Nemoci, zranění a nabírání kondice

Letošní rok pro mne nezačal dobře. Poté, co jsem před katedrálou v Brně na Petrově 8. ledna uklouzla a aniž bych spadla, se mně podařilo zlomit si kotník, začal pro mne hodně náročný rok.
ZDRAVOTNÍ PERIPETIE
Když mně v kyjovské nemocnici sádrovali nohu, netušila jsem, že jen u tohoto zranění letos neskončím. Jakmile jsem se zhruba po třech měsících vylízala z kotníku a rehabilitovala, abych se zase rozhýbala, protože v lednu jsem po bytě ušla třeba jen 200 kroků, udeřil pásový opar. A nebyl ledajaký! Táhnul se od hlavy, kde zasáhl levou vlasovou část, přes krk až na prso a zezadu na lopatku. Byla to taková chuťovka, že jsem si musela po Květné neděli v pondělí nad ránem zavolat rychlou. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Překonala oba porody. Pomohli mně lékaři a sestřičky v kyjovské nemocnici, za což jim patří velký dík. No a potom následovaly další zdravotní problémy, o kterých nechci ani psát. Sled těchto událostí znamenal, že jsem musela v dubnu zrušit plánovanou cestu do Říma a také Maltu, kam jse se chystala koncem září.
HLEDÁNÍ STÍNU
Momentálně jsem ve stavu, kdy se snažím v rámci vycházek na nemocenské nabrat trošku kondičku a normalizovat tělo k běžnému životu. Mým hlavním cílem bylo, a stále je, chodit. Do toho mně tedy neplánovaně udeřila vedra, která ničí asi každého. Je mně jasné, že se nemohu plahočit někde po slunko, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde člověk moc stínu nenajde. Moje cesty autem logicky vedly na milovaný Antonínek, kde jsem se pomalu snažila rozchodit. Začala jsem v aleji, která je krásná a dává stín. To mně ale momentálně už nestačilo, a když jsem nechtěla chodit několikrát nahoru a dolů alejí, musela jsem zapátrat dál. A podařilo se! Včera jsem po dlouhatánských letech vyrazila směr Ostrožská Lhota mimo silnici a byla to super volba! Kdo má rád klid, anebo chce vyvenčit svého čtyřnohého miláčka, může vyrazit od kaple na Antonínku směrem k bunkru, odkud cesta pokračuje nejdříve kousek po polňačce s nádherným výhledem do krajiny na štěrkopísková jezera v Ostrožské Nové Vsi a v dáli s pohledem na Chřiby s hradem Buchlov a Barborkou.
Záhy se cesta stočí do lesíka, ve kterém je krásně udržovaná cesta a hlavně stromy a keře. Chvílemi jsem měla dojem, že jsem někde v zámeckém parku. Jakoby se totiž o zeleň podél cesty někdo staral a pravidelně ji stříhal. V některých místech tvoří keře a stromy doslova krásný tunel. Po této cestě člověk dojde pod zahrady a políčka Ostrožské Lhoty na rozcestí, odkud se může vydat k ostrožskolhotské studánce a od ní pokračovat podél lesíka s následním navázáním na cestu, která poutníka zase dovede k bunkru a od něho ke kapli na Antonínku. Právě tento okruh jsem dnes absolvovala. Samozřejmě, že by se dal ještě různě prodloužit, ale mně to aktuálně stačí. Je to moc pěkná vycházka s uklidňujícím pohledem do zeleně a občas také do krajiny Zlínského kraje. Po cestě mně dělali doprovod motýli, mezi nimiž převažovali bělásci. A také jsem viděla včera i dnes téměř z očí do očí krásnou srnku. Samozřejmě poté hned prchla a elegantně odskákala pryč. Cesta je vhodná i pro školáky, protože na trase je několik zastavení pátrací hry Poznej svatého Františka. Nedaleko studánky je také Poetické zastavení, které vybízí k zastavení a zamyšlení.
VIDĚT KRÁSU OKOLO SEBE
Při putování krajinou blízko mého domova jsem si uvědomila, že mně letos sice zdravotní potíže zastavily v cestování do zahraničí ale dostala jsem čas poznávat nejbližší okolí a chodit místy, kudy jsem šla v životě snad jen jednou, dvakrát před dlouhatánskými lety. A že člověk může i v obtížích, které život přináší, vytěžit ze vzniklé situace něco dobrého a krásného. A to je super! Vždy záleží na úhlu našeho pohledu na věc. A tak jsem vděčná, že zase mohu bez bolesti a dalších omezení opět kráčet krajinou a kochat se pohledem do údolí i přírodu. Je to nádhera a mám zač děkovat!

Moje láska k parkům doma i v zahraničí

Vědecky je už dávno dokázané, že pobyt v přírodě léčí. Úžasnou sílu má prý procházka lesem. Osobně miluju parky.
Vyrůstala jsem v Židlochovicích, kde jsem měla zámecký park jen pár kroků od baráku, kde jsme bydleli. Byl to spíš park anglického typu a trávili jsme tam spoustu času. Až do revoluce v roce 1989 bylo přístupné schodiště zámku, kde jsme s holkama sedávaly, vykládaly si. Po revoluci se tento prostor zahradil a k zámku se od té doby obyčejný člověk nedostane, jak tomu bylo za mého dětství…
S BABIČKOU V PARKU
S babičkou jsem do parku chodila na jaře na bylinky. Rostl tam plicník i přeslička. Rostliny jsme sbíraly pro jednu paní bylinkářku. V létě jsme zase na louku chodily na kopretiny, které jsme nosily na hrob. Podzim potom patřil sběru kaštanů a žaludů. I ty se daly dobře svého času zpeněžit, a že jsme jich tam nasbíraly metráky. Od té doby proto zřejmě pramení má láska k parkům.
NÁVRATY DO BUCHLOVIC
Na Slovácku jsem si nejvíce oblíbila park v Buchlovicích. I zde pamatuji časy, kdy jsem si tam občas zajela jen tak nasát atmosféry na kole v dobách, kdy se do parku ještě neplatilo vstupné a nebyl problém si tam vzít s sebou i kolo. I to už dávno neplatí. Dospělí do 64 let zde dnes za návštěvu zaplatí 120 Kč bez průvodce. Mnohokrát jsem zde fotila svatby a mířila také ze reportážemi, když zde například režisér Troška s filmovým štábem natáčel v roce 2010 pohádku Čertova nevěsta. Pěkné fotky ale vznikly i při Koseckých písních v zámeckém parku. Dalším cílem mých výjezdů byly Milotice na Kyjovsku, kde jsem také nafotila spoustu svateb.
BĚHÁNÍ V SCHÖNBRUNNU
No a hodně jsem toho naběhala v zámeckém parku Schönbrunn ve Vídni, u kterého v roce 1982 bydlela moje starší sestra a po maturitě mě pozvala, abych u ní byla měsíc a hlídala její dceru – mou neteř. Díky tomu jsem každý večer běhala v Schönbrunnu a několikrát si tam vždy vyklusala i na kopec Gloriette. To byly časy! Do tohoto parku jsem se vrátila po dlouhých desetiletích vloni a vrátila se tak alespoň v mysli do mladých let, když jsem se tam jeden den několik hodin jen tak poflakovala a užívala si atmosféru zase úplně jiného parku než byl ten z mého dětství v Židlochovicích.
LEDNICE A KROMĚŘÍŽ
Samozřejmě, že jsem byla několikrát také v zámeckém parku v Lednici a vloni poprvé ve Valticích. Opakovaně jsem se vracela do Podzámecké a Květné zahrady v Kroměříži, když jsem tam vypomáhala v týdeníku NAŠE adresa projektu PPF média.
KONEČNĚ VE VIZOVICÍCH
Tři roky jsem jezdila do Vizovic, když zde syn studoval na fotografa a nikdy nenavštívila tamní zámek a park. Pořád jsem v té době spěchala a neměla na zastavení čas. Až nedávno! Na místě jsem zjistila, že i zde se za budovou zámku ukrývá nádherný park, kde je dokonce i jezírko. Najednou jsem si tam uvědomila, kolik má naše malá země nádherných zámků a zámečků s přilehlými více – či méně udržovanými parky! Ve vizovickém parku jsem na sebe nechala působit léčivou sílu vzrostlých stromů a kochala se z lavičky pohledem na jezírko pod námi. V doprovodu kámošky jsme nemohly vynechat při cestě zpět návštěvu čokoládovny v zámku, kde jsme mlsaly a doplnily tekutiny. Tak si říkám, že jsem někde četla, že i čokoláda je léčiva, ale nesmí se jí každý den sníst mnoho.
LES A CHLADNÁ STUDNA
Po cestě zpět došlo i na léčivou procházku opravdovým smrkovým lesem, když jsme s kámoškou zamířily z Vizovic na vrch Doubrava a odsud k Chladné studni.
ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ
Váže se k ní pověst, která říká, že je její voda léčivá. Vše začalo kolem roku 1900, kdy se jistému Janu Rychlíkovi, tehdejšímu školníkovi měšťanské školy ve Vizovicích, zdál sen o uzdravení jeho slepého syna. Dopomoci mu k tomu měla právě voda z Chladné studny.  Jan Rychlík skutečně vodu vzal a svému synovi omýval jeho slepé oči. A tomu se zrak skutečně vrátil. Všichni to považovali za zázrak, který způsobila voda z Chladné studny. Proto Jan Rychlík do skály vytesal výklenek, do kterého umístil sošku panny Marie Lurdské. Když v roce 1903 onemocněla španělskou chřipkou jeho dcera, slíbil Panně Marii, že pokud se uzdraví, postaví u Chladné studny kapličku. Dcera se uzdravila a školník se svým synem splnil slib a kapličku postavil. Chladná studna se tak brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí upraveno a přibyl také menší přístřešek. Podél trasy k Chladné studni se můžete kochat nejen krásnou přírodou, ale třeba se potěšit i nádherným výhledem do údolí Vizovic z Rozhledny na Doubravách, která stojí přímo nad Chladnou studnou.  Tam jsme se ale nešplhaly. Třeba někdy jinde. Zpráva o zázračných uzdraveních se rychle šířila a Chladná studna se brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí je upraveno a přibyl přístřešek pro případ deště.
ANI KAPKA
Tak toto povídání je sice moc pěkné, ale skutečnost je momentálně taková, že z Chladné studny neteče ani kapka vody. I zde se projevilo extrémní sucho. Těšila jsem se, jak si naberu léčivou vodu, omyju se jí, vypiju a budu zase zdravá jako rybka a prd. Tak možná procházka tím lesíkem ke studánce byla také léčivá a brzy se to projeví na mém zdravotním stavu.

Pouť nemocných s novoknězem z Hluku P. Antonínem Uhlířem

Věřící stařenky říkávaly, že se pro novokněžské požehnání vyplatí prošlapat troje střevíce. Tato lidová moudrost vyjadřovala hlubokou úctu k daru kněžství a obrovskou duchovní hodnotu, kterou lidé prvnímu požehnání nově vysvěceného kněze přisuzovali.

Na Svatém Antonínku dostali věřící v neděli tento dar měrou vrchovatou. Novokněz P. Antonín Uhlíř, rodák z nedalekého Hluku, jim totiž v nedělním odpoledni udělil kromě novokněžského požehnání také svátost pomazání nemocných a navíc celebroval poutní mši svatou za nemocné. Na Pouť nemocných, kterou založil v červenci roku 2027 tehdejší blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka, připutovali lidé z různých koutů Jihomoravského i Zlínského kraje.

Letní pohledy do krajiny Zlínského i Jihomoravského kraje ze Svatého Antonínka

Miluji jaro a léto. Tyto měsíce ale rychle frnknou, jsou v nenávratu aniž člověk málem mrkne okem a musí na ně zase rok čekat. Snažím se proto při zdravotních procházkách využít každou chvilku, kdy mně to zdraví dovolí, abych si tyto měsíce aspoň po minutách užila přímo pod širým nebem.
Dnes tady proto zveřejňuji aktuální pohledy z poutního místa od Svatého Antonínka, který nabízí z výšky pouhých 350 metrů nad mořem krásné pohledy do Zlínského i Jihomoravského kraje. Návštěvník tohoto poutního místa tak může vidět vrchol Velké Javořiny v Bílých Karpatech a na druhé straně Chřiby s hradem Buchlovem i poutní kapli sv. Barbory a někdy je vidět i Hostýnek v Hostýnských vrších…
Tento barevný pohled se bude přitom nabízet už asi jen pár dnů. Zemědělci totiž brzy sklidí obilné lány, na pole najedou traktory, plochu poorají a už se nám bude čas zase chýlit k podzimu… Zatím ale máme léto, tak si ho užívejme, jak jen je to možné… Aneb, jak by řekl Fráňa Šrámek: „Léto budiž pochváleno!“

Závěrečný den na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem O.Carm. a pozvání na příští rok

Duše Slovácka už je za námi a zůstává před námi velký úkol v naplnění toho, s čím se   P. Vojtěch Kodet s účastníky rozloučil v sobotu 4. 7. při závěrečné mši svaté:
„Vypůjčím si pár slov z listu apoštola Pavla Efesanům: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem toho povolání, které jste dostali a buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ A Pavel ještě píše v závěru tohoto úryvku, že jsme povoláni k tomu, abychom žili v jednotě ve víře a v poznání Božího syna. K mužné zralosti onomu věku, který se na nás uskuteční, když se na nás uskuteční Kristova plnost v každém z nás. Evangelia zdůrazňují, že to k tomu vede. Na nabídku Ježíšova darování to, že člověk daruje sám sebe, to apoštol Petr vyjádřil slovy: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ten rozhovor se odehrává po Ježíšově rozhovoru s bohatým mládencem, který nebyl schopen opouštět především sám sebe a svoji představu o životě s Bohem. Petr na to reaguje tímto způsobem a dostává jasnou odpověď, že každý, kdo opustil, dostane stokrát víc i přes všechny obtíže a nesnáze, které život přináší. Stokrát víc. Já si dokonce myslím, že ta stovka je symbolická. Že dostaneme tolikrát víc, že si to vůbec nedovedeme přestavit, protože Boží láska, štědrost, milosrdenství a dobrota je nekonečná. A je moc důležité, abychom to nepropásli a jestli je to jen trošku možné, abychom se i při této mši svaté úplně vydali tomu, který se vydává za nás,“ zakončil svou promluvu P. Kodet.

A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.

Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych  cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.

A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.

Ohlédnutí za životem zemřelého Františka Bezděka

Dnes ráno o slavnosti Seslání Ducha Svatého si Bůh na věčnost povolal svého dobrého služebníka, třiadevadesátiletého rodáka z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Františka Bezděka. Zažil první republiku, druhou světovou válku, vládu komunistů i 36 let po převratu v roce 1989.
V listopadu roku 2008 jsem ho navštívila se synem Filipem, který tehdy dokumentoval přes hledáček foťáku pamětníky v Blatnici. Já jsem při té příležitosti měla možnost s panem Bezděkem zavzpomínat na dávné časy.
Díky tomu jsem se dozvěděla, že se narodil v roce 1933 v Blatnici. Maminka s tatínkem měli obchod se smíšeným zbožím u parčíku v dědině. Po revoluci zde bylo Bistro Marko. Současně obhospodařovali tři hektary polností, což nebylo podle pana Bezděka nic moc. Po vítězství komunistů se rodina dostala do velkých turbulencí.
„Tatínek byl od roku 1945 do února 1948 starostou obce. Hned po vítězství komunistů k nám přišel do domu tehdejší předseda akčního výboru a nejvyšší komunista v obci. Řekl tatínkovi: „Antonínku, odevzdaj klíče od radnice. Jistě víš z rádia, co sa děje.“ A tak mu tatínek dal klíče. Během krátké doby mu komunisté vzali obchod. Moje starší sestra Marie v roce 1948 ještě odmaturovala a potom se hned vdala,“ vzpomínal na dávnou dobu František Bezděk.
Sám odešel po absolvování měšťanské školy na Střední zemědělskou školu v Opavě. Díky kontaktům, které měli rodiče, tam mohl odmaturovat a poté se v roce 1955 dostal i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Půl roku před ukončením, kdy už měl napsanou polovinu diplomové práce, byl ale vyloučený. Udání na něj poslal tehdejší předseda Národního výboru Blatnice. „Když jsem za ním po návratu z Prahy zašel, aby to udání stáhl, tvrdil, že nemůže, protože pro mé vyloučení z vysoké školy zvedlo ruku dalších deset blatnických komunistů, kteří byli v čele obce a on své soudruhy nemohl zklamat,“ vzpomínal už bez hořkosti na těžké životní okamžiky František Bezděk. Zároveň ale přiznal, že toto byl jeho nejtěžší okamžik v životě. Jména všech lidí z Blatnice, kteří na něj udání zasílali, znal, ale nechtěl mně je říct. Jen se smál, že už je to pryč a někteří z nich už zemřeli.
Na vojnu jít ale nemusel, protože dostal tzv. modrou knížku díky pomoci blatnického lékaře. „Měl jsem problémy se zády. Švagra ale zavřeli a já jsem nastoupil do Jednotného zemědělského družstva v Blatnici, kde jsem nakonec pracoval šest let,“ vzpomínal po dlouhých desetiletích.
Poté začal pracovat v učilišti ve Valašském Meziříčí, kde působil osm let. Později dělal mistra odborného výcviku v učilišti ve Vsetíně. Jakmile se trošku uvolnili politické poměry, mohl se vrátit na vysokou školu, kde mu uznali absolvované roky. Znovu ale musel dělat zkoušky z Dějin Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vysokou školu ale zdárně dokončil. Při tom všem se stihl v roce 1964 oženit a se ženou vychovali Františka, Hanu a Jana.  Všechny tři děti vystudovaly vysokou školu. Dlouhé roky pracoval přes týden na severní Moravě a za rodinou se vracel o víkendech. Na Slovácku začal pracovat až v roce 1987, kdy získal práci v Zemědělském učilišti Strážnice. „Byl tam dobrý ředitel. Bývalý varhaník. Pracoval jsem sice jako vychovatel, ale plat mně dal stejný, jako učitelům. A to na mne posílali z obce udání, že chodíme celá rodina do kostela, ale on z toho nic nedělal. Pracoval jsem tam až do roku 1993, kdy jsem šel do důchodu,“  prozradil pamětník.
Když jsem vyzvídala, jak se baví v 77 letech v důchodu, řekl tehdy s úsměvem na tváři: „Mám pět slépek a chodím od ničeho k ničemu. Občas luštím křížovky a samozřejmě chodím do kostela. Stejně jako mí rodiče. Žít víru je pro nás prostě automatické,“ řekl. V té době už žil sám. Dvanáct let se staral o manželku, která se o sebe nedokázala postarat po nezdařené operaci nezhoubného nádoru na mozku. Do té doby byla zdravotní sestrou. V jejich šlépějích jde nyní dcera Hana, která i mimo svou pracovní dobu v kyjovské nemocnici pomohla mnoha lidem v Blatnici.
Syna Františka zná v obci také každý, protože po vystudování Fakulty železniční dopravy v Žilině odešel do salesiánského řádu.  Poté vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nyní již několik let slouží v Ostravě. Syn Jan podnikal a v závěru tatínkova života se o něho se sestrou staral, takže mohl pan Bezděk díky péči svých dětí zůstat až do konce života ve svém domě.

Vzpomínka na vynikajícího zpěváka, folkloristu a univerzitního profesora Lubomíra Holého, který zemřel před 15 lety

Stovky lidí z celé republiky zamířily 5. února do Hrubé Vrbky na Hodonínsku, aby se zde v evangelickém kostele rozloučily s vynikajícím zpěvákem, folkloristou a univerzitním profesorem Lubomírem Holým. Zemřel v Nemocnici u svaté Anny v Brně 23. 1. 2011. Mnozí z účastníků pohřbu přišli  ve svátečních krojích. Zářily mezi nimi ty z Horňácka, ale i Kyjovska.
„S Lubošem odešel jeden z velikánů horňáckého zpěvu. Samozřejmě intelektuál, vynikající vědec, člověk, který měl kořeny v takové malé chaloupce tady na Horňácku. To mne vždy dojímá. Vyrůstal ještě v prostředí vesnice s tím původním starobylým horňáckým řádem, obklopený zpěvností dědiny vlastní rodiny,“ připomněl režisér Břetislav Rychlík.
„Bude nám scházet jeho funkce učitele létání. On nás totiž naučil s písničkou létat. Byla to výuka vznášení se a létání s písní. Sám se vznesl a řekl: Vznes se a poleť za mnou! A muzikanti za ním letěli. Platilo heslo: „Když mě chytíš, můžeš letět dál, když mne nechytíš, přistaň a běž pryč. Byl to zpěvák, za kterým se letělo velmi nesnadno. Když se to ale dokázalo, tak se dosáhlo nejkrásnějších hodnot. Bude mně chybět, že ubývá zpěváků – učitelů létání,“ svěřil se dlouholetý hudební redaktor Československého rozhlasu v Ostravě a zakládající člen a umělecký vedoucí cimbálové muziky Technik.
Podle jeho mínění je dnes příliš brzy mluvit o nějakém nástupci Luboše Holého. Zpíval totiž dlouhých sedmdesát let. Poprvé jeho hlas zazněl v Plickově filmu Věčná píseň. Poslední cédéčko pak vydal vloni při příležitosti osmdesátých narozenin. „Byl to zpěvák, který si v osmdesáti letech nesedl před hromadu svých cédéček a neřekl: Takhle jsem zpíval, když mně bylo čtyřicet, padesát, šedesát… On vstal, zdvihl ruku a řekl: „Takhle zpívám dneska!“ upozornil v den posledního rozloučení Jan Rokyta. „Byl to prostě Pan zpěvák. Měl mohutný hlas, který zněl po celé střední Evropě,“ potvrdil Rokytova slova dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Kdo byl Luboš Holý
Prof. Luboš Holý se narodil 21. října 1930 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Byl významný folklorní zpěvák a také vysokoškolský pedagog. Učil na Veterinární a farmaceutické univerzitěv Brně. Jeho zpěvnost vycházela především z kulturní tradice jeho rodného regionu Horňácka. Ovlivnila ho také muzikantská atmosféra nedaleké Strážnice, kde maturoval na gymnáziu. Proslavil se mimo jiné zpěvem v netypickém barytonu, který jej odlišoval od mnoha jiných horňáckých lidových pěvců.
Narodil se v muzikantské rodině jako starší bratr Dušana, který je také známý zpěvák lidových písní. Oba bratři byli od dětství formováni rodinným prostředím. Rodiče v nich uvědoměle pěstovali zájem o místní lidovou kulturu. V letech 1950-1954 s uplatnil jako primáš cimbálové muziky Vysoké školy veterinární v Brně, kde studoval a brněnského Slováckého krůžku. V Brně působil dále v několika dalších souborech. Zřejmě nejvíce je jeho hudební činnost spjata s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), s nímž spolupracoval od jeho založen mnoho let a natočil s ním celou řadu nahrávek. Vystupoval v televizi i rozhlase. Dlouhodobě zpíval též ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Mezi muzikanty byl znám svým intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením. Jeho posledním albem je Rabudeň, rabudeň (2010), které vyšlo vloni u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Vedle zpěvu se dříve zabýval též tancem. Vedle folkloru působil dlouhé roky na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. V roce 1964 získal titul kandidát věd. Má za sebou dlouhodobou pedagogickou činnost také na univerzitách na Kubě a Mexiku. Byl ve svém oboru uznávaným odborníkem. Z jeho četných vědeckých publikací, známých též v zahraničí, lze jmenovat například Biologii rozmnožování skotu (1970). Luboš Holý zemřel po těžké nemoci 23. ledna 2011 v Brně.

Pětadvacet let starý rozhovor s hercem Radovanem Lukavským

Už je to pětadvacet let, co jsem vedla v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici rozhovor s hercem – panem Radovanem Lukavským. Nejdřív mně ho nechtěl dát, ale potom si vzal můj papír s otázkami na hotel a druhý den s rozhovorem souhlasil. Bylo to jedno z těch výjimečných setkání, na která se nezapomíná, kdy si člověk říká: „Jo! Je to super dělat novinařinu!!! Má to smysl!“ Rozhovor byl zveřejněný v roce 2000 ve vánoční příloze týdeníku Slovácko. Myslím, že slova tohoto výjimečného muže mají co říct i dnes… A možná jsou ještě aktuálnější než tehdy..

Advent a Vánoce předků ve strážnickém skanzenu

Byly roky, kdy jsem pravidelně dokumentovala téměř každým rokem připomínku adventu a Vánoc našich předků, který od počátku nese název Radujme se, veselme se…
Dnes jsem do Strážnice vzala svou devítiletou vnučku, abych jí ukázala, jak lidé i před více než sto lety prožívali adventní a vánoční období. Zatímco při prvních ročnících této krásné akce bylo téměř vše soustředěné do historických stavení a v areálu samozřejmě pobíhali Tři králové, Lucky v bílém, Mikuláš, čerti, andělé a krojovaní za zpěvu procházeli, dnes bylo z mého pohledu docela dost zaostřeno i na komerci. Některá historická stavení se proměnila v prodejničky i občerstvení a spousta stánků byla také na prostranstvích, což dovedu pochopit, protože se do skanzenu opravdu valily davy. Měla jsem z toho ale dojem, jakoby se trošku ze skanzenu vytratil určitý duch. My jsme s vnučkou přišly hned před devátou, kdy se areál otvíral, pobyly jsme tam zhruba dvě a půl hodiny a pořádně si to užily ještě bez zbytečných tlačenic. Tak mohly vzniknout tyto snímky. Vnučka litovala, že ve skanzenu nebylo více tvořivých dílen, kde by si mohla něco sama vyrobit. Když ale koukám na fotky, tak je to stále krásná, a na organizaci jistě velmí náročná, akce…

Po letech na Lesním hřbitově ve Zlíně

Dnes jsem byla po dlouhých letech na Lesním hřbitově ve Zlíně. Stejně jako před lety, tak i dnes jsem tam zamířila na pohřeb. Zatímco před lety se piloti a paragáni z Kunovic loučili se svým kolegou Karlem Vojtkem, tentokrát jsme se loučili s mým strýcem – rodákem ze Strání.
V červenci oslavil devadesátku, takže by někdo mohl říct, že měl požehnaný věk, anebo také, že se příliš mnoho lidí tak vysokého věku nedožije. To je sice pravda, ale loučení s blízkým člověkem bývá vždy těžké.
Strýc měl to štěstí, že až na pár posledních měsíců mohl žít svůj život naplno. V okamžiku, kdy mu před čtyřmi měsíci diagnostikovali akutní leukémii a lékařka tuto zprávu telefonovala jeho dceři, strejda právě plaval svých pravidelných 700 metrů v bazénu. Prý říkal, že se cítil unavený, tak tu únavu prostě chtěl z těla vyhnat plaváním. Ve volných chvílích běhal celý důchod po polních i lesních cestách bez potřeby exhibovat na nějakých závodech. Makal na sobě ve skrytu. Už mnohem, mnohem dříve, kdy žil se svou ženou ještě ve Veselí nad Moravou mně říkával, že má své trasy a na nich má při běhu zastavení, kde cvičí, tělo posiluje zvedáním kamenů a dalšími technikami, které příroda nabízela před více než třiceti lety i bez dnešních posiloven pod širým nebem.
A není se co divit. Strejda v mládí boxoval, lyžoval a běhal také přespoláky, což v té době rozhodně nebylo módní záležitostí, jak je tomu dnes – myslím především ten běh. Když jsme dnes seděli ve smuteční síni Lesního hřbitova, hrála hudba a na obrazovce běžely černobílé fotky ze strýcova mládí, připomněla jsem si znovu, jak to byl krásnej chlap – „Slovačisko“ každým coulem – vysoký s rovným, hrdým postojem a i z fotek nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. A to všechno se dá říct, že mu zůstalo až do té letošní devadesátky. Ne, nikdy se z něho nestal shrbený stařeček o holi. Když mu řekli, že má akutní leukemii, tak si toto slovo zakázal a z jeho úst už nikdy nezaznělo. Mluvil jen o „těch“ destičkách, co mu chybí v krvi. V červenci si na svých kulatinách zatančil s vnučkami a podle slov jeho dcery byl až do konce svého života velmi pozitivní a o všem říkal, že je perfektní. Měl prostě stále pozitivní pohled na svět.
Za svého života sklízel úspěch v práci a se svou ženou vychovali tři děti. A pokud by si někdo myslel, že životem plul bez překážek, tak by se hodně spletl. Jedenáct let se už v důchodu staral o svou ženu, když z ní mrtvička v sedmdesáti udělala „ležáka“.  Jednou mně řekl, že nejdříve vyzkoušel externí pečovatelskou službu, ale ta údajně nedokázala pořádně zajistit péči o pokožku manželky, která trpěla lupenkou, a tak se o ni jedenáct let staral sám. Smekám! Toto může pořádně pochopit jen ten, kdo se sám o takto nemohoucího člověka staral.  Jednou ročně jel na pár týdnů do lázní – miloval Karlově Vary, aby nabral síly do dalších dnů, týdnů a měsíců na péči o ženu.
Tož tak… Jeden život, který skončil. Ve smuteční síni Lesního hřbitova ve Zlíně jsem si dnes uvědomila, že strejda svůj život prožil naplno až do konce svého života. Na druhé straně jsem si pomíjivost života uvědomila ještě před samotným obřadem, kdy jsem si na hřbitově zašla k obřímu hrobu Tomáše Bati, jeho manželky a dalších rodinných příslušníků vedle. Oba hroby byly částečně zapadané podzimem zbarveným listím a já u těchto hrobů přemýšlela nad tím, jak je vše pomíjivé – úspěch, sláva, peníze, moc… Hrob Tomáše Bati a jeho ženy se mně zdál málo důstojný, ale na druhé straně jsem si připomněla, že přece tady o hrob vůbec nejde. Nebýt Baťovy rodiny, tak Zlín není to, co od jejich života je. Za neuvěřitelně krátkou dobu toho dokázali tolik vybudovat a pozitivně změnit životy a myšlení obrovskému množství lidí v chudém regionu Valašska a dalším generacím, které přišly po nich. Neskutečné, nepochopitelné. Byli to prostě obrovští vizionáři s neskutečným tahem na branku. Vždyť vybudovali i ten Lesní hřbitov, přilehlé filmové ateliéry a hlavně celé město pod kopcem, které z jejich iniciativy stále žije…

Tato krásná slova zazněla při dnešním rozloučení ve Zlíně:

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Chtěl bych být písničkou kterou si dítě zpívá
chtěl bych být studánkou v níž vody neubývá
chtěl bych být modrým nebem co padá do jabloní
chtěl bych být lesním stínem co smolnou dlaní voní

Ono však postačí když občas někde v srdci
někomu zvonek tiše zacinká
náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle
docela nečekaně otevře vzpomínka

Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou
říct jim že jsem žil rád a nešel cestou marnou
tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď
a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď

Chtěl bych být letní loukou kamínkem z mořských pláží
chtěl bych být moudrým slovem objetím vlídných paží
chtěl bych být dobrým vínem a sklenkou na rtech věků
chtěl bych být nadějí a láskou místo léků

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Jiří Pavlica / František Novotný
When My Soul – zpěv Jiří Pavlica a sbor
Album: Vteřiny křehké

Translate »