„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.
A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.
V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“
Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.
Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.
Druhý den našeho společného užívání jsme s vnučkou a vnukem zamířili do Kuželova na prohlídku tamního větrného mlýnu, který je v majetku Technického muzea Brno. V dobách, kdy jsem dělala zpravodajku v různých okresních novinách, byla tato oblast mým rajónem, takže jsem tam jezdila docela pravidelně.Hlavně ale samozřejmě na nedělní program Horňáckých slavností. Tato místa jsem křižovala často i v sedle kola. Od těch dob se ale i zde mnohé změnilo.
KUŽELOVSKÝ MLÝN A VZPOMÍNÁNÍ Do areálu se vcházelo od silnice boční brankou v plaňkovém plotu. I tehdy tam stála stodola, která se ale po rekonstrukci proměnila ve vstupní budovu do areálu, kde je dnes pokladna, upomínkové předměty i toalety. U kuželovského větráku jsem se většinou v minulosti potkávala s panem rídícím Františkem Okénkou. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy ho tam fotil můj syn Filip do cyklu Stáří pro závěrečnou práci ve škole. Já sama jsem ho fotila u kuželovského větráku a v přilehlém stavení v roce 2010. Do mlýna mne tedy vnukové přivedli po třinácti letech a mně se ve vzpomínkách vracelo mnoho chvil, které jsem zde jako novinářka prožila. Děti měly o všechno zájem a výhodou bylo, že jsme byli v areálu první hosté, takže jsme si prohlídku pěkně užili.
Z Kuželova jsme potom jeli rovnou do přístavu Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou.
PROMĚNA BAŤOVA KANÁLU Novodobou historii Baťáku znám dost dobře. Jako dnes si pamatuji, jak jsme seděli na tiskovce ještě ve staré budově veselského městského úřadu u hlavní silnice v roce 1998 a architekt Ivo Ondračka tam předkládal novinářům svou vizi o obnově vodní trasy Baťova kanálu s využitím pro turistiku. Apeloval, že je třeba vybudovat především infrastrukturu – přístaviště v jednotlivých obcích na trase Baťáku, servisy, íčka, občerstvení a ubytování, aby bylo turistům co nabídnout. Vzpomínal tehdy podobné kanály v Holandsku. Přiznám se, že jsem si tehdy nedovedla zcela představit, co má vizionář Ondračka na mysli. Když jsem ale minulý týden přijela s dětmi do veselského přístavu, tak jsem to pochopila naplno. Nádherný přístav s kotvením lodí v laguně, nové apartmány, plocha pro kempování, nová restaurace, informace, servis pro kola i lodě, půjčovna kol, koloběžek i různých lodí – od kanoí, přes malé motorové čluny až po hausbóty. K tomu moderní WC, sprchy i umývárna nádobí. Hřiště pro děti, v dosahu pítko pro lidi i psy, gril, workoutové hřiště, park pro skejťáky i koloběžky a lanové centrum. Vše perfektně vychytané a srovnatelné – ne-li lepší než na západ od našich hranic. Místo k rekreaci, které už dnes táhne do Veselí nad Moravou desetitisíce turistů ze všech koutů naší země i ze zahraničí. Do města, které bylo v době převratu v roce 1989 šedivým městem a rozhodně nepatřilo k turistickým ani kulturním místům naší krásné země. Vnuci se vrhli na hřiště a já šla zjistit, jak jezdí výletová loď Danaj. Měli jsme štěstí! Byl státní svátek, takže přidali jednu vyjížďku navíc a já koupila padesátiminutová plavbu pro všechny tři za 210 Kč. Odskočili jsme si domů na oběd a vrátili se do přístavu, kde se dětem na hřišti moc líbilo. Za hodinu jsme vypluli a po návratu zase zakotvili u hřiště.
Další den patřilo dopoledne lanovému centru u Baťáku. Jeden lístek vyšel děti na tři hodiny na 120 Kč. Dostaly na ruky náramek a mohly tam běhat a jezdit na obří skluzavce do znavení těla. Fakt je ten, že jsme tam v horku ani celé tři hodiny nevydrželi. Ještě musím upozornit, že v přístavu je zpoplatněné parkování všechny dny v roce. První půlhodina je zdarma a další hodiny vyjde na 30 Kč. Za 50 Kč, ale můžete v areálu parkovat 24 hodin. Když jsem do automatu hodila padesátikorunu, tak mně vyjel lístek s platností do 13.17 příštího dne, což je v porovnání s jinými městy naší země úplně v pohodě. A to nemluvím o zahraničí. Také v nové restauraci odpovídají ceny podobným zařízením v jiných městech. Platit zde lze ale pouze kartou. Kdo s bezhotovostním stykem nesouhlasí, tak se tady nenají ani nenapije. Připomnělo mně to Holandsko, kde mne před dvěma roky překvapilo, že se nedostanu ani na veřejný záchod bez karty a platbu kartou tam tehdy vyžadovali i v občerstvení v maringotce. To jsem tehdy nechápala a pomalu se to vkrádá i k nám.
OSTROŽSKÁ LHOTA VEDE Odpoledne jsme s vnuky státní svátek, připomínající Jana Husa, prožili na dětském hřišti v Ostrožské Lhotě. Podle mne je to jedno z nejlepších dětských hřišť široko daleko. Proč? Leží u potoka a mezi tím vede jen cyklostezka a žádná silnice. Samozřejmě, že je také oplocené, má spoustu herních prvků a v jednom koutě i WC budku. Pro děti jsou ale nejlákavější věcí vodní prvky – hned u vchodu vodní mlha a v levé části od vchodu vodní prvek uprostřed obřího pískoviště, jehož součástí je i dřevěná nádrž, ze které lze kaskádovými drahami nechat protékat vodu, kterou je třeba načerpat a naplnit nádrž. To mé vnuky bavilo nesmírně. Z toho důvodu si přivezli plastové kbelíky a makali jako diví. Menší děti si dělaly různé kanály a vodní cesty v obřím pískovišti. Dohromady tam bylo za našeho pobytu jen pět dětí a tři dospělí. O den dříve jsme tam byli na průzkumu v podvečer ale sami.
Naši návštěvu zhatilo jen to, že jsem dostala od vos dvě žihadla mezi prsty pravé nohy. Doporučuji proto uzavřené boty. O den dříve se mně v plátěnkách nic nestalo, ale žabky holt nohy nekryly, a tak mám nohu po kotník jako baňu a po žihadlech se mně udělalo špatně, proto jsme jeli domů zhruba o hodinu dříve, než bylo v plánu. Jinak v Ostrožské Lhotě doporučuji navštívit Budařovu cukrárnu na křižovatce. Zákusky si tam koupíte v průměru za třicet korun a jsou vynikající. Stejně jako tamní zmrzlina. Dnes si pro děti přijedou rodiče. Za těch pár dnů jsem se jim snažila připravit zajímavý program. Snad se to podařilo. Občas jsem si večer připadala unavená jako horní, co fárá do dolů, ale stálo to zato, že jsme mohli být spolu.
Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.
PROGRAM PRO DĚTI Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo. Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče. Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.
NOVÁ KNIHA O STOJANOVU Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.
MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!
Dvě dopolední přednášky P. Vojtěcha Kodeta a mše svatá, kterou za oltářem sloužilo deset kněží, ukončily letošní duchovní obnovu s P. Kodetem. Na Antonínek přijelo tolik kněží, protože je první úterý v měsíci, kdy zde v kapli sloužívají kněží tzv. kněžskou kruciátu. P. Zdeněk Stodůlka na závěr připomněl, že za letošní duchovní obnovu všichni účastníci poděkovali Bohu při závěrečné mši svaté. Poté poděkoval celému obětavému týmu dobrovolníků. Spolu s poděkováním dostal P. Kodet také tričko s novým logem Duše Slovácka. Stejné potom převzal také coby pomyslnou štafetu P. František Král, který bude v Blatnici pod Svatým Antonínkem od srpna novým farářem. P. Zdeněk Stodůlka po jednadvaceti letech služby odchází do Olomouce. Zde bude biskupským vikářem pro evangelizaci se zodpovědností za pastorační centra pro rodiny a laické aktivity, katechezi a zvěstování evangelia a zároveň jako moderátor společenství donátorů. „Otec Vojtěch souhlasí s tím, že by se na Antonínku mohla v roce 2025 opět uskutečnit duchovní obnova od 28. června do 1. července,“ oznámil potěšující zprávu P. Zdeněk Stodůlka za velkého aplausu všech přítomných.
Do předříkávání růžence se dnes ráno s babičkou zapojil i malý Kubík.
Ve dvou dopoledních přednáškách z úst karmelitánského kněze P. Vojtěch Kodeta mimo jiné zaznělo: „Ve chvíli, kdy jsme pomazáni Duchem Svatým, nás Pán Bůh posílá do světa stejně, jako poslal své učedníky. Abychom všude, kde jsou lidé, přinesli světlo, které jsme dostali a máme ho v sobě. Abychom byli solí země, světlem světa, kvasem Božího království. To samozřejmě nejde bez Ducha Svatého a toho, že jsme úplně vydáni Pánu, aby si nás mohl používat. Nemůžeme v tomto světě obstát vlastní silou. To je absurdní, ale my máme v sobě toho, který je silnější než ten, který je ve světě. A to sebevědomí, že je ve mně Bůh, musíme prostě mít, a proto se nemusíme bát. Máme-li proměňovat tento svět, musíme být ochotni moc Ducha Svatého do něho vnášet a to nejen do církevního prostředí. Každý z nás je poslán i k těm, kteří Boha ještě neznají. Samozřejmě tehdy, když už v sobě plnost Boha mám. Pokud by začal alkoholik evangelizovat v hospodě a není od toho ještě osvobozený, tak to samozřejmě nemůže skončit dobře.
Pokud nejsme těmi, skrze něž působí Duch Svatý, tak je to znamením toho, že máme nějaký vlastní nevyřešený problém, anebo jsme Ducha Svatého uvěznili, schovali jsme si ho až ho budeme potřebovat my. To není dobře! Všechno, co od Boha dostáváme, je i pro druhé. Od jídla, hmotných věcí, majetku, času, schopností až po dary Ducha Svatého a vše ostatní – nic nemůžeme vlastnit. My jsme těmi, kteří nedali nic a přitom mají všechno, protože jsme svůj život dali Bohu a on se o nás stará. Když nám něco dá, tak nejen proto, abychom je užívali jen pro sebe, ale i pro ty, které máme kolem sebe. To je úplně normální rozměr života Ježíšova učedníka.
DUCH SVATÝ PŘEBÝVÁ V SRDCI Pan Ježíš nám přislíbil, že nám dá Ducha Svatého, který v nás bude navždy. Duch Svatý je osoba, která přebývá ve vašem srdci. Jeho vnitřní působení v nás se projevuje především ovocem Ducha Svatého – láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Podle toho poznáte, že máte v sobě Ducha Svatého. Jsou to vlastně takové vlastnosti Boží. Tím vším vynikal Ježíš. Protože Duch je vaším životem, proto také podle Ducha jednejte.
Je ale důležité, abychom se nezaměřovali na dary, ale dárce, protože když se dáte do služby, tak ve službě poznáte, čím vás Pán Bůh obdaroval. Charismata jsou slovo moudrost, slovo poznání, víra k přijetí mocných činů, dar uzdravování, zázračné skutky, proroctví, rozlišování duchů, rozlišnost a výklad jazyků. Všechny dary jsou dány, abychom mohli užitečně sloužit druhým. Nejdříve nás Duch Svatý pomaže, abychom vůbec chtěli sloužit, potom nám dá do srdce soucitnou lásku Ježíšovu, která i jeho hnala k těm potřebným a nevědomým a potom se Duch Svatý může projevit.
Nejmenší společenství služby je manželství. Většina křesťanských manželství ale bojuje s tím, aby si zůstali věrni, vše zvládli, vychovali děti… Pán Bůh ale počítá s tím, že budou sloužit i lidem, kteří jsou v církvi i mimo církev. Když vás Duch Svatý naplní, tak budete postupně v sobě cítit touhu, že vás k tomu Pán vede. Je důležité, abychom naplnili poslání, které nám Pán Bůh svěřil.
MODLITBA CHVAL Chtěl bych vás povzbudit k modlitbě chval a uctívání. Modlitba chval vyrůstá ze srdce. Je to postoj srdce, který se vyjadřuje ústy a gesty. Proč je modlitba chval tak důležitá? Protože je nezištná! O nic neprosíme, chválíme Boha a uctíváme, že je takový, jaký je. Celou svou pozornost zaměříme na něj a on nás vnitřně posiluje. Když prožijete takový večer chval, tak jste jak po duchovní koupeli. Nehledě na to, ze které mají strach všichni démoni.
POMAZÁNÍ DUCHEM SVATÝM Nebraňte se jakémukoliv působení Ducha Svatého! Prosme, aby nás Pán znovu a znovu pomazával Duchem a stále se znovu obnovujme. Nelze žít život bez tohoto pomazání. Můžeme se uchodit na bohoslužby, ale jestli tam není naše srdce, nevydáváme se Bohu a netoužíme po tom, aby v nás působil Duch Svatý, tak jsme si vytvořili vlastní náboženství bez pomazání Duchem Svatým a to samozřejmě Božímu nepříteli absolutně nevadí. Ten nás v tom bude jenom povzbuzovat.
SLUŽBA DRUHÝM Služba Duchu Svatému vyžaduje celého člověka, náš čas, síly, má se dělat jen to, co po nás chce Bůh. Požaduje to pokoru srdce, tichost a milosrdenství. Bez toho vůbec sloužit nemůžeme. A je důležité, abychom to vůbec chtěli, abychom měli odvahu se učit sloužit.My jsme povoláni žít tak, jako žil Ježíš. Je-li naším Pánem, se pozná podle naší ochoty nechat se vést Duchem Svatým v životě i ve službě. Službu můžeme konat jen v lásce, která není z nás. V lásce agapé. Bůh nás k této lásce uschopňuje. Boží soucit se dá získat jedině v důvěrném vztahu s Ježíšem. Jsme povoláni milovat Boha celým srdcem. Je to největší a první přikázání. Bez lásky je všechno k ničemu. Láska začíná tím, že odpovíme na lásku Boží, že uvěříme v lásku Boží, že se necháme Bohem milovat, nezpochybňujeme jeho lásku, protože potom budeme schopni milovat druhé. Všechny ty potřebné, které nám postaví do cesty. Všichni se musíme učit soucitu, slitování, pochopení, milosrdenství. My jsme se narodili jako sobci. Ježíš nás vede, jakým způsobem máme žit v tomto světě, jakým způsobem můžeme pomoct druhým a to je jediná cesta zřeknutí se sebe pro Ježíše.
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet začal na Svatém Antonínku třetí den duchovní obnovy Duše Slovácka přednáškou zaměřenou na společenství a bratrství ve víře.V promluvě mimo jiné zaznělo:
„Mnoho lidí se sice hlásí k víře, ale nejsou-li charakterními, dělají Pánu víc škody jak užitku. Pán povolával na základě vnitřního poznání, které měl. Byl zcela svobodný na tom, co říkali lidé. O to více byl ale poslušný Otci. Pro nás je důležité vědět, že se společenství učedníků netvořilo na základě nějakých vzájemných sympatií ani společných zájmů. Nebylo to tedy ani spolek zahrádkářů, houbařů a dalších spolků, jak kdosi nazval společenství církve.
NEMŮŽEME BÝT SÓLISTÉ Křesťanství nelze žít jako sólista. Někdy, když člověk prožije různá zranění, říká si, že by mu bylo lépe, kdyby byl poustevníkem. Tak sice můžete uvažovat, ale pokud nemáte povolání k poustevníku, tak to brzy vzdáte. My se musíme ptát, k čemu nás Pán zve. A je normální, že nás vede ke sdílení života s bratry a sestrami. Bratry a sestry si nevolíme. Jsou nám dáni, což je svým způsobem jednodušší, protože to není na nás, koho si vybereme, ale na druhé straně to je o dost složitější, protože musím přijmout toho, koho mi Pán dá.Jsme povolání tvořit jedno tělo, jehož je on hlava. Základem je to, že nás Pán povolal, my jsme mu dali svůj život a přijali jsme k tomu také pomazání Duchem Svatým. Církev tedy není lidský spolek. Vzájemné vztahy, které máme žít, mají být určovány Bohem, Božím slovem pod vedením Ducha.
NEJDE JEN O DOBROU PARTU Jsme tedy povoláni nejen k tomu, abychom vytvořili dobrou partu, ale abychom na základě poslušnosti Božímu slovu, vedeni Duchem Svatým společně šířili Boží království. Co utváří společenství věřících? Jak se projevuje, jak máme žít bratrské a sesterské vztahy? Co to znamená, když nás apoštolové povzbuzují, abychom žili v bratrské lásce? První křesťané žili po Letnicích úžasným způsobem. Máme to ve druhé a čtvrté kapitole Skutků. Byli jedné mysli, jednoho srdce, nikdo z nich neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala velká milost. Byli jedné mysli a jednoho srdce. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli vše společné, každý den pobývali svorně v chrámu, lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu věrní. Člověku se až zasteskne, že by to tak chtěl žít. My jsme ale povoláni to takto žít! První křesťané nebyli žádní super lidé.
MILOSRDENSTVÍ K DRUHÝM Je důležité nehrát dvojí hru. Když patřím Bohu, tak patřím Bohu a je potřeba podle toho žít svůj život. Když má Pán Bůh milosrdenství se mnou, tak ho mám mít i já s těmi, které povolal se mnou do stejného společenství.Je třeba si uvědomit, že mít bratra a sestru ve víře, je obrovská milost. Mít lidi, se kterými sdílíme radost z Boha, z Božího slova, chválíme Boha, sdílíme se, je taková milost, ale vyžaduje to také odpověď z naší strany. Každé vztahy se dají kvalitně vydržet jenom tehdy, když do nich člověk opravdu investuje.
DUCHOVNÍ BRATRSTVÍ Duchovní bratrství je vztah mezi těmi, kteří se obrátili, uvěřili a byli pomazáni Duchem Svatým. Je to důležité si uvědomit, protože žijeme v době, kdy se začíná mluvit o bratrství v tom nejširším slova smyslu. Bratrství dáno pokrevním způsobem nebo duchovní pouto, které vychází z toho, co s námi vykonal Bůh. Když mu odevzdáme svůj život, máme podíl na jeho bratrství. Božími bratry a dětmi se stávám tím, že jsme se narodili z Boha, že jsme přijali Ježíše, věříme v Jeho jméno. Základem pro vztah bratrství je naše obrácení, víra, naplnění Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je třeba říct, že mnozí se za bratry považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Dnes si mnozí říkají bratři a sestry i v mnohých spolcích nebo politických stranách. My musíme ale vědět, že pro ně to slovo má jiný obsah než pro nás, protože Pán Bůh má představu o bratrství velmi vysokou. Být bratrem pro Ježíše znamená konat vůli nebeského Otce. Nemůžeme dělat jen to, co se nám zdá pro nás vhodné. „Kdo plní vůli nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra,“ říká Ježíš. Když zvítězí ve společenství lidské názory nad tím, co říká Bůh, tak se to společenství dříve nebo později rozpadne nebo rezignuje na to, že žije skutečně Božím životem, stane se z toho klub, ve kterém se ti lidé domluví na tom, jestli si dají kafe nebo čaj, chlebíčky a skleničku vína, a jestli se k tomu pomodlí desátek růžence nebo trochu přímluvné modlitby. To ale není to, co Ježíš zamýšlel! To jsou bratři podle těla a může nám s nimi být dokonce dobře, ale nejsme schopni s nimi sdílet vnitřní život, protože oni svůj život nevydali Pánu. Když pro někoho Boží slovo neznamená ani to, co denní tisk, těžko s nimi budete vytvářet společenství Ducha, protože jejich život není utvářen tím, co říká Bůh.
BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ Mnozí křesťané ačkoliv se ke Kristu hlásí, žijí bratrství podle těla. Duší opravdového bratrského společenství je Duch Svatý sám. Je to Duch jednoty a pravdy. To je možné skrze společenství s Duchem Svatým, který nás sjednocuje s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Bez toho to nedáme dohromady. Před Bohem musíme rozlišovat, do kterých vztahů máme investovat, které máme budovat, udržovat, nebo které máme nechat ležet. Jsme povoláni rozlišovat intenzitu našich vztahů z Božího hlediska. Do kterých vztahů máme nejvíce investovat? Podle učení Písma do vztahů s Bohem, potom do vztahu k rodině a dále do vztahu duchovní rodiny. Někdy se stane, že se vztahy pokazí. Do vztahů s bratrem, který odpadl žádná párty, žádný večírek, protože on má tendenci strhávat ostatní. To není ateista, se kterým jdete na večeři. To člověk, který bude strhávat vaši rodinu a přátele od Boha. Víte, kolik máme v našich kostelích tzv. falešných bratří, kteří se tváří jako věřící, ale potom přes týden žijí jako pohané? Co jako pohané, kdyby žili jako charakterní pohané, ale jsou to třeba muži, kteří jsou nevěrní svým ženám, jsou to muži, kteří investují do věcí mimo své rodiny. Jsou to lidé, kteří mají dvojí život. To je falešné bratrství. Prvně musí dát dohromady svůj charakter a potom může žít ze své víry. A Ježíš takto své učedníky důstojně vychovával. Je třeba přát druhým dobro. Žehnání je vyslovování dobrých Božích věcí druhému člověku. Přát dobro každému – své rodině i těm, které nám Pán Bůh svěřil. A důsledně, protože plnost požehnání patří těm, za které Ježíš zemřel, a kteří mu dali svůj život.“
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet třetí den Duše Slovácka zaostřil na společenství a bratrství ve víře
V druhé dopolední přednášce mimo jiné zaznělo: „Rodiče, kteří si myslí, že děti vychovají svými řečmi bez ohledu na to, jak se chovají, tak si podřezávají větev. Řeči vůči dětem jsou důležité, ale daleko důležitější je každodenní příklad. Děti nasávají a ví, jak se rodiče chovají k cizím lidem, jak reagují, když se jim něco nelíbí, jestli se začnou modlit nebo sakrovat, jestli umí odpouštět. Vidí, jak reagují rodiče, když jsou unavení a tím jim předávají hodnotový systém. NEŽÍT JEN PRO SEBE Dnes žijeme v době, kdy vám mnozí radí, abyste věnovali hlavně čas sobě. Když se člověk zhroutí, tak je to i rada dobrá, ale já bych si přál, aby se radilo tak, aby nedocházelo k životním zhroucením. Abychom dělali to, co dělat máme. Pro mne je paradox, když vidím, že táta, který by se měl věnovat svým dětem, tak si extrémně vybírá čas na uspokojování svých potřeb a koníčkům. Ten čas musí samozřejmě doplnit za něj, tak se potom diví, proč je manželka tak unavená. Může to být i obráceně. Důraz na to, abychom si užívali, je něčím naprosto nepřirozeným, protože jsme stvoření z lásky a pro lásku. Láska se dává a Bůh myslí i na to, abychom si odpočinuli, ale vše má svůj řád a svou stupnici hodnot. Když se to nenaučíme, budeme muset jednou dělat pokání z mrtvých skutků, kdy jsme dělali věci, které jsme neměli dělat a právě proto jsme promarnili čas i síly. Ježíš od počátku upozorňoval své učedníky, že nebudou žít pro sebe.
HLUBOKÝ POKOJ Máme být průtočištěm lásky Boží, abychom z darů, které nám dává, dávali dál lidem kolem sebe, protože štěstí člověka začíná v situaci, kdy nežije pro sebe. Musí mít ale samozřejmě v srdci hluboký pokoj s Pánem a z toho, že dělá to, co dělá. Pokud nemáme v srdci pokoj, nejsme schopni se otevřít pro další Boží milosti. My jsme stvořeni pro to, abychom žili v pokoji se svým bojem. Chcete-li mít pokoj v srdci, musíte se úplně spojit s Pánem Ježíšem a otevřít se Duchu Svatému, protože to je Duch pokoje. Pokoj je ovoce působení Ducha Svatého.„
V RYTMU BOŽÍHO SRDCE Pán nás povolal k tomu, abychom žili a sloužili jako on. Je to jedna z velkých a nezasloužených milostí našeho života. Kdo se k tomu nechal vyzbrojit a povolat, tak ví, o čem mluvím. Po dni služby jste unaveni, ale máte radost, že Bůh jednal, dával svůj život, odpuštění, uzdravení a potěšil ty, kterým jste sloužili. Jenomže i tato služba má svá pravidla. Musí být konaná v poslušnosti Bohu a vedená Duchem Svatým v duchu milosrdenství. Vše, co konáme, musí mít tuto pečeť Božího srdce v rytmu modlitby, služby a také odpočinku. Pána se ptáme, co máme dělat, ale to nestačí. Potom je třeba si najít čas na to, že si s ním ještě promluvíme a slyšíme, co nám k tomu, co jsme udělali, řekne. Uvědomil jsem si, že svým způsobem nikdo nemá právo po mně chtít to, co po mně nechce Bůh. Mým úkolem je to poznat a těm lidem to laskavě říct.
ČASU NENÍ NAZBYT Čas hraje v našem životě velikou roli, protože ho máme naplňovat. Nejdůležitější je být poslušný Bohu a dělat v konkrétní chvíli, co dělat mám. To, co přináší našemu srdci pokoj, abychom věci dělali s pokojem, je právě vědomí, že to všechno chce Bůh. Času není nazbyt. Čas je krátký. Pan Ježíš odpočíval zásadně se svým Otcem v poutu nejbližšího vztahu. Spánek je jeden z nejdůležitějších odpočinků, které máme. To, že člověk si někdy ani spánku nedopřeje, tak to není řešení, protože najednou síly dojdou a nejde to. A je to zbytečné, protože ráno potřebujete vstát a mít síly na povinnosti, které máte a na to, co od vás chce Bůh.“
Na Antonínku se dnes večer při adoraci stal zázrak. Ne tedy takový, že by někomu například dorostla amputovaná noha nebo ruka, ale zázrak přece byl! Jaký? No musím začít popořádku! Když jsem se po dnešní poslední přednášce valila domů převléknout z šatů, které jsem měla na mši a šaty já moc nemusím, tak musely honem dolů… No a v té pauze jsem zavolala mamce, která mně hlásila, že na Brněnsku je bouřka jako blázen, a že to určitě přijde k nám. Když jsem mrknula z okna, tak mně bylo jasné, že pršet tady bude také. Valila jsem proto rychle zpět na Antonínek, abych si do auta schovala křesílko a chytnula si místečko v kostele. Půl hodiny před začátkem adorace byla obloha od Buchlovic úplně černá. Kamarádi z Hluku valili domů, že bude pršet. Já se schovala do kaple a čekala pěkně v suchu a teplíčku na déšť. Ten ale do 19 hodin nepřišel, a tak jsem mohla blatnického pana faráře Zdeňka Stodůlku vyfotit akorát, jak z kaple vynáší eucharistického Krista v monstranci do venkovního areálu. Šla jsem tedy také ven, když všichni byli venku včetně Pana Ježíše, tak co bych dělala sama v kapli, že? Adoraci vedl otec Vojtěch Kodet, modlil se, schola zpívala a nad hlavami nám letěly těžké černé mraky. No a já jsem už v hlavě pomalu psala textík, jak jsem dnes obdivovala důvěru kněží i ostatních věřících, že pršet začne až po adoraci, jak mnozí tvrdili předem. No tato předpověď se jim ale nepodařila, protože zhruba v polovině adorace začalo lít jako z konve, tak jsem se valila schovat rychle do kaple. Když jsem se ale u dveří otočila, tak jsem viděla, že se lidé nahrnuli pod střechu venkovního liturgického prostorou ke Kristu vystaveném a na oltáři a otec Vojtěch povzbuzoval další, aby šli, že je tam a tam ještě spousta místa, že se určitě vejdou další lidé. V tom okamžiku vedle mě stál otec Zdeněk u vrat kaple a řekl, že všichni se tam asi nevejdou. No ale mně najednou došlo, že chci být také tak blízko Pana Ježíše a valila deštěm k venkovnímu oltáři, kde se už tísnily desítky lidí. No a tak se při dnešní adoraci stal zázrak, že si nás prostřednictvím počasí Pan Ježíš přitáhl fyzicky hodně blízko k sobě. Tak blízko, že jsme to nikdo nečekali a ani netušili. No já, nevěřící Tomáš, už vůbec ne. A tak jsem byla svědkem zázraku, abych už konečně doopravdy věřila, že u Boha není nic nemožné… A bylo to moc pěkné, když jsme si najednou byli všichni i fyzicky tak blízko.
Druhý den duchovní obnovy Duše Slovácka na Svatém Antonínku doprovází silný nárazový vítr. Ani ten ale neodradil okolo 900 účastníků od toho, aby přijeli. Jsou se Slovenska i nejrůznějšíchch koutů Čech a Moravy.
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: Hned v úvodu své první přednášky kazatel položil posluchačům otázku: „Co vám včera Pán uložil na srdce? Máte něco konkrétního, co vám Pán uložil na srdce? Máte něco konkrétního, co jste poznali, že máte změnit? Pokud ne, tak dnes na to nezapomeňte, protože jak se vrátíte domů, tak skočíte do bazénu a bude po duchovní obnově. Všechno odplave. Musíme vzít vážně, co nám Bůh říká. Zvlášť chceme-li, aby k našemu srdci mluvil, protože on když mluví, tak čeká, že to slovo přijmeme a vykonáme. Pokud to vytrvale nebudeme dělat, staneme se hluchými pro Boží slovo. Víra je ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo. Všimněte si, že je řeč o slyšení slova. Tedy nejen, že ho člověk pravidelně každý den čte. To nestačí, je třeba se nad tím slovem Božím stále ptát, co konkrétně mně osobně tím Bůh chce říct. Aby Boží slovo mohlo měnit můj celý život a projevit se jako mocné a silné, musíme vnímat, co jím Bůh říká mně osobně. Je třeba se naučit slyšet, jak Bůh říká konkrétní slovo ke konkrétní situaci osobně mně naprosto konkrétnímu a jedinečnému člověku. Najednou zjistíte, že máte v sobě Boží slovo, a že smýšlíte jinak než lidé, kteří v Boha nevěří. Na nás záleží, jestli se takto necháme Bohem obdarovat. Musíme ze slova Božího co nejvíce vytěžit. Boží slovo je součástí Boha samotného. Je to jakoby nám Bůh dával skrze Boží slovo kousek sebe samotného. Pokud si z Božího slova začneme vybírat jako mlsná koza jenom to, co nám chutná a co ne, tak ho vlastně ponížíme. Učiníme se soudcem toho slova. Když budete naslouchat jiným hlasům než Ježíšovým, půjdete za těmi hlasy. Pokud znáte více hlas komentátora televize nebo rozhlasu než Ježíšův, půjdete za hlasy těch komentátorů. Když jsme dali Pánu svůj život, musíme slyšet jeho hlas, protože jinak nebudou vůbec slyšet, že je varuje a svolává, aby se nenechali podvést. Bůh nás varuje. Žijeme ve velmi náročné a složité době. Máme se ptát Boha, co máme dělat každý den. To nám neřeknou sportovci, politici ani filmové hvězdy. To nám řekne Pán Bůh. Jenom musíme znát jeho hlas a umět mu naslouchat. Tak poznáme slovo, které vede k životu, a které vede ke smrti. Když nebudeme číst Boží slovo, budeme brát život do svých rukou a to nedopadne dobře. Zamezíme tak Bohu, aby se o nás mohl starat. Je třeba, abychom se nenechali vést falešnými vůdci,“ řekl mimo jiné kazatel.
Více než osm set lidí dnes zamířilo na Svatý Antonínek, kde ráno začala čtyřdenní duchovní obnova Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Věřící na Slovácko za hlásáním Božího slova skvělého kazatele přijeli ze Slovenska přes Rakousko až po Karlovy Vary. O účastníky se stará tým více než padesáti dobrovolníků v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou. Účastníci mohou využít také nabídky zpovědní služby a přímluvné modlitby. Pro zájemce blatnická farnost zajišťuje celodenní stravováni. Hned v úvodní přednášce duchovní obnovy P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: „Je důležité, abychom přes všechny obtíže, které v životě prožíváme, se učili Bohu za všechno děkovat. Když nám Bůh něco přikazuje, je to pro nás to nejlepší. Je důležité, abychom si zvykli na to, že jsou to perly, které nám Bůh ve slově Božím dává jako světlo do našeho života, co nám pomůže, když poslechneme. Vděčnost je cesta a uvolnění Boží moci v našem životě. Když se Bohu vzepřeme, co má Pán Bůh dělat. Vděčnost ale proměňuje a nastavuje naše srdce, abychom byli schopni přijmout Boží dar, projít nemocí a nakonec projít i smrtí. Jedině Bůh může z něčeho těžkého nakonec vyvodit dobro. To, co Petrovi bránilo a byl jeho základní problém, byl strach. Každý má v sobě strach. Strach je setba ďáblova. Strach v sobě nemá jenom ten, kdo se nechal ze strachu vysvobodit. A je to jeden z důvodů, kvůli kterému Pán Ježíš přišel, aby z nás sňal každý strach, úzkost, abychom mohli spočinout v Boží náručí. Musíme si ale nejdříve ten strach uvědomit a popsat ho, z čeho mám strach. Víte, kolik lidí má dnes strach z ekonomické situace, blížící se války, někteří mají strach z počasí, že budou trpět hladem, že budou nemocní oni nebo někdo z jejich blízkých onemocní či zemře. Některé strachy jsou legitimní, ale Pán přišel, aby nás osvobodil z každého strachu, protože se strachem nikdy nebudeme schopni splnit poslání, které nám svěřil. Strach nám nemůže zabránit, abychom dělali to, co po nás chce Bůh, proto Ježíš říká: „Neboj se!“ Když Pán něco říká, tak to zrovna dělá a Petra z toho strachu vytrhuje, zahání ho pryč, protože poslání, které Petrovi dává je něco, co ho nesmírně přesahuje. Od nynějška bude lovit lidi, zvěstovat evangelium. Musel se to naučit a Pán ho nechal, aby si to zkoušel. O Letnicích ale vidíme potom Petra, jak neohroženě vystupuje a na jeho první kázání se obrátilo 3000 mužů. Kde je ten ustrašený rybář? Tohle všechno s námi může Pán udělat, když poslechneme jeho slovo. Chtěl bych vás všechny poprosit, abyste vzali vážně to, co vám tady Pán bude říkat, abychom nepolemizovali s jeho slovem, otevřeli mu svoje srdce a dovolili mu, aby do našeho života vstoupil a proměnil ho. A to první je: VYDEJME MU SVÉ STRACHY. Zkuste v té chvíli, kterou budeme mít, se zamyslet nad tím, co nás vlastně od Boha vzdaluje, co nám brání, v čem vnímám, že nejsem svobodný? V čem jsem příliš zaměstnán sám sebou a nemám vnitřní svobodu, aby Bůh mocně promluvil do mého života a použil si mne? Doba, kterou prožíváme, je hodně vážná. Pro vážnou dobu má Pán Bůh vážné záměry. Chce mocným způsobem vylévat svoji milost na všechny lidi tak, jak to přislíbil. Svatého Ducha na každé tělo, ale potřebuje ty, kteří na tom s ním budou spolupracovat. Otevřeme svá srdce Pánu.„ Program duchovní obnovy DUŠE SLOVÁCKA s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem bude zítra pokračovat v 8.45 modlitbou růžence, 9.30 přednáškou, 11.30 druhou přednáškou, 15.00 mší svatou, 17.00 přednáškou a den zakončí stejně jako dnes adorace vedenou P. Kodetem a doprovázenou blatnickou scholou.
Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla. Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde. Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla. Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek. Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza. Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války. Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého. Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc. Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset. Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil. U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak. Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro. A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit. Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….
Blatnice se za nedělního svítání vzbudila do přívalů deště. Nakonec se ale vyplnila předpověď meteorologů a od devíti hodin už nepršelo. S přibývajícím časem začalo stále více svítit slunce až bylo nakonec i horko. Duchovní program Hlavní poutě ke cti sv. Antonína Paduánského na Antonínku odstartoval první mší svatou v osm hodin ráno v kapli, na které byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu v Olomouci P. Josef Novotný. Poté následovala mše sv. za farníky z Ostrožské Lhoty s tamním farářem P. Miroslavem Reifem. Ta už byla pod širým nebem v poutním areálu a už nepršelo. V 10.30 začala mše sv. s papežským nunciem Jude Thaddeusem Okolo. V tu chvíli už několika tisícům poutníků nad hlavou zářilo slunce. A stejně po celou mši svatou zářil i hlavní celebrant Thaddeus Okolo. Když se na závěr při požehnání předmětů, které si lidé zakoupili na pouti na památku, vydal s kropenkou mezi davy poutníků, nebylo snad nikoho, koho by nepokropil sprškou svěcené vody. Dostál tak svému jménu, že doslova všechny okolo oběhl. Ještě před tím než se vydal mezi lid řekl: „Však nikam nespěcháme, máme čas a je nám tady dobře.“ Svou radostnou náladou strhl i ostatní, kterým vykouzlil úsměvy na tváři. Součástí hlavní mše svaté bylo i letos na závěr udílení Bílé růže P. Antonína Šuránka. Tentokrát ocenění převzali dva dlouholetí strážci kaple pan Antonín Lopata z Ostrožské Lhoty a pan Antonín Kuřina z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na úplný konec došlo ale také na loučení s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou, pro něhož byla tato Hlavní pouť poslední pod jeho vedením. Od srpna totiž po jednadvaceti letech služby v Blatnici pod Svatým Antonínkem, pod jejíž správu spadá i poutní místo na Svatém Antonínku, odchází. Jeho novým působištěm bude Olomouc. Za dlouholetou službu mu děkovala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková. Připomněla, že zvelebil nejen poutní místo na Antonínku s generální opravou kaple, vybudoval na Antonínku nové parkoviště, venkovní liturgický areál, ale podařilo se za jeho působení opravit také farní kostel v Blatnici, zvony a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatničce, která je součástí blatnické farnosti, má nová vitrážová okna. V posledních letech se potom snažil o evangelizaci farnosti prostřednictvím kurzů Alfa. Na konci děkovné řeči byli dojatí mnozí z přítomných poutníků i kněz. Zpravodajský článek najdete ve středu v Katolickém týdeníku.
