Závěrečný den Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem

Čtvrtý den Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěche Kodetem byl zároveň závěrečným dnem exercicií. Tady jsou některé myšlenky, které dnes při přednáškách zazněly.
Exercitátor se hned v úvodu první přednášky posluchačů zeptal: „Odkud přicházíš, a kam jdeš?“ Poté upozornil, že máme žít s vědomím, že plníme Boží vůli, kdy máme Bohu odevzdat své srdce.

JEŽÍŠ VÍ O NAŠICH ÚZKOSTECH
„Lidské srdce je dar a už nyní můžeme ve svém těle nést nesmrtelnou duši. Ježíš ví o našich úzkostech. Žijeme v době velké nejistoty a strachu, co bude dál.  Dnes je velmi důležité nedívat se kolem sebe, nesledovat stále zprávy a internet, co se kde ve světě děje, protože z toho dostaneme strach. O to více se musíme dívat na Ježíše.
MÍSTO V NEBI
Náš domov je u Boha v nebi. Bůh nám dal zemi k užívání, ale věčně budeme žít až v nebi. Místo v nebi máme už nyní, protože jsme s Kristem spojeni. Na Boží trůn v nebi jsme pozváni všichni a ne jen někdo privilegovaný. Všichni jsme byli zrozeni v Božím srdci, abychom splnili poslání, které nám Bůh dal. Náš život je v rukou Božích. Cílem našeho života je Bůh Otec. Musíme znát cíl našeho života a mít touhu jít za ním. Musíme znát cestu, slyšet Boží slovo, ale někdy ho slyšet nechceme.
KRISTUS JE CESTA
Ježíš Kristus je cesta. Pokud věříme v Krista, jsme na cestě. Jít po cestě znamená mít v sobě Krista a jednat jako on. Něco úplně jiného je žít podle sebe ve své nezávislosti. Tam, kde mně velí moje já, není Kristus. Jsme na cestě k Bohu Otci a ta cesta je Ježíš Kristus. Pokud pro nás nebude všechno, budeme bloudit. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus, který s námi spojil život.  
DUCH SVATÝ PŘINÁŠÍ POKOJ
Musíme prosit Ducha Svatého, kterého přijímáme skrze Pána Ježíše. Pomazání a vedení Duchem Svatým potřebujeme znovu a znovu. Duch Boží se s duchem světa nesnáší. Každý den musíme prosit Ducha Svatého, přijímat ho a nechat se jím vést. Každý, kdo tíhne k Duchu Svatému, žije v pokoji. Musíme se otevřít Duchu Svatému a zakoušet tak Boha. Bez Ducha Svatého neexistuje žádný křesťanský život. Je to Duch Svatý, který se v nás modlí a posiluje nás v těžkých chvílích. Musíme chválit Boha, i když je nám těžko. Duch Svatý nám dává do srdce pokoj oproti beznaději světa. Přání, abychom svůj život definitivně spojili s Kristem, je naše naděje ve zmateném světě kolem nás.“
KNĚŽSKÁ KRUCIÁTA
I poslední den Duše Slovácka bylo možné přijmout svátost smíření a využít nabídku přímluvné modlitby, o kterou byl mimořádný zájem.. Program uzavřela odpoledne mše svatá – tzv. Kruciáta za kněze, která se na Antonínku slaví každé první úterý v měsící už od roku 2009. S nápadem modlit se takto za kněze přišel tehdy dnes již zemřelý P. Josef Červenka po tragickém úmrtí jednoho spolubratra. Dnes se za oltářem sešlo celkem třináct kněží z různých koutů jihovýchodní a severní Moravy a jeden také ze Slovenska. Na závěr blatnický farář P. František Král prozradil, že dá-li Pán otci Kodetovi zdraví, tak se s ním exercicie v příštím roce uskuteční od 1. do 4. července 2026.

Po pondělní adoraci se na Antonínku mocně vylil Duch Svatý

Kdo byl v dnešním podvečeru na Svatém Antonínku a zúčastnil se adorace, kterou vedl karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet, může potvrdit stejně jako já, že se na závěr adorace na tomto poutním promodleném kopci vylil mocným způsobem Duch Svatý.

Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.

PROGRAM I PRO DĚTI
Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.

BOŽÍ IDENTITA
P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“

BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH
Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.

ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO
Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí.
Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.

Druhý den Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 29. 6. 2025

Exercicie s P. Vojtěchem Kodetem dnes na Svatém Antonínku pokračovaly přednáškami, slavením mše svaté, adorací, možností svátosti smíření, kdy zpovídalo mnoho kněží. Pouť ke cti sv. Petra a Pavla byla proto letos výjimečně až odpoledne v 15 hodin, protože jinak bývá v dopoledních hodinách. Kvůli exerciciím došlo k posunu, což vůbec nevadilo.
I dnes na Antonínek zamířily stovky lidí a spíše jich byly tisíce. I letos pokračuje fenomén, kdy eucharistický Kristus děti po večerní adoraci, když kněz přenáší hostii v monstraci do kaple, láká jako magnet. Jdou po boku otce Vojtěcha až ke svatostánku. Děti si také po mši svaté samy chodí za otcem Vojtěchem pro požehnání až ke dveřím sakristie. Přes den potom dobrovolníci pro malé účastníky připravují program, aby rodiče mohli v klidu sledovat přednášky.
Na Antonínku to prostě žije a toto místo je skutečně duchovními lázněmi Slovácka, jak si to před dávnými časy přál P. Antonín Šuránek, který na tomto poutním místě s duchovními obnovami pro různé stavy začal. Dnes se jistě tento muž, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, v nebi raduje, jak je na „jeho“ Antonínku o prázdninách živo…

Primiční mše svatá novokněze P. Viktora Pařízka a oslava Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Dolních Bojanovicích

Dolní Bojanovice žily v neděli 29. června oslavou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, což je v této obci velkou tradicí. Letos zde zároveň slavil mši svatou jediný letos vysvěcený novokněz pro celou jižní i severní Moravu P. Viktor Pařízek. Obcí nejdříve prošel za zpěvu doprovázeného dechovou hudbou průvod krojovaných, kněží, ministrantů aaž k sousoší sv. Cyrila a Metoděje a poté se vrátil zpět ke kostelu, kde následovala u památníku padlých primiční mše svatá. Novokněz si vybral za kazatele dolnobojanovického rodáka kapucínského kněze P. Cyrila Josefa Komosného.

Přepis promluvy P. Cyrila Komosného:
„Moji milí farníci, milí poutníci z blízka aj z daleka …prožíváme dnes slavnostní den …a jak víme, sešlo se k tomu několik důvodů.  Ten klíčový je, že jako každý rok i letos si chceme připomenout Ježíšovo srdce, otevřené každému člověku …zároveň nám liturgický kalendář připomíná dva největší svědky víry – sv. Petra a Pavla …a ten poslední důvod je, že ty otče Viktore, sloužíš svoji první veřejnou mši svatou a to uprostřed našeho bojanovského farního společenství. V centru našej dědiny, kterou sis,  jak vím, tolik zamiloval.
My jsme si teď vyslechli evangeliu – známé podobenství o pastýři, který zanechá 99 ovcí, aby hledal tu jednu ztracenou. Pro někoho to může znít jako riskantní, možná nerozumný čin – obětovat tolik kvůli jedné, ale pro Pána Boha žádná ovce není „jen jedna“ …ta ovečka má svůj příběh …tak jako každý z nás má svůj jedinečný životní příběh, …nikdo není u Boha „jen rodné číslo“. Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nám toto připomíná: Jsem stvořený jako jedinečný, jako dobrý, jako chtěný a milovaný.
A to je myslím dost dobrý důvod k naší dnešní osobní vděčnosti …za svůj život, za dar víry, dar společenství, dar živé farnosti…a v tvém případě otče i za dar kněžství …jistě není náhodou, že právě při tvé primici zaznívá toto Ježíšovo slovo …podobenství, které tě může doprovázet po celý tvůj život. Protože, kněz, který nemá srdce pastýře …to by nebylo dobré, ani moudré, nakonec ani životné …ty nemáš být manažer, úředník, nebo obřadník …I když i to je samozřejmě někdy nutné a potřebné, …ale máš být pastýřem, který jde, i kdyby jen kvůli jedné ovečce, která zabloudila a sešla z cesty. A která možná ani sama neví, že je ztracená …a to je dnes víc než kdy jindy aktuální …jakási ztracenost současného člověka. Takže je to myslím skvělá příležitost a velká výzva… Že nemusíme jen nadávat na dnešní „hroznou dobu“ …spíš je lepší v ní vidět novou naději, že každé hledání má svůj cíl …že kněžství není „práce“ na omezenou dobu – ale závazkem na celý život.
A Pán Ježíš Ti dnes dává klíč – jak sloužit, jak se dívat na lidi, jak žít své kněžství – ne tvrdostí, ale se srdcem. Se srdcem, které umí čekat. Které se nebojí být zraněné. Které se neunaví odpouštět. Které nehledá slávu ani výkon, …ale člověka, …a to konkrétního člověka.
Celá církev si dnes také připomíná apoštoly Petra a Pavla, patrony naší diecéze. Oba to byli svým způsobem slabí lidé. Petr zapřel. Pavel zas pronásledoval. A přece si je Bůh vybral. A oba se nakonec stali velikány víry – ne proto, že byli dokonalí, …ale protože nechali Pána Boha, aby v nich působil. A to je i pro tebe velké povzbuzení, milý bratře – Pán Tě nepovolal proto, že jsi bezchybný, ale proto, že jsi mu řekl svoje „ano“, a že mu chceš sloužit. Tvoje cesta ke kněžství nebyla nejkratší …ale napadá mě, že i v tom může být určitý, skrytý dar …mít srdce právě otevřené pro ty, kteří hledají směr, kteří se ztratili, čekají a nevidí cestu před sebou. A z vlastní zkušenosti to známe, že někdy v tomto čekání jednoduše zapomeneme, že je v tom všem Bůh s námi stále přítomný …On má svůj čas …a proto je dobré, když se najde někdo, kdo nám to připomene …Bůh na Tebe nezapomněl …jak by nakonec mohl, vždyť jsi Jeho. A toto Ježíšovo pozvání, abychom k Němu stále přicházeli a našli u něj občerství a odpočinutí je navěky platné …a co víc, i když zhřešíme, i když se ztratíme, zapřeme ho, …On nás nevyhodí …jeho náruč je otevřená neustále. Jak nakonec vidíme na každém Jeho kříži.
Bratři a sestry, ta dnešní krásná událost je slavnost Božího Srdce – Srdce, které se nikdy neunaví hledat člověka. …Srdce, které se raduje z každého našeho návratu, i když je třeba po delší době, …Srdce, které dává církvi také nové kněze.A jak víme, my, co už nějaký ten rok sloužíme …tak být knězem není dar jen sám pro sebe. Kněz je vždycky poslán do společenství – a to utváříme společně – a proto je to i naše výzva. Modlete se prosím za své kněze. Buďte jim nablízku. A také nezapomeňte, že i my jste svým způsobem takoví pastýři – každý podle svého povolání. Vy rodiče, kteří vedete a vychováváte své děti. Vy starší, kteří předáváte zkušenosti, víru nebo moudrost. Vy všichni, kteří dovedete druhé potěšit, povzbudit, pozvednout, naslouchat.
A tak Tobě Pane Ježíši, dnes znovu svěřujeme svoje životy, naše rodiny, vztahy Tobě, který nás nikdy nepřestáváš milovat … Proměň, prosíme svou mocí a milostí i naše srdce, která budou umět milovat, odpouštět, hledat i čekat – jako Ty Pane. Amen.

První den Duše Slovácka na Svatém Antonínku v červnu 2025

Dnes začaly pod názvem Duše Slovácka další exercicie na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Hned první den na poutní místo nad Blatnicí pod Svatým Antonínkem zamířilo bezmála 700 lidí.
Jak uvedl blatnický farář P. František Král, věřící se na Slovácko sjeli od Aše až po Košice. Program začíná každý den v 8.45 modlitbou růžence. První přednáška je v 9.30, druhá v 11.30 a třetí po obědu v 15.00. Mše svatá následuje v 17.00 a program uzavírá vždy od 19.00 hodinová adorace, kterou vede za doprovodu blatnické scholy P. Kodet. V mezičasech volna, kdy je prostor na svačinu, oběd i večeři, je možné využít čas k přímluvné modlitbě nebo ke svátosti smíření. Tyto služby jsou zájemcům nabízené v prostoru křížové cesty.
V neděli, což je poutní den ke cti sv. Petra a Pavla, bude mše svatá výjimečně v 15.00 a přednáška potom v 17.00. Slovenské misiefilmom.sk vše nahrávají, takže videa bude možné časem zhlédnout nejen na jejich webu, ale také na stránkách www.vojtechkodet.cz a stránce blatnické farnosti www.antoninek.cz

Hlavní pouť na Svatém Antonínku obrazem

Na Hlavní pouť ke cti sv. Antonína Paduánského na Blatnickou horu připutovaly tisíce lidí. Svatý Antonínek po celý den zalévaly sluneční paprsky, a tak se nikomu nechtělo ani domů.

V nedělním dopoledni si mohli poutníci vybrat účas ze tří mší svatých. První byla už v osm hodin v kapli sv. Antonína Paduánského a hlavním celebrantem byl spirituál Kněžského semináře v Olomouci P. Vladimír Schmidt. Dále s ním za oltářem sloužili spirituál Kněžského semináře Olomouc P. Antonín Hráček, biskupský vikář pro evangelizaci P. Zdeněk Stodůlka, spirituál Stojanova gymnázia Velehrad P. Radim Kuchař a rektor Arcibiskupského kněžského semináře Olomouc P. Vít Hlavica. Druhou mši sv. sloužil již v přírodním areálu tradičně farář z Ostrožské Lhoty za své farníky P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující poutní bohoslužby byl pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer. Odpoledne potom po svátostném požehnání sloužil závěrečnou mši svatou Hlavní pouti ke cti sv. Antonína Paduánského blatnický farář P. František Král. Ještě před tím se mohli zájemci zúčastnit besedy s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem a zeptat se ho na vše, co je zajímalo.
Ocenění Bílá růže P. Antonína Šuránka , služebníka Božího letos předala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková Vladimíru Křivánkovi z Ostrožské Lhoty, Františkovi Polehňovi z Ostrožské Lhoty a Josefovi Petraturovi z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Spolu s předsedkyní oceněným pogratulovali pražský biskup Zdenek Wasserbauer a blatnický farář P. František Král.

Domácí pouť na Svatém Antonínku 13. 6. 2025

Stovky lidí dnes zamířily odpoledne na Svatý Antonínek, aby zde při mši svaté všichni oslavili svátek patrona tohoto nádherného poutního místa svatého Antonína Paduánského.
Více než hodinu před začátkem mše svaté v prostoru křížové cesty pod širým nebem bylo k dispozici mnoho zpovědníků. Hlavním celebrantem mše svaté byl děkan z Nového Mesta nad Váhom P. Blažej Čaputa. Po jeho boku za oltářem bylo dalších devět kněží z Moravy i ze Slovenska. Chybět nemohli domácí farář P. František Král a blatnický kaplan P. Jindřich Peřina. Domácí pouť si nenechal ujít ani biskupský vikář pro evangelizaci a moderátor společenství donátorů olomouckého arcibiskupství P. Zdeněk Stodůlka, který byl v Blatnici pod Svatým Antonínkem dlouholetým farářem, takže se vlastně vrátil jakoby domů.

Hlavní celebrant a kazatel P. Blažej Čaputa sve své promluvě mimo jiné řekl:
„Přiblížilo se Boží království? Vnímáme to? Cítíme to kolem nás, že Boží království už tady je? Je zde více dobra? Nejsou války, rozumíme si, odpouštíme, jsme v jednotě a sladění? Možná si řekneme, že vidíme spíše opak. Je zde mnoho zla, nepokoje… Kde je to Boží království? Kraluje Bůh, anebo ne? Kdo vítězí? Ten zlý anebo Boží síly? Někdy se zdá, že je Boží království daleko.
BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ
V čem vlastně spočívá Boží království, které hlásali apoštolové? Nespočívá jen v nějakých venkovních strukturách, ale v tom, že Bůh kraluje v mém srdci. A to musím dovolit, protože mám svobodu. Nikdo mne k tomu nemůže donutit. Boží království je proto tam, kde mu svobodně řeknu: „Ano, vstup Pane a buď králem mého života. Vládni nad mými myšlenkami, mými rozhodnutími, buď pánem a králem v mých vztazích s lidmi. V tom, jak se chovám na veřejnosti i v soukromí a tichosti. Pane, vládni mému srdci tak, jak si sám představuješ.“ Toto je Boží království v srdci, kdy se mu podřídíme a řekneme, že chceme to, co chce on. Takto začíná Boží království v našich srdcích. Pokud se potom sejde více takových lidí, začíná Boží království i v našich společenstvích a vztazích. Jsme ale svobodní a mnozí se mohou rozhodnout jinak. My ho hledáme někde venku v dálce a přitom je už v nás. Svatý Augustin v knize Vyznání říká: „Bože, já jsem tě hledal venku a ty jsi byl uvnitř. Boží blízkost je v našem nitru. Od křtu nepřebývá Bůh kdesi ve vesmíru, ale v mém srdci. Svatý Augustin také řekl, že Bůh je mu blížeji než on sám sobě. Bůh nám dává pocítit, že nás miluje, že je jeho láska blízko nás.
SVĚTCI A POUTNÍ MÍSTA
Dává nám také společenství svatých, dává nám světce, jejich lásku a přímluvu. Přes nich můžeme zakoušet Boží blízkost, Bůh mne miluje, chrání mne, uzdravuje a proměňuje můj život. Poutní místa jsou takovým duchovním prostorem, kde je možné přes blízkost světců, Panny Marie, svatého Antonína a dalších svatých zakoušet, že je Bůh blízko, chce ještě něco dobrého vykonat v mém životě, chce ho proměnit. Bůh se dává zakusit, že se Boží království přiblížilo i přes přímluvu světců. Světci nám mohou pomoct v různých situacích, pokud se k nim modlíme skutečně s vírou.
PO 800 LETECH ZACHOVALÝ JAZYK
Je zajímavé, že se z těla svatého Antonína Paduánského zachoval po 800 letech jeho jazyk. Proč právě tato část těla? Pravděpodobně proto, že tuto část svého těla tento světec nejvíce posvětil ve svém životě. Měl dar hlásání Božího slova. Když ho lidé odmítli, kázal při moři rybám, které ho poslouchaly. Dal svůj jazyk k dispozici hlásání dobra, proto se zachoval jako vzácná relikvie.
JAKÝ JE NÁŠ JAZYK?
Mohli bychom se zamyslet nad svým jazykem. Jaký je? Svatý Jakub ve svém listě říká: Když si někdo myslí, že je zbožný, ale svůj jazyk nedrží na uzdě, tak je jeho nábožnost marná. Proto je dokonalý muž, který když ovládne svůj jazyk, ovládne i své celé tělo. Dokonalý člověk je pomalý v hněvu, rychlý v naslouchání, pomalý v řeči a posuzování. Mnohé naše hříchy jsou hříchy jazykem. Jak používám svůj jazyk? Pro dobro anebo pro zlo? Vychází z mých úst slova, která budují vztahy, přináší balzám do smutného a zraněného srdce? Umím svými slovy ohlásit Boží pravdu, napomenutí, nepoužívám svůj jazyk příliš často na kritizování, posuzování, pomlouvání, odsuzování, nejsou má slova zraňující a ubližující? Co vychází z mého jazyka, z mých úst? Přistupujeme ke svatému přijímání, kdy kněz položí eucharistii na můj jazyk. Ježíš chce přijít na jazyk, který je posvěcený dobrem, hlásáním dobrých věcí. Toto by nám mohlo pomoct, když nás jazyk lechtá, abychom řekli něco zlého.
POSVĚCENÍ NAŠEHO JAZYKA
Potřebujeme jazyk posvětit a ovládat, aby z něj vycházelo něco dobrého, co přináší užitek. Je to dobrá inspirace ze života svatého Antonína? Boží království se přiblížilo. Ať z našich úst vychází slova, abychom byli lidmi Božího slova, aby se s námi lidé rádi setkávali. Pane, ať se tvoje království přiblíží do našich rodin, srdcí, prosíme tě, proměň naše srdce. Svatý Antoníne Paduánský, oroduj za nás a za posvěcení našich jazyků.


Vzpomínka na P. Miroslava Bachana z Ostrožské Lhoty

Ve středu 11. června tomu bude přesně dvacet let, co po těžké nemoci na věčnost odešel P. Miroslav Bachan z Ostrožské Lhoty. Zveřejňuji zde text, který jsem o tomto knězi poté napsala.

Otec Miroslav Bachan  nám ukázal, že máme v životním boji vytrvat až do konce

Otce Miroslava Bachana jsem poznala v době, kdy už mu vážné onemocnění značně ztěžovalo život. Občas jsme se potkávali v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře nebo při mši svaté v Ostrožské Lhotě.
Dlouhou dobu chodil s ovázanými prsty, z nichž mu později lékaři amputovali některé články. Přestože hubl a časem už i špatně chodil, jeho pevný a jasný hlas dával při kázáních tušit, že nemoc nezlomila silného ducha. O to víc mě překvapilo, když Mirek jednou před Vánocemi do Svatoantonínského poutníka napsal naprosto otevřené svědectví o vnitřním boji člověka v těžkém utrpení. Čtenářům se tehdy svěřil s obrovskými bolestmi, které musel nést a překonat. Velmi se mne dotkla především pasáž, v níž popisoval, jak do poslední chvíle věřil, že Bůh zasáhne a amputace prstů na rukou nebude nutná. Vždyť se za něj modlilo tolik lidí… Nestalo se tak. Boží vůle byla jiná.
Po chirurgickém zákroku stál u okna (myslím, že to bylo ve čtvrtém patře) Motolské nemocnice a zvažoval, má-li skočit nebo ne… K myšlenkám na skoncování s utrpením ho dohnaly neskutečné bolesti. Když jsem tehdy před Štědrým dnem Mirkovo svědectví četla, pochopila jsem, že i kněz je jen člověk, který v krajních životních situacích může uvažovat o sebevraždě, stejně jako řada jiných lidí. Někdo pokušení podlehne, ale Mirek přes stupňující se zdravotní obtíže vydržel. Dokázal přes všechny útrapy vzít na ramena svůj kříž a nést ho až do konce.
Tím nám zanechal odkaz: když nám bude nejhůř, když se budeme  cítit totálně na dně a bude se nám zdát, že nic v životě nemá smysl, vzpomeňme na  zápas, který provázel Miroslavovo nesení kříže až do posledního výdechu. Svůj život předčasně nezabalil a bojoval až do konce. A tak, přestože je už fyzicky mrtvý, dá nám vzpomínka na otce Miroslava sílu zvednout se a jít dál. Ono i utrpení má svůj mimořádný smysl. Mnozí se určitě zeptají, jaký. Tady na zemi odpověď ve většině případů nenajdeme. Všechno pochopíme až na věčnosti.
Lenka Fojtíková

A tento text zveřejnily Slovácké noviny po jeho pohřbu…

V pátek se v Ostrožské Lhotě zastavil čas

Lenka Fojtíková
Ostrožská Lhota•V pátek odpoledne se v Ostrožské Lhotě na několik hodin zastavil čas. Ulice, pole i zahrádky zely prázdnotou. Do posledního místa byl ale zaplněný farní kostel svatého Jakuba Staršího. Stovky lidí se přišly rozloučit s místním knězem Miroslavem Bachanem, který zemřel v nedožitých sedmatřiceti letech.
Při smutečních projevech, v nichž přítomní vzpomínali přátelskou, veselou a dobrosrdečnou povahu mladého muže, se leskly slzy v očích i otrlým chlapům. Otec Miroslav se narodil  27. července  1968 v Uherském Hradišti. 29. října 1994 přijal v Olomouci jáhenské svěcení. Jáhenskou službu pak vykonával v Rožnově pod Radhoštěm, Troubkách a Uherském Hradišti. Kněžské svěcení přijal v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti v roce 2000.
Již od třinácti let  statečně bojoval se svou vážnou nemocí. „Uměl být oporou druhým v nelehkých životních situacích, protože sám moc dobře věděl, co je utrpení. Své duchovní poslání dokázal spojit s láskou k přírodě a to zejména na dětských táborech,“ řekl při pohřbu starosta obce Antonín Jelének.
„Přestože otec Mirek velmi trpěl, nedával svou bolest druhým najevo,“ připomněl správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka. „Jednou se mi svěřil, že veškeré své utrpení obětuje za olomouckou arcidiecézi, na kterou byl velmi hrdý,“ řekl mimo jiné arcibiskup Jan Graubner. Spolužáci zase vzpomínali, že při posledním setkání pětatřicátníků tehdy otci Mirkovi mnozí záviděli jeho nezdolný optimismus.
I když v posledních letech závažné onemocnění P. Bachanovi značně ztěžovalo život, snažil se sloužit lidem i Bohu, jak jen to šlo. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, sloužil až do posledních sil každé nedělní odpoledne mše svaté v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře. Nemohl proto chybět ani při založení Matice svatoantoníské a při následném zvelebování  poutního místa. Jeho smrt je pro zdejší kraj velká ztráta.

Návštěva polských Sopot a loučení s Gdaňskem

O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77.
Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku.
Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce.
Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem.
Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak.
Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti.
Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.

Druhý den mé návštěvy Gdaňska byl zalitý sluncem

Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně.
Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů.
Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm..
Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne?
No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.