Nevěřili byste tomu, ale je to tak! Dnes jsem znovu vyrazila do hor, abych ulovila snímky 3 Zinnen. Proč, když jsem se zařekla, že do výšky 2 330 metrů už rozhodně pěšky dusat nebudu? No protože jsem tak trošku asi magor a ty fotky jsem fakt chtěla. Navíc podle předpovědi meteorologů mělo na severu Itálie téměř celou neděli svítit slunce a déšť měl spadnout jen na pět procent. No tak jsem to zkusila! Je fakt, že jsem v hloubi duše doufala, že možná v neděli otevřou mýtné, já zaplatím třicet euro a vyvezu si zadek až do průsmyku ve výšce 2 330 metrů nad mořem a zbylé zhruba dva a půl kilometru dojdu už s téměř žádným převýšením pěšky. To jsem se ale škaredě přepočítal. Kruháč ve směru nahoru měl opět ceduli se zákazem vjezdu, takže nezbývalo než jít po svých, takže jsou ty fotky docela draze vykoupené… Brzy ráno jsem ale vůbec netušila, jestli se do hor mám vůbec vydat, protože dole v údolí byla mlha, že hory nebyly vůbec vidět. Nakonec jsem ale vyrazila a na parkovišti, odkud se vyráželo, jsem byla krátce po sedmé hodině. Moje auto bylo v tom okamžiku na parkovišti první. Jak jinak, že? Jsem prostě v těchto věcech blázen… Měla jsem ale štěstí, protože hned za kruháčem jsem si stopla dva mladé kluky z Polska, kteří mne posunuli blíže k horám a vysadili na druhém parkovišti u jezera. Dál museli pěšky i oni. Na prvních fotkách vidíte, že nejdříve to na azuro vůbec nevypadalo, ale jak jsem stoupala výš a výš, tak se slunce prodralo a přišla nádherná podívaná, kdy jsem zjistila, že předevčírem jsem ve špatném počasí neměla ani tušení, jak nádhernou krajinou kráčím, protožem jsem z ní nic neviděla… Dnes se mně ale šlo po silnici úžasně! Hnalo mne nahoru určitě i to úžasné počasí, které se pomaličku rozbalovalo, jak začalo ubývat mlhy a prodírat se slunce. Navíc jsem tu cestu už znala, takže se šlo líp. Když jsem dorazila nahoru, téměř nikdo tam nebyl. Dnes už jsem věděla, že i když bude dobrá viditelnost, tak od chaty Rifugio Auronzo 3 Zinnen nevyfotím, že musím jít dál zhruba dva a půl kilometru. Na nohách jsem měla tentokrát sice pohorky, ale moc mne ani dnes nepotěšilo, když se pěkná betelná cesta v jednom místě zase změnila v úzký chodníček pokrytý namrzlým sněhem. Zase jsem našlapovala hodně opatrně. Poté se ale cesta rozšířila, já minula kapličku Panny Marie a dorazila k dřevěné chatě, která byla také zavřená, jako zatím v těchto výškách vše. No a dál už se šlo jen sněhem a muselo se jít úzkou stezkou i do takového kopce a překonat po tom sněhu průsmyk. No a netušila jsem, co by mne čekalo za průsmykem, takže jsem se k focení toho hlavního z nejlepšího pohledu nedostala. U oné dřevěné chaty mně ale jedni mladí německy mluvící lidé řekli, že stojím u 3 Zinnen, ale zezadu. Nejsem si jistá, jestli je to pravda, tak budu ráda když mně někdo dá vědět, jak to vlastně je. Přiznám se bez mučení, že jsem prostě neměla odvahu pokračovat dál, protože únavou už jsem si nebyla svýma roky opotřebovanýma nohama prostě jistá. Když jsem se potom vracela, tak jsem toho měla dost a byla jsem nakonec ráda, že jsem nepokračovala. Děkovala jsem Bohu, že mně v tom okamžiku rozhodování, jestli pokračovat v cestě, ráčil zachovat rozum a já to otočila. Vždyť na nějaké fotce svět nestojí. Ostatně jich je už stejně plný internet a já si tam svou nerozvážností nechtěla způsobit nějaký problém. Jak už jsem zmínila, stejně jsem toho měla i dnes plné kecky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak jsem si nahorui kráčela v nevhodných polobotkách a riflích. Dnes jsem si oblékla elastické třičtvrťáky a hned se lépe šlapalo. Při cestě zpět jsem měla štěstí u Lago Antorno, kde u cesty stálo otevřené auto s českou poznávací značkou. Tak jsem hned strčila hlavu dovnitř s prosbou, jestli jedou dolů. Jeli! Tak druhý dotaz byl, jestli by mne vzali k prvnímu parkovišti, kde mám auto. A tito mladí lidé byli velmi ochotní. Slečna ze Slovenska skočila do zadní části auta, i když tam neměli sedačky, a mne nechala sedět vpředu. No zlatí lidé! Ušetřili stařence dobré dva kilometry, zač jsem ji ještě teď nesmírně vděčná! Při cestě zpět jsem se ještě zastavila u Lago di Misurina. Jen tak na mrk. Udělalo to na mne dojem poklidného lázeňského městečka. A potom jsem frčela na zasloužený oběd do doporučené restaurace Rietz v Toblachu. Vaří tam fakt výborně! Mňam! No a dnešek jsem zakončila na mši svaté v Toblachu, kde jsem s italsky mluvícímí obyvateli oslavila Nejsvětější Trojici.
Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela. Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomui bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských msitrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.
SAN CANDIDO – INNICHEN Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza… Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu… V městečku mají jinak dva kostely. Ten, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.
AUFKIRCHEN S. MARIA Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.
V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.
Původně jsem si dnes chtěla zajet vlakem do Bolzana, protože člověk ubytovaný v Dolomitech dostane takovou bezva „Mobility kartičku“, se kterou tady může jezdit busem i vlakem zdarma. Nakonec jsem se v noci rozhodla, že vyrazím k chatě, která se nachází ve Forcella Longeres průsmyku v nadmořské výšce 2 330 metrů. V noci jsem se dočetla, že se tam dá až nahoru vyjet autem. Toho jsem chtěla logicky ke svým problémům s koleny využít. Nohy je přece třeba šetřit. Jak už to u mne bývá, tak nakonec bylo zase všechno jinak.
ČÁRA PŘES ROZPOČET Na dnešní výlet jsem samozřejmě zase vyrazila brzy s myšlenkou, že si tam když tak počkám v autě, kdyby nebyly příznivé podmínky na focení. A tak jsem si pěkně frčela autem vzhůru, ale zastavila mne na kruháči u kempu Alla Baita značka se zákazem vjezdu nahoru s upozorněním, že jsou tam plná parkoviště. No bylo mně naprosto jasné, že žádná parkoviště nahoře plná nejsou. Nicméně jsem u toho kruháče musela odstavit na parkovišti auto a 6,5 kilometrů nahoru k oné chatě zvládnout pěšky. Nechtělo se mně, ale šla jsem, když už jsem byla necelých sedm kilometrů od fotek, co jsem chtěla udělat, že? Kdybych ale věděla, co mne čeká, tak to auto otočím a jedu pryč!
ŠPATNÁ OBUV Nejdříve jsem dupala asi dva kilometry po silnici, a až když jsem sešla na lesní cestu, jsem zjistila, že jsem si u auta zapomněla přezout své boty do města za pohorky. Vracet se mně nechtělo, tak jsem šla dál. Jak ale bude moje naprosto nevhodná obuv zásadní, jsem zjistila asi po kilometru, když jsem přecházela malý potůček, k jehož přechodu tam někdo nastrčil různá dřeva. Já zvolila takový malý kmínek, který se ale po mém našlápnutí otočil a já žuchla botou rovnou do ledové vody. Sice byla jen po kotník, ale v šesti stupních to nebyla žádná hitparáda. Jak jsem ale funěla po lesní cestě, která se najedou brutus začala zvedat, funěla jsem jako prasátko (koneckonců jím i jsem, protože má kondice je dávno pryč, ale přibylo spoustu kil na těle, která rozhodně nejsou svaly), tak jsem se pořádně zahřála a potila se brzy jako dveře od chlívku, i když čvachtající voda v botě to krapet vyrovnávala.
NERVY NA SNĚHOVÉ STEZCE To všechno by ještě bylo dobré, kdyby se záhy lesní cestička neproměnila ve sněhovou stezku na šíři maximálně dvou chodidel. A to nastal čas, kdy jsem se začala modlit fakt fest. Bylo mi naprosto jasné, že stačí jedno špatné našlápnutí, uklouznutí a potom bych se už jen řítila z příkrého kopce do hlubin lesa po levici. Zastavila jsem a zapnula v mobilu data, aby mne když tak našli, kdyby k tomu, čeho jsem se obávala, došlo. A nedovedete si představit tu hrůzu ve mně, když jsem po té sněhové stezce přecházela mostek a pod ním se valila voda z hor do údolí. Moje polobotky s naprosto hladkou podrážkou byly k jakémukoliv uklouznutí jako stvořené. Když k tomu připočtu svou neohrabanost s přemírou kilogramů živé váhy, batoh s foto technikou na zádech a koleno půl roku po artroskopii, tak je vlastně zázrak, že teď klovu tyto řádky a neskončila jsem jako valící se koule dole v údolí hory, okolo které jsem šla. Fakt děkuji Bohu, Panně Marii a všem svatým, že jsem dnešní dobrodružství po sněhové stezce v horách přežila. Jakmile jsem měla za sebou tento extra nebezpečný úsek a byla možnost, okamžitě jsem přešla na silnici. Bylo to delší, ale pro mne neskutečně jistější a pohodovější putování.
ŠPATNÉ POČASÍ Když jsem se tedy po více než dvou hodinách vyškrábala do nadmořské výšky 2 330 metrů, zjistila jsem, že tam není pomalu na krok vidět. Už tam přede mnou dorazilo několik dalších nadšenců jako já. Vesměs šlo ale o mladá děcka, na jejichž tvářích bylo jasné, že je tam kromě Evropy zastoupena také Asie i Afrika. Chata i WC bylo zamčené a parkoviště absolutně prázdné. Chvíli jsem čekala, jestli se chuchvalce mlhy neroztrhají a zázračně na mne nevykouknou Tre Zinnen, které jsem se s odhodláním sobě vlastním chtěla fotit, ale v tomto směru se tedy zázrak nekonal. Zázrak ale bezesporu byl, že jsem se tam dostala v těch svých „bezva“ botách do města. No magor… Až po několika dnech jsem zjistila, že z této vyhlídky Tre Zinnen vlastně vůbec nejdou, že se za nimi musí jít ještě další kilometry. V tom okamžiku jsem o této skutečnosti ale neměla ani tušení.
PÁD PŘICESTĚ ZPĚT Po nějakém otálení a cvaknutí pár fotek, jsem se vydala na cestu zpět. Tentokrát už jen po silnici. Záhy začalo navíc pršet. Chvílemi po cestě sice vykouklo i sluníčko a odhalily se některé hory, okolo nichž jsem kráčela, ale bez pláštěnky to už nešlo. Takže pláštěnka na batoh s foťákem, který jsem dnes vlastně téměř ani nevytáhla a vše fotila jen mobilem a přes batoh ještě další pláštěnka. Ta částečně kryla i mne. Tím vším ale peripetie dnešního dne neskončily. Jak jsem si to štráfovala po silnici, tak tam byla jedna serpetína za druhou. A já si jednu z nich chtěla střihnout lesem po cestičce, která k tomu přímo vybízela. Jednalo se o pár desítek kroků méně. Jak jsem ale na tu cestičku vstoupila, ujela mně noha a žuchla jsem sebou na zadek jako pytel. Prostě stará babka. Takže teď už jsem neměla mokro jen v botách, jak jsem se prošla potokem, ale měla celý zadek od bahna, částečně i bílou bundu a kalhoty byly blátem obalené na více místech, jak jsem se potom hrabala ze země zase na nohy. Poslední zhruba dva kilometry jsem došla už za vytrvalého deště a nedovedete si představit mou radost, když jsem odemykala na parkovišti auto. Převlékla jsem džíny za suché elasťáky, vyzula vycházkovou obuv včetně zcela mokrých ponožek, shodila mokré bundy a oblékla si prošívanou, která byla také v autě a konečně obula suché pohory, které na mne za sedadlem v autě čekaly. To bylo blaho!
ZASTÁVKA U LAGO DI DOBBIACO Vyrazila jsem autem zpět. Jak jsem sjížděla z hor, lepšilo se počasí. Když jsem dorazila k Lago di Dobbiaco, tak už svítilo slunce. Zastavila jsem proto neplánovaně na parkovišti, zaplatila nejnižší cenu parkovného, což bylo na půl hodiny jedno euro, protože moje tělo volalo, že už chce být doma. U jezera jsem cvakla pár fotek a musela konstatovat, že se včerejším Lago di Braies se to nedá vůbec srovnat. I když je samozřejmě také pěkné, ale prostě včerejšek nastavil laťku hodně vysoko… Doma jsem po nezbytných úkonech zajela do postele, namazala si bolavé končetiny a uvidíme, co bude dál po necelých 14 kilometrech dnešního putování v horách. Aktuálně z okna vidím, že jsou hory utopené v šedivých mracích.
A ještě poznámka na závěr. Na jedné fotce můžete vidět mýtné. Kdyby vše fungovalo, jak jsem myslela, že bude, tak bych za výjezd nahoru zaplatila 30 euro, takže jsem vlastně ušetřila. Překvapilo mne, že musí platit 20 euro i cyklisté. Těch jsem dnes ostatně několik také potkala. Napadlo mne, jestli tudy dnes náhodou nepojede Giro d’Italia, protože u mýtného visely vlajky různých států. A také mne napadlo, že už jsem u té chaty možná jednou byla, když jsem coby novinářka doprovázela v roce 2006 na Giro d’Italia Pepu Zimovčáka, který tuto trasu dokázal zvládnout v sedle historického vysokého kola. Už je to osmnáct let, což je neuvěřitelné, jak to letí… (Více zde). Tož tak. Zatím žiju a všechny, kdo čtou mé zážitky, zdravím!
Hurá! Podařilo se! Mise je splněna! Hlavním cílem mé návštěvy Dolomit bylo nafotit Lago di Braies, což se mně dnes podařilo a mám z těch fotek fakt velkou radost! Jasně, zase to nebylo jen tak…
Netušila jsem, jak je jezero položené, jaké tam budou světelné podmínky. Každopádně meteorologové dnes předpovídali, že od deseti hodin dopoledne bude pršet. Zadala jsem proto buzení před šestou. Jakmile začal mobil drnčet a já vykoukla z okna, tak jsem chvilku sama se sebou zase bojovala, jestli nezalézt do postele, protože světlo bylo docela hrůza a děs. Nakonec jsem si ale vzpomněla na svého švagra Bernda, který procestoval kus světa, že když už je člověk na dovolené, nemůže ležet v posteli, ale musí co nejvíce využít všechen čas, aby toho co nejvíce viděl, protože ležet v pelechu může doma. Tak jsem dala na jeho staré dobré rady a vyrazila k jezeru, které jsem obdivovala v seriálu Na krok od nebe. A už mohu říct, že jsem udělala moc dobře, protože jsem přijela na úplně prázdné parkoviště a okolo jezera se pohybovali doopravdy jen jednotlivci. Zaregistrovala jsem ale nevěstu s ženichem, kteří se sem tak brzy přijeli vyfotit. Mám jich na pár fotkách ale jen tak krapet z dálky. Mne lákalo jezero, a tak jsem vyrazila po jeho břehu. Bez zbytečného spěchu s hromadou zastávek na focení a v jednom místě, kde byla WC, tak se zastávkou i tam, jsem jezero obešla za dvě hodiny. Potom jsem posnídala na jedné lavičce u východu, užila si další hodiny a zamířila zpět na parkoviště. O půl desáté přijel první zájezd školáků a potom už se turisté začali brutálně valit, ale to já jsem už odjížděla zpět. Nyní je krajina z velké části pokrytá mlhou a drobně s přestávkami prší. Tentokrát se předpověď vyplnila měrou vrchovatou a já jsem moc ráda, že jsem vyrazila fotit hned ráno. Tak pokud máte chuť, pokochejte se a absolvujte prostřednictvím mých fotek alespoň virtuální procházku okolo jezera. A ještě něco musím připomenout. Rodina mně letos ke kulatým narozeninám věnovala můj první iPhone. Prý, abych už nemusela s sebou tahat těžký foťák s objektivy. No já ho zatím dál tahám, ale dnes jsem využila skvěle i mobil. Posloužil mně k širokoúhlým záběrům, protože to největší šíro leží doma u PC, protože jsem myslala, že mi budou stačit objektivy, co jsem vlekla s sebou. A to šíro by se tedy dnes fakt hodilo. Skvěle ale posloužil nový mobil i k videím a živým fotkám. Takže jsem s velkou vděčností myslela na staršího syna Johnyho, který ten dárek vymyslel, ale i na všechny, kdo na něj přispěli. Sice jsem nebyla nejdříve nadšená, že se budu muset učit ovládat novou techniku, ale mobil je fakt svělej! Jinak za tři hodiny parkování jsem zaplatila 10 euro. Vyfotila jsem pro všechny návštěvníky mého webu i ceník komplet, protože je moc zajímavý. Tak mrkněte. Končím, protože ještě valím ven na procházku – kapky – nekapky (deště) se projdu, i když už bez focení. Toho bylo ostatně dnes až moc. Užívejte si každý den naplno, protože nikdy nevíme, co bude zítra. Já dnes celý den Bohu děkovala, že tady mohu být, nohy slouží, vidím a fototechniku i se svačinou zatím unesu na zádech. Moc dobře vím, že to vůbec nemusí být samozřejmost…
Někdy na přelomu loňského a letošního roku, kdy jsem dlouhodobě marodila s kolenem a kvůli bolestem nemohla vloni od loňské návštěvy polské Leby, kam jsem v létě zamířila fotit tamní duny (více zde), jsem sledovala seriál Na krok od nebe. Jo! Zase seriál a tentokrát z prostředí Dolomit na pomezí Rakouska a Itálie. Když jsem viděla tu krásnou přírodu, tak se ve mně probudila touha tuto oblast navštívit.
NA VLASTNÍ PĚST Po bolestech kolena a následné operaci a rehabilitaci se to semínko touhy více zakořenilo, a tak nebylo divu, že jsem zase jednou tak v noci brouzdala po internetu a hledala, s kým – s jakou cestovkou – bych se „tam“ mohla vydat. Po usilovném pátrání jsem se rozhodla, že pojedu sama, protože stejně mně žádná cestovka nemůže nabídnout, že bych si na jejich zájezdu dělala, co bych chtěla. Což samozřejmě chápu! Jedou si svůj program a chtějí toho obyčejně za tři dny plus dva dny na cestu stihnout, co se dá. No a já nemusím stihnout všechno, ale chci si to jen tak obyčejně užít. Jít krajinou, nikam nespěchat, mnohokrát se zastavit, vyměnit objektivy na foťáku, v klidu se koukat, kde je fakt dobré světlo a potom si třeba sednout jen tak na lavičku a kochat se. No tak jsem tady a mám první fotky! A těšte se! Jestli mně to počasí dovolí, a já věřím, že dovolí, tak budou fotky z více různých míst, kam se chci dostat! Ale nebylo to jen tak se sem dostat! Nejdříve jsem si našla ubytování a potom ho zase pár dnů před odjezdem zrušila, protože meteorologové hlásili „hrůza“ počasí. A potom jsem si bookla jiné ubytování, abych i to zrušila a našla si něco sama a budu tady tak trochu migrovat.
UCPANÁ VÍDEŇ Vyrážela jsem ze Slovácka v pět ráno a sestra mne varovala, že až budu projíždět Vídní, tak bude zrovinka pěkně ucpaná. Doufala jsem, že nebude mít pravdu, ale měla pravdu, jak už to starší ségry občas mívají. Vídeň mně dala padesátiminutové zdržení. Až na jednu zastávku kvůli tankování a WC jsem zvládla 600 kilometrů na jeden zátah. Velké díky všem, kdo se za mou cestu modlili, protože mne ty modlitby fakt nesly.
ZVÍTĚZILY HORY A ještě poznámka na závěr. Přiznám se bez mučení, že ještě den před odjezdem jsem kvůli té špatné předpovědi počasí začala zuřivě hledat nějaký super last mimute. Také mně rozum říkal: „Dolomity na volné noze jsou dost drahé. A ta cesta! Plus pojištění auta, sebe, a co kdyby se jako stal defekt, nehoda? S cestovkou to budeš mít za polovinu a nebudeš se muset o nic starat!“ Takový byl našeptávač v mé hlavě… Nabídky cestovek ale byly převážně jen do Turecka a hlavně do Egypta k moři. Kdepak Dolomity nebo Francie! Když jsem tak zírala na ty fotky s mořem a „ohromnými rezorty“, tak jsem si najednou v duchu říkala: „Blbče, co na to čumíš! Vždyť ty nechceš k moři! U různých moří jsi byla „milionkrát“, a že byla některá skutečně nádherná, ale je to prostě moře – hromada slané vody v různých odstínech modré až tyrkysové a krásné západy slunce. To jsi ale už viděla mockrát! Ale v Dolomitech jsi nebyla nikdy! No vlastně jsi jimi projížděla, když jste nočním vlakem z Vídně přejížděli s rodinou do Říma či Pisy a poté pokračovali na Sardínii, Sicílii, Liparské ostrovy, do italské Kalábrie i přes celou Itálii vlakem a poté trajektem na Korfu.“ Pamatuji, jak jsem se na hranicích Rakouska a Itálie vždy probrala, když ještě chtěli celníci vidět doklady. Ukázala jsem je a spalo se dál, takže z Dolomit jsem na vlastní oči vlastně ani nikdy nic neviděla, protože vždy byla hluboká noc a tma. Až do dnešního dne! A je to nádhera! Chtělo se mně normálně radostí zpívat a to je už co říct, protože já jsem úplný nepěvec. A i koleno a paty jakoby přestaly bolet, když jsem se vyhrabala po osmi hodinách z auta, začala fotit a mašírovala jsem si to malebným městečkem sevřeným majestátným masivem hor.
DOLOMITY MAJÍ CO NABÍDNOUT A ta předpověď? Po cestě jsem potkala pár dešťových přeháněk, ale nebyla to žádná hrůza. A asi sto kilometrů za Vídní začalo mezi šedivými mraky vykukovat i modré nebe! A právě teď svítí slunce na vrcholky hor, které se ale ukrývají v mlze. Je to nádhera! Jakoby byly zachumlané v peřinách a chystaly se ke spánku.. A jak já se těším na ta jezera Lago di Dobbiaco a Lago di Braies, co mám v plánu, tak snad to počasí alespoň několik hodin každý den vydrží!
Před šestadvaceti lety přijala laická misionářka MARY SHAW z Floridy první pozvání k evangelizační návštěvě Slovenska a České republiky. Od té doby se vrací pravidelně. Zastavil ji až covid, letos v březnu se ale do Evropy vrátila a na několika místech u nás i na Slovensku přednášela na pozvání želivského opata P. Tadeáše Spišáka o uzdravení vztahů v rodinách.
Lidé vás v České republice znají jako laickou misionářku. Málokdo ale ví, že jste původní profesí zdravotní sestra. Kde jste ve zdravotnictví působila? To je dlouhý příběh. Už od šestnácti let jsem byla v nemocnici jako dobrovolnice. Později jsem sloužila jako zdravotní sestra v univerzitní nemocnici, kde jsem při práci vystudovala magisterský obor. Po nějaké době jsem změnila zaměstnání a pracovala jsem v nemocnici pro veterány. Byl to program s vládní podporou, zabezpečující péči o vojáky, kteří se vraceli z války. Později jsem se na klinice stala zástupkyní ředitele pro speciální vládní program zabezpečující v některých místech Spojených států pomoc seniorům. Cílem bylo, aby mohli lidé ve vysokém věku žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí doma a nebyli umísťováni do různých domovů a dalších sociálních zařízení. Během této práce jsem vystudovala doktorát. Zaměřila jsem se v něm na práci zdravotní sestry pro přestárlé.
Jak dlouho jste pracovala coby zdravotní sestra? Celkem asi třicet let.
Proč jste skončila? Po úrazu páteře jsem tuto profesi nemohla dále vykonávat. Došlo k tomu v postním období a vedlo mě to k modlitbě s prosbou o poznání tajemství kříže. Mám za sebou dvě operace a od té doby prožívám neustálou bolest zad.
A co se stalo, že jste začala působit jako misionářka? Jsem introvertka, bojím se mluvit před lidmi a létat letadlem, proto jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych se mohla stát misionářkou a vydat se do dalekých zemí. Jednou jsem se ale účastnila charismatické konference a v průběhu celého víkendu jsem opakovaně slyšela: „Evangelizace, evangelizace…“ To slovo vniklo do mého srdce. Dotyčný přednášející později vedl kurz evangelizační školy, kterého jsem se zúčastnila. Tam jsem měla o svátku svatého Benedikta silný prorocký sen, v němž jsem byla povolána k modlitbě za uzdravení. Trvalo mně ale ještě zhruba rok, kdy jsem rozlišovala, jestli je to skutečně povolání od Boha.
Kdo vás přivedl do České republiky a na Slovensko? Můj přítel Tom Edwards, který žije ve stejné diecézi jako já, sem jezdil už tehdy na misie. Jednou s ním jela kamarádka a po návratu mně celá nadšená o této misijní cestě vyprávěla. Když jsem se později dozvěděla, že se sem Tom zase chystá, zeptala jsem se, jestli bych mohla být součástí jeho týmu. Souhlasil, a tak jsem se dostala poprvé v roce 1998 na Slovensko.
Pamatujete si ještě, kde jste evangelizovali a jak jste tuto svou první zahraniční misi prožívala? První akce byla v Prešově v městské hale, kde se konalo charismatické setkání, kterému říkají Oheň. Byly tam tehdy tisíce lidí. Právě tam jsem naplno ve svém srdci i mysli slyšela: „K tomu ses narodila.“ A tak to všechno začalo. Od té doby jsem začala na pozvání jednou ročně jezdit na misie.
Jak došlo k tomu, že jste začala sloužit sama a ne v týmu? Po nějakém čase mne Tom požádal, jestli bych mu pomohla s vyučováním během jeho misijních cest. Seznámila jsem se s tlumočníky a vznikla nová přátelství. Později, když jsme se blíže poznali, dostávala jsem pozvání na různá místa a začala jsem jezdit a sloužit sama. Zpočátku jsem vyučovala především o přímluvné modlitbě za uzdravení. Takto začala moje individuální misie s programem, který jsem vedla sama. Před pandemií jsem létala do České republiky a na Slovensko dvakrát ročně. Vidím v tom Boží působení. Po pandemii jsem se nyní vrátila po pěti letech.
Vím, že jste ale působila i v Německu. Do kolika zemí Evropy jste podnikla misijní cesty? Ano, v Německu jsem sloužila v evangelizační škole ICPE (Mezinárodní katolický program evangelizace, pozn. red.), kde jsem se seznámila s otcem Eliasem Vellou z Malty. Jeho služba a vyučování mne hodně ovlivnily. Dále jsem působila v Litvě nebo Slovinsku. Hlavně ale sloužím na Slovensku, na Moravě a v Čechách.
Evangelizujete takto i v Americe? Doma jsem zvána především na modlitební službu pro řeholnice nebo na různé farní misie. Jsem také koordinátorkou diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem Svatým.
O jakou diecézi se jedná? Žiji na Floridě ve městě Gainesville, takže je to tam. Jedná se o diecézi svatého Augustina v severní Floridě –HolyFaithCatholicChurchGainesville.
Vaši službu zastavil na pět let covid. Jak jste tento čas prožila? Bylo to těžké. Pro lidi, kteří měli zájem, jsem přes Zoom měla roční přednáškový program. Při františkánské univerzitě (Franciscan University ofSteubenville, Ohio, USA)jsem v minulosti vystudovala duchovní doprovázení. V této službě jsem i v době pandemie pokračovala přes ZOOM, protože osobní setkání nebyla možná. Během posledních dvou let jsem potom rozvinula způsob vyučování pro školu modlitby, kterou vedou služebníci Panny Marie.
Oč konkrétně jde? Pam, manželka Toma Edwardse, založila laické Společenství služebníků Panny Marie, které se modlí za misie a věnuje se též přímluvné modlitbě. Pravidelně mne zvou na vyučování. Je to týdenní škola, která má pomoci lidem, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni v různých službách církve. Neučíme je detailně, jak se mají modlit za druhé, ale pouze jim dáme základní principy, jakým způsobem se to může dělat. Je důležité, když za nimi přijdou lidé s prosbou o přímluvnou modlitbu, aby věděli, jak se mají modlit. S tím jde ruku v ruce rozlišování potřeb lidí, kteří přicházejí. Během tohoto výcvikového týdne přijme každý z účastníků sám hlubokou modlitbu za uzdravení. V rámci školy nejde tedy pouze o vyučování, ale i osobní zkušenost vnitřního uzdravení. Dlouhé roky sloužím v mé farnosti Gainesville jako dobrovolník přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Přestože mám za tímto účelem na faře kancelář, kde se mohu s lidmi scházet, nejsem zaměstnanec farnosti.
Na jaká témata se ve svém vyučování zaměřujete? Většinou na vnitřní uzdravení, aby lidé mohli více zakoušet Kristovu lásku. Jde vlastně o to odstranit překážky, které nám brání zakoušet lásku k Bohu i mezi sebou navzájem. Proto se mnoho témat týká odstraňování těchto překážek. Například překážka neodpuštění, zahořklost, vzorce těžkých hříchů, za které se nedělá pokání a jakékoliv zapojení do okultismu. Také mluvím o lžích o sobě, druhých i Bohu, kterým jsme uvěřili. Každá ta oblast je velmi rozsáhlá, takže jsou potom jednotlivá podtémata, která se týkají konkrétních oblastí.
Třeba téma Uzdravení rodinných vztahů, o čemž jste nyní mluvila při své poslední návštěvě naší země? Je to tak.
Když se tak setkáváte s mnoha lidmi v Americe i Evropě, vnímáte nějaký hlavní problém doby? Myslím si, že hodně katolíku nechápe a nerozumí nebezpečí démonického vlivu ve svém životě. Hodně se zabývám zraněními z dětství, která si každý z nás nese svým životem. Mnoho lidí, ale přichází a mluví o New Age praktikách a různých dalších zkušenostech, skrze něž se dostanou do problémů. Další velká oblast je oblast sexuality, nečistoty, nevěrnosti, cizoložství, smilstva, pornografie, celá oblast homosexuality a transgenderu a tak dále.
Zmínila jste homosexualitu a transgender, jakou s tím máte zkušenost ve své praxi? Nemám mnoho zkušeností s homosexualitou a s transgenderem, ale setkávám se s rodiči i prarodiči, kteří to zakouší ve vztahu ke svým dětem a jsou z toho velmi zdrceni.
Jsou v současných problémech nějaké rozdíly mezi Amerikou a Evropou? Aktuálně ten dojem nemám. Když jsem ale začínala v České republice a na Slovensku působit koncem devadesátých let minulého století, často jsem se modlila za negativní důsledky komunismu. Potom jsem vnímala, že si tehdy mladí lidé často stěžovali, že je rodiče bili, fyzicky trestali a velkým problémem zde byl oproti Spojeným státům i alkoholismus. Teď už se všechno srovnalo. Závislost na alkoholu a dalších omamných látkách je dnes všude.
Mají dnes mladí lidé komplikovanější život, než tomu bylo za vašeho mládí? Určitě.
V čem? Jsou vystaveni mnoha různým negativním věcem, které nás v dětství, dospívání a mládí neovlivňovaly. Jde například o pornografii, okultismus a nebezpečné hry, což se děje prostřednictvím sociálních sítí. Jsou to také prostředky k vyhrožování a šikaně. V on-line prostředí se pohybuje mnoho sexuálních predátorů, kteří zvou mladé lidi k setkání, kde jsou potom zneužiti.
Vidíte z toho cestu ven? Katolická církev by měla lépe vychovávat mládež a děti od útlého věku, aby o těchto nástrahách věděli včas. Bohužel mnoho vedoucích v církvi nevnímá toto nebezpečí zvláště v okultní oblasti. Dospívající mládež je také málo vyučována o darech a charismatech Ducha Svatého. Vychovávají se, aby byli hodní a dobří vůči sobě navzájem, ale nevyučují se tato důležitá témata.V dnešní době potřebujeme nutně Ducha Svatého, abychom tím dobře prošli. Děti a mladí nejsou dostatečně vyzbrojeni pro tuto náročnou dobu. Skrze vliv sociálních sítí mohou být od víry odtaženi. Lenka Fojtíková, překlad Václav Čáp
MARY SHAW(*1952) pochází zezápadního Massachusetts, kde vystudovala obor zdravotní sestry na jezuitské střední škole a později získala magisterský titul na Floridské univerzitě. Od roku 1998 jezdí pravidelně na misijní cesty na Slovensko a do České republiky. Ve svých přednáškách se zaměřuje především na téma vnitřního uzdravení, v církvi slouží i přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Je koordinátorkou Diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem svatým v Gainesville ve státě Florida.
Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.
Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.
Fotila jsem několikrát poušť v Izraeli, ale také v Saudských emirátech a vloni v Jordánsku. Ani jednou se mně ale nestalo to, co dnes na pohyblivých dunách v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy.
Mezi čtvrtou a pátou mne ráno vzbudil déšť, a tak jsem si říkala, že dnes z focení dun, kvůli kterým jsem sem přijela, nic nebude. Když jsem ale mrkla z okna o hodinu později, viděla jsem, že to půjde. Hodila si batoh s foťákem do auta, ke kterému jsem se se svým bolavým kolenem dobelhala a dojela co nejblíže to šlo – ke vstupu do národního parku. Jak to u mne bývá, byla jsem tam první, což jsem chtěla, protože jsem na fotkách nechtěla mít davy lidí, což se mně sice podařilo, ale… Elektrobus, kterým jsem se plánovala svézt k dunám, jezdil až od devíti a já tam byla o půl osmé, tak jsem se vydala pomaličku, co mně koleno dovolilo, k dunám borovicovým lesem pěšky. V lesíku mně dělaly doprovod stovky komárů, takže když jsem plácla na nohu, jednou ranou jsem jich zabila asi i deset. Smutně jsem vzpomínala na Off, který ležel na pokoji… Tím ale moje dnešní anabáze rozhodně neskončila!
Když jsem dorazila k dunám a udělala foťákem asi tak tři fotky, zatáhlo se nebe temnými mraky a začala písečná bouře s šíleným lijákem, se kterým na polskou „poušť” padaly i obří ledové kroupy. Foťák jsem hned sbalila do fotobatohu a na ten natáhla pláštěnku. I tak se písek ale stihl dostat všude a zatím to vypadá tak, že je foťák na odpis. Uvidíme! Ani jsem nevěděla jak k tomu došlo, byla jsem po dešti úplně obalená pískem. Vrzal mně i mezi zuby.
Tady už jen dokumentuji vše mobilem, když se písečná smršť přehnala…Po dešti na pláži u moře
Takže fotky, na které koukáte (i videa) jsou vlastně všechny z mobilu. bilance je taková, že jsem sice nafotila to, proč jsem sem jela – po bouřce a v průběhu občasných přeháňkách za fakt dobrého světla, ale za jakou cenu… Tou je rozbitej foťák a moje bolavý koleno, který bolí fakt moc, že mně z toho bolí i hlava, takže jsem předem odpískala plánovanoiu návštěvu Gdaňska a Sopot. Dám si ještě dva tři dny oddech a pojedu domů… Jo, i takovej je život…
Aktualizace po roce… Domů jsem se nakonec vracela 23. 7. 2023, protože jsem nemohla kvůli bolavému koleni prakticky chodit a tedy ani nic podnikat. Jediný pohyb zajišťovalo auto, proto jsem v brzkém nedělním ránu vyrazila domů. A potom k ortopedovi do Uherského Hradiště. Ten mně tehdy řekl, že mi nemůže nic nabídnout. Že na artroskopii se dostanu na pořadí až někdy v lednu. Tak jsem řekla, aby mně vypsal neschopenku, protože nemohu chodit a žádanku na magnetickou rezonanci. To pro mne udělal a já hned poté začala jednat. Přešla jsem k jinému ortopedovi a podařilo se mně být na MGR za 14 dnů. Tam zjistili, že mám artrózu třetího stupně a poškozený meniskus. Dále jsem si musela zařídit vyšetření u revmatologa a na infekčním, jestli nemám revma nebo boreliózu. Tím se vyloučilo systémové onemocnění a já jsem si domluvila operaci kolena v Brně. Nejbližší termín byl počátek prosince. Poté následovala více než měsíc rehabilitace a letos už jsem zvládla chodit po Dolomitech, za což jsem nesmírně vděčná, protože jsem teprve v nemoci pochopila, jak je člověk omezený, když nemůže chodit… Bohu díky za to! I za lékaře, kteří mně neřekli s úsměvem na tváři, že mně nemohou nic nabídnout…
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Z Jordánska, kam jsem letos odletěla z Prahy 9. září, jsem si přivezla spoustu úžasných zážitků, ale také pár zdravotních problémů, které mne pořádně potrápily a stále nejsou zcela vyřešené.
POMSTA BEDUÍNŮ? Oč šlo? Tři dny před odletem se mně nejdříve začaly v Petře rozjíždět střevní problémy. Ty vystupňovaly v pátek v den odletu. Přiznám se bez mučení, že jsem fakt měla hrůzu, abych se v letadle nepo…a. Děkovala jsem Bohu, že mne při odbavení posadili zcela dozadu letadla, kde jsem to měla doslova dva kroky k záchodku. Využila jsem ho během letu několikrát. Ven se drala plechovka Pepsi, co jsem opatrně vysrkala na letišti před odletem, aby se do mne dostal nějaký cukr a s ním trocha energie, protože jsem v tom okamžiku už prakticky tři dny nic nejedla. Až fakt na maličkosti jako byl banán či pár sušenek. Jednak nebyla chuť, protože se hned vše dralo druhou stranou ven a druhak ani nebyla chuť. Připadala jsem si doslova jako průtokový ohřívač. To ale po třech dnech už doma způsobilo obrovskou bolest žaludku z hladu, jak se ty stěny v mé břišní dutině mlátily prázdné o sebe. Jedna kámoška se mně potom přes messenger svěřila, že měla při návštěvě Jordánska také tyto problémy, které nazvala pomsta beduínů. Jistě není bez zajímavosti, že průvodkyně nás hned na začátku pobytu upozornila, že v tomto směru nemusíme mít obavy, protože v Jordánsku turisté nemívají takové problémy jako v Egyptě. No já jsem je nakonec měla.
SKVĚLÝ LÉKAŘ To byl také důvod, proč jsem pár hodin po návratu domů zamířila do nemocnice. Léky, co jsem měla, nezabíraly a potíže přetrvávaly. Bála jsem se dehydratace. Trošku jsem se obávala, jestli se mne zase nebude pan doktor ptát stejně jako jeho kolega před pár lety, když jsem si zlomila ruku a sama si to odřídila do špitálu, proč jsem jela do Hradiště a ne do Kyjova, kam spadám. Ne! Měla jsem štěstí! Přivítal mne úžasný pan doktor, který komunikoval se všemi pacienty v čekárně, byl milý, vtipný a rychlý, takže jsem byla brzy v ordinaci. Vyslechl mne, a když jsem se smála jeho průpovídkám, tak říkal, ať se nesměji, protože je mně blbě. Byl prostě úžasnej a i se sestřičkou tvořili skvělý tým. Tímto bych panu doktorovi Jiřímu Lapčíkovi chtěla moc poděkovat za to, že má svou práci rád a rozesměje i lidi, kterým je fakt blbě, jak jsem na tom dnes byla já. Dostala jsem antibiotika a dvoje další léky, doporučení, co mám jíst, kolik a co pít atd., atd… Navíc jsem si ale domů odvážela takový pěkný pocit z krásného lidského setkání. Po vybrání ATB jsem se fakt těšila do práce a byla jsem šťastná, že mohu ukončit týdenní pracovní neschopnost. Po dvou dnech se ale objevil jiný a zcela nečekaný problém!
ALERGIE NEBO PARAZITÉ? Co se stalo? Probudily se mně tři malé vpichy. Jak jsem k nim došla? No zcela lehce… Když jsem se druhý den na veřejné pláži za městem, kam jsme s novými kámoškami vyrazily taxíkem, mne něco pobadlo nebo kouslo.
Tady někde mne něco kouslo nebo píchlo… Jinak podvodní svět tam byl fakt nádherný… Různě zbarvené korály a rybky jak někde v akváriu. Ty domy za vodou je izraelské město Eilat.
Jak? Ujela mně noha, já se tam ve vodě na kluzkých kamenech potácela jako lachtan a najednou jsem cítila obrovskou bolest v místě achilovky. Dodnes samozřejmě nevím, oč šlo, protože jsem po napadení nevrazila do vody hlavu se šnorchlem, abych zkoumala, co to bylo.. Naopak! Instinktivně jsem se ve vodě jako uvízla velryba na mělčině plácala pryč, i když moje noha byla v jednom ohni a já cítila, jak jed stoupá až ke kolenu a to vše doprovázela ostrá bolest a obrovské pálení. Když jsem o kousek dál vytáhla nad vodu poraněnou nohu, myslela jsem si nejdříve, že tam mám bodlinky od ježka. Ale kdepak! Bodliny to nebyly! Byly to tři malé modřinky! Nějaká mořská potvora mne tedy napadla a bodla nebo jsem se možná já napíchla na její bodliny na hřbetu zad. Noha bolela a pálila jak sviňa, i když jsem už byla z vody ven. Snažila jsem se na to ale zapomenout. A dařilo se mně to! Večer noha fakt nebolela a do rána zmizely i ony modřinky. S nohou jsem měla vlastně klid až do 25. září, takže jsem na ten bezva zážitek v moři zapomněla. V den, kdy se to stalo, jsem ale na Facebooku zveřejnila dotaz, co se mně stalo, jestli někdo neví, co to mohlo být. Ozvala se ihned kamarádka z Itálie, která s manželem žije u moře a ten si myslel, že by to mohla být jedovatá ryba tracina. Více o této rybě zde. Takže po dobrání ATB na sra…u se mně ozvaly vpichy z moře. Ta místa nejdříve začala svědit, aby se poté udělal jeden malý červený flíček. Minulou středu jsem ale už v místech vpichu měla v místech, kde je achilovka „grče“, celé se to rozlézalo a otekl kotník. Bylo mně jasné, že musím k doktorovi a to co nejdříve. Na pohotovost jsem jet nechtěla, a tak jsem to minulý týden vydržela do čtvrtku. V hlavě mně letělo, jestli jde o dodatečnou alergii anebo v sobě mám nějaké parazity. Ne náhodou jsem si při pohledu na svou nohu s prapodivnými hrboly vzpomněla na film Vetřelec.
Takhle nějak vypadá bolák v místech vpichů…
ČEKÁNÍ NA LÉKAŘE Praktická lékařka mně doporučila, abych jela rovnou do nemocnice na infekční. Po dvouhodinovém čekání se mnou moc ochotná paní doktorka všechno sepsala, zavolala si na poradu primářku a nakonec se shodly, že nejsem jejich pacient a musím na chirurgii. Tam jsem v čekárně čekala další dvě hodiny. Vedle mne seděl čilý senior ve věku 88 let, který byl po třech hodinách ze svého čekání hodně nervózní, takže pořád nahlas nadával a vyskakoval ke všem, kdo vcházeli do některé z chirurgických ordinací s tím, že už strašně moc dlouho čeká a musí jít ještě na urologii, protože má katedr. Z toho důvodu také nic nepil ani nejedl, takže měl už šílený hlad, protože doma z obavy následného vyprazdňování ani nesnídal. Přiznám se, že mně ho bylo, líto, i když ostatní čekající docela štval. Na druhé straně jsem chápala zdravotní personál, protože byla plná čekárna i chodba. Bylo nás tam fakt jak opic.
HLEDÁNÍ LÉKU Až na mě po celkově čtyřech hodinách v čekárnách nemocnice došla řada, tak mi pohodový chirurg řekl, že vyzkouší višňák. Že na férovku fakt neví, co s tím, ale kdybych měla jakoukoliv špatnou reakci v podobě teploty, většího otékání nohy, rudnutí, atd., tak musím hned do nemocnice. Jinak od pátku do pondělí, kdy jsem měla přijít na kontrolu, nechat působit višňák, nohu mít spíše nahoru a v klidu. Tato nečekaná situace mně fakt udělala čáru přes rozpočet. Bylo mi jasné, že rozhodně v sobotu nepojedu ze Slovácka do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měl pan biskup Cikrle světit nově opravenou barokní Perlu Vysočiny – chrám sv. Markéty, do kterého udělal nádherný oltář, křtitelnici a ambon vynikající sochař Otmar Oliva. Fakt mne to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Kontaktovala jsem lidi, kteří tam měli fotit s prosbou o fotky a vše sledovala díky přímému přenosu na počítači. Článek tak vznikl z domova. V neděli mně to ale nedalo a jela na Antonínek, kde Domácí hospic Antonínek ve spolupráci s Maticí svatoantonínskou pořádal Drakiádu. Chtěla jsem to zdokumentovat, protože je to krásná akce na podporu Domácího hospice Antonínek. To se mně nakonec podařilo. Fotky a text k nim najdete zde. V neděli jsem ale musela ze své bolavé nohy odmotat obvaz, protože bolák pod obvazem s mastí začal strašně pálit a doopravdy bolet jako bolák. Odmotala jsem proto obvaz a pustila na ránu vzduch. Na pohotovost jsem nejela, protože by se na mne asi zdravotníci ve službě koukali jako na blázna, že je otravuji, když nemám horečku ani další život ohrožující příznaky.
VŠECHNO JE TO O LIDECH Do nemocnice jsem naklusala ale hned v pondělí ráno. Tentokrát jsem tam byla už o půl sedmé a zhruba za hodinu se dostala do ordinace. Tam mne ovšem čekala studená sprcha. Když lékař zjistil, že jsem přišla bez obvazu, začal na mne doslova řvát, jestli se chci nechat léčit nebo se chci léčit sama. Co jsem si to jako dovolila odmotat obvaz??? Najednou jakoby nade mnou stál gestapák a já byla jeho otrok, ke kterému se může chovat doslova jako k hovnu. Přitom jsem měla od jiných zdravotníků zjištěné, že pokud je reakce, jakou jsem měla, tak dát obvaz i mast pryč, což jsem udělala. Sestřička mně na ránu plácla jinou mast, zalepila to obří náplastí a lékař se zvýšeným hlasem řekl, abych šla čekat na chodbu, že teď na patnáct minut odejde a až se vrátí, tak mně napíše recept na antibiotika. Vrátil se za dvacet minut a to už mně ta nová bezva mast pálila na noze jako čert, tak jsem mu to hned řekla. A on na to: „Vy jste alergická na penicilin???!!!“ „Ano, jsem alergická na penicilin, máte to v papírech,“ odpověděla jsem. A on vzápětí: „Vy jste alergická na penicilin???!!!!“ „Ano, před chvilkou jsem vám řekla, že jsem alergická na penicilin.“ „Neřekla!!!!,“ zařval pan doktor. A potom pokračoval. „Vy sem ale spádově nepatříte, že?“ A já na to: „Co tím chcete říct, že se mám nechat ošetřit někde jinde?“ „No to jsem neřekl! Já se jenom ptám!!!,“ vyštěkl. To už jsem se neudržela a řekla mu, aby na mne nekřičel. Nepříčetný vyletěl do vedlejší ordinace, odkud si dovedl druhou sestřičku, která měla dohlížet na to, že se chová slušně a rázem ztišil hlas. Po nanesení nové masti jsem čekala na chodbě, jestli nebude nějaká reakce. Poté si mne sestra zavolala do vedlejší ordinace, kam už tento empatický pan doktor donesl jen papíry. Ne, nebudu psát, ve které nemocnici to bylo ani, jak se pan doktor jmenuje, i když to vím. Byl to ale hnus, který jsem nezažila ve špitále ani za komančů. Nevím, proč se choval, jak se choval, jestli měl problém s manželkou, sám se sebou, byl vyhořelý, nebo jsem se mu prostě jen na první mrk nelíbila. Těžko říct. Každopádně už bych ho nechtěla znovu v ordinaci potkat. Tomu se fakt vyhnout obloukem. Jak byl první pan doktor Lapčík na pohotovosti úžasnej a prozářil člověku den, i když mně bylo mizerně, tak tento byl fakt hnusnej a můj den v tom okamžiku pěkně zčernal. Jo, lidé jsou různí… A všechno je skutečně jen o lidech a jejich přístupu. O tom, jak někdo může vaši duši pozvednout a druhý srazit k zemi. Dnes už při převazu nebyl, za což jsem fakt děkovala Bohu. Beru tedy antibiotika a uvidím, jestli mast zabere nebo budou lékaři zkoušet nějakou další. Uvidíme. Toto jsou moje „dárečky“, které jsem si přivezla z dovolené v Jordánsku a nikomu bych je tedy nepřála.
KAŽDÝ TO VIDÍ JINAK A ještě postřehy z lékařských zpráv. Z infekčního jsem v pátek odcházela s papírem, na kterém bylo napsáno exantém. V tentýž den mně první lékař na chirurgii popsal nález: exantém v oblasti later. kotníku levé dolní končetiny. V pondělí chirurg použil ale najednou jako diagnozu: Kožní absces – pro nezasvěcené vřed, i když to jako vřed vůbec nevypadá, ale možná se pletu, protože nejsem doktor, i když už jsem pár vředů v životě měla. No a třetí chirurg už opsal ze včerejšího papíru v kolonce diagnóza: Kožní absces… Když jsem toto story vyprávěla své dvaaosmdesátileté mamce, které jsem to původně říct vůbec nechtěla, ale ono by se to k ní nakonec stejně dostalo z jiných zdrojů, tak mne zcela uklidnila slovy: „Ty tam máš už určitě červy.“ Tož tak… Každý to vidí jinak, že? Od exantému přes absces až po červy. Jo a docela mne pobavilo, když lékař při posledním dnešním převazu řekl, že to mne asi požahala medúza… Ne… Fakt to nebyla medúza. Ty nás mnohokrát požahaly na Sicílii už před 27 lety a nikdy, doopravdy nikdy jsem po jejich požahání neměla žádný vpich, okolo kterého by byla malá modřina a poté se to rozlezlo, jako tato bezva reakce, kterou na noze ještě zatím stále mám…
POKRAČOVÁNÍ MÉHO „BEBINA“
Takže nejhůře moje noha po napsání výše uvedené, vypadala takto:
7. října se moje bebino vybarvilo a vykvetlo do této podoby….
Byl pátek a já věděla, že fakt do špitálu znovu nechci. Kamarádka z Itálie mně předala radu od jedné její starší známé paní, že si to mám mazat Fucidinem, což je ATB mast. Když jsem to konzultovala se svou sestřenicí, co má třicetiletou praxi na chirurgii, tak mně řekla, že však mi to radila už druhého října! No v té době na mé noze ale lékaři zkoušeli jiné masti. A tak jsem si mast koupila a začala mazat. V neděli to vypadalo luxusně! Červený flek zesvětlal a nerostl! V pondělí mně ale v práci noha v kotníku otekla jako papuč a zepředu se udělala i jakási boule. Všichni známí mně radili ať s tím už konečně jedu někam k odborníkům na cestovní medicínu – prý nejlépe do Prahy na Bulovku. Bez známých jsem tam ale neměla odvahu jet, protože kdyby mne vykopli, že k nim nepatřím, a proč jsem jako jela až z Moravy takový kus světa, tak na to jsem prostě neměla minulý týden koule. Nakonec mně to ale nedalo a šla jsem s nohou ukázat zase do nemocnice tady u nás na Slovácku. Měla jsem štěstí! V ordinaci byl sice zase jinej pan doktor, ale fakt nohu pořádně prohmatal, prohlédl, se zájmem vyslechl a řekl: „Já bych s tím teď nic nedělal. Možná je tam nějaký kousek bodlinky a to buď vyhnisá nebo se to tam zapouzdří, a kdyby to dělalo neplechu, tak se to bude muset vyříznout.“ No moje řeč! A tak jsme se rozloučili s úsměvem na tváři a já se te´d budu modlit, aby to nedělalo neplechu a nikdo mně nemusel fidlat achilovku, protože to fakt nechci! Dnes kotník zase otekl, ale chodím. Noha vypadá zhruba takto – viz. snímek. Na povrchu ztvrdlou kůži jsem totiž bez problémů sloupla a pod tím je jemná kůžička s malým hrbem na achilovce a občas otékajícím kotníkem, tak snad to bude ok…
Vypadá to trochu jako lepra, ale snad to lepra není…
Když to úplně zkrátím, tak moje trápení pokračovalo až do konce ledna. Po vyléčení boláku na achilově patě jsem šla na ultrazvuk a chirurgové mne potom poslali na ortopedii, protože tam zůstal zřejmě zapouzdřený kousek bodliny. Na rentgenu ale nebylo nic vidět. To už jsem ovšem měla problém také s kolenem, které bolelo jako čert a s ramenem, se kterým jsem měla značně omezený pohyb. Na ortopedii mně ale lékař řekl, že mám nárok, aby vyšetřil jen jednu část těla – patu, nebo koleno, nebo rameno. Neuroložka mne sice s ramenem poslala na rehabilitaci, ale chtěla jsem, aby ho vyšetřil i ortoped a popřípadě vyloučil ortopedický problém. Při první návštěva ortopeda ale došlo nakonec jen na vyšetření paty. Dal mi na vybranou: „Buď vám to zatejpuju anebo můžeme po pět týdnů do paty píchat injekce.“ Na dotaz, jaké injekce, jsem se dozvěděla, že je to léčba v kombinaci s výživou. Na internetu jsem ale zjistila, že jde o kolagen. Zatímco tejp by vyšel na 150 Kč, za jednu injekci jsem měla zaplatit 300 Kč. Vybrala jsem injekce, protože lékař řekl, že jsou lepší než teip a já chtěla pro patu to nejlepší. Při druhé návštěvě píchl do paty a poté vyšetřil i koleno, které po týdnu čekání bolelo samozřejmě čím dál víc. Ortoped konstatoval, že mám v koleni vodu, což jsem v životě neměla a aniž bych se nadála, vytáhl ji jehlou. Po týdnu vodu z kolene tahal znovu a po dalších týdnu ještě jednou – to bylo už potřetí během 14 dnů… Při třetí návštěvě konečně prohlédl i rameno se spoustou řečí, že on vyšetřuje jen jednu část těla. Do ramene mi píchnuil kortikoidy. Co do ramene píchá jsem se dozvěděla až na můj dotaz. Následně mne ten den bolela celá ruka od ramene až k zápěstí, a proto jsem se rozhodla, že do ramene si už píchat nenechám – stejně jako ostatně do paty, kde se z těch injekcí vytvořil souvislý zatuhlý hrb a nijak zvláštní zlepšení jsem nepociťovala. Mezi touto léčbou jsem měla streptokoka v krku, takže jsem počátkem listopadu dostala další antibiotika. A aby toho nebylo málo, tak na přelomu roku jsem se poté, co mne lékařka uschopnila a já měla jít od Nového roku konečně do práce, jsem dostala horečky, kdy se teploměr vyšplhal na 39. Krk byl celý zhnisaný, tak znovu antibiotika – to už byla čtvrtá za tři měsíce a já byla ze všeho fakt dost na dně i psychicky. Když se ohlédnu zpět, tak to vnímám tak, že se mně po vpichu jedu od té bezva ryby v Jordánsku, úplně zhroutil imunitní systém. Koleno bolí stále a neplechu dělá už i to levé, tak uvidím, jak se vše bude odvíjet dál. Každopádně jsem plně pochopila, že je hodně blbé, když je člověk takto omezený v pohybu a nikomu bych to nepřála. A kam pojedu letos na dovolenou? Jsem pevně rozhodnutá, že za hranice NIKAM! Možná si udělám pár výletů po naši krásné zemi. Otázkou zůstává, jak na tom budu zdravotně.
