Závěrečný den Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem

Závěrečných den duchovní obnovy na Svatém Antonínku se otec Vojtěch Kodet ve svých dopoledních promluvách zaměřil na poslední blahoslavenství: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích, stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: „Máme před sebou závěrečné blahoslavenství, které je tak trochu zvláštní. Za prvé ho Pán rozvádí ještě více dopodrobna, za druhé je to blahoslavenství, které je pro lidi tohoto světa absolutně nepřijatelné.  Ono tedy žádné z těch blahoslavenství lidem smýšlejícím světsky nepřipadne rozumné. Maximálně ti milosrdní by bylo dobře, kdyby byli někdy milosrdní.

BŮH NECHCE, ABY NÁM BYLO ZLE
Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost neboť jejich je nebeské království, blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Skutečně blahoslavit pronásledování může jenom Pán Bůh. Ale abychom si dobře rozuměli! Bůh nikdy neblahoslaví utrpení ani pronásledování jako takové.  Nejde o to, aby nám na tomto světě bylo zle! To Bůh nechce v žádném případě, a proto musíme dobře rozumět tomu, co říká a hlavně se dívat na Ježíše! Už na začátku jsme si říkali, že všechna ta blahoslavenství mluví hlavně o něm! On je ten první pronásledovaný. Právě proto, že dělal to, co chtěl Bůh. Ježíš v tom blahoslavenství říká, že jsou pronásledovaní pro spravedlnost. Spravedlivé je pouze to, co chce Bůh. Týká se to tedy nepřijetí, nelásky, tupení, pronásledovaní těch, kteří patří Kristu a dělají to, co chce Bůh. Jsou pronásledováni a tupeni právě pro Ježíšovo jméno, které nesou.

NEZRADIT A NESTYDĚT SE ZA KRISTA
Nejvíce pronásledování a nepřátelství zažil Ježíš od náboženských představitelů tehdejší doby. To je absurdní. Od těch, kteří znali Písmo svaté, znali všechny předpovědi o Mesiášovi, kteří dokonce učili židovský národ, že až přijde Mesiáš, jak ho poznají. Utrpení pro Krista nemusí mít vždy drastickou podobu. Důležité je, abychom bez ohledu na to, co si o nás myslí lidé, hledali a konali to, co chce Bůh a nikdy nezradili Krista a nikdy se za něho nestyděli. Lidé někdy mají snahu obhajovat Boha, aby obstáli před druhými lidmi. Tím, že vysvětlují Písmo svaté po svém s tím, že to dnes tak nemůžeme brát, protože to bylo sepsáno před dvěma, třemi tisíci lety a kdo ví, jak to je. Kdo chce s Bohem žít, tak ví moc dobře, jak to je, protože slovo Boží mluví jasně. Musíme mít ale upřímné srdce a slyšet i to, co nerad slyší. V Písmu jsou věci, které nám jdou pod kůži. Boží plán záchrany je veliké tajemství, kdy se Boží plán uskutečnil především skrze utrpení a smrti Ježíše Krista. K normálnímu životu patří i těžkosti! Nežijeme, abychom se zabydleli tady na zemi, protože máme svůj domov v nebi. Tam máme připravené místo.“ Toto jsou pouze útržky z promluvy, která bude po zpracování z celých exercicií k dispozici díky www.misiefilmom.sk na těchto webových stránkách. Správci webu totiž byli po celou dobu na Antonínku a pořizovali ze všech přednášek a homílií záznamy, takže se je nač těšit.

ZÁVĚREČNÉ PODĚKOVÁNÍ A PŘÁNÍ K VÝROČÍ
Po mši svaté členové výboru Matice svatoantonínské v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou poděkovali P. Vojtěchovi Kodetovi za duchovní obnovu a službu na Antonínku. Členka výboru Matice svatoantonínské Jarmila Hrušková předala P. Kodetovi ornát k jeho zítřejšímu 40. výročí vysvěcení na kněze. A na závěr se přítomní dozvěděli, že dá-li Pán, bude mít otec Vojtěch Kodet duchovní obnovu na Antonínku i v roce 2023. Opět by se mělo jednat o přelom června a července nebo počátek července. Termín bude ještě upřesněný.

Druhý den Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem na Svatém Antonínku

I dnes si na Svatý Antonínek našlo cestu několik stovek lidí, aby se zúčastnili duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem, který se ve svých přednáškách zaměřil na Ježíšova blahoslavenství. Program začal v 8.45 a končil po osmé hodině večer adorací a požehnáním. Účastníci se na Antonínek sjeli nejen ze všech koutů České republiky, ale slyšet byla také slovenština.

Přepis části kázání mše svaté:

Celý náš náboženský život je určován vztahem s Ježíšem. Když se mě lidé ptají: „Otče, mám se postit?“ Říkám: „Co ti říká Pán Ježíš?“ „Jak se mám modlit?“ „Co ti říká Pán Ježíš? Protože tvůj vztah k němu je určující. A to, co říká tobě!“

Bůh nám dal Ducha svatého a každého z nás jednotlivě vede. A co je dnes dobré pro mne, není dobré pro tebe. Když jsme byli děti, jak to říká apoštol Pavel, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě a všechno dělal jako dítě. Když jsme byli děti, tak jsme se modlili jako děti. Když jsme vyznávali svoje hříchy, tak jsme je vyznávali jako děti. Trapné je, když je tak vyznává čtyřicetiletý muž, že chodil mamince na cukroví a zapomene na to, že mezitím ten život někam pokročil. Když jsem člověk středního věku a plný síly, tak se musím vyznávat a modlit jako člověk, který je plně nasazený v životě. A jinak se modlí důchodci. Častokrát stařenka řekne: „Pane faráři, konečně mám  čas na modlení. Nic jinýho ani nemůžu, a tak se za ty naše modlím.“ Ale to není z nouze ctnost! To je etapa života, ve které se člověk modlí jinak než se modlil. A jinak se modlí rodiče za svoje děti, jinak se modlí babička za svoje vnoučata, jinak se modlíme za zemřelé, jinak se postíme, když jsme byli plni síly. A jinak se postíme, kdy jsme staří. A je to tak se vším. Vždycky to musí být určováno s naším vztahem s Ježíšem, který milostí Ducha svatého vede, protože jsou dny, kdy nás vede tak a jindy jinak.

Hlavně tady nejsme od toho, abychom jeden druhého posuzovali! „Panečku, ten se dokáže postit! Podívejte se, jak je vypostěnej! No ten pan farář se zase asi tak moc nepostí! To by vypadal jinak! Důležité je, abychom spojili svůj život se Kristem! Potom budeme vědět, co máme dělat. A celý svůj život budeme prožívat v závislosti na něm a na jeho slovu, na tom, jak nás povede. Proto nesmíme jeden druhého soudit. Já nevím, jak tebe vede Bůh. Zdá se mně, že některé věci nejsou asi úplně dobře, ale kdo jsem já? Ty musíš vědět, jestli děláš dobře, a proč to děláš! Já mám dost starostí s tím, abych sám naslouchal Bohu a dělal to, co po mně chce. Proto je tak důležité, abychom nezapomněli, že Ježíš je ženich, který s námi vstoupil do snubního vztahu, čili jsme s ním zasnoubeni. Nepatříme všem! Patříme jemu a v nebi chystají svatbu a tam je potřeba si přát být, protože ta svatba se bude týkat nás! Abychom tam došli, musíme s láskou čekat na Ježíšův příchod a poslouchat to, co nám Bůh říká. Potom přijde ten okamžik, kdy už budeme slavit navždy, kdy už nebude žádná bolest, žádný pláč. A nebude ani žádný půst, protože budeme na svatbě s Bohem.

Duchovní obnova s P. Vojtěchem Kodetem na Svatém Antonínku

Na Antonínku začala v pátek 1. července duchovní obnova s P. Vojtěch Kodetem na téma Ježíšova blahoslavenství. Na programu jsou přednášky, slavení mše svaté, večerní adorace i možnost svátosti smíření.

První den mimo jiné zaznělo, že nás Ježíš chudý v duchu obohacuje. Musíme milovat vnitřní chudobu, ve které potřebujeme Ježíše – dát se zcela Bohu. Blahoslavení plačící… Pláčem dáváme najevo svou slabost a bolest. Zármutek i bolest jsou normální součástí našeho života. Může být i hříšný pláč, který ale není od Boha. My se ale budeme dívat na pláč, který má být místem setkání s Bohem. Ježíš dal pláči hluboký smysl, proto se i náš pláč může stát cestou ke štěstí. Ježíš svou zkušeností vstoupil do naší křehkosti a smrti. Svět je v moci zlého ducha. Co se divíme? Možná bychom to zlo ale nemuseli tak vášnivě sledovat, ale spíše se dívat na Boha.

To jsou pouhé střípky, které zazněly. Z celé duchovní obnovy je pořizován záznam, takže si všechny přednášky i homilie bude moct s odstupem poslechnout i ten, kdo se duchovní obnovy neúčastní. Určitě ale bude dobré, když si ještě jednou všechno poslechnou i ti, kdo jsou přítomni, protože mnohé člověk nestačí pochytit.

Hlavní pouť na Svatém Antonínku v roce 2022

Už po sedmé hodině ráno jsem byla na Antonínku, abych si dnešní Hlavní pouť prožila v klidu v komorním prostředí kaple, kde byly, jak už to na poutích ke cti sv. Antonína bývá zvykem, na stolečku vedle oltáře vystavené také ostatk sv. Antonína Paduánského.

Ranní mši sv. od osmi hodin sloužili spirituál kněžského semináře a rodák z Kunovic P. Antonín Hráček a hlavním celebrantem byl ředitel Teologického konviktu v Olomouci P. Jiří Kupka. Ten měl výborné kázání o tom, jak máme být nositeli pokoje pro druhé a k dnešní době vůbec.

Přepis kázání ředitele Teologického konviktu v Olomouc P. Jiřího Kupky:

Díky Bohu jsme letos konečně po době pandemie mohli naplno prožívat Velikonoce. Největší křesťanské svátky. Víme, doba velikonoční skončila, ale proč o tom mluvím? Stále během liturgického roku z Velikonoc žijeme a máme z nich žít po celý svůj život, protože kromě mnoha jiného, je tam jedna věc, která je pro nás, kteří jdeme za Ježíšem, velmi podstatná. A to je velikonoční dar Ježíše Krista. Tehdy apoštolům a dnes až do konce světa všem věřícím.

VYSTRAŠENÍ APOŠTOLOVÉ

Vzpomeňme, že když Pán Ježíš umírá na kříži, tak dole u paty kříže stojí Matka a Jan jako jediní. Kde jsou ti ostatní? Písmo říká, že jsou ve večeřadle a to místě, kde udělal Pán Ježíš ten největší zázrak. Jsou tam, protože mají strach. Protože vkládali do Ježíše veliké věci a on je nesplnil. Je mrtvý. Potom, když se ukáže jako vzkříšený, tak se i v tom sboru najde jeden, který říká: „Já jsem ho neviděl! Až přijde a ukáže se, uvěřím.“ A Tomáš tu možnost dostal. Já se chci ale vrátit před toho Tomáše. Učedníci jsou zase ve večeřadle, protože je po nedělním ránu a slyší: „Ježíšovo tělo není v hrobě!“ Dokonce některé ženy říkaly, že měly vidění andělů a dokonce jedné, že se sám zjevil živý Kristus. Ale jsou zase ve večeřadle, protože je sevřel strach. Že by přece jenom došlo na jeho slova: „Já budu s vámi po všechny dny až do konce?“

KRISTUS JE DÁRCE POKOJE

A tu možnost mají a on vstupuje přes zavřené dveře. Takový měli strach před židy! A on vstupuje mezi ně a říká jim: „Pokoj vám!“ To je právě onen velikonoční dar Ježíše zmrtvýchvstalého, který se netýká jenom pár dnů, týdnů Velikonoc. Má to přesah do celého roku! Do každých dnů našeho života! Kristus je dárce pokoje!

MÁME BÝT NOSITELI POKOJE

A proto je dobře, že jsme tady na tomto svatém místě, kam putovaly velké zástupy dávno před námi. A proč asi? Aby to, co měli v sobě – ten vnitřní neklid, tady nechali. Proto lidé poklekají a věřím, že i do budoucna budou poklekat u zpovědnice, aby se vyznali z vnitřního neklidu a nalezli to, co dává Kristus zmrtvýchvstalý. Ne nadarmo to tam kněz říká ve formuli rozhřešení takřka na závěr: „A naplní vás pokojem!“ To není mír! Mír jsme příliš malí na to nastolit ve světě mír, ale máme být tvůrci pokoje! To je ten podstatný rozdíl! Jestliže čerpáme z Kristova pokoje, tak kdo jiný má být nositelem pokoje než my sami?

NÁVRAT K BOŽÍMU POKOJI

A když jsem zmínil dobu pandemie, všichni jsme si tím prošli, jaký nás najednou pohltil neklid! A přiznejme si to, protože jestli si vzpomínáte, když byl přenos z Vatikánu a na tom podiu na Svatopetrském náměstí byl pouze Svatý otec a pár organizátorů, lilo jako z konve a on měl kající pobožnost za odvrácení pandemie. A potom, když nesl tu těžkou monstranci, jak ji sotva nesl, klátil se ze strany na stranu, vědom si toho, co může potkat svět, nevrátí-li se k Božímu pokoji! A vidíte? Pandemie je možná za námi, ale nezpíváme v kostelích Te Deum! Nejsme na kolenou a neděkujeme za to, že jsme vůbec přežili. Měli jsme vakcínu! Nebo nějak jsme se tomu vyhnuli… Musíme velmi opatrně nakládat s tím, co přináší svět a co přináší Bůh, protože nežijeme na tomto světě marnotratně. To by byla velká pochybnost o Bohu a o nás samých! My jsme tady proto, že nám dal Bůh jeden úkol! Vnášet naději tam, kde je strach, zoufalství a beznaděj.  Být posli pokoje! My mnoho věcí, ani mír, ani dalších, natož ekonomických věcí státu a světa nevyřešíme. Na to jsme moc malí páni. Ale žijme z toho, co je nám vlastní. Když jsme silní, když přijímáme živého Boha do své duše ve slově, eucharistii, když nám prostředník Boží milosti, kněz, dává rozhřešení. V tu chvíli jsme těmi nejsilnějšími na světě. Proto nemusíme mít vnitřní neklid. Ano, na chvíli nás to přemůže, protože nejsme slepí, nejsme hluší. A možná se nás dotklo to, že milovaný člověk vedle nás už tady není, protože přišla ta hrozná nemoc a jeho to zchvátilo. A spousta dalších věcí! Jistě a i ten stav se dá řešit různě! Alkoholem, nějakou tou drogou, televizí…

SVATÉ MÍSTO, KDE BŮH SLYŠÍ

My jsme si dnes zvolili toto místo, abychom vyjádřili svou vděčnost za to, že nás Bůh chránil, že jsme živí a zdraví, a že také víme, že bez jeho vědomí nám z hlavy nespadne ani vlas. Generace před námi i my dnes zakoušíme, že toto je svaté místo, kde Bůh slyší a vyslyší. Moc bych si přál, abychom se dnes svobodně rozhodli stát se nositeli pokoje.

NÉST POKOJ DO SVĚTA

Víte, kolikrát to zazní i při mši svaté. Ostatně a opět máme díky Bohu tu možnost podat si zase ruce a říct jeden druhému: „Pokoj tobě, pokoj vám…“ to je přesně to, co máme dělat! Nést pokoj do světa! Kolikrát to pozoruji u těch, kteří přicházejí ze světa s velikou touhou dát se k dispozici k Bohu jako kněží. A přiznám se, omlouvám se, že používám ten termín, že srážíme příliš veliké ambice toho dosáhnout bez lidské roviny. Že si všímám spolubratra, že ho třeba něco trápí. Anebo,  že je potřeba také vzít do rukou krompáč a lopatu a jít něco dělat! Nejenom klečet a modlit se! To není tak těžké, ale vzít poctivou práci a nevysmát se těm, kteří ráno brzy vstávají na autobus, aby vydělali nějakou korunu, a když přijdou domů, tak nastupují do další šichty, protože jsou doma děti, musí se udělat úkoly, vyprat, vyžehlit. Abychom žili s těmi lidmi! Plačte s plačícími, radujte se s radujícími.

BOŽÍ SLUŽEBNÍCI

A někdy ta ambice toto přehluší. Já přece budu kněz! To je někdo! Je! Ale ne tvou moc a vůlí! To Bůh si tě vybral, abys byl mezi lidmi! Proto se říká, že kněz nebo řeholní sestra, je vybrán z lidu, ale pro lid, kam se vrací jako služebník! Dokonce i papež nese titul „služebník služebníků“.  A tak vám chci také touto cestou poděkovat za to, že se modlíte za nová povolání. Svatý Antonínek je místem, kde lidé prosili o partnery, ale schází se tady také každé první úterý v měsíci kněží, aby prosili, aby Pán dal nová povolání. Ne podle jejich vůle, ale podle Boží vůle. A otec Antonín Hráček, rodák z Kunovic, který je spirituálem v semináři a zároveň má na starosti laické studenty prostorách kněžského semináře, tak mně jistě dá zapravdu, že je dobré, když ti mladí přicházejí s velkým nadšením, ale teprve čas ukáže, na kolik se to nadšení probudí v opravdovou službu pro Boha a pro druhé.

NECHAT SE OBDAROVAT

A není žádným tajemstvím, že po přijímacích pohovorech letošního roku ty počty budou takové, jaké budou. Deset možná nastoupí od září do teologického konviktu a od září deset bohoslovců pro tři moravské diecéze. Deset… Moc vás prosím, zahrňme do modliteb nejen, aby byli dobří kněží, ale ti, kteří jsou ve službě, aby dobrými nepřestávali být, protože i ta vlna pandemie i nás kněze nějakým způsobem poznamenala. Bohužel ne vždycky v dobrém. A o to víc si vážím toho, že jste nelitovali času přijít sem a svatému Antonínovi, všem svatým, a především samotnému Bohu svěřit vaše osobní prosby, svěřit vaše modlitby, ale zároveň se nechat obdarovat. Proto jsme tady! Tím největším darem pro nás a tím je dar Ježíšova pokoje. Tak vám přeji, ať v mém i vašem srdci a duši, Božího pokoje máme dostatek pro sebe i pro druhé. Amen.

Dnešní Hlavní pouť na Antonínku vyvrcholila mší svatou, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner a svým způsobem se tak rozloučil s Moravou, protože je novým arcibiskupem pražským. Po mši svaté převzal ocenění Bílou růži P. Antonína Šuránka, služebníka Božího, kterou uděluje Matice svatoantonínská a Řimskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem.

IV. Kongres Božího milosrdenství ve Slavkovicích

V pátek jsem se poprvé ve svém životě vydala do Slavkovic nedaleko Nového Města na Moravě. Slavkovice jsou malá vesnička, kde stojí moderní kostelíček zasvěcený Božímu milosrdenství a právě zde se také nachází Centrum Božího milosrdenství.

O to se v několika pastoračních projektech starají otcové pallotini, kteří byli do České republiky přesně před dvaceti lety pozváni kardinálem Miloslavem Vlkem. Co mezi tyto jejich aktivity například patří? Pořádají každoročně pěší pouť k Božímu milosrdenství, vydávají časopis Apoštol Božího milosrdesntví, vymysleli projekt Nikodémova noc, vedou duchovní obnovy a exdercicie ve farnostech a šíří úctu k Božímu milosrdenství nejen veškerou svou činností ale také například vydáváním publikací. Každoročně se jedná o 100 000 různých tiskovin.

Sem jsem tedy zamířila minulý pátek na vzpomínaný kongres, protože já holt na Boží milosrdenství nedám dopustit! To byl také důvod, proč jsem si přesně před dvaceti lety vybrala jako své biřmovací jméno Faustyna, která byla v té době teprve krátce svatořečena papežem Janem Pavlem II. Skrze tuto řeholnici připomněl Ježíš světu sílu svého milosrdenství. Člověk může mít ty nejtěžší hříchy, ale pokud jich bude doopravdy ze srdce litovat, budou mu odpuštěny.

Na letošní kongres, který byl kvůli koronavirové pandemii několikrát odložený, se díky pořadatelům – otcům pallotinům sjely skutečně významné osobnosti, aby účastníkům přednášeli. Byli mezi nimi například brněnský biskup Vojtěch Cikrle, katovický arcibiskup Adrian Galbas SAC, arcibiskup Jan Graubner a apoštolský exarcha řeckokatolické církve Ladislav Hučko. Mezi přednášejícími ale byl také například kancléř ředitele Útvaru rychlého nasazení Policie ČR a policejní kaplan v jedné osobě Jiří Ignác Laňka.

Program byl doopravdy bohatý. Abych ale trošku rozbila množství textu, zveřejním kolekci fotografií z pátečního zahájení. Mši svatou sloužil biskup Vojtěch Cikrle. Na závěr zasvětil brněnskou diecézi Božímu milosrdenství a přítomným požehnal novou monstrancí, jejímž autorem je umělecký kovář Josef Tulis.

V úvodu mše svaté otec biskup Vojtěch Cikrle řekl:
„Co říct na začátku kongresu? Přinese takové plody, na kolik se setkáme s Kristem, Otcem i Duchem svatým, abychom byli schopni nějak vnímat svět. Náš Pán je jako slunce a on nás má vnitřně prozářit a prohřát, abychom byli schopni vnímat sebe, jeho i svět kolem nás, protože každý z nás má do tohoto světa, ve kterém žijeme, své poslání. Nemáme nadávat, ale modlit se a přinášet plody našeho spojení s Kristem. Každý z nás víme, že jsme hříšní lidé, že nedosahujeme všeho, co máme dosáhnout, ale proto je i Kongres milosrdenství, abychom věděli, že Bůh nás miluje takové, jací jsme. S tím, co nás tíží, s tím, kdy se k němu obracíme jako k Otci, nebo Synu milosrdnému. Tak ať nás i tato mše svatá připraví na to, aby kongres nebyl nějaký zbytečný čas, ale čas, který každého z nás oživí, abychom mohli být slávou našeho Boha.“

A v kázání poté mimo jiné od biskupa Vojtěcha Cikrleho zaznělo:
„Přijeli jsme, abychom byli spolu ve společenství s Bohem. Svatý Jan říká, že máme považovat jeden druhého za lepšího. Tak by se dalo vyjádřit i Kristovo vyjádření: „Otec je větší.“ To je něco, co nás překvapuje.
Bůh je ten, který nepřichází, aby nás soudil, ale aby nám dal plnost naděje, aby nám dal naději do budoucna, abychom nebyli ti, kdo jdou zdeptaní světem, ale ti, kdo do něj nesou poselství o tom, že je Bůh milosrdný, laskavý, že odpouští každému. A je to na nás, jestli to přijde do světa, ve kterém žijeme.
Vždyť sami víme, že když hodnotíme druhé podle sebe, tak se nám zdá, že ten je ujetý tak, tomu chybí to a ten provedl tamto. Jakoby toto Boží milosrdenství nás srovnávalo i s tím, co říká svatý Pavel: „Považujte druhé za lepší než jste sami.“
Copak my víme, co Bůh dal každému? Copak my víme, čím byl kdo obdarovaný a čím nebyl.? Mnohdy se stáváme soudci a právě bychom měli mnohem víc vnímat Boží milosrdenství, které nějak sestupuje na všechny. Třeba i na ty, které nemáme moc rádi. Je to cesta, kterou se máme v Duchu sjednotit.
Kongres nás má povzbudit, aby to, co jsme obdrželi, mohlo vyrůst nebo se sladit se všemi ostatními. Je to velký úkol a nejde to jenom rozumem. Možná, že se každý z nás má stát darem Boha pro tento svět. Je to něco nepředstavitelného. Každý z nás pokřtěných a je to něco, před čím se tají dech. Bůh si nás takové, jací jsme, vybral, aby nás zahrnul svým milosrdenstvím, abychom byli jeho darem pro druhé. Tak co? Přijmeme tento úkol? Jestli ho přijmeme, tak se bude měnit svět. Bude do něho přicházet Ježíš. Každý z nás má toto poslání. Skrze každého z nás se má do světa, ve kterém žijeme, narodit Kristus. Ať se narodí se svým milosrdenstvím pro svět, jehož součástí jsme. Kéž se tak stane.“

Fotografie z druhého dne (11. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích

Fotografie z třetího dne (12. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích

Na přednášce apoštolského exarchy řeckokatolické církve Ladislava Hučka mimo jiné zaznělo:

Dospět někdy k pravému milosrdenství, stojí velkou námahu a nesení namáhavého kříže. Výsledek ale za to stojí! Je to jakoby nové zrození, pokud člověk neupadne do nějakých starých zvyků, proto si to musíme znovu a znovu připomínat a opakovat. Máme se napojit Kristem, jeho milostí a láskou. Když tedy chci mluvit jiným o milosrdenství, je to vždy velká zodpovědnost a především si musím zpytovat vlastní svědomí. A především musím odpustit všem, kteří o to mají i nemají zájem, abych k nim šel s otevřeným srdcem i myslí. Jen tak je šance, že jejich mysl a srdce najdou otevřené srdce a Kristova slova najdou úrodnou půdu a ujmou se. Je to velmi důležité a užitečné, abychom se stále znovu a znovu obnovovali, abychom stále znovu a znovu obnovovali smysl a cíl milosrdenství, které je velmi aktuální v dnešní době, kdy vládne žel velká zaviněná i nezaviněná neznalost a v důsledku toho dalo by se říct až zatemněnost mysli i duše způsobena kromě hříchu i velkou náboženskou neznalostí a nevědomostí. Až hříšnou nechápavostí. A do této temnoty je třeba vnést světlo a tím je Bůh Otec a zvláště ten, koho poslal na zem – Boží syn, aby nám to světlo zjevil. Odpuštění předpokládá milosrdenství bez něho není odpuštění celé, ale pouze částečné.

Papež František řekl, že církev je v této epoše epochálních změn povolána k tomu, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví o blízkosti a přítomnosti Boží. Pro církev je to čas hledání nového smyslu misijního působení. Bůh nám k tomu dává k dispozici bezpečného průvodce v osobě sv. Faustyny Kowalské, první světice třetího tisíciletí, kterou kanonizoval svatý papež Jan Pavel II. Její Deníček, který psala z vnuknutí samotného Krista, je z tohoto pohledu nevyčerpatelným zdrojem.

Dnes je zpověď, svátost smíření v určité krizi. Poprvé, že ve své pýše nejsme schopni prosit o odpuštění, ponížit se a pokořit, zvykli jsme si všechno omlouvat. Udělejme si zpytování svědomí, jak si zdůvodňujeme, že jsme si nesplnili nějaké povinnosti, je to falešně pochopené milosrdenství, které má člověku pomoct a ne jen ho omlouvat. Když si na to navykneme, začne to pronikat i do jiných oblastí života. Očištění lze zakusit pouze tehdy, když je člověk upřímný a pokorně vyzná své hříchy. Nejde o to, aby byly vyznány přesně, ale byly vyznány s lítostí,aby nás to přirozeně (ne násilně) mrzelo, bolelo a následovalo upřímné rozhodnutí se změnit, zlepšit, polepšit. Bůh se řídí zákonem lásky a milosrdenstvím. Tento zákon zanechal i nám lidem, ale není mnoho těch, kteří by se jím řídili. Milosrdenství umožňuje, abychom dokázali někomu plně odpustit, je nejvyšší a vrcholný projev nadpřirozené spravedlnosti Boží svobody, který ale dává i nám, protože chce, abychom se stali podobní jemu. Pramenem je ale Bůh, který svobodu dává nám – Božím dětem.

Kázání arcibiskupa Jana Graubnera:
„Slavíme dnes Nejsvětější trojici. Jak to souvisí a co to pro nás má za poselství? Myslím, že křesťané by si měli říkat, že  jsou vyznavači Boha Trojjediného. To sice říkáme, děláme kříž ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, věříme v Boha, to vyznáváme, ale zdá se mně, že dnešní tajemství je něco hlubšího, co se týká konkrétně každého z nás. V Ježíši Kristu poznáváme, že Bůh, v něhož věřil celý Starý zákon, je nejen dobrý a milosrdný, ale že on je láska, a protože je láska, tak nemůže být sám, protože láska přijímá. Proto vidíme Otce, který si nenechává nic pro sebe a všechno dává Synovi. Slyšeli jsme to i v evangeliu: „Všechno, co je otcovo, je moje, co je moje, je otcovo.“ Kdo je Ježíš? Věčné Boží slovo, kterým se Otec vyslovil do dějin, když se v určitém historickém okamžiku stal člověkem. A Ježíš nám říká, že si nenechává nic a nechce nic, chce jen to, co chce Otec. A přitom se díváme na Ježíše jako na toho, který je nejdokonalejší osobností. V naprosté svobodě. Ano, on je svobodný, protože se svobodně daruje a svobodně je podřízen Otci. Kdo nepřijme postavení syna, nemůže se stát ani otcem. Já si myslím, že to veliké poselství Nejsvětější Trojice má cosi důležitého říct i v dnešní době, kdy každý hodně hledíme na svou svobodu, nezávislost, důstojnost, na svá práva. 

A přitom vidíme, jak se společnost drolí, jak si neumíme naslouchat, přestože máme stále rozvinutější sdělovací prostředky, jak se svět těžko domlouvá. Ano, chce to otevřít se Bohu a žít podle jeho vzoru. To znamená jeden druhého přijímat tak, jak Otec přijímá Syna, a jak syn přijímá Otce. Proto jsem řekl na začátku, že tajemství Největější Trojice není jenom něco, v co věříme, vyznáváme, ale je to také úkol k žití.

Mám-li před sebou člověka bez ohledu, jestli je sympatický nebo hodný nebo nehodný, mám před sebou člověka, kterého mám milovat. Tak to Ježíš učí své učedníky. Milovat sympatické je přirozené. To se nám občas daří. Milovat ty, kteří nás nemilují, je už těžší, ale Ježíš dokonce říká: „Milujte i své nepřátele.“ Nedovedu si představit, že by někdo šel proti nepříteli a chvělo se mu srdíčko blahem. Ne, o takovou lásku určitě nejde. Jde o lásku, která chce dobro druhého a to může být nad naše síly. Ale je-li to nad naše síly a přesto to po mně Bůh chce, pak můžu počítat s tím, že on je moudrý a nechce nic nemoudrého, nesmyslného, nemožného a nabízí mně svou pomoc. Mnohokrát mohu být v takové situaci, že mám milovat a nejde mně to, protože je to náročné a těžké.
V té chvíli mohu říct: „Bože, ty, který jsi láska, ty teď miluj v mém srdci, já ti ho dávám k dispozici. Někdy je těžké odpustit, ale můžeme říct: „Bože, který jsi láska, který umíš odpouštět, já ti dávám k dispozici moje srdce a ty v něm odpusť tomu, komu nedokážu odpustit já. Řeknete si: „Vymýšlí nějaké taktiky?“ Ne, nejde jenom o nějakou obyčejnou taktiku. Jde o důvěrný život s Bohem, docela praktický, který nežijeme jen při modlitbě nebo někde v kostele, ale který žijeme v obyčejném praktickém životě, když nechám Boha milovat ve svém srdci, není ode mne daleko, dokonce ve mně působí.
Já si myslím, že je dobře si připomenout, že takových lidí máme kolem sebe dost, kteří dovedou milovat nezištně. O naší zemi se často říká, že jsme země ateistů. Já se tomu, promiňte, dost směju, protože sice je pravda, že při sčítání se přihlašuje ke katolické církvi méně, má to více příčin. Jedna z nich je, že vymíráme, další, že otázky byly položené tak, jak byly položené a někdo tam napíše, že je katolík, další, že je křesťan a to už se potom dohromady nepočítá. Co mne zaujalo, tak že ti, co napsali, že jsou ateisté, tak těch nebylo v celé republice ani šest set.

Myslím, že u nás je spíš mnoho lidí, kteří Boha neznají, ale mnozí z nich mu nejsou daleko. Zrovna v poslední době, která nám nedovolila se tu sejít kvůli covidu, se ukázalo tolik obětavců, kteří nezištně sloužili a pomáhali druhým. Je-li Bůh láska, a když někdo miluje nezištně nesobecky, je v něm láska a tedy i Bůh. A to nejen, že je blízko, že je v něm, ale on v něm působí. Dělá v něm dobro, protože se mu ten člověk dal k dispozici. Bůh je přítomen, i když ho často nevnímáme a to platí i o nás, kteří se k němu hlásíme.

Jsem přesvědčený, že kdybychom se k němu dokázali nejenom hlásit, nejenom to vyznávat, ale opravdu se snažili žít po vzoru Nejsvětější Trojice, tedy být těmi, kteří se darují, umí být prázdni od sebe, aby mohli přijmout druhé, v praxi to znamená být prázdný od svého úmyslu, přesvědčení a přijat to, co ten druhý skutečně říká. My často toho druhého ani neposloucháme, protože když nám něco říká, už máme nachystanou odpověď, co na to řekneme, ale kdybychom se jako Otec otevřeli a byli od sebe prázdní, uměli druhé přijmout v důstojnosti a úctě, kdyby nám nezáleželo tolik na sobě, ale uměli se víc rozdávat v nezištné pomoci a službě, úžasně by to změnilo vztahy mezi lidmi. A jsem přesvědčený, že by to bylo daleko více vidět i na našich rodinách. Nejsme bez chyb, nikdo není bez chyb. Ježíš přišel, aby nás osvobodil od dědictví hříchu a dal nám sílu žít jako noví lidé, jako vykoupení lidé. A to souvisí se vzorem Boží Trojice.

Kéž nám Pán pomůže, abychom dovedli vyznávat svou víru v Trojici i praktickým životem a vztahem. Věřím, že pak se ukáže vítězství Božího milosrdenství i v našich vztazích, a že to přinese i uzdravení těm, kteří žijí kolem nás.

Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld.  Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků. 

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Šok z odchodu P. Josefa Červenky

Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…

Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.

Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.

Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“

Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.

V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.

Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.

Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.

Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.

„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.

Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.

Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.

Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.

Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník

A tady se můžete podívat na záznam z pohřbu P. Červenky...

Zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.

Řeholní sliby sestry Edity v kostele Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Rajhradu

V sobotu jsem se zúčastnila výjimečné události v kostele Božského srdce Páně v Rajhradu. Šestadvacetiletá rodačka z Horního Poříčí na Blanensku Věra Holasová, řeholním jménem sestra Edita, skládala své sliby. Je členkou Kongregace Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která sídlí právě v Rajhradu. Kromě kláštera je v tamním areálu také Hospic sv. Josefa a Dům Matky Rosy, kde mohou lidé důstojně dožít svůj pozemský život.

Slovácko se loučilo se „svým“ biskupem

O Dolních Bojanovicích se s nadsázkou říká, že je to moravský Vatikán. V pátečním odpoledni se sem včera sjelo bezmála na tři desítky kněží. Byli mezi nimi i pomocný brněnský biskup Pavel Konzbul, olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík a premonstrátský opat v Nové Říši Marian Rudolf Kosík. A poté samozřejmě nespočetné množství domácích i přespolních. Všichni chtěli na poslední cestě na věčnost doprovodit zdejšího rodáka emeritního pomocného biskupa brněnského Petra Esterku.

Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.

Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.

Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…

Lenka

Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:

„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.

První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.

My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“

Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.

Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“

Synovec Jaroslav Hromek:

„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“

Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“

Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:

Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“

Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:

„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se  třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“

Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.

„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“