Blog – Lenka Fojtíkova

21/09/202622/09/2026

Poznávání historie Chebu

Při zpáteční cestě z Františkových Lázní jsem se zastavila v Chebu, protože jsem slyšela, že tam mají nádherné starobylé domy na náměstí, které je městskou památkovou rezervací.
Skutečnost vysoce předčila mé očekávání. Zatímco v některých městech naší země mají krásná historická náměstí, v Chebu mají s nádhernými historickými domy i boční uličky. A ten jejich úžasný chrám svatého Mikuláše a svaté Anežky! Tam jsem ostatně zamířila hned poté, co jsem zaparkovala v jedné vzdálenější ulici, kde se neplatilo parkovné. Nakonec jsem ale zjistila, že v neděli se neplatí parkovné ani na hlavním náměstí v centru města. Tak jsem se aspoň prošla! Do kostela sv. Mikuláše jsem dorazila těsně před přijímáním. Na mši jsem byla o necelé dvě hodinky předem ve Františkových Lázních. Odsud jsem ale musela odejít před požehnáním, abych stihla odjet z parkoviště v čase, který jsem si předem zaplatila. No a požehnání jsem nakonec dostala v Chebu, tak to všechno zapadalo do sebe jako puzzle. Z kostela jsem si odnášela nádherný zážitek ze zpěvu varhanice? Nevím, šlo to slyšet shora a bylo to něco naprosto nádherného a povznášejícího. Fakt mimořádný zážitek. A těch aktivit, co tam teď mají v rámci svátku svatého Václava i následujícího svátku svatého Františka. Pro toho je dokonce vyhraněné představení v divadle. Hned bych šla, ale je to večer před mým návratem domů, takže nemohu, ale určitě to bude super. Bude to Mozartovo Requiem s průvodním slovem Františkova životopisce Tomáše z Celana.

NÁVŠTĚVA VĚŽE
Jak jsem po mši obcházela kostel a všechno si prohlížela, zjistila jsem, že je otevřená věž. Čekala jsem, že bude v budce sedět paní-pán – výběrčí vstupného, ale všechno bylo jinak! U vchodu byl turniket s upozorněním, aby návštěvníci mysleli na to, že se věž v 17.00 hod zamyká a do té doby ji opustili. Po vhození padesátikoruny se rozsvítilo zelené světýlko a já mohla začít stoupat po schodech až nahoru. Čekala jsem, že tam bude ochoz s pletivem, nebo nějaký sklem, ale zase jsem se spletla. Když jsem vystoupala úplně nahoru, co to šlo, byla tam okna po celém obvodu s upozorněním, aby je návštěvníci vždy pořádně zavřeli na petlice, co tam byly. Jak jednoduché a fungovalo to fakt super. V oknech bylo pletivo s velkými oky, takže šlo prostrčit objektiv a fotit. Díky tomu jsem nafotila město i z ptačí perspektivy.

POZNÁVÁNÍ HISTORIE
Následující procházka městem byla pohlazením po duši. Fakt nádherné centrum i přilehlé uličky. Měla jsem štěstí, že jsem se nachomýtla ke skupině, kterou provázela česky mluvící paní s překladem, a tak jsem se dozvěděla o Chebu spoustu zajímavého. Cheb vznikl jako klíčový pohraniční bod a jedno z nejbohatších středověkých měst, což se přímo odrazilo v jeho unikátním stavebním fondu. První písemná zmínka pochází z roku 1061, ale zásadní zlom nastal v roce 1167, kdy Chebsko získal císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů. V roce 1322 král Jan Lucemburský definitivně připojil Chebsko k České koruně jako samosprávné území. Cheb bohatl z obchodu a stal se mocným měšťanským centrem.

FENOMÉN ŠPALÍČEK
Nejslavnější symbol Chebu tzv. Špalíček je, komplex jedenácti domů na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Začal vznikat už ve 13. století. Původně šlo o dřevěné kramářské boudy a masné krámy, které si zde stavěli obchodníci. Jak prostor na náměstí ubýval, boudy se postupně přestavovaly na kamenné a hrázděné domy a rostly do výšky. Komplex je rozdělen úzkou uličkou Kramářská. Dominantou náměstí je ale také barokní radnice, která byla postavena v letech 1720-1729.

KOSTEL SV. MIKULÁŠE A SV. ALŽBĚTY
Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběžy na Kostelním náměstí je nejstarším existujícím kostelem a hlavní duchovní dominantou Chebu. Byl postavený v románském stylu coby trojlodní bazilika v letech 1220-1230. Bylo to v době prudkého rozvoje. Z této nejstarší fáze se dodnes fantasticky zachovala spodní čtyři spodlaží obou věží. Po ničivém požáru města v roce 1270 byl jako první goticky přestavěn presbytář (chór). V druhé polovině 15. století pak chebští měšťané přistoupili k velkolepé přestavbě hlavní lodi. Původní loď zbourali a nahradili ji obří, 50 metrů dlouhou a 30 metrů širokou pozdně gotickou halou s nádhernou síťovou klenbou, kterou dokončil mistr Jörg z Chebu. Boční lodě přitom oproti původním románským dvojnásobně rozšířili.

SMUTNÁ KAPITOLA
Nejsmutnější kapitola moderní historie kostela se odehrála v dubnu 1945. Během spojeneckého bombardování Chebu dostaly věže přímý zásah zápalnými bombami, vyhořely a jejich vysoké novogotické jehlany se zřítily. Kostel zůstal bez svých typických helmic dlouhých 63 let. Teprve v roce 2008 se díky obří veřejné sbírce podařilo na věže osadit 26metrů vysoké repliky historických helmic. Ty byly po instalaci požehnány velmi netradičně – pokropením vodou z hasičské plošiny. S výškou 67 metrů tak kostel opět získal svou původní majestátní siluetu.

SOUŽITÍ NĚMCŮ A ČECHŮ
Soužití Němců a Čechů bylo po staletí fascinujícím, ale také nesmírně komplikovaným příběhem. Cheb – německy Eger, měl totiž v rámci českých zemí zcela výjimečné postavení – po většinu své historie byl téměř čistě německým městem, které k českému státu sice patřilo, ale zachovávalo si obrovskou autonomii. Ačkoliv v oblasti původně žilo slovanské obyvatelstvo, od 12. století probíhala masivní německá kolonizace. Když král Jan Lucemburský v roce 1322 Chebsko definitivně připojil k Českému království, udělal to formou zástavy. Ve městě se mluvilo německy, mělo vlastní sněm, vlastní zákony a dokonce razilo své mince. Čeští králové do chodu města téměř nezasahovali. Národnostní vliv se propsal i do staveb. Zatímco vnitrozemská česká města stavěla domy s gotickými štíty otočenými do náměstí, v Chebu se stavělo po vzoru sousedního Bavorska a Franků – vznikaly zde typické hrázděné stavby s obřími krovy, které v tehdejším českém vnitrozemí neměly obdoby. Některé se dochovaly až dodnes.

ZLOM PŘED 108 LETY
Zásadní zlom nastal v roce 1918 se vznikem Československa. Místní Němci, kteří tvořili absolutní většinu, se odmítli stát součástí nového slovanského státu a pokusili se vyhlásit vlastní provincii Deutschböhmen. Pokus ale potlačila československá armáda. Do té doby žilo v Chebu Čechů naprosté minimum. Během 20. let sem však stát začal posílat české úředníky, železničáře, pošťáky, vojáky a četníky s rodinami. Například v roce 1927 žilo v Chebu necelých 25 000 Němců a zhruba 3 500 Čechů. Soužití bylo spíše chladné a komunity žily vedle sebe. Češi měli vlastní školy, spolky i Sokolovnu, Němci si drželi své tradice. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) a růstem vlivu Henleinovy Sudetoněmecké strany se situace radikálně vyostřila. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, byl Cheb připojen k nacistické Třetí říši a většina Čechů musela město narychlo opustit.

POVÁLEČNÉ ROKY
Konec druhé světové války znamenal pro identitu Chebu definitivní a drtivý řez. Na základě Postupimské dohody došlo v letech 1945–1946 k odsunu-vysídlení německých obyvatel. Během několika měsíců z Chebu zmizelo přes 30 000 původních obyvatel. Zůstaly po nich prázdné zařízené domy, obchody a staleté rodové majetky. Do prázdného Chebu začali proudit noví obyvatelé z českého vnitrozemí, slovenští reemigranti, ale také Romové či repatrianti. Tito lidé neměli k historickému městu žádný vztah. Trvalo desítky let, než se v Chebu vytvořila nová, stabilní komunita a lidé si k němu vybudovali skutečný domov.

DNEŠEK
Dnešní Cheb má přibližně 33 000 obyvatel. Původní německá menšina je už minimální, ale vztahy s Německem jsou paradoxně nejintenzivnější v historii. Tisíce Chebanů denně dojíždějí do Německa za prací, Němci naopak jezdí do Chebu nakupovat a za kulturou. Město úzce spolupracuje s bavorskými sousedy. Specifikem porevolučního Chebu je velmi silná a integrovaná vietnamská komunita (původně spojená s pohraničním obchodem a velkou tržnicí Svatý Kříž). Dnes v Chebu žije již druhá a třetí generace Vietnamců, kteří zde studují, úspěšně podnikají a jsou pevnou součástí města.

Tož tak… Pokud neznáme dějiny, nemůžeme pochopit současnost. Toto vnímám jako hodně dramatický osud a proměny Chebu…

20/09/202620/09/2026

Františkovy Lázně obrazem a s legendou

Dnes jsem zajela na krátkou prohlídku Františkových Lázní. Pěkné to tam mají! Spousta parků a historických lázeňských budov. No a samozřejmě slavnou sochu malého Františka.
Zajímalo mne, proč právě malého Františka a toto říká AI: Se sochou, která je hlavním symbolem Františkových Lázní se pojí novodobá legenda o plodnosti. Nahý chlapec sedící na kouli s rybou v rukou má symbolizovat léčivou sílu zdejších pramenů, které se historicky zaměřovaly především na léčbu gynekologických potíží a ženské sterility.
Sochu přitom vytvořil v roce 1924 místní sochař Adolf Mayerlpouze jako dekorativní plastiku pro lázeňský park.
Skutečný fenomén z ní udělal až po druhé světové válce místní lázeňský fotograf Otto Škarda. Všiml si, že se pacientky rády fotí u sochy. Z marketingových důvodů vymyslel legendu, takže takové prachsprosté PR to je 😀 Legenda praví, že každá lázeňská pacientka, která se dotkne palce levé nohy, případně levé nohy či ryby této sochy, do roka otěhotní. Díky tisícům doteků žen jsou tato místa na bronzové soše dokonale vyleštěná do zlata. Tož tak… Legenda… Já jsem u té sochy spíš myslela na svatého Františka. Na jeho přímluvu se totiž fakt dějí zázraky…

19/09/202619/09/2026

Nová křížová cesta v krajině Bílých Karpat nad Malou Vrbkou

Před pár týdny jsem se dozvěděla, že bude na Malanské hoře nad Malou Vrbkou nová křížová cesta s obrázky mého dlouholetého kamaráda, dalo by se říct renesančního člověka, Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. Hned jsem mu zatelefonovala s dotazem, jestli bych mu mohla položit několik otázek. Byl ochotný se setkat, a tak se mohou případní zájemci těšit na velký článek o této křížové cestě, který bude příští týden zveřejněný v Katolickém týdeníku.
Dnes tuto křížovou cestu požehnal farář z Velké nad Veličkou P. Josef Vysloužil. Nemohla jsem se této slávy zúčastnit, přestože bych tam moc ráda byla. Po velkých zdravotních peripetiích se léčím v Mariánských Lázních. Viděla jsem, ale na Facebooku, že přišlo mnoho lidí a byla to sláva převeliká. Pan starosta Malé Vrbky Igor Vavřík, z jehož iniciativy se nová cesta vybudovala a také se na Malanské hoře vztyčil nový kříž, protože ten původní se rozpadl, nechtěl, abych tuto informaci zveřejnila před samotným žehnáním, a tak jsem slib doržela. Křížovou cestu jsem si poctivě v rámci zdravotních vycházek prošla před odjezdem do lázní sama a je to krása převeliká… V době mého putování nebyl nový kříž ještě nainstalovaný… Zajděte si tam, stojí to zato! Když jde člověk sám, tak je to určitě mnohem silnější než, když ho někdo rozptyluje třeba i zbytečnými řečmi…

První zastavení je kousek za areálem bývalého zemědělského družstva.

Renesanční umělec František Pavlica ve svém ateliéru v Hroznové Lhotě se všemi obrázky zastavení křížové cesty, která je nyní už k vidění na Malanské hoře nad Malou Vrbkou.

19/09/202619/09/2026

Štěpnička na Mezinárodním folklorním festivalu v Mariánských Lázních

Západní Čechy mně připravuji den za dnem překvapení. Kromě toho, že jsou tady v Mariánských Lázních všichni zaměstnanci skvělí – recepční milí – milé, úžasné rehabilitační pracovnice na všech procedurách, milé servírky a skvělí kuchaři v hotelu Vltava luxusně vaří, tak je občas ještě nějaký bonus navíc.
Třeba krásné počasí. Když jsem dnes po procedurách valila na kolonádu za léčivou vodou, narazila jsem na průvod krojovaných, protože od včerejška je tady mezinárodní folklorní festival. A kdo není mezi účinkujícími? Štěpnička z Veselí nad Moravou!!! Tak jsme si do náruče padli s jedním z vedoucích – Alešem Popelkou, se kterým se znám už asi „sto let“, ale kotel let jsme se neviděli. O to bylo naše shledání radostnější. Až dnes! V Mariánských Lázních – bezmála pět set kilometrů od Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde bydlím. Nešlo to než hrábnout do brašny a vylovit foťák a začít cvakat jako za starých časů, kdy bylo Veselí nad Moravou mým novinářským revírem, a tak jsem tam samozřejmě psala o Štěpničce i manželech Vlastě a Jaroslavovi Smutných, kteří folklor ve Veselí nad Moravou rozjeli . Kdo ví, jestli by nějaký folklor ve Veselí byl, kdyby nebylo manželů Smutných.
A byla to dnes radost převeliká vidět ty „naše“ děti ve věku deset až čtrnáct let tančit na nádherné kolonádě v Mariánských Lázních před davy různě jazyčných lázeňských hostů. Cítila jsem při pohledu na ně hrdost, že jsem také ze Slovácka a právě z oblasti Veselska. Byli skvělí a velký dík patří všem jejich vedoucím, kterými jsou spolu s Alešem Popelkou dále Michaela Chumlenová a Vladimír Sak.
Od Aleše jsem se dozvěděla, že Mariánské Lázně jsou letos už čtvrtým folklorním festivalem, kterého se tato skupina Štěpničky účastní. Štěpnička má v současné době ve třech skupinách zhruba 70 členů a členek od čtyř do patnácti let. Skupina, která vystupuje nyní v Mariánských Lázních, má 22 tanečníků a pět muzikantů. Při nácviku se schází už osm let. To je potěr! Velké poděkování patří všem, kdo se jim věnují! A když už jsem byla v tom focení, tak jsem samozřejmě nafotila i jiné účastníky.

19/09/202619/09/2026

Návštěva premonstrátského kláštera Teplá

Západní Čechy mají co nabídnout k poznávání historie i umu našich předků. To byl důvod, proč jsem se chtěla více dozvědět o historii i současnosti premonstrátského kláštera Teplá.
Včerejší počasí nebylo ideální k focení, ale i temně šedivé mraky mají něco do sebe, i když toto světlo moc fotkám nelichotí. Vstup do areálu kláštera nevypadal moc lákavě a stejně tak ani nádvoří. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mne čeká. Průvodkyně nás upozornila, že nesmíme interiéry prohlídky fotit ani natáčet. Zpočátku jsem se v duchu divila, proč se nesmí fotit, když tam vlastně nic není.
ZLATÝ SARGOFÁG
Začátek prohlídky vedl ještě příliš neopravenou chodbou do prostoru muzea, kde oproti zámkům, které jsem navštívila v poslední době, bylo jen pár exponátu. Za povšimnutí z mého pohledu byly především dva velké obrazy z různých let s jakoby leteckým pohledem na areál kláštera a blízké okolí. To bylo moc zajímavé. Krásný byl potom i kostel, kde se každou neděli do 10 hodin slouží mše svaté, takže je běžně přístupný. Tuto románsko-gotickou baziliku Zvěstování Páně premonstráti stavěli v letech 1193-1232. Vysvěcena potom byla za přítomnosti krále Václava I. Průvodkyně nás upozornila, že je v kostele původní kamenná dlažba, po které kráčel i král Václav I. Ve zlatém sargofágu jsou uložené ostatky zakladatele premonstrátského řádu, českého velmože blahoslaveného Hroznaty z Ovence. Když Hroznata ztratil manželku a syna, rozhodl se místo účasti na křížové výpravě zasvětit život Bohu. V roce 1193 proto založil premonstrátský klášter v Teplé a o několik let později ženský klášter v Chotěšově. Sám později v Římě přijal od papeže premonstrátské roucho a stal se řeholníkem a správcem majetku tepelského kláštera. Při obchůzce klášterních statků ho v roce 1217 zajali němečtí loupeživí rytíři z Vohančic a požadovali vysoké výkupné ve zlatě. Hroznata však zakázal opatovi výkupné zaplatit, aby neochudobnil klášter. Ve vězení na hradě Kinsberg, což je dnes Starý Hrozňatov zemřel hlady a útrapami. Po jeho smrti premonstráti vykoupili alespoň jeho tělo. Hroznata byl za svůj čin uctíván jako mučedník. V roce 1897 byl papežem Lvem XIII. blahoslaven a v roce 1993 se stal hlavním patronem plzeňské diecéze.
UNIKÁTNÍ KNIHOVNA
Nejvíce mne mrzelo, že nemohu fotit, když jsme vstoupili do barokního sálu knihovny, která je s více než 100 000 svazky po strahovském klášteře druhou největší historickou klášterní knihovnou v České republice. Ukrývá 660 rukopisů, z nichž je nejstarší a nejcennější tzv. Poenitentiale – kniha zpovědních otázek z počátku devátého století. Hlavní knihovní sál vznikl v letech 1904-1907 v secesně-barokním stylu s nádhernými stropními freskami od malíře Karla Krattnera. Průvodkyně nás opět upozornila, že dřevěná mozaiková podlaha je originální. Přestože komunistický režim klášter v roce 1950 násilně uzavřel a areál na 28 let zabrala československá armáda. Ta prostory využívala jako kasárna, což vedlo k silnému chátrání celého objektu. Knihovnu se ale podařilo zachovat v původním stavu díky Národní knihovně v Praze, která ji zakonzervovala a zapečetila. Knihy jsou nyní v regálech seřazeny, jak byly na počátku dvacátého století.
PROCHÁZKA PARKEM
Po prohlídce interiéru kláštera jsem se ve škaredém počasí vydala na obchůzku parku, a tak jsem mohla celý areál kláštera vidět ze všech stran. Mnohé se již podařilo po revoluci opravit, ale hodně práce je ještě před řeholníky. Zatímco v největším rozvětu kláštera zde žilo 110 řeholníků, kteří tehdy zaměstnávali 1 500 lidí z okolí, dnes jich je jen devět. Až do roku 1945 byl u kláštera pivovar, mlýn a rybářství. Z těchto staveb nezbylo nic, protože je vojáci rozstříleli. Do původního stavu se už zřejmě nikdy neobnoví ani zahrady, protože na to nejsou peníze. Současným opatem je je od roku 2011 Filip Zdeněk Lobkowicz, O.Praem. Přímo v historickém objektu bývalé prelatury a konventu funguje moderní Klášterní hotel Teplá, který nabízí klidné ubytování pro turisty, poutníky i účastníky konferencí.
ZALOŽENÍ MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ
Při prohlídce mne moc zaujalo, že Mariánské Lázně založil premonstrátský opat Karel Kašpar Reitenberger. Zasadil se už na začátku 19. století o využití zdejších pramenů a v roce 1812 o založení Mariánských Lázní, které vyrostly doslova na zelené louce. O tom ale zase něco víc až příště….

Vstup z parkoviště do areálu kláštera Teplá moc lákavě nevypadal.

17/09/202617/09/2026

Setkání s panem prezidentem na zámku Bečov

Pokud by mně dnes ráno někdo řekl, abych hádala, co mne dnes čeká, tak bych to neuhodla ani náhodou.
Dopoledne jsou v lázních jasné – snídaně – obyčejně 4 procedury – oběd. Někdy je procedura i před snídaní. Na odpoledne jsem si už včera naplánovala výlet do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bečova nad Teplou. Tamní zámek totiž nabízí k prohlédnutí relikviář svatého Maura. Tuším, že vloni jsem o tom viděla dokument a od té doby jsem chtěla prostě relikviář vidět. Proč? No protože je relikviář mimořádná románská zlatnická památka z 13. století a druhá nejcennější movitá kulturní památka v České republice! Byl vyrobený kolem let 1225 –1230 v belgickém Florennes a uvnitř jsou ostatky svatého Maura, Jana Křtitele, Timoteje a Apolináře. Dnešní plán zněl tedy jasně!
Po obědě jsem proto hopla s foťákem v brašně do auta a upalovala směr Bečov. Při zpáteční cestě jsem chtěla ještě navštívit premonstrátský klášter v Teplé, což byla odbočka pouhých osm kilometrů z trasy, takže to mělo logiku. Nakonec bylo ale všechno jinak!
Do mapy.cz jsem zadala parkoviště u zámku. Když jsem k němu ale přijela, byla parkovací místa zapáskovaná, všude byli policajti a muži v oblecích. Hned mně to docvaklo! Přijede vzácná návštěva – prezident? Téměř na sto procent jsem věděla, že prezident, i když jsem v okamžiku, kdy jsem objížděla zapáskovaná parkovací místa, ještě nevěděla vůbec nic. Přibrzdila jsem u nejbližších policistů s dotazem, že tady asi teď parkovat nemohu, tak kde mám auto odstavit. Ochotně poradili – prý na parkovišti pod kopcem. Tak se i stalo a já potom uháněla zpět k zámku, protože můj novinářský čich zavětřil jako ohař na lovu! A bylo to přesně, jak jsem očekávala! Lidé u zámku čekali na příjezd kolony s prezidentem Petrem Pavlem. Přijel i s manželkou. Ale ne hned, jak jsem dofuněla zpět.
Všichni čekající byli zatím v klidu, tak mně bylo jasné, že v klidu mohu být i já. Sedla jsem si proto na krásnou zámeckou lavičku, zevlovala a najednou koukám, že naproti mně sedí chlapík v kloboučku a u nohou mu leží krásnej pejsek a za jejich zády pohled na zámek.

Vnorovjané se vyfotit nejdříve nechtěli, ale mne cvakli, takže díky za fotku!

Líbilo se mně to moc, tak jsem se ze své lavičky zeptala, jestli si je mohu vyfotit, že by to byl dobrý záběr. A pán prý, že ne, že není fotogenickej. Nenechal se nejdříve ukecat ani poté, co jsem mu řekla, že jeho pes je ale moc hezkej. To už ale přispěchala jeho paní, dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že jsou ze Vnorov a paní původem ze Strážnice. No prostě dvě neuvěřitelné náhody – zcela neplánovaně v Bečově zjistím, že přijede pan prezident a dám se do řeči s lidmi, kteří žijí pár kiláků ode mne. No prostě mazec!
A všechno mělo rychlý spád! Prezidentský pár přijel, zdravil se s lidmi, potom zase zdravili je pracovníci zámku v čele s jeho dlouholetým kastelánem Tomášem Wizovským a celou jeho rodinou. Pan prezident se ženou dostali mimo kytek také konve a zalévali společně lísku tureckou, kterou při příležitosti jejich návštěvy před zámkem vysadili zřejmě zaměstnanci zámku. A potom už se valilo k relikviáři svatého Maura. A já jsem všechno fotila, dokumentovala a fotka s textíkem vyjde příští středu v Katolickém týdeníku. Ještě teď, kdy klovu tyto řádky, nechápu, jak všechno může být jinak než si člověk naplánuje.
Jo! A mí noví přátelé ze Vnorov nakonec souhlasili, že je s jejich pejskem mohu vyfotit 🙂

Jak jsem valila od zaparkovaného auta, tak jsem udělala i pár cvaků zámku a hradu Bečov nad Teplou.

Takhle mne mí noví přátelé zachytili v akci…

16/09/202616/09/2026

Dnešní návštěva parku Boheminium se zmenšeninami památek naší země

Dnes jsem po dopoledních procedurách vyrazila lanovkou nad Mariánské Lázně do parku Boheminium, kde je k vidění 75 dokonalých zmenšenin památek z celé naší krásné země.
Park se nachází na vrchu Krakonoš, kam je možné dojet lanovkou, městskou hromadnou dopravou i autem. Já zvolila lanovku, protože jsem se chtěla vracet dolů pěšky přes druhou stranu kopce s návštěvou rozhledny Hamelika, což se mně podařilo ještě než začalo pršet. Díky tomu jsem udělala i pár pohledů na město shora.
Zpět ale do parku, který je čtvrtý největší park miniatur v Evropě. Osobně mě potěšilo, že je tam model zámku Lednice a především kuželovský větrný mlýn i s hospodářským stavením a také vinařské búdy, které vznikly podle replik ze strážnického skanzenu, kde jsou i blatnické búdy. Najednou jsem si bezmála pět set kilometrů od svého bydliště připadala jako doma! Park určitě stojí za návštěvu. Údajně je to nejnavštěvovanější atrakce Karlovarského kraje. Jeho součástí je i mini zoo s možností zvířátka za 20 Kč nakrmit tím, co jim chutná a neublíží. Pro děti je v areálu dětské hřiště a nechybí občerstvení.
Měla jsem radost, že autoři nápadu zacílili na naše památky a nekopírovali slavné a známé stavby z celého světa. Máme se čím pochlubit, tak proč to světu neukázat. Při procházení parkem jsem si uvědomila, že některé ze staveb jsem navštívila, ale mnoho ještě ne, tak mám co dohánět…

Lanovka na horu Krakonoš nad Mariánskými Lázněmi.

Chybět nemohla zmenšenina kolonády Křížového pramene z Mariánských Lázní.

15/09/202615/09/2026

Moje nadšení z procházky po Naučné stezce Kladská

Jedním z mých cílů pobytu v Mariánských Lázních bylo poznat i okolí tohoto krásného města. Hned v neděli jsem při příjezdu proto zamířila do zámku v Kynžvartu a dnes jsem prošla Naučnou stezku Kladská a je to fakt nádhera!
Vřele doporučuji k návštěvě. Brzy napíšu více textu, tak se zatím můžete mrknout na fotky a pohledy na vodní plochu a krajinu, která se dnes dotýkala mého srdce. Fakt jsem děkovala Bohu, že vidím a můžu na tu nádheru koukat, že po zlomeném kotníku zase mohu chodit. Moc si toho vážím, protože už moc dobře vím, jak je to šílené, když člověk chodit nemůže, není soběstačný a nemůže dojít tam, kam bych chtěl, aby třeba udělal fotky, za kterými se musí prostě dojít. Problém s chozením jsem měla kvůli kolenu, které zatím bezmála tři roky po operaci drží, tak za to také děkuju Bohu. Když má člověk problémy, tak si potom uvědomí, jak je to na prd, když něco s tělem nefunguje, jak by fungovat mělo, aby člověk mohl žít naplno.

Text bude aktualizovaný o tom, jak jsem se dnes putovala za níže zveřejněnými fotkami a také něco málo o místě samotném….

15/09/202615/09/2026

Návštěva zámku Kynžvart

Plánovaná návštěva zámku Kynžvart nezklamala a zase jsem o něco chytřejší a neustále žasnu, co předkové na našem území dokázali. Bývalé empírové letní sídlo rakouského kancléře Klemense Metternicha ukrývá unikátní historické sbírky. Moc se mi líbil velký reprezentativní sál, který byl prostřený, jakoby už byli hosté za dveřmi. Zaujalo mne tam krásné sousoší Amora a Psyché z bílého carrarského mramoru. Je to velmi podařená kopie dvou originálů italského sochaře Antonia Canova. První originál je k vidění v Louvru v Paříži a druhý, který je trošku odlišný, v Ermitráži v Petrohradě. Kynžvartská mramorová verze je považována za jednu z nejzdařilejších a nejcennějších ukázek Canovovy práce ve střední Evropě.
Jako holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem mě potěšilo, že je v zámku kaple svatého Antonína Paduánského. No a park? Je v anglickém stylu a je to prostě nádhera, i když focený přes kapky deště, tak zase s jinou atmosférou než, když je vše sluncem zalité.

14/09/202615/09/2026

Objevuji Mariánské Lázně!!!

Když mně letos kvůli úrazu a různým chorobám klekly všechny naplánované zahraniční cesty, tak jsem moc dobře věděla, že když pojedu do lázní, tak to musí být Mariánské Lázně, kde jsem ještě nikdy za svůj dlouhý život nebyla. A nespletla jsem se! Je tady nádherně!
Ze samotné cesty autem jsem tedy měla velký respekt, protože mapy.cz mně hlásily, že je to 471 kilometrů a za volantem budu čistého času bezmála pět hodin. A přesně tak to vyšlo! Když připočtu jednu přestávku na čůrání po sjezdu na D5 za Prahou. Záhy poté jsem zjistila, že mám víc než půl nádrže pryč – holt malé auto – malá nádrž, tak jsem si pár kiláků ještě zajela do Plzně na ONO. Celkem čas naběhl s těmito zastávkami o nějakých čtyřicet minut.
Když jsem viděla, že jedu bez časových ztrát, zamířila jsem nejdříve do zámku v Kynžvartu, abych tam absolvovala prohlídku a pokochala se nádherným parkem. Více informací a pár fotek zde.
Od Prahy pršelo a ten den nepřestalo až do hluboké noci, ale v zámku mně to nevadilo. V parku už to bylo trochu horší, ale mokré boty i ponožky jsem přežila. Jsem přece holka do nepohody 🙂 Všechno jsem to stihla už neděli, protože check-in byl až od 14 hod., takže vše klaplo na pohodu. Po ubytování jsem stihla v dešti ještě skočit na kolonádu. Níže proto můžete vidět mé pohledy na Mariánské Lázně mezi včerejšími kapkami deště i dnes se zalitým sluncem. Jsem z toho města nadšená! Krásné domy, parky, vysázené záhony, za které by se nemusel stydět ani Schönbrunn ve Vídni, léčivé prameny, oplatky, bílé lavičky, nejen obří fontána, ale i další menší a poflakování se jen tak po městě, což vše samozřejmě k lázeňskému městu patří.
V posledních několika desetiletích jsem byla převážně vždy na skok v Luhačovicích a musím říct, že Luhačovice jsou proti Marjánkám jen taková vesnička, i když samozřejmě pěkná a mému srdci milá, ale je to tak… Tak mrkněte na fotky a já se zase ozvu až nasaju další poznatky. Dnešek byl pro mne kromě flákání se městem také začátkem léčby, tak snad mně to všechno pomůže a budu zase jako ryba 😀

Toto mne pobavilo, protože mám doma Filipa.