Martin Ryška maluje velká plátna, ale také píše poezii i prózu

Při Jízdě králů v Hluku bývá vždy součástí doprovodného programu i několik výstav. Ve výtvarné části letos svou tvorbu představil také čtyřiatřicetiletý Martin Ryška. Možná jen málokdo ví, že je také autorem sbírky básní a prózy. Inspiraci čerpá na Kopanicích.

Vyrůstal jste v Hluku na Slovácku. Ovlivnilo vás toto prostředí v tvorbě?
Morava žije celá folklorem, vyrůstal jsem v tomto prostředí, takže to samozřejmě člověka nějak ovlivní a formuje. Nelze se tomu vyhnout. Prostě to tam je. Nejsem si ale zcela jistý, jestli to vnímám tak, jak se mně zdá, že to prožívá většina populace. Folklor mne inspiruje v malbě spíše jako v duchovní tradici. Nikdy jsem folklor a tradici Jízdy králů neprožíval tak, že bych se oblékl do kroje a šel do průvodu, ale spíše po vizuální a výtvarné stránce.

Kroje se ale na vašich obrazech přesto objevují…
To je pravda. Jsem figurální malíř, takže postavy v pohybu jsou základem mé tvorby. A patří sem i ztvárnění krojů na figurách.

Obrazy vznikají ve vaší mysli nebo se necháte inspirovat například při nějakém folklorním vystoupení?
Zajímají mě postavy v pohybu, takže občas se inspiruji i při folklorních vystoupeních, ale spíše okrajově. Ovlivňují mne konkrétní zážitky, moje vize a představy. Prostor a kulisy, do kterých je zasadím, jsou potom například krajiny nebo jiné pozadí. Při přípravě obrazu používám jako předlohu paměť nebo fotografii.

Proč jste se v deváté třídě rozhodl pro studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a zvolil si grafický design a ne malbu?
Od dětství mne bavilo kreslit. Vždy to byl můj největší koníček. Podařilo se mně udělat talentovky, a tak jsem se tam dostal. To, že se obor jmenuje grafický design, bylo jen proto, že jsme od druhého ročníku pracovali i na počítačích. Základem studia byla kresba, klasická grafika, ruční práce s barvou, tužkou, suchými kresebnými technikami, klasické techniky litografie a další práce. Nejvíce z toho mě zajímala klasická kresba, ke které jsem později přidal i klasickou malbu.

Vím, že talentové zkoušky jsou náročné. Chodil jste do základní umělecké školy? Kdo vás konkrétně na přijímačky připravoval?
Chodil jsem od malička do výtvarného kroužku a na keramiku v Domě dětí a mládeže v Hluku. Na Základní uměleckou školu v Uherském Hradišti jsem začal dojíždět až od osmé třídy. Dostal jsem radu, abych tam absolvoval přípravu k přijímačkám, kde bylo mimo jiné zapotřebí umět v časovém limitu vymodelovat hlavu z hlíny. Moc dobře mne na zkoušky připravil pan učitel Martin Šimčík, který je shodou okolností také z Hluku.

Přestože jste vystudovaný výtvarník, věnujete se vedle malby i masérství a na Kopanicích pronajímáte chalupu. Jak to jde vše dohromady?
Nějakou dobu jsem žil na Kopanicích sám a vnímal jsem, že to není dobré, což mě vedlo k tomu, abych se přestěhoval do Uherského Hradiště a dům začal pronajímat. Masérský kurz jsem si udělal, abych měl kontakt s lidmi. Tato služba má navíc hluboký smysl, protože člověk pomáhá lidem. Práce mne baví a je to socializační činnost. Když navíc tvořím, potřebuji potom pracovat i rukama, aby si odpočinula hlava. Dnes tedy mám masážní salon v Uherském Hradišti, vedle toho maluji a spolu s mými rodiči se věnuji pronajímání domu.

Je zájem o pronájem domu v této lokalitě?
V letní sezoně máme plně obsazeno. Přijíždí k nám lidé z celé České republiky, ale měli jsme i hosty ze zahraničí. Byli u nás Slováci a Němci. 

Jak se o vás dozvěděli?
Přes Booking, e-chalupy na facebooku nebo přes známé. Máme kladné reakce, protože se lidem líbí krajina i klid, který tato oblast nabízí. Dům stojí osamoceně v klidné části obce.

Kde čerpáte inspiraci při malbě?
Základním motivem je pro mne figura a tělo, což mne zajímalo od útlého dětství, kdy jsem čmáral na papír panáčky. Základním motivem je tedy figura a potom cokoliv ostatního. Baví mě kreslit například i zvířata a samozřejmě krajina. Za inspirací proto stále jezdím do Vápenic, které se nachází na Kopanicích v oblasti Žítkové, Starého Hrozenkova a Vyškovce. Je to kousek od Slovenska, které mám také moc rád a je tam krásná nedotčená příroda se zvláštní atmosférou hlavně za bouřek nebo v zimě. Tamní pobyt mě ovlivnil nejen ve výtvarné tvorbě, ale napsal jsem tam i sbírku básní a knihu.

Měli na vaši tvorbu vliv nějací malíři?

Snažím se malovat sám za sebe, ale vzhledem k tomu, že se zaměřuji na figurální tvorbu, tak  mě zajímali realističtí malíři. Od nich se člověk naučí, jak funguje malba v rámci anatomie,   světlo nebo kompozice. Jsou to takové základy, takže člověk se od nich může hodně naučit. Jinak kreslím svým stylem, i když je mně jasné, že už bylo namalované všechno možné na světě, takže všechny styly jsou si nakonec podobné, nebo může člověk vidět v lecčem někoho jiného, ale já si kreslím svoje. Rozhodně nechci nikoho kopírovat.

Jakou upřednostňujete techniku?
Používám hlavně olejové barvy a při kresbě světlostálé tužky nebo pastelky umělecké kvality. Musí být z kvalitního pigmentu. Takto namalované obrazy by měly vydržet pár stovek let. Ne každý výtvarník dnes hledí na to, nač maluje, jakou to má životnost.

Takže používají třeba plátna z Číny?
Ano, je to vidět i na některých výstavách, že jsou to plátna namixovaná z bavlny a umělých materiálů. To potom podle vlhkosti vzduchu může hodně pracovat. Sám proto používám vysoce gramážní len, který by měl vydržet jako obrazy z renesance.

Při Jízdě králů bylo možné vidět část vaší tvorby. Kde jste v minulosti vystavoval a připravujete v blízké době nějakou výstavu?
Vystavoval jsem v Klubu kultury v Uherském Hradišti, v klášterní galerii Ambit v Praze a v galerii Elektra v Luhačovicích. V Hluku v rámci slavností jsem měl před delší dobou prvotiny. Byly to převážně kresby. Letos tam byla i olejomalba s folklorní tematikou a nějaké krajinky.

Co pro vás malování obrazů znamená?
Moje obrazy jsou vlastně produktem mne samotného. Částečně tam přenáším své nápady, vize i humor. Já tím prostě žiju.

Už jste zmínil, že jste autorem sbírky básní. To je zase něco úplně jiného, jak jste se dostal k psaní?
Je to něco jiného, ale zároveň není, protože v obou případech jde o kreativní činnost. Obrazy jsou představy, a když člověk píše báseň nebo prózu, tak je to vlastně obraz vyjádřený slovy. Pro mne tedy jde o rozšíření výtvarné činnosti do literární tvorby.

Publikoval jste někde své texty?
Zatím nic nevyšlo knižně ani jsem nic nepublikoval. Jsem hodně uzavřený a doposud jsem se moc neprezentoval. Vnímám, že je zapotřebí se více otevřít. Sbírku básní s názvem Smrtník i knihu Mrskač jsem napsal při svém pobytu na Kopanicích. 

Proč název Smrtník a Mrskač?
Název je podle brouka smrtníka, o němž je legenda, že kde se objevil, přicházela smrt.  Básně jsou tematicky laděné ke smrti, ale nejde o depresi. Smrt k životu zásadně patří, proto se objevuje smrtka i na mých obrazech. Někdy je to ale těžko lidmi chápané a přijímané. Mrskač je zase příběh o muži, který má smyšlené povolání.  Putuje krajinou a má od vrchnosti povolení řešit mezi lidmi bezpráví. Kde se vyskytne problém a nejde se s nějakým člověkem domluvit, tak ho prostě zmrská, není-li jiná možnost, vyvodí právní důsledky a jde dál. Podstatou této knihy je nastolení spravedlnosti, tam, kde ji není možné běžně dosáhnout. 

Chystáte se letos ještě někde vystavovat?
Plánuji Luhačovice a potom bych rád třeba se spolužáky připravil společnou výstavu. Uvidím, jestli se to podaří, protože většina z nich žije a tvoří v Praze a Brně.

Neláká vás také odejít do Prahy?
Určitě ano, i když je Hradiště a okolí krásné, je mně jasné, že výtvarný život tepe v Praze. Velká města dávají umělcům mnohem více příležitostí. Jsem tím dost rozpolcený, protože jsem se v poslední době několikrát stěhoval a nebyl čas tolik tvořit a malovat. Tyto přesuny mě hodně vyčerpaly a na tvoření potřebuji klid. Nyní maluji velkoformátová plátna, ale jsem omezený prostorem bytu, abych hotové věci dostal z bytu ven, nemohou být větší než dvakrát dva metry. Rád bych dělal i větší formáty, ale momentálně na to nemám potřebné prostory. Velkoformátová plátna upřednostňuji, aby se mně na ně vešlo více postav. Menších formátů jsem udělal hodně. V galerii působí velkoformát úplně jinak než malé obrazy Kdyby někdo měl zájem, nemám problém namalovat formát i se sto postavami. Fantastické velkoformáty dělal Alfons Mucha, který je před námi hodně daleko.

Máte nějaký umělecký sen, který vás žene dopředu?
Sen každého výtvarníka jsou velké výstavy a uznání a já to mám stejně. To prostě k tomuto oboru patří. Ve skrytu duše po tom touží všichni malíři, ať to přiznají nebo ne. Je to doklad toho, že jsou jejich obrazy něčím výjimečné. Umění potom přechází do dalších generací.
LENKA FOJTÍKOVÁ

Martin Ryška je rodákem z Hluku (*10. 5. 1991), kde prožil dětství a dospívání.  Po základní škole vystudoval propagační výtvarnictví a propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Po studiu se začal věnovat malbě. Vedle toho je masér a pronajímá dům na Kopanicích. Jeho práce je možné vidět na Instgramu ryska.martin, Facebooku nebo přímo u něj doma v Uherském Hradišti.

Oslava padesátých narozenin blatnického kaplana P. Jindřicha Peřiny obrazem

Blatnický kaplan P. Jindřich Peřina dnes ve farním kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem děkoval za dar života, protože právě dnes je tomu přesně padesát let, co přišel na svět. A byla to sláva převeliká. Pamětníci tvrdí, že tak narvaný kostel nebyl dobrých třicet let.
Na oslavu totiž přijali pozvání nejen domácí farníci, ale věřící ze všech farností, kde P. Jindřich za svých osmnáct let kněžství působil. Účastníci slavnosti se v chrámu začali scházet s bezmála hodinovým předstihem. Pokud někdo došel na poslední chvíli, měl smůlu a musel zůstat stát. Mši sloužilo jednadvacet kněží včetně olomouckého pomocného biskupa Antonína Baslera. Na mši svatou navázalo pohoštění ve farní zahradě, kam zamířily stovky lidí. Nechyběla spousta dobrot ani dechová hudba z Hané, která vyhrávala až do večera.
PŘIVÍTÁNÍ HOSTŮ
Před zahájením mše svaté P. Jindřich řekl: „Lidé, kteří prodělali klinickou smrt často říkají, že se jim před očima odehrál život jako film. Důležité okamžiky, klíčová rozhodnutí. Stejně si dnes připadám i já. Je padesát let život dlouhý, nebo krátký? Mladí bez lítosti řeknou: „Stařec! Senior! Důchodce!“ Starší konstatují: „Život v rozkvětu, síla v nejvyšší možné míře.“ Někteří řeknou: „Je to jen otázkou čísla.“ Něco na tom bude. Všechny vás co nejsrdečněji vítám v našem farním kostele svatého Ondřeje. Na první místě vítám otce biskupa Antonína a spolubratry v jáhenské a kněžské službě. Za osmnáct let kněžství jsem prošel mnoho farností. Vítám farníky z Přerova, Přerova-Předmostí, ze Zábřehu, Zvole, Klášterce, Maletína, Vizovic, Bratřejova, Jasené, Bílovice, Březolupy, Uherského Brodu, Bojkovic, početnou skupinu ze Vsetína a Liptáku a také vás domáci farníky z Blatnice a Blatničky. Tato místa jsou nesmazatelně zapsána do mého života. Každé místo jiné, ale možná právě tím krásné. Nemohu opomenout na léta dospívání a studijní léta. Vítám zde spolužáky i spolupracovníky. Vrcholem dnešního setkání je mše svatá. Není nic krásnějšího a většího, pojďme ji prožít s otevřenám srdcem. Ještě jednou vás všechny vítám.“
Z PROMLUVY BISKUPA
Na jeho slova v promluvě navázal hlavní celebrant mše svaté Mons. Antonín Basler, který upozornil především na důležitost děkování Bohu za vše, co nám dává, jak je Ježíšovo srdce citlivé na vděčnost. Dále připomněl slova sv. Terezie z Lisieux, že když Pánu za něco poděkujeme, je dojatý a spěchá nám dát deset dalších milostí. „Při různých kulatých životních jubileí je na místě děkovat dárci všech darů. Za dar života, dar víry, křest a všechny další svátosti. Na jedné i druhé rovině však kromě Boha, od něhož všechno dobré pochází, vidíme i řadu svých bližních, dobrodinců, skrze které nám Bůh některé dary posílá. Ať jsou to členové nejbližší rodiny, nebo naši přátelé či představení. Je na místě projevit vděčnost i za ně, a pokud už jsou na věčnosti, tak skrze modlitbu. V této chvíli máme ale na mysli vděčnost především vůči Pánu Bohu. Všechno dobré, co máme, máme od něho. Počínaje darem života, zdraví, rodiny a v neposlední řadě to, že smíme tady u nás ještě žít v míru. Nikdy nebudeme dost vděční za dar víry, přátelství s Bohem, za dar povolání, nesmírný dar Boží lásky, za to, že se Syn Boží pro nás stal člověkem, že z lásky k nám vzal nesmírné utrpení a zemřel za nás na kříži. Za to, že svým vzkříšením otevřel bránu k věčnému životu pro všechny, kdo jej milují. Mše svatá se nazývá eucharistie, což řecky znamená díkůvzdání. Mše svatá je tedy tím nejkrásnějším způsobem, jak děkovat Bohu. Právě toto nám může zprostředkovat pouze kněz. Stejně tak pouze kněz může druhému říci: „Jsou ti odpuštěni všechny tvé hříchy. Proto jsme tak vděčni za samotného otce Jindřicha, za osmáct let jeho kněžské služby a přejeme mu pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch, kterým slouží, ještě mnoho dalších let. Kéž by Pán dal, aby mnoho mladých mužů toto pochopilo a pro věčnou spásu dalších bylo ochotno zříci se i takové velké hodnoty jako je manželství, pokud ve svém srdci uslyší toto Boží pozvání a volání,“ řekl v promluvě mimo jiné biskup.
STŘÍPKY ZE ŽIVOTA OSLAVENCE
Po mši svaté si vzal slovo oslavenec a řekl: „Rodiče nejdříve nesouhlasili s mým rozhodnutím pro kněžství. Čas ale vše uzdraví, a tak jsem jim mohl v roce 2011 požehnat k padesáti letům manželství a o pět let později i k pětapadesáti letům manželství. Bylo to úžasné, syn, kněz, žehnal lásce svých rodičů. Něco nepopsatelného. Dnes má maminka devadesát let a tatínek zemřel v roce 2017. Dnes na ně myslím a modlím se za ně. Chci však poděkovat také všem, kteří mě na cestě ke kněžství doprovázeli. Představeným kněžského semináře, rektor, vicerektort, také samozřejmě chci vzpomenout na ty, na které se většinou zapomíná. Jeden kněz mi to vytkl, že málo děkujeme vyučujícím na teologické fakultě. Bez teologického vzdělání bychom nemohli být vysvěceni, i když pro nás někdy byla teologická fakulta takovou malou křížovou cestou s mnoha pády, přece jenom jsme se mohli dozvědět mnoho o Bohu i sami o sobě. Během kněžského působení jsem se poznal s řadou kněžských osobností a vzorů. Jmenovitě bych rád vzpomněl otce Cyrila Vrbíka, Antonína Kryla, Jana Krista, Václava Divíška a Josefa Pelce. Díky za ně! Chci také poděkovat všem, kdo dnešní slavnost připravovali – šéfkuchaři Gustovi a řezníku Radkovi. Díky všem, kdo zajišťovali prostor oslavy, stany, podium… Díky všem, kdo pomáhali se vším potřebným. Všechno je zde dnes pro vás. Na závěr ještě tři důležité věci. Na začátku listopadu se připravuje pouť do Svaté země, jak jste byli všichni informováni při pozváni na tuto oslavu. Nebojte se přihlásit. Pokud by nastala nebezpečná situace, pouť přeložíme na příští rok. Cestování agentura by nepořádala pouť, při které by bylo nutné podstoupit nějaké riziko. Ti, kteří jsou z Vizovic, si vzpomenou, že už jsem dvakrát dostal dar na tuto pouť. (smích celého kostela) Vždy to skončilo na důležitých farních výdajích. Tentokrát už to bude opravdu pouť do Svaté země. Vzpomínám si, když mně říkali, že neví, jestli vybrali dost, ale máte to aspoň na cestu tam. Já jsem tehdy řekl, že si příště budu přát cestu kolem světa, odkud není cesta zpět. Někteří se ptají, proč dělám tuto oslavu v sobotu devátého srpna, kde je v Blatnici večer akce Blatnické búdy pod hvězdami. Někteří vinaři to nesou těžce, ale narodil jsem se v sobotu devátého srpna 1975. Bůh tomu tak chtěl, abychom slavili narozeniny na den přesně opět v sobotu devátého srpna 2025. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. A poslední – kdo je na těch fotkách na pozvánce? (smích celého kostela) Sestra? Ne, jsem to já… Maminka si přála jako poslední dítě holčičku. Celkem nás bylo sedm dětí. Tři kluci, Karel, Petr, Mirek, potom sestra Anna, Josef, Pavel a já. Možná je takové logické vysvětlení, že nejstarší bratr Karel se jmenuje po tatínkovi a nejmladší měla být po mamince Jindřiška. (smích a potlesk kostela). Nějak se to ale zvrtlo, tak je nejmladší Jindřich a až do základní školy jsem byl trochu jako Jindřiška. Můžeme tedy dnes slavit a děkovat. Díky za to, že jste přijali pozváni a přijeli. Na prvním místě ale děkuji otci biskupovi Antonínovi.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vojenský den 2025 ve strážnickém skanzenu

Byly doby, kdy jsem ve strážnickém skanzenu nechyběla na žádné zajímavé akci, co tam Národní ústav lidové kultury pořádal. Ty roky jsou ale už dávno pryč a já dnes s vnuky do tohoto krásného areálu zamířila po několikaleté odmlce a nestačila jsem se divit.
Proč? No všechno bylo už od vstupu do areálu skanzenu úplně jinak než jsem si z dřívější doby pamatovala. Lístky se sice stále prodávají v budově, ale už nelze říct, že jde o vstupní budovu do skanzenu, protože se do samotného areálu vstupuje přes turnikety, které jsou umístěné mimo budovu venku s přístupem k Baťovu kanálu. U těch ale sedí v budce další pracovnice, které pomáhají méně schopným návštěvníků při skenování QR kódu na vstupenkách, nebo pouští zvlášť větší skupiny. Modernizací se tedy pracovní síly rozhodně neušetřily. To jen na okraj.
S vnuky jsme se do skanzenu vydali na Vojenský den, který se tentokrát nesl při příležitosti 90. výročí závěrečných manévrů tehdejší československé prvorepublikové armády. Ty se konaly v srpnu 1935 na moravsko-slovenském pomezí. Aktéři chtěli sérií ukázek bojového výcviku připomenout odhodlání tehdejších občanů Československa bránit svou vlast, které vyvrcholilo mobilizací v září 1938.
Tím, že nejsem dlouhé roky zpravodajkou z této oblasti, mně uniklo, že jde u o dvanáctý ročník akce. Já si naivně myslela, byla jsem o tom přesvědčená, že je to novinka. No není… Když člověk někde nebyl, neznamená to, že je to poprvé, že? Tak to bylo to hlavní překvapení, co na mne ve strážnickém skanzenu dnes čekalo.
Potom to byl ale i vytrvalý déšť, se kterým jsem fakt při plánování programu pro vnuky nepočítala. Znovu jsem si tak uvědomila, že větru, dešti člověk zatím neporučí, i když si to někteří soudruzi z východu před desítkami let mysleli. Vojenský den Československé obce legionářské se ale uskutečnil navzdory nepříznivému počasí, a tak jsme mohli sledovat ukázku výcviku obsluhy minometů a ukázku rojnice pěšího družstva. Hlavní bojová ukázka s Manévry z roku 1935 byla až v 15 hodin a o hodinu později program uzavřel vývcvik boje zblízka. To už jsme ale ve skanzenu nebyli, protože tři hodiny v dešti nám bohatě stačily. Něco jsme ale přesto viděli a navíc jsme si prošli také některá historická stavení a dozvěděli se spoustu zajímavých informací. Mohli jsme obdivovat i v roce 2023 nově dokončení Podhajské mlýny s valchou, kde nechyběla průvodkyně, co bylo super. A tak se mrkněte, jak jsem dnešek viděla přes objektiv a kapky deště. Všechno, a ještě mnohem více odpoledne doma, jsme si užili navzdory špatnému počasí. Všechno je to o nastavení mysli, jestli se umíme radovat z toho, co máme, i když zrovna na nebi nezáří ohnivé slunce. A i ten déšť můžeme brát pozitivně, protože jsme si nespálili nos a půda dostala tolik potřebnou vláhu, která dlouhodobě chybí.


Závěrečný den Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem

Čtvrtý den Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěche Kodetem byl zároveň závěrečným dnem exercicií. Tady jsou některé myšlenky, které dnes při přednáškách zazněly.
Exercitátor se hned v úvodu první přednášky posluchačů zeptal: „Odkud přicházíš, a kam jdeš?“ Poté upozornil, že máme žít s vědomím, že plníme Boží vůli, kdy máme Bohu odevzdat své srdce.

JEŽÍŠ VÍ O NAŠICH ÚZKOSTECH
„Lidské srdce je dar a už nyní můžeme ve svém těle nést nesmrtelnou duši. Ježíš ví o našich úzkostech. Žijeme v době velké nejistoty a strachu, co bude dál.  Dnes je velmi důležité nedívat se kolem sebe, nesledovat stále zprávy a internet, co se kde ve světě děje, protože z toho dostaneme strach. O to více se musíme dívat na Ježíše.
MÍSTO V NEBI
Náš domov je u Boha v nebi. Bůh nám dal zemi k užívání, ale věčně budeme žít až v nebi. Místo v nebi máme už nyní, protože jsme s Kristem spojeni. Na Boží trůn v nebi jsme pozváni všichni a ne jen někdo privilegovaný. Všichni jsme byli zrozeni v Božím srdci, abychom splnili poslání, které nám Bůh dal. Náš život je v rukou Božích. Cílem našeho života je Bůh Otec. Musíme znát cíl našeho života a mít touhu jít za ním. Musíme znát cestu, slyšet Boží slovo, ale někdy ho slyšet nechceme.
KRISTUS JE CESTA
Ježíš Kristus je cesta. Pokud věříme v Krista, jsme na cestě. Jít po cestě znamená mít v sobě Krista a jednat jako on. Něco úplně jiného je žít podle sebe ve své nezávislosti. Tam, kde mně velí moje já, není Kristus. Jsme na cestě k Bohu Otci a ta cesta je Ježíš Kristus. Pokud pro nás nebude všechno, budeme bloudit. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus, který s námi spojil život.  
DUCH SVATÝ PŘINÁŠÍ POKOJ
Musíme prosit Ducha Svatého, kterého přijímáme skrze Pána Ježíše. Pomazání a vedení Duchem Svatým potřebujeme znovu a znovu. Duch Boží se s duchem světa nesnáší. Každý den musíme prosit Ducha Svatého, přijímat ho a nechat se jím vést. Každý, kdo tíhne k Duchu Svatému, žije v pokoji. Musíme se otevřít Duchu Svatému a zakoušet tak Boha. Bez Ducha Svatého neexistuje žádný křesťanský život. Je to Duch Svatý, který se v nás modlí a posiluje nás v těžkých chvílích. Musíme chválit Boha, i když je nám těžko. Duch Svatý nám dává do srdce pokoj oproti beznaději světa. Přání, abychom svůj život definitivně spojili s Kristem, je naše naděje ve zmateném světě kolem nás.“
KNĚŽSKÁ KRUCIÁTA
I poslední den Duše Slovácka bylo možné přijmout svátost smíření a využít nabídku přímluvné modlitby, o kterou byl mimořádný zájem.. Program uzavřela odpoledne mše svatá – tzv. Kruciáta za kněze, která se na Antonínku slaví každé první úterý v měsící už od roku 2009. S nápadem modlit se takto za kněze přišel tehdy dnes již zemřelý P. Josef Červenka po tragickém úmrtí jednoho spolubratra. Dnes se za oltářem sešlo celkem třináct kněží z různých koutů jihovýchodní a severní Moravy a jeden také ze Slovenska. Na závěr blatnický farář P. František Král prozradil, že dá-li Pán otci Kodetovi zdraví, tak se s ním exercicie v příštím roce uskuteční od 1. do 4. července 2026.

Po pondělní adoraci se na Antonínku mocně vylil Duch Svatý

Kdo byl v dnešním podvečeru na Svatém Antonínku a zúčastnil se adorace, kterou vedl karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet, může potvrdit stejně jako já, že se na závěr adorace na tomto poutním promodleném kopci vylil mocným způsobem Duch Svatý.

Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.

PROGRAM I PRO DĚTI
Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.

BOŽÍ IDENTITA
P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“

BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH
Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.

ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO
Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí.
Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.

Druhý den Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 29. 6. 2025

Exercicie s P. Vojtěchem Kodetem dnes na Svatém Antonínku pokračovaly přednáškami, slavením mše svaté, adorací, možností svátosti smíření, kdy zpovídalo mnoho kněží. Pouť ke cti sv. Petra a Pavla byla proto letos výjimečně až odpoledne v 15 hodin, protože jinak bývá v dopoledních hodinách. Kvůli exerciciím došlo k posunu, což vůbec nevadilo.
I dnes na Antonínek zamířily stovky lidí a spíše jich byly tisíce. I letos pokračuje fenomén, kdy eucharistický Kristus děti po večerní adoraci, když kněz přenáší hostii v monstraci do kaple, láká jako magnet. Jdou po boku otce Vojtěcha až ke svatostánku. Děti si také po mši svaté samy chodí za otcem Vojtěchem pro požehnání až ke dveřím sakristie. Přes den potom dobrovolníci pro malé účastníky připravují program, aby rodiče mohli v klidu sledovat přednášky.
Na Antonínku to prostě žije a toto místo je skutečně duchovními lázněmi Slovácka, jak si to před dávnými časy přál P. Antonín Šuránek, který na tomto poutním místě s duchovními obnovami pro různé stavy začal. Dnes se jistě tento muž, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, v nebi raduje, jak je na „jeho“ Antonínku o prázdninách živo…

Primiční mše svatá novokněze P. Viktora Pařízka a oslava Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Dolních Bojanovicích

Dolní Bojanovice žily v neděli 29. června oslavou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, což je v této obci velkou tradicí. Letos zde zároveň slavil mši svatou jediný letos vysvěcený novokněz pro celou jižní i severní Moravu P. Viktor Pařízek. Obcí nejdříve prošel za zpěvu doprovázeného dechovou hudbou průvod krojovaných, kněží, ministrantů aaž k sousoší sv. Cyrila a Metoděje a poté se vrátil zpět ke kostelu, kde následovala u památníku padlých primiční mše svatá. Novokněz si vybral za kazatele dolnobojanovického rodáka kapucínského kněze P. Cyrila Josefa Komosného.

Přepis promluvy P. Cyrila Komosného:
„Moji milí farníci, milí poutníci z blízka aj z daleka …prožíváme dnes slavnostní den …a jak víme, sešlo se k tomu několik důvodů.  Ten klíčový je, že jako každý rok i letos si chceme připomenout Ježíšovo srdce, otevřené každému člověku …zároveň nám liturgický kalendář připomíná dva největší svědky víry – sv. Petra a Pavla …a ten poslední důvod je, že ty otče Viktore, sloužíš svoji první veřejnou mši svatou a to uprostřed našeho bojanovského farního společenství. V centru našej dědiny, kterou sis,  jak vím, tolik zamiloval.
My jsme si teď vyslechli evangeliu – známé podobenství o pastýři, který zanechá 99 ovcí, aby hledal tu jednu ztracenou. Pro někoho to může znít jako riskantní, možná nerozumný čin – obětovat tolik kvůli jedné, ale pro Pána Boha žádná ovce není „jen jedna“ …ta ovečka má svůj příběh …tak jako každý z nás má svůj jedinečný životní příběh, …nikdo není u Boha „jen rodné číslo“. Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nám toto připomíná: Jsem stvořený jako jedinečný, jako dobrý, jako chtěný a milovaný.
A to je myslím dost dobrý důvod k naší dnešní osobní vděčnosti …za svůj život, za dar víry, dar společenství, dar živé farnosti…a v tvém případě otče i za dar kněžství …jistě není náhodou, že právě při tvé primici zaznívá toto Ježíšovo slovo …podobenství, které tě může doprovázet po celý tvůj život. Protože, kněz, který nemá srdce pastýře …to by nebylo dobré, ani moudré, nakonec ani životné …ty nemáš být manažer, úředník, nebo obřadník …I když i to je samozřejmě někdy nutné a potřebné, …ale máš být pastýřem, který jde, i kdyby jen kvůli jedné ovečce, která zabloudila a sešla z cesty. A která možná ani sama neví, že je ztracená …a to je dnes víc než kdy jindy aktuální …jakási ztracenost současného člověka. Takže je to myslím skvělá příležitost a velká výzva… Že nemusíme jen nadávat na dnešní „hroznou dobu“ …spíš je lepší v ní vidět novou naději, že každé hledání má svůj cíl …že kněžství není „práce“ na omezenou dobu – ale závazkem na celý život.
A Pán Ježíš Ti dnes dává klíč – jak sloužit, jak se dívat na lidi, jak žít své kněžství – ne tvrdostí, ale se srdcem. Se srdcem, které umí čekat. Které se nebojí být zraněné. Které se neunaví odpouštět. Které nehledá slávu ani výkon, …ale člověka, …a to konkrétního člověka.
Celá církev si dnes také připomíná apoštoly Petra a Pavla, patrony naší diecéze. Oba to byli svým způsobem slabí lidé. Petr zapřel. Pavel zas pronásledoval. A přece si je Bůh vybral. A oba se nakonec stali velikány víry – ne proto, že byli dokonalí, …ale protože nechali Pána Boha, aby v nich působil. A to je i pro tebe velké povzbuzení, milý bratře – Pán Tě nepovolal proto, že jsi bezchybný, ale proto, že jsi mu řekl svoje „ano“, a že mu chceš sloužit. Tvoje cesta ke kněžství nebyla nejkratší …ale napadá mě, že i v tom může být určitý, skrytý dar …mít srdce právě otevřené pro ty, kteří hledají směr, kteří se ztratili, čekají a nevidí cestu před sebou. A z vlastní zkušenosti to známe, že někdy v tomto čekání jednoduše zapomeneme, že je v tom všem Bůh s námi stále přítomný …On má svůj čas …a proto je dobré, když se najde někdo, kdo nám to připomene …Bůh na Tebe nezapomněl …jak by nakonec mohl, vždyť jsi Jeho. A toto Ježíšovo pozvání, abychom k Němu stále přicházeli a našli u něj občerství a odpočinutí je navěky platné …a co víc, i když zhřešíme, i když se ztratíme, zapřeme ho, …On nás nevyhodí …jeho náruč je otevřená neustále. Jak nakonec vidíme na každém Jeho kříži.
Bratři a sestry, ta dnešní krásná událost je slavnost Božího Srdce – Srdce, které se nikdy neunaví hledat člověka. …Srdce, které se raduje z každého našeho návratu, i když je třeba po delší době, …Srdce, které dává církvi také nové kněze.A jak víme, my, co už nějaký ten rok sloužíme …tak být knězem není dar jen sám pro sebe. Kněz je vždycky poslán do společenství – a to utváříme společně – a proto je to i naše výzva. Modlete se prosím za své kněze. Buďte jim nablízku. A také nezapomeňte, že i my jste svým způsobem takoví pastýři – každý podle svého povolání. Vy rodiče, kteří vedete a vychováváte své děti. Vy starší, kteří předáváte zkušenosti, víru nebo moudrost. Vy všichni, kteří dovedete druhé potěšit, povzbudit, pozvednout, naslouchat.
A tak Tobě Pane Ježíši, dnes znovu svěřujeme svoje životy, naše rodiny, vztahy Tobě, který nás nikdy nepřestáváš milovat … Proměň, prosíme svou mocí a milostí i naše srdce, která budou umět milovat, odpouštět, hledat i čekat – jako Ty Pane. Amen.

První den Duše Slovácka na Svatém Antonínku v červnu 2025

Dnes začaly pod názvem Duše Slovácka další exercicie na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Hned první den na poutní místo nad Blatnicí pod Svatým Antonínkem zamířilo bezmála 700 lidí.
Jak uvedl blatnický farář P. František Král, věřící se na Slovácko sjeli od Aše až po Košice. Program začíná každý den v 8.45 modlitbou růžence. První přednáška je v 9.30, druhá v 11.30 a třetí po obědu v 15.00. Mše svatá následuje v 17.00 a program uzavírá vždy od 19.00 hodinová adorace, kterou vede za doprovodu blatnické scholy P. Kodet. V mezičasech volna, kdy je prostor na svačinu, oběd i večeři, je možné využít čas k přímluvné modlitbě nebo ke svátosti smíření. Tyto služby jsou zájemcům nabízené v prostoru křížové cesty.
V neděli, což je poutní den ke cti sv. Petra a Pavla, bude mše svatá výjimečně v 15.00 a přednáška potom v 17.00. Slovenské misiefilmom.sk vše nahrávají, takže videa bude možné časem zhlédnout nejen na jejich webu, ale také na stránkách www.vojtechkodet.cz a stránce blatnické farnosti www.antoninek.cz

Hlavní pouť na Svatém Antonínku obrazem

Na Hlavní pouť ke cti sv. Antonína Paduánského na Blatnickou horu připutovaly tisíce lidí. Svatý Antonínek po celý den zalévaly sluneční paprsky, a tak se nikomu nechtělo ani domů.

V nedělním dopoledni si mohli poutníci vybrat účas ze tří mší svatých. První byla už v osm hodin v kapli sv. Antonína Paduánského a hlavním celebrantem byl spirituál Kněžského semináře v Olomouci P. Vladimír Schmidt. Dále s ním za oltářem sloužili spirituál Kněžského semináře Olomouc P. Antonín Hráček, biskupský vikář pro evangelizaci P. Zdeněk Stodůlka, spirituál Stojanova gymnázia Velehrad P. Radim Kuchař a rektor Arcibiskupského kněžského semináře Olomouc P. Vít Hlavica. Druhou mši sv. sloužil již v přírodním areálu tradičně farář z Ostrožské Lhoty za své farníky P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující poutní bohoslužby byl pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer. Odpoledne potom po svátostném požehnání sloužil závěrečnou mši svatou Hlavní pouti ke cti sv. Antonína Paduánského blatnický farář P. František Král. Ještě před tím se mohli zájemci zúčastnit besedy s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem a zeptat se ho na vše, co je zajímalo.
Ocenění Bílá růže P. Antonína Šuránka , služebníka Božího letos předala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková Vladimíru Křivánkovi z Ostrožské Lhoty, Františkovi Polehňovi z Ostrožské Lhoty a Josefovi Petraturovi z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Spolu s předsedkyní oceněným pogratulovali pražský biskup Zdenek Wasserbauer a blatnický farář P. František Král.

Domácí pouť na Svatém Antonínku 13. 6. 2025

Stovky lidí dnes zamířily odpoledne na Svatý Antonínek, aby zde při mši svaté všichni oslavili svátek patrona tohoto nádherného poutního místa svatého Antonína Paduánského.
Více než hodinu před začátkem mše svaté v prostoru křížové cesty pod širým nebem bylo k dispozici mnoho zpovědníků. Hlavním celebrantem mše svaté byl děkan z Nového Mesta nad Váhom P. Blažej Čaputa. Po jeho boku za oltářem bylo dalších devět kněží z Moravy i ze Slovenska. Chybět nemohli domácí farář P. František Král a blatnický kaplan P. Jindřich Peřina. Domácí pouť si nenechal ujít ani biskupský vikář pro evangelizaci a moderátor společenství donátorů olomouckého arcibiskupství P. Zdeněk Stodůlka, který byl v Blatnici pod Svatým Antonínkem dlouholetým farářem, takže se vlastně vrátil jakoby domů.

Hlavní celebrant a kazatel P. Blažej Čaputa sve své promluvě mimo jiné řekl:
„Přiblížilo se Boží království? Vnímáme to? Cítíme to kolem nás, že Boží království už tady je? Je zde více dobra? Nejsou války, rozumíme si, odpouštíme, jsme v jednotě a sladění? Možná si řekneme, že vidíme spíše opak. Je zde mnoho zla, nepokoje… Kde je to Boží království? Kraluje Bůh, anebo ne? Kdo vítězí? Ten zlý anebo Boží síly? Někdy se zdá, že je Boží království daleko.
BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ
V čem vlastně spočívá Boží království, které hlásali apoštolové? Nespočívá jen v nějakých venkovních strukturách, ale v tom, že Bůh kraluje v mém srdci. A to musím dovolit, protože mám svobodu. Nikdo mne k tomu nemůže donutit. Boží království je proto tam, kde mu svobodně řeknu: „Ano, vstup Pane a buď králem mého života. Vládni nad mými myšlenkami, mými rozhodnutími, buď pánem a králem v mých vztazích s lidmi. V tom, jak se chovám na veřejnosti i v soukromí a tichosti. Pane, vládni mému srdci tak, jak si sám představuješ.“ Toto je Boží království v srdci, kdy se mu podřídíme a řekneme, že chceme to, co chce on. Takto začíná Boží království v našich srdcích. Pokud se potom sejde více takových lidí, začíná Boží království i v našich společenstvích a vztazích. Jsme ale svobodní a mnozí se mohou rozhodnout jinak. My ho hledáme někde venku v dálce a přitom je už v nás. Svatý Augustin v knize Vyznání říká: „Bože, já jsem tě hledal venku a ty jsi byl uvnitř. Boží blízkost je v našem nitru. Od křtu nepřebývá Bůh kdesi ve vesmíru, ale v mém srdci. Svatý Augustin také řekl, že Bůh je mu blížeji než on sám sobě. Bůh nám dává pocítit, že nás miluje, že je jeho láska blízko nás.
SVĚTCI A POUTNÍ MÍSTA
Dává nám také společenství svatých, dává nám světce, jejich lásku a přímluvu. Přes nich můžeme zakoušet Boží blízkost, Bůh mne miluje, chrání mne, uzdravuje a proměňuje můj život. Poutní místa jsou takovým duchovním prostorem, kde je možné přes blízkost světců, Panny Marie, svatého Antonína a dalších svatých zakoušet, že je Bůh blízko, chce ještě něco dobrého vykonat v mém životě, chce ho proměnit. Bůh se dává zakusit, že se Boží království přiblížilo i přes přímluvu světců. Světci nám mohou pomoct v různých situacích, pokud se k nim modlíme skutečně s vírou.
PO 800 LETECH ZACHOVALÝ JAZYK
Je zajímavé, že se z těla svatého Antonína Paduánského zachoval po 800 letech jeho jazyk. Proč právě tato část těla? Pravděpodobně proto, že tuto část svého těla tento světec nejvíce posvětil ve svém životě. Měl dar hlásání Božího slova. Když ho lidé odmítli, kázal při moři rybám, které ho poslouchaly. Dal svůj jazyk k dispozici hlásání dobra, proto se zachoval jako vzácná relikvie.
JAKÝ JE NÁŠ JAZYK?
Mohli bychom se zamyslet nad svým jazykem. Jaký je? Svatý Jakub ve svém listě říká: Když si někdo myslí, že je zbožný, ale svůj jazyk nedrží na uzdě, tak je jeho nábožnost marná. Proto je dokonalý muž, který když ovládne svůj jazyk, ovládne i své celé tělo. Dokonalý člověk je pomalý v hněvu, rychlý v naslouchání, pomalý v řeči a posuzování. Mnohé naše hříchy jsou hříchy jazykem. Jak používám svůj jazyk? Pro dobro anebo pro zlo? Vychází z mých úst slova, která budují vztahy, přináší balzám do smutného a zraněného srdce? Umím svými slovy ohlásit Boží pravdu, napomenutí, nepoužívám svůj jazyk příliš často na kritizování, posuzování, pomlouvání, odsuzování, nejsou má slova zraňující a ubližující? Co vychází z mého jazyka, z mých úst? Přistupujeme ke svatému přijímání, kdy kněz položí eucharistii na můj jazyk. Ježíš chce přijít na jazyk, který je posvěcený dobrem, hlásáním dobrých věcí. Toto by nám mohlo pomoct, když nás jazyk lechtá, abychom řekli něco zlého.
POSVĚCENÍ NAŠEHO JAZYKA
Potřebujeme jazyk posvětit a ovládat, aby z něj vycházelo něco dobrého, co přináší užitek. Je to dobrá inspirace ze života svatého Antonína? Boží království se přiblížilo. Ať z našich úst vychází slova, abychom byli lidmi Božího slova, aby se s námi lidé rádi setkávali. Pane, ať se tvoje království přiblíží do našich rodin, srdcí, prosíme tě, proměň naše srdce. Svatý Antoníne Paduánský, oroduj za nás a za posvěcení našich jazyků.