Misionář Václav Čáp ze Zlína zamířil po koronavirové izolaci na svou první misijní cestu. Na Svatém Antonínku v sobotním odpoledni k posluchačům promlouval ve dvou přednáškách o nebezpečí New Age, které se snaží o dosažení nového světového řádu.
„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.
Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.
„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.
Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:
„Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.
Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.
Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.
Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.
Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.
Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“
Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.
Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“ (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.
Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.
Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková
