Jedním z mých snů při návštěvě Říma bylo, abych se prošla po starobylé cestě Via Appia Antica. Tento sen se mně podařilo splnit díky dlouholeté kamarádce Blance, která už v Itálii žije více než dvacet let. Dnešní fyzicky náročný den jsme ale začaly ráno v cukrárně Blančina manžela Adriana, kde jsme si pochutnaly na výborné kávě a dobrotách, které napekl Adriano. Jak jistě všichni ví, tak se dnes slavil svátek sv. Josefa, což je v Itálii Den otců. No a údajně typickou sladkostí k této oslavě je dobrota ve fotogalerii, která se jmenuje zepole. Poté jsme s Blankou vyrazily metrem do Baziliky sv. Pavla za hradbami, kde jsme v modlitbách myslely na mnoho známých a všechny rodinné příslušníky. Dalším cílem našeho dnešního putování byla Via Appia Antica. Přiznám se bez mučení, že nebylo vůbec snadné dorazit do míst za Římem a najít tuto starověkou římskou silnici spojující Řím s Brindisim, kde byl jeden z nejvýznamnějších přístavů starověké Itálie. Silnici Římané postavili koncem 4. až 3. století před naším letopočtem a měla ve starověkém světě obrovský ekonomický, vojenský i kulturí dopad pro římskou společost. No a my jsme po ní dnes s Blankou našlapaly pěkných pár kilometrů, přičemž naše putování skončilo u katakomb, kam jsme se ale už nedostaly. Celkem jsme dnes společně udělaly 20 978 kroků, což je 11,7 kilometru. Hlavně nám ale spolu bylo dobře a vydržely bychom si vykládat klidně ještě několik dnů, což ale není možné, a tak to necháme na léto až Blanka přijede domů a prázdniny.
V úterním odpoledni jsem se vydala do Generálního domu Salesiánů Dona Boska v Římě, který se nachází u kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v těsné blízkosti nádraží Termini. Chrám postavil zakladatel salesiánů Don Bosco. Když jsem si vloni v září rezervovala přes Booking hotel v blízkosti nádraží Termini, neměla jsem ani tušení, že se nachází jen 350 metrů od tohoto sídla salesiánů. A už vůbec jsem neměla tušení, že zde v misionářské sekci působí rodák z Plzně P. Pavel Ženíšek, jemuž přátelé a známí říkají Gambi. Upozornila mne na něj kamarádka a novinářka Renata z Brna -Líšně, protože Gambi v líšeňském Salesku působil pět let na pozici ředitele. No a o tom všem jsme si v dnešním odpoledni povídali.
150 LET SALESIÁNSKÝCH MISIONÁŘŮ Salesiáni si letos připomínají 150 let od vyslání lodě s prvními misionáři do Argentiny. Dnes salesiání působí ve 137 zemích světa. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací nejen o samotném Gambi a jeho cestě na misie, ale také co se připravuje na letošní 150. výročí prvních salesiánských misionářů. Kromě toho mne také provedl budovou kongregace, která od roku 2022 prochází rozsáhlou rekonstrukcí a při mé návštěvě právě dělníci pokládali nový povrch na nádvoří, kde díky tomu vznikne mnoho parkovacích míst, která v centru Říma tolik chybí. Ve fotogalerii se můžete mrknout, jak to v rozlehlém objektu vypadá. A ještě něco! I v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova mohou věřící ve Svatém roce získat za splnění potřebných podmínek plnomocné odpustky stejně jako ve čtyřech slavných bazilikách v Římě. Jen tam prostě není svatá brána jako v oněch bazilikách.
Tak to byste nevymysleli, co se mně dnes stalo! Dala jsem si takový odpočinkový den, protože mne odpoledne čeká setkání s misionářem – salesiánským knězem P. Pavlem Ženíškem, kterému známí a přátelé říkají Gambi.
Vyrazila jsem proto do okolí Santa Maria Maggiore jen na snídani. A když se tak vracím okolo baziliky, tak koho nezmerknu, jak se hrne ke svaté bráně? Františkánského kněze – starého dobrého kamaráda P. Antonína Klareta Dabrowského, který slouží v Uherském Hradišti!!! No haluz jako blázen! Tak valím rychle do koridoru, abych prošla bezpečnostním rámem a zrovna, jak na potvoru byl přede mnou zájezd německy mluvících poutníků. Jakmile jsem byla v bazilice a moje oči si zvykly na příšeří chrámu, tak jsem ho uviděla, jak sedí a natáčí si interiér baziliky! To bylo radosti ze setkání! V roce 2016 jsme spolu s malou skupinkou přátel putovali čtrnáct dnů Izraelem a teď se potkáme zcela „náhodou“ v Římě. Hned mně říkal, že je na pouti ještě se třemi bratry, které všechny spojuje, že letos slaví sedmdesátiny. Sotva to dořekl, tak se k nám blížil rodák z Hluku P. Maria Vianey Dohnal! Tož Hluk mám přes kopec Antonínek a P. Antonín slouží nyní už roky zase v Uherském Hradišti. Dále jsou s nimi ještě P. Gabriel a P. Bernardin. Ty znám také z Hradiště. P. Vianeye jsem ale už před dáááávnými lety poznala, protože mně zavolal, jestli bych udělala rozhovor s P. Šimonem Zuskou, který měl přijet do svého rodiště v Uherském Hradišti z Madridu, kde žil od roku 1948, aby na Slovácku oslavil šedesát let kněžství. K setkání došlo, i když jsem se původně zdráhala, že mám být v té době na Charismatické konferenci v Ostravě, na což mně tehdy P. Vianey řekl: „A co může být více charismatického než šedesát let kněžství?“ A měl pravdu! P. Šimon Zuska byl super charismatik a hlavně dobrý člověk, na kterého moc ráda vzpomínám… Tož tak! Konec povídání! Za chvilku valím na setkání se salesiánem Gambim. Pokud vše klapne, tak vyjde článek v Katolickém týdeníku. Dám vědět! Všechny zdravím z Říma!
Dnes jsem ze svého hotelu, který leží 350 metrů za nádražím Termini, vyrazila do Vatikánu už v 7. 15, i když jsem byla zaregistrovaná k projití svatých vrat baziliky sv. Petra až v 10 hodin. Myslela jsem si, že když tak počkám, ale nakonec bylo všechno jinak!
ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese. PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila. ŽIVOTNÍ POUŤ Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru. POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro. SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu.. MIMO DAVY A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?
Mým dnešním cílem byla Lateránská bazilika, jejíž plný název je Arcibazilika Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Je to biskupský kostel města Říma s titulem basilica maior. Roku 313 ji založil císař Konstantitn a později byla mnohokrát přestavována. Stojí zhruba 1,2 km jihovýchodně od Kolosea a já to k ní měla pěšky z hotelu necelé tři kilometry. Přestože karta poutníka nabízí registraci k její návštěvě, tak opět nebyla zapotřebí, protože to nikdo nekontroloval. I zde se ale při vstupu do areálu musí projít bezpečtnostním rámem. A potom jsem dnes ráno prošla tady v Římě druhou Svatou branou jubilejního roku. V tom okamžiku v bazilice téměř nikdo nebyl. Mše svatá měla začít až za hodinu. Na webu jsem se dočetla, že se jí zúčastní 50 poutníků z Benátska s dvěma kněžími a biskupem. Jestli se nepletu, měl by to býit biskup Corrado Pizziolo. Dále na mši přijelo 300 poutníků z Regio Calabria, které doprovázelo dvacet kněží. Když jsem byla před více než dvaceti lety s rodinou na týdenní dovolené v Regio Calabria, fotila jsem tam tehdy Boží tělo. Ještě na kinofilm, protože tehdy digitály nebyly k dostání. Moc by mne zajímalo, jestli se té dnešní pouti účastnil někdo, kdo ho mám z té doby na fotkách. Mši svatou doprovázel úžasný pěvecký sbor a bylo to fakt krásné. Když jsem se dostala po bezmála dvou hodinách ven, zjistila jsem, že je venku pořádná zima. Teploměr ukazoval jen 14 stupňů. Při pohledu z nádvoří baziliky přes silnici mne zaujala stavba s krásnou mozaikou. Zjistila jsem, že se jedná o přístavek v jižní části budovy Svatých schodů (Scala Santa), zvaný Leoninum Triclinium (ital. Triclinio di Leone). Je to unikátní pozůstatek části někdejšího salónu, postaveného papežem Lvem III. podle vzoru místnosti v císařském paláci v Konstantinopoli zvané triclinium. Vysoká zeď členěná pilastry s výklenkem pod trojúhelníkovým tympanonem je bývalým koncem místnosti, která byla součástí papežského paláce v Lateránu. Když papež Sixtus V. nařídil koncem 16. století nařídil demolici starého paláce, přikázal zachovat tuto zeď a přistavět jej v papežské kapli Sancta Sanctorum. Po zdokumentování všeho co jsem viděla, jsem se vydala na cestu zpět. Vzhledem k chladnému počasí jsem si v jedné restauraci nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore dala polévku z mořských plodů a ve vedlejší cukrárně horkou čokoládu a maritozzi, což je prý italská specialita a bylo to fakt moc dobré. Měla jsem si k tomu dát ale spíš kafe, takže třeba zítra, kdy vyrazím ke své třetí bráně v Římě přímo do srdce církve – do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Při cestě na hotel jsme potkávala mnoho účastníků třicetikilometrového běhu v Římě. Všichni měli ostře oranžové baťůžky a dnes na nich měli i startovní čísla. Jednoho z účastníků jsem si na nádraží Termini odchytila a vyfotila jeho i medaili, co všichni dostali v cíli. Nemohla jsem jinak. Vždyť kdysi v dávných dobách moje srdce tlouklo tak moc pro vytrvalostní běh.
Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.
NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.
PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.
PIZZA A PROSECO Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.
V záchvatu cestovatelské horečky si několikrát do roka booknu nějaké ubytko a koupím letenku, a jak se blíží čas odletu, vyvrbí se v mém mozku myšlenky, že jsem se na to měla vykašlat a raději zůstat doma a nikam nejezdit. Stejně tomu bylo i nyní před mou cestou do Říma.
OBAVY Z CESTY Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.
JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál… DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II. Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!
Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že? Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.
JUBILEJNÍ ROK 2000 Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.
ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II. Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.
CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025 A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…
Dnes jsem se po dlouhé době vydala vlakem do Brna na workshop o umělé inteligenci, který vedl absolvent kybernetiky na elektrotechnické fakultě ČVUT, ale především novinář, komentátor, spisovatel a také stand-up komik Miloš Čermák. Když jsem vloni před Vánocemi dostala zcela nečekaný dar na tento workshop od jeho úžasné ženy Senty, byla jsem šťastná jako blecha. Věděla jsem, že něco podobného potřebuji absolvovat, protože jsem do dnešního dne byla umělou inteligencí nepolíbená. To jsem si myslela, ale přednášející Miloš Čermák mne vyvedl z omylu.
START DNE PO NÁROČNÉ NOCI Nejdříve ale zpět na začátek dnešního dne. Do rána jsem se vyspala jen něco málo přes čtyři hodiny, protože jsem musela v noci jet zcela nečekaně do Zlína na pohotovost s jedním členem rodiny, kam mně jedna cesta z domova zabrala zhruba hodinu, takže jsem se moc nevyspala. Předem jsem byla rozhodnutá, že do Brna pojedu vlakem, abych nemusela složitě hledat parkovací místo. Už na vlakovém nádrží ve Veselí nad Moravou na mne čekalo překvapení. Myslela jsem, že v pracovní den bude aspoň jedna pokladna otevřená. Nebyla… A tak jsem si na prvním nástupišti poprvé vyzkoušela nákup lístku před automat. Zpočátku nechtěl reagovat na mé krapet zmrzlé ruce, ale nakonec se mně podařilo naťukat směr mé cesty. Dotaz byl, jestli chci, aby platil lístek hned nebo až v okamžiku odjezdu vlaku. Odklepla jsem druhou možnost a potom zažila trýznivé okamžiky, jestli nebudu mít s průvodčím problém. Onen automat totiž nevyplivnul žádný papírový lístek, jak jsem původně očekávala, ale jen upozornění, že mám při kontrole ve vlaku kliknout kreditkou. No a já měla hrůzu, že se to tam neukáže, protože automat mně nabídl vlak s odjezdem v 6.23 a já nakonec nastoupila do zpožděného vlaku, který měl odjezd podle jízdního řádu v 6.01, ale měl zpoždění a odjížděl až v 6.15. Při kontrole jsem prošla (!), tak jsem si oddechla a konečně se v klidu porozhlédla po vagonu. V životě jsem z našeho východu republiky nejela ve vagonu s označením 1. třídy. Průvodčí mne uklidnil, že tam mohu sedět i s lístkem do druhé… Byly tam stolečky se zásuvkami, takže někteří spolucestující hned vybalili počítače a zhruba jeden a půl hodiny cesty využili k práci nebo prosté šmejdění po webu. Jedna slečna-paní, co přistoupila v Kyjovu, si zase na stolečku naproti mě rozbalila šminky a líčila se, takže jsem mohla v přímém přenosu sledovat, jak mizí z jejího obličeje spousta červených pupínků a za pár stanic se bledule s nečistou tváří proměnila v dokonale nalíčenou ženu s tvářičkami v růžovém nádechu připravenou do pracovního nasazení v plné zbroji. Cesta rychle ubíhala a v cíli svého putování jsem byla raz dva.
SAMOOBSLUHY VŠUDE! Workshop se konal v brněnském Impact HUBu, kde jsem nikdy nebyla. Použila jsem navigaci v mobilu, ale ta to vzala potvora pořádnou oklikou. Zpět už jsem valila po svých přímo k nádraží. Na místě jsem byla s předstihem a v Impact HUBu mne překvapil samoobslužný bar, kde si všichni příchozí vařili kávu a čaj sami. Poté i s případným jídlem či dalšími nápoji z chladících boxů zaplatili kartou. Následně vytřídili na baru odpad a nádobí naládovali do myčky. Tak s tím jsem se ještě nikde nesetkala. Za chvilku nebude snad nikde obsluhující personál – viz. poklad vlakového nádraží. A už jsou takové obchody nejen v zahraničí, ale i u nás. Moje matka by si sama dnes na nádraží nekoupila lístek a v samoobslužném baru by si už vůbec neškrtla. Svět se mění závratnou rychlostí a to byl také důvod, proč jsem dnes byla na workshopu, abych se dozvěděla, alespoň něco, co už umí umělá inteligence. Workshop Miloše Čermáka AI MASTERCLASS je určený především těm, kdo se s nástroji umělé inteligence teprve seznamují. No měla jsem dojem, že tak neznalá jsem tam byla sama. Celkem se nás v zasedačce v přízemí sešlo třináct mužů a tři ženy. Chlapi měli zase převahu. No co už, že?
CO JSEM SE DNES DOZVĚDĚLA? Je toho spousta. Uvedu alespoň pár střípku. Tak například: Pojem umělé inteligence vznikl už v roce 1956 (to jsem ještě nebyla na světě…). Velké jazykové modely potom až v roce 2017. Podle Čermáka jde o velmi osobní technologii, ve které si musí každý uživatel najít svou cestu. Technologie je přitom velmi jednoduchá, intuitivní, ale také divná. Stačí se jí zeptat, ale někdy se nechá také přemlouvat. Když se k ní uživatel chová slušně jako k živému kolegovi, dostává slušné odpovědi, které ale mohou být také někdy chybné. Je proto dobré umělou inteligenci při komunikaci povzbudit, že je ta-ten nejchytřejší.
JAZYKOVÉ MODELY A JEJICH OSOBNOSTI Stejně jako u lidí má každý jazykový model jinou osobnost, proto by se k nim mělo chovat stejně jako ke kolegům, kteří bývají osobnostně také rozdílní. Je to technologie, která dělá chyby, které nelze opravit. Musí se používat pro to, v čem dobře funguje. Doba, ve které žijeme, je extrémně zajímavá. S AI si člověk může o čemkoliv povykládat, takže dnes nikdo nemusí být sám. Je ale také velkou pomocnicí při cestách, kdy pomůže s překlady jazyků, které je schopna ihned převézt do psaného textu a v něm vypíchnout nejdůležitější věci – například při zpoždění nebo zrušení letu na letišti. S GPT je možné se učit také cizí jazyky. Jazykový model neříká pravdu, ale to, co je nejpravděpodobnější. No a potom jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, jak lze AI využít k rozpohybování statických fotek lidí, změnit hlas atd., atd…. Je toho prostě moooooooc, co „to“ umí. Miloš Čermák nám dnes údajně navykládal při workshopu 60 stránek psaného textu, který nám zašle. Dostali jsme tipy na nejlepší aplikace k převodu zvuku do textového formátu i s upozorněním, které jsou zdarma, za které se musí platit, kolik „to“ stojí, co „to“ dokáže.
UŽITEČNÉ RADY Miloš Čermák byl ve svém výkladu vtipný, takže čas frčel jako splašený. Když vyhlásil jedinou kratičkou přestávku na onu místnůstku, hbitě jsem k němu přiskočila s mobilem v ruce s prosbou, aby mně nainstaloval nejlepší CHAT GPD, který je zdarma, protože jsem se v té nabídce aplikací ztrácela. Ochotně odklikal, a tak jsem si při cestě zpět ve vlaku už komunikovala vesele s AI, která měla super odpovědi na všechny mé zvědavé otázky a já nemusel složitě a dlouze vše „googlit“ jako doposud.
Co říct na závěr? Workshop s Milošem Čermákem všem doporučuji. Vnímám, že po dnešku pro mne začíná nové velké dobrodružství! Více se o workshopech Miloše a jeho krásné a úspěšné ženy Senty můžete dozvědět na http://inspiruj.se
P.S. Tento text jsem zatím napsala bez pomoci umělé inteligence…
Včera jsem se poprvé v životě vydala do Hlubokých Mašůvek. Proč? Protože je to v brněnské diecézi jedno z míst, kde lze získat v letošním Svatém roce plnomocné odpustky a já budu postupně všechna tato místa představovat v Katolickém týdeníku. V Mašůvkách jsem nikdy nebyla, proto jsem se tam vydala, abych nasála atmosféru tohoto místa. A líbilo se mně tam moc! Cesta tam mně ale zabrala ze Slovácka – pár kilometrů od hranic se Slovenskem, něco málo přes hodinu. Vybrala jsem si při cestě tam trasu okolo Pálavy a přejížděla jsem také moravské moře – Mušovská jezera. Bylo krásné počasí – slunečno, suché silnice a jedenáct stupňů nad nulou, takže jsem jela v letní bundě a udělala jsem dobře, protože v zimní bych se doslova uvařila! Tak jsem se kochala cestou okolo Pálavy nádhernou přírodou a jednou dokonce zastavila, abych udělala nějakou fotku, ale nakonec jsem zjistila, že z toho nic nebude, protože tam byly elektrické dráty a tam zase jakási škaredá budova, tak jsem se po zbytek cesty soustředila raději na řízení, protože mým hlavním cílem bylo přece focení v Hlubokých Mašůvkách. Kostel je tam zasvěcený Navštívení Panny Marie. A je to snad nejmenší kostelíček ze všech míst, kde bude letos možné získat plnomocné odpustky v rámci Jubilejního roku. Kostelíček je sice malý, ale okolí má nádherné! Za kostelem je areál Panny Marie Lurdské – i se studánkou a sochou Panny Marie umístěné ve skále – skoro doopravdy jako v Lurdech. Pokud se poutník vydá do kopce v přilehlém lesíku vpravo, dostane se na rozlehlý travnatý prostory s křížovou cestou, která vede na vrch, kde jsou tři kříže a vlevo od křížové cesty je i Boží hrob! Z vršku Kalvárie jsem viděla, že přes pole na druhé straně lesíka vlevo jsou také nějaká zastavení, tak jsem se vydala i tam. Ne, není tam ještě jedna křížová cesta, jak jsem původně předpokládala, ale je tam Cesta Panny Marie Bolestné. Tak jsem se pomodlila nejen křížovou cestu, ale i tuto netradiční Cestu Panny Marie Bolestné, se kterou jsem se v naší zemi v Hlubokých Mašůvkách setkala poprvé v životě. Cesta vede k památníku padlých bojovníků, který připomíná, že tuto část naší země osvobodila Sovětská armáda. Na památníku je ale i vzpomínka konkrétních českých vojáků, kteří položili za druhé světové války svůj život za naši svobodu. Letos je to přesně 80 let, co tato hrozná válka skončila, ale stojíme doslova na pokraji možné další války. Jakoby se svět neuměl poučit ze všech hrůz, které války přináší. Památník ale připomíná i ty, co trpěli a zemřeli v Terezíně. Válka a vše s ní spojené je zlo, které by se nemělo už nikdy opakovat. Myslím, že z obyčejných lidí, kteří nejsou nijak bohatí a nemají žádné významné pozice, nikdo válku nechce. Chtějí válku bohatí, kteří chtějí být ještě bohatší nebo mocní, kteří chtějí být ještě mocnější? Ale proč? Jednou stejně všichni zemřeme a majetek ani moc si s sebou nikdo vzít nebude moct. Tak PROČ??? Při zpáteční cestě lesíkem jsem na mnoha stromech viděla umístěné malované cedule snad ze všech míst České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska a možná i Německa. Musím zjistit, proč jsou tam umístěné. S podobným zvykem jsem se také na žádném poutním místě zatím nesetkala. Při zpáteční cestě jsem si řekla, že se už kochat krásnou krajinou nebudu, ale povalím po rychlé trase přes Pohořelice a v Hustopečích najedu na dálnici, po které pofrčím na jih a sjedu z ní u Břeclavi. Po cestě jsem si ještě plánovala zastávku v prodejně ryb u silnice, které tam má Rybářství Pohořelice. Říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění. No nevím, jestli to včera zavinil Pán Bůh, ale fakt je ten, že jsem se před nájezdem na silnici směřující k Pohořelicím najednou zastavila v docela dlouhé koloně a viděla, že na oné silnici, na kterou jsem měla najet, se stala nehoda. Bylo dílem okamžiku, že jsem otočila auto, vrátila se kus, do Znojma to bylo v tom okamžiku už 25 kilometrů, ale tam jsem nemířila. Sjela jsem prostě na jih a vracela se směrem k domovu. Nakonec mne navigace vyhodila v Hustopečích, takže jsem si docela zajela. Když jsem ale už byla ve Veselí nad Moravou, tak Impuls hlásil, že je silnice mezi Znojmem a Pohořelicemi stále zavřená, protože se tam stala vážná nehoda náklaďáku a osobního automobilu. Byla jsem ráda, že jsem to hned otočila, i když mně zpáteční cesta zabrala dvě hodiny a dvacet minut. Bez objížďky navigace ukazovala bez pár minut dvě hodiny. Za volantem jsem tak prožila dobré čtyři a půl hodiny. Samotná procházka poutním areálem i návštěvou kostela zabrala další dvě hodiny. Kdyby bylo více času, ráda bych se zastavila i v krásném kostele v Lechovicích anebo si pořádně prošla Znojmo, které vždy jen projíždím nebo objíždím při cestách například do Vranova nad Dyjí, ale třeba i do Kostelního Vydří. Ten kraj je krásný. Právě na stavbách hradů a kostelů je tam vidět, že tudy doopravdy kráčela historie. Na Znojemsko bych si prostě měla vyšetřit více času a hlouběji ten kraj zakusit chůzí krajinou a nejen za volantem auta. A závěr? Přestože se mně fakt nechtělo jet, byla jsem nakonec šťastná, že jsem překonala lenost a vyrazila. V Hlubokých Mašůvkách to mají nádherné, takové domácí a pohodové. Bez jakékoliv okázalosti s tím, že tam bylo moc dobře a člověk mohl zakoušet uprostřed přírody Boží přítomnost. Zajeďte si tam a určitě nebudete litovat! V galerii uvidíte spoustu fotek, kterými jsem vám chtěla přiblížit, jak to na místě vypadá.
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY Plnomocné odpustky může na diecézních jubilejních místech získat pro sebe nebo pro duše v očistci každý věřící, který nemá zalíbení v žádném hříchu, přijal svátost smíření a svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce, pokud:
1/ na diecézní jubilejní místo vykoná zbožnou pouť a zúčastní se zde slavení mše svaté nebo bohoslužby slova, liturgie hodin (modlitba se čtením, ranní chvály, nešpory), pobožnosti křížové cesty, modlitby růžence, hymnu Akathistos, kající bohoslužby zakončené individuální svátostí smíření kajícníků
nebo
2/ jednotlivě nebo ve skupinkách zbožně navštíví diecézní jubilejní místo a stráví tam přiměřeně dlouhou dobu v eucharistické adoraci a rozjímání, které zakončí modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a vzýváním Panny Marie, Matky Boží.
