Primiční mše svatá Tomáše Marady v Hodoníně
Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu
Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.
Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.
„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.
Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.
Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:
„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?
Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.
Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.
To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.
My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.
Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“
A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?
A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.
Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…
V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí. Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?
Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“
Blatničané vrátili po dlouhých desetiletích zpět do Bzence kříž
Když jsem se zhruba před čtrnácti dny dozvěděla, že se prvního května uskuteční pouť do Bzence, byla jsem v mžiku rozhodnutá, že rozhodně půjdu. Proč? Protože se měl po sedmačtyřiceti letech do Bzence vrátit zpět kříž, který na Svatý Antonínek v nůši přinesla vdova po bzeneckém kostelníkovi paní Františka Bezchlebová. Vlastně nešlo o celý kříž, ale pouze torzo Krista, který její manžel po válce vyhrabal ze sutin bzenecké kaple svatého Floriana a Šebestiána poté, co ji do povětří vyhodila ustupující německá armáda.
Poničené tělo Krista bylo poté uloženo doma u manželů Bezchlebových, protože Bzenčané stále věřili v obnovu poničené kaple. Na počátku normalizace a po smrti svého manžela tomu ale už zřejmě přestala věřit i paní Bezchlebová a zřejmě také proto poškozené tělo Krista odnesla na Antonínek, kde jej předala otci Antonínovi Šuránkovi. Právě tomuto knězi, který zemřel v pověsti svatosti a momentálně se jedná o jeho blahořečení, obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci. Kříž opravil a pověsil v kapli na Antonínku. Poté jej nechal důkladně zrenovovat současný správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka a kříž byl umístěný na pravé stěně vedle oltáře.
Až do dnešního dne, kdy si jej blatničtí poutníci položili na ramena a vydali se na pěší pouť do Bzence, kde P. Stodůlka kříž předal bzeneckému starostovi Pavlu Čejkovi. Na Svatém Antonínku, kde se sešla zhruba dvacítka poutníků nejen z Blatnice, ale také z Ostrožské Lhoty (rodiště P. Šuránka) a Blatničky, všem přítomným na cestu požehnal P. Stodůlka. Další věřící se k procesí přidali v centru Blatnice. Poté procesí pokračovalo přes Veselí po cyklostezce až do Bzence, kde se nejdříve ve farním kostele sv. Jana Křtitele všichni zúčastnili už i s domácími a lidmi, kteří přijeli auty, mše svaté.
Pěší poutníci pak byli pozváni na faru, kde jim obyvatelé Bzence připravili bohaté a výborné občerstvení. Putování všichni zakončili v kapli svatého Floriana a Šebestiána nad Bzencem.
Bzenecký starosta Pavel Čejka všechny seznámil s historií zničené a nyní nově vybudované kaple. Připustil, že její obnovení považuje za zázrak. S jeho slovy souhlasil i projektant Marek Fiala. „Toužil jsem, aby byla kaple obnovena, proto jsem si podle dobových fotografií a půdorysu zničené stavby nakreslil projekt. Původně jsem myslel, že skončí jen u mě v šuplíku. Poté ale mou iniciativu podpořili kamarádi a oslovili jsme zastupitele. Ti projekt v roce 2015 odsouhlasili,“ uvedl projektant. Stavba si původně měla vyžádat náklady ve výši dvanácti milionů korun. Nakonec ale vyšla na 15,2 mil .Kč, přičemž město náklady hradilo ze sbírek občanů a ze svých zdrojů.
„Víte, město se postaralo o jednoho občana a ten nám odkázal celý majetek, který pokryje zhruba polovinu nákladů. No není to zázrak?“ ptall se starosta Bzence Čejka. „Já pořád nechci věřit tomu, že je to pravda. Vždy, když se ráno vzbudím, jdu se podívat k oknu, jestli tam kaple skutečně stojí,“ prozradil projektant Fiala. Ten také jel na kole Blatničanům naproti a mezi Veselím a Blatnicí se přidal k pěším poutníkům a část cesty také nesl kříž.
Správce blatnické farnosti P. Stodůlka je přesvědčený, že za obnovenou kaplí má prsty P. Šuránek. Právě jemu totiž už za jeho života obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci.
V sobotu patého května kapli požehná emeritní pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička. Poté bude využívána k výstavám, koncertům a civilním sňatkům.
A tady jsou fakta, která mně zaslala členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková z Ostrožské Lhoty.
Z knih na Antonínku:
(Z velké Pammětní knihy založené roku 1939)
Str. 259 – psáno P. Šuránkem
29. 8. 1971
Bezchlebová Františka. Bzenec č. 396 (nejspíš její rukopis)
přinesla na ramenou v nůši dřevěné tělo Krista Pána, které bývalo před 26 lety v kapli bzeneckého „hradu“. Kaple sv. Floriána a Šebestiána (z r. 1703) byla ustupující německou armádou vyhozena do povětří a dosud nebyla vybudována. Vzali si to za úkol dívky Slováckého kraje – s úmyslem prosit sv. Floriána, aby hasil na Slovácku plameny ?násilí?, podpalované alkoholem. Ženy Slovácké nejvíce cítí kletbu opilství! Vynasnažíme se, aby kaple byla přece jen znovu vybudována. Nejvíce se o ni staral – nyní už však nebožtík – kostelník p. František Bezchleb, jehož manželka rozbitý kříž přinesla a přinesla i „Paměti města Bzenec.“ Časem přinese i manželovy písemné pozůstalosti. Bůh ho odměň, za jeho trpělivou a vytrvalou lásku.
(z přepisu do pana Budaře z knih na Antonínku)
25. 9. 1971
Pan bohoslovec Můčka přijel o 9.30 a dal do pořádku vše, co si včera předsevzal. Pověsil bzenecký kříž, dal do zpovědnice elektrické osvětlení, pověsil nápis. Informace a informační tabulku pod bzenecký kříž.
Vroucí „Pán Bůh zaplať.“
Pozn. bohoslovec Můčka ze Strážnice ⁎9. 7. 1950
P. Jan Můčka – děkan ve Val. Kloboukách
Slavomír Budař: (z více písemností, které sám napsal)
A
… Dramatické dny dubna a května 1945 prožíval P. Šuránek u sv. Antonína a v nejbližším okolí. Události přechodu fronty zanechaly na něj nesmazatelné dojmy. Když německá armáda ustupovala z města Bzence vyhodila do vzduchu jeho dominantu – kostelík sv. Floriána, který pocházel z roku 1703. Vznik jeho byl z času vzniku kaple sv. Antonína nad Blatnicí. Každý kříž u cesty a Boží muka v poli, jako by tím více zpřítomňovali Boží blízkost, jako by se za nás modlili.
A tím více kostel, kde se koná „Nejsvětější oběť“ – mše svatá! Jak velmi mu leželo na srdci to, co z kostela sv. Floriana zbylo: ruina, kterou bylo možno ještě zachránit!
V roce 1968 vzniklo v Bzenci sdružení na obnovu „sv. Floriana“. Leč ti, kteří se domnívali, že jsou mocní, raději viděli kolem sebe ruiny, než krásu – která by připomínala zbožnost dřívějších pokolení.
Po jednání s odpovědnými zástupci MNV v Bzenci, které bylo ovlivněno událostí 21. srpna 1968, skončilo vše, jako mnohé jiné akce, bolestným zklamáním. 29. 8. 1971 přinesla paní Františka Bezchlebová, vdova po kostelníkovi Františkovi Bezchlebovi rozbitý kříž – tělo – Krista Pána, z kaple sv. Floriana, bzeneckého hradu, P. Ant. Šuránkovi k sv. Antonínku. Přinesla také „Paměti města Bzence“ a slíbila přinésti i manželovy písemné pozůstalosti. (Ale s těmito Paměťmi a písemnostmi jsem se nesetkal.)
P. Šuránek nechal kříž opravit a umístit v kapli sv. Antonína na Blatnické hoře. Jen trosky z kaple sv. Floriana ční nad Bzencem jak „památník“ lidské zloby. …
B
… Dramatické dny přechodu fronty 1945 u Svatého Antonínka žili u něho (tzn. P. Šuránka) ve vzpomínkách, neboť v tu dobu, když německá armáda ustupovala z našeho kraje, vyhodila do povětří kapli sv. Floriána nad Bzencem. Postavena v roce 1703 stála na „Bzeneckém hradě“
r. 1968 Z podnětu P. Šuránka, založena organizace na obnovu kaple, byla naděje na realizaci, ta se neuskutečnila a ruiny kaple žalují k nebi na lidskou zlobu.
V roce 1971 donesla P. Šuránkovi v nůši na zádech paní Bezchlebová, vdova po kostelníkovi, rozbitý „kříž“ zbytek po kapli sv. Floriána. P. Šuránek ho dal opravit a umístit, pověsit u bočního vchodu do kaple sv. Antonína na Blatnické hoře. Na kříži, který pověsil bohoslovec Můčka, dlouho visela plechová tabulka označující původ tohoto „Bzeneckého kříže.“
„Sdružení pro obnovu kaple sv. Floriána“, které vzniklo v Bzenci v r. 1968, po 21. Srpnu v rámci „Husákovské normalizace“ zaniklo.
Můj vánoční stromeček
Olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík v Ostrožské Lhotě posvětil oltář
Sobota 18. 11. 2017 patřila k slavnostním okamžikům Ostrožské Lhoty na Uherskohradišťsku. Dopoledne se do posledního místa zaplnil kostel svatého Jakuba staršího, aby zde věřící slavili první mši svatou od Velikonoc, kdy se začalo s opravou chrámu.
Zároveň olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík posvětil nový oltář. V promluvě biskup mimo jiné řekl: „Slovo oltář patří mezi málo slov, které si zesvětštělá kultura kolem nás nepřivlastnila. Oltář je místo, kde se má člověk setkávat s Bohem a my to setkání s Bohem potřebujeme. Dnes nejsme chudí na pozvánky. Cestujeme, vybíráme si a všechna pozvání na kulturní akce a veselí ani nestíháme. Dávají nám ale tato setkání to, co hledáme?
Kolikrát jdeme na nějakou akci jenom proto, že oni byli u nás, proto musíme návštěvu oplatit. Člověk ale potřebuje a hledá něco víc. Potřebujeme se setkávat s Bohem. Naše duše ani srdce se nedá oklamat. Člověka i veřejnost lze oklamat, ale srdce ne. Přicházejte proto k oltáři, protože se potřebuješ i ty sestro, i ty bratře, setkávat s Bohem.
Oltář je a vždycky byl symbolem oběti. Tuto oběť za nás přinesl Ježíš, který je stejný včera, dnes i na věky. Po každé oběti ale nastává změna. Oltář a oběť, která se na něm přináší, je zdrojem síly, na jejímž základě se uskutečňuje změna člověka. Změna srdce. Změnit vnější věci umíme, ale změnit nitro, srdce, to, co, tvoří člověka člověkem, dokáže jen Bůh.
Oltář je symbolem toho největšího daru. Ježíš dal sám sebe a oltář nás vybízí, abychom také dávali. Když se dělá nějaká analýza dnešní společnosti, proč je svět takový, jaký je, proč je v západním světě stále méně dětí, vyšlo najevo, že člověk ztratil sílu oběti. Oltář nás to učí, a proto ho chceme zasvětit, abychom byli i my schopni každý na svém místě přinášet drobné oběti do života.
Oltář nás přibližuje Bohu, a tak zasvěťme tento oltář Bohu. Pro něj byl postaven. Bylo by to ale málo, kdybychom zůstali jen u oltáře. Zasvěťme dnes všichni znovu svůj život Bohu. Co je dnes člověk ve světě? Viděno některýma dnešníma očima je člověk jen kvóta, číslo, občan, který má právo užívat dobra svého státu. Někdy je dnes ale člověk také otrokem průmyslu, který chce za nejlevnější cenu vyrábět. Je to správný obraz? Není… A co je tedy člověk? Svatý Benedikt, patron Evropy, už ve čtvrtém století řekl, že člověk je ten, kdo si přeje štěstí. Ano, oltář nám ukazuje, že Bůh nám chce přát štěstí, že chce, aby naše dny byly pokojné. Tak prosme, abychom i my vnímali tímto způsobem slovo, které k nám dnes promlouvá. Ať je tato slavnost zasvěcení toho prostředkem.“
Správce farnosti P. Miroslav Reif na závěr poděkoval všem, kdo se na opravě kostela podíleli. Zvláště potom Václavovi Hájkovi, který se na několik měsíců bezplatně proměnil v manažera, který prakticky veškeré práce řídil.
Farář P. Reif prozradil, že po svém příchodu do farnosti toužil po novém oltáři. Tehdy nevěřil, že by mohlo dojít k tak zásadní rekonstrukci, kdy byla vyměněna celá podlaha a zároveň bylo instalováno nové podlahové topení. Zbrusu nové jsou také kostelní lavice, ambon, výmalba, elektroinstalace, boční vchodové dveře, nábytek v sakristii. Na jaře se plánuje, že bude vybudována také nová uzavíratelná zpovědnice.
Dle P. Reifa zasáhla vyšší moc. Když před lety v Ostrožské Lhotě začínal sloužit, byla podlaha chrámu deformována a různě zvlněná. Vloni se ale chrám v některý místech propadl o šest až osm centimetrů, protože jej předkové před 109 lety postavili na bývalém hřbitově. Generální oprava byla tedy nezbytná. Olomoucké arcibiskupství farnosti poskytlo bezúročnou půjčku ve výši tří a půl milionů korun, kterou bude nyní třeba splácet. Pozitivně se ale k opravě kostela postavila také obec, kdy zastupitelé schválili milionový příspěvek. Kromě toho by kněz ale ještě rád vybudoval vzpomínanou zpovědnici a na nové lavice je třeba také pořídit čalounění.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Děkovná pouť s plzeňským biskupem Tomášem Holubem
Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP
Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach
Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.
Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?
V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat. Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.
V kolika letech jste tuto brožurku četl?
Asi v šestnácti.
Dědeček byl katolík?
Původně, ale později přešel k adventistům.
Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?
Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.
Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.
Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.
Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?
Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.
Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.
V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech jsem odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.
Hodila se vám později studia jazyků?
Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.
Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?
On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.
Ale i vaše řeholní jméno – ne?
To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.
Víte proč?
Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.
Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?
K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“ Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.
Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?
Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.
Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?
Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.
Jste evangelizační řád?
Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.
Byl tam o náboženství zájem?
Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků. Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem – vychovatelem a dospívajícím.
Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?
Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.
Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?
Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.
Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?
Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.
Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?
Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.
Něco se ale dozvíme až na věčnosti…
To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.
Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?
Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.
Nadával vám někdo?
Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.
Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.
Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt. I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.
To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?
I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.
Už víte, kde budete působit?
Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.
Těšíte se na tuto službu?
Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.
Jaké máte motto kněžské služby?
Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.
Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?
Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství.
Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?
Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.
Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?
Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.
Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.
Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.
Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?
Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.
Jste rád, že tu budou i krojovaní?
Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?
P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.
Fotogalerie z primiční mše svaté, na které nechyběli krojovaní
Na Antonínku se uskutečnila první pouť Jízd králů
První květnovou neděli (4. 5. ) roku 2014 se na Antonínku sešli letošní králové z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Kunovickým králem byl Radovan Siman, králem Hluku František Libosvár a vlčnovským králem se stal František Šobáň. Všechny tři chlapce doprovázely královské družiny, které na Antonínek připutovaly od studánky nad Ostrožskou Lhotou. Hlavním celebrantem byl rodák z Kunovic P. Antonín Hráček. Kázání se potom ujal rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka.
Tady je v kompletní podobě:
Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,
dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu. Dnes je veliký den – den králů. Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.
Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.
Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.
A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.
Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.
Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!
Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli: Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)
Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.
Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.
Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“
Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.
Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.
Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!
P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci
V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.
Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?
Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.
Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?
Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.
Máte představu, jakou cestu zvolit?
Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“
Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.
V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?
Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.
Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?
V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.
To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?
Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.
Ve společenství Nové jaro žijete společně?
Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.
Kolik máte členů?
Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.
Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?
Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.
Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…
Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.
Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?
Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.
Je náročné být pořád na cestách?
Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.
V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?
Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.
Kde vás budou moci lidé potkat?
Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.
Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?
Nevím přesně, ale zhruba dva roky.
Jaká jsou témata vašich přednášek?
Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.
Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?
V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.
A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?
Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.
Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?
Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)
Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?
Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.
Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?
Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.
Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?
Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.
Máte nyní na starosti nějakou farnost?
Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.
V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková