Ze zdravotní sestry misionářkou – rozhovor s misionářkou MARY SHAW z Floridy

Před šestadvaceti lety přijala laická misionářka MARY SHAW z Floridy první pozvání k evangelizační návštěvě Slovenska a České republiky. Od té doby se vrací pravidelně. Zastavil ji až covid, letos v březnu se ale do Evropy vrátila a na několika místech u nás i na Slovensku přednášela na pozvání želivského opata P. Tadeáše Spišáka o uzdravení vztahů v rodinách.

Lidé vás v České republice znají jako laickou misionářku. Málokdo ale ví, že jste původní profesí zdravotní sestra. Kde jste ve zdravotnictví působila?
To je dlouhý příběh. Už od šestnácti let jsem byla v nemocnici jako dobrovolnice. Později jsem sloužila jako zdravotní sestra v univerzitní nemocnici, kde jsem při práci vystudovala magisterský obor. Po nějaké době jsem změnila zaměstnání a pracovala jsem v nemocnici pro veterány. Byl to program s vládní podporou, zabezpečující péči o vojáky, kteří se vraceli z války. Později jsem se na klinice stala zástupkyní ředitele pro speciální vládní program zabezpečující v některých místech Spojených států pomoc seniorům. Cílem bylo, aby mohli lidé ve vysokém věku žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí doma a nebyli umísťováni do různých domovů a dalších sociálních zařízení. Během této práce jsem vystudovala doktorát. Zaměřila jsem se v něm na práci zdravotní sestry pro přestárlé.

Jak dlouho jste pracovala coby zdravotní sestra?
Celkem asi třicet let.

Proč jste skončila?
Po úrazu páteře jsem tuto profesi nemohla dále vykonávat. Došlo k tomu v postním období a vedlo mě to k modlitbě s prosbou o poznání tajemství kříže. Mám za sebou dvě operace a od té doby prožívám neustálou bolest zad.

A co se stalo, že jste začala působit jako misionářka?
Jsem introvertka, bojím se mluvit před lidmi a létat letadlem, proto jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych se mohla stát misionářkou a vydat se do dalekých zemí. Jednou jsem se ale účastnila charismatické konference a v průběhu celého víkendu jsem opakovaně slyšela: „Evangelizace, evangelizace…“ To slovo vniklo do mého srdce. Dotyčný přednášející později vedl kurz evangelizační školy, kterého jsem se zúčastnila. Tam jsem měla o svátku svatého Benedikta silný prorocký sen, v němž jsem byla povolána k modlitbě za uzdravení. Trvalo mně ale ještě zhruba rok, kdy jsem rozlišovala, jestli je to skutečně povolání od Boha.

Kdo vás přivedl do České republiky a na Slovensko?
Můj přítel Tom Edwards, který žije ve stejné diecézi jako já, sem jezdil už tehdy na misie. Jednou s ním jela kamarádka a po návratu mně celá nadšená o této misijní cestě vyprávěla. Když jsem se později dozvěděla, že se sem Tom zase chystá, zeptala jsem se, jestli bych mohla být součástí jeho týmu. Souhlasil, a tak jsem se dostala poprvé v roce 1998 na Slovensko.

Pamatujete si ještě, kde jste evangelizovali a jak jste tuto svou první zahraniční misi prožívala?
První akce byla v Prešově v městské hale, kde se konalo charismatické setkání, kterému říkají Oheň. Byly tam tehdy tisíce lidí. Právě tam jsem naplno ve svém srdci i mysli slyšela: „K tomu ses narodila.“ A tak to všechno začalo. Od té doby jsem začala na pozvání jednou ročně jezdit na misie.

Jak došlo k tomu, že jste začala sloužit sama a ne v týmu?
Po nějakém čase mne Tom požádal, jestli bych mu pomohla s vyučováním během jeho misijních cest. Seznámila jsem se s tlumočníky a vznikla nová přátelství. Později, když jsme se blíže poznali, dostávala jsem pozvání na různá místa a začala jsem jezdit a sloužit sama. Zpočátku jsem vyučovala především o přímluvné modlitbě za uzdravení. Takto začala moje individuální misie s programem, který jsem vedla sama. Před pandemií jsem létala do České republiky a na Slovensko dvakrát ročně. Vidím v tom Boží působení. Po pandemii jsem se nyní vrátila po pěti letech.

Vím, že jste ale působila i v Německu. Do kolika zemí Evropy jste podnikla misijní cesty?
Ano, v Německu jsem sloužila v evangelizační škole ICPE (Mezinárodní katolický program evangelizace, pozn. red.), kde jsem se seznámila s otcem Eliasem Vellou z Malty. Jeho služba a vyučování mne hodně ovlivnily. Dále jsem působila v Litvě nebo Slovinsku. Hlavně ale sloužím na Slovensku, na Moravě a v Čechách.

Evangelizujete takto i v Americe?
Doma jsem zvána především na modlitební službu pro řeholnice nebo na různé farní misie. Jsem také koordinátorkou diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem Svatým.

O jakou diecézi se jedná?
Žiji na Floridě ve městě Gainesville, takže je to tam. Jedná se o diecézi svatého Augustina v severní Floridě –HolyFaithCatholicChurchGainesville.

Vaši službu zastavil na pět let covid. Jak jste tento čas prožila?
Bylo to těžké. Pro lidi, kteří měli zájem, jsem přes Zoom měla roční přednáškový program. Při františkánské univerzitě (Franciscan University ofSteubenville, Ohio, USA)jsem v minulosti vystudovala duchovní doprovázení. V této službě jsem i v době pandemie pokračovala přes ZOOM, protože osobní setkání nebyla možná. Během posledních dvou let jsem potom rozvinula způsob vyučování pro školu modlitby, kterou vedou služebníci Panny Marie.

Oč konkrétně jde?
Pam, manželka Toma Edwardse, založila laické Společenství služebníků Panny Marie, které se modlí za misie a věnuje se též přímluvné modlitbě. Pravidelně mne zvou na vyučování. Je to týdenní škola, která má pomoci lidem, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni v různých službách církve. Neučíme je detailně, jak se mají modlit za druhé, ale pouze jim dáme základní principy, jakým způsobem se to může dělat. Je důležité, když za nimi přijdou lidé s prosbou o přímluvnou modlitbu, aby věděli, jak se mají modlit. S tím jde ruku v ruce rozlišování potřeb lidí, kteří přicházejí. Během tohoto výcvikového týdne přijme každý z účastníků sám hlubokou modlitbu za uzdravení. V rámci školy nejde tedy pouze o vyučování, ale i osobní zkušenost vnitřního uzdravení. Dlouhé roky sloužím v mé farnosti Gainesville jako dobrovolník přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Přestože mám za tímto účelem na faře kancelář, kde se mohu s lidmi scházet, nejsem zaměstnanec farnosti.

Na jaká témata se ve svém vyučování zaměřujete?
Většinou na vnitřní uzdravení, aby lidé mohli více zakoušet Kristovu lásku. Jde vlastně o to odstranit překážky, které nám brání zakoušet lásku k Bohu i mezi sebou navzájem. Proto se mnoho témat týká odstraňování těchto překážek. Například překážka neodpuštění, zahořklost, vzorce těžkých hříchů, za které se nedělá pokání a jakékoliv zapojení do okultismu. Také mluvím o lžích o sobě, druhých i Bohu, kterým jsme uvěřili. Každá ta oblast je velmi rozsáhlá, takže jsou potom jednotlivá podtémata, která se týkají konkrétních oblastí.

Třeba téma Uzdravení rodinných vztahů, o čemž jste nyní mluvila při své poslední návštěvě naší země?
Je to tak.

Když se tak setkáváte s mnoha lidmi v Americe i Evropě, vnímáte nějaký hlavní problém doby?
Myslím si, že hodně katolíku nechápe a nerozumí nebezpečí démonického vlivu ve svém životě. Hodně se zabývám zraněními z dětství, která si každý z nás nese svým životem. Mnoho lidí, ale přichází a mluví o New Age praktikách a různých dalších zkušenostech, skrze něž se dostanou do problémů. Další velká oblast je oblast sexuality, nečistoty, nevěrnosti, cizoložství, smilstva, pornografie, celá oblast homosexuality a transgenderu a tak dále.

Zmínila jste homosexualitu a transgender, jakou s tím máte zkušenost ve své praxi?
Nemám mnoho zkušeností s homosexualitou a s transgenderem, ale setkávám se s rodiči i prarodiči, kteří to zakouší ve vztahu ke svým dětem a jsou z toho velmi zdrceni.

Jsou v současných problémech nějaké rozdíly mezi Amerikou a Evropou?
Aktuálně ten dojem nemám. Když jsem ale začínala v České republice a na Slovensku působit koncem devadesátých let minulého století, často jsem se modlila za negativní důsledky komunismu. Potom jsem vnímala, že si tehdy mladí lidé často stěžovali, že je rodiče bili, fyzicky trestali a velkým problémem zde byl oproti Spojeným státům i alkoholismus. Teď už se všechno srovnalo. Závislost na alkoholu a dalších omamných látkách je dnes všude.

Mají dnes mladí lidé komplikovanější život, než tomu bylo za vašeho mládí?
Určitě.

V čem?
Jsou vystaveni mnoha různým negativním věcem, které nás v dětství, dospívání a mládí neovlivňovaly. Jde například o pornografii, okultismus a nebezpečné hry, což se děje prostřednictvím sociálních sítí. Jsou to také prostředky k vyhrožování a šikaně. V on-line prostředí se pohybuje mnoho sexuálních predátorů, kteří zvou mladé lidi k setkání, kde jsou potom zneužiti.

Vidíte z toho cestu ven?
Katolická církev by měla lépe vychovávat mládež a děti od útlého věku, aby o těchto nástrahách věděli včas. Bohužel mnoho vedoucích v církvi nevnímá toto nebezpečí zvláště v okultní oblasti. Dospívající mládež je také málo vyučována o darech a charismatech Ducha Svatého. Vychovávají se, aby byli hodní a dobří vůči sobě navzájem, ale nevyučují se tato důležitá témata.V dnešní době potřebujeme nutně Ducha Svatého, abychom tím dobře prošli. Děti a mladí nejsou dostatečně vyzbrojeni pro tuto náročnou dobu. Skrze vliv sociálních sítí mohou být od víry odtaženi.
Lenka Fojtíková, překlad Václav Čáp

MARY SHAW(*1952) pochází zezápadního Massachusetts, kde vystudovala obor zdravotní sestry na jezuitské střední škole a později získala magisterský titul na Floridské univerzitě. Od roku 1998 jezdí pravidelně na misijní cesty na Slovensko a do České republiky. Ve svých přednáškách se zaměřuje především na téma vnitřního uzdravení, v církvi slouží i přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Je koordinátorkou Diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem svatým v Gainesville ve státě Florida.

Stovky motorkářů si přijely na Antonínek pro požehnání

Zatímco v Blatnici pod Svatým Antonínkem davy lidí putovaly od ranních hodin po búdách, ve Veselí nad Moravou právě probíhal rockový festival, na Svatý Antonínek zamířily stovky motorkářků. Všichni si sem přijeli pro požehnání.
To jim udělil františkánský kněz P. Eliáš Paseka, který přijel na Slovácko z Moravské Třebové také na motorce. S žehnáním strojů mu ale po mši svaté, kterou všichni společně sloužili, pomohli také jeho spolubratr z františkánské rodiny P. Felix a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Ten na Antonínek na motorce přijel zase z Přerova, kde slouží coby kaplan. „Pokud mně to povinnosti dovolí, účastním se motorkářské pouti. Dnes jsem přijel na nové indické Jawě,“ prozradil mladý kněz. Motorkářskou pouť si nenechal ujít ani bývalý starosta Veselí nad Moravou Miloš Kozumplík se ženou. „V minulosti jsme chtěli něco podobného připravit také ve Veselí, ale nakonec z toho sešlo. Dnes jsme tady poprvé a je to úžasné. Manželce se motorky moc líbí, proto jsme se přijeli podívat a obdivovat nádheru mnohých strojů,“ zdůvodnil svou přítomnost Miloš Kozumplík, který se s manželkou zúčastnil i mše svaté. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se jednaosmdesátiletý Bohuslav Krchňáček.
Bohoslužbu skvěle doprovodila Chapela, která hrává na Katolické charismatické konferenci. „Pocházím z Litovle a vím, že sem putovala moje maminka s kamarádkami. Pamatuji si, že říkala, jak je to tady krásné místo. My jsme tady s Chapelou poprvé a doopravdy je tu krásně. Po mši svaté jedeme hrát na svatodušní vigilii do Frýdlantu nad Ostravicí,“ prozradil vedoucí Chapely Mirek Přikryl.
„Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se pan Krchňáček.
hPočítadlo nám ukázalo, že na Antonínek přijelo přesně 505 motorek. Byly nejen z Moravy, ale třeba také až z Ústí nad Labem i ze Slovenska,“ uvedla zakladatelka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. „Je to sice méně než vloni, ale na Antonínku bylo přítomno okolo tisícovky lidí. Mnozí se prostě přišli podívat na motorky, protože je mají rádi. Moc mne potěšilo, že se mše svaté zúčastnily stovky lidí,“ dodala motorkářka Hana Brigita Reichsfeld.
Františkánský kněz P. Eliáš všem přítomným opakovaně připomněl, aby se na silnici chovali vždy ohleduplně a přinášeli druhým radost, lásku a dobro. „Když jsem sem dnes jel, říkal jsem si, že tady potkám krásné lidi a mašiny. Nezmýlil jsem se. Všichni můžeme vnést krásu do toho, co se děje v tomto světě. Sami víte, že dnešní svět není lehký. Dějí se těžké věci, nechci je připomínat, ale nějakým způsobem v tom žijeme. Chtěl bych proto prosit Ducha Svatého za každého z vás, který má tu moc, vše proměnit ve větší dobro. Abychom uměli dobře prožívat vztahy se svými blízkými a byli v tom ryzí, pravdivíj. Záleží jen na každém z nás, jestli to bude dobré nebo špatné. Všem bych nám přál, abychom vždy volili větší dobro,“ řekl ve své promluvě mimo jiné P. Eliáš.
Po požehnání strojů motorkáři společně vyjeli na projížďku přes Ostrožskou Lhotu, Hluk, Dolní Němčí, Nivnici, Březovou a Bystřici pod Lopeníkem byl jejich cílem motorest Rasová.
Motorkářská pouť se na Svatém Antonínku letos uskutečnila už popáté. Společně ji pořádalo společenství RUAH, františkáni a motorkářský klub Saint Anthony MC. Zakladatelka pouti by ráda organizaci předala mladším věřícím motorkářům. Pokud by měl někdo zájem se do organizace zapojit, může se ozvat na: brigita.reichsfeld@gmail.com.
(text bude aktualizová)


Svatodušní vigilie s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk

Dnešní duchovní program pokračoval na Svatém Antonínku po Motorkářské pouti večer Svatodušní vigilií. Vedl ji farář a děkan z Veselí nad Moravou P. Andrzej Bystrzycki s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk.
Pro účastníky z širokého okolí byla připravena bohoslužba slova, chvály s kapelou, modlitba za vylití Ducha Svatého, liturgie světla s prosbou o požehnání i svědectví. Pěknou atmosféru dotvářelo úžasná příroda a dlouhými generacemi předků promodlený prostor na Svatém Antonínku.
„Přicházíme sem dnes, abychom nově zažili vylití Ducha Svatého. Potřebujeme do svého nitra proudy živé vody. Potřebujeme se postavit před Boha a sami sebe se zeptat, jak vlastně vypadá náš duchovní život Jak spolupracuji s Duchem Svatým, na kolik na něj myslím? Jak po něm toužím? Co to znamená, že ve mne Duch Svatý působí, a jak to poznám? Duch Svatým přichází jako ten, který v nás oživuje zkušenost Boží přítomnosti. Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého. My nezakusíme Boží lásku a dotek bez Ducha Svatého. Bůh nám to skutečně chce dát. Musíme ale tomu uvěřit, že Bůh chce ke každému z nás promlouvat každý den novým způsobem, protože nás vede dál a dál. Dotýká se našeho nitra, aby v nás oživoval víru, aby i z nás tekly proudy vody živé pro druhé,“ řekl mimo jiné ve své promluvě P. Andrzej Bystrzycki.

Oslava Dne matek, výroční den Fatimy s Maďary a apoštolským nunciem Jude Thaddeusem Okolem v Koclířově

Vlastně jsem původně vůbec neplánovala, že bych si zajela o víkendu do Koclířova. Moje rozhodnutí přišlo z hodiny na hodinu. Po splnění povinností jsem z Hodonína vyrazila v sobotním večeru směr Koclířov. Přesně za dvě hodiny jsem byla na místě.
Když jsem se vlekla s foťákem, noťasem a kufrem k recepci, míjela jsem u kostela sv. Alfonse z Ligouri zaparkované auto s rozsvícenými světly. Záhy jsem se dozvěděla, že v něm seděl apoštolský nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo. Za chvilku valil do schodů, po cestě se usmíval a zdravil všechny česky. Prostě borec, který si na nic nehraje a přijme i skromné ubytování.
Dnes večer sloužil mši svatou a potom v Capelinhe udělil každé přítomné matce zvláštní osobní požehnání. Tak to mne také dostalo. Bylo to dojemné. Po duchovní oslavě pokračovalo setkání s bohatým občerstvením pro všechny přítomné. Mrkněte na fotky. Ty mají větší vypovídající hodnotu.
A taková moje soukromá poznámka na konec. Když jsem do Koclířova včera večer přijela, měla jsem dojem, jako bych se vrátila domů… Poprvé jsem tady byla před 22 lety a tolik jsem toho tady za ty dlouhé roky zažila, tolik úžasných přátel poznala… Ale přesto mne najednou přepadl i smutek, že ten hlavní, koho jsem tady poznala, byl otec Elias Vella z Malty a ten už tady není, protože už je doma v nebi. Tak po tom je mně smutno moc a i po přátelích, kteří tady před tou dlouhou dobou byli a už nejsou… Hodně se vše proměnilo. Kola života se prostě točí dál…

13. 5. 2024
V pondělí 13. května, při 107. výročí zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům ve Fatimě v Portugalsku, byl celý den primárně věnován modlitbám za Maďarsko, za které se v Koclířově modlí po celý měsíc květen. V tento den proto nemohli chybět zástupci Maďarska v čele s farářem maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltánem Balgou. Ten přítomným připomněl historii Maďarska od prvního světce krále Štěpána až po současnost. Mnohé přítomné určitě překvapilo, že v Maďarsku funguje 782 církevní škol, tři církevní univerzity a sedm vysokých škol, a že je jejich státní hymnou modlitba s prosbou o požehnání. Podle Balga potřebujeme mít silnou křesťanskou identitu, abychom s pomocí Panny Marie a na přímluvu našich světců byli dostatečně silní a dokázali bojovat proti modernímu pohanství ve střední Evropě. Hlavním celebrantem ponfitikální mše svaté byl apoštolský nuncius arcibiskup Juda Thaddeus Okolo. Za oltářem s ním byl také královehradecký biskup Mons. Jan Vokál, farář maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltán Balga, domácí farář Mons. Pavel Dokládal a P. Cyril Koníček, prezident Cyrilometodějské křesťanské akademie. Podrobný článek s mnoha dalšími informacemi bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.

Šok z úmrtí hudebníka, zpěváka a klavíristy Maxe Menšíka

Dnes mne zasáhla zpráva o nečekaném úmrtí teprve šestapadesátiletého skladatele, zpěváka a klavíristy Maxe Menšíka z Veselí nad Moravou. Poznali jsme se někdy koncem minulého století.
Potom jsme se občas potkávali díky mé novinářské profesi při různých akcích. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem ho naposledy několikrát před lety zahlédla v blatnickém kostele. Sedával vzadu a docela mne to překvapilo, protože jsme se spolu o víře nikdy nebavili. Připojuji články, které byly počátkem nového tisíciletí zveřejněné v tehdejším týdeníku Slovácko a pár fotek coby vzpomínku na mimořádně talentovaného muzikanta… S Hanou Zagorovou nazpíval v roce 2001 duet, ke kterému napsal hudbu. Na klip můžete mrknout zde. A kdo jste věřící, vzpomeňte na Maxe v modlitbě. Svou hudbou přinášel lidem radost.

Dvaatřicet let služby P. Jana Fialy v bývalých Sudetech a seminář P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm.

Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.

„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář.
Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení.
Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.

Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:

  • Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.
  • Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.
  • Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.
  • Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.
  • Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.
  • Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.
  • Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.
  • Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.
  • Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.
  • Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.
  • Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.
  • Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.
  • Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.
  • Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.
  • Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.
  • Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.
  • Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
  • Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
  • Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
  • Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
  • Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
  • Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které  dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
  • My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
  • Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
  • Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
  • Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme  vidět i ve slávě.
  • Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.

Inaugurace nového olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka a druhé výročí úmrtí P. Josefa Červenky

Olomouc čeká v sobotu 13. dubna velká sláva, kdy bude do úřadu uveden nový arcibiskup olomoucký P. Josef Nuzík. Tento týden byl v Katolickém týdeníku zveřejněný rozhovor. Koho by zajímal, může se o novém arcibiskupovi více dozvědět tady.
13. dubna si ale mnoho věřících z olomoucké arcidiecéze připomíná také druhé výročí nečekaného odchodu na věčnost P. Josefa Červenky – rodáka z Újezdce u Luhačovic. Seznámila jsem se s ním v roce 2002, kdy jsme se společně s dalšími poutníky vydali na úžasnou pouť napříč Itálií přes Sicílii, Liparské Ostrovy až na ostrov Malta. Od té doby jsme byli dvaadvacet let stále nějakým způsobem v kontaktu. Stal se biřmovacím kmotrem mého syna Jana, účastnil se rodinných oslav, ale nejčastěji jsme se viděli na Antonínku, kde spolu s dalšími knězi založili před patnácti lety Kruciátu, kdy se zde každé první úterý v měsíci schází s věřícími při modlitbách za kněze.
Josef byl naprosto nepřehlédnutelný živel. Lidé ho milovali, ale někteří ho také nemuseli, protože byl upřímný a nehrál si na žádnou přetvářku. Když v kostele začal zpívat, tak to byl hukot a ještě přitom zvládl dirigovat všechny účastníky bohoslužby, aby zpívali, jak měli.
No nic… Se ztrátou Josefa jsem se pořád nějak nevyrovnala… Chybí moc… Kdo jste ho znali, můžete zavzpomínat prostřednictvím fotek, které zde zveřejňuji ze svého archivu. A vzpomeňte na Josefa i v modlitbách.

O šoku z úmrtí P. Josefa Červenky jsem před dvěma lety více napsala zde

Rozkvetlá příroda v katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem

V jedné české pohádce je za humny drak. Za blatnickými humny je nádherná příroda. Když jsem viděla, jak je dnes venku krásně, vyrazila jsem „za humna“ fotit stále ještě rozkvetlou přírodu. Některé stromy sice už odkvetly, ale jiné stále ještě kvetou.
Roky jsem se koukala z okna našeho domu do vinohradů pod Antonínkem a sledovala, jak krásně kvete před pár lety nově vysázený sad ovocných stromů. Vždy jsem si říkala, že „to“ musím jít vyfotit. Stromy ale najednou odkvetly a už nebylo co fotit a musela jsem zase rok čekat. Podařilo se mně je zvěčnit za celou dobu, co rostou a košatí do krásy jen jednou. A dnes tedy znovu. Jsou nádherné…
Však mrkněte na fotky, potěšte své oko i duši a nechte se inspirovat a vydejte se také do přírody, kde načerpáte do plic nejen čerstvý vzduch, ale také duševní i psychickou sílu do dalších dnů. V jednom rozhovoru s odborníkem jsem nedávno slyšela, že už půlhodinka v lese dokáže s naším zdravím udělat neuvěřitelně pozitivní věcí. Tak toho využívejme! Vždyť je to zadarmo 🙂
Všem přeji krásné jarní dny. Nevím, jak vy, ale já jaro totiž miluju!!!! Každý to má jinak – někdo zimu – podzim, ale pro mne je TOP jaro, kdy se probouzí příroda, tráva je krásně zelená a stromy se šatí do krásy…

Výlet do Luhačovic

Jak jste prožili dnešní den? Já jsem si ho užila na plné pecky! Pořádně jsem se vyspala, trošku se i stihla jen tak válet v posteli a po dobré snídani jsem napsala dva články do příštího čísla Katolického týdeníku. Bylo po jedenácté hodině a venku na modrém nebi nádherně svítilo sluníčko. Zcela spontánně jsem se rozhodla udělat si výlet do Luhačovic, protože jsem měla zálusk vyfotit toto městečko trošku z nadhledu.
Už jsem se tam chystala jednu sobotu. Pohorky v autě, ale pršelo, takže se tehdy „vélet“ nekonal. Dnes ale ano! Sice už jsem v mobilu neměla trasy, které jsem plánovala projít, ale v hlavě něco na serveru uložené bylo. Do navigace jsem hodila parkoviště u vlakového nádraží, kde se nemusí platit a vyrazila. Zhruba za pětatřicet minut jsem byla na místě. Parkoviště bylo sice plné, ale já našla jedno místo v parkovacím pruhu hned u hlavní silnice, kde už se také nemuselo platit a měla jsem to k svému cíli dokonce i blíž.
Odhadem jsem odbočila v místech, kde jsem předpokládala, že bych se mohla dostat na Jurkovičův okruh okolo města, který vede i okolo sjezdovky, kam jsem měla namířeno fotit. Nakonec jsem ale zjistila, že jsem odbočila o hodně dříve, takže jsem nejdříve valila lesem po modré a ani nevím, jak a najednou jsem byla na rozcestí u Bílého kříže v nadmořské výšce 422 metrů.
Tam jsem našla červenou značku – Jurkovičovu trasu a valila trošku jinou cestou zase dolů. K hlavnímu cíli dnešního putování jsem se  tedy nakonec dostala oproti původnímu plánu shora a stálo to zato! Nebe bylo jako vymydlené a sluníčko mně krásně nasvítilo lázeňské městečko v údolí.
Přestože jsem v Luhačovicích byla už mnohokrát, protože žiji zhruba čtyřicet minut autem od tohoto krásného místa, tak nad městem jsem se po svazích a lesích nešplhala nikdy. Jednou jsem tam byla dokonce měsíc s manželem i v lázních. To byl ale šedivě smutný listopad, tak na to nemám moc dobré vzpomínky. Potom jsem v průběhu let na kolonádě fotila několik svateb a jednou jsem byla také přímo v centru se starším synem, jeho ženou a nejstarším vnoučkem v kočárku. Tomu už ale letos bylo deset let. A jednou jsem do Luhačovic vzala na výlet mamku a to se tehdy zrovna zahajovala sezona se symbolickým otvíráním léčebných pramenů. Aniž bychom to tušily! Po kolonádě chodili pánové i dámy v dobových kostýmech a bylo to moc pěkné.
Dnes mým cílem ale byla spíše příroda, i když jsem i městem proletěla. Mé dnešní krásné putování mapují fotky, tak se můžete potěšit pohledem na ně a třeba nalákat ke stejnému výletu do Luhačovic a nádherného okolí. Já se snažím každou volnou chvilku nyní prožít v přírodě a načerpat síly do dalších dnů. Věřím, že se mně to dnes podařilo. Když tak kráčím krajinou, tak nyní zvlášť po operaci kolena děkuji Bohu, že mohu jít, a že vidím, protože jak říkal nedávno Pan fotograf Jindřich Štreit, tak za to máme děkovat, protože ty záběry fotek za námi nepřijdou. Za nimi se musíme nějak dostat sami. No a nejlepší je to po vlastních 🙂

Vyučování americké misionářky Mary Shaw o uzdravení vztahů v rodinách

Na několika místech v Čechách, na Moravě i na Slovensku v postní době nyní přednáší laická misionářka Mgr. Mary Shaw, PhDr. z Floridy. Ve svých promluvách se zaměřuje na uzdravení vztahů v rodinách.

V přednáškách mimo jiné zaznělo:
Když se dostaneme do konfliktu, můžeme počítat s tím, že nás nepřítel začne utláčet. Chce překroutit komunikaci, manipulovat se vztahem, chce nás dovést ke stále větší pýše a vede nás k takovému postoji: „Já mám pravdu a ty se mýlíš.“ Končíme tak, že se soudíme, odsuzujeme a obviňujeme. Jak máme reagovat? Prosit o dar pokory. Pokora, která nás vede k otevřenosti říct: „Mýlím se, prosím, odpusť mi.“ Když se hádáme s partnerem, bojujeme vlastně sami proti sobě, protože se svým manželem tvoříme jednotu. Pros Boha, abys viděl svou manželku, viděla svého manžela, z Boží perspektivy. Pros zároveň o dar sebeovládání. Je velmi nebezpečné, když manželé vůči sobě drží určitá tajemství. Zvlášť je nebezpečné, když skrývají vůči sobě těžká provinění.
Naše slovo má povzbuzovat a budovat druhého. Svatý Pavel říká: „Nezarmucujme Božího Ducha. Varuj se jakékoliv zahořklosti, křiku, nadávek. Buďte navzájem vůči sobě laskaví, milosrdní a odpouštějte si. Odpouštěj tak, jako Kristus odpustil tobě. Jsou to náročné rady, ale tvoří v rodinách nový život.

Některé sliby, kletby, které nad sebou vyslovujeme:
Musím mít vždy pravdu, musím být dokonalý, nemohu udělat chybu, protože by se stalo něco špatného, nemohu spoléhat na nikoho jiného, vše si musím dělat sám. Tyto lži působí velmi silně v našem životě.

Další  lež:
Jsem trapný chudák, který neumí nic nabídnout, jsem beznadějný případ, proto se nemohu změnit. Co taková lež s námi dělá? Máme pocit hanby a méněcennosti, můžeme se cítit bez naděje, bez pomoci, můžeme nenávidět sebe, odmítat se, nebo se staneme příliš pasivními a nemáme zdravé hranice, proto dovolíme druhým, aby nás zraňovali, jak sami chtějí. Může nám to bránit být tvořivými.

Jaké mohou být kletby, které na sebe uvalujeme, nebo určité sliby:
Jsem naprosto bezvýznamný, nejsem schopný si pomoci, pokud bych zemřel, nikdo to ani nezpozoruje, nikdy se mi nic nepodaří, jsem neviditelný, nemám žádnou cenu. Vidíme, jak takové přesvědčení, které máme v sobě, velmi škodí našim vztahům a ničí rodinu.

Je dobré si uvědomit, že nepřítel – ďábel neustále ve dne v noci napadá naši mysl, proto je nutné pevně odporovat jeho návrhům, aby odešel. Není dobré stále se soustředit na lži a rány. Máme je odevzdat Bohu a prosit, aby nás uzdravil. Prosme Boha, aby nám dal schopnost rozlišovat pravdu od lži.

Můžeme si položit otázku, odkud přichází myšlenky a určité impulsy. Jsou tři zdroje – Bůh, ďábel a svět dohromady, nebo od nás samotných. Čím hlouběji jsme uzdraveni, a čím více poznáváme Boha, tím více se nám daří poznávat Boží myšlenky. Je velmi důležité, abychom byli bdělí a uvědomovat si, co se děje v našem nitru, co se odehrává v naší mysli. Když nás napadne nějaká myšlenka, nebo impuls něco udělat, tak je velmi důležité rozpoznávat zdroj, odkud to pochází.
Zeptat se: „Je to od Boha, nebo to nepochází od Boha?“ Pokud rozeznáme, že to nepochází od Boha, odmítneme to. Pokud to pochází od Boha, přijmeme. Tak se učíme při tomto rozlišování slyšet Boží hlas. Mnoho jemnosti v rozlišování je spojené s růstem vztahu s Bohem. Narůstá, když trávíme čas s Bohem, často takové rozlišení vzniká v tichu a modlitbě. Když se modlíme, tak pořád nemluvíme. Je velmi důležité si jen tak sednout v tichu a vědět, že Bůh je blízko.

Víme, že současná kultura je plná hluku a nemáme až tak zkušenost s tichem. Každý den je důležité si na chvíli sednout do ticha s Bohem. Já si ráno tak sednu do pokoje, kde mám mnoho ikon a prosím Boha, aby posvětil mou paměť, představivost, potom řeknu: „Jsem zde teď pro tebe, naslouchám ti, řekni mně, co mi teď chceš v této chvíli říct.“ Někdy neslyším nic. Někdy nejsem schopná takto ztišit svoji mysl, ale někdy slyším jeho hlas v mysli i srdci, když to takto zaslechnu, zapíši si to do svého deníku, abych se zpětně mohla podívat, co jsem si zapsala a vidět, co mi řekl Bůh, jak potom jednám.

K této duchovní bdělosti potřebujeme odvahu, abychom slyšeli Boží hlas. Někdy při modlitbě můžeme cítit duchovní útěchu, někdy duchovní neútěchu. V životních situacích nemůžeme záviset na povrchních citech, emocích. Když prožíváme přirozený pocit, přirozenou útěchu, neznamená to, že pochází od Boha. Nebo když máme nějakou negativní emoci, přirozenou únavu, neútěchu, neznamená to, že to nutně pochází od ďábla. Je dobré si uvědomit, že jak Boží Duch, tak zlý duch může dát útěchu i neútěchu.

Proto prosíme o milost daru rozlišování. Svatý Ignác z Loyoly mluví o určitých vzorcích o rozlišování dobra a zla. První takový vzorec je, že Duch Svatý vlévá lásku, radost a pokoj zatímco zlý duch obvykle vnáší zmatek, pochyby a znechucení. Bůh nás bude napravovat.
Druhý vzorec, když nežijeme dobrým životem, Duch Boží nám bude vnášet duchovní neútěchu. Budeme se cítit nepokojně v této špatné cestě, po které jdeme. Je to proto, abychom se obrátili k Bohu. Zatímco na cestě hříchu ďábel jedná opačně. Bude nám dávat útěchu a pokoj, abychom ve špatné cestě pokračovali.  Ve svátosti smíření přijímáme úplné odpuštění. Pokud jsme upřímní, Ježíš nám odpouští všechno, proto neskrýváme své hříchy.
Další vzorec pro rozlišování duchů, pokud ses vážně rozhodl jít za Bohem a sloužit druhým, tak se ďábel bude snažit vnášet do tebe duchovní neútěchu, aby tě znepokojil, abys měl pocit, že Bůh není přítomný, že se vzdálil. Je to proto, aby nás takto vzdaloval od Boha.

Ještě jeden vzorec pro rozlišování – Duch Svatý působí ve světle a otevřenosti. Pokud chceme dělat věci v tajnůstkářství a určité masce, je to duch zlého. Jan Pavel II. řekl, že každý člověk může mít ve svém utrpení podíl na vykupujícím utrpení Krista. To utrpení je potom vykupující. Otec Elias Vella řekl, že vykupující utrpení je nádherné, protože v takovém utrpení mi Ježíš pomáhá a já zároveň pomáhám jemu. Mohu být v bolesti, přesto být uzdravován, pokud mne tato bolest upevňuje a zároveň proměňuje prostředí, ve kterém žiji. Bůh z nějakého důvodu dopouští utrpení. Jak říká sv. Jakub v první kapitole: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Buďte si vědomi, že Bůh zkouší vaši víru a chce, abyste rostli ve vytrvalosti.“ Také sv. Petr říká, že v utrpení jako zlato vychází na povrch naše kvalita. Proto ani v utrpení neztrácejme naději.
Text bude aktualizován