V tropickém vedru sobotního odpoledne připutovalo na Blatnickou horu více než třicet dětí z různých koutů Slovácka, které letos poprvé přistoupily k prvnímu svatému přijímání. Na pouti prvokomunikantů je doprovázeli rodiče a další příbuzní. Mši svatou celebroval v příjemně vychlazené kapli svatého Antonína Paduánského děkan Veselí nad Moravou Andrzej Bystrzycki. V promluvě mimo jiné řekl: „Bůh nás chce při každé mši svaté posilovat ve všem dobrém, co děláme. Kéž by v nás byla při každé eucharistii touha dát se druhým. A mohou to být i malé věci, kterými se druhým dáváme. Eucharistie nás k tomu posiluje. Máme ji přijímat s odhodláním a žít tak, abychom zachránili druhé. Když přistupujeme ke každé Eucharistii, vnímejme Kristův odkaz obětavosti být tu pro druhé. Dnes tady na tom místě máme možnost přijmout s novou odhodlaností Tělo a Krev Krista jako posilu,“ řekl na závěr P. Bystrzycki. Po mši svaté následoval venku pod širým nebem program pro děti, který připravily vedoucí Centra pro rodinu Veselí nad Moravou Lenka Zemanová a vedoucí Rodinného centra Strážnice Blažena Bučková.
Čtyři mše svaté byly na programu při dnešní Hlavní pouti ke cti svatého Antonína Paduánského na Blatnické hoře. Následovaly po sobě v 8.00, 9.00, 10.30 a podruhé v novodobé historii poutního místa i v 15.00.
Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase. Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI. Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:
Proč ubývá věřících: „Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“ A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“
Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení? „Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá. K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti. Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“
Jak prožijete letos dovolenou? „Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden. Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.
PROJEKT PROPOJENI „Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili. Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.
Další dotaz: Projekt PROPOJENI tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“ Zaznamenala Lenka Fojtíková
Zaplněný kostel svatého Ondřeje se dnes loučil s blatnickým rodákem panem Františkem Bezděkem, který odešel na věčnost v 93 letech. Pohřeb se nesl v radostném duchu, kdy se lidé skrze slzy dojetí, ale ne smutku, smáli. Mši svatou celebroval syn zemřelého salesiánský kněz P. František. Mimo jiné připomněl, že maminka zemřela před devatenácti lety na začátku Velikonoc o neděli Vzkříšení a tatínek na ukončení velikonočního období o Slavnosti Seslání Ducha Svatého. Jeho smrtí, ale nic nekončí. Celý přepis jeho promluvy:
„V neděli ráno přišel tatínek před nebeskou bránu a svatý Petr mu říká: „Pane Bezděk, jste v nebi. Vítáme vás!“ A víte, co odpověděl? „Tož, nedá sa nic dělat!“ To byla jeho průpovídka, kterou znali všichni, kdo ho znali. To k němu patřilo. Ke každému člověku něco patří. A co všechno patří k našemu tatínkovi, co je charakteristické pro jméno Bezděk? Tatínek byl rád na světě. A tuto radost dokázal předávat druhým. A nejenom předávat, on chtěl a usiloval, aby touto radostí žili všichni kolem něj. Láska je vynalézavá a on to neotřelým způsobem prováděl. „Největší pochvala je před otevřenou králíkárnou,“ říkával doma, když se nám něco povedlo a při tom se usmíval. Rád činil šťastnějším každého, koho potkal. Například ve vlaku říkal lidem v kupé: „Jedu už podesáté z protialkoholního léčení…,“ a přitom se velmi usmíval – on, který pil alkoholu velmi málo. A ty neuvěřitelnosti říkal proto, aby povzbudil lidi, kteří na tom byli nějak hůř, špatně. Podivoval se, že někdo něco dokáže a přitom to byly obyčejné věci. Říkal, že by to nesvedl. Často si lidé mysleli, že on, přitom zemědělský inženýr, je hloupý ňouma, který nic neumí. To všechno dělal, aby jim zvedl sebevědomí, aby si lidé řekli, že někdo je na tom hůř než oni. Byl mistrem nadsázky, ale ne, že by si z druhých dělal šprým, ale z lásky. To se mně na něm ohromně líbilo. Naštěstí naše maminka všechno korigovala. Měli se spolu moc rádi. V době její nemoci se o ni dvanáct let pečlivě staral až do její smrti. Jeho profese bylo zemědělství. Studoval Střední školu v Opavě a potom na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když ho z politických důvodů těsně před státnicemi z vysoké školy vyhodili, stal se traktoristou v našem JZD. Po mnoha letech mohl dostudovat a stal se učitelem na střední zemědělské škole nejprve ve Valmezu a pak na Vsetíně. Kromě matematiky a odborných předmětů učil kluky soutěžní orbě. K tomu se mu hodila šestiletá praxe tady v JZD. Byl učitelem také doma, když jsem byl desetiletý kluk, tak mně dal doma úkol: „ Napiš číslo šest!“ Tak jsem ho napsal a on ho otočil a zeptal se mě: „Co to je?“ „Tak je to šestka nebo devítka, když s tím takto točíš…“ A on se mne zeptal: „A co je pravda?“ Když viděl, jak jsem rozpačitý, šel do sousední místnosti a přinesl tuto knihu a četl tam: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tati, jaká je pravda o tvém a našem životě? Že jsme stvoření z Boží lásky, že se nemusíme nad druhé povyšovat, že můžeme druhým pomáhat stírat vrásky a děláme něco pro to, aby se ti druzí mohli usmívat…„
Dnes ráno o slavnosti Seslání Ducha Svatého si Bůh na věčnost povolal svého dobrého služebníka, třiadevadesátiletého rodáka z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Františka Bezděka. Zažil první republiku, druhou světovou válku, vládu komunistů i 36 let po převratu v roce 1989. V listopadu roku 2008 jsem ho navštívila se synem Filipem, který tehdy dokumentoval přes hledáček foťáku pamětníky v Blatnici. Já jsem při té příležitosti měla možnost s panem Bezděkem zavzpomínat na dávné časy. Díky tomu jsem se dozvěděla, že se narodil v roce 1933 v Blatnici. Maminka s tatínkem měli obchod se smíšeným zbožím u parčíku v dědině. Po revoluci zde bylo Bistro Marko. Současně obhospodařovali tři hektary polností, což nebylo podle pana Bezděka nic moc. Po vítězství komunistů se rodina dostala do velkých turbulencí. „Tatínek byl od roku 1945 do února 1948 starostou obce. Hned po vítězství komunistů k nám přišel do domu tehdejší předseda akčního výboru a nejvyšší komunista v obci. Řekl tatínkovi: „Antonínku, odevzdaj klíče od radnice. Jistě víš z rádia, co sa děje.“ A tak mu tatínek dal klíče. Během krátké doby mu komunisté vzali obchod. Moje starší sestra Marie v roce 1948 ještě odmaturovala a potom se hned vdala,“ vzpomínal na dávnou dobu František Bezděk. Sám odešel po absolvování měšťanské školy na Střední zemědělskou školu v Opavě. Díky kontaktům, které měli rodiče, tam mohl odmaturovat a poté se v roce 1955 dostal i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Půl roku před ukončením, kdy už měl napsanou polovinu diplomové práce, byl ale vyloučený. Udání na něj poslal tehdejší předseda Národního výboru Blatnice. „Když jsem za ním po návratu z Prahy zašel, aby to udání stáhl, tvrdil, že nemůže, protože pro mé vyloučení z vysoké školy zvedlo ruku dalších deset blatnických komunistů, kteří byli v čele obce a on své soudruhy nemohl zklamat,“ vzpomínal už bez hořkosti na těžké životní okamžiky František Bezděk. Zároveň ale přiznal, že toto byl jeho nejtěžší okamžik v životě. Jména všech lidí z Blatnice, kteří na něj udání zasílali, znal, ale nechtěl mně je říct. Jen se smál, že už je to pryč a někteří z nich už zemřeli. Na vojnu jít ale nemusel, protože dostal tzv. modrou knížku díky pomoci blatnického lékaře. „Měl jsem problémy se zády. Švagra ale zavřeli a já jsem nastoupil do Jednotného zemědělského družstva v Blatnici, kde jsem nakonec pracoval šest let,“ vzpomínal po dlouhých desetiletích. Poté začal pracovat v učilišti ve Valašském Meziříčí, kde působil osm let. Později dělal mistra odborného výcviku v učilišti ve Vsetíně. Jakmile se trošku uvolnili politické poměry, mohl se vrátit na vysokou školu, kde mu uznali absolvované roky. Znovu ale musel dělat zkoušky z Dějin Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vysokou školu ale zdárně dokončil. Při tom všem se stihl v roce 1964 oženit a se ženou vychovali Františka, Hanu a Jana. Všechny tři děti vystudovaly vysokou školu. Dlouhé roky pracoval přes týden na severní Moravě a za rodinou se vracel o víkendech. Na Slovácku začal pracovat až v roce 1987, kdy získal práci v Zemědělském učilišti Strážnice. „Byl tam dobrý ředitel. Bývalý varhaník. Pracoval jsem sice jako vychovatel, ale plat mně dal stejný, jako učitelům. A to na mne posílali z obce udání, že chodíme celá rodina do kostela, ale on z toho nic nedělal. Pracoval jsem tam až do roku 1993, kdy jsem šel do důchodu,“ prozradil pamětník. Když jsem vyzvídala, jak se baví v 77 letech v důchodu, řekl tehdy s úsměvem na tváři: „Mám pět slépek a chodím od ničeho k ničemu. Občas luštím křížovky a samozřejmě chodím do kostela. Stejně jako mí rodiče. Žít víru je pro nás prostě automatické,“ řekl. V té době už žil sám. Dvanáct let se staral o manželku, která se o sebe nedokázala postarat po nezdařené operaci nezhoubného nádoru na mozku. Do té doby byla zdravotní sestrou. V jejich šlépějích jde nyní dcera Hana, která i mimo svou pracovní dobu v kyjovské nemocnici pomohla mnoha lidem v Blatnici. Syna Františka zná v obci také každý, protože po vystudování Fakulty železniční dopravy v Žilině odešel do salesiánského řádu. Poté vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nyní již několik let slouží v Ostravě. Syn Jan podnikal a v závěru tatínkova života se o něho se sestrou staral, takže mohl pan Bezděk díky péči svých dětí zůstat až do konce života ve svém domě.
Stovky lidí z celé republiky zamířily 5. února do Hrubé Vrbky na Hodonínsku, aby se zde v evangelickém kostele rozloučily s vynikajícím zpěvákem, folkloristou a univerzitním profesorem Lubomírem Holým. Zemřel v Nemocnici u svaté Anny v Brně 23. 1. 2011. Mnozí z účastníků pohřbu přišli ve svátečních krojích. Zářily mezi nimi ty z Horňácka, ale i Kyjovska. „S Lubošem odešel jeden z velikánů horňáckého zpěvu. Samozřejmě intelektuál, vynikající vědec, člověk, který měl kořeny v takové malé chaloupce tady na Horňácku. To mne vždy dojímá. Vyrůstal ještě v prostředí vesnice s tím původním starobylým horňáckým řádem, obklopený zpěvností dědiny vlastní rodiny,“ připomněl režisér Břetislav Rychlík. „Bude nám scházet jeho funkce učitele létání. On nás totiž naučil s písničkou létat. Byla to výuka vznášení se a létání s písní. Sám se vznesl a řekl: Vznes se a poleť za mnou! A muzikanti za ním letěli. Platilo heslo: „Když mě chytíš, můžeš letět dál, když mne nechytíš, přistaň a běž pryč. Byl to zpěvák, za kterým se letělo velmi nesnadno. Když se to ale dokázalo, tak se dosáhlo nejkrásnějších hodnot. Bude mně chybět, že ubývá zpěváků – učitelů létání,“ svěřil se dlouholetý hudební redaktor Československého rozhlasu v Ostravě a zakládající člen a umělecký vedoucí cimbálové muziky Technik. Podle jeho mínění je dnes příliš brzy mluvit o nějakém nástupci Luboše Holého. Zpíval totiž dlouhých sedmdesát let. Poprvé jeho hlas zazněl v Plickově filmu Věčná píseň. Poslední cédéčko pak vydal vloni při příležitosti osmdesátých narozenin. „Byl to zpěvák, který si v osmdesáti letech nesedl před hromadu svých cédéček a neřekl: Takhle jsem zpíval, když mně bylo čtyřicet, padesát, šedesát… On vstal, zdvihl ruku a řekl: „Takhle zpívám dneska!“ upozornil v den posledního rozloučení Jan Rokyta. „Byl to prostě Pan zpěvák. Měl mohutný hlas, který zněl po celé střední Evropě,“ potvrdil Rokytova slova dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Kdo byl Luboš Holý Prof. Luboš Holý se narodil 21. října 1930 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Byl významný folklorní zpěvák a také vysokoškolský pedagog. Učil na Veterinární a farmaceutické univerzitěv Brně. Jeho zpěvnost vycházela především z kulturní tradice jeho rodného regionu Horňácka. Ovlivnila ho také muzikantská atmosféra nedaleké Strážnice, kde maturoval na gymnáziu. Proslavil se mimo jiné zpěvem v netypickém barytonu, který jej odlišoval od mnoha jiných horňáckých lidových pěvců. Narodil se v muzikantské rodině jako starší bratr Dušana, který je také známý zpěvák lidových písní. Oba bratři byli od dětství formováni rodinným prostředím. Rodiče v nich uvědoměle pěstovali zájem o místní lidovou kulturu. V letech 1950-1954 s uplatnil jako primáš cimbálové muziky Vysoké školy veterinární v Brně, kde studoval a brněnského Slováckého krůžku. V Brně působil dále v několika dalších souborech. Zřejmě nejvíce je jeho hudební činnost spjata s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), s nímž spolupracoval od jeho založen mnoho let a natočil s ním celou řadu nahrávek. Vystupoval v televizi i rozhlase. Dlouhodobě zpíval též ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Mezi muzikanty byl znám svým intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením. Jeho posledním albem je Rabudeň, rabudeň (2010), které vyšlo vloni u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Vedle zpěvu se dříve zabýval též tancem. Vedle folkloru působil dlouhé roky na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. V roce 1964 získal titul kandidát věd. Má za sebou dlouhodobou pedagogickou činnost také na univerzitách na Kubě a Mexiku. Byl ve svém oboru uznávaným odborníkem. Z jeho četných vědeckých publikací, známých též v zahraničí, lze jmenovat například Biologii rozmnožování skotu (1970). Luboš Holý zemřel po těžké nemoci 23. ledna 2011 v Brně.
Už je to pětadvacet let, co jsem vedla v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici rozhovor s hercem – panem Radovanem Lukavským. Nejdřív mně ho nechtěl dát, ale potom si vzal můj papír s otázkami na hotel a druhý den s rozhovorem souhlasil. Bylo to jedno z těch výjimečných setkání, na která se nezapomíná, kdy si člověk říká: „Jo! Je to super dělat novinařinu!!! Má to smysl!“ Rozhovor byl zveřejněný v roce 2000 ve vánoční příloze týdeníku Slovácko. Myslím, že slova tohoto výjimečného muže mají co říct i dnes… A možná jsou ještě aktuálnější než tehdy..
Byly roky, kdy jsem pravidelně dokumentovala téměř každým rokem připomínku adventu a Vánoc našich předků, který od počátku nese název Radujme se, veselme se… Dnes jsem do Strážnice vzala svou devítiletou vnučku, abych jí ukázala, jak lidé i před více než sto lety prožívali adventní a vánoční období. Zatímco při prvních ročnících této krásné akce bylo téměř vše soustředěné do historických stavení a v areálu samozřejmě pobíhali Tři králové, Lucky v bílém, Mikuláš, čerti, andělé a krojovaní za zpěvu procházeli, dnes bylo z mého pohledu docela dost zaostřeno i na komerci. Některá historická stavení se proměnila v prodejničky i občerstvení a spousta stánků byla také na prostranstvích, což dovedu pochopit, protože se do skanzenu opravdu valily davy. Měla jsem z toho ale dojem, jakoby se trošku ze skanzenu vytratil určitý duch. My jsme s vnučkou přišly hned před devátou, kdy se areál otvíral, pobyly jsme tam zhruba dvě a půl hodiny a pořádně si to užily ještě bez zbytečných tlačenic. Tak mohly vzniknout tyto snímky. Vnučka litovala, že ve skanzenu nebylo více tvořivých dílen, kde by si mohla něco sama vyrobit. Když ale koukám na fotky, tak je to stále krásná, a na organizaci jistě velmí náročná, akce…
Dnes jsem byla po dlouhých letech na Lesním hřbitově ve Zlíně. Stejně jako před lety, tak i dnes jsem tam zamířila na pohřeb. Zatímco před lety se piloti a paragáni z Kunovic loučili se svým kolegou Karlem Vojtkem, tentokrát jsme se loučili s mým strýcem – rodákem ze Strání. V červenci oslavil devadesátku, takže by někdo mohl říct, že měl požehnaný věk, anebo také, že se příliš mnoho lidí tak vysokého věku nedožije. To je sice pravda, ale loučení s blízkým člověkem bývá vždy těžké. Strýc měl to štěstí, že až na pár posledních měsíců mohl žít svůj život naplno. V okamžiku, kdy mu před čtyřmi měsíci diagnostikovali akutní leukémii a lékařka tuto zprávu telefonovala jeho dceři, strejda právě plaval svých pravidelných 700 metrů v bazénu. Prý říkal, že se cítil unavený, tak tu únavu prostě chtěl z těla vyhnat plaváním. Ve volných chvílích běhal celý důchod po polních i lesních cestách bez potřeby exhibovat na nějakých závodech. Makal na sobě ve skrytu. Už mnohem, mnohem dříve, kdy žil se svou ženou ještě ve Veselí nad Moravou mně říkával, že má své trasy a na nich má při běhu zastavení, kde cvičí, tělo posiluje zvedáním kamenů a dalšími technikami, které příroda nabízela před více než třiceti lety i bez dnešních posiloven pod širým nebem. A není se co divit. Strejda v mládí boxoval, lyžoval a běhal také přespoláky, což v té době rozhodně nebylo módní záležitostí, jak je tomu dnes – myslím především ten běh. Když jsme dnes seděli ve smuteční síni Lesního hřbitova, hrála hudba a na obrazovce běžely černobílé fotky ze strýcova mládí, připomněla jsem si znovu, jak to byl krásnej chlap – „Slovačisko“ každým coulem – vysoký s rovným, hrdým postojem a i z fotek nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. A to všechno se dá říct, že mu zůstalo až do té letošní devadesátky. Ne, nikdy se z něho nestal shrbený stařeček o holi. Když mu řekli, že má akutní leukemii, tak si toto slovo zakázal a z jeho úst už nikdy nezaznělo. Mluvil jen o „těch“ destičkách, co mu chybí v krvi. V červenci si na svých kulatinách zatančil s vnučkami a podle slov jeho dcery byl až do konce svého života velmi pozitivní a o všem říkal, že je perfektní. Měl prostě stále pozitivní pohled na svět. Za svého života sklízel úspěch v práci a se svou ženou vychovali tři děti. A pokud by si někdo myslel, že životem plul bez překážek, tak by se hodně spletl. Jedenáct let se už v důchodu staral o svou ženu, když z ní mrtvička v sedmdesáti udělala „ležáka“. Jednou mně řekl, že nejdříve vyzkoušel externí pečovatelskou službu, ale ta údajně nedokázala pořádně zajistit péči o pokožku manželky, která trpěla lupenkou, a tak se o ni jedenáct let staral sám. Smekám! Toto může pořádně pochopit jen ten, kdo se sám o takto nemohoucího člověka staral. Jednou ročně jel na pár týdnů do lázní – miloval Karlově Vary, aby nabral síly do dalších dnů, týdnů a měsíců na péči o ženu. Tož tak… Jeden život, který skončil. Ve smuteční síni Lesního hřbitova ve Zlíně jsem si dnes uvědomila, že strejda svůj život prožil naplno až do konce svého života. Na druhé straně jsem si pomíjivost života uvědomila ještě před samotným obřadem, kdy jsem si na hřbitově zašla k obřímu hrobu Tomáše Bati, jeho manželky a dalších rodinných příslušníků vedle. Oba hroby byly částečně zapadané podzimem zbarveným listím a já u těchto hrobů přemýšlela nad tím, jak je vše pomíjivé – úspěch, sláva, peníze, moc… Hrob Tomáše Bati a jeho ženy se mně zdál málo důstojný, ale na druhé straně jsem si připomněla, že přece tady o hrob vůbec nejde. Nebýt Baťovy rodiny, tak Zlín není to, co od jejich života je. Za neuvěřitelně krátkou dobu toho dokázali tolik vybudovat a pozitivně změnit životy a myšlení obrovskému množství lidí v chudém regionu Valašska a dalším generacím, které přišly po nich. Neskutečné, nepochopitelné. Byli to prostě obrovští vizionáři s neskutečným tahem na branku. Vždyť vybudovali i ten Lesní hřbitov, přilehlé filmové ateliéry a hlavně celé město pod kopcem, které z jejich iniciativy stále žije…
Tato krásná slova zazněla při dnešním rozloučení ve Zlíně:
Až bude moje duše bez těla tak bych měl Pane prosbu malinkou já netoužím mít křídla anděla chtěl bych být hezkou vzpomínkou
Chtěl bych být písničkou kterou si dítě zpívá chtěl bych být studánkou v níž vody neubývá chtěl bych být modrým nebem co padá do jabloní chtěl bych být lesním stínem co smolnou dlaní voní
Ono však postačí když občas někde v srdci někomu zvonek tiše zacinká náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle docela nečekaně otevře vzpomínka
Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou říct jim že jsem žil rád a nešel cestou marnou tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď
Chtěl bych být letní loukou kamínkem z mořských pláží chtěl bych být moudrým slovem objetím vlídných paží chtěl bych být dobrým vínem a sklenkou na rtech věků chtěl bych být nadějí a láskou místo léků
Až bude moje duše bez těla tak bych měl Pane prosbu malinkou já netoužím mít křídla anděla chtěl bych být hezkou vzpomínkou
Jiří Pavlica / František Novotný When My Soul – zpěv Jiří Pavlica a sbor Album: Vteřiny křehké
Včera jsem měla poslední celý den pobytu na Maltě, byla středa, kdy je otevřený hřbitůvek, kde je v kapli uložené tělo P. Eliase Velly, tak jsem se tam hned ráno vydala pěšky. Pěkně jsem se prošla a počasí na stojanu u benzínky ukazovalo 27 stupňů – viz. galerie, takže bylo fakt teplo. U hrobu otce Eliase jsem myslela na všechny známé a blízké, které nosím v srdci i na ty, kdo mne o modlitby prosili. Potom jsem se rozhodla, že nepovalím hned domů, ale zajdu také na vyhlídku u moře, kde je bysta P Eliase a lavičky vybízející k odpočinku pokochání se pohledem na moře. Na místě jsem zjistila, že krásná kytice, která se tam objevila v den třetího úmrtí (10. 10.) P. Eliase je už docela dost na odchodu. Zašla jsem tedy do nedalekého květinářství a koupila tam květináček s umělými kytkami, protože ty živé jsou na Maltě hned kvůli vedru pryč a já chtěla, aby tam měl květiny déle než jen pár dnů. Při té příležitosti jsem také vyčistila prostor ohrádky, kde byla hromada bordelu – především špačků od cigaret – viz. fotogalerie. Květináček jsem umístila za již téměř zvadlou kytici a doufám, že tam vydrží aspoň do dušiček, což je za chvíli. Kamarádku Věrku jsem potom odpoledne, když jsme zašly na pizzu, poprosila, aby k bystě aspoń jednou týdně zašla a vyčistila prostor plůltku okolo bysty. Nemá to tam daleko, a říká, že byla otcova dcerka, tak jsem si ji dovolila o to požádat, aby to místo bylo důstojné. BOUŘKA A BLOUDĚNÍ Potom jsem se podél moře courala zpět na byt s cílem, že se začnu balit. Chvilku po návratu začala bouřka jako sviňa – hřmělo – jedna rána za druhou a voda z nebe valila více než dvě hodiny. Měla jsem tedy prostor k balení aniž bych litovala, že trčím pod střechou. S Věrkou jsme potom pokecaly u vynikající pizzy, daly drink a dohodly se, že se sejdeme na mši ve františkánském kostele. Když jsme se rozcházely, měla jsem nějaký divný časový posun v mozku, kdy jsem si myslela, že na odložení věcí na bytě, který byl za rohem a cestu do kostela mám 1,5 hodiny a ona to byla půlhodina. Ouha! Zjistila jsem to až po 45minutovém bloudění už setmělými uličkami s navigací. Poté jsem si musela uznat, že jsem prostě v tom labyrintu nepravidelně se klikátících uliček zabloudila, a že tu mši nestihnu. Šla jsem s mobilem v ruce, ale přesto jsem to tentokrát nedala, což mne naštvalo, ale člověk si musí uznat že není takovej borec na orientaci, jak si myslel… Za denního světla prostě ty ulice vypadaly úplně jinak než nasvícené v noci. Vrátila jsem se tedy do bytu, kámošce napsala omluvu a pokračovala v balení. Zhruba za dvě hoďky se vydám na cestu na letiště, tak tady zveřejňuji jen pár fotek ze včerejška a kostel, do kterého jsem včera nedorazila, ale v neděli jsem tam byla na mši. Tehdy také s navigací, která mne hnala neskutečnou oklikou… SBÍJEČKA POD OKNY HOTELU A ještě jeden poznatek z Malty. Neskutečně se tady buduje. Kousek ode mého bytu po celou dobu mlátily od rána do večera sbíječky, protože tam dělají takové náměstíčko s posezením. Už ale i ten předchozí prostor byl super, tak těžko říct proč… Že by za tím byla dotace z EU? Všechno je možné. Každopádně jsem vůbec nezáviděla dovolenou lidem v přilehlých hotelích, přičemž ten nejbližší odhaduji minimálně na čtyři hvězdy. No však také ve skupině Malta na FB jeden ubytovaný udělal video – i se zvukem a pozastavoval se nad tím, že je měli hoteliéři minimálně předem upozornit, že budou bydlet téměř na staveništi… I to je možné, takže bacha na to, kde si kupujete ubytování. Nástrahy mohou být všeho druhu. Já jsem byla naštěstí ubytovaná od zvuku sbíječky dostatečně daleko, takže mne nerušila. Ve čtvrtečním ránu jsem se ale vzbudila do deště. Doufám, že nebude pršet až se povalím s kufrem na bus…
Přiznám se bez mučení, že návštěva vesničky Pepka námořníka mne vůbec nelákala. Dnes mně ale platila poslední den sedmidenní jízdenka na autobus, tak jsem se tam vydala. A bylo to bezva! Až do včerejšího večera, kdy jsem si začala vyhledávat, jak se do vesničky vlastně dostanu, jsem netušila, že je na dohled od městečka Mellieha na severu Malty, kam jsem dojížděla na pláž. No a právě u té pláže jsem měla vystoupit a dál pokračovat autobusem 101. Nějak pořád nejel, tak jsem se vydala na cestu pěšky, protože navigace ukazovala, že je to jen 1 700 metrů. Těsně před cílem mne předjel autobus 101, což mně ale vůbec nevadilo! Stejně jsem si kupovala lístek jako první, protože otvírali až v 9.30 a já jsem vyjížděla z autobusového nádražní v Bugibbě v 8 hodin. POPEYE VILLAGE FUN PARK Ještě před otevření jsem si tedy mohla vesničku vyfotit v dobrém světle z protějšího útesu, jak jsem se dočetla už včera, že je to tak nejlepší pohled. No a potom jsem si vesničku proběhla a nafotila docela bez lidí. Nakonec jsem tam vydržela až do pozdního odpoledne a odcházela zhruba hodinu před uzavíračkou. V říjnu zavírají o půl šesté. Při odchodu jsem zjistila, že je tam při východu bokem od vesničky velký prostor pro rodiny s malými dětmi – včetně jednoho bazénu s prolézačkami, skluzavkami a hradem a dva další bazény na plavání. No a k tomu také lehátka se stříškou stejně jako ve vesničce. To vše v ceně vstupného plus popcorn, pohlednice a Wiffi. Sice mám neomezená data, ale tam dole mezi těmi útesy nebyl signál, takže jsem byla za Wiffi vděčná. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože zátoka měla křišťálově čistou vodu. Blahořečila jsem si, že jsem do tašky hodila boty do vody, protože tam byly kameny. A ještě perlička. Koupila jsem si lístek pro seniory, protože je to u 60+ možné. Vyšel na 14 euro se všemi výše uvedenými bonusy, přičemž na pláži u moře jsem jen za lehátko a deštník zaplatila 12 euro každý den. NIKDO SE NENUDIL Kromě toho běžel po celý den program, kdy se mohli zájemci přidat také k výuce tanců, čehož mnozí s radostí využili a s Pepkem a jeho Oli si s chutí zatančili. V areálu jsou vyhlídky na dřevěných domečcích, restaurace, obchůdky, ale třeba také muzeum Pepka námořníka, kino, kde si člověk může chroupat popcorn a dívat se, jak vznikal film o Pepkovi a řadu dalších zajímavých věcí. Přiznám, že jsem vše proběhla, nafotila a přistála na lehátku a užívala si moře, protože zítra má snad pršet. To ale mělo i dnes, takže jsem vláčela deštník, který jsem nakonec nepotřebovala… A tak jsem dnes návštívila a poznala něco, co jsem vlastně ani nechtěla. Ono je ale dobré se někdy nechat požduchnout a být aktivní, protože doma bych se možná potom tloukla do hlavy, proč jsem více nevyužila čas, který jsem tady na Maltě měla. A navíc jsem necelé dva kilometry kráčela krajinou bez domů, kde byla jen políčka, ale také skleníky a viděla jsem, jak z neúrodné půdy zemědělci těžce pomocí závlah pěstují ovoce a zeleninu. Na jednom políčku byly jahody.
