Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.
„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny. Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.
„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.
Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.
Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.
„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.
Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.
A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.
V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P. Šuránka v úpravě Pavla Knápka.
Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).
„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.
V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.
„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.
Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.
„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…
Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂
Co si budu nalhávat. Brno je moje srdeční záležitost. Zřejmě to bude tím, že jsem se zde narodila a mezi svým čtrnáctým a dvaadvacátým rokem prožila každý den. Přestože to, zvlášť v době mých studií , tak nevypadalo, protože jsem si tehdy snila o tom, že jednou budu žít v New Yorku nebo Praze. Nakonec všechno dopadlo jinak, protože jsem se na dobu neurčitou ocitla na Slovácku. Brno ale přesto všechno zůstalo hluboce zapsáno v mém srdci.
To je možná také důvod, proč mně jdou tak na nervy řeči některých povýšených „Čecháčků“, které Brnem pohrdají a mluví o něm jako o Dálném východě či místě, kde končí D1… Možná tam ale právě začíná 🙂 Přestože se o Brnu vždy mluví s přirovnáním velké jako Brno, tak pro mne to byla vždycky jen velká vesnice, kdy se všichni kámoši zcela „náhodó“ potkali na Čáře…
Ze Slovácka sem v posledních letech cestuji výhradně autem. Brno znám, tak se vždy nějak dokáži vymotat ze všech těch uzavřených ulic. V současné době je to tam ale hodně husto uzavřené, takže se tvořijó kolony jak sviňa a člověk jede pár stovek metrů centrem krokem dlouhé desítky minut. Poté, co zavřeli Hlavňas a Nádr byl přistěhovaný do končin Dolního nádraží, kamsi na periferii za Zvonařkó, mě tam vlakem nedostane už nikdo…
Minulý týden jsem měla pracovní schůzku na Cejlu, tak jsem špekulovala, kde nechat auto, abych se nemusela složitě prohryzávat centrem města Po poradě s bratrem, který má Brno prošmejděné jak málokdo, jsem se rozhodla auto nechat nedaleko Vojenské nemocnice. Dál jsem chtěla mazat pěšky, protože jsem věděla, že se tam opravuje most.
Měla jsem štěstí a pro auto našla parkovací flek, což nebylo zase až tak snadné, jak původně vypadalo. No a potom jsem se vydala pěšky přes Zábrdovickou na Cejl a částečně prošla i Bratislavskou. Nestačila jsem žasnout, jak to tam vypadá. Měla jsem dojem, že přes tuto část města právě přešla fronta a je nově ve výstavbě. Myslím, že fotky jsou dostatečně vypovídající a každý si udělá svůj obrázek.
Můj závěr je ten, že láska – neláska, Brnu bych se měla minimálně do konce letošního roku vyhnout obloukem a počkat až bude po těchto bezva opravách… Kdo tam musí žít či v uvedených lokalitách pracovat, tak mu přeji mnoho zdaru a hlavně pevných nervů…
Už delší dobu jsem se chystala s vnuky na návštěvu KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V dnešním dopoledni se nám plánovaný výlet podařilo zrealizovat. Počasí tedy nebylo zrovna super. Sice nepršelo, ale bylo zataženo a fučel studený vítr.
Mělo to ale jednu výhodu. V KOVOZOO jsme byli po desáté hodině prvními návštěvníky. Docela mne překvapilo, že lístky se prodávají na vrátnici firmy. Ochotný pan vrátný, který neměl peníze zpět, takže jsem musela vyškrábat sto padesát korun v kovu na korunu přesně, mně ale sdělil, že brzy by mělo mít KOVOZOO vlastní pokladnu.
Zavřené bylo také občerstvení, ale jinak jsme se dostali úplně všude a děti byly nadšené. Z kovu vyrobena zvířata všeho druhu skvěle doplňovaly další atrakce v podobě vyhlídkových lávek i například labyrintu vyrobeného z kmenů stromů. Jistě není bez zajímavosti, že vstup na vyhlídku majáku byl zdarma a maják byl i v ne zrovna krásném počasí otevřený… Stejně jako loď u něj, kde si děti mohly zatočit kormidlem. Moc se jim ale líbilo i přilehlé dětské hřiště. Vřele proto doporučuji k návštěvě. Za sebe a dvě děti jsem zaplatila vstupné ve výši 150 Kč – dospělý 90 Kč, dítě od tří do patnácti let 60 Kč a malá Nela, která ještě nemá tři roky, nemusela platit nic…
Všechny zdravím a přeji krásné zážitky z cest i po různých koutech naší krásné země…
Lenka
Kovozoo má i poučný prvek, který stojí za velké zamyšlení….
Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.
„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš.
Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.
„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.
Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:
Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.
Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.
To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.
Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.
Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.
Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena. A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.
Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.
Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“
Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.
Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.
Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂
Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.
Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.
Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂
Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…
V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.
Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.
Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.
Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.
Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky, tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.
Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16. Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.
Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.
Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.
Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře. Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů. Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.
Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.
A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂
Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…
Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?
Určitě ano!
Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?
V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.
Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?
Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.
Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?
Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.
Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.
Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?
Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění.
Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?
Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.
Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?
Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.
V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…
To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.
Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky?
Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.
A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…
Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.
Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?
Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.
Neexistuje nějaká výjimka?
Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech) mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.
Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?
Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.
Bavily jste se i na toto téma?
Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.
Můžete uvést nějakou konkrétní věc?
Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.
Kdo si myslíte, že na tom má zájem?
Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.
Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?
Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…
Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?
Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…
Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015.
Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.
Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde
Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.
