Dušičkovou poutí skončila na Antonínku letošní poutní sezóna

Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.

Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti

„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.

POMOC ZEMŘELÝM

Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš.  A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.

BOŽÍ MĚŘÍTKA

Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.

SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ

Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“

Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.

Dárečky z Jordánska aneb jak se z toho všeho nepos….t

Z Jordánska, kam jsem letos odletěla z Prahy 9. září, jsem si přivezla spoustu úžasných zážitků, ale také pár zdravotních problémů, které mne pořádně potrápily a stále nejsou zcela vyřešené.

POMSTA BEDUÍNŮ?
Oč šlo? Tři dny před odletem se mně nejdříve začaly v Petře rozjíždět střevní problémy. Ty vystupňovaly v pátek v den odletu. Přiznám se bez mučení, že jsem fakt měla hrůzu, abych se v letadle nepo…a. Děkovala jsem Bohu, že mne při odbavení posadili zcela dozadu letadla, kde jsem to měla doslova dva kroky k záchodku. Využila jsem ho během letu několikrát. Ven se drala plechovka Pepsi, co jsem opatrně vysrkala na letišti před odletem, aby se do mne dostal nějaký cukr a s ním trocha energie, protože jsem v tom okamžiku už prakticky tři dny nic nejedla. Až fakt na maličkosti jako byl banán či pár sušenek. Jednak nebyla chuť, protože se hned vše dralo druhou stranou ven a druhak ani nebyla chuť. Připadala jsem si doslova jako průtokový ohřívač. To ale po třech dnech už doma způsobilo obrovskou bolest žaludku z hladu, jak se ty stěny v mé břišní dutině mlátily prázdné o sebe. Jedna kámoška se mně potom přes messenger svěřila, že měla při návštěvě Jordánska také tyto problémy, které nazvala pomsta beduínů. Jistě není bez zajímavosti, že průvodkyně nás hned na začátku pobytu upozornila, že v tomto směru nemusíme mít obavy, protože v Jordánsku turisté nemívají takové problémy jako v Egyptě. No já jsem je nakonec měla.

SKVĚLÝ LÉKAŘ
To byl také důvod, proč jsem pár hodin po návratu domů zamířila do nemocnice. Léky, co jsem měla, nezabíraly a potíže přetrvávaly. Bála jsem se dehydratace. Trošku jsem se obávala, jestli se mne zase nebude pan doktor ptát stejně jako jeho kolega před pár lety, když jsem si zlomila ruku a sama si to odřídila do špitálu, proč jsem jela do Hradiště a ne do Kyjova, kam spadám. Ne! Měla jsem štěstí! Přivítal mne úžasný pan doktor, který komunikoval se všemi pacienty v čekárně, byl milý, vtipný a rychlý, takže jsem byla brzy v ordinaci. Vyslechl mne, a když jsem se smála jeho průpovídkám, tak říkal, ať se nesměji, protože je mně blbě. Byl prostě úžasnej a i se sestřičkou tvořili skvělý tým. Tímto bych panu doktorovi Jiřímu Lapčíkovi chtěla moc poděkovat za to, že má svou práci rád a rozesměje i lidi, kterým je fakt blbě, jak jsem na tom dnes byla já. Dostala jsem antibiotika a dvoje další léky, doporučení, co mám jíst, kolik a co pít atd., atd… Navíc jsem si ale domů odvážela takový pěkný pocit z krásného lidského setkání. Po vybrání ATB jsem se fakt těšila do práce a byla jsem šťastná, že mohu ukončit týdenní pracovní neschopnost. Po dvou dnech se ale objevil jiný a zcela nečekaný problém!

ALERGIE NEBO PARAZITÉ?
Co se stalo? Probudily se mně tři malé vpichy. Jak jsem k nim došla? No zcela lehce… Když jsem se druhý den na veřejné pláži za městem, kam jsme s novými kámoškami vyrazily taxíkem, mne něco pobadlo nebo kouslo.

Tady někde mne něco kouslo nebo píchlo… Jinak podvodní svět tam byl fakt nádherný… Různě zbarvené korály a rybky jak někde v akváriu. Ty domy za vodou je izraelské město Eilat.

Jak? Ujela mně noha, já se tam ve vodě na kluzkých kamenech potácela jako lachtan a najednou jsem cítila obrovskou bolest v místě achilovky. Dodnes samozřejmě nevím, oč šlo, protože jsem po napadení nevrazila do vody hlavu se šnorchlem, abych zkoumala, co to bylo.. Naopak! Instinktivně jsem se ve vodě jako uvízla velryba na mělčině plácala pryč, i když moje noha byla v jednom ohni a já cítila, jak jed stoupá až ke kolenu a to vše doprovázela ostrá bolest a obrovské pálení. Když jsem o kousek dál vytáhla nad vodu poraněnou nohu, myslela jsem si nejdříve, že tam mám bodlinky od ježka. Ale kdepak! Bodliny to nebyly! Byly to tři malé modřinky! Nějaká mořská potvora mne tedy napadla a bodla nebo jsem se možná já napíchla na její bodliny na hřbetu zad. Noha bolela a pálila jak sviňa, i když jsem už byla z vody ven. Snažila jsem se na to ale zapomenout. A dařilo se mně to! Večer noha fakt nebolela a do rána zmizely i ony modřinky. S nohou jsem měla vlastně klid až do 25. září, takže jsem na ten bezva zážitek v moři zapomněla. V den, kdy se to stalo, jsem ale na Facebooku zveřejnila dotaz, co se mně stalo, jestli někdo neví, co to mohlo být. Ozvala se ihned kamarádka z Itálie, která s manželem žije u moře a ten si myslel, že by to mohla být jedovatá ryba tracina. Více o této rybě zde. Takže po dobrání ATB na sra…u se mně ozvaly vpichy z moře. Ta místa nejdříve začala svědit, aby se poté udělal jeden malý červený flíček. Minulou středu jsem ale už v místech vpichu měla v místech, kde je achilovka „grče“, celé se to rozlézalo a otekl kotník. Bylo mně jasné, že musím k doktorovi a to co nejdříve. Na pohotovost jsem jet nechtěla, a tak jsem to minulý týden vydržela do čtvrtku. V hlavě mně letělo, jestli jde o dodatečnou alergii anebo v sobě mám nějaké parazity. Ne náhodou jsem si při pohledu na svou nohu s prapodivnými hrboly vzpomněla na film Vetřelec.

Takhle nějak vypadá bolák v místech vpichů…

ČEKÁNÍ NA LÉKAŘE
Praktická lékařka mně doporučila, abych jela rovnou do nemocnice na infekční. Po dvouhodinovém čekání se mnou moc ochotná paní doktorka všechno sepsala, zavolala si na poradu primářku a nakonec se shodly, že nejsem jejich pacient a musím na chirurgii. Tam jsem v čekárně čekala další dvě hodiny. Vedle mne seděl čilý senior ve věku 88 let, který byl po třech hodinách ze svého čekání hodně nervózní, takže pořád nahlas nadával a vyskakoval ke všem, kdo vcházeli do některé z chirurgických ordinací s tím, že už strašně moc dlouho čeká a musí jít ještě na urologii, protože má katedr. Z toho důvodu také nic nepil ani nejedl, takže měl už šílený hlad, protože doma z obavy následného vyprazdňování ani nesnídal. Přiznám se, že mně ho bylo, líto, i když ostatní čekající docela štval. Na druhé straně jsem chápala zdravotní personál, protože byla plná čekárna i chodba. Bylo nás tam fakt jak opic.

HLEDÁNÍ LÉKU
Až na mně po celkově čtyřech hodinách v čekárnách nemocnice došla řada, tak mně pohodový chirurg řekl, že vyzkouší višňák. Že na férovku fakt neví, co s tím, ale kdybych měla jakoukoliv špatnou reakci v podobě teploty, většího otékání nohy, rudnutí, atd., tak musím hned do nemocnice. Jinak od pátku do pondělí, kdy jsem měla přijít na kontrolu, nechat působit višňák, nohu mít spíše nahoru a v klidu. Tato nečekaná situace mně fakt udělala čáru přes rozpočet. Bylo mně jasné, že rozhodně v sobotu nepojedu ze Slovácka do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měl pan biskup Cikrle světit nově opravenou barokní Perlu Vysočiny – chrám sv. Markéty, do kterého udělal nádherný oltář, křtitelnici a ambon vynikající sochař Otmar Oliva. Fakt mne to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Kontaktovala jsem lidi, kteří tam měli fotit s prosbou o fotky a vše sledovala díky přímému přenosu na počítači. Článek tak vznikl z domova. V neděli mně to ale nedalo a jela na Antonínek, kde Domácí hospic Antonínek ve spolupráci s Maticí svatoantonínskou pořádal Drakiádu. Chtěla jsem to zdokumentovat, protože je to krásná akce na podporu Domácího hospice Antonínek. To se mně nakonec podařilo. Fotky a text k nim najdete zde. V neděli jsem ale musela ze své bolavé nohy odmotat obvaz, protože bolák pod obvazem s mastí začal strašně pálit a doopravdy bolet jako bolák. Odmotala jsem proto obvaz a pustila na ránu vzduch. Na pohotovost jsem nejela, protože by se na mne asi zdravotníci ve službě koukali jako na blázna, že je otravuji, když nemám horečku ani další život ohrožující příznaky.

VŠECHNO JE TO O LIDECH
Do nemocnice jsem naklusala ale hned v pondělí ráno. Tentokrát jsem tam byla už o půl sedmé a zhruba za hodinu se dostala do ordinace. Tam mne ovšem čekala studená sprcha. Když lékař zjistil, že jsem přišla bez obvazu, začal na mne doslova řvát, jestli se chci nechat léčit nebo se chci léčit sama. Co jsem si to jako dovolila odmotat obvaz??? Najednou jakoby nade mnou stál gestapák a já byla jeho otrok, ke kterému se může chovat doslova jako k hovnu. Přitom jsem měla od jiných zdravotníků zjištěné, že pokud je reakce, jakou jsem měla, tak dát obvaz i mast pryč, což jsem udělala. Sestřička mně na ránu plácla jinou mast, zalepila to obří náplastí a lékař se zvýšeným hlasem řekl, abych šla čekat na chodbu, že teď na patnáct minut odejde a až se vrátí, tak mně napíše recept na antibiotika. Vrátil se za dvacet minut a to už mně ta nová bezva mast pálila na noze jako čert, tak jsem mu to hned řekla. A on na to: „Vy jste alergická na penicilin???!!!“ „Ano, jsem alergická na penicilin, máte to v papírech,“ odpověděla jsem. A on vzápětí: „Vy jste alergická na penicilin???!!!!“ „Ano, před chvilkou jsem vám řekla, že jsem alergická na penicilin.“ „Neřekla!!!!,“ zařval pan doktor. A potom pokračoval. „Vy sem ale spádově nepatříte, že?“ A já na to: „Co tím chcete říct, že se mám nechat ošetřit někde jinde?“ „No to jsem neřekl! Já se jenom ptám!!!,“ vyštěkl. To už jsem se neudržela a řekla mu, aby na mne nekřičel. Nepříčetný vyletěl do vedlejší ordinace, odkud si dovedl druhou sestřičku, která měla dohlížet na to, že se chová slušně a rázem ztišil hlas. Po nanesení nové masti jsem čekala na chodbě, jestli nebude nějaká reakce. Poté si mne sestra zavolala do vedlejší ordinace, kam už tento empatický pan doktor donesl jen papíry. Ne, nebudu psát, ve které nemocnici to bylo ani, jak se pan doktor jmenuje, i když to vím. Byl to ale hnus, který jsem nezažila ve špitále ani za komančů. Nevím, proč se choval, jak se choval, jestli měl problém s manželkou, sám se sebou, byl vyhořelý, nebo jsem se mu prostě jen na první mrk nelíbila. Těžko říct. Každopádně už bych ho nechtěla znovu v ordinaci potkat. Tomu se fakt vyhnout obloukem. Jak byl první pan doktor Lapčík na pohotovosti úžasnej a prozářil člověku den, i když mně bylo mizerně, tak tento byl fakt hnusnej a můj den v tom okamžiku pěkně zčernal. Jo, lidé jsou různí… A všechno je skutečně jen o lidech a jejich přístupu. O tom, jak někdo může vaši duši pozvednout a druhý srazit k zemi. Dnes už při převazu nebyl, za což jsem fakt děkovala Bohu. Beru tedy antibiotika a uvidím, jestli mast zabere nebo budou lékaři zkoušet nějakou další. Uvidíme. Toto jsou moje „dárečky“, které jsem si přivezla z dovolené v Jordánsku a nikomu bych je tedy nepřála.

KAŽDÝ TO VIDÍ JINAK
A ještě postřehy z lékařských zpráv. Z infekčního jsem v pátek odcházela s papírem, na kterém bylo napsáno exantém. V tentýž den mně první lékař na chirurgii popsal nález: exantém v oblasti later. kotníku levé dolní končetiny. V pondělí chirurg použil ale najednou jako diagnozu: Kožní absces – pro nezasvěcené vřed, i když to jako vřed vůbec nevypadá, ale možná se pletu, protože nejsem doktor, i když už jsem pár vředů v životě měla. No a třetí chirurg už opsal ze včerejšího papíru v kolonce diagnóza: Kožní absces…
Když jsem toto story vyprávěla své dvaaosmdesátileté mamce, které jsem to původně říct vůbec nechtěla, ale ono by se to k ní nakonec stejně dostalo z jiných zdrojů, tak mne zcela uklidnila slovy: „Ty tam máš už určitě červy.“ Tož tak… Každý to vidí jinak, že? Od exantému přes absces až po červy. Jo a docela mne pobavilo, když lékař při posledním dnešním převazu řekl, že to mne asi požahala medúza… Ne… Fakt to nebyla medúza. Ty nás mnohokrát požahaly na Sicílii už před 27 lety a nikdy, doopravdy nikdy jsem po jejich požahání neměla žádný vpich, okolo kterého by byla malá modřina a poté se to rozlezlo, jako tato bezva reakce, kterou na noze ještě zatím stále mám…

POKRAČOVÁNÍ MÉHO „BEBINA“

Takže nejhůře moje noha po napsání výše uvedené, vypadala takto:

7. října se moje bebino vybarvilo a vykvetlo do této podoby….

Byl pátek a já věděla, že fakt do špitálu znovu nechci. Kamarádka z Itálie mně předala radu od jedné její starší známé paní, že si to mám mazat Fucidinem, což je ATB mast. Když jsem to konzultovala se svou sestřenicí, co má třicetiletou praxi na chirurgii, tak mně řekla, že však mi to radila už druhého října! No v té době na mé noze ale lékaři zkoušeli jiné masti. A tak jsem si mast koupila a začala mazat. V neděli to vypadalo luxusně! Červený flek zesvětlal a nerostl! V pondělí mně ale v práci noha v kotníku otekla jako papuč a zepředu se udělala i jakási boule. Všichni známí mně radili ať s tím už konečně jedu někam k odborníkům na cestovní medicínu – prý nejlépe do Prahy na Bulovku. Bez známých jsem tam ale neměla odvahu jet, protože kdyby mne vykopli, že k nim nepatřím, a proč jsem jako jela až z Moravy takový kus světa, tak na to jsem prostě neměla minulý týden koule. Nakonec mně to ale nedalo a šla jsem s nohou ukázat zase do nemocnice tady u nás na Slovácku. Měla jsem štěstí! V ordinaci byl sice zase jinej pan doktor, ale fakt nohu pořádně prohmatal, prohlédl, se zájmem vyslechl a řekl: „Já bych s tím teď nic nedělal. Možná je tam nějaký kousek bodlinky a to buď vyhnisá nebo se to tam zapouzdří, a kdyby to dělalo neplechu, tak se to bude muset vyříznout.“ No moje řeč! A tak jsme se rozloučili s úsměvem na tváři a já se te´d budu modlit, aby to nedělalo neplechu a nikdo mně nemusel fidlat achilovku, protože to fakt nechci! Dnes kotník zase otekl, ale chodím. Noha vypadá zhruba takto – viz. snímek. Na povrchu ztvrdlou kůži jsem totiž bez problémů sloupla a pod tím je jemná kůžička s malým hrbem na achilovce a občas otékajícím kotníkem, tak snad to bude ok…

Vypadá to trochu jako lepra, ale snad to lepra není…

Moje dnešní putování na Svatý kopeček nad Mikulovem

Pokud chcete zažít pravou pouť, zajeďte si příští rok do Mikulova, kam se putuje při příležitosti svátku Narození Panny Marie. Narozeniny Panny Marie si bude sice církev připomínat až ve čtvrtek 8. září, ale na Svatém kopečku se slavily poutní mší svatou už dnes.
Kdo se chce zúčastnit pouti na Svatém kopečku nad městem, musí tam, jak se říká, dojít po svých – pěšky. Na Svatý kopeček totiž žádná asfaltka nevede a je to tak jedno z mála poutních míst na Moravě (mne teď nenapadá žádné jiné), kam se musí skutečně putovat pěšky. Na vlastní oči jsem dnes viděla, že tam pěšky po křížové cestě došli i kněží, což mne tedy fakt překvapilo. To se hned tak nevidí.
A co mne poté ještě docela dost dostalo? Že celá pouť byla bez jakýchkoliv okázalostí. Bylo tam sice sedm krojovaných, kteří nesli z kaple sochu Panny Marie na plácek o kousek dál, kde probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner sloužil mši svatou, ale do kroku jim nevyhrávala žádná dechovka. Poutníci si v čele s knězem zpívali jen tak bez hudby.
V cíli krátkého procesí na duchovenstvo nečekala žádná tribuna ani bohatá květinová výzdoba před oltářem a až na pár dětí na dekách všichni poutníci celou mši svatou stáli. A nikdo z toho neměl problém.  Nebyly tam přenosné ani žádné jiné toalety ani stan se zdravotníkem. Otec Pacner měl zhruba šestiminutové kázání, ve kterém řekl úplně všechno. Každé další slovo by bylo navíc.
Tož tak… Moje zkušenost z dnešní pouti na Svatém kopečku nad Mikulove, kam jsem na tuto pouť putovala poprvé.  A ještě musím upozornit, že jsem z Blatnice pod Svatým Antonínkem vyjížděla za hodně hustého deště, který za Břeclaví pomaličku ustával a do Mikulova jsem už přijela a nepotřebovala deštník ani pláštěnku. A počasí vydrželo! V to ráno, kdy jsem se hrabala z postele, se mně fakt nikam jet nechtělo. Nakonec jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a vše zdokumentovat pro Katolický týdeník a prožít si zase jinou, takovou opravdickou pouť bez automobilů a jiných přibližovadel, protože lesní cestou z druhé strany nesmí jezdit ani cyklisté.
Ty nejlepší fotky budou zveřejněné v Katolickém týdeníku. A samozřejmě je doplní text se zajímavostmi, co se mně tam podařilo mezi lidmi posbírat. Tady vždy píšu spíš takovou svou pocitovku z cesty za články a fotkami pro Katolický týdeník.

Přepis kázání hlavního celebranta poutní mše sv. mikulovského probošta P. Pavla Pacnera:

Ve čtvrtek 8. září slavíme narozeniny Panny Marie. Jaký by mohl být dárek pro Pannu Marii?  Když se podíváme do Nového zákona, tak Panna Maria toho moc nenapovídala. Není tam zaznamenáno mnoho jejich slov. Ta slova, která tam ale jsou, jsou velmi důležitá. Když byla s Ježíšem na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš udělal takový sympatický zázrak, kdy proměnil vodu ve víno, tak Maria řekla učedníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ To bylo to největší přání – výzva Panny Marie. Udělejte to, co vám řekne Ježíš.
A tak jsme tady na mariánské pouti a chceme dát dárek Panně Marii k narozeninám. Tím je naše snaha dělat to, co chce Ježíš, naše snaha číst Ježíšovo slovo, naše snaha naslouchat mu. Ono se to lehce říká, ale sami dobře víme, jak je to někdy těžké. Ale pozor! Letos budeme slavit sto let od narození Stanislava Krátkého, probošta a biskupa skryté církve.
Rád bych proto připomněl jeho krásné heslo, které všichni asi známe: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A to je veliká výzva: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Když jsem tady v době covidové mluvil o tom, jak prožíváme takové nejisté časy plné obav a strachu, tak mne nenapadlo, že tady budeme stát v době, kdy nedaleko od nás zuří válka. Kdy umírá a trpí tolik nevinných lidí. Kolik zla a neuvěřitelné bolesti ve dvacátém prvním století. A my jsme svědky těchto hrůz. Žijeme v době ještě větší nejistoty a strachu. Tehdy jsem tady říkal, že mne nesmírně oslovila slova kněze Karla Satoriji, slova o tom, že musíme žít tady a teď, že musíme žít přítomný okamžik.
Někdy se trápíme tím, co bylo. Mnoho věcí nás bolí, ale už je nezměníme. Častokrát se utápíme v minulosti. Častokrát zase naopak máme obavy z budoucnosti, co bude, jak to zvládneme, co nás čeká. Bůh nám ale dává přítomný okamžik tady a teď. Tato chvíle přítomná je tu, kterou můžeme prožívat, kterou máme ve svých rukou. Ani minulost ani budoucnost ve svých rukou nemáme. Tady a teď. V jedné starší křesťanské písni se zpívá: „Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost, to co přijde, ví jen Pán. A tak bych přál vám i sobě, abychom měli hodně odvahy žít přítomnost tady a teď. Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Přeji nám všem odvahu žít přítomnost a přeji nám všem hodně důvěry v Boha, který je a bude s námi, i když nevíme, co nás čeká. Zakončím to vzpomínkou na svého kamaráda, který si našel takového oblíbeného světce svatého Josefa Kopertinského. On byl svými přestavenými v klášteře stále přesouván na jiné místo. Nějak jim asi nebyl pohodlný, nebo to s ním nešlo vydržet… Nevím, kde byla chyba. Ale když ho zase představený posílal zase do nějakého úplně vzdáleného kláštera, zeptal se tohoto představeného, jestli tam s ním bude Pán Ježíš. A představený mu prý řekl: „Bude!“ Josef Kopertinský na to odpověděl: „No tak jdu!“ Takže přeji nám všem hodně důvěry, že Ježíš bude s námi ať už jsem kdekoliv. Amen.

Všechny zdravím a přeji Vám také krásná překvapení

Poprvé v Porta coeli v Předklášteří u Tišnova

Včera (27. 8. 2022) jsem poprvé zamířila do Předklášteří, kam se do areálu Porta coeli sjely rodiny na Pouť rodin. Obdivovala jsem všechny, kdo přijeli, protože já jsem po dálnici mezi Břeclaví a Brnem jela v jednom úseku docela dobrým „peklem“. Zatímco doma nepadala z nebe ani kapka, tak u Břeclavi jsem jakoby vjela do tmy, z černého nebe se spustily proudy vody a blesk stíhal blesk. Fakt hnus v tomto počasí jet po dálnici… Však moc řidičů nejelo rychleji než stovkou.
Děkovala jsem Bohu, že jsem do cíle dojela v pořádku. Nicméně i v Předklášteří stále pršelo, i když už se z nebe nevalila taková hrůza a také nebe nebylo černé ale pouze šedivě temné. Počasí ale neodradilo pracovníky a dobrovolníky Centra pro rodinu a sociální péči, které je součástí Biskupství brněnského a celou pouť organizovalo. V dešti stavěli všichni stánky a připravovali vše potřebné na plánovaný doprovodný program, který měl začít po mši svaté. Tu sloužil brněnský bisku Pavel Konzbul.

Tady je přepis vtipného, i když poučného, kázání. Účastníky bohoslužby pan biskup několikrát svou promluvou rozesmál:

V jednom časopise psali o třech věcech, podle kterých vás lidé nejrychleji odsoudí – zuby, gramatika a sebevědomí. Pojďme se tedy na ně podívat z pohledu rodiny.

ZubyV ordinaci zubaře je právě ošetřován pacient, když do místnosti vejde smrtka. „Nebojte se,” povídá zubař, „to je jenom zubatá.” Je zde jeden dentální efekt, který může vztahy v rodině narušit – zub času. Pokud do našich vzájemných vztahů nic neinvestujeme, tak zub času vchází do ordinace naší rodiny, tak jako zubatá. Pěkně s tím souvisí i investiční příběh z dnešního evangelia, ten kdo vztahy prostě jenom zahrabe, tak spláče nad výdělkem, tak jako muž s jednou hřivnou. Čas se stává investicí, pokud jej někomu věnujeme a ti první na řadě jsou naši blízcí v rodině. Je to nutná podmínka toho, aby se obyčejný čas tzv. chronos změnil v čas milosti – kairos.

Gramatika toto slovo původně v řečtině označovalo umění psát. Biblická gramatika víry je vlastně seznam sloves, která popisují, jak Hospodin zasahuje v náš prospěch a to jak v dějinách lidstva, tak v dějinách našeho života. Všechna Boží slovesa ukazují, jak se Bůh zaplétá s člověkem a také nám v dialogu odhalují, kdo jsme. „Pepíčku, co je to bajka?“, zeptá se učitel. „Bajka,” povídá Pepa, „je, když si třeba vyprávějí osel a vůl tak jako my dva, pane učiteli.” V Boží gramatice nejde o to, abychom poznali, kdo je osel, ale aby se Boží slovesa dostala do našeho slovníku a našeho života, abychom se stali spolutvůrci dějin spásy našich rodin.

Sebevědomí – na jednu stranu sebevědomí funguje jako kompas. Dává nám odpověď na otázku, jestli to, co děláme, je správně. Na druhou stranu nezdravé sebevědomí tzv. machrování má svá rizika. Sedí vrána na větvi a přijde k ní liška a ptá se, co to děláš? No machruju, přece. A můžu taky? Jo, a tak vyleze na větev a machruje. Přijde k nim medvěd a ptá se: „Co tam děláte?“ „No machrujeme, přece.“ „A můžu taky?“ „Jo!“ A tak vyleze na větev, ta ale praskne a všichni spadnou. Jediná vrána vzlétne a křičí: „Proč machrujete, když neumíte lítat?“ Aby to právě takto nedopadlo, tak jsme slyšeli v dnešním čtení: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Slovo „chlouba“ má v hebrejštině stejný kořen jako známé slovo „Aleluja“. Skutečné sebevědomí je tedy radostné, protože úspěch vidí jako dar od Boha. Středověký mystik Mistr Eckhart byl přesvědčen, že oko, kterým se díváme na Boha, oko, kterým on se dívá na nás, je totéž oko. Je to oko, které primárně vidí spásu a radost, nikoli jen kříž, i když právě on byl porodnicí naší spásy.

Konec kázání…

Díky Pouti rodin jsem mohla obdivovat nedávno opravený areál cisterciáckého kláštera Porta coeli (v překladu Brána nebes), který se nachází v Předklášteří u Tišnova. Potom jsem ještě při cestě zpět stihla navštívit syna s rodinou popřát jemu a vnučce k blížícím se narozeninám a následně ve vedlejší vesnici pobýt na rodinné oslavě synovce, který slavil se zpožděním kulatiny. Ve stejný den jsem večer prošla fotky, udělala výběr, přepsala záznamy z diktafonu, vyprala dvě pračky a uvařila si kulajdu na druhý den, kdy mne čekalo další focení… A tak pořád dokola 🙂

Všechny zdravím a také Vám přeji, aby Vás bavilo a naplňovalo to, co děláte.

Lenka

Děkovná pouť na Svatém Antonínku v roce 2022 obrazem

Při Děkovné pouti na Svatém Antonínku se poslední srpnovou neděli děkuje nejen za úrodu, ale za všechny dary, které od Boha každý den dostáváme. Po roce dnes přišlo poděkovat i mnoho krojovaných. Byly mezi nimi zastoupeny kroje z Dolňácka, Horňácka, Nivnice, Vlčnova, ale také ze Slovenska. Věřící od účasti neodradilo ani nejisté počasí, kdy se kopec ráno ukrýval v mlze.

Tzv. ranní sloužil v 9 hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní mši svatou, které se účastnily desítky krojovaných, potom sloužil farář a děkan z Valašskch Klobouk P. Pavel Macura. Mezi krojovanými se objevili tradičně i starostové a místostarostové z okolních obcí ze všech stran okolo Svatého Antonínku. Při pohledu na některé jsem si v duchu kladla otázku, jestli zde budou v kroji i v příštím roce. Jsou totiž takoví, kteří v kroji na pouť přicházeli, i když ve veřejných funkcích nebyli. Najdou se ale bohužel i takoví, kteří se do kroje nastrojí a jdou se ukázat jen tehdy, když stojí v čele obce či města. A tato skutečnost se samozřejmě netýká pouze mužů – starostů a místostarostů, ale také jejich ženských kolegyň. Za měsíc už budeme vědět více 🙂

Každopádně všem přeji, aby na Antonínek všichni přicházeli rádi pro potěšení, nabrání sil a získání nadhledu nad tím, co se děje dole v údolí.

LeF

Můj nedělní výlet na Kopanice

Nevím, jak jste dnešní neděli prožili vy, ale já jsem zamířila hned po pozdní snídani na Kopanice. Na Žítkové či Březové jsem byla kvůli různým reportážím už vícekrát, ale na Mikulčině vrchu a Vyškovci doposud nikdy. Už delší dobu jsem si plánovala, že tam pojedu fotit. Dnes to bylo tedy moje poprvé.
Přestože jsem původně chtěla jet pouze na Mikulčin vrch, tak nakonec jsem dala do navigace Vyškovec, protože je to stejně hned vedle sebe. Navigace mne vedla přes Strání, což je od nás zhruba dvacet kilometrů. Kdo to zná, tak ví, že na začátku Strání musí odbočit vlevo a potom už se začne šplhat nahoru, aby poté do Březové sjížděl serpertínami zase dolů. Tuto cestu jsem znala, i když je pravda, že do Březové jsem při svých cestách jezdívala ve směru na Uherský Brod přes Dolní Němčí a Bánov. Tentokrát jsem si to tedy zkusila z druhé strany.
No a z Březové jsem se potom se svou blechou Tyotou Yaris šplhala už jen nahoru. Při cestě jsem si říkala, že co však jako chci, když se cíl mé cesty jmenuje Vyškovec, tak to nebude náhodou, že? Byla jsem třicet až čtyřicet kiláků za mým barákem a nechápala jsem, jakou nádherou projíždím poprvé, co žiji šestatřicet let na Slovácku!!! Úplně jsem si nadávala a přiznávala, jaká je to ostuda, že jsem tady ještě nikdy nebyla a opomněla krásu téměř za humny, když už jsem projezdila kus světa křížem krážem..

U panorama nad Vyškovcem je napsáno:
Kopce jsou vlny, hory jsou moře, hranice nic neznamenají… Stovky kilometrů na východ odtud se táhnou Karpaty, nejrozsáhlejší evropské pohoří. Moře hor až do Rumunska. Bílé Karpaty jsou skoro na okraji toho moře, většina hor na Moravy už je jiná. A v Čechách všechny. Také proto, že Karpaty vznikly mnohem později.


A je to pravda! Já to dnes viděla na vlastní oči, tak jestli chcete, mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat, pokud jste v této části Kopanic ještě nebyli. Je tam fakt nádherná příroda bez davů turistů, jak tomu bývá v některých českých, moravských i slovenských horách. Tady jsem potkala pár (dva) slovenských turistů, co procházeli krajinou a několik cyklistů. Doopravdy tento kousek přírody na hranicích se Slovenskem vřele doporučuji. Říkala jsem si, že až si někdy budu chtít od všeho odpočinout a získat na problémy v údolí pohled shora, tak si zajedu právě sem…
Zpět jsem se vracela přes Starý Hrozenkov, Suchou Loz a Nivnici, což bylo samozřejmě mnohem rychlejší.

Jubilantka převzala z rukou biskupa Jana Vokála papežské vyznamenání

Většina lidí, kteří ji znají, neřeknou Haně Frančákové z Fatimského apoštolátu v Koclířově jinak než: „Haničko.“ Poprvé jsem se s touto výjimečnou ženou setkala v Koclířově před dvaceti lety. Za tu dobu jsem ji nikdy nezažila rozčílenou, že by někoho zranila svým jednáním či slovy. Vždy milá, přívětivá, s naslouchajícím a vnímavým srdcem pro všechny generace. V komunikaci s druhými nešetří úsměvy, pohlazením, objetím a dobrým slovem. Tak by se tato žen, která prvního srpna oslavila tzv. „abrahámoviny“, dala stručně charakterizovat.

Je to žena modlitby s obrovským organizačním talentem a schopností přecházet plynule z češtiny do němčiny, angličtiny a italštiny.  Umí nádherně zpívat a dokáže svým nadšením pro Boha strhnout jak děti z mateřské školy, tak i seniory ve značně pokročilém věku. V národním centru Fatimy pro Českou republiku slouží rovných pětadvacet let.

„Poprvé jsem do Koclířova zamířila po setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II v Hradci Králové. Pamatuji si, že to byla první sobota v květnu před pětadvaceti lety. Nakonec jsem jako dobrovolník pomáhala v restauraci. Otec Pavel Dokládal si tehdy myslel, že zůstanu. Já jsem ale odjela ještě na několik měsíců do Itálie. Jeho slova mně ale stále rezonovala v srdci. Po návratu jsem mu proto zatelefonovala, jestli nabídka platí. V Koclířově jsem začala žít a pracovat od listopadu roku 1997,“ vrací se ve vzpomínkách o čtvrt století zpět jubilantka.

Při slavení první mariánské soboty v srpnu převzala z rukou královéhradeckého biskupa Mons. Jana Vokála papežské vyznamenání za zásluhy pro církev. Tento diplom byl ve Vatikánu vydán přesně v den jejich narozenin 1. 8. 2022.  

Královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál při slavení mše svaté o první srpnové sobotě mimo jiné řekl: „Matka Boží nám ukazuje, že je skutečně s námi. Daruje nám svou blízkost a tím i Boží blízkost. Zároveň nás neustále vede ke Kristu. Fatimský apoštolát neustále pracuje na tom, aby svět těmto zjevením porozuměl, přijal je a to nejen v kategorii rozumu, ale také v rovině hlubšího poznání a osobního prožívání v oblasti spirituality, kterou nelze spoutat jen do nějakých moudrých slov. Apoštolát systematicky pracuje na tom, abychom oddaností P. Marii, modlitbou a pokáním zachránili od zkázy sebe, duše druhých i celý svět.  Velkou zásluhu na tom má Mons. Dokládal a Hana Frančáková, jejíž životní jubileum dnes slavíme, ale i další spolupracovníci a přátelé Fatimského apoštolátu. Díky nim můžeme znovu a znovu prožívat opravdovou blízkost Panny Marie, Matky Boží, její laskavé vedení ke Kristu. Vždyť z kříže na Golgotě nás sám Ježíš Kristus Pán uvedl do oboustranného vztahu s ní, proto je mariánská úcta nedílnou součástí našeho křesťanského života a povolání, nedílnou součástí spásy. Zde se scházíme na místě, které si mariánskou spiritualitu vytklo za hlavní cíl. Proto se dnes o první mariánské sobotě, bohoslužbě díkůvzdání, všichni znovu svěřme pod ochranu Panny Marie. K tomu vám na její mocnou přímluvu ze srdce žehnám a vyprošuji stálé zakoušení její skutečné blízkosti.“

K pouti za umělce se dnes na Baťově kanálu přidal biskup Josef Nuzík

Od včerejška mapuji Pouť za umělce. Poutníky se mně ve včerejším odpoledni podařilo zachytit mezi Ostrožskou Lhotou právě v okamžiku, kdy měli pěkně nakročeno z rodiště P. Antonína Šuránka na Antonínek. Právě tento kněz, který zemřel v pověsti svatosti, je osobností, která poutníky doprovází.

Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

Na Pouť smíření přijely do Pohořelic tři autobusy z Německa

Dnes jsem se poprvé vydala do Pohořelic, abych zdokumentovala pro Katolický týdeník Pouť smíření. Jistě není bez zajímavosti, že mám na Pohořelice svým způsobem nezaslouženou vazbu. Proč? Protože od tam pocházela moje babička rodným jménem Anna Ferbie.
S babičkou jsem toho v dětství hodně prožila, a tak jsem i na ni dnes vzpomínala. V době, kdy ale došlo v květnu roku 1945 k divokému vyhnání 20 000 německých obyvatel z Brna, už ale babička žila v Židlochovicích. Tam se přestěhovala se svým manželem. Nebyla tedy přímým účastníkem tohoto tzv. pochodu smrti, při němž zemřelo 1 600 lidí.
No a dnešní start Pouti smíření byl na místě, které se nachází jen kousek za cedulí Pohořelic u silnice ve směru na Znojmo a právě zde je hromadný hrob 850 lidí, kteří při tom pochodu zahynuli. Vesměs šlo o ženy s dětmi.

Památník odsunu v Pohořelicích.


Pokud si někdo frčí autem, tak vůbec nemusí zaregistrovat, že právě projel okolo nějakého pietního místa. Suchý trávníkový obdelník obklopuje pole s kukuřicí, okolo je průmyslová zóna a nájezd na rychlostní silnici na Vídeň. Na ploše je umístěno v různých místech devět nenápadných křížů. Pokud by se ale někdo koukal pozorně, zjistil by, že u malého parkoviště jsou dva pomníky – jeden s českým a druhý s německým nápisem upozorňujícím na tuto šílenou událost. A kdo zdvihne oči k nebi, tak uvidí veliký kovový kříž, který lze ale přes jeho velikost snadno přehlédnout.
Co mě osobně šokovalo po vystoupení z auta? Že toto parkoviště u pietního místa někteří řidiči a jejich osádky využívají jako toaletu… Ano, pod stromem u příkopu jsem viděla lidské výkaly i použíté papírové „kapesníčky“. Fakt hnus…
Dnes na se na tomto nenápadném místě v tropickém vedru, které panovalo už od ranních hodin, sešlo okolo dvou stovek lidí. Tři autobusy poutníků přitom přijely z Německa. Po úvodních projevech (některé úryvky řečníků zde zveřejním zítra), se většina přítomných vydala pěšky směrem do Brna. Zde byla pouť zakončena v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně. Pouť smíření se uskutečnila v rámci bohatého programu Meetingu Brno, který začal už včera a potrvá až do příští neděle – t. j. do 31. 7. 2022. V nabídce je doopravdy moc zajímavých akcí, tak mrkněte sem.
Zítra doplním, co řekl viceprezident Meetingu Brno David Macek, bývalý ministr kultury Daniel Herman, který je patronem Meetingu, víceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß, starosta Pohořelic Miroslav Novák, pamětníci z Mnichova a zpívající sochař a restaurátor Patrik Vlček z Brna. Všichni moc zajímavě mluvili, proto tady něco z jejich promluv zveřejním. Na závěr se ke slovu dostali i duchovní – německy promluvil P. Klaus a za moravskou stranu P. Jan Hanák. Své promluvy uzavřeli modlitbou.

Viceprezidentovi Meeting Brno Davida Macka jsem se zeptala, nač by letos v bohatém programu upozornil. Tady jsou jeho odpovědi:
„Stalo se již tradicí, že se snažíme v rámci programu Meeting Brno každoročně středoevropské veřejnosti přiblížit nějakou skupinu osob, s nimiž se tolik nesetkává. Mám radost, že letos představíme lichtenštejnské knížectví. Setkání se v úterý uskuteční v Moravské galerii Uměleckoprůmyslového muzea.  Při této příležitosti budou představeny některé sbírky, které darovala právě rodina Lichtenštejnů. Možná jen málokdo ví, že knížecí rod Lichtenštejnů také přímo podporoval Gregora Johanna Mendela v jeho výzkumné činnosti. Tak se nám krásně spojuje návštěva Lichtenštejnů s právě vrcholícími oslavami dvoustého výročí narození muže, který sám byl jedním velkým křížením, protože se v něm křížilo jak věda, umění i duchovno. Z bohatého programu bych dále upozornil na čtvrtek. Meeting Brno vznikl díky inspiraci monumentálním festivalem Meetingem Rimini, který pořádají naši italští přátelé okouzlení a formovaní charismatem Luigiho Giussaniho, od jehož narození uplyne letos na podzim 100 let. Při této příležitosti pořádáme ve čtvrtek 28. července v 18 hodin v Rajské zahradě augustiniánského kláštera večer věnovaný odkazu Luigiho Giussaniho. Setkání se jmenuje podle jedné z jeho knih Riziko výchovy. Diskusi, které se zúčastní Marie Gottfriedová –vítězka ankety Ředitel roku 2020/2021, Alessandro MeleCEO Cometa Network a Marek Orko Váchapřednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Povídat si budou o smyslu výchovy a vzdělávání. Určitě je nač se těšit. Meeting Brno je kulturní festival, ale od počátku má přesah, takže je i vzdělávací. K nám se lidé chodí nejen zúčastnit, ale jednotlivé body programu je nutí k přemýšlení a vzdělávání se. Vychováváme si tak náročné publikum.“

Viceprezident Meeting Brno David Macek (uprostřed) v rozhovoru s Danielem Hermanem (vpravo), letošním patronem festivalu Meetin Brno, bývalým ministren kultury České republiky a držitelem několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů

Daniela Hermana, letošního patrona festivalu Meetin Brno, bývalého ministra kultury České republiky a držitele několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů, jsem se zeptala, jestli se podobná iniciativa, jako je Pouť smíření, koná také ze strany Německa na odčinění bezpráví na českých obyvatelích, kteří byli vyhnání ze Sudet. Tady je jeho odpověď:
„Osobně se v oblasti smíření mezi našimi zeměmi angažuji, protože pocházím z židovské rodiny a řada mých příbuzných byla zavražděna německými nacionálními socialisty. Na základě toho jsem pochopil, že není možné házet lidi z jednoho národa do jednoho pytle, že neexistuje kolektivní vina na základě etnického původu a je třeba rozlišovat. Zlo plodí zlo a to je třeba zastavit. Není možné o všech Němcích říct, že byli nacisty. Mnozí z nich byli prvními oběťmi nacionálního socialismu. Viz koncentrační tábor v Dachau v roce 1933. Proto je důležité na toto upomínat a účastnit se takovýchto akcí. Ze strany Německa je přiznání viny v kontextu strašlivé epochy nacionálního socialismu velmi silné. Mluvím o bývalém západním Německu. Že by se ale konaly podobné akce jako je tato pouť, tak o tom nevím.

Pamětníků manželů Gudrun (85) a Horsta (87) Hermannových jsem se zeptala, jestli někdo z nich či jejich rodiny Pochod smrti z Brna do Pohořelic absolvovali. Pětaosmdesátiletá Gudrun řekla: „Narodila jsem se v Brně a dva roky chodila tam i do školy. Pochodu jsme se nezúčastnili, protože jsme se už dříve s rodiči odstěhovali. „Já jsem se narodil v Karlových Varech, odkud jsem se musel vystěhovat až v roce 1947. Jistě není bez zajímavosti, že se moje žena za svobodna jmenovala Prager,“ prozradil její manžel Horst. Manželé nyní žijí v Mnichově a do Pohořelic a Brna přijeli už podruhé uctít památku všech zemřelých.

Před startem pouti jsem oslovila také jednoho poutníka, proč bude v tak šíleném vedru putovat a není raději někde u vody. Sochař a restaurátor v jedné osobě Patrik Vlček z Brna odpověděl. „Půjdu jen do Rajhradu, protože mám rád starou císařskou cestu. Při putování budu vzpomínat na dědečka Aloise Zemana. Když se v pětačtyřicátém roce dozvěděl, co se děje, neváhal, sedl na kolo a jel pomoct mé pratetě a jejímu manželovi. A doopravdy se mu podařilo dostat je zpět,“ prozradil rodinný příběh umělec.

Sochař a restaurátor Patrik Vlček  (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.
Sochař a restaurátor Patrik Vlček (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.

V oficiálním úvodu dostala slovo viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß. Mimo jiné řekla:
„Na tomto místě vzpomínání si člověk ještě více uvědomí, jak důležitý je společný boj za mír, svobodu, demokracii a lidskost.Po hrozných zkušenostech z válek ve dvacátém století jsme všichni doufali, že válka, útěk a vyhnání už v Evropě nemají místo. Bohužel jsme se všichni mýlili. O to důležitější je, aby Německo, Česká republika a všichni ostatní partneři v Evropě byli spolu, pomáhali si a dále bojovali za mírovou Evropu. Dnes myslíme především na lidi z Ukrajiny, kteří jsou vystaveni velkému utrpení způsobené útočnou válkou Vladimíra Putina. Lidé na Ukrajině potřebují naši pomoc.“

Za německou stranu nejdříve promluvila viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß a poté starosta Pohořelic Miroslav Novák (vlevo).

Na její slova navázal starosta Pohořelic Miroslav Novák:
„Před mnoha lety jsem si netroufal ani myslet, že mohou být mír a demokracie nějak významně ohroženy. Velmi jsem se ale mýlil. Nyní máme v Pohořelicích 300 uprchlíků z Ukrajiny. Snažíme se postarat o padesát ukrajinských dětí v klubech a v mateřské školce. Bude to válečná generace poznamenaná tímto utrpením. Prvním objektem, kde záhy po vypuknutí války našli azyl, byla fara. A představte si, že o tři měsíce později, 77 let od tragického pochodu, který sem dorazil koncem května, před farou 27. května jedna z ukrajinských žen porodila holčičku, protože nestihla odjet do porodnice. Na znamení vítězství jí dali jméno Viktoria. Chci také věřit, že tento válečný konflikt dopadne dobře a brzy skončí.“

Německý kněz P. Klaus mimo jiné řekl:
„Toto místo kde se bojuje proti zapomínání hrozných věcí, co se staly v minulosti. Je to ale i místo toho dobrého, co se děje už více let, což je spolupráce, která spojuje dobré věci pro budoucnost.“

P. Jan Hanák na závěr oficiálních proslovů řekl:
„Dějinami nehýbou pouze davy a nemusí to být ani jen ti, co jsou hodně vidět jako jsou politici a slavné osobnosti. Zakladatelem připomínkové akce byl tehdejší student Jaroslav Ostrčilík. V roce 2015 se z pochodu čítajícího několik lidí stala Pouť smíření a začalo se chodit z Pohořelic do Brna. Pochod smrti se od té doby jmenuje Pouť smíření. Jen málokdo dnes ale ví, že za tím stál jeden člověk. Jmenuje se Tomáš Mozga a nikdo ho dnes nezná. Sešel se v roce 2014 s Jarke Ostrčilíkem v kavárně a řekl mu: „Příští rok je 70 let po válce. Hele, není čas přestat ty lidi symbolicky vyhánět? Není čas ten pochod otočit a pozvat je symbolicky domů?“ Bez Tomáše by se to asi nestalo. A nestalo by se to ani, kdyby už Brno nebylo těhotné touhle změnou. To mně přijde hodně důležitý. Stala se z toho Pouť smíření, protože odpuštění a smíření je jediný způsob, jak se tyto věci dají vyřešit. Zázrak života, zázrak zmrtvýchvstání.“

Na závěr. P. Hanák přednesl tuto modlitbu, jejímž autorem je neapolský arcibiskup Mons. Domenico Battaglia.:

Modlitba za odpuštění
Pane, odpusť nám válku.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými,
Pane Ježíši, jenž ses narodil v Kyjevě uprostřed bombardování, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž jsi byl poslán na frontu ve dvaceti letech, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž ve stínu svého kříže znovu vidíš vztyčené zbraně, smiluj se nad námi!

Odpusť nám, Pane,
Odpusť nám, že nám nestačilo probodnout tvou dlaň hřeby, ale že hasíme svou žízeň krví těl, která byla zbraněmi roztrhána na kusy.
Odpusť nám, že dlaně, které jsi stvořil, aby chránily, se proměnily v nástroj smrti.
Odpusť nám, Pane, když znovu a znovu zabíjíme své bratry, odpusť nám, když jako Kain sbíráme kameny na svém poli, abychom jimi zabili Ábela. Odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí.
Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, voláme k tobě! Zastav Kainovu ruku!
Osviť naše svědomí,
ať se neděje naše vůle,
nevydej nás napospas našim skutkům!
Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zastavíš Kainovu ruku, ujmi se i jeho. Je to náš bratr.
Ó, Pane, učiň přítrž násilí!
Zastav nás, Pane!

Amen

Tak a to je vše! Mějte se úžasňákově, nenechte si kazit léto vedrem, které přece k létu vždy patřilo – ne? Mnozí jezdí za mnohem větším vedrem do Egypta a jinam, tož si ho užijte doma zadarmo! Na Slovácku máme „naše moře“ v podobě štěrkopískových jezer a jen v mém okolí jsou krásná zrekontruovaná koupaliště ve Veselí nad Moravou, Lipově, Hluku, Vlčnově a Nivnici. No a to samozřejmě nemluvím o Kunovicích, Uherském Hradišti a Uherském Brodu. A to vše je v dojezdu do 20 km. Tak nebrblat a šup do vody a na slunko! V zimě budeme vzhledem k energetické krizi zřejmě mrznout, tak si užívejme tepla aspoň teď! Ať žije léto! Zdar!

Lenka

Bloudění Vysočinou a Velká pouť v Kostelním Vydří

Většinu víkendu jsem prožila na Vysočině. Podařilo se mně zase natočit okolo pěti set kilometrů, u bráchy absolvovat sraz našeho rodu Hájků a poprvé se zúčastnit tzv. Velké pouti u karmelitánů v Kostelním Vydří. Ta se tam slavila ke cti Panny Marie Karmelské.

Ano, když se chce, tak se toho dá zvládnout hodně. A to jsem už stihla napsat dva články, které vyjdou ve středu v Katolickém týdeníku a prohrabat se stovkami fotek, abych upravený výběr mohla nahrát na tento web.

Jo! Zase se mně podařilo při cestě Vysočinou lehce zabloudit a navrtět více kilometrů než jsem měla původně v plánu. Prostě Waze opět perlil. Měla bych asi definitivně přejít na nějakou jinou navigaci. Jezdit po silničkách šířky cyklostezky a občas tak rozbitými, že jsem netušila, jestli „nevalím“ rychlostí třicet kilometrů v hodině po polňačce, není na moje nervy. Si nedovedete představit, jak jsem se těšila až budu zase na nějaké pěkné, byť frekventované, silnici…

Zpět ale do Kostelního Vydří, kam jsem dorazila ve včerejším podvečeru. Ještě jsem na místě stihla kousek mše svaté s karmelitánským knězem P. Serafimem a potom také noční adoraci. Ta trvala až do půlnoci, ale to jsem nevydržela, protože jsem toho měla už za celý den dost. Ráno jsem si ale přivstala. Chtěla jsem se zúčastnit třech mší svatých, abych slyšela kázání hlavních celebrantům a použila do článků zajímavé citace.

Tady je několik myšlenek z druhé nedělní mše svaté od hlavního celebranta P. Karla Satorii:

„Přicházíme se svými strastmi, radostmi, chceme toto všechno předložit Marii jako Matce, ale je důležité, abychom ji i jako matce naslouchali. Ona nám má co říci.  Život věčný není nějaká odměna po životě, ale život věčný je životní styl. Život, jehož principem je Bůh, jehož principem je láska. Přicházíme k Marii a opravdu bereme a věříme Ježíšovým slovům, že je naše matka, přicházíme a představujeme jí, tak jako matce, své potřeby, radosti i bolesti, ale opravdu je důležité, abychom nezanedbávali ten hlavní mateřský rys a to je, že nás Maria chce formovat. Je třeba, abychom neztratili ze zřetele to podstatné. Maria nás učí žít, ona nás přímo formuje, jakým způsobem žít věčně s Bohem. Sv. Jan od Kříže neustále nebojácně prosazoval ve svém životě: „Chtěj žít božsky, protože takový život je ti na míru.“ Žij laskavě. Tohle je podstata. Maria vše ukládala v srdci a rozjímala o tom. Podstata církve je Boží láska k tomuto světu. Být církví znamená sebevědomě vcházet do tohoto světa a vnášet do něj Boha, lásku, milosrdenství, velkorysost, neustálou dobrou vůli. K tomu jsme zrozeni. Maria, naše matka, nám vysvětluje náš život, abychom náhodou od něj nechtěli málo. To by byla smůla pro nás i pro tento svět. Prosme tedy ve společenství naší matky, ať nám znovu pomáhá procitnout ve velikosti a kráse svého života. A touto velikostí nakazit svět. To je naše povolání. „Hle, tvá matka.“ Svěř se jí se vším, ale především jí naslouchej, jejímu vysvětlení, co to znamená žít. Ještě než se rozejdeme, znovu prosme o to, abychom byli dětmi své matky, aby pro nás nebyla jenom útočištěm, ale také učitelkou. Aby nás vedla k tomu, abychom rozjímali, jak veliké věci nám učinil Bůh, abychom nezapomněli ani na okamžik, že naše povolání je dát Bohu život v tomto světě. O to prosme a Marie, matko naše, pomáhej nám.“

Při třetí nedělní poutní mši sv. byl hlavním celebrantem P. Vojtěch Kodet, který mimo jiné řekl:

Evangelium je návod, jak žít jako Ježíš Kristus. Vzít jeho slovo tak vážně, že žádnému jinému slovu nedáme v životě více místa a prostoru. Lidské řeči nás nezachrání. Ty nás akorát zmatou, protože pravda je pouze ve slově Božím.  Musíme Bohu věřit, že on jediný to s námi myslí doopravdy dobře. Že on jediný nás skutečně miluje. Boží slovo, které nám zanechal, je pro všechny generace, časy a lidi všech dob. Je třeba se mu naučit rozumět a vědět, co skrze něj říká Bůh mně. Panna Maria poslouchala Boží slovo od samého začátku. Ona byla tou, která na Božím slově postavila celý život. Pro ni bylo Boží slovo Alfou i Omegou. Zákonem číslo jedna. A i kdyby celý svět po nás chtěl něco jiného, než chce Bůh, musíme dát důvěru a poslušnost Bohu. On se o nás potom postará a spočine na nás Boží požehnání. A jsou chvíle, které nejsou jednoduché. Pro Matku Boží, Pána Ježíše a apoštola Jana byla chvíle na Kalvárii velmi těžkou. Oni to ale všichni prošli vítězně z jednoho prostého důvodu, protože poslouchali Boha. Prosme Pána, aby nám dal tuto poslušnost, podřízenost Bohu a jeho vůli a ochotu konat, co chce Bůh. Potom nemusíme mít starost, co přijde, ani o sebe, ani o své drahé, protože Bůh je věrný.“

A na závěr před požehnání znovu otec Vojtěch Kodet upozornil: „Máme v sobě Boha, a aby v nás mohl působit bez překážek, je třeba naučit se ho vždycky a ve všem poslouchat, potom nám bude moct dát požehnání, které pro nás připravil.

Všem doporučuji, aby si ke karmelitánům do Kostelního Vydří někdy udělali výlet a užili si všeho, co jejich klášter nabízí. A rozhodně se tam nemusí jet jen na pouť. I ve dnech všedních, kdy se zrovna žádná velká pouť nekoná, zde za lidové ceny naleznete pěkné ubytování s možností stravování. Člověk si tak může užít klidu, duchovna a třeba také výletů na kole po krásné Vysočině. Díky tomu, že píši pro Katolický týdeník zpravodajství z brněnské diecéze, která má obrovskou rozlohu, mohu objevovat krásy Vysočiny. Nějak mám tento kraj čím dál více ráda. Ta zvlněná krajina, kdy se střídají pole s lesy, loukami a rybníky (viděla jsem i dva na jedné návsi!!!!) se prostě neomrzí.

A co pro mne osobně bylo na Velké pouti v Kostelním Vydří nejsilnější? Pro Katolický týdeník jsem měla udělat fotku z autogramiády P. Vojtěch Kodeta. Podepisoval knihu, jejímž autorem je editor Katolického týdeníku Jan Paulas. Jmenuje se Bůh své bitvy neprohrává a je to vlastně jeden velký rozhovor, ve kterém se čtenář dozví spoustu zajímavostí ze života Vojtěch Kodeta i historii jeho rodu.

No tak jsem v uvedený čas dorazila před prodejnu Karmelitánského nakladatelství, kde se měla autogramiáda uskutečnit. Už hodinu před tím tam stál dlouhý (z mého pohledu nekonečný) dav lidí, toužících po podpisu tohoto výjimečného kněze. No a pro mne nejsilnější okamžik nastal, když se tam z ničeho nic objevila paní, kterou podpíral její syn. Později mně prozradila, že se jmenuje Marie Vítková a právě o den dříve oslavila pětadevadesáté narozeniny. Do Kostelního Vydří přijela ze zhruba šedesát kilometrů vzdálené Topolné. Otci Vojtěchovi předala kytici krásných bílých růží k jeho letošnímu čtyřicátému výročí.
Její syn Jiří mně o pár dnů později napsal: „Maminka právě oslavila na svátek Karmelské panny Marie již 95. narozeniny. Se svou patronkou Marií tento pozemský život zvládá až neuvěřitelně statečně. Je to úplná sága rodiny z malé vesničky Nadějov. Její maminka měla za manžela pana Klimeše , dvorního kočího císaře Františka Josefa I. Dokonce později i šoféroval. Tety maminky byly zase řádovými sestrami, Milada bylavychovatelkou v Břežanech u postižených dětí a sestra Nepomucena jako abatyše v Mukařově, kde byl internován i kardinál Beran. Často jsme tam jezdili. No a svou poctivost po osvobození Rudou armádou uchránila v klášteře. Dnes už víme, čeho jsou Rusové schopni. Též byla na primici P. Jozefa Toufara. Neváhala ale ani poslat gratulaci prezidentovi Kennedymu k jeho zvolení. Potom nás měli v hledáčku pracovníci STB. Pamatuji si na příhodu, když se dva agenti objevili na schodech u nás doma a náš věrný pes Asta na ně skočil. A od té doby už nepřišli. Maminka vychovala pět dětí a nyní je nás i s vnoučaty celá kopa. S otcem Vojtěchem jsem se poprvé seznámil za bolševika při soukromé mši v jednom jihlavském bytě. Od té doby jsme dobrými přáteli. Maminka se za otce Vojtěch neustále modlí. Nyní je po všech životních útrapách a úrazech méně pohyblivá, ale elánu má dostatek. Celý život zvládala s Boží pomocí věrně a statečně. Přes třicet let se stará o postiženého vnoučka Petra. Zachránila ho před potratem, naučila chodit a žít než spadl z balkónu, ochrnul a je na vozíčku. Žije pro něho, a tak dostává potřebné Boží požehnání.
S orosenýma očima zasílám pozdrav Jiří Vítek.“

P. Vojtěch Kodet pětadevadesátileté Marii Vítkové a jejímu synovi Jiřímu na závěr krátkého setkání požehnal.

V takových okamžicích si s velkou vděčností říkám, jak jsem šťastná, že se mohu setkávat s podobnými úžasnými lidmi a dokumentovat jejich životy. Miluji novinařinu…

Všem přeji krásné léto a pokusme se všichni nepromarnit ani den z života, který nám byl dán nejen pro dobro naše, ale i druhých. Ať už jsou hodně blízcí anebo vzdálení….

Ze srdce Lenka