Lenka Fojtíkova – Ráda fotím a píšu…

02/10/202602/10/2026

Návštěva lázní Jáchymov letem – světem

Když jsem v nedělním dopoledni sjížděla z Božího Daru, měla jsem v plánu zastavit se v lázeňském městě Jáchymov. O Jáchymovu jsem věděla především to, že zde bylo pekelné komunistické vězení pro nepohodlné politické vězně zhruba v polovině minulého století. Velmi zajímavá historie tohoto místa ale sahá mnohem dál…
Na místě jsem zjistila, že dějiny Jáchymova patří k nejvíce fascinujícím, ale také nejdivočejším příběhům v celé Evropě. Město zažilo raketový vzestup z úplné divočiny mezi nejbohatší centra kontinentu, aby o pár století později prošlo temným obdobím otrocké práce a utrpení.
JÁCHYMOV DAL AMERICE DOLAR
Zpět ale do hluboké historie. Na počátku 16. století byl Jáchymov (původně Thal neboli Údolí) jen neprostupným lesem v Krušných horách. Vše se změnilo kolem roku 1516, kdy zde bylo objeveno pohádkově bohaté ložisko stříbra. Zpráva o stříbře spustila masivní migraci horníků, řemeslníků a dobrodruhů především z německých zemí. Šlechtický rod Šliků, kterému území patřilo, zde nechal v roce 1 520 založit svobodné horní město pojmenované Sankt Joachimsthal (Údolí svatého Jáchyma). Z pouhé osady se během pouhých 15 let stalo s 18 000 obyvateli druhé nejlidnatější město Českého království hned po Praze.Šlikové začali v roce 1520 ilegálně, a později s povolením krále, razit ze zdejšího stříbra velké a kvalitní mince. Říkalo se jim Joachimsthaler, zkráceně Thaler – česky tolar. Tato měna byla tak populární a stabilní, že se její název rozšířil po celém světě. Přes nizozemský daalder se toto slovo dostalo až do Ameriky, kde z něj vznikl dnešní americký dolar.
VZLETY I PÁDY
Bohatství z těžby proměnilo Jáchymov v kulturní a vědecké centrum evropského významu. Působily zde nejvýznamnější mozky své doby. Po polovině 16. století začaly nejsvrchnější a nejbohatší stříbrné žíly vysychat. Město navíc tvrdě zasáhla konfiskace majetku Šliků Habsburky, třicetiletá válka a následná násilná protireformace, kvůli které musela většina protestantských horníků odejít do sousedního Saska. Doly však nezanikly úplně. Horníci začali narážet na těžký, černý minerál, který jim signalizoval, že stříbro končí. Nazvali ho smolinec (Pechblende – smolný kámen, který nosí smůlu). V 19. století se ale ukázalo, že tento „odpad“ má obrovskou cenu. V dole Svornost (založeném už roku 1518) byla v roce 1864 v hloubce půl kilometru navrtána silná podzemní voda, která zatopila stříbrné šachty, což paradoxně předznamenalo další éru města. Začal se využívat k výrobě žlutých a zelených uranových barev, kterými se barvilo slavné české sklo a porcelán. V Jáchymově tak vznikla první továrna na uranové barvy na světě.
MARIE CURIE-SKLODOWSKÁ
Na konci 19. století poslala francouzská fyzička polského původu Marie Curie-Sklodowská do Jáchymova prosbu o zaslání odpadního smolince z místní továrny na barvy. Spolu se svým manželem Pierrem izolovali z jáchymovské rudy po letech úmorné práce dva zcela nové chemické prvky – polonium a radium. Za tento objev získala Nobelovu cenu a Jáchymov se stal na čas jediným místem na světě, kde se radium průmyslově vyrábělo. Radium bylo tehdy dražší než nejluxusnější diamanty.
ZROD LÁZEŇSTVÍ
Vědci brzy zjistili, že ona silná podzemní voda, která zatopila tamní doly, obsahuje vysoké množství plynu radonu a má mimořádné léčivé účinky na pohybový aparát. V roce 1906 byly v Jáchymově založenyprvní radonové lázně na světě.Město zažilo další obrovský boom. V roce 1912 byl postavený luxusní hotel Radium Palace, kam jezdila světová smetánka, aristokracie i slavní umělci. Mezi hosty patřili například Richard Strauss nebo prezident T. G. Masaryk. Slibnou a elegantní lázeňskou éru přerušila druhá světová válka a následný příchod komunismu, který rozkvět města na dlouhá desetiletí zmrazil a proměnil ho v uzavřenou zónu s peklem nápravných táborů.
OBNOVA LÁZNÍ
K postupné obnově a znovuzrození jáchymovského lázeňství došlo v průběhu 60. let 20. století bezprostředně poté, co byla definitivně ukončena masivní těžba uranu. Ruku v ruce s tím došlo také ke zrušení neblaze proslulých pracovních táborů. V roce 1963 získal Jáchymov statut lázeňského města a od 1. ledna 1964 zde vznikl podnik Československé státní lázně. Aby lázně dokázaly pokrýt rostoucí poptávku, došlo k masivní architektonické modernizaci celé lázeňské zóny. V roce 1975 zahájil provoz tehdy nejmodernějšího velkého komplexu – Sanatoria akademika Františka Běhounka. Souběžně s tím stát investoval do oprav historických lázeňských budov jako Union, Lužice, Blaník, Dášenka nebo Dalibor.
POREVOLUČNÍ ZMĚNY
Pád komunistického režimu přinesl do lázní západní standardy, otevření hranic pro zahraniční klientelu a zásadní strukturální změny. V roce 1992 byla dokončena stavba rozsáhlého komplexního sanatoria Curie. V tomtéž roce se státní podnik transformoval na soukromou akciovou společnost Léčebné lázně Jáchymov. Následovaly masivní stamilionové investice do modernizace. Kompletní opravou prošel secesní klenot Radium Palace a zásadní technické obnovy se dočkal i důl Svornost, ze kterého se dodnes hluboko z podzemí čerpá léčivá radonová voda. Dnes jsou Léčebné lázně Jáchymov moderním střediskem, které ročně navštíví okolo 16 000 pacientů z celého světa
MŮJ DOJEM?
Když jsem jako běžný návštěvník porovnávala Jáchymov s Mariánskými Lázněmi, tak je to prostě něco naprosto neporovnatelného. Viděla jsem jen pár lázeňských domů a jednu hospodu a kavárnu u kruháče při hlavní cestě. Další kavárna byla u umělého „vodopádu“ při vstupu do lázeňské části. Ve městě šel člověk buď do kopce nebo z kopce. Parčík na začátku lázeňské zóny je pidi a prostě kdejaké jiné město či městečko má mnohem krásnější parky. Budovy na mne působily tak, že už nejsou v nejlepší kondici. Okolo městečka jsou ale lesy, které jsem nestihla prozkoumat. Asi bych v tomto městě nechtěla být tři týdny, ale těžko říct, protože do lázeňských služeb jsem zde neměla možnost nahlédnout pod pokličku… Ve městě mají nádherný kostel svatého Jáchyma, kde se mně podařilo být na nedělní mši svaté, kdy se kostelík docela pěkně zaplnil. Při mši jsme myslela hlavně na ty, kdo zde byli vězněni i na jejich věznitele…

01/10/202601/10/2026

Putování v Mariánských Lázních k Antoníčkovu prameni

Aniž bych to plánovala, vydala jsem se dnes pěšky na pouť k Antoníčkovu prameni. Vlastně jsem šla úplně jinam, ale tentokrát jsem se rozhodla, že nepůjdu v Mariánských Lázních po Hlavní třídě, ale vezmu to parkem. No a tam jsem hned na začátku narazila na směrovku Antoníčkův pramen. A co bych to byla za holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem a nešla k tomuto prameni, že?
Bylo to úžasné! Cesta totiž vedla opět nádherným rozlehlým parkem barvícím se podzimem a navíc jsem viděla místa, kam se mně za ty necelé tři týdny, co tady jsem, nepodařilo dostat, i když jsem to tady už hodně dobře prošmejdila. Díky tomu jsem se dostala na kolonádu Ferdinandova pramene. O kousek dál byl Rudolfův pramen. V putování jsem pokračovala rozlehlým úšovickým parkem po směrovkách, které mne dovedly až k cíli mého putování – Antoníčkovu prameni a o kousek dál je i kostel zasvěcený svatému Antonínovi z Padovy. Je hodně zchátralý a vypadal opuštěně. Kostel i Antoníčkův pramen jsou v Úšovicích, což je jedna z šesti částí Mariánských Lázní.
Poté jsem to otočila a valila stejnou cestou zpět. V parku jsem potkala dvě ženy z Blatnice, s nimiž jsem se už včera potkala v centru města. To člověk fakt nevymyslí. V Blatnici se třeba nepotkáme i pár týdnů a tady najednou ve dvou dnech dvakrát. Pokecaly jsme, předaly si zkušenosti z našich pobytů a já valila zase na setkání se svými spolustolovnicemi z hotelu, s nimiž jsem se domluvila, že půjdeme do kavárny na něco dobrého. Dnes jsem našlapala celkem 15 766 kroků, což je pro mne po všech letos prodělaných chorobách, které mne brutus zbrzdily, druhé nejvyšší číslo.

Po cestě do parku jsem v centru míjela i hotel Cristal Palace.

Na začátku parku je přístřešek s Alexandřiním pramenem, kde ovšem netekla voda.

29/09/202601/10/2026

Babí léto v Mariánských Lázních

Po procedurách v Mariánských Lázních odpoledne vyrážím do přírody, kam se obyčejně dostanu přes město, a tak se kochám v zářícím slunci z barevné proměny přírody. Děkuji Bohu, že tady mohu pobývat za tak nádherného počasí, kdy jsou zbarvené stromy zalité sluncem.

Znovu a znovu obdivuji mistrovské dílo geniálního zahradního architekta, botanika a dendrologa Václava Skalníka (1776–1861), který zásadním způsobem ovlivnil podobu Mariánských Lázní. Společně s lékařem Janem Josefem Nehrem a opatem tepelského kláštera Karlem Kašparem Reitenbergerem patří k hlavním zakladatelům města. Jeho přínos byl tak obrovský, že z nehostinného, bažinatého údolí dokázal vytvořit světoznámé „město v parku.“ Když Skalník dorazil v roce 1817 do tehdy vznikajících lázní, byly zde jen neprostupné lesy, rašeliniště a divoké prameny. Jako zkušený odborník, který studoval v Anglii, Francii i Vídni, okamžitě navrhl revoluční urbanistický koncept. Na prvním byla krajina. Nejdříve geniálně vyřešil odvodnění celého bažinatého údolí. Unikátní bylo, že výstavba lázeňských domů následovala až podle jeho předem navrženého plánu zeleně. Město se tak organicky vnořilo do přírody. A to je oč tu běží, co je zde vidět i dnes po více než 200 letech. Skalník vyprojektoval na ploše o rozloze 18 hektarů rozsáhlý přírodní park, který volně přecházel do okolních lesů. Místo strohých francouzských zahrad vsadil na zvlněný terén, mlatové cesty, malebné skupinky stromů, vodní plochy a průhledy na klasicistní pavilony pramenů.

UZNÁNÍ OD GOETHEHO
Mezi jeho velké obdivovatele patřil i básník Johann Wolfgang von Goethe, který při svých návštěvách Mariánských Lázní Skalníkovu práci upřímně chválil. Skalník se v lázních usadil natrvalo, mapoval místní flóru a byl ve městě tak vážený, že byl později zvolen dokonce jeho starostou.

SKALNÍKŮV ODKAZ
Srdcem města jsou dodnes úchvatné Sady Václava Skalníka, které nesou jeho jméno a je zde i Zpívající fontána. Na jeho počest je v parku také Dendrologická naučná stezka Václava Skalníka, kde mohou návštěvníci obdivovat více než 150 druhů vzácných dřevin, z nichž některé pamatují ještě jeho éru. Kdykoliv jdu tím parkem a procházím městem, vidím výběr vzrostlých stromů, tak na Skalníka myslím. Je to prostě jedním slovem NÁDHERA!!! Mám chuť znovu a znovu směrem na věčnost k němu volat: „BRAVO!!!“ Kdo čte můj blog, tak ví, že miluju parky, takže tady se fakt kochám!!!

VZHŮRU NA KAMZÍK!
Dnes jsem se vydala na rozhlednu Kamzík. Zase jsem se drápala do kopce a netušila, že až budu u rozhledny, tak zjistím, že je za plotem a zamčenou bránou s nápisem: Zákaz vstupu. No tak jsem holt nevstoupila a jen si přes mříže vyfotila stavbu. Až po návratu do lázeňského hotelu jsem se dozvědělas AI toto: Rozhledna Kamzík je fascinující, ale v současnosti veřejnosti dlouhodobě nepřístupná historická památka severovýchodně nad centrem Mariánských Lázní. Jedná se o 25 metrů vysokou zděnou věž, která je přímou součástí budovy bývalého stejnojmenného hotelu. Už v roce 1842 stál na tomto vyhlídkovém místě dřevěný patrový altán zvaný Hirtenruhe (Pastýřův odpočinek). Ten však postupem času zchátral. Koncem 19. století (1895) pozemky koupila paní Sofie Stöhrová a nechala zde vybudovat honosnou výletní kavárnu s restaurací a vyhlídkovou věží. Místo neslo německý název Forstwarte (Lesní vyhlídka). Areál byl nesmírně populární. Patřily k němu zahradní terasy, kuželník a dokonce i tenisové kurty. O popularitě místa svědčilo i to, že v roce 1947 navštívil zdejší kavárnu tehdejší prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Svůj současný název získal celý komplex až po druhé světové válce. V té době začal objekt sloužit jako rekreační a školicí středisko. K areálu rozhledny Kamzík jsem se dostala po červené značce, která vede z města až nahoru.

PSTRUŽÍ JEZÍRKO
Já potom pokračovala dál k pstružímu jezírku. Pstruhy jsem tam tedy neviděla, ale byla tam taková dřevěná lehátka, která jsou nyní třeba i v přístavišti Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou. Byla tři. Přes vodu jsem viděla, že na jednom sedí nějaký pán a na druhém paní, která si s ním povídá. Zamířila jsem tedy ke třetímu lehátku s cílem se tam chvíli natáhnout a dát odpočinek mým starým kostem. Jakmile jsem spočinula na lehátku, zjistila jsem, že je pán nahý a svého pstruha si zakryl jen jakýmsi tričkem. Paní byla komplet oblečená – oba zcela jistě měli šedesát plus – spíš k sedmdesátce. Povídali si a nechtěně jsem po pár minutách zaslechla, že pán dotyčnou vyzývá, aby si také zaplavala, že voda není tak studená a má třináct stupňů. Najednou jsem si uvědomila, že na třetím lehátku jsem fakt třetí a řekla si: „Jejda! K čemu se tu schyluje?“ Pozdravila a valila pryč, abych jim nepokazila to jejich seniorské tokání. Po návratu jsem měla na hodinkách 15 000 kroků. Rekord tady mám necelých 16 000 kroků. Mým cílem pobytu v lázních bylo získat aspoň něco ze ztracené kondice a to se mně tady zatím daří. Zatímco v lednu jsem měla kvůli zlomenému kotníku za den třeba 128 kroků s měsíčním průměrem v únoru 0,28 km za den, tento měsíc mám zatím bezmála pět kilometrů. Mezitím plavu v bazénu, mám také tělocvik v bazénu a další blahodárné procedury. Třeba cvičení zdravá chodidla. Mariánské Lázně jsou prostě nádherné, úžasné a já jsem nesmírně vděčná, že se tady mohu dávat dohromady….

V pondělí odpoledne bylo v Mariánských Lázních 24 stupňů.

28/09/202628/09/2026

Poprvé na Božím Daru – nejvýše položeném městě v České republice

Když jsem se nedávno dozvěděla, že je Božídarské rašeliniště největší národní přírodní rezervací v Karlovarském kraji a současně nejrozsáhlejší rašeliniště v celých Krušných horách, chtěla jsem si projít tamní naučnou stezku. A sen se mně splnil.
Stezka má pouhých 3,2 kilometrů a většinu cesty vede chráněnou oblastí na povalových chodnících, takže se po ní dá jet i s kočárkem. Cyklisté mají ale zákaz vjezdu. Na trase je rozmístěno 12 informačních tabulí, a tak se člověk kochá nejen nádhernou přírodou, ale navíc se mnoho nového dozví o tamní přírodě i historii.
Podle informací na rozcestníku rašeliniště vzniklo před 11 000 – 12 000 lety. Rašelina se zde těžila až do druhé světové války. Naučná stezka je tady od roku 1977. Tato unikátní chráněná oblast o rozloze přes 1 160 hektarů se rozkládá v těsné blízkosti nejvýše položeného českého města Boží Dar v nadmořské výšce 940 až 1 116 metrů. Díky svému mezinárodnímu významu spadá pod ochranu Ramsarské úmluvy o mokřadech.
Po cestě jsem viděla také spoustu různých krásných ptáčků i nějaké borůvky. Jen mně vadilo, že až na naučnou stezku v určitých místech doléhal zvuk jedoucích aut z rychlostní silnice nad Božím Darem. Tak jsem si říkala, že bych v tomto nejvýše položeném městečku v naší zemi bydlet nechtěla, protože ten hluk mně fakt vadil. Také mne překvapilo, že část stezky je vyasfaltována a lemuje přilehlou okresní silnici, po které frčelo docela dost aut i v brzkém ránu.

28/09/202628/09/2026

Zastávka na hřbitově v Mariánských Lázních

Kdo sleduje můj blog, tak moc dobře ví, že při svých cestách po světě i doma ráda zavítám na konkrétním místě i na hřbitov. Takový hřbitov toho totiž mnoho řekne nejen o zemřelých, ale také o lidech, kteří tam žijí.
Opravené chodníky, zdi, udržované travnaté plochy a vyvážení odpadků odhalí, jak se o hřbitov stará vedení obce či města. Samotné hroby prozradí vztah pozůstalých ke svým předkům. Navštívila jsem tak a zdokumentovala hřbitovy v Eilatu na jihu Izraele, v Dolomitech, Lesní hřbitov ve Zlíně, v Saint Paul’s Bay na Maltě, ale třeba také v Praze na Vyšehradě, Olbramovicích na Znojemsku, kde byly Sudety a také v Židlochovicích, kde odpočívají mí předci. Hřbitovy jsou doopravdy moc zajímavou sondou do života obcí a měst. V sobotu jsem proto zavítala také na hřbitov v Mariánských Lázních, což nám ostatně na přednášce doporučil minulý týden i emeritní primář Nových lázní Pavel Knára. No a nelituji! Opět to byla moc zajímavá procházka mezi hroby. Pro ty, kdo by jeli autem, tak je u hřbitova parkoviště, kde může auto stát bez placení dvě hodiny.

TISÍCE KŘÍŽŮ PADLÝCH VOJÁKŮ
Hřbitov je rozdělený na několik bloků klasických hrobů, rozptylové loučky, kolumbaria, židovských hrobů a jeden úsek je speciálně vyhrazený padlým německým vojákům za druhé světové války a civilistům především z Berlína, kteří za války zemřeli ve zdejších nemocnicích a lazaretech. Na zelené louce s anglicky střiženým trávníkem je umístěno 4 090 prostých žulových křížů se jménem, rokem narození, úmrtí a hodností padlého vojáka. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Někdo může říct, že si Němci válku začali, tak co by jako chtěli? No… Nejsem si vůbec jistá, že ti mladí kluci do nějaké války chtěli jít. Určitě to bylo tak, že v mnoha, ne-li ve většině, případech prostě narukovat museli. A umírali fakt moc mladí. Stejně, jak je tomu nyní na Ukrajině. A tak jsem šla tou částí hřbitova a opakovaně si říkala: „Válka je vůl, válka je vůl…“ A kdo z mocných ji chce, měl by jít první na frontu… A znovu se dnes haraší na celém světě zbraněmi, že se z toho člověku dělá špatně…

KŘIŠŤÁLOVÝ STROM VZPOMÍNEK
Když jsem ze hřbitova odcházela, zaujal mne u vchodu rozzařený strom se svítícími lístky ze skla, který i hrál. Je umístěný v proskleném altánu z nerozbitného skla. Na webu Deníku jsem se dočetla, že o svátku zemřelých 2. listopadu 2024 zde začal jako první na světě fungovat tento Křišťálový strom vzpomínek s podzemním kolumbáriem. Pomocí interaktivního osvětlení křišťálových lístků a mobilní aplikace přináší pozůstalým netradiční a moderní způsob, jak vzpomínat na své blízké. Podzemní kolumbárium, kam se vejdou stovky uren, zároveň řeší nedostatek místa na hřbitově. Více o tomto unikátním Křišťálovém stromu se skleněnými lístky vzpomínek, hudbou, kolumbáriem v jeho kořenech a možností ovládání přes aplikaci se můžete dočíst zde.
Jedno je jisté. V Mariánských Lázních vedení města na hřbitově záleží a moc pěkně se o něj starají – včetně originálního nápadu Křišťálového stromu, ke kterému zastupitelé přistoupili, aby na hřbitově vzniklo nové místo, kam lze pozůstalé důstojně ukládat. Místa totiž hřbitově ubývají. A ještě na něco jsem při procházce hřbitovem myslela. Když zemřela moje švagrová ve čtyřiceti letech, tak mně její tatínek František se slzami tekoucími po tváři řekl: „A za chvilku na ni všichni zapomenou.“ Když jsem se ho snažila utěšit, tak si trval na svém. S odstupem více než dvaceti let mu musím dát zapravdu. My jsme na ni samozřejmě nezapomněli, ale přijdou další a další generace, mladí lidé kteří ji nezažili, nebudou už vědět, co ji rozesmálo, co měla ráda, z čeho jí bylo smutno, a tak se na každého člověka postupem času zapomene. Na někoho dříve, na jiného díky pozůstalým třeba později. Viděla jsem to na tom hřbitově, kolik tam bylo obrovských – honosných náhrobků. Co ale z toho, když byly už v rozkladu, zarůstaly mechem a vybledlým písmem? A tak to prostě je…

Velké kříže jsou hned na několika místech rozlehlého hřbitova.

25/09/202625/09/2026

Nové pohledy na Mariánské Lázně

Dnes jsem měla mezi procedurami větší mezeru, tak jsem vyrazila na procházku městem už dopoledne a objevila zase nové pohledy na město mého současného přechodného pobytu.
Konečně jsem našla na Goethově náměstí muzeum, které bude ale až do konce roku z důvodu opravy uzavřené. O kousek níž jsem objevila další fontánu i sochu Johanna Wolfganga Goetheho, který patří mezi nejslavnější návštěvníky Mariánských Lázní s opakovanými návraty. Zezadu kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem až dnes také na louce objevila děkovný sloup s kříšťálovou sochou Panny Marie, která je patronkou města.
Potom jsem své kroky stočila do Chopinovy ulice a lesíkem jsem jsem se vracela okolo Lesního pramene do města a potom do hotelu. Po cestě lesem mne nalákaly ukazatele, kam vyrazím po obědě.
Plán se podařilo realizovat. Nejdříve jsem se zase přes Goethovo náměstí a okolo lázeňského domu Esplanade vydrápala k Merséryho vyhlídce, odkud je krásný výhled na část města. Jinak je většina vyhlídek ukrytá pod vzrostlými stromy. Když se budovaly, tak z nich asi byly pěkné vyhlídky na město, ale dnes je vše jinak. Dále jsem lesem pokračovala ke kapli Panny Marie Bolestné. V lese ji postavil v roce 1909 na místě, kam se chodil modlit za svou maminku ředitel divadla Julius Laska. Je to štíhlá stavba v novogotickém slohu. Podle pamětní desky kapličku Julius Laska postavil jako následek slibu, poděkování a úcty k Panně Marii a na památku své, nyní v Pánu odpočívající matky.“ Po cestě ke kapličce jsem prošla také kus Geologického parku v lese. Naučná stezka nabízí přehled o geologické stavbě a rostlinných společenstvích Slavkovského lesa. Stezka vede ve svahu bukového lesa. Ve svahu lesoparku jsou k vidění známé i vzácně se vyskytující horniny z vybraných lokalit Slavkovského lesa.
No a potom jsem valila zase okolo Lesního pramene, kde pracovníci makali na střeše, protože je celá budova v rekonstrukci. Opravy provádí město, které stavbu koupilo. Mé putování skončilo před návratem do hotelu, kde jinde než u Zpívající fontány, kde jsem dnes sledovala tryskající vodu v rytmu hudby skladatele Petra Hapky.
Celkem jsem dnes našlapala od letošního lednového zlomení rekord – deset kilometrů a potom ještě půl hoďky fest plavala v bazénu. Snad mne pohyb v kombinaci s procedurami zase vrátí alespoň trošku do původní kondice…

24/09/202624/09/2026

Poznávání Mariánských Lázní i fyzické napadení

V rámci mého léčebného pobytu v hotelu Vltava, který spadá do evropské lázeňské sítě hotelů jsou i různé nabídky k využití volného času v Mariánských Lázních.
Už jsem využila tři! Jednu mně předem doporučila kamarádka Katka, abych si nenechala ujít v Centrálních lázních cvičení s názvem Zdravá chodidla. Byla jsem tam a super to bylo! Díky Katy – do Prahy… Na nástěnce hotelu jsem si u recepce ještě vybrala prohlídku městem a přednášku emeritního primáře Nové lázně MUDr. Pavel Knára. Vše nabízené bylo zdarma. Nejdříve jsem se vydala na prohlídku městem. Sraz byl u Křížového pramene ve 14.00, tak jsem se rozhodla, že přijdu dříve a ve 13.00 si natočím zpívající fontánu.

FYZICKÉ NAPADENÍ U FONTÁNY
Bylo krásné počasí s modrou oblohou, na které pluly bílé obláčky. Do rytmu tryskající vody v ten den hráli Vangelis. Jak jsem byla zabraná do natáčení, vstoupila jsem do zorného pole německých hostů lázní a jeden dobře udělaný, zhruba padesátník, mne fyzicky u fontány napadl. No fakt! To se mně stalo poprvé v životě! Už jsem se v Jordánsku napíchla na jedovatou rybu, v Salaši Travičná nad Tvarožnou Lhotou mne letos zase zákeřně zezadu pokousala kočka a u fontány V Mariánských Lázních mě včera napadl rozzuřený Němec. Proč? Protože jsem mu zavazela ve výhledu z jeho lavičky při sledování fontány. Cloumal se mnou, snažil se mně zakrýt mobil, abych nenatáčela a vše doprovázel sprostými nadávkami v němčině. Ani nechtějte vědět, co říkal. Mám to ale natočené – i to cloumání a při odchodu jsem si natočila skupinku Němců s jejich agresivním vůdcem. To jste měli vidět, jak zuřili, když jsem z fontány udělala švenk na jejich vztekem zkřivené obličeje se slovy, že je to pro policajty. Ti zuřili! A já jsem mazala rychle pryč ke Křížovému prameni na procházku městem. Přiznám se ale bez mučení, že dobře mně z této situace vůbec nebylo. Vnitřně jsem se klepala ještě několik hodin. Byl to hnusný zážitek, ale i takoví jsou lidé. Nejen německy mluvící. Zvažovala jsem, jestli zajít doopravdy na policii, ale nakonec jsem nikam nešla. Vlastně mně nic nevzal, nerozbil mně mobil ani nos, tak by to policisté zřejmě sepsali a byl by to jen přestupek. No snad už nikdy nic podobného nezažiji. Zpět ale k prohlídce města! Nakonec to vlastně vůbec prohlídka města nebyla. Jen jsme s bohatým slovním doprovodem šarmantní seniorky v sáčku prošli od Křížového pramene na kolonádu. Průvodkyně vlastně řekla to, co poté zaznělo také na přednášce bývalého primáře Knára, tak vzpomenu především jeho slova, protože v mnoha ohledech mluvili o tomtéž.

OXID UHLIČITÝ
Přednáška byla v Zeleném salonku Nových lázní, kde jsem se cítila přece jen bezpečněji, že na mne odněkud znovu nevyskočí německý agresor, a tak jsem si to i lépe užila – prožila… Pan primář ze sebe valil informace rychlostí kulometu a fakta prokládal vtípky, takže jsme se i zasmáli, což jsem po tom incidentu u Zpívající fontány fakt potřebovala. Mimo jiné řekl: „Máme tu přes 40 pramenů minerálních vod. Všechny jsou studené okolo 8 až 10 °C. Každý z těch pramenů má jiné chemické složení, takže je potřeba s nimi zacházet opatrně. Například slavný Křížový pramen má vysoký obsah sodíku – přes 2500 mg/l – a působí projímavě. Není vhodný pro každého, třeba pro lidi s vysokým tlakem. Naopak třeba Rudolfův pramen má hodně vápníku a hořčíku, a velmi málo sodíku – to je ideální kombinace třeba při osteoporóze. Oxid uhličitý se využívá hned ve třech podobách: jako vodní uhličitá koupel, suchá plynová koupela plynové injekce. Připomínám, že oxid uhličitý je tady přírodní přímo ze země, takže plynové injekce můžete dostat i v Praze, ale nebudou na této přírodní bázi. Ve všech případech se CO₂ vstřebává kůží, rozšiřuje cévy a zlepšuje prokrvení mozku, srdce, ledvin a končetin. Má také relaxační efekt proti stresu a snižuje krevní tlak. Má i jeden populární vedlejší účinek, protože zlepšuje především u mužů sexuální funkce. Víte, jakou barvu má Viagra? Modrou! Proto jsme začali používat modré plastové vaky na suché plynové koupele. Lázně dále nabízí inhalace, které mají obrovský význam. K pročištění dýchacích cest je například výborný Lesní pramenem. Pomáhá uvolnit hleny a obnovit funkci řasinkového epitelu. Zatímco v 19. Století se v Mariánských Lázních léčila především obezita, kdy se lázeňským hostům doporučovalo vypít denně až čtyři litry Křížového pramene, takže většinu dne prožili na záchodcích a kvůli tomu ani nejedli, takže doopravdy hubli. Od 20. Století se začalo léčit urologické onemocnění a ve 21. Století především pohybový aparát, dýchací cesty, kdy lázně mnohým lidem pomohly po těžkém covidovém onemocnění. Dále se zde dnes léčí metabolická onemocnění, hypertenze, ischemická choroba srdeční, diabetes s komplikacemi, neurologická onemocnění a zotavovat se sem jezdí také onkologičtí pacienti v remisi. Možná ne každý ví, že ministerstvo zdravotnictví v roce 2025 prohlásilo Mariánské Lázně za klimatické lázně, takže tady máme i léčivé klima.“ Svou přednášku pan primář zakončil vzpomínkou na herce, spisovatele a režiséra Miroslava Horníčka, s nímž se přátelil a napsal o něm povídku.

KRÁL EDWARD VII.
Průvodkyně i pan doktor shodně připomněli, že Mariánské Lázně devětkrát navštívil anglický král Edward VII. a měl je velmi rád. Poprvé do lázní zavítal v roce 1897 ještě jako princ z Walesu. Město si natolik oblíbil, že se sem vrátil v roce 1899 a následně pak každé léto v letech 1903 až 1909. Jezdil si sem léčit obezitu, a tak byl rád, když se mu zde podařilo nějaké kilo shodit. Díky svým návštěvám město zpopularizoval ve vyšších vrstvách, takže sem začali přijíždět přední evropští politikové, podnikatelé, spisovatelé i umělci. K nejvýznamnější události došlo 16. srpna 1904, kdy se v Mariánských Lázních setkal britský král Edward VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I. Podnět k tomuto setkání dal vídeňský dvůr. Rakouským diplomatům se totiž příliš nelíbilo, že anglický král sice pravidelně jezdí do Mariánských Lázní, ale ignoruje oficiální státní návštěvu Vídně.

NÁVŠTĚVNOST LÁZNÍ
K poklesu návštěvníků došlo v období první světové války a poté i za druhé světové války. V roce 1938 se staly členy Velkoněmecké říše. Mariánské Lázně osvobodili Američané. Když se k moci dostali v roce 1948 komunisté, byly lázně označené za buržoazní přežitek. Veliký kus práce k propagaci lázní ale udělal prezident Antonín Zápotocký, kdy se sem jezdili rekreovat i léčit členové ROH (Revoluční odborové hnutí). Všichni pracovníci z celé republiky zde měli při rekreaci i léčbě zadarmo. Po revoluci v roce 1989 lázně zaplnili senioři z Německa a poté Rusi.

NĚCO MÁLO K PRAMENŮM
Přímo v Mariánských Lázních vyvěrá okolo 40 pramenů. Nejstarší písemně doložený pramen byl objevený v roce 1528 a nese název Ferdinandův pramen. Je velmi slaný a měl by se pít jen na doporučení lékaře. Mariin pramen byl zase prvním prakticky využívaný v lázeňství. U tohoto mocného vývěru oxidu uhličitého a rašelinného plynu probíhaly nejstarší formy léčebných koupelí okolních obyvatel ještě před oficiálním založením města. Stopy osídlení a keramiky sahají až na přelom 15. a 16. Století. odle tohoto pramene a obrázku Panny Marie u nedalekého vývěru získaly celé Mariánské Lázně své jméno. V samotném srdci lázeňské zóny na kolonádě je pak nejstarším architektonicky a lázeňsky zachyceným pramenem Křížový pramen, jehož rozbory z 18. století stály u zrodu moderní balneologie celého města. Je velmi projímavý, obsahuje 10 gramů soli v jednom litru. Je vhodný při léčbě slinivky, žlučníku a jater. Měl by se pít podle váhy a věku jen na doporučení lékaře. Rudolfův pramen má hodně vápníku i hořčíku. Pokud se při jeho pití absolvují venku procházky, je výborný na osteropózu. Některé z pramenů jsou jen přírodní minerálky. Patří sem například i Balvínův pramen.

MARIINO JEZÍRKO
Úplnou raritou českého lázeňství je potom Mariino plynové jezírko. Nejde o vodní nádrž pod širým nebem, ale speciální vnitřní bazén, ve kterém se návštěvníci nekoupou ve vodě, ale vsedě až po pás v přírodním plynu CO₂. Tento unikátní bazén se nachází v secesním komplexu Centrálních lázní. Procedura, jejíž kořeny sahají až do roku 1905, v sobě kombinuje suchou uhličitou koupel a oxygenoterapii (vdechování kyslíku nosní sondou). Oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se u dna bazénu a tělem prostupuje skrze oblečení a pokožku. Tato neobvyklá koupel má mimořádné zdravotní přínosy. Zlepšuje oběhový systém, kdy plyn prokazatelně rozšiřuje krevní cévy, výrazně prokrvuje dolní polovinu těla, pomáhá vyrovnávat krevní tlak a snižuje srdeční frekvenci. Dále má Anti-aging efekt, protože výrazně stimuluje tkáňový metabolismus, podporuje regeneraci buněk a zpomaluje přirozené procesy stárnutí. Pomáhá při bolestech zad, kloubů, páteře a uvolňuje ztuhlé svalstvo. CO₂ přirozeně stimuluje produkci pohlavních hormonů testosteronu a estradiolu, což pomáhá při poruchách sexuálních funkcí a zmírňuje projevy klimakteria.

KRÁLOVSKÉ LÁZNĚ
Po přednášce nás pan primář vzal na prohlídku Královské lázeňské kabiny, která byla vystavěna r. 1896 pro krále Edwarda VII. Nachází se v budově Nových lázní. Její součástí je vstupní salónek. V samotné místnosti s původní vanou i obložení a dlažbou z Míšenského porcelánu je také dřevěné křeslo, na kterém sedával král. Křeslo je současně i váhou. Na ní krále vážili, jestli se mu podařilo zhubnout.

Zpívající fontána se mně včera stala osudnou...

21/09/202622/09/2026

Poznávání historie Chebu

Při zpáteční cestě z Františkových Lázní jsem se zastavila v Chebu, protože jsem slyšela, že tam mají nádherné starobylé domy na náměstí, které je městskou památkovou rezervací.
Skutečnost vysoce předčila mé očekávání. Zatímco v některých městech naší země mají krásná historická náměstí, v Chebu mají s nádhernými historickými domy i boční uličky. A ten jejich úžasný chrám svatého Mikuláše a svaté Anežky! Tam jsem ostatně zamířila hned poté, co jsem zaparkovala v jedné vzdálenější ulici, kde se neplatilo parkovné. Nakonec jsem ale zjistila, že v neděli se neplatí parkovné ani na hlavním náměstí v centru města. Tak jsem se aspoň prošla! Do kostela sv. Mikuláše jsem dorazila těsně před přijímáním. Na mši jsem byla o necelé dvě hodinky předem ve Františkových Lázních. Odsud jsem ale musela odejít před požehnáním, abych stihla odjet z parkoviště v čase, který jsem si předem zaplatila. No a požehnání jsem nakonec dostala v Chebu, tak to všechno zapadalo do sebe jako puzzle. Z kostela jsem si odnášela nádherný zážitek ze zpěvu varhanice? Nevím, šlo to slyšet shora a bylo to něco naprosto nádherného a povznášejícího. Fakt mimořádný zážitek. A těch aktivit, co tam teď mají v rámci svátku svatého Václava i následujícího svátku svatého Františka. Pro toho je dokonce vyhraněné představení v divadle. Hned bych šla, ale je to večer před mým návratem domů, takže nemohu, ale určitě to bude super. Bude to Mozartovo Requiem s průvodním slovem Františkova životopisce Tomáše z Celana.

NÁVŠTĚVA VĚŽE
Jak jsem po mši obcházela kostel a všechno si prohlížela, zjistila jsem, že je otevřená věž. Čekala jsem, že bude v budce sedět paní-pán – výběrčí vstupného, ale všechno bylo jinak! U vchodu byl turniket s upozorněním, aby návštěvníci mysleli na to, že se věž v 17.00 hod zamyká a do té doby ji opustili. Po vhození padesátikoruny se rozsvítilo zelené světýlko a já mohla začít stoupat po schodech až nahoru. Čekala jsem, že tam bude ochoz s pletivem, nebo nějaký sklem, ale zase jsem se spletla. Když jsem vystoupala úplně nahoru, co to šlo, byla tam okna po celém obvodu s upozorněním, aby je návštěvníci vždy pořádně zavřeli na petlice, co tam byly. Jak jednoduché a fungovalo to fakt super. V oknech bylo pletivo s velkými oky, takže šlo prostrčit objektiv a fotit. Díky tomu jsem nafotila město i z ptačí perspektivy.

POZNÁVÁNÍ HISTORIE
Následující procházka městem byla pohlazením po duši. Fakt nádherné centrum i přilehlé uličky. Měla jsem štěstí, že jsem se nachomýtla ke skupině, kterou provázela česky mluvící paní s překladem, a tak jsem se dozvěděla o Chebu spoustu zajímavého. Cheb vznikl jako klíčový pohraniční bod a jedno z nejbohatších středověkých měst, což se přímo odrazilo v jeho unikátním stavebním fondu. První písemná zmínka pochází z roku 1061, ale zásadní zlom nastal v roce 1167, kdy Chebsko získal císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů. V roce 1322 král Jan Lucemburský definitivně připojil Chebsko k České koruně jako samosprávné území. Cheb bohatl z obchodu a stal se mocným měšťanským centrem.

FENOMÉN ŠPALÍČEK
Nejslavnější symbol Chebu tzv. Špalíček je, komplex jedenácti domů na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Začal vznikat už ve 13. století. Původně šlo o dřevěné kramářské boudy a masné krámy, které si zde stavěli obchodníci. Jak prostor na náměstí ubýval, boudy se postupně přestavovaly na kamenné a hrázděné domy a rostly do výšky. Komplex je rozdělen úzkou uličkou Kramářská. Dominantou náměstí je ale také barokní radnice, která byla postavena v letech 1720-1729.

KOSTEL SV. MIKULÁŠE A SV. ALŽBĚTY
Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběžy na Kostelním náměstí je nejstarším existujícím kostelem a hlavní duchovní dominantou Chebu. Byl postavený v románském stylu coby trojlodní bazilika v letech 1220-1230. Bylo to v době prudkého rozvoje. Z této nejstarší fáze se dodnes fantasticky zachovala spodní čtyři spodlaží obou věží. Po ničivém požáru města v roce 1270 byl jako první goticky přestavěn presbytář (chór). V druhé polovině 15. století pak chebští měšťané přistoupili k velkolepé přestavbě hlavní lodi. Původní loď zbourali a nahradili ji obří, 50 metrů dlouhou a 30 metrů širokou pozdně gotickou halou s nádhernou síťovou klenbou, kterou dokončil mistr Jörg z Chebu. Boční lodě přitom oproti původním románským dvojnásobně rozšířili.

SMUTNÁ KAPITOLA
Nejsmutnější kapitola moderní historie kostela se odehrála v dubnu 1945. Během spojeneckého bombardování Chebu dostaly věže přímý zásah zápalnými bombami, vyhořely a jejich vysoké novogotické jehlany se zřítily. Kostel zůstal bez svých typických helmic dlouhých 63 let. Teprve v roce 2008 se díky obří veřejné sbírce podařilo na věže osadit 26metrů vysoké repliky historických helmic. Ty byly po instalaci požehnány velmi netradičně – pokropením vodou z hasičské plošiny. S výškou 67 metrů tak kostel opět získal svou původní majestátní siluetu.

SOUŽITÍ NĚMCŮ A ČECHŮ
Soužití Němců a Čechů bylo po staletí fascinujícím, ale také nesmírně komplikovaným příběhem. Cheb – německy Eger, měl totiž v rámci českých zemí zcela výjimečné postavení – po většinu své historie byl téměř čistě německým městem, které k českému státu sice patřilo, ale zachovávalo si obrovskou autonomii. Ačkoliv v oblasti původně žilo slovanské obyvatelstvo, od 12. století probíhala masivní německá kolonizace. Když král Jan Lucemburský v roce 1322 Chebsko definitivně připojil k Českému království, udělal to formou zástavy. Ve městě se mluvilo německy, mělo vlastní sněm, vlastní zákony a dokonce razilo své mince. Čeští králové do chodu města téměř nezasahovali. Národnostní vliv se propsal i do staveb. Zatímco vnitrozemská česká města stavěla domy s gotickými štíty otočenými do náměstí, v Chebu se stavělo po vzoru sousedního Bavorska a Franků – vznikaly zde typické hrázděné stavby s obřími krovy, které v tehdejším českém vnitrozemí neměly obdoby. Některé se dochovaly až dodnes.

ZLOM PŘED 108 LETY
Zásadní zlom nastal v roce 1918 se vznikem Československa. Místní Němci, kteří tvořili absolutní většinu, se odmítli stát součástí nového slovanského státu a pokusili se vyhlásit vlastní provincii Deutschböhmen. Pokus ale potlačila československá armáda. Do té doby žilo v Chebu Čechů naprosté minimum. Během 20. let sem však stát začal posílat české úředníky, železničáře, pošťáky, vojáky a četníky s rodinami. Například v roce 1927 žilo v Chebu necelých 25 000 Němců a zhruba 3 500 Čechů. Soužití bylo spíše chladné a komunity žily vedle sebe. Češi měli vlastní školy, spolky i Sokolovnu, Němci si drželi své tradice. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) a růstem vlivu Henleinovy Sudetoněmecké strany se situace radikálně vyostřila. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, byl Cheb připojen k nacistické Třetí říši a většina Čechů musela město narychlo opustit.

POVÁLEČNÉ ROKY
Konec druhé světové války znamenal pro identitu Chebu definitivní a drtivý řez. Na základě Postupimské dohody došlo v letech 1945–1946 k odsunu-vysídlení německých obyvatel. Během několika měsíců z Chebu zmizelo přes 30 000 původních obyvatel. Zůstaly po nich prázdné zařízené domy, obchody a staleté rodové majetky. Do prázdného Chebu začali proudit noví obyvatelé z českého vnitrozemí, slovenští reemigranti, ale také Romové či repatrianti. Tito lidé neměli k historickému městu žádný vztah. Trvalo desítky let, než se v Chebu vytvořila nová, stabilní komunita a lidé si k němu vybudovali skutečný domov.

DNEŠEK
Dnešní Cheb má přibližně 33 000 obyvatel. Původní německá menšina je už minimální, ale vztahy s Německem jsou paradoxně nejintenzivnější v historii. Tisíce Chebanů denně dojíždějí do Německa za prací, Němci naopak jezdí do Chebu nakupovat a za kulturou. Město úzce spolupracuje s bavorskými sousedy. Specifikem porevolučního Chebu je velmi silná a integrovaná vietnamská komunita (původně spojená s pohraničním obchodem a velkou tržnicí Svatý Kříž). Dnes v Chebu žije již druhá a třetí generace Vietnamců, kteří zde studují, úspěšně podnikají a jsou pevnou součástí města.

Tož tak… Pokud neznáme dějiny, nemůžeme pochopit současnost. Toto vnímám jako hodně dramatický osud a proměny Chebu…

20/09/202620/09/2026

Františkovy Lázně obrazem a s legendou

Dnes jsem zajela na krátkou prohlídku Františkových Lázní. Pěkné to tam mají! Spousta parků a historických lázeňských budov. No a samozřejmě slavnou sochu malého Františka.
Zajímalo mne, proč právě malého Františka a toto říká AI: Se sochou, která je hlavním symbolem Františkových Lázní se pojí novodobá legenda o plodnosti. Nahý chlapec sedící na kouli s rybou v rukou má symbolizovat léčivou sílu zdejších pramenů, které se historicky zaměřovaly především na léčbu gynekologických potíží a ženské sterility.
Sochu přitom vytvořil v roce 1924 místní sochař Adolf Mayerlpouze jako dekorativní plastiku pro lázeňský park.
Skutečný fenomén z ní udělal až po druhé světové válce místní lázeňský fotograf Otto Škarda. Všiml si, že se pacientky rády fotí u sochy. Z marketingových důvodů vymyslel legendu, takže takové prachsprosté PR to je 😀 Legenda praví, že každá lázeňská pacientka, která se dotkne palce levé nohy, případně levé nohy či ryby této sochy, do roka otěhotní. Díky tisícům doteků žen jsou tato místa na bronzové soše dokonale vyleštěná do zlata. Tož tak… Legenda… Já jsem u té sochy spíš myslela na svatého Františka. Na jeho přímluvu se totiž fakt dějí zázraky…

19/09/202619/09/2026

Nová křížová cesta v krajině Bílých Karpat nad Malou Vrbkou

Před pár týdny jsem se dozvěděla, že bude na Malanské hoře nad Malou Vrbkou nová křížová cesta s obrázky mého dlouholetého kamaráda, dalo by se říct renesančního člověka, Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. Hned jsem mu zatelefonovala s dotazem, jestli bych mu mohla položit několik otázek. Byl ochotný se setkat, a tak se mohou případní zájemci těšit na velký článek o této křížové cestě, který bude příští týden zveřejněný v Katolickém týdeníku.
Dnes tuto křížovou cestu požehnal farář z Velké nad Veličkou P. Josef Vysloužil. Nemohla jsem se této slávy zúčastnit, přestože bych tam moc ráda byla. Po velkých zdravotních peripetiích se léčím v Mariánských Lázních. Viděla jsem, ale na Facebooku, že přišlo mnoho lidí a byla to sláva převeliká. Pan starosta Malé Vrbky Igor Vavřík, z jehož iniciativy se nová cesta vybudovala a také se na Malanské hoře vztyčil nový kříž, protože ten původní se rozpadl, nechtěl, abych tuto informaci zveřejnila před samotným žehnáním, a tak jsem slib doržela. Křížovou cestu jsem si poctivě v rámci zdravotních vycházek prošla před odjezdem do lázní sama a je to krása převeliká… V době mého putování nebyl nový kříž ještě nainstalovaný… Zajděte si tam, stojí to zato! Když jde člověk sám, tak je to určitě mnohem silnější než, když ho někdo rozptyluje třeba i zbytečnými řečmi…

První zastavení je kousek za areálem bývalého zemědělského družstva.

Renesanční umělec František Pavlica ve svém ateliéru v Hroznové Lhotě se všemi obrázky zastavení křížové cesty, která je nyní už k vidění na Malanské hoře nad Malou Vrbkou.