Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí. Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot. Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby. Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů. Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.
Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil. A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl. Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB. Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni. Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil. Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku. Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova… Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.
Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila. 22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022. Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu. Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.
CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.
PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…
DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.
ŘIDIČ Z INDIE Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…
POPRVÉ V HILTONU! No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.
Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….
Tak už jsem zase doma. Osm dnů dovolené frnklo rychlostí blesku a člověk se ocitl opět v realitě všedních dnů. Ze sluncem zalité oblasti Alanye v Turecku s teplotou vzduchu lokolo třiceti stupňů jsem rovnýma nohama skočila do uplakané střední Evropy zahalené v šedi a dešti. Dešti, který tentokrát nepřináší jen vláhu zemi, půdě a rostlinám, jak by měl, ale přináší také zkázu. Mám pro všechny ale dobrou zprávu!
Takto vypadal pohled z letadla, než jsme začali sestupovat do šedivých mraků a deště…
Když jsme včera letěli ještě hodně vysokoy bylo z okénka letadla vidět krásný pás modrého nebe, který přecházel v bílé oblaky pod námi. Při následujícím klesání a ocitnutí se v šedivých mračnech a dešti jsem si znovu uvědomila jednu zásadní věc. Nad temnými mraky, které nám občas plují nad hlavou, se skutečně stále ukrývá zářící slunce s nádherně modrou oblohou a třeba i bílými obláčky. A slunce jednou zase vysvitne ať se děje, co se děje. A to je dobrá zpráva, že jednou to zlé a těžké, jako jsou třeba nyní katastrofické povodně, skončí a čeká na nás něco krásného. Ve mně ještě doznívají zážitky z cesty do Turecka, o které bych se s návštěvníky webu ráda podělila.
VZHŮRU NA HRAD! Když se můj pobyt v Turecku chýlil ke konci, věděla jsem, že si chci rozhodně vyjet lanovkou na zříceniny hradu, který se tyčí na skále nad Kleopatřinou pláží. Na tuto pláž i hrad ostatně cestovní kanceláře z nejrůznějších zemí každý den přiváží další a další turisty z blízkých i vzdálenějších turistických resortů a hotelů. Hrad jsem si proto nemohla nechat ujít ani já! První dny jsem sledovala, kdy je tak asi nejlepší na hrad vyrazit, abych měla na focení dobré světlo. Vyšlo mně, že nejlepší to bude v době mé návštěvě někdy okolo páté hodiny odpolední, abych si shora vyfotila západ slunce. A tak se i stalo. Jedno odpoledne jsem vyrazila k lanovce a do kabinky nahoru jsem se dostala s dvěma páry z Polska. Když se mně zeptali, odkud jsem, a uslyšeli, že z České republiky, tak ožili a hned, že můžeme mluvit po polsky. Tak jsem se od nich dozvěděla, že jsou z Gdaňska a do Turecka přijeli autem! Já jsem se jim na oplátku pochlubila, že jsem si autem vloni zajela fotit na sever Polska písečné duny v Lebě. Krátce jsme si srdečně pokecali a po výstupu z kabiny lanovky se vydali každý svým tempem sbírat zážitky. Překvapilo mne, že je areál hradu mnohem větší, než se člověku zdá z Kleopatřiny pláže. Lanovka, která vyšla na 15 euro, člověka přiveze vlastně kus pod hrad. Potom už každý musí mazat po svých. Při cestě nahoru je ale spousta vyhlídek s možností focení na druhou stranu Alanye do míst, kde je přístav, Velký bazar a dál. Kromě trosek starobylých zdí to ale v areálu hradu i žije. Je tam restaurace s nádherným výhledem na Kleopatřinu pláž, spousta stánků s výrobky různých umělců, improvizovaná výstava, malý hřbitov, možnost nechat se vyfotit i mešita. Když člověk dojde až zcela nahoru, je tam další placený vstup do muzea. Tam jsem jít ale nechtěla, protože už pomalu padalo slunce a u hradeb se s pohledem ke Kleopatřině pláži, kde slunce do moře zapadalo, začaly tísnit davy lidí, tak jsem se mezi ně vetřela, abych také nějaký záběr západu shora ulovila. Zároveň mně ale v hlavě začala blikat baterka, že se začíná stmívat a já se musím co nejdříve dostat do přístavu!!! Nejdříve jsem zjistila, kolik by stál taxík, a když jsem se dozvěděla, že 9 euro, řekla jsem si, že to nebude tak daleko a sběhnu si to sama zadara a ještě navíc uvidím tuto část města, na které je hrad vystavěný – z druhé strany. Záhy jsem ale zjistila, že to rozhodně není zase až takový kósek, jak jsem si myslela. Valila jsem z kopce, míjela luxusní restaurace se zahrádkami a fantastickým výhledem na přístav a část Alanye z této strany. Fakt nádhera! Však můžete mrknout na fotky v galerii. No a stále, jak jsem tak mašírovala dolů, jsem míjela hradby onoho hradu a viděla ho z druhé strany, odkud bylo možné jít i nahoru druhým vstupem.
BLOUDĚNÍ NOČNÍM MĚSTEM Docela uťapkaná a již potmě jsem dorazila k Velkému bazaru, který jsem vzhledem k únavě prošla docela bez zájmu a vyrazila jednou z jeho uliček směrem ke svému hotelu. Říkala jsem si, jaká jsem borka, jak se už orientuji a jdu po frekventované ulici, kterou jsem si prošla už o den dříve. Sice vypadala za nočního osvětlení krapet jinak, ale to tak v noci holt bývá. Šla jsem a šla a stále neviděla odbočku k hotelu, až mně to nedalo a zeptala jsem se mladé kočky, která si na chodníku hulila vodní dýmku, kudy se dostanu k aquaparku, který je naproti našeho hotelu, takže je i výborným orientačním bodem na rozdíl od hotelů, kterých je ve městě jako zrnek máku. No a ona dívka mávla rukou na úplně opačnou stranu, než jsem já už nočním městem štráfovala… Poděkovala jsem a šla si dál svým směrem a říkala si, že už asi byla krapet zhulená a poslala mě jinam. Najednou jsem ale s hrůzou zjistila, že si valím doopravdy špatně!!! V místech, kde jsem vyhlížela průhled k moři, na mne najednou vyskočil nápis Alanya, na který jsem z okna hotelu koukala na úplně opačnou stranu, než bylo moře!!! Prvního taxikáře jsem se zeptala, za kolik mne zaveze do hotelu. Když řekl, že za pět euro, vůbec nesmlouvala, vydechla úlevou a hopla to taxálu, který se mnou vyrazil směrem k mému přechodnému domovu. A skutečně jsme se vraceli celou cestu bulvárem, co jsem odšlapala pěšky a poté už valili po „mé“ frekventované cestě, kterou jsem znala z denní procházky. No ale kluk taxíkářskej najednou odbočil blbě, než byl můj hotel, tak jsem ho na to upozornila, že je hotel u aquaparku, on to otočil a já byla „doma“! To byla úleva! Sprcha a ještě jsem stihla v hotelu i večeři. Super to bylo! Jistě pochopíte, že na nějaké sepisování zážitků nebylo tu noc ani pomyšlení. Plácla jsem sebou do postele s vidinou posledního dne, který jsem chtěla prožít válením u moře. Nakonec bylo ale zase všechno jinak!
NEPLÁNOVANĚ V AQUAPARKU Ráno vyrazila natěšená k moři, jak si budu plavat a plavat, ale přivítaly mě obří vlny. Jakoby se i v dalekém Turecku projevilo nepříznivé počasí, které začalo řádit ve střední Evropě. Neváhala jsem ani minutu a volba byla jasná! Poslední den v Alanyi prožiji v aquaparku, na který jsem celou dobu pobytu koukala z okna hotelu a nechápala, že tam někdo chodí, když má pár krok od hotelu nádhernou pláž a průzračné moře! Ten den jsem pochopila, že není vůbec špatné, že tam je! Za vstupné jsem dala 750 tureckých lir, což je zhruba 500 Kč. A šla jsem si užívat areál. Zapomeňte na to, že jsem využila možnosti mnoha obřích skluzavek, na kterých šlo klouzat i na velkých nafukovacích duších. Při své smůle bych si poslední den pobytu v Turecku jistě něco udělala. Třeba rozbila hlavu nebo něco dalšího odřela, rozsekla. To jsem nemohla riskovat, a proto jsem si našla místečko u bazénu s fantastickou vodou, u kterého jsem po celých pět hodin pobytu byla téměř sama. Pokud tedy pominu dvě asi stokilová děvčata, která neváhala a hned po příchodu rozložené na lehátcích pod slunečníkem odhodila vrchní díly plavek ze svých povislých obřích ňader. Za chvilku je navštívil plavčík a řekl jim, že pokud budou takto bokem všeho dění, že OK. No ale nakonec, když je během dne přišlo párkrát okukovat několik tureckých adolescentů, bylo zřejmé, že jim to nebylo příjemné, ale odradit se od svého nudismu holky nedaly. Při jejich figurách to byla fakt odvaha. Každopádně zůstaly zašité, kde jim bylo doporučeno, a když šly do bufíku nebo zdokumentovat pěnovou party v jednom z bazénů, která tam za bujaré hudby vypukne vždy ve 14 hod., tak na sebe hodily i vršek plavek. Zájemci poté mohli využít za poplatek projížďku v nafukovacích kanoích po umělé „řece“, která kroužila okolo celého areálu parku. Hrdě to nazvali rafting, ale do raftingu to mělo fakt hodně daleko, když se museli účastníci pádlem odrážet od břehů „řeky“, protože jim to prostě nejelo… Já se potom v podvečeru zašla ještě rozloučit s mořem. Vlny byly ještě větší než ráno, takže jsem si říkala, že park byla super volba.
SHRNUTÍ CESTY DO TURECKA V Alanyi, kde jsem pobývala, bylo krásné moře i pláž. Jen si člověk musí dát pozor na tu část, kde moře na dně hned u kraje ukrývá skálu, která má i velmi ostré hrany. Neporanila jsem se o ně jen já, ale i další lidé, s nimiž jsem mluvila v den odjezdu. Super je, že tato oblast leží vlastně ve městě a člověk není uzavřený v nějakém uměle vytvořeném resortu zaměřeném na čistě turistický konzum. Při cestě na letiště, která busem z Alanye do Antalye zabrala s přestávkou zhruba tři hodiny, bylo takových resortů při moři hromada. Byly postavené v rustikálním stylu i v podobě nejrůznějších zámků či super moderním stylu. Jedno měly společné – byly na okraji měst, nebo úplně v pustině, kdy ubytované na pláž vozily autobusy, mikrobusy. Tak to bych fakt nechtěla. Každý máme ale jiné požadavky a názor na věc, takže chápu, že pro někoho může být super se od rána do večera něčím cpát, nalívat a nechat se bavit při animačních programech. Toto já ale fakt nechci. Bavit se umím i sama bez organizované zábavy. Příště bych proto raději využila jen ubytování maximálně se snídaní a na hlavní jídlo bych si pokaždé zašla ochutnat někam něco jiného. Musím také říct, že vůbec není pravda, jak tvrdil jeden účastník zájezdu s tím, že „tam“ byl před covidem už osmkrát, že za taxík zaplatíte Do 29 kilometrů jedno euro. To je fakt blbost. Těch pět eur po městě bylo podle mne úplné minimum. I za „hloupý“ vláček, kterým turisté mohli zažít okružní jízdu z přístavu na Kleopatřinu pláž a zpět, což byl kousek a naráz vezl spoustu lidí, zaplatil každý 3 eura. Nevěřte tedy někomu, kdo si hraje na brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, protože už tam tolikrát byl, jelikož mnohdy nemusí mít vůbec pravdu. A ještě k ostatním turistům v Turecku. Doopravdy jsou turistické lokality zaplavené lidmi z Ruska. V prvním svém blogu z Turecka jsem se jich snažila zastat, ale někteří jsou fatk hovada. Všichni hluční, jak svińa, v jídelně nemají žádný problém do vás žduchnout a odstrčit, aby se k nabídce rautu prodrali dříve. Arogantní a namistrovaný národ to je. Musím přiznat, že je to fakt. Hluční ale byli i Češi, když jich byla větší skupina. Prostě Slované. Něco máme všichni společné. Noblesu jsem tam ale až na výjimky neviděla.
ORIGINÁLY A FAKE Kdo do Turecka míří za nákupy značkového oblečení, kabelek a kožených výrobků, tak si musí uvědomit, že v nabízeném zboží jsou doopravdy propastné rozdíly. Zboží z bazarů je úplně jiné kvality než to ve skutečně značkových prodejnách hlavních bulvárů města, které jsem také navštívila. No ale tam je také úplně jiná cena, což je samozřejmě jasné.
SEN O KAPPADOKII Ráda bych se do tohoto města ještě jednou vrátila s tím, že zde pobyla deset, jedenáct dnů a na dva dny si zajela do Kappadokie nafotit tuto naprosto unikátní oblast Turecka. Líbila by se mi i návštěva Zeleného Kaňonu. To mne láká moc, tak uvidíme, jestli se mně to někdy podaří zrealizovat…
Turecko při mém rozhodování, kam vyrazím na dovolenou, vyhrálo letos nejen proto, že jsem si chtěla užít povalování na nádherné pláži a plavání v křišťálově čistém moři. Jak už jsem napsala v minulém článku, bylo pro mne hodně důležité, že nebudu zavřená týden v neosobním resortu, ale budu si moct zajít do města obdivovat starobylé památky. A že jich v Turecku je! Ona je to balšaja zemja, jak by řekli Rusové, kterých tady ostatně je mezi turisty hodně požehnaně. Právě dnes jsem se zcela neplánovaně ocitla dopoledne na pláži uprostřed komunity ruských turistů. Prakticky mně kolem hlavy zurčila jen ruština, kterou jsem se učila osm let, takže jsem stále docela rozuměla, i když od mé maturity z ruštiny proteklo hodně vody v řece Švarcavě, na které jsem se narodila. Že byste na pláži mezi Rusáky neleželi kvůli současné válce? Napadlo mne, že by tím někdo mohl argumentovat. Já jsem myslela spíše na jejich pradědy, kteří nás osvoboili z německé nadvlády. Jasně, potom přišel osmašedesátý rok, s kterým jsem také nesouhlasila, ale na druhé straně nám nikdo z anglosaských ani jiných zemí nepomohl. A že jsou Rusi roztahovační, dominantní, hrdí na svou zem? Jsou… To je všechno pravda… On by také hned tak nějaký národ nepřežil ten atak v podobě hladu a zimy v zákopech ruské zimy. Oni si toho už docela dost zažili… Nejenže vyhnali Němce s Hitlerem a jeho snahou zotročit si Slovany, ale porazili i Napoleonovo vojsko, takže tento národ už toho má fakt dost za sebou. Zpět ale do Turecka. Dnes jsem vyrazila po snídani koupit část věcí, které jsem si vyhlédla už včera. Plán jsem měla ale už z domova. Je to tak. Do Turecka se jezdí i za nákupy. A jsou na to dobře připravení. Někde lze smlouvat, někde jsou fixní ceny. Zjistila jsem, že mám na smlouvání talent, kde to nešlo, respektovala jsem nastavené ceny. Hned poté jsem zamířila opět k moři do míst ke skále, kde je písek bez šutrů i na dně, takže člověku nehrozí, že se mu stane to, co mně včera asi jen o dvě stě metrů dále. Rusáci, mezi nimiž jsem se dopoledne ocitla, o tom asi moc dobře věděli, protože jsem viděla už včera, že bylo v těchto místech mnohem více lidí než tam, kde jsem si poranila nohu. Užívala jsem si koupačky, plavala a špekulovala, kdy vyrazím po památkách, protože to jsem měla v plánu také už doma. Pořád jsem přemýšlela, jak to bude se světlem, kdy a kam bude nejlepší vyrazit s foťákem. Nakonec ale bylo odpoledne zase všechno jinak než jsem původně plánovala. Chtěla jsem jit ještě něco nakoupit s tím, že potom věci hodím do hotelu a povalím zase k moři. Tam, kde jsem nakupovala dopoledne, ale narazila kosa na kámen. Obchodník si asi uvědomil, že cena, za kterou jsem u něj nakoupila, pro něj nebyla zase až tak výhodná, jak chtěl, tak byl docela bez nálady a o nějakém smlouvání nemohlo být řeči. Vyrazila jsem tedy zcela bez plánu k Červené věži, která se nachází za výběžkem v moři od Kleopatřiny pláže. Více o Ćervené věži, která byla postavená v roce 1226, zde. Abych se tam dostala, musela jsem jít městem a poté prošla nejen uličkami plných obchodů a Velkým bazarem, ale také přístavem. Jakoby se mně tam otevřel zase jiný pohled na Alanyi. Však mrkněte na fotky, které jsou více vypovídající než spousta mých písmenek. Docela jsem si tím pochoďákem městem pořádně mákla, i když až tak nepražilo, jak dopoledne. Blbé bylo, že jsem si nevzala foťák, protože jsem s tím vlastně vůbec nepočítala. A tak všechny fotky, co jsem dnes udělala, jsou z mobilu. Jsem si říkala, že příště na dovolenou už velký foťák nepotáhnu… Dnes jsem to zvládla i bez něho a možná to pro mne bylo znamení. Každopádně jsem byla i bez foťáku pořádně nadřená. Musím mrknout, kolik mám v nohách kroků. Moje babička, která už nežije, by řekla, že jsem měla nohy ubroušené až u prd….le. Omlouvám se citlivějším povahám, ale babička to tak výstižně nazývala. Když jsem se dostala z Červené věže zpět do přístavu, tak mně každopádně na ruce začaly drnčet chytré hodinky, že mám abnormálně vysoký tep. No v klidu ho mívám i 42 tepů za minutu a teď hercna bóchala přes sto. Taky žádná hrůza, ale chytrým hodinkám se to prostě zdálo moc… Měla jsem žízeň, tak jsem si koupila litr Fanty a nalila do sebe ty cukry a hned se mně lépe vykračovalo zpět do hotelu, i když ze mne zase potom valily kýble potu… Tož tak… Odpoledne jsem se už k moři nedostala, ale zato mám pěkně fotky a ještě jsem něco nakoupila. Jasně, že samé originály! Ať žije shopping a Turecko!
V Turecku jsem byla poprvé v době, kdy jsem ještě fotila na film, takže to mohl být přelom let 2000 až 2002. Byli jsme tehdy s manželem v Kemeru a zrovna toto místo mne nějak nenadchlo. Byla tam oblázková pláž a docela mne znechutilo, jak se tam domorodkyně koupaly v dlouhých elasťácích s černým pláštěm přes ně a černým šátkem na hlavách. Chlapi si přitom dopřávali koupel v plavkách. Připadali mně tenkrát, jak jejich otrokyně. Dále mne znechutila jedna stará babka, která přes den šoulela venku jakési jejich placky a pekla je na obřím kameni. Jednou jsem ji potom zastihla, jak měla asi po šichtě, na kameni měla vyhozenou nohu a drápala si na tom „plackovém“ šutru špínu z prstů na nohou. To bylo fakt hnusný… Ještě, že jsem si od ní nikdy žádnou její placku nekoupila… Zato jsem si tam ve městě tehdy poprvé dala na stánku jejich kuřecí kebab. Stál pár kaček a od té doby jsem nikde tak dobrý už nejedla. Tehdy jsme si také udělali výlet do Pamukkale a Hireapolisu. V tamním termálním Kleopatřině bazénu jsem se nevykoupala, protože mne tehdy odradily domorodkyně, které se tam koupaly každá ve spoustě vrstev oblečení i s šátkem na hlavě, takže si tam vlastně svým způsobem hromadně vypraly svoje propocené hadry, což byl důvod, co mne ani náhodou nelákalo ponořit se do stejného bazénu byť s termální vodou… Tehdejší výlet byl spojený také s předváděčkou výroby koberců a koženého oblečení – takové PR tehdejších delegátů to bylo, což mne nesmírnš otrávilo. Když jsem v srpnu hledala, kam v září vyrazit za prodloužením léta, zpočátku jsem proto o Turecku ani náhodou neuvažovala. Prokousala jsem se nabídkou do Egypta, kam jsem se už dříve zařekla, že do těch „bezva“ resortů nevkročím. V jednom okamžiku jsem sice byla na vážkách, ale nakonec jsem Egypt tímto zavrhla… Ve hře byly Kapverdy, Kanárské ostrovy i Madeira. No a nakonec vyhrálo Turecko! Alanya, kde je historie i koupání na Kleopatřině pláži, která se může pochlubit modrou vlajkou. Na mne je tu sice moc lidí, ale přesto si to užívám. Moře teplé jako kafe a Turci nejsou otravní jako například byli před lety Tunisané, kam už asi také nikdy nepojedu. Ale nebyla bych to asi já, aby trošku i něco nedrhlo. Rozhodně jsem neskákala dva metry vysoko radostí, když v Brně na letišti rozhlasem hlásili, že odlet bude o dvě hodiny opožděný. Nakonec to byla sice jen jedna hodina, ale i tak… Z Antalye jsme busem vyráželi do Alanyie až půl hodiny po půlnoci a na místě jsme byli ve tři hodiny ráno. Blahořečila jsem si, že jsem neuposlechla „hříšnou“ myšlenku, že bych s sebou vzala svou mamku, které táhne na 85 a už ji tělo neslouží, jak pár let zpět. Už při výstupu z busu, který nás vezl od letadla k letištní hale, by musela zdolat obří schod, což nevím, jestli by dala. Určitě by nezvládla ale vléct z letiště a poté až k dalšímu busu svůj kufr. A já bych také nezvládla vléct dva kufry a batoh s noťásem a foťákem na zádech… Holt už mně také není dvacet… Celkově byla ta cesta záhul, protože bylo zpoždění a odlet byl i tak večer… A mamka chodí spát v devět… Při cestě jsem se přesvědčila, že toto by pro ni fakt už nebylo a dobře, že jsem poslechla intuici… Do postele jsem se dostala o půl čtvrté. Recepční byl na odbavení nových cestujících na recepci sám. Jo a řidič busu nás vyložil u odbočky z hlavní ulice. Mávnul rukou do tmy, že tam někde je náš hotel, takže jsme museli dusat tureckou nocí a sami si najít místo svého přechodného bydliště… Dnes jsem se dozvěděla od delegáta, že nás měl vysadit u vchodu do hotelu, což kluk ušatá fakt neudělal… Po snídani nás čekala schůzka s delegátem a bylo to chvílemi fakt úsměvné. Mladý muž nám hlavně chtěl nabídnout různé výlety, které jsou logicky od cestovky nekřesťansky předražené. Tož ale nějak se uživit také musí. Co mne ale fakt pobavilo, že měl boreček informace pro nás jen v angličtině. Některé účastníky zájezdu, kteří anglicky moc nevládnou, to hodně znervóznilo. Chlapec jim začal vykládat, jak si to mohou přeložit a jedna paní se ohradila, že má mobil výhradně na volání… Jinak se „porady“ účastnil jeden zkušený cestovatel, co už tady byl snad osmkrát a po nabídkách delegáta na výlety, kdy ten nejlevnější okruh na půl dne městem vyšel snad na 36 euro, mu do toho turecký veterán trošku hodil vidle, když řekl, že zapomněl všem říct, že taxíky vás tady svezou do vzdálenosti 25 kilometrů za jedno euro! No jsem se musela v duchu chechtat jako blázen. (Během pobytu jsem ale zjistila, že je realita s cenami taxíků úplně jiná než tvrdil onen senior, takže se našemu průvodci zpětně musím omluvit). Moc do smíchu mně ale nebylo o hodinu později, kdy jsem se slastně nořila do vln Středozemního moře na vyhlášené Kleopatřině pláži. Stalo se to v okamžiku, kdy jsem si při manévru ve vodě škaredě odřela palec na noze a jeho okolí zespodu šlapky. Jak k tomu došlo? No lehce. Přestože je pláž písečná, v moři je jakoby skála a v jednom místě měla prostě zcela nečekaně ostré hrany… A já, coby neohrabaná velryba, jsem tak přišla k nepříjemnému odření… Ani jsem se na tu ránu nechtěla podívat, ale viděla jsem, že z toho crčí krev, protože byl od krve písek… Moje nervy! Poté jsem viděla jednu dívku, že má boty do vody… No a toto nám náš delegát neřekl, nač si máme dát pozor… Že ale máme jet na nákupy zlata, kůže a hader s ním, tak to říct nezapomněl… (Na obhajobu delegáta po návratu domů dopisuji, že pokud jsem se něj během pobytu obrátila s prosbou o informace, týkající se odjezdu na letiště, tak ochotně a rychle odpověděl). Ach jo… Tož tak… Zase zranění. Mám s sebou desinfekci, tak jsem to postříkala a snad se to nezanítí… Tak jsem tady dnes začala svou dovolenou… Snad už mne nic špatného nepotká a budou jen samé super zážitky…
Obyčejně moje výlety směřují na západ od našich hranic, ale tentokrát jsem vyrazila na východ. Ne, nebojte se. Ukrajina ani Rusko to nebylo. Vyjela jsem si jen kousek za barák. Přesně do Piešťan na Slovensku, kam to mám z domu zhruba hodinu cesty.
Naposledy jsem tam byla někdy před čtyřiadvaceti lety. Tehdy jsme se tam jednoho horkého dne vyrazili koupat ještě celá rodinka s oběma syny. Z toho dne si pamatuji jen samotné koupání, a že tam hlava rodiny se syny uspořádala soutěž, kdo se dovede déle potápět. Asi si dovedete představit, kdo vyhrál, kdyby se měl utopit. To už je ale dávná historie. A ještě v dávnější době – přesně v zimě roku 1986 jsme tehdy s budoucím manželem vyrazili do Piešťan za nákupem prstenů, protože svatba byla počátkem března. I když jsme si prsteny objednali včas, do svatby hotové nebyly, a tak jsme si při svatbě s manželem navlékali prsteny mých rodičů. No a mně naběhly nějak prsty a ženich mně prostě ten prsten vůbec na prst nedostal. Jako kdyby už tato skutečnost signalizovala, že něco bude špatně. To jsem ale krapet odbočila od své aktuální cesty do Piešťan, kam jsem vyrazila posledního července.
TROCHA VZPOMÍNEK Ten den mělo být vedro, a bylo (!), tak jsem hledala už o den dříve, kam si zajet zaplavat. Nakonec moje volba padla na Piešťany. Při cestě na Slovensko nešlo nevzpomenout na to, o čem jsem slyšela vyprávět příběhy. Manželova rodina si tam totiž dělala výlety v dobách jeho mládí, kdy ještě existovalo Československo, hodně často. Údajně tam jeli někdy i několikrát za měsíc. Manželovi kmocháčci totiž až do své smrti neměli v domě tekoucí vodu, tak se tam údajně jezdívali prostě „okúpat“. S tím se pojí jeden můj trapas, kdy jsem jim z Rakouska přivezla sprchový gel v dobách, kdy se v naší zemi běžně nedal koupit. K dostání byly tyto věci jen v Tuzexu, kde bylo možné nakupovat za valuty anebo tzv. bony, které šlo získat právě třeba směnou valut anebo je koupit od překupníků tzv. veksláků. Když jsem kmocháčkům vítězoslavně předávala sprcháč, tak se švagr začal velmi smát a poučil mě, že jim sprchový gel bude na nic, protože žádnou sprchu nemají, jelikož jejich jediná „sprcha“ je studna na dvorku a lavór… Tak to byla vsuvka z historie manželovy rodiny. Při cestě na Slovensko jsem si ještě vzpomněla, jak manželova maminka vyprávěla, že než dojeli do Piešťan, synové ji bombardovali spoustou otázek, na které neznala odpovědi. Když jeli například přes kopec do Strání-Květné, tak je zajímalo, kolik je v tom lese, co projíždí, stromů. No a tak jim cesta rychle ubíhala. Podobné otázky mají ale děti i dnes. V tomto směru se zase nic moc nezměnilo.
PARKOVÁNÍ VE MĚSTĚ Samotné Piešťany se ale z mého pohledu změnily hodně. Mají krásně opravené centrum města i lázeňské domy. Na radu mého manžela jsem si dala pozor a zaparkovala tak, abych se vyhnula poplatkům za parkování. Ano, v Piešťanech to ještě jde. Sice jsem se prošla asi dva kilometry, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem stejně chtěla fotit, jak to ve městě vypadá. Jinak parkovné se ve městě pohybuje ve dvou parkovacích zónách s označením A a B od 1,5 do 2,5 eur za každou započatou hodinu. Ušetřila jsem tedy zhruba 16 eur, protože jsem ve města byla osm hodin. Mým cílem bylo projít pěší zónu, nějaké parky a ostrov, kde jsou lázeňské domy, koupaliště Eva s velkým bazénem na plavání, bazénkem pro děti a kulatým bazénem s termální vodou.
STOPY ĽUDOVÍTA WINTERA VE MĚSTĚ Jak už jsem tady párkrát psala, miluji cestování i proto, že se vždy dozvím něco nového a zajímavého o dané lokalitě, kam mířím. Včera jsem se tak dozvěděla více o životě Ľudovíta Wintera, který byl podnikatel židovsko-maďarského původu. Narodil se 1. listopadu 1870 v obci Šahy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec Alexandr pronajal lázně Piešťany od grófa Františka Erdödyho. Svého syna zapojil do řízení lázní už v jeho dvaceti letech. Po smrti otce v roce 1909 se ujal vedení lázní. Za dobu jeho působení v této funkci byly v Piešťanech postavené významné stavby. Jednalo se například o Robotníckou nemocnici, Kursalon, Františkovy lázně, Pro Patria, Thermia Pace s lázněmi Irma, které jsou dodnes světoznámé. Winter byl v letech 1919-1935 předsedou Svazu slovenských lázní a zasloužil se o zvelebení Piešťan například i tím, že byly vyasfaltované silnice, vybudované chodníky, náměstí, vodovod, kanalizace a řada dalších věcí včetně třeba regulace řeky Váh. Po vzniku Slovenského státu čelila Winterova rodina za druhé světové války perzekucím. Ľudovít se ukrýval, ale Němci ho našli a byl deportovaný do sběrného tábora v Seredi, odkud potom putoval v roce 1944 do Terezína. Při osvobození měl přitom už 75 let. Po znárodnění lázní komunistickým režimem v roce 1948 žil v ústraní a chudobě. Dokonce měl zakázaný vstup na Kúpeľný ostrov, kde se nacházela většina lázeňských domů. Zemřel v Piešťanech ve věku 98 let. Je pochovaný na hřbitově v Bratislavské ulici v Piešťanech. V roce 1991 po něm byla pojmenovaná hlavní ulice. Jeho jméno nese také nemocnice. Svůj život a dílo popsal ve vzpomínkách, které byly vydané v roce 2001 pod názvem Spomienky na Piešťany. Na základě této knihy natočil režisér Dušan Trančík film s názvem Optimista. 11. května 2019 byla na Kolonádovém mostě tomuto vzácnému muži odhalená socha. Přiznám se vám bez mučení, že jsem do včerejška o tomto muži nevěděla lautr nic… Je to ostuda, ale je to tak. Zase jsem o něco chytřejší. Podle mne byl Ľudovít Winter borec nad borce. Ve svém mládí byl ale bohatý a úspěšný muž a to se prostě v našich zemích neodpouští. Zemřel v zapomnění, ale naštěstí si na něj Slováci vzpomněli alespoň po revoluci.
NÁVŠTĚVY PIEŠŤAN RODINY ALFONSE MUCHY No a další věc, co jsem nevěděla a neměla o tom ani tušení, že pravidelně do Piešťan s celou rodinou jezdíval Alfons Mucha. Z vděčnosti za uzdravující sílu piešťanských pramenů daroval hotelu Thermia Palace olejomalbu, kterou vytvořil v Nice. Výstava, která je na lázeňském ostrově k vidění v Napoleonských kúpeloch až do konce října letošního roku, připomíná mimo jiné i to, že byl také fotograf. V Piešťanec se umělec cítil dobře a čerpal tam také inspiraci pro své velkolepé dílo Slovanská epopej. Za vstupné zaplatí dospělý člověk 3 eura. Hned v první výstavní části běží na obrazovce dokument o životě a díle Alfonse Muchy. Je dobré ho vidět a teprve poté pokračovat v prohlížení celé expozice. Na některých fotkách je umělec s rodinou a blízkými sám, ale jsou tam k vidění také jeho různé snímky, plakáty a z Piešťan fotky krojovaných, které Alfons Mucha udělal při svých návštěvách lázní.
KOUPALIŠTĚ EVA Mým hlavním cílem bylo vykoupat se a zaplavat si a nakonec jsem se toho tolik dozvěděla a viděla. Ještě tedy něco málo k mému včerejšímu koupání. Zamířila jsem na koupaliště Eva, které se nachází na Kúpel’nom ostrově u cyklostezky podél řeky Váh. Celodenní lístek vyjde dospělého na 9 euro. Manžel mě upozornil, že pokud má člověk nad 60 let, může si koupit seniorský lístek. Ten vyšel na 6 eur, děti do 6 let mají vstup zdarma a do 15 let zaplatí 5 euro. Rodinná vstupenka 2 rodičů a jednoho dítěte vyjde na 20 euro a se dvěma dětmi na 24 eur za celý den. Zvlášť se platí ale skluzavka – 1 euro za svezení. Návštěvníci si mohou pronajmout také lehátka. Za hnědé (dřevěné, které není polohovatelné) zaplatí 1 euro a za bílé plastové 2 eura. Dvojlehátka se slunečníkem stoji 4 eura. Lze si koupit také pernamentku s 20 vstupy, což důchodce vyjde na 90 eur a celosezónní stojí 200 eur. Otevřené je tam v červenci a srpnu od 10 do 19 a v září a červnu od 11 do 18 hod. K dispozici je venkovní bazén – 50 metrů, dětský bazén s teplotou 28-30 stupňů a termální bazén s masážními tryskami s teplotou 32-36 stupňů. Je tam několik občerstvení. Ceny jsou vidět na fotkách ve fotogalerii. Bylo tam moc dobře, ale stačilo mně tam být pět hodin, protože jsem měla strach, abych se nespálila, i když jsem se mazala. Potom jsem měla ale stejně namířeno na výstavu Alfonse Muchy. Ráno jsem si dala na pěší zóně po deváté hodině v jedné restauraci snídaňové menu. Fotka i s cenou je také ve fotogalerii. CESTOVÁNÍ JE VELKÝM PŘÍNOSEM Co říct na závěr? Budu se opakovat, ale cestujme a poznávejme místa, která jsou třeba i jen hodinu cesty od našich domovů. Rozhodně se tím obohatíme a dozvíme se spoustu nových a zajímavých věcí. Já si ještě někdy do Piešťan určitě udělám výlet, protože je tam moc dobře s bohatou nabídkou kulturního programu. Jen ve dvou parcích, které jsem prošla, jsem viděla nádherná místa připravená k různých hudebním a možná i divadelním vystoupením – viz. fotografie v příloze. A jak by ne, když se tam vracel i skvělý umělec Alfons Mucha, který vedle opakovaných návštěv Piešťan žil v Brně, Vídni, Mikulově, Mnichově, Paříži, Berlíně, New Yorku, Rusku, Nice a Praze.
„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.
A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.
V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“
Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.
Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.
Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla. Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde. Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla. Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek. Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza. Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války. Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého. Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc. Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset. Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil. U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak. Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro. A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit. Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….
Dnešek jsem si chtěla užít, protože je mým posledním dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí. Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.
SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.
CVRKOT U JEZERA Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit… NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…
VYPLATÍ SE PŘIVSTAT Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já. Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.
KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE! Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin! No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.
PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.
