólista. Někdy, když člověk prožije různá zranění, říká si, že by mu bylo lépe, kdyby byl poustevníkem. Tak sice můžete uvažovat, ale pokud nemáte povolání k poustevníku, tak to brzy vzdáte. My se musíme ptát, k čemu nás Pán zve. A je normální, že nás vede ke sdílení života s bratry a sestrami. Bratry a sestry si nevolíme. Jsou nám dáni, což je svým způsobem jednodušší, protože to není na nás, koho si vybereme, ale na druhé straně to je o dost složitější, protože musím přijmout toho, koho mi Pán dá.Jsme povolání tvořit jedno tělo, jehož je on hlava. Základem je to, že nás Pán povolal, my jsme mu dali svůj život a přijali jsme k tomu také pomazání Duchem Svatým. Církev tedy není lidský spolek. Vzájemné vztahy, které máme žít, mají být určovány Bohem, Božím slovem pod vedením Ducha.
NEJDE JEN O DOBROU PARTU Jsme tedy povoláni nejen k tomu, abychom vytvořili dobrou partu, ale abychom na základě poslušnosti Božímu slovu, vedeni Duchem Svatým společně šířili Boží království. Co utváří společenství věřících? Jak se projevuje, jak máme žít bratrské a sesterské vztahy? Co to znamená, když nás apoštolové povzbuzují, abychom žili v bratrské lásce? První křesťané žili po Letnicích úžasným způsobem. Máme to ve druhé a čtvrté kapitole Skutků. Byli jedné mysli, jednoho srdce, nikdo z nich neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala velká milost. Byli jedné mysli a jednoho srdce. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli vše společné, každý den pobývali svorně v chrámu, lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu věrní. Člověku se až zasteskne, že by to tak chtěl žít. My jsme ale povoláni to takto žít! První křesťané nebyli žádní super lidé.
MILOSRDENSTVÍ K DRUHÝM Je důležité nehrát dvojí hru. Když patřím Bohu, tak patřím Bohu a je potřeba podle toho žít svůj život. Když má Pán Bůh milosrdenství se mnou, tak ho mám mít i já s těmi, které povolal se mnou do stejného společenství.Je třeba si uvědomit, že mít bratra a sestru ve víře, je obrovská milost. Mít lidi, se kterými sdílíme radost z Boha, z Božího slova, chválíme Boha, sdílíme se, je taková milost, ale vyžaduje to také odpověď z naší strany. Každé vztahy se dají kvalitně vydržet jenom tehdy, když do nich člověk opravdu investuje.
DUCHOVNÍ BRATRSTVÍ Duchovní bratrství je vztah mezi těmi, kteří se obrátili, uvěřili a byli pomazáni Duchem Svatým. Je to důležité si uvědomit, protože žijeme v době, kdy se začíná mluvit o bratrství v tom nejširším slova smyslu. Bratrství dáno pokrevním způsobem nebo duchovní pouto, které vychází z toho, co s námi vykonal Bůh. Když mu odevzdáme svůj život, máme podíl na jeho bratrství. Božími bratry a dětmi se stávám tím, že jsme se narodili z Boha, že jsme přijali Ježíše, věříme v Jeho jméno. Základem pro vztah bratrství je naše obrácení, víra, naplnění Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je třeba říct, že mnozí se za bratry považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Dnes si mnozí říkají bratři a sestry i v mnohých spolcích nebo politických stranách. My musíme ale vědět, že pro ně to slovo má jiný obsah než pro nás, protože Pán Bůh má představu o bratrství velmi vysokou. Být bratrem pro Ježíše znamená konat vůli nebeského Otce. Nemůžeme dělat jen to, co se nám zdá pro nás vhodné. „Kdo plní vůli nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra,“ říká Ježíš. Když zvítězí ve společenství lidské názory nad tím, co říká Bůh, tak se to společenství dříve nebo později rozpadne nebo rezignuje na to, že žije skutečně Božím životem, stane se z toho klub, ve kterém se ti lidé domluví na tom, jestli si dají kafe nebo čaj, chlebíčky a skleničku vína, a jestli se k tomu pomodlí desátek růžence nebo trochu přímluvné modlitby. To ale není to, co Ježíš zamýšlel! To jsou bratři podle těla a může nám s nimi být dokonce dobře, ale nejsme schopni s nimi sdílet vnitřní život, protože oni svůj život nevydali Pánu. Když pro někoho Boží slovo neznamená ani to, co denní tisk, těžko s nimi budete vytvářet společenství Ducha, protože jejich život není utvářen tím, co říká Bůh.
BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ Mnozí křesťané ačkoliv se ke Kristu hlásí, žijí bratrství podle těla. Duší opravdového bratrského společenství je Duch Svatý sám. Je to Duch jednoty a pravdy. To je možné skrze společenství s Duchem Svatým, který nás sjednocuje s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Bez toho to nedáme dohromady. Před Bohem musíme rozlišovat, do kterých vztahů máme investovat, které máme budovat, udržovat, nebo které máme nechat ležet. Jsme povoláni rozlišovat intenzitu našich vztahů z Božího hlediska. Do kterých vztahů máme nejvíce investovat? Podle učení Písma do vztahů s Bohem, potom do vztahu k rodině a dále do vztahu duchovní rodiny. Někdy se stane, že se vztahy pokazí. Do vztahů s bratrem, který odpadl žádná párty, žádný večírek, protože on má tendenci strhávat ostatní. To není ateista, se kterým jdete na večeři. To člověk, který bude strhávat vaši rodinu a přátele od Boha. Víte, kolik máme v našich kostelích tzv. falešných bratří, kteří se tváří jako věřící, ale potom přes týden žijí jako pohané? Co jako pohané, kdyby žili jako charakterní pohané, ale jsou to třeba muži, kteří jsou nevěrní svým ženám, jsou to muži, kteří investují do věcí mimo své rodiny. Jsou to lidé, kteří mají dvojí život. To je falešné bratrství. Prvně musí dát dohromady svůj charakter a potom může žít ze své víry. A Ježíš takto své učedníky důstojně vychovával. Je třeba přát druhým dobro. Žehnání je vyslovování dobrých Božích věcí druhému člověku. Přát dobro každému – své rodině i těm, které nám Pán Bůh svěřil. A důsledně, protože plnost požehnání patří těm, za které Ježíš zemřel, a kteří mu dali svůj život.“
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet třetí den Duše Slovácka zaostřil na společenství a bratrství ve víře
V druhé dopolední přednášce mimo jiné zaznělo: „Rodiče, kteří si myslí, že děti vychovají svými řečmi bez ohledu na to, jak se chovají, tak si podřezávají větev. Řeči vůči dětem jsou důležité, ale daleko důležitější je každodenní příklad. Děti nasávají a ví, jak se rodiče chovají k cizím lidem, jak reagují, když se jim něco nelíbí, jestli se začnou modlit nebo sakrovat, jestli umí odpouštět. Vidí, jak reagují rodiče, když jsou unavení a tím jim předávají hodnotový systém. NEŽÍT JEN PRO SEBE Dnes žijeme v době, kdy vám mnozí radí, abyste věnovali hlavně čas sobě. Když se člověk zhroutí, tak je to i rada dobrá, ale já bych si přál, aby se radilo tak, aby nedocházelo k životním zhroucením. Abychom dělali to, co dělat máme. Pro mne je paradox, když vidím, že táta, který by se měl věnovat svým dětem, tak si extrémně vybírá čas na uspokojování svých potřeb a koníčkům. Ten čas musí samozřejmě doplnit za něj, tak se potom diví, proč je manželka tak unavená. Může to být i obráceně. Důraz na to, abychom si užívali, je něčím naprosto nepřirozeným, protože jsme stvoření z lásky a pro lásku. Láska se dává a Bůh myslí i na to, abychom si odpočinuli, ale vše má svůj řád a svou stupnici hodnot. Když se to nenaučíme, budeme muset jednou dělat pokání z mrtvých skutků, kdy jsme dělali věci, které jsme neměli dělat a právě proto jsme promarnili čas i síly. Ježíš od počátku upozorňoval své učedníky, že nebudou žít pro sebe.
HLUBOKÝ POKOJ Máme být průtočištěm lásky Boží, abychom z darů, které nám dává, dávali dál lidem kolem sebe, protože štěstí člověka začíná v situaci, kdy nežije pro sebe. Musí mít ale samozřejmě v srdci hluboký pokoj s Pánem a z toho, že dělá to, co dělá. Pokud nemáme v srdci pokoj, nejsme schopni se otevřít pro další Boží milosti. My jsme stvořeni pro to, abychom žili v pokoji se svým bojem. Chcete-li mít pokoj v srdci, musíte se úplně spojit s Pánem Ježíšem a otevřít se Duchu Svatému, protože to je Duch pokoje. Pokoj je ovoce působení Ducha Svatého.„
V RYTMU BOŽÍHO SRDCE Pán nás povolal k tomu, abychom žili a sloužili jako on. Je to jedna z velkých a nezasloužených milostí našeho života. Kdo se k tomu nechal vyzbrojit a povolat, tak ví, o čem mluvím. Po dni služby jste unaveni, ale máte radost, že Bůh jednal, dával svůj život, odpuštění, uzdravení a potěšil ty, kterým jste sloužili. Jenomže i tato služba má svá pravidla. Musí být konaná v poslušnosti Bohu a vedená Duchem Svatým v duchu milosrdenství. Vše, co konáme, musí mít tuto pečeť Božího srdce v rytmu modlitby, služby a také odpočinku. Pána se ptáme, co máme dělat, ale to nestačí. Potom je třeba si najít čas na to, že si s ním ještě promluvíme a slyšíme, co nám k tomu, co jsme udělali, řekne. Uvědomil jsem si, že svým způsobem nikdo nemá právo po mně chtít to, co po mně nechce Bůh. Mým úkolem je to poznat a těm lidem to laskavě říct.
ČASU NENÍ NAZBYT Čas hraje v našem životě velikou roli, protože ho máme naplňovat. Nejdůležitější je být poslušný Bohu a dělat v konkrétní chvíli, co dělat mám. To, co přináší našemu srdci pokoj, abychom věci dělali s pokojem, je právě vědomí, že to všechno chce Bůh. Času není nazbyt. Čas je krátký. Pan Ježíš odpočíval zásadně se svým Otcem v poutu nejbližšího vztahu. Spánek je jeden z nejdůležitějších odpočinků, které máme. To, že člověk si někdy ani spánku nedopřeje, tak to není řešení, protože najednou síly dojdou a nejde to. A je to zbytečné, protože ráno potřebujete vstát a mít síly na povinnosti, které máte a na to, co od vás chce Bůh.“
Na Antonínku se dnes večer při adoraci stal zázrak. Ne tedy takový, že by někomu například dorostla amputovaná noha nebo ruka, ale zázrak přece byl! Jaký? No musím začít popořádku! Když jsem se po dnešní poslední přednášce valila domů převléknout z šatů, které jsem měla na mši a šaty já moc nemusím, tak musely honem dolů… No a v té pauze jsem zavolala mamce, která mně hlásila, že na Brněnsku je bouřka jako blázen, a že to určitě přijde k nám. Když jsem mrknula z okna, tak mně bylo jasné, že pršet tady bude také. Valila jsem proto rychle zpět na Antonínek, abych si do auta schovala křesílko a chytnula si místečko v kostele. Půl hodiny před začátkem adorace byla obloha od Buchlovic úplně černá. Kamarádi z Hluku valili domů, že bude pršet. Já se schovala do kaple a čekala pěkně v suchu a teplíčku na déšť. Ten ale do 19 hodin nepřišel, a tak jsem mohla blatnického pana faráře Zdeňka Stodůlku vyfotit akorát, jak z kaple vynáší eucharistického Krista v monstranci do venkovního areálu. Šla jsem tedy také ven, když všichni byli venku včetně Pana Ježíše, tak co bych dělala sama v kapli, že? Adoraci vedl otec Vojtěch Kodet, modlil se, schola zpívala a nad hlavami nám letěly těžké černé mraky. No a já jsem už v hlavě pomalu psala textík, jak jsem dnes obdivovala důvěru kněží i ostatních věřících, že pršet začne až po adoraci, jak mnozí tvrdili předem. No tato předpověď se jim ale nepodařila, protože zhruba v polovině adorace začalo lít jako z konve, tak jsem se valila schovat rychle do kaple. Když jsem se ale u dveří otočila, tak jsem viděla, že se lidé nahrnuli pod střechu venkovního liturgického prostorou ke Kristu vystaveném a na oltáři a otec Vojtěch povzbuzoval další, aby šli, že je tam a tam ještě spousta místa, že se určitě vejdou další lidé. V tom okamžiku vedle mě stál otec Zdeněk u vrat kaple a řekl, že všichni se tam asi nevejdou. No ale mně najednou došlo, že chci být také tak blízko Pana Ježíše a valila deštěm k venkovnímu oltáři, kde se už tísnily desítky lidí. No a tak se při dnešní adoraci stal zázrak, že si nás prostřednictvím počasí Pan Ježíš přitáhl fyzicky hodně blízko k sobě. Tak blízko, že jsme to nikdo nečekali a ani netušili. No já, nevěřící Tomáš, už vůbec ne. A tak jsem byla svědkem zázraku, abych už konečně doopravdy věřila, že u Boha není nic nemožné… A bylo to moc pěkné, když jsme si najednou byli všichni i fyzicky tak blízko.
