Dnes ráno o slavnosti Seslání Ducha Svatého si Bůh na věčnost povolal svého dobrého služebníka, třiadevadesátiletého rodáka z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Františka Bezděka. Zažil první republiku, druhou světovou válku, vládu komunistů i 36 let po převratu v roce 1989. V listopadu roku 2008 jsem ho navštívila se synem Filipem, který tehdy dokumentoval přes hledáček foťáku pamětníky v Blatnici. Já jsem při té příležitosti měla možnost s panem Bezděkem zavzpomínat na dávné časy. Díky tomu jsem se dozvěděla, že se narodil v roce 1933 v Blatnici. Maminka s tatínkem měli obchod se smíšeným zbožím u parčíku v dědině. Po revoluci zde bylo Bistro Marko. Současně obhospodařovali tři hektary polností, což nebylo podle pana Bezděka nic moc. Po vítězství komunistů se rodina dostala do velkých turbulencí. „Tatínek byl od roku 1945 do února 1948 starostou obce. Hned po vítězství komunistů k nám přišel do domu tehdejší předseda akčního výboru a nejvyšší komunista v obci. Řekl tatínkovi: „Antonínku, odevzdaj klíče od radnice. Jistě víš z rádia, co sa děje.“ A tak mu tatínek dal klíče. Během krátké doby mu komunisté vzali obchod. Moje starší sestra Marie v roce 1948 ještě odmaturovala a potom se hned vdala,“ vzpomínal na dávnou dobu František Bezděk. Sám odešel po absolvování měšťanské školy na Střední zemědělskou školu v Opavě. Díky kontaktům, které měli rodiče, tam mohl odmaturovat a poté se v roce 1955 dostal i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Půl roku před ukončením, kdy už měl napsanou polovinu diplomové práce, byl ale vyloučený. Udání na něj poslal tehdejší předseda Národního výboru Blatnice. „Když jsem za ním po návratu z Prahy zašel, aby to udání stáhl, tvrdil, že nemůže, protože pro mé vyloučení z vysoké školy zvedlo ruku dalších deset blatnických komunistů, kteří byli v čele obce a on své soudruhy nemohl zklamat,“ vzpomínal už bez hořkosti na těžké životní okamžiky František Bezděk. Zároveň ale přiznal, že toto byl jeho nejtěžší okamžik v životě. Jména všech lidí z Blatnice, kteří na něj udání zasílali, znal, ale nechtěl mně je říct. Jen se smál, že už je to pryč a někteří z nich už zemřeli. Na vojnu jít ale nemusel, protože dostal tzv. modrou knížku díky pomoci blatnického lékaře. „Měl jsem problémy se zády. Švagra ale zavřeli a já jsem nastoupil do Jednotného zemědělského družstva v Blatnici, kde jsem nakonec pracoval šest let,“ vzpomínal po dlouhých desetiletích. Poté začal pracovat v učilišti ve Valašském Meziříčí, kde působil osm let. Později dělal mistra odborného výcviku v učilišti ve Vsetíně. Jakmile se trošku uvolnili politické poměry, mohl se vrátit na vysokou školu, kde mu uznali absolvované roky. Znovu ale musel dělat zkoušky z Dějin Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vysokou školu ale zdárně dokončil. Při tom všem se stihl v roce 1964 oženit a se ženou vychovali Františka, Hanu a Jana. Všechny tři děti vystudovaly vysokou školu. Dlouhé roky pracoval přes týden na severní Moravě a za rodinou se vracel o víkendech. Na Slovácku začal pracovat až v roce 1987, kdy získal práci v Zemědělském učilišti Strážnice. „Byl tam dobrý ředitel. Bývalý varhaník. Pracoval jsem sice jako vychovatel, ale plat mně dal stejný, jako učitelům. A to na mne posílali z obce udání, že chodíme celá rodina do kostela, ale on z toho nic nedělal. Pracoval jsem tam až do roku 1993, kdy jsem šel do důchodu,“ prozradil pamětník. Když jsem vyzvídala, jak se baví v 77 letech v důchodu, řekl tehdy s úsměvem na tváři: „Mám pět slépek a chodím od ničeho k ničemu. Občas luštím křížovky a samozřejmě chodím do kostela. Stejně jako mí rodiče. Žít víru je pro nás prostě automatické,“ řekl. V té době už žil sám. Dvanáct let se staral o manželku, která se o sebe nedokázala postarat po nezdařené operaci nezhoubného nádoru na mozku. Do té doby byla zdravotní sestrou. V jejich šlépějích jde nyní dcera Hana, která i mimo svou pracovní dobu v kyjovské nemocnici pomohla mnoha lidem v Blatnici. Syna Františka zná v obci také každý, protože po vystudování Fakulty železniční dopravy v Žilině odešel do salesiánského řádu. Poté vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nyní již několik let slouží v Ostravě. Syn Jan podnikal a v závěru tatínkova života se o něho se sestrou staral, takže mohl pan Bezděk díky péči svých dětí zůstat až do konce života ve svém domě.
Stovky lidí z celé republiky zamířily 5. února do Hrubé Vrbky na Hodonínsku, aby se zde v evangelickém kostele rozloučily s vynikajícím zpěvákem, folkloristou a univerzitním profesorem Lubomírem Holým. Zemřel v Nemocnici u svaté Anny v Brně 23. 1. 2011. Mnozí z účastníků pohřbu přišli ve svátečních krojích. Zářily mezi nimi ty z Horňácka, ale i Kyjovska. „S Lubošem odešel jeden z velikánů horňáckého zpěvu. Samozřejmě intelektuál, vynikající vědec, člověk, který měl kořeny v takové malé chaloupce tady na Horňácku. To mne vždy dojímá. Vyrůstal ještě v prostředí vesnice s tím původním starobylým horňáckým řádem, obklopený zpěvností dědiny vlastní rodiny,“ připomněl režisér Břetislav Rychlík. „Bude nám scházet jeho funkce učitele létání. On nás totiž naučil s písničkou létat. Byla to výuka vznášení se a létání s písní. Sám se vznesl a řekl: Vznes se a poleť za mnou! A muzikanti za ním letěli. Platilo heslo: „Když mě chytíš, můžeš letět dál, když mne nechytíš, přistaň a běž pryč. Byl to zpěvák, za kterým se letělo velmi nesnadno. Když se to ale dokázalo, tak se dosáhlo nejkrásnějších hodnot. Bude mně chybět, že ubývá zpěváků – učitelů létání,“ svěřil se dlouholetý hudební redaktor Československého rozhlasu v Ostravě a zakládající člen a umělecký vedoucí cimbálové muziky Technik. Podle jeho mínění je dnes příliš brzy mluvit o nějakém nástupci Luboše Holého. Zpíval totiž dlouhých sedmdesát let. Poprvé jeho hlas zazněl v Plickově filmu Věčná píseň. Poslední cédéčko pak vydal vloni při příležitosti osmdesátých narozenin. „Byl to zpěvák, který si v osmdesáti letech nesedl před hromadu svých cédéček a neřekl: Takhle jsem zpíval, když mně bylo čtyřicet, padesát, šedesát… On vstal, zdvihl ruku a řekl: „Takhle zpívám dneska!“ upozornil v den posledního rozloučení Jan Rokyta. „Byl to prostě Pan zpěvák. Měl mohutný hlas, který zněl po celé střední Evropě,“ potvrdil Rokytova slova dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Kdo byl Luboš Holý Prof. Luboš Holý se narodil 21. října 1930 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Byl významný folklorní zpěvák a také vysokoškolský pedagog. Učil na Veterinární a farmaceutické univerzitěv Brně. Jeho zpěvnost vycházela především z kulturní tradice jeho rodného regionu Horňácka. Ovlivnila ho také muzikantská atmosféra nedaleké Strážnice, kde maturoval na gymnáziu. Proslavil se mimo jiné zpěvem v netypickém barytonu, který jej odlišoval od mnoha jiných horňáckých lidových pěvců. Narodil se v muzikantské rodině jako starší bratr Dušana, který je také známý zpěvák lidových písní. Oba bratři byli od dětství formováni rodinným prostředím. Rodiče v nich uvědoměle pěstovali zájem o místní lidovou kulturu. V letech 1950-1954 s uplatnil jako primáš cimbálové muziky Vysoké školy veterinární v Brně, kde studoval a brněnského Slováckého krůžku. V Brně působil dále v několika dalších souborech. Zřejmě nejvíce je jeho hudební činnost spjata s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), s nímž spolupracoval od jeho založen mnoho let a natočil s ním celou řadu nahrávek. Vystupoval v televizi i rozhlase. Dlouhodobě zpíval též ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Mezi muzikanty byl znám svým intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením. Jeho posledním albem je Rabudeň, rabudeň (2010), které vyšlo vloni u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Vedle zpěvu se dříve zabýval též tancem. Vedle folkloru působil dlouhé roky na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. V roce 1964 získal titul kandidát věd. Má za sebou dlouhodobou pedagogickou činnost také na univerzitách na Kubě a Mexiku. Byl ve svém oboru uznávaným odborníkem. Z jeho četných vědeckých publikací, známých též v zahraničí, lze jmenovat například Biologii rozmnožování skotu (1970). Luboš Holý zemřel po těžké nemoci 23. ledna 2011 v Brně.
Už je to pětadvacet let, co jsem vedla v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici rozhovor s hercem – panem Radovanem Lukavským. Nejdřív mně ho nechtěl dát, ale potom si vzal můj papír s otázkami na hotel a druhý den s rozhovorem souhlasil. Bylo to jedno z těch výjimečných setkání, na která se nezapomíná, kdy si člověk říká: „Jo! Je to super dělat novinařinu!!! Má to smysl!“ Rozhovor byl zveřejněný v roce 2000 ve vánoční příloze týdeníku Slovácko. Myslím, že slova tohoto výjimečného muže mají co říct i dnes… A možná jsou ještě aktuálnější než tehdy..
Byly roky, kdy jsem pravidelně dokumentovala téměř každým rokem připomínku adventu a Vánoc našich předků, který od počátku nese název Radujme se, veselme se… Dnes jsem do Strážnice vzala svou devítiletou vnučku, abych jí ukázala, jak lidé i před více než sto lety prožívali adventní a vánoční období. Zatímco při prvních ročnících této krásné akce bylo téměř vše soustředěné do historických stavení a v areálu samozřejmě pobíhali Tři králové, Lucky v bílém, Mikuláš, čerti, andělé a krojovaní za zpěvu procházeli, dnes bylo z mého pohledu docela dost zaostřeno i na komerci. Některá historická stavení se proměnila v prodejničky i občerstvení a spousta stánků byla také na prostranstvích, což dovedu pochopit, protože se do skanzenu opravdu valily davy. Měla jsem z toho ale dojem, jakoby se trošku ze skanzenu vytratil určitý duch. My jsme s vnučkou přišly hned před devátou, kdy se areál otvíral, pobyly jsme tam zhruba dvě a půl hodiny a pořádně si to užily ještě bez zbytečných tlačenic. Tak mohly vzniknout tyto snímky. Vnučka litovala, že ve skanzenu nebylo více tvořivých dílen, kde by si mohla něco sama vyrobit. Když ale koukám na fotky, tak je to stále krásná, a na organizaci jistě velmí náročná, akce…
Dnes jsem byla po dlouhých letech na Lesním hřbitově ve Zlíně. Stejně jako před lety, tak i dnes jsem tam zamířila na pohřeb. Zatímco před lety se piloti a paragáni z Kunovic loučili se svým kolegou Karlem Vojtkem, tentokrát jsme se loučili s mým strýcem – rodákem ze Strání. V červenci oslavil devadesátku, takže by někdo mohl říct, že měl požehnaný věk, anebo také, že se příliš mnoho lidí tak vysokého věku nedožije. To je sice pravda, ale loučení s blízkým člověkem bývá vždy těžké. Strýc měl to štěstí, že až na pár posledních měsíců mohl žít svůj život naplno. V okamžiku, kdy mu před čtyřmi měsíci diagnostikovali akutní leukémii a lékařka tuto zprávu telefonovala jeho dceři, strejda právě plaval svých pravidelných 700 metrů v bazénu. Prý říkal, že se cítil unavený, tak tu únavu prostě chtěl z těla vyhnat plaváním. Ve volných chvílích běhal celý důchod po polních i lesních cestách bez potřeby exhibovat na nějakých závodech. Makal na sobě ve skrytu. Už mnohem, mnohem dříve, kdy žil se svou ženou ještě ve Veselí nad Moravou mně říkával, že má své trasy a na nich má při běhu zastavení, kde cvičí, tělo posiluje zvedáním kamenů a dalšími technikami, které příroda nabízela před více než třiceti lety i bez dnešních posiloven pod širým nebem. A není se co divit. Strejda v mládí boxoval, lyžoval a běhal také přespoláky, což v té době rozhodně nebylo módní záležitostí, jak je tomu dnes – myslím především ten běh. Když jsme dnes seděli ve smuteční síni Lesního hřbitova, hrála hudba a na obrazovce běžely černobílé fotky ze strýcova mládí, připomněla jsem si znovu, jak to byl krásnej chlap – „Slovačisko“ každým coulem – vysoký s rovným, hrdým postojem a i z fotek nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. A to všechno se dá říct, že mu zůstalo až do té letošní devadesátky. Ne, nikdy se z něho nestal shrbený stařeček o holi. Když mu řekli, že má akutní leukemii, tak si toto slovo zakázal a z jeho úst už nikdy nezaznělo. Mluvil jen o „těch“ destičkách, co mu chybí v krvi. V červenci si na svých kulatinách zatančil s vnučkami a podle slov jeho dcery byl až do konce svého života velmi pozitivní a o všem říkal, že je perfektní. Měl prostě stále pozitivní pohled na svět. Za svého života sklízel úspěch v práci a se svou ženou vychovali tři děti. A pokud by si někdo myslel, že životem plul bez překážek, tak by se hodně spletl. Jedenáct let se už v důchodu staral o svou ženu, když z ní mrtvička v sedmdesáti udělala „ležáka“. Jednou mně řekl, že nejdříve vyzkoušel externí pečovatelskou službu, ale ta údajně nedokázala pořádně zajistit péči o pokožku manželky, která trpěla lupenkou, a tak se o ni jedenáct let staral sám. Smekám! Toto může pořádně pochopit jen ten, kdo se sám o takto nemohoucího člověka staral. Jednou ročně jel na pár týdnů do lázní – miloval Karlově Vary, aby nabral síly do dalších dnů, týdnů a měsíců na péči o ženu. Tož tak… Jeden život, který skončil. Ve smuteční síni Lesního hřbitova ve Zlíně jsem si dnes uvědomila, že strejda svůj život prožil naplno až do konce svého života. Na druhé straně jsem si pomíjivost života uvědomila ještě před samotným obřadem, kdy jsem si na hřbitově zašla k obřímu hrobu Tomáše Bati, jeho manželky a dalších rodinných příslušníků vedle. Oba hroby byly částečně zapadané podzimem zbarveným listím a já u těchto hrobů přemýšlela nad tím, jak je vše pomíjivé – úspěch, sláva, peníze, moc… Hrob Tomáše Bati a jeho ženy se mně zdál málo důstojný, ale na druhé straně jsem si připomněla, že přece tady o hrob vůbec nejde. Nebýt Baťovy rodiny, tak Zlín není to, co od jejich života je. Za neuvěřitelně krátkou dobu toho dokázali tolik vybudovat a pozitivně změnit životy a myšlení obrovskému množství lidí v chudém regionu Valašska a dalším generacím, které přišly po nich. Neskutečné, nepochopitelné. Byli to prostě obrovští vizionáři s neskutečným tahem na branku. Vždyť vybudovali i ten Lesní hřbitov, přilehlé filmové ateliéry a hlavně celé město pod kopcem, které z jejich iniciativy stále žije…
Tato krásná slova zazněla při dnešním rozloučení ve Zlíně:
Až bude moje duše bez těla tak bych měl Pane prosbu malinkou já netoužím mít křídla anděla chtěl bych být hezkou vzpomínkou
Chtěl bych být písničkou kterou si dítě zpívá chtěl bych být studánkou v níž vody neubývá chtěl bych být modrým nebem co padá do jabloní chtěl bych být lesním stínem co smolnou dlaní voní
Ono však postačí když občas někde v srdci někomu zvonek tiše zacinká náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle docela nečekaně otevře vzpomínka
Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou říct jim že jsem žil rád a nešel cestou marnou tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď
Chtěl bych být letní loukou kamínkem z mořských pláží chtěl bych být moudrým slovem objetím vlídných paží chtěl bych být dobrým vínem a sklenkou na rtech věků chtěl bych být nadějí a láskou místo léků
Až bude moje duše bez těla tak bych měl Pane prosbu malinkou já netoužím mít křídla anděla chtěl bych být hezkou vzpomínkou
Jiří Pavlica / František Novotný When My Soul – zpěv Jiří Pavlica a sbor Album: Vteřiny křehké
Dnes je svátek svatých archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Možná tomu nebudete věřit, ale já jsem jednoho z nich potkala. Měl na tváři strniště, řídil tereňák a svezl mne!Nevěříte? A přece je to tak! Když jsem dnes odvezla auto do servisu, věděla jsem, že se budu muset komplikovaně přesunout domů, protože všichni nejbližší, kteří by jeli se mnou a hodili mne zpět, byli v práci. A tak jsem se po dlouhatánských letech svezla autobusem s tím, že zbývajících pět kilometrů půjdu přes Antonínek pěšky a zkusím stopovat, jestli tedy něco pojede. Naposledy jsem stopovala vloni v Dolomitech, takže to zase tak dlouhatánská doba nebyla. Jakmile jsem pěšky dorazila v Ostrožské Lhotě k tabuli oznamující konec obce, záhy za sebou jela dvě auta. No a to druhé na mé mávnutí u krajnice zastavilo. Z mého pohledu a možná neznalosti to byl tereňák, protože jsem musela hodně vysoko zvednout nohu, abych se do auta nasoukala. Oproti mé blešce Toyotce bylo prostě hóóódně vysoké! A za volantem sympaťák, jak jsem napsala výše, se strništěm a úsměvem na tváři. Až při mši jsme si večer v kostele uvědomila, že to byl můj dnešní anděl. Netuším, odkud, a kam jel, ale pomohl mně. A když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že mám štěstí v životě na hodně andělů. Například to byli nedávno dva z mého pohledu „kluci“, i když jsou to tátové od rodin a jeden z nich dokonce už i dědeček, co mně pomohli s defektem na autě, o pár let dříve kámoška, která mně chodila po večerech domů dávat kapačky v mé nemoci, další kámoška v době covidové nosila nákupy a ještě před tím ségra poskytla v době nouze dlouhodobé ubytování a před více než dvaceti lety mne v nemoci ubytoval i brácha se zlatou švagrovou v Brně, abych mohla docházet na kapačky ambulantně a nemusela ležet čtyřicet dnů ve špitále. Samozřejmě, že těch andělů v mém životě bylo mnohem a mnohem víc, ale tito se mně vryli hodně do mozku a srdce. Všem mým andělům od toho nejaktuálnějšího až po ty nejstarší moc děkuji za pomoc a podanou ruku v nouzi v okamžicích mého života, kdy pomáhat vůbec nemuseli a přesto pomohli. Všem přeji, abyste v životě potkávali také hodně dobrých andělů a hlavně, abyste je uměli vidět, rozpoznávat a stali jsme se všichni anděly pro druhé… Lenka Fojtíková
Mí andělé nemají křídla, ale jeden mne dnes svezl v tereňáku… Ilustrační foto – zdroj web
Po dlouhých letech jsem se dnes vydala, dalo by se říct, že služebně, do Nové Lhoty na Horňácku, jak se zde říká „na Lhotky“. Kamarádka, tamní kostelnice, Ludmila Fojtíková mne před časem poprosila, jestli bych nepřijela fotit na Lhotky hody svatého Matouše, kdy bude zároveň znovuotevřený jejich kostelíček, který od dubna opravovali.Měla jsem volno, a tak jsem souhlasila.
Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku. Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech. Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška. Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde. „Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav. Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do které spadá i Nová Lhota, děkoval na závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice. Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum. Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.
Jako blesk z nebe mne před pár dny zasáhla zpráva o úmrtí velehradského lékaře Jiřího Rohela. S tímto výjimečným člověkem jsem se seznámila díky našemu společnému příteli sochaři Otmarovi Olivovi v roce 2008, kdy mne poprvé pozval na Velehrad na tzv. „Lití“, při němž se odlévají Otmarova úžasná díla ve Velehradských slévárnách. No a právě tam jsem se potkala poprvé s Jirkou, který byl vedle své lékařské praxe také vášnivým fotografem a především dobrým člověkem. Při realizaci děl svému velkému příteli Otmarovi mnoho let pomáhal. Díky tomu mám ve svém archivu za tu dobu spoustu snímků, kdy jsou tito dva muži bok po boku. Podařilo se mně je zachytit s pohárkem vína, štamprlí slivovice i pivem, ale především při práci na Otmarově díle – ať už při vzpomínaných litích či instalacích, žehnání i s radostí v očích po zdařile dokončené práci. Nesmírně si vážím toho, že jsem se mohla díky přátelství s Otmarem seznámit s jeho tak blízkým přítelem. Pojďme si prostřednictvím fotografií zavzpomínat na některé okamžiky, které společně tito dva muži prožili. Jirkova pohřbu se v pátek 19. září nebudu moct kvůli pracovním povinnostem zúčastnit, ale spojím se alespoň v duchu v modlitbě s díky Bohu za jeho život, který naplnil měrou vrchovatou… Čest jeho památce! R.I.P.
První zářijová sobota patřila v Žarošicích na Hodonínsku tzv. Malé Zlaté sobotě. Mši svaté předsedal opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem. Na tuto pouť připutovali především poutníci z Rajhradu a Staré Říše a okolních obcí těchto farností. Na programu bylo žehnání pramene ve Staré Vodě, modlitba růžence i křížové cesty, poklona Panně Marii, slavení mše svaté, na kterou navázalo procesí se sochou Panny Marie a závěrečná krátká adorace se svátostným požehnáním. Podrobné zpravodajství bude zveřejněné v příštím vydání Katolického týdeníku.
Promluva opata Mariana Rudolfa Kosíka: Milí poutníci, opět se scházíme u Staré Matky Boží v Žarošicích na Malé zlaté sobotě. A to v jubilejním roce pro celou církev jak jej vyhlásil zvěčnělý papež František a připomíná nám, že jsme Poutníky naděje, kterou máme mít v srdci, ale také ji šířit. Žarošice mají ještě další čtyři výročí, na nichž můžeme spatřovat působení Boží a ochranu Panny Marie. Když královna Eliška Rejčka r. 1322 zakoupila Žarošice a darovala je cisterciačkám na Starém Brně, brzy po tom se objevila v poutní svatyni vzácná socha P. Marie. V tomto čase má stáří 700 roků. Sedm staletí na ní hledí oči zbožného lidu v radostech i bolestech, kterých naši předkové zažívali daleko víc při nájezdech Turků, Tatarů, Maďarů… Je tomu 380 roků, kdy byliŠvédové u Brna poraženi a vybíjeli si svou zlost na celém okolí. Tak se dostali až do rezidence, kde ukradli milostnou sochu Panny Marie. Zázrak se stal, že ji nezničili, ale jako kus dřeva ji pohodili v lese, kde ji našel mladík Josef Němec z Archlebova. A tak se dál dívala z oltáře na poutníky, kteří před ní klečívali a modlili se. Ale nebyli to jen cizáci. I vlastní císař a král Josef II. se podepsal neblaze na poutním místě, když právě roku 1785, tedy před 240 roky, se rozhodl zavřít poutní kostel a zakázat poutě mezi vinicemi. Jak cisterciáci toto místo milovali a starali se o něj. Později přišel diecézní kněz, kterému na poutích nezáleželo, a dbal spíše na to, aby se zalíbil vrchnosti. Neměl ale na to, aby zničil toto posvátné místo. Bůh a Matka Boží si jej nejen uchránili, ale ještě zde tuto úctu rozšířili. A k tomu nás vede třetí výročí. Letos uplynulo třicet roků od vzácné události pro naše poutní místo. A je dobré si toto dnes připomenout. Bylo to 21. května 1995, když papež, dnes svatý Jan Pavel II., navštívil Olomouc, aby prohlásil za svaté kněze Jana Sarkandra, faráře v Holešově a rodačku z Křižanova manželku a matku Zdislavu. Potom zavítal na Svatý Kopeček nad Olomoucí a setkal se s mladými. Na závěr setkání posvětil nové koruny zhotovené z milodarů poutníků a farníků pro naši milostnou sochu Staré Matky Boží Žarošské a následně ji korunoval. Tak vidíme na tomto poutním místě veliké působení Boží, ochranu Panny Marie a její lásku k jejím přicházejícím dětem – k poutníkům. Tato výročí nás poutníky naděje povzbuzují…. Přicházíme sem ve svatém roce jako poutníci naděje. Uchovejme si ji v srdci jako Panna Maria pod křížem a u hrobu, že její Syn zvítězí, že vstane z mrtvých a pokoří smrt a zlo. Nesme tuto naději i světu, který se zmítá v těžké době pro lidskou pýchu, nadutost a touhu po moci a ovládnutí druhých.
Milostná socha Staré Matky Boží Žarošické Autorem milostné sochy z roku 1325 je neznámý umělec, nejspíše z dílen kláštera na Velehradě, nebo cisterciaček na Starém Brně. Socha je vyřezána z jednoho kusu dřeva a je vysoká 142 cm. Panna Maria pravicí žehná a v levé ruce chová Ježíška, který je oděn do dlouhé tuniky. Vysoké čelo Bohorodičky symbolizuje Stolici moudrosti, oči má pozdvižené jako královna. Je oblečena do kroje francozouzských královen, který nosily ve 14. století. Je zobrazena jako matka (pokrytá hlava bílým šátkem) a panna (dle středověké tradice rozpuštěné vlasy). Postoj vyjadřuje Královnu nebes a je symbolizován žezlem v pravé ruce a barokní korunkou z roku 1687, která zdobí i hlavu Jezulátka. 21. 5. 1995 byly Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce posvěceny nové gotické korunky. Posléze Svatý otec Milostnou sochu korunoval. Vedle sochy je umístěna pozlacená válcová skříňka, ve které se skrývají dokumenty s podpisy farností, obcí, rodin a jednotlivců, kteří se Panně Marii zasvětili. Nejstarší pochází z roku 1848. (zdroj: www.farnostzarosice.cz)
Při Jízdě králů v Hluku bývá vždy součástí doprovodného programu i několik výstav. Ve výtvarné části letos svou tvorbu představil také čtyřiatřicetiletý Martin Ryška. Možná jen málokdo ví, že je také autorem sbírky básní a prózy. Inspiraci čerpá na Kopanicích.
Vyrůstal jste v Hluku na Slovácku. Ovlivnilo vás toto prostředí v tvorbě? Morava žije celá folklorem, vyrůstal jsem v tomto prostředí, takže to samozřejmě člověka nějak ovlivní a formuje. Nelze se tomu vyhnout. Prostě to tam je. Nejsem si ale zcela jistý, jestli to vnímám tak, jak se mně zdá, že to prožívá většina populace. Folklor mne inspiruje v malbě spíše jako v duchovní tradici. Nikdy jsem folklor a tradici Jízdy králů neprožíval tak, že bych se oblékl do kroje a šel do průvodu, ale spíše po vizuální a výtvarné stránce.
Kroje se ale na vašich obrazech přesto objevují… To je pravda. Jsem figurální malíř, takže postavy v pohybu jsou základem mé tvorby. A patří sem i ztvárnění krojů na figurách.
Obrazy vznikají ve vaší mysli nebo se necháte inspirovat například při nějakém folklorním vystoupení? Zajímají mě postavy v pohybu, takže občas se inspiruji i při folklorních vystoupeních, ale spíše okrajově. Ovlivňují mne konkrétní zážitky, moje vize a představy. Prostor a kulisy, do kterých je zasadím, jsou potom například krajiny nebo jiné pozadí. Při přípravě obrazu používám jako předlohu paměť nebo fotografii.
Proč jste se v deváté třídě rozhodl pro studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a zvolil si grafický design a ne malbu? Od dětství mne bavilo kreslit. Vždy to byl můj největší koníček. Podařilo se mně udělat talentovky, a tak jsem se tam dostal. To, že se obor jmenuje grafický design, bylo jen proto, že jsme od druhého ročníku pracovali i na počítačích. Základem studia byla kresba, klasická grafika, ruční práce s barvou, tužkou, suchými kresebnými technikami, klasické techniky litografie a další práce. Nejvíce z toho mě zajímala klasická kresba, ke které jsem později přidal i klasickou malbu.
Vím, že talentové zkoušky jsou náročné. Chodil jste do základní umělecké školy? Kdo vás konkrétně na přijímačky připravoval? Chodil jsem od malička do výtvarného kroužku a na keramiku v Domě dětí a mládeže v Hluku. Na Základní uměleckou školu v Uherském Hradišti jsem začal dojíždět až od osmé třídy. Dostal jsem radu, abych tam absolvoval přípravu k přijímačkám, kde bylo mimo jiné zapotřebí umět v časovém limitu vymodelovat hlavu z hlíny. Moc dobře mne na zkoušky připravil pan učitel Martin Šimčík, který je shodou okolností také z Hluku.
Přestože jste vystudovaný výtvarník, věnujete se vedle malby i masérství a na Kopanicích pronajímáte chalupu. Jak to jde vše dohromady? Nějakou dobu jsem žil na Kopanicích sám a vnímal jsem, že to není dobré, což mě vedlo k tomu, abych se přestěhoval do Uherského Hradiště a dům začal pronajímat. Masérský kurz jsem si udělal, abych měl kontakt s lidmi. Tato služba má navíc hluboký smysl, protože člověk pomáhá lidem. Práce mne baví a je to socializační činnost. Když navíc tvořím, potřebuji potom pracovat i rukama, aby si odpočinula hlava. Dnes tedy mám masážní salon v Uherském Hradišti, vedle toho maluji a spolu s mými rodiči se věnuji pronajímání domu.
Je zájem o pronájem domu v této lokalitě? V letní sezoně máme plně obsazeno. Přijíždí k nám lidé z celé České republiky, ale měli jsme i hosty ze zahraničí. Byli u nás Slováci a Němci.
Jak se o vás dozvěděli? Přes Booking, e-chalupy na facebooku nebo přes známé. Máme kladné reakce, protože se lidem líbí krajina i klid, který tato oblast nabízí. Dům stojí osamoceně v klidné části obce.
Kde čerpáte inspiraci při malbě? Základním motivem je pro mne figura a tělo, což mne zajímalo od útlého dětství, kdy jsem čmáral na papír panáčky. Základním motivem je tedy figura a potom cokoliv ostatního. Baví mě kreslit například i zvířata a samozřejmě krajina. Za inspirací proto stále jezdím do Vápenic, které se nachází na Kopanicích v oblasti Žítkové, Starého Hrozenkova a Vyškovce. Je to kousek od Slovenska, které mám také moc rád a je tam krásná nedotčená příroda se zvláštní atmosférou hlavně za bouřek nebo v zimě. Tamní pobyt mě ovlivnil nejen ve výtvarné tvorbě, ale napsal jsem tam i sbírku básní a knihu.
Měli na vaši tvorbu vliv nějací malíři?
Snažím se malovat sám za sebe, ale vzhledem k tomu, že se zaměřuji na figurální tvorbu, tak mě zajímali realističtí malíři. Od nich se člověk naučí, jak funguje malba v rámci anatomie, světlo nebo kompozice. Jsou to takové základy, takže člověk se od nich může hodně naučit. Jinak kreslím svým stylem, i když je mně jasné, že už bylo namalované všechno možné na světě, takže všechny styly jsou si nakonec podobné, nebo může člověk vidět v lecčem někoho jiného, ale já si kreslím svoje. Rozhodně nechci nikoho kopírovat.
Jakou upřednostňujete techniku? Používám hlavně olejové barvy a při kresbě světlostálé tužky nebo pastelky umělecké kvality. Musí být z kvalitního pigmentu. Takto namalované obrazy by měly vydržet pár stovek let. Ne každý výtvarník dnes hledí na to, nač maluje, jakou to má životnost.
Takže používají třeba plátna z Číny? Ano, je to vidět i na některých výstavách, že jsou to plátna namixovaná z bavlny a umělých materiálů. To potom podle vlhkosti vzduchu může hodně pracovat. Sám proto používám vysoce gramážní len, který by měl vydržet jako obrazy z renesance.
Při Jízdě králů bylo možné vidět část vaší tvorby. Kde jste v minulosti vystavoval a připravujete v blízké době nějakou výstavu? Vystavoval jsem v Klubu kultury v Uherském Hradišti, v klášterní galerii Ambit v Praze a v galerii Elektra v Luhačovicích. V Hluku v rámci slavností jsem měl před delší dobou prvotiny. Byly to převážně kresby. Letos tam byla i olejomalba s folklorní tematikou a nějaké krajinky.
Co pro vás malování obrazů znamená? Moje obrazy jsou vlastně produktem mne samotného. Částečně tam přenáším své nápady, vize i humor. Já tím prostě žiju.
Už jste zmínil, že jste autorem sbírky básní. To je zase něco úplně jiného, jak jste se dostal k psaní? Je to něco jiného, ale zároveň není, protože v obou případech jde o kreativní činnost. Obrazy jsou představy, a když člověk píše báseň nebo prózu, tak je to vlastně obraz vyjádřený slovy. Pro mne tedy jde o rozšíření výtvarné činnosti do literární tvorby.
Publikoval jste někde své texty? Zatím nic nevyšlo knižně ani jsem nic nepublikoval. Jsem hodně uzavřený a doposud jsem se moc neprezentoval. Vnímám, že je zapotřebí se více otevřít. Sbírku básní s názvem Smrtník i knihu Mrskač jsem napsal při svém pobytu na Kopanicích.
Proč název Smrtník a Mrskač? Název je podle brouka smrtníka, o němž je legenda, že kde se objevil, přicházela smrt. Básně jsou tematicky laděné ke smrti, ale nejde o depresi. Smrt k životu zásadně patří, proto se objevuje smrtka i na mých obrazech. Někdy je to ale těžko lidmi chápané a přijímané. Mrskač je zase příběh o muži, který má smyšlené povolání. Putuje krajinou a má od vrchnosti povolení řešit mezi lidmi bezpráví. Kde se vyskytne problém a nejde se s nějakým člověkem domluvit, tak ho prostě zmrská, není-li jiná možnost, vyvodí právní důsledky a jde dál. Podstatou této knihy je nastolení spravedlnosti, tam, kde ji není možné běžně dosáhnout.
Chystáte se letos ještě někde vystavovat? Plánuji Luhačovice a potom bych rád třeba se spolužáky připravil společnou výstavu. Uvidím, jestli se to podaří, protože většina z nich žije a tvoří v Praze a Brně.
Neláká vás také odejít do Prahy? Určitě ano, i když je Hradiště a okolí krásné, je mně jasné, že výtvarný život tepe v Praze. Velká města dávají umělcům mnohem více příležitostí. Jsem tím dost rozpolcený, protože jsem se v poslední době několikrát stěhoval a nebyl čas tolik tvořit a malovat. Tyto přesuny mě hodně vyčerpaly a na tvoření potřebuji klid. Nyní maluji velkoformátová plátna, ale jsem omezený prostorem bytu, abych hotové věci dostal z bytu ven, nemohou být větší než dvakrát dva metry. Rád bych dělal i větší formáty, ale momentálně na to nemám potřebné prostory. Velkoformátová plátna upřednostňuji, aby se mně na ně vešlo více postav. Menších formátů jsem udělal hodně. V galerii působí velkoformát úplně jinak než malé obrazy Kdyby někdo měl zájem, nemám problém namalovat formát i se sto postavami. Fantastické velkoformáty dělal Alfons Mucha, který je před námi hodně daleko.
Máte nějaký umělecký sen, který vás žene dopředu? Sen každého výtvarníka jsou velké výstavy a uznání a já to mám stejně. To prostě k tomuto oboru patří. Ve skrytu duše po tom touží všichni malíři, ať to přiznají nebo ne. Je to doklad toho, že jsou jejich obrazy něčím výjimečné. Umění potom přechází do dalších generací. LENKA FOJTÍKOVÁ
Martin Ryška je rodákem z Hluku (*10. 5. 1991), kde prožil dětství a dospívání. Po základní škole vystudoval propagační výtvarnictví a propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Po studiu se začal věnovat malbě. Vedle toho je masér a pronajímá dům na Kopanicích. Jeho práce je možné vidět na Instgramu ryska.martin, Facebooku nebo přímo u něj doma v Uherském Hradišti.
