Rubrika: Blog

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?

Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení. Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.

Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?

Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje, a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.

Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci?

V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily jako zdravotnice právě sestry františkánky.

V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro seniory?

Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději, kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou péči.

A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?

Nyní začínám svůj pátý služební rok.

Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?

Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času, konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.

Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí příbuzní nemocných?

Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří někdy sami o službu žádají.

Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti, které církev vaším prostřednictvím nabízí?

Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní, aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.

Že je nebudete něčím strašit?

Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.

O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve hledají?

Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i díky dobrým vztahům se zdravotníky.

Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.

Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný pohled.

Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší svatých?

Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných? S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.

Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.

Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom, když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky, kterých jsem tu zažil už několik.

Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?

Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě respektoval.

Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?

Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k zemřelému.

Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po vašem návratu večer zpět do kláštera?

Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito lidé byli svěřeni.

Děláte něco proti případnému vyhoření?

Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i zázemí v komunitě bratří.

Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně nedaleko Zelného trhu?

Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.

Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?

Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.

Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste měl být otcem?

V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a nemocničního kaplana není vždy snadné.

Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk se závažnou diagnózou?

Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.

Těch je ale v dnešní době asi také hodně…

I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.

Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?

Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník. Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji. V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje prestiž Masarykova onkologického ústavu.

LENKA FOJTÍKOVÁ

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce 2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.