Po nedělní ranní mši svaté promluvil k věřícím v kostele ve Veselí nad Moravou dlouholetý děkan a farář P. Václav Vrba. Přítomným oznámil, že farnost předá svému nástupci za účasti biskupa Mons. Antonína Baslera ve středu 19. 7. Zároveň vyzval věřící, aby vzájemně nadále zůstali v dobré vztahu. „Modlit se za sebe můžeme, kdekoliv jsme na světě, takže buďme nadále v takovém pěkném vztahu, i když budeme od sebe fyzicky vzdáleni. Chci vás poprosit o odpuštění toho, co jsem neudělal správně, nebo měl udělat a neudělal, nebo někomu dal špatný příklad. Jsem jenom člověk a chybujeme všichni. Vytrvejme na cestě k nebi, protože tam je náš pravý domov,“ vyslovil po nedělní mši svaté přání P. Václav Vrba. Jeho novým působištěm bude farnost ve Stříteži nad Ludinou. Novým farářem a děkanem ve Veselí nad Moravou bude P. Andrzej Bystrzycki, doposud farář ve Štítné nad Vláří. P. Vrbovi patří velké poděkování nejen za Veselí nad Moravou, ale také za přilehlé obce. Vždyť to Blatnice a Blatničky vždy obětavě a vytrvale dojížděl dlouhé roky, když byl náš farář P. Stodůlka nemocný anebo na dovolené. Jako novinářka jsem se s ním potkala nesčetněkrát. V mé mysli i srdci zůstane navždy zapsaný jako pokorný člověk, který umí naslouchat, má zájem pomoct lidem v nouzi a měl také velký zájem probudit svou farnost k větší aktivitě a evangelizaci. To byl důvod, proč už před více lety uspořádal nejen pro své farníky kurzy Alfa, obnovu v Duchu Svatém a snažil se také založit evangelizační farní buňky. A nesmím zapomenout, že když se v době covidové mnozí kněží zavřeli na farách a nevystrkovali ani nos, tak on patřil mezi ty, kteří se nebáli. V kostele byla možnost účasti na adoraci, P. Vrba uděloval svátost smíření a poté podával přítomným také přijímání. Patří mu doopravdy velké díky za obětavou službu a vysoké nasazení. Kéž se mu v novém působišti líbí a tamní lidé ho přijmou s otevřenou náručí. Zaslouží si to moc…
V reakci na výše zveřejněný text, mně napsal kamarád, z jehož farnosti přijde do Veselí nad Moravou nový farář a děkan P. Andrzej Bystrzycki. Cituji: „Je mně líto, že od nás odchází. Má dar slova, neznám nikoho lepšího. Vždy jsem si řikal, že bych měl jeho kázání nahrávat a přepisovat. Jsou krátká a jasná. Ve 3 – 4 minutách řekne tolik, jak někdo za půl hodiny.“ Konec citace A tak Veselané a lidé z přilehlých obcí nemusí smutnit nad odchodem P. Vrby, ale dívat se do budoucna s nadějí…
A takto jsem pana děkana Vrbu zachytila při hodech v říjnu roku 2008…Požehnání stárkům i hodové chase.
Kytarista a zpěvákTom Mikulec zavzpomínal v Panském dvoře ve Veselí nad Moravou na hudební legendy šedesátých let. Koncert si nenechalo ujít více než padesát návštěvníků, kteří si mohli v Galerii v Panském dvoře prohlédnout také obrazy malířky Lenky Jurečkové.
A toto se mně o Tomovi podařilo všechno zjistit z krátkého rozhovoru před koncertem a jeho informace doplnila také maminka, kterou jsem ještě před měsícem vůbec neznala. Úsměvné ale je, že jsem kdysi na počátku milénia psala o jejím tatínkovi – úžasném malíři a dlouholetém skautovi Jaromírovi Hynštovi. Někdy si říkám, že život fakt píše romány, a kdyby člověk chtěl, tak to nevymyslí.
Letos sedmadvacetiletého Tomáše Mikulce z Veselí nad Moravou můžete zastihnout na pódiu jako sólového zpěváka a hráče na kytaru, ale zároveň je také součástí kapely FreeTom, kterou založil v roce 2020. Zde hraje po boku svého o pět let staršího bratra Petra (elektrická kytara), Petra Jarotky (baskytara) a Martina Vystrčila (bicí). Vloni v dubnu představila tato veselská kapela své debutové album Alright!
Miluje hudební legendy „Máme docela zaplněnou sezónu. V červenci jsem měl dvouhodinové vystoupení v Panském dvoře, kde jsem zavzpomínal na hudební legendy. Zazněly písně Johna Cashe, Elvice Preslyeho, Johna Lennona, Paula McCartneyho a Rolling Stones. Další vystoupení nás čeká s kapelou 22. července ve Slováckém dvoře v Ostrožské Nové Vsi, 29. 7. zahrajeme na Gastrofestivalu na náměstí ve Veselí a v srpnu ve veselské kavárně v parku. Čekají nás také různé rodinné oslavy a prakticky máme hodně zaplněnou sezónu až do konce října,“ prozrazuje sympatický mladý muž, s nímž se můžete ve školním roce setkat také v Základní škole Kyjov Komenského, kde pracuje v družině. „I s dětmi si zazpívám, i když to nejsou písně světových legend. Na druhou stranu je fakt, že mne v základní škole velmi ovlivnil učitel hudby Ladislav Vystrčil, když nám v rámci pohledu do historie představil Johna Cashe. Ten mne úplně dostal a já začal vyhledávat další pěvecké a muzikantské legendy té doby,“ přiznává písničkář.
Kariéru odstartoval v Bráně Tom ale svou sólovou kariéru odstartoval v soutěži trampské, folkové a country písně Brána, kde se probojoval v říjnu roku 2014 do celostátního kola v Brně. Další úspěch následovat v březnu roku 2016, kdy se dostal až do finále v Trutnově soutěže Česko zpívá. Ve stejném roce přitom stihl odmaturovat na Střední škole gastronomie, hotelnictví a lesnictví ve Bzenci v oboru uměleckořemeslného zpracování dřeva. Kvůli obavě, aby si při práci nepoškodil prsty, které potřebuje při hře na kytaru, pokračoval ve studiu na Vyšší odborné škole pedagogické v Litomyšli. Obor předškolní pedagogika ukončil absolutoriem v roce 2020 a díky tomu je dnes vychovatelem v družině.
Vystupoval v Japonsku V regionu vystupoval v minulých letech také v rámci Kunovského léta a třeba i v doprovodném programu Zimní filmové školy v Uherském Hradišti se zaměřením na britský film. Při studiu pedagogické školy v Litomyšli byl ale součástí tamního pěveckého sboru se zaměřením na duchovní písně a dostal se na turné nejen po Evropě ale také do Japonska.
Nebojí se hrát ani na ulici V době covidové pandemie, kdy nemohl vystupovat, začal den před Štědrým dnem hrát před domem vánoční anglo-americké písně pro lidi z přilehlých ulic a své vystoupení nazval „Hudba na rohu.“ „Lidé přišli s prskavkami i něčím tekutým na zahřátí. Bylo to moc fajn a stala se z toho vlastně taková nová tradice, na kterou se nyní lidé těší každým rokem,“ prozrazuje maminka Zuzana Mikulcová. Další novodobou tradici Tom založil u kaple svatého Floriána ve Bzenci, kde hrává také před vánočními svátky a doprovázel i znovuotevření této kaple. Má ale odvahu jít s kůží na trh i při buskingu, kdy ho můžete o prázdninách občas zastihnout v ulicích Luhačovic, kde hraje a zpívá pro náhodné kolemjdoucí, kteří mohou jeho výkon ocenit pár drobnými anebo i bankovkami v otevřeném pouzdru na kytaru. V zimě takto hrává i v Olomouci. Věřím, že toto je jen začátek a o Tomovi ještě uslyšíme. Je to borec, moc sympatický mladý muž, který umí svou produkci doprovodit výborným komentářem.
Úvod k první písni v podání Toma Mikulce.Vzpomínka na legendy s kytariskou a zpěvákem Tomem Mikulcem z Veselí nad Moravou. Tom Mikulec umí nejen pěkně hrát a zpívat, ale také každou píseň i interpreta zajímavě představit.
Střípky z vyučování P. Vojtěcha Kodeta v závěrečném dni duchovní obnovy:
Ježíš chtěl, aby apoštolové nežili svou víru pro sebe.
Být Ježíšovým učedníkem znamená nežít jen pro sebe.
Na prvním místě je služba Bohu, protože on slouží nám.
Jsme povolání ke službě, ale sloužit v církvi není náš byznys. Musíme rozlišit, k čemu nás Bůh volá.
Služba je podřízení se Bohu a jeho cíli. Otrok je naopak podřízený člověk člověkem.
Patříme Kristu a jsme povoláni k těm, kteří Boha ještě nepoznali.
Děti nejlépe vychováte tím, jak žijete, jak se chováte, jaká je doma atmosféra.
Ježíš apoštoly uvedl do služby při poslední večeři, když jim umyl nohy.
Mnozí lidé od Ježíše přijmou cokoliv, nechají se jím sytit, ale potom si dělají, co chtějí, jdou si svou cestou.
Láska se projevuje vším – dotykem, úsměvem, pohledem, službou…
My jsme Otcovým darem Ježíši Kristu. A pro nás je zase největším darem Otce Ježíš.
Jsme povoláni ke službě Bohu a lidem, ale ne jako otroci. Sloužit druhým jako Ježíš nejsme schopni, ale on nás k tomu uschopní prostřednictvím Ducha Svatého.
Ďábelská léčka je, že budeme brát službu Bohu a lidem jako své zaměstnání.
Nemůžeme odvozovat svou hodnotu podle toho, co děláme, ale že patříme Bohu, že jsme mu zcela oddáni.
Naše identita spočívá v tom, že patříme Bohu a on skrze nás koná.
Nežijeme pro to, abychom měli zisk, ale že máme Boha.
Jediným pravým zdrojem energie je Ježíš.
Přikázání nejsou pro to, aby nás limitovala, ale aby nás chránila.
Když milujeme Boha, jeho láska přebývá v nás.
Ježíš řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic, protože to nepřinese Boží ovoce.“
Zůstávat v jeho lásce.
Musíme si hlídat důvěrné přátelství k Ježíši.
Cílem je, abychom v sobě měli plnost Boží radosti.
Kdo je mezi vámi největším, ať je nejmenším.
Vytrvat s Pánem v utrpení i ve zkouškách.
Ježíš chce být s námi a dává nám to najevo.
Učíme se být s Pánem Ježíšem i v době zkoušek, prosím, abychom s ním byli ve smrti i vzkříšení.
Zkoušky jsou také podílem na Ježíšově životě. Zkoušky jsou od Boha a vedou k životu.
Pokušení je od Satana a vede nás od Boha k smrti.
Většinou vidíme smysl zkoušek až po letech. Obstát v nich můžeme jen s pomocí Boží.
Zkoušky, které na nás přicházejí, jsou nutné a nevyhnutelné. Jsou cestou ke Kristu, mění náš charakter. Člověk v nich pozná sám sebe, jsou součástí Boží láskyplné péče o nás. Bůh chce, abychom žili ve víře.
Ježíš potřebuje pokorné služebníky, kteří budou v jeho jménu žít a konat.
Jak se chovat, obstát a vytrvat ve zkouškách? Musíme se dívat na Krista, jak se choval ve zkouškách on. Je důležité jednat ve zkouškách, jako jednal Ježíš: poslušnost k Otci a jeho slovu: nechat se vést Duchem svatým a nespoléhat jen na svůj rozum, mít důvěru, že se Bůh postará a nepřestat důvěřovat a poslouchat Boha.
Jsou boje, které bojujete i za druhé – za manžela, rodiny, děti…
Ježíš šel celý život cestou zřeknutí se sebe sama, věděl, že je Bůh Otec s ním.
Nezapomeňme, že jsme nástroje v Božích rukou, chrámy Boží.
Boží nepřítel nás pokouší i skrze druhé lidi.
Musíme dobře rozlišovat, co chce Bůh.
Máme-li obstát v životních zkouškách, musíme přijmout, že existuje zlo.
Se zlem nesmíme bojovat lidskými zbraněmi.
Boj se zlem začíná ve vlastním srdci.
Až do konce života nás bude provázet utrpení.
Nepáchat zlo a z lásky ho snášet.
Zlo prohrává v okamžiku, kdy zdánlivě vyhrává.
Dobro vyhrává, když zdánlivě prohrává.
Nikdy si nevzít naději.
Cesta k vítězství je cestou poslušnosti a zřeknutí se svého já.
Musíme jít s Ježíšem stále ruku v ruce.
Zkoušky jsou nevyhnutelnou součástí našeho života a povedou ke spáse světa.
Ďábel má žně, protože se lidé nedrží Boha.
Bloudíme, protože neznáme Písmo a moc Boží. Vždy se budeme mýlit, když nebudeme znát Písmo.
Je jediný způsob, jak obstát ve zkouškách! Nebýt zaslepený a zatvrzelý.
Je důležité prosit o Ducha Svatého. Jediný způsob, jak vědět, co po nás chce Bůh, a jak obstát, nespoléhat na sebe, žít v odevzdanosti do Otcových rukou a pod vedením Ducha Svatého.
Modlitba: „A já tě prosím Pane Ježíši, nedovol nám odejít z tohoto místa dřív než naše srdce naplníš až po okraj milostí Ducha Svatého. A já tě prosím Duchu Svatý, přijď, přijď jako rosa hermonská na sionský pahorek, přijď jako liják zavlažující vyprahlou zemi, přijď Duchu Svatý jako útěcha v našem žalu, přijď jako radost v naší bolesti, přijď jako láska do naší vyprahlé duše, přijď duchu moudrosti, odpuštění, lásky a pokoje, abychom se drželi Ježíše ve všem, co prožíváme, abychom se nezbláznili z toho, co se děje a říká kolem nás, abychom šli tou Ježíšovou cestou ve tvé síle a ve tvém světle. Amen.“
Střípky z kázání P. Vojtěch Kodeta závěrečné mše svaté:
Člověk se musí naučit, že má duši, a že se nemůže řídit pouze tělesnými potřebami, ale musí naslouchat svému duchu a svým vnitřním potřebám a tomu, k čemu ho Bůh vnitřně vede.
Co je jhem, které má člověk na sebe brát? Člověk už má tak naloženo a ještě má něco brát navíc? Máme sundat to, co neseme nesmyslně a přijmout jho, které je jhem evangelia. Proč to jeho jho netíží? Protože je to jeho slovo, evangelium, láska, která nás osvobozuje z každého otroctví. Radostné poselství o tom, že jsme zachráněni. Bůh nám dal svého syna! Na život nejsme sami!
To jho nese on se mnou, proto netíží, protože ho nese na svých ramenou a já jdu s ním.
My se od Ježíše musíme učit všechno! I banální věci, jak se chovat, jak odpočívat, jak mluvit, jak jednat, zacházet se svými silami, časem, jak se ujímat nemocných, jak se za ně modlit. A Pán Ježíš říká jenom, že se máme učit jeho pokoře a tichosti, protože to je to nejdůležitější. Pravá láska, když není pokorná, láskou není. Když člověk není pokorný a tichý k životu, v přístupu k druhým lidem, tak zkazí, na co přijde. Tato pokora a tichost je klíč, aby byl život plodný a úspěšný, že je to něco, co i Ježíšovi odpůrci a možná i učedníci přehlíželi. Je tou hlavní podstatnou vlastností našeho Boha! Je tichý a pokorný, k nám se sklánějící, pokorný srdcem a potom naleznete pro své duše odpočinek.
Závěrečná modlitba: „Myti Pane, děkujeme za tvé pozvání, které jsi nám dal. Chceme jít za tebou. Ty jsi nám řekl: „Pojďte ke mně!“ Kam bychom šli? I my jsme poznali a uvěřili, že ty máš slova věčného života. Jdeme k tobě a dej nám milost, abychom u tebe zůstali celý život, abychom k tobě přicházeli každý den, a abychom se od tebe učili žít tak, jak jsi to učil své učedníky. Amen.“
Ohlédnutí za Duší Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem v červenci roku 2023
Čtvrtým dnem skončila na Svatém Antonínku duchovní obnova, kterou vedl ve dnech 6. – 9. 7. 2023 karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet. Na tomto webu jsem mapovala den po dni, takže se lze díky textům a fotkám lehce ohlédnout. Zatím ale byla možná jen zmínka, že letos bylo zajištěné hlídání malých dětí díky čtyřem šikovným děvčatům. Jeden by si mohl myslet, že byly z Blatnice pod Svatým Antonínkem, protože právě tato farnost duchovní obnovu pořádala. To by se ale spletl stejně jako já. Markéta Stodůlková po všechny dny dojížděla z Ořechova na Uherskohradišťsku, Kateřina, Ludmila a Marie Jestřabíkovi byly zase z Nedakonic. Toto symaptické kvarteto mladých slečen přiznalo, že netuší, kolik dětí se za nimi přišlo po čtyři dny duchovní obnovy zabavit, aby rodiče mohli sledovat v klidu přednášky. Holkám patří velké poděkování, protože obětovat pro druhé čtyři dny prázdnin není jen tak a každý by to neudělal.
Zleva: Markéta Stodůlková po všechny dny dojížděla z Ořechova na Uherskohradišťsku, Kateřiná, Ludmila a Marie Jestřabíkovi byly zase z Nedakonic. A tady už jsou dívky se svěřenými caparty v akci.A tady už jsou dívky se svěřenými caparty v akci.A tady už jsou dívky se svěřenými caparty v akci.A tady už jsou dívky se svěřenými caparty v akci.Možná také každý až do dnešního dne nevěděl, že členové scholy poté, co si odehráli svoje, měli služby a umývali stovky talířů. Jeden den jich jen po obědě bylo tři sta. A k tomu také přibory. I jim patří mega díky!O Janě Ilčikové (vpravo) by se dalo říct, že po dobu duchovní obnovy byla multifunkční žena. Mohli jste ji vidět hned první den u výdeje a prodeje stravenek. Kromě toho po celou dobu prodávala teplé i studené nápoje, oplatky a další dobroty. Jakmile hrála a zpívala schola, odskočila si od improvizovaného stánku na podium a zpívala. I ona ale měla službu při umývání hromady špinavého nádobí. Možná jen málokdo tušil, že je to ředitelka jedné Mateřské školy v Dubňanech a nedávno napsala knihu o své rodině.
„Já to tady beru jako odměnu po celém školním roce, který byl velmi náročný. Páter Šuránek měl už před druhou světovou válkou vizi, že tady vybuduje duchovní lázně Slovácka. Vnímám, že už tady ty lázně jsou! Přestože pomáhám s organizací, už si tady ty duchovní lázně užívám. Moc mne to občerstvuje. Všechno, co tu prožívám, mně přináší velikou radost. Říkám si, jaké to musí být v nebi, když už tady je to tak krásné? Některé věci, o kterých mluví otec Vojtěch, se mne dotýkají mimořádným způsobem. Jsem ale velmi vděčná, že vše nahrávají profesionálové ze Slovenska (www.misiefilmom.sk) a přednášky si budu moct poslechnout znovu v klidu doma. Teprve potom si budu vypisovat, co je pro mne nejdůležitější,“ uvedla ředitelka Mateřské školy v Dubňanech Jana Ilčíková.
Mezi stovkami účastníků byli na Antonínku lidé ze všech koutů České republiky a také ze Slovenska.
Už druhým rokem na duchovní obnovu s P. Vojtěchem Kodetem zamířili manželé Peter a Darina Dzurovi z Košic (první řada vlevo).
„O otci Vojtěchovi Kodetovi jsem se dozvěděla před třemi roky od kamarádky, která mně řekla, abych si jeho přednášky poslechla na YouTube, že jsou výborné. Doporučila jsem je potom také manželovi a jeho srdce se otec Vojtěch dotkl ještě více. To byl důvod, proč jsme potom hledali jeho exercicie na internetu, a tak jsme se vloni dostali poprvé do Blatnice,“ popsala cestu na Slovácko Darina Dzurová z Košic. „Otec tady mimo jiné mluvil o tom, že téměř všichni lidé dnes chodí po venku se sluchátky v uších a stále něco poslouchají. A jak moc nás ovlivňuje to, co posloucháme. Já poslouchám páterovy přednášky. Jeho slova se skutečně dotýkají přímo mého srdce. Pro mne mluví tak jednoduše a srozumitelně,“ prozradil s úsměvem na tváři Peter Dzura. „A to je také důvod, proč si dělám zvukový záznam. Sice to nebude tak kvalitní zvuk jak od profesionálů, ale na poslouchání v autě nebo při nějaké práci, kdy mohu něco poslouchat, to stačí,“ dodal Peter. Dále se manželé shodli, že na Antonínku vnímají úžasnou atmosféru, kde se cítí jako doma. „Navíc jsme si letos našli perfektní ubytování v Blatnici. Penzion se jmenuje Janův dvůr. Je to tam krásné, čisté a výborně se o nás stará milá paní majitelka Miluše Těthalová. A mají tam také vynikající víno jejího bratra Jana Polehni. Penzion je položený tak, že když projdeme vinohrady, jsme na Antonínku. Je to jednoduše naprosto úžasné. Už jsme si zamluvili ubytování i na příští rok,“ podělil se o dojmy z Blatnice manželský pár z Košic.
Nadšení z duchovní obnovy neskrývala ani zakladatelka vyhlášené cukrárny v Ostrožské Lhotě s pobočkou v Uherském Hradišti Ludmila Budařová (na snímku vpravo).
„Kdyby mně někdo nabídl, že mohu jet zadarmo na Korsiku nebo kamkoliv jinam, tak dám přednost této obnově na Antonínku. Při umývání nádobí jsem mluvila s účastníky z různých koutů České republiky. Říkali mi, že jezdili na charismatickou konferenci do Brna, setkání rodin, ale tak úžasnou atmosféru jako tady nezažili nikde. Zřejmě nemalou roli hraje nádherná příroda, kde si děti mohou hrát na obrovské ploše. Byli prostě úplně nadšení. Další lidé z Velkého Meziříčí také dali Antonínku přednost před konferencí v Brně, protože je tady otec Vojtěch Kodet. Osobně si myslím, že je toto místo prostě promodlené stovkami let, kdy sem lidé v časech dobrých i těžkých putovali s modlitbami k Boha. Od roku 2009 se na Antonínku schází Společenství Pátera Šuránka, který zde působil. Jsem jeho členkou a jsem ráda, že jsme se několik měsíců modlili i za tuto duchovní obnovu, aby si sem Pán přivedl lidi, které tady chce mít, otevřel jejich mysl i srdce, aby mohli být obdarování a uzdraveni, aby se tady na tom svatém místě prostě Bůh oslavil. Také jsme se modlili za otce Vojtěch Kodeta, aby mu Pán urovnal cestu pro službu na Antonínku a promlouval zde k lidem v moci a síle Ducha Svatého. Ještě musím říct, že věřím, že Pán ty naše modlitby vyslyšel. Mám velikou radost, že je tady tolik lidí s malými dětmi a mladí lidé – studenti. To je naše budoucnost a je moc dobře, že si je sem Pán přivedl,“ uvedla Ludmila Budařová.
„O této duchovní obnově jsem se dozvěděl od kamaráda Jana, který je rodák z Blatnice a byl velmi důležitým člověkem při mém křesťanském formování. Seznámili jsme se v Brně, kde studujeme. Do té doby jsem o Vojtěchovi Kodetovi nikdy neslyšel. Vyhledal jsem si proto jeho přednášky na internetu. Velmi mne zaujal styl jeho kázání, proto jsem tady. Mám rád i tento kraj, odkud mám už několik přátel. Říkal jsem si, že by to mohla být dobrá akce a mé očekávání se naplnilo. Dojmů mám moc. Dělám si poctivě zápisky a plánuji, že si všechno poslechnu ještě jednou v klidu doma. Je toho hodně, co zde zaznělo. Musím v sobě nechat vše dozrát. Je to prostě ohromná akce, ze které mám moc dobrý pocit,“ podělil se o své dojmy čtyřiadvacetiletý student fyziky plazmatu a nanotechnologie na Přírodovědecké fakultě v Brně Tomáš Rada z Opočna, který se v současné době připravuje na svátost křtu.
A tak by se dalo pokračovat. Co účastník, to životní příběh, který každého jednotlivce přivedl na Svatý Antonínek – na posvátnou horu, aby se všichni mohli setkat originálním způsobem s Bohem. Dá-li Pán, tak se příští Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem uskuteční v termínu 29. 6. – 2. 7. 2024. Výzva pro přespolní: zarezervujte si ubytování už teď! Komu nevadí nocleh ve stanu, tak pro stany je místa dost! A do Uherského Ostrohu nebo Ostrožské Nové Vsi je to na vyhlášené koupání ve štěrkopískových jezerech jen pár kilometrů, takže už vloni i letos si tam někteří zajeli zaplavat ráno před programem i večer po adoraci, která uzavírala každý den. Všichni oslovení účastníci se shodli, že to byl Boží čas na úžasném místě, kde se Bůh dotýkal země mnoha způsoby.
Dnes se na závěr adorace na Antonínku, která uzavírala třetí den duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem, stala taková zvláštní věc. Musím podotknout, že zhruba patnáct minut před zakončením jsem měla nutkavý pocit, že se musím přesunout na kopci na jiné místo, protože jsem chtěla fotit, jak otec Vojtěch odnáší eucharistii do svatostánku. Když k tomuto okamžiku došlo, přiběhl k němu zcela nečekaně malý chlapeček a fascinovaně se díval na monstranci. Otec Vojtěch ho vzal za ruku a takto společně odnesli eucharistického Krista do svatostánku v kapli. Těžko se to popisuje, ale tento okamžik se dotkl snad všech, kdo tuto situaci zaregistrovali. Myslím, že rozzářené oči chlapečka na fotkách mluví za vše. Přehled celého sobotního dne zde
Duchovní obnova s P. Vojtěchem Kodetem dnes pokračovala dvěma dopoledními přednáškami. Tady je pár myšlenek, které zazněly:
Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
Bůh slyší každou naši modlitbu.
Modlitba je náš dech.
V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
Symbolem Boha je dobrota.
Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
Bůh slyší každou naši modlitbu.
Modlitba je náš dech.
V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
Symbolem Boha je dobrota.
Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník. A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa. Učíme se to.
Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat. Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:
Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.
Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.
A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.
I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde
Druhým dnem dnes pokračovala duchovní obnova na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Přednášející apeloval na nutnost četby Bible – nasloucháním Božího slova a nechat se jím proměňovat a formovat. Nechat si Božím slovem proměnit nitro. „Aby Boží slovo zakořenilo, musíme ho přijmout a dovolit, aby na nás působilo. Pokud na nás doléhají starosti, musíme je odevzdat Bohu a on už se postará. Musíme mu to ale dovolit a nesnažit se vše řešit po svém. Když se člověk nechá zotročit svým majetkem, zpychne a ztvrdne mu srdce. Srdce, ve kterém je Bůh, je dobré. Syn, který nikdy neuvidí v otcově ruce Boží slovo, nenaučí se ho milovat,“ upozornil P. Kodet. Dále také připomněl, jak moc člověka ovlivňuje, co poslouchá a sleduje v televizi či na internetu. Duchovní obnovy se účastní několik stovek účastníků všeho věku od kojenců až po seniory pokročilého věku. Všichni oslovení tvrdí, že je na Antonínku úžasná atmosféra a nádhernou kulisu tvoří příroda tohoto promodleného poutního místa.
Když jsem šla ráno vyvenčit našeho pejska Happyho, začalo drobně prskat. Postupně se pěkně rozpršelo do vytrvalého – tzv. zahradnického deště. Člověk by z toho měl radost, kdyby právě dnes nezačala na Antonínku duchovní obnova s názvem Duše Slovácka – s P. Vojtěchem Kodetem. O to větší pro mne bylo překvapení, když jsem přijela na kopec a už byly věřícími obsazené všechny lavičky na sezení. Lidé seděli v pláštěnkách a pod deštníky a dokonce přišli v tak silném množství se značným předstihem na modlitbu růžence. Já mám asi víru malou, proto jsem si dala do kaple šátek coby rezervaci místa v suchu. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka ale hýřil optimismem a tvrdil, že pršet za chvilku přestane. Jeho slova se nakonec naplnila do puntíku! V průběhu první přednášky déšť ustával a první dopolední přednáška byla už zalita sluncem. Program dnes pokračuje v 15 hod. třetí dnešní přednáškou, v 17.00 bude mše svatá a od 19.00 hod. adorace. Tož přijďte! Jste všichni zváni! A představte si, že je to zadarmo. Neplatí se žádný poplatek za parkování ani účastnický poplatek. Samozřejmě, že kdyby chtěl někdo přispět na režie, tak může vhodit podle své úvahy nějaký obnos do zvonečku při mši svaté anebo do kasičky v kostele. Všechno je to ale na dobrovolnosti a svobodné vůli. Veškeré přednášky se nahrávají, takže kdo se na Antonínek nyní nedostane, může si vše poslechnout ze záznamu. Věřte ale, že je přece něco hodně jiného, když je člověk přímo na místě, dýchá vzduch tohoto promodleného místa a při přednáškách skvělého kazatele mu do toho cvrdlikají akorát ptáci v korunách stromů. Je to neopakovatelný zážitek! A k tomu výborná blatnická schola. Jo, a kdo chce, může si koupit za 15 Kč čaj anebo také snad za dvacku kafe a k tomu nějaké oplatky. Na kopci je prostě pohoda, tak neváhejte a přijďte se mrknout a věřte, že se vám nebude chtít jít ani domů… No já vás zvu, ale na Antonínek už si našla na Duši Slovácka cestu hromada lidí a jsou prý z celé republiky 🙂 Konec hlášení! Valím na Antonínek – za chvilku začíná další přednáška 🙂
Roky jsem se chystala o svátku sv. Cyrila a Metoděje do Mikulčic na tamní pouť. Nakonec jsem se na ni dostala až dnes díky mamce! Moje mamka totiž oslaví za pár dnů 83. narozeniny. Na otázku, co by si přála, už mnoho let říká: „Nic! Všechno mám a nic nepotřebuji!“ A tak jsem se jí rozhodla dát to „nic“, co nepotřebuje 🙂 Dnes jsme jely na výlet do Olomouce, kde byla hlavním cílem našeho putování finálová restaurace Long Story Short z Pohlreichovy soutěže – Souboj restaurací. Ještě před tím jsme si prošly centrum města a zakotvily na kávičku v jedné bezvadné cukrárně na Horním náměstí. No a nakonec jsme odpoledne stihly i cyrilometodějskou pouť v Mikulčicích, na které jsem byla i já poprvé v životě. Za volantem jsem navrtěla cca. 450 kilometrů, ale stálo to za to! Takže zde zveřejňuji zatím bez komentáře fotky z Mikulčic. Organizace pouti se letos ujala farnost Lanžhot, proto je na snímcích hodně fotek krojovaných z pořadatelské obce. Až budu mít čas, tak bych ráda přidala pár myšlenek z kázání pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který byl v Mikulčicích hlavním celebrantem.
V prostoru Slovanského hradiště v Mikulčicích jsem poprvé byla před třemi lety. Tehdy tam nebylo ani živáčka. Nad hlavou mně jen přeletovali čápi. O mých tehdejších pocitech a fotky tohoto úžasného prostoru si můžete prohlédnout zde. Jinak teď o prázdninách vřele doporučuji k návštěvě! Krásné léto přeji všem!
V roce 2021, když udeřilo na Slovácku tornádo, nemohla jsem tam jako novinářka chybět. Dodnes cítím, jak procházím ulicemi Moravské Nové Vsi a pod nohama mně při každém kroku praská sklo z tornádem rozbitých oken mnoha budov.
Po návštěvě Moravské Nové Vsi jsem po tornádu pro Katolický týdeník napsala tyto řádky: Čtyřiačtyřicet hodin poté, co se prohnalo ničivé tornádo Mikulčicemi, Lužicemi, Moravskou Novou Vsí a Hruškami, procházím ulicemi Moravské Nové Vsi. Mám dojem, že vidím apokalypsu. Do očí se mi tlačí slzy a srdce přetéká hlubokým soucitem se všemi, kdo ztratili z minuty na minutu své domovy a někteří dokonce i nejbližší. Hlavou mi letí: „Pane Bože, proč? Proč právě tyto obce a tito lidé musí prožívat takovou šílenou hrůzu?“ Ptám se stejně jako tolik lidí přede mnou při nespočtu tragédií, které lidstvo v dlouhé historii zažilo. A Bůh mlčí… Najednou si uvědomuji, že možná promluvil skrze toto ničivé tornádo. Stejně jako lidé s rozervanými domy, celými ulicemi, ale hlavně srdci tomu ale vůbec nerozumím. S některými z nich mluvím. Ne, nehledám slova útěchy. Zněla by nepatřičně. A tak mlčím a mám touhu každého z trpících obejmout, držet je v náručí, plakat s nimi a v duchu prosím Boha, aby je objal a utěšil on sám. Aby položil své proražené dlaně na jejich rány a přinesl jim uzdravení a útěchu. Modlím se: „Pane, buď nyní v těchto okamžicích speciálním způsobem s každým jedním z nich, dávej jim zakoušet svou hmatatelnou přítomnost a poznání, že jsi je v těchto šílených okamžicích, neopustil, ale jsi s nimi právě teď mnohem více než kdy jindy. Dokladem, že tomu tak skutečně je, jsou desítky milionů korun, které se do čtyřiadvaceti hodin po katastrofě objevily na účtech různých organizací na pomoc postiženým. Dokladem Boží přítomnosti jsou i lidé nejrůznějších profesí, kteří ihned přijeli pomáhat.
Při tehdejší návštěvě jsem neměla sílu zveřejnit nějaké fotografie zde na mém webu, které jsem tam udělala. Tolik se jich ihned objevilo snad ve všech médiích a na sociálních sítích. Zdálo se mně to tehdy jaksi nepatřičné. Pár fotek z té doby tedy zveřejňuji pro připomenutí prožité hrůzy, která se před dvěma lety stala, až dnes… Kdykoliv projíždím po I/55, koukám nyní na opravenou kostelní věž, která září do dálky novotou stejně jako téměř všechny střechy domů této obce. Hrůza v mnoha myslích a srdcích tamních obyvatel zůstávají. Jakmile se blíží nějaká bouřka, ženou se tmavá mračna a zvedá se vítr, vyvstávají v mysli mnohých strach a obavy, aby se živelná katastrofa, která mnohým vzala doslova všechno, neopakovala…
Dnes jsem se do Moravské Nové Vsi vrátila po dvou letech a jednom dni od přírodní katastrofy, abych nafotila opravený kostel, který požehnal probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner. Chtělo se mně dojetím brečet a nebyla jsem sama, komu v očích stály slzy a kdesi v krku měli stáhnutou smyčku. Podrobné zpravodajství jsem napsala pro Katolický týdeník, který vyšel ve středu 28. 6. Více než dvě fotky (spíše jen jedna) se tam nevejdou, proto více fotek zveřejňuji aspoň zde.
Dva roky po tornádu v novém
Slzy dojetí se tlačily do očí mnohým, kdo zažili ničivé tornádo před dvěma lety a v neděli stáli v opraveném kostele sv. Jakuba Staršího v Moravské Nové Vsi. Přišli poděkovat nejen za zdárné dokončení opravy kostela, ale také mnoha dalších budov v obci. Když se tornádo 24. června 2021 Moravskou Novou Vsí přehnalo, farář P. Marián Kalina právě sloužil mši sv. pro zhruba dvě desítky farníků. „Nejdříve jsme netušili, co se děje. Byla jsem v sakristii a ostatní se s panem farářem ukryli pod chór. Až když jsme vyšli ven, viděli jsme tu šílenou zkázu. To, že se kostel podařilo do dvou let opravit, považuji za Boží zázrak. Prožívám snad nejšťastnější den svého života,“ svěřila se sedmdesátiletá kostelnice Štefanie Tokošová. „Včera to byly přesně dva roky a pořád je to v nás. Kdykoliv se žene bouřka a zvedne se vítr, prožíváme strach,“ podotkla Michaela Kvasnovská.
Vděčnost a respekt „Mnozí z vás jste tady za dva roky prožili nesmírné množství práce, trápení, bolesti a těžkostí. A já přijíždím do tohoto nádherně opraveného kostela, abych se s vámi v uvozovkách pouze radoval. Chci vám projevit velký respekt, protože si asi ani nedovedu představit, co jste zde prožívali. Budeme děkovat Bohu a také za vás, jejichž prostřednictvím se daří dobré dílo. Za vaši vytrvalost, víru a velikou trpělivost v soužení,“ řekl v úvodu mše svaté hlavní celebrant a probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner.
V promluvě popřál, aby byl opravený chrám místem, kde může každý zakoušet, že je zde přijat nejen panem farářem a farníky, ale především Ježíšem. Aby každý mohl zakusit, že je Bohem bezmezně milovaný, že místo je znamením Boží lásky a přítomnosti. „Přeji nám všem, abychom dokázali lidi, kteří jsou nám nějak nepříjemní, alespoň trochu vidět Ježíšovýma očima. Možná právě oni potřebují poznat Boží lásku. A také nám přeji, když sami poznáváme svou slabost, hříšnost, jsme na dně, něco nezvládáme, abychom nikdy nepochybovali, že Ježíš přichází právě pro nás. Ať je tento chrám místem, kde nikdy nepochybujeme o jeho lásce,“ připomněl P. Pacner.
Mezi přítomnými byl i ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman. „Cítím obrovskou vděčnost všem dárcům, kteří přispěli do sbírky, a Charita tak mohla tornádem postiženým lidem rozdělit přes 313 milionů korun. Cítím také vděčnost za všechny charitní pracovníky, kteří neúnavně odstraňovali následky v postižených obcích. Vděčnost prožívám i za vás zde přítomné. Když jsem sem přijížděl, viděl jsem ve vašich tvářích optimismus, nerezignovali jste, ale snažili se obnovit nejen svůj, ale i veřejný majetek,“ ocenil Haičman.
Byla to dřina
„Byla to obrovská dřina,“ přiznal vedoucí stavebního odboru Biskupství brněnského a zároveň stavbyvedoucí oprav kostela Aleš Taufar. Poté jmenovitě poděkoval zaměstnancům stavebního oddělení, ale také arcibiskupským lesům za dřevo na opravu kostela a firmám i jednotlivcům, kteří pomáhali. Vyzdvihl též spolupráci s památkáři. „Tornádo nás srazilo na kolena, ale neztratili jsme odvahu, trpělivost a dokázali stát jeden při druhém. Za podpory mnohých doma i ze zahraničí jsme dokázali příkladnou sounáležitost. Je krásné slyšet zvony kostela – přinášejí mi pocit bezpečí a domova. Přeji si, abychom si dokázali udržet životní nadhled, protože spousta práce nás ještě čeká. Vážím si vás všech,“ řekla starostka Zuzana Jandáková.
Slzy dojetí Faráři P. Mariánovi Kalinovi poděkovala za všechny farníky pastorační asistentka Petra Švancarová. Uprostřed děkovné řeči se jí zlomil hlas a závěrečná slova už říkala se slzami na tváři. Následoval dlouhý potlesk, na který kněz reagoval: „Tento potlesk patří Bohu, který při nás stál, když jsem zde sloužil mši sv. a přehnalo se nad námi tornádo. A neopustil nás ani v následujících dnech, týdnech, měsících až do dnešního dne. Cítili jsme Boží přítomnost a pomoc skrze velikou solidaritu lidí ze všech koutů republiky. Mnozí poslali své poslední úspory. Děkuji i těm, kdo přislíbili, že se za nás budou celý čas modlit. Velmi jsme to potřebovali,“ řekl dojatý P. Kalina. Opravy dosud farnost přišly na 16 milionů korun, celkové náklady se vyšplhají zhruba na 23 milionů. K tomu je zapotřebí přičíst dalších 2,5 milionů Kč na opravy prostranství před kostelem a jeho okolí. Většinu nákladů pokryly dary věřících a firem a pojištění. Ze státní pokladny nedostala farnost na opravu kostela žádný příspěvek.
Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem. Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo. Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů. Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!
Přepis promluvy P. Jana Pacnera:
S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě. Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem. Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“ Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“ Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši. K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že ten, který přichází od Boha, který přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost. On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností. Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry. Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry. Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí. Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev. Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“ Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím. Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy. Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu. Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži, ženě, je úžasného Božího obdarování. Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.