Rubrika: Církevní akce

Dnes je tomu přesně pětatřicet let, co přijal biskupské svěcení dnes již emeritní biskup Vojtěch Cikrle. Tuto životní událost si připomíná spolu s věřícími v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově děkovnou bohoslužbou. Podrobná reportáž bude ve středu zveřejněna v Katolickém týdeníku, kde bude s jubilantem i menší rozhovor na straně brněnské diecéze. Jsem vděčná za všechny okamžiky, kdy jsem se s panem biskupem mohla setkávat jako novinářka a fotografka pro různé noviny. Posledních pět let potom především z pozice zpravodajky Katolického týdeníku z brněnské diecéze.

Tento rozhovor jsem s panem biskupem vedla právě pro Katolický týdeník před několika lety:

Chtěl jsem být závodníkem
Dětství prožil bez tatínka, kterého od něj násilně odtrhl komunistický režim. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a stal se na několik let dělníkem. Později přesto odmaturoval na večerní průmyslovce a pokračoval ve studiu na teologické fakultě. Po třinácti letech v kněžské službě byl papežem Janem Pavlem II. jmenován brněnským biskupem. Dnes je Mons. Vojtěch Cikrle nejdéle sloužícím biskupem v historii brněnské diecéze a letos také nejdéle sloužícím biskupem u nás –  v březnu si bude připomínat 35. výročí biskupského svěcení.

Narodil jste se rok po válce a ve vašich třech letech vám komunistický režim odvedl tatínka do vězení. Kde pracoval, jak byl aktivní, že se to soudruhům nelíbilo?
Tatínek byl stejně jako jeho otec a strýc textilním mistrem. Po únoru 1948 se stal členem skupiny, která rozšiřovala protikomunistické tiskoviny.
Pamatujete si z raného dětství, jak jste prožíval coby malý chlapec skutečnost, že s vámi najednou z ničeho nic tatínek nebyl?
Jako tříletý jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co znamená odloučení na šestnáct let, na které byl tatínek odsouzený, a všechny další souvislosti s tím spojené. Ale už jsem vnímal, jak tato situace dopadala na maminku, sourozence a příbuzné, s nimiž jsem byl v kontaktu. Pro mě se to stalo problémem až později, když ostatní kluci měli tatínky a já ne. A měli tatínky jiné, „normálně oblečené“. Ten můj, jak si jej pamatuji z první čtvrthodinové návštěvy ve vězení, byl nakrátko ostříhaný, měl vpadlé oči a vězeňské hadry na něm doslova visely. Kvůli trvalému hladovění tehdy vážil jen třiatřicet kilo.
Byla maminka v době, kdy se tatínek ocitl v kriminále, zaměstnaná?
Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, pomáhala své sestře s krejčovstvím, vychovávala nás tři kluky a měla na starost domácnost s poměrně velkou zahradou s jahodami, salátem, okurkami a dalšími plodinami, které byly  jediným zdrojem všech jejích příjmů. Až později začala dostávat přídavky na děti.
Zůstala sama s dětmi ve věku osmatřiceti let. Jak tuto nesmírně psychicky i ekonomicky těžkou situaci zvládala?
S vypětím všech sil a ve velkém  hmotném nedostatku. Zatímco my tři kluci jsme vždy měli základní potraviny, později jsem se dozvěděl, že ona někdy hladověla. Pamatuji si na jeden slavnostní oběd, kdy jsme měli všichni dohromady jeden špekáček  rozdělený na čtyři díly, a k tomu velké množství brambor. Od té doby patří uzenina a brambory k mým oblíbeným jídlům. Přesto nás tři kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha, o kterého se sama opírala.  A mnoho dobrodinců, kteří nás ve farnosti nezištně podporovali, kladli, aniž to věděli, nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém?  
Jak máte v paměti uchované vzpomínky na dětství a dospívání? Čemu jste se věnoval ve volném čase, jaké jste měl koníčky, co vás bavilo?
Asi jako každý kluk, který vyrůstal v místě slavného závodního okruhu, jsem si přál být automobilovým nebo motocyklovým závodníkem. Když si bratr koupil ojetou JAWU 250, poznával jsem s ní širší okolí i celou republiku a zkoušel její limity. Později, když se vrátil z vězení bratr maminky, můj strýc a zároveň křestní kmotr, snažil se mi nahradit tátu a brával mne na atletiku a na hvězdárnu. Tam ve mně probudil celoživotní vztah a lásku ke sportu, k astronomii i filozofickým otázkám s vesmírem spojenými. Byl jsem členem party mladých lidí kolem kostela, na kůru jsem o Vánocích hrál na housle a na klarinet. S hudební skupinou jsem také jezdíval hrát po zábavách. Po všech těchto stránkách jsem měl bohatý život.
Svým způsobem jste ale v době svého dětství a dospívání byl z pohledu dnešní mládeže lůzr. Měl jste cejch otce ve vězení a byla to doba, která příliš nepřála těm, kdo byli veřejně praktikujícími katolíky. Dali vám to spolužáci a pedagogové ve škole nějak pocítit? Nebyl jste šikanován a ponižován?
A víte, že jsem se jako lůzr nikdy necítil? Samozřejmě ve školství i v celé společnosti byl tlak proti nepřátelům režimu i proti náboženství stále přítomný, ale na rozdíl od svých starších bratrů, kteří šikanu a zesměšňování zažili osobně, jsem se s ní prakticky nesetkal. S jedním učitelem, který mého o čtyři roky staršího bratra zesměšňoval před celou třídou, že jeho táta je zločinec a zlý člověk, který nikomu nepřeje štěstí, jsem později pracoval na dálnici a poznal jsem, že to není úplně špatný člověk, ale že byl tehdy „opilý“ třídní nenávistí a třídním bojem, jak jej měli učitelé hlásat. Tehdy, kdy se to stalo, přišel bratr ze školy, chodil jak bludná duše a tři dny s ním nebyla řeč. Když konečně řekl, co zažil, maminka šla na třídní schůzce za dotyčným učitelem a řekla mu, že to, co řekl synovi, bolelo i ji a doma jsme se za tohoto učitele společně pomodlili.  Jiná rovina byla samozřejmě otázka možností studovat a další věci, které režim věřícím neumožňoval.
Například?
Třeba to, že tatínek byl kromě šestnácti let komunistického vězení odsouzen také ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv, což znamenalo, že polovina našeho domu a zahrady propadla státu. Tak jsem po vyučení slévačem svou prací vydělával na to, abych od státu nedělitelnou ideální polovinu domu odkoupil zpět do našeho vlastnictví, k čemuž také po nějaké době došlo. Ztrátu občanských práv jsme tatínkovi ale záviděli, protože nesměl chodit k volbám.
Pomáhala vám víra v Boha překonávat všechny životní těžkosti?
Bez víry, rodiny, farnosti a lidí, kteří nám pomáhali, by se v mém životě asi vše odvíjelo zcela jinak.
Vyučil jste se slévačem a později odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Pracoval jste jako dělník ve Šmeralových závodech, brněnské Zbrojovce i na stavbě dálnice Praha-Brno. Bylo toto období nějak stěžejní pro váš další život? Co jste si z této doby odnesl do své kněžské a později biskupské služby?
Všechno. Všechno mě nějakým způsobem ovlivňovalo a jsem za to Bohu vděčný.
Říká se, že Bůh si každého ke kněžství povolává zcela jasným způsobem. Můžete prozradit, jak to bylo u vás?
Povolání, i když vykazuje podobné rysy, je vždy individuální a patří k němu také něco, co by se dalo nazvat tajemství, které nemusí mít racionální vysvětlení. O kněžství  jsem začal přemýšlet už před nástupem na vojnu a potom hlavně během ní. Jak už jsem říkal, byli jsme během dlouhých let tatínkova vězení odkázáni  na pomoc  okolí a ta přicházela převážně od věřících lidí. Brali pomoc bližnímu jako samozřejmost. Od té doby jsem toužil nějakým způsobem sloužit ostatním také já. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych nesloužil ostatním, ale celé by to sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství mladých kněží, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké.
Po třinácti letech v kněžské službě vás papež jmenoval biskupem. Tušil jste v té době, do čeho vlastně jdete?
Velmi nejasně. V Brně byl navíc biskupský stolec po smrti pana biskupa Karla Skoupého osmnáct let neobsazen, takže v budování biskupského úřadu nebylo na co navázat, byl jsem ve všem naprostý začátečník. Navíc jsem se stal biskupem ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela množství nových možností svobodného života církve. Mnoho času bylo také nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě různá svěcení v tajnosti.
Patříte mezi nejmladší vysvěcené biskupy a ty, kdo v této službě slouží nejdéle. Co bylo pro vás za těch pětatřicet let nejtěžší?
V každé době a někdy každý den něco jiného. Mnohdy jsem zakoušel bezradnost, ale také Boží pomoc a účinnost modliteb mnoha lidí, kterým za ně děkuji.  A prosím, aby se za své představené a  kněze modlit neustávali.
A nač naopak vzpomínáte nejraději? Z čeho máte radost, co se povedlo?
Radostí biskupa je setkávání s dobrými lidmi a udělování svátostí. Co se povedlo nebo naopak nepovedlo, budou většinou hodnotit příští generace, protože i zdánlivě povedené věci se někdy ukáží jako nešťastné.  A naopak.
Díky své funkci jste se setkal se spoustou velmi zajímavých osobností z církevního i veřejného života. Na která z těchto setkání rád vzpomínáte a proč?
Určitě nejsilnějším zážitkem byla návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. Bylo to mým velkým přáním, které se v roce 2009 splnilo. Svatý otec promlouval  na tuřanském letišti o naději, o kterou touží každý člověk opřít svou budoucnost, a o nutnosti zaměřovat svou svobodu k dobru.
Je něco, čemu byste se rád coby emeritní biskup věnoval, nač jste dříve neměl čas?
Biskup by měl být nějakým způsobem ve službě neustále.Na tom nic nemění ani fakt, jestli je diecézním nebo emeritním biskupem. Emeritní biskup neodchází do penze, ale opouští úřad. Stále jezdím biřmovat nebo na jiné liturgické akce, snažím se roztřídit písemnosti a další materiály, které se během let nahromadily, jako biskupský vikář pro duchovní život kněží a jáhnů se s nimi s radostí  setkávám v jiné pozici než jako ten, který o nich rozhoduje… 
Brněnský emeritní biskup Mons. Vojtěch Cikrle se narodil 20. 8. 1946 v obci Bosonohy, což je dnes městská část Brna. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a až později při práci odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Na kněze byl vysvěcen 27. 6. 1976. V letech 1976 – 1982 působil jako duchovní v Jaroměřicích nad Rokytnou, Jihlavě, Znojmě, Slavkově u Brna, Velkých Němčicích a ve Starovicích. V letech 1982 – 1990 byl prefektem a později rektorem v Kněžském semináři v Litoměřicích. 14. 2. 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. 3. 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Při České biskupské konferenci (ČBK) je členem Komise pro kněžstvo a členem Liturgické komise. V letech 1990 až 2022 vysvětil 252 kněží. Je hlavním světitelem brněnských pomocných biskupů Petra Esterky a Pavla Konzbula a spolusvětitelem dalších sedmi biskupů. Patří mezi ně například současný vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn nebo pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. Vysvětil přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center. V diecézi udělil svátost biřmování téměř 150 tisícům lidí. V roce 2009 přivítal v Brně Svatého otce Benedikta XVI., coby prvního papeže, který navštívil brněnskou diecézi. Od konce devadesátých let minulého století se aktivně věnuje tiskovému apoštolátu a do letošního roku vydal dvě desítky knih.

A perlička na závěr:
Biskup Vojtěch Cikrle v mládí hrával a zpíval v kapele, která doprovázela zábavy a plesy. Jako kluk chodil „do houslí“, dodnes hraje výborně na kytaru, a to i klasiku. Hraje také na klavír, flétnu, banjo, klarinet, okarínu a v 77 letech se naučil hrát na čtyřstrunné ukulele a kalimbu.