Tunis v říjnu roku 2007
P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci
V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.
Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?
Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.
Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?
Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.
Máte představu, jakou cestu zvolit?
Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“
Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.
V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?
Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.
Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?
V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.
To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?
Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.
Ve společenství Nové jaro žijete společně?
Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.
Kolik máte členů?
Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.
Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?
Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.
Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…
Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.
Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?
Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.
Je náročné být pořád na cestách?
Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.
V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?
Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.
Kde vás budou moci lidé potkat?
Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.
Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?
Nevím přesně, ale zhruba dva roky.
Jaká jsou témata vašich přednášek?
Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.
Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?
V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.
A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?
Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.
Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?
Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)
Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?
Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.
Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?
Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.
Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?
Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.
Máte nyní na starosti nějakou farnost?
Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.
V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková
Taiwan v červenci roku 2011
Advent ve Vídni
Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.
SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy. Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…
LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…
KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.
TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.
A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu. Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…
A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…
Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!
Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka
Moji milí Malťané
Když jsem před sedmi roky poprvé navštívila Maltu, připadala jsem si na tom malinkatém ostrově pod Sicílií, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde jsem už někdy žila. Chodila jsem v noci po ulicích a vůbec nepociťovala jakýkoliv pocit nebezpečí, jak jsem ho zažívala v různých částech Itálie. Říkala jsem si tehdy, že se sem jednou musím vrátit. Kdesi hluboko v duši byla myšlenka, že bych tu jednou třeba mohla někde nějaký čas pracovat a konečně se pořádně naučit anglicky…
Nyní jsem se na můj milovaný ostrov vrátila. Zatímco jsem tam poprvé dojela s cestovkou, tentokrát jsme si udělaly výlet s kámoškou samy. Přijaly jsme pozvání na konferenci Catholic Revival Movement. Kromě toho jsme ale měly také čtyři dny volna, s nimiž jsme si mohly naložit, jak jsme chtěly. Díky Hance, která se znala s jedním knězem, jsme měly o bohatý program postaráno. Mimo jiné jsme jeden den mohly prožít v kontemplativním řádu klarisek. Bylo to úžasné setkání, na něž snad nikdy v životě nezapomenu. Dostala jsem se do míst, kam se hned tak někdo nedostane a dokonce jsem tam mohla i fotit. Když jsem zpočátku začala ostřit na řádové sestry, které už měly nad osmdesát a v klášteře prožily celý život, přiznám se, že jsem měla dost velké obavy z jejich reakcí. Byly ale skvělé! Žádné škaredé pohledy, otáčení zády, jak to znám od mnohých lidí… Jakmile uviděly, že je fotím, rozzářil se jim na tvářích nádherný úsměv.. Setkání s těmito sestřičkami, které jak jsem se dozvěděla, když složí věčné sliby, tak už nikdy neopustí zdi kláštera, bylo úžasné. Co jsme tam prožily, se nedá popsat… Nějak chybí slova… Všechno ale zůstane až do smrti uložené v srdci… Věřím a doufám, že se za nimi ještě někdy dostanu…
Nádherná byla ale i setkání s ostatními Malťany. Jsou to neuvěřitelně milí lidé… Jsou hodně podobní Moravákům, ale zdá se mně, že jsou ještě mnohem otevřenější. Zažila jsem s nimi skutečná setkání od srdce k srdci. Ráda cestuji, a tak mám Evropu proježděnou křížem krážem, byla jsem i v Africe, ale tak úžasné lidi jsem nepotkala nikde… Jsou to prostě moji milí Malťané. Většina se zdraví: „God bless you,“ což v překladu znamená „Bůh ti žehnej“… Nedovedu si dost dobře představit, že bych tady na Moravě někoho takto zdravila… A tam to bylo naprosto přirozené… Kolik lidí nám slibovalo, že se za nás bude modlit…. To snad ani nešlo, aby se to nedotklo našeho srdce…
K řeholníkům a kněžím tam má většina obyvatel určitý přirozený respekt. Pokud jedou autem a potkají někoho v hábitu, troubí na něj, mávají, zdraví ho a dávají mu přednost. Byla jsem také svědkem, kdy kněz v autobuse napomenul mladého řidiče, aby neklel. A on mu poděkoval za upozornění a poprosil ho, aby se za něj modlil, že sám na to nemá čas. Pak mu zastavil, kde kněz potřeboval, i když tam zrovna nebyla zastávka. Představovala jsem si, jak by podobná konverzace dopadla v naších poměrech… V lepším případě by kněz musel vyslechnout spršku nadávek…. Holt jiný kraj, jiný mrav… Jedno je ale jisté! Malťané jsou úžasní lidé a já věřím, že se za nimi zase někdy vypravím… Vždyť nám jedni manželé říkali, že kdykoliv přijedeme, tak u nich máme zajištěné ubytování zdarma. Takovou nabídku přece nejde odmítnou….