Příspěvky

Publikováno

Pozvánka na výstavu do Cafe 21 v Uherském Hradišti

Všechny srdečně zvu na výstavu, která je k vidění v Cafe 21 v Uherském  Hradišti. Kavárna se nachází v bývalé Jezuitské koleji (Masarykovo náměstí 21) naproti informačního centra.  Výstava je přístupná, od pondělí do pátku od 8 do 20 hodin, v sobotu od 10 do 17 hodin a v neděli od 10 do 16 hodin. Potrvá do 11. září.

Přiznám se, že přesně ani nevím, které moje fotky jsou na výstavě k vidění, ale jedno je jisté. Jsou to fotky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Musím se tam zajet mrknout 🙂

 

Publikováno

Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP

Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach

Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.

Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?

V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat.  Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.

V kolika letech jste tuto brožurku četl?

Asi v šestnácti.

Dědeček byl katolík?

Původně, ale později přešel k adventistům.

Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?

Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.

Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.

Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.

Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?

Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.

Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.

V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.

Hodila se vám později studia jazyků?

Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.

Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?

On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.

Ale i vaše řeholní jméno – ne?

To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.

Víte proč?

Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.

Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?

K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“  Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.

Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?

Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.

Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?

Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.

Jste evangelizační řád?

Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.

Byl tam o náboženství zájem?

Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků.  Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem – vychovatelem a dospívajícím.

Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?

Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.

Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?

Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.

Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?

Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.

Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?

Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.

Něco se ale dozvíme až na věčnosti…

To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.

Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?

Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.

Nadával vám někdo?

Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.

Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.

Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt.  I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.

To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?

I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.

Už víte, kde budete působit?

Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Těšíte se na tuto službu?

Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.

Jaké máte motto kněžské služby?

Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.

Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?

Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství.

Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?

Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.

Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?

Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.

Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.

Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.

Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?

Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.

Jste rád, že tu budou i krojovaní?

Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?

P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.

Publikováno

Podle pamětníka o sobě P. Šuránek říkal, že je brigádníkem Ducha svatého

V sobotu 20. 5. se na Antonínku sešli členové Sekulárního františkánského řádu, Matice  svatoantonínské a Společenství P. Antonína Šuránka. Mši svatou sloužil jeden z posledních bohoslovců P. Šuránka P. Pavel Uhřík OFM, cap., který na tohoto vzácného kněze zavzpomínal. 29. 5. tomu bude totiž 115 let, co se P. Antonín Šuránek v Ostrožské Lhotě narodil. Mše svatá byla sloužena na jeho úmysl.

P. Pavel Uhřík OFM, cap. mimo jiné řekl:  „Tato mše svatá je slavena na úmysl otce Šurának, který žil a zemřel v pověsti svatosti. On bude vědět, co s tou milostí, kterou skrze tuto mši svatou dostává. Jemu v životě záleželo jenom na jednom – na spáse duší. Modlíme se za jeho blahořečení. Víte, když je někdo blahořečen, tak to neznamená, že mu církev dá in memoriam jakési vyznamenání za jeho životní zásluhy. Tam jde při blahořečení a svatořečení o víc! Blahořečený a svatořečený je ten, kdo má co říct nejen generaci, ve které žil, ale i přítomné generaci a těm, které teprve přijdou. Já patřím k jeho posledním žákům. Bylo mi osmnáct, byl jsem tehdy ještě takový adolescent, který teprve dorůstal z puberty. On měl v té době téměř tolik roků, co mám dnes já. Zhruba těch šestašedesát. Měl před sebou adolescenty a teď je měl oslovit. My jsme tehdy uctívali Beatles a měl nás oslovit muž, jehož předcházela pověst svatosti. On byl tak dokonalý člověk, že jakmile se k němu člověk přiblížil, tak na sobě okamžitě viděl všechny své hříchy. Jakoby ho osvítilo nějaké světlo, což samozřejmě mnohým lidem dělalo problém. Lidé totiž nemají rádi, když je někdo prosvítí a ukazuje jim jejich zakřivenost. Ale otec Šuránek byl tak rovný! Lidé to vedle něho cítili. Obdivuji, že tento stárnoucí muž byl duchem mladý. Uvedu příklad. Když jsme začínali v semináři, tak za námi přišel otec vicerektor Dýmal a přinesl nám seminární řád. Takový, jakým se řídili před padesáti lety. My jsme chvíli poslouchali a poté se postavil jeden odvážný muž, jemuž už bylo okolo třicíctky a řekl: „Co nám to otče vicerektore čtete? To je snad z doby Marie Terezie! Musíme se přece přizpůsobit podmínkám, v jakých žijeme dnes!“  A otec vicerektor Dýmal  byl v rozpacích a nevěděl si rady. Zezadu se najednou ozval takový prorocký hlas. Vstal otec Šuránek, zvedl prst a řekl: „Ať si zapracují na změně seminárního řádu, ale ať podle něho žijí!“ Otec vicerektro ustanovil komisi a provedly se změny v seminárním řádu, podle kterého se nám potom velmi dobře žilo.

Pak nám zase jednou otec vicerektor Dýmal řekl: „Tak vám jdu najmenovat prefekty. Každý ročník má prefekta, který bude určitým manažerem ročníku. A zase se zvedl jeden student a řekl: „Žijeme v době demokracie, ideálů, copak si nemůžeme svobodně zvolit vlastní samosprávu?“ Psal se totiž rok 1968, kdy jsme se ještě stále cítili svobodně. Otec vicerektor Dýmal byl zase zaražený… A zezadu se znovu ozval prorocký hlas otce Šuránka: „Ať si zvolí svobodně samosprávu, ale ať je poslouchají!“ A otec Dýmal neměl problém, když promluvila tato autorita, tento Boží hlas. A tak jsme si svobodně zvolili samosprávu, což nemají hoši bohoslovci ani dnes.

Tenkrát jsme to měli díky otci Šuránkovi, který byl velmi liberální člověk, když na to přišlo. Začínala tehdy nová liturgie. Bylo to pokoncilní kvašení. Vedle misálu se zlatými ořízkami, kde byla latinská tridentská mše. Najednou jsme tiskli na cyklostylu na obyčejných papírech nové texty. A otec Šuránek čekal až mu je ke slavení mše svaté předáme. Co je nové, to je živé a životné. Otec Šuránek byl mužem koncilu, obnovy a dialogu, proto byl mladý duchem. Stárne tělo, ale nestárne duch. On o sobě vždycky říkal, že je brigádníkem Ducha svatého. Neměl rád žádné poklony. Takový byl. On má co říct i dnes co mladým lidem. U něho byl ve spojení na jedné straně řád a pořádek a na druhé Duch, který oživuje. Litera zabíjí, ale duch oživuje,“ zavzpomínal při kázání na svého učitele, který se mu nesmazatelně na vždy zapsal do duše i srdce kapucínský kněz z Brna P. Pavel Uhřík.

29. 5. 2017 tomu bude 115 let, co se P. Antonín Šuránek narodil. Z toho důvodu vyzvala členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková, aby se věřící začali modlit novénu P. Antonína Šuránka nejen za jeho blahořečení, ale také za blahořečení arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.  Kazatel P. Uhřík připomněl, že byl arcibiskup Stojan členem Sekulárního františkánského řádu.

„To, co dnes žije papež František, žil ve své době tatiček Stojan! Jistě měl od narození dobré srdce, ale jeho ideálem a příkladem byl především svatý František a svatý Antonín. Nikdy nebude nic živějšího a aktuálnějšího než ideál svatého Františka,“ připomněl na závěr P. Pavel Uhřík.

Publikováno

Loučení s panem Slavomírem Budařem

Dnes jsme se v blatnickém farním kostele sv. Ondřeje loučili se Slavomírem Budařem. Na věčnost odešel v noci z neděle na pondělí 16. dubna.  Bylo mu šestadevadesát let… Říká se, že když někdo zemře v tak vysokém věku, tak na pohřbu nemívá mnoho lidí, protože většinou jsou všichni jeho spolužáci, kamarádi a přátelé již po smrti. U pana Budaře toto nepsané pravidlo neplatilo…

Při jeho pohřbu byl kostel narvaný až k prasknutí. A věřím, že kdybych se šla podívat ven, tak tam stáli další lidé. Na věčnost totiž odešel vzácný člověk, na kterého jsem snad nikoho neslyšela nadávat. Odešel člověk plný víry a lásky. Spolu se svou ženou Anežkou vychovali šest dětí. Kromě péče o rodinu věnoval pan Budař každou svou volnou chvilku Bohu. Víra se jeho životem vinula jako červená nit. Dokud mu to zdraví a hlas dovoloval, nádherně zpíval při bohoslužbách ve farním kostele i na Svatém Antonínku. Dlouhé roky také vedl Modlitby hodin – tzv. Hodinky – před Hlavní poutí ke cti sv. Antonína. Kromě toho také sloužil coby strážce v kapli na Antonínku a v důchodu potom zpětně dopisoval farní kroniku od padesátých let. Nebýt této jeho činnosti, zmizela by spousta důležitých informací, týkajících se blatnické farnosti, v propadlišti dějin. Díky jeho práci zůstalo vše zachováno jako vzácné dědictví budoucím generacím.

Dnes jsme stáli u rakve zemřelého muže, který svůj život naplnil měrou vrchovatou službě své rodině i Bohu. Na začátku mše svaté ženský sbor zpíval píseň o osamělé duši. Já ale věřím, že duše pana Budaře nyní není vůbec osamělá. Věřím, že se na věčnosti setkal a znovu objal s milovaným synem Stanislavem, který svého tatínka předešel na věčnost před několika lety kvůli tragické události v zahraničí. V nebi se ale jistě také znovu raduje se svou milovanou ženou Anežkou, která mu po smrti tak moc chyběla. Přímo na Boha se určitě dívá i s otcem Šuránkem, který pro něj byl vzácným knězem, jež uměl skrze svou lásku a pokoru přitahovat lidi do nebe. Ne, pan Budař na věčnosti určitě není sám. Je obklopen těmi, které miloval již tady na zemi. A přestože zemřel, žije vlastně dál. Láska a víra v Boha, které předal svým nejbližším i všem ostatním lidem, žije dál v nich.

Pan Budař nebyl typ člověka, který by zářil do světa z obálek barevných časopisů či z novin. Žil svůj život v tichosti a pokoře. Pevně ale věřím, že v nebi nyní září jeho duše jako velká lampa světlem, které nikdy neuhasne.

Pane Budaři, velké díky za vše, co jste v životě vykonal. Jsem moc vděčná, že jsem Vás mohla poznat a stali jsme se přáteli…

Ze srdce vzpomíná Lenka

Tento článeček vyšel o panu Slavomíru Budařovi v Katolickém týdeníku v roce 2007:

 

Příběhy na sv. Antonínku
Příloha Doma 14/2007

Ať mrzne, padá sníh, prší či panují tropická vedra, přicházejí den co den do kaple svatého Antonína na Blatnické hoře tzv. strážci. Jedním z nich byl dlouhé roky šestaosmdesátiletý Slavomír Budař z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Jeho službu přerušily až zdravotní problémy.
„Přestože nejsem rodák z Blatnice, Antonínek mi přirostl k srdci od útlého dětství. Narodil jsem se v Rokytnici u Přerova. Tatínek ale pracoval na železnici a na Slovácko jsme se přestěhovali v roce 1928,“ zavzpomínal pamětník. Hned poté připomněl, že s myšlenkou strážců kaple svatého Antonína přišel už za druhé světové války P. Antonín Šuránek, který pocházel z nedaleké Ostrožské Lhoty. Chtěl totiž, aby byl na poutním místě postaven exerciční dům, v němž by působili kapucíni. Jeho velkou touhou bylo, aby se z tohoto výjimečného poutního místa staly jakési duchovní lázně Slovácka.
Velkolepá myšlenka se nakonec neuskutečnila. Tradice strážců kaple se ale uchytila. Prvním se stal v roce 1943 tatínek Slavomíra Budaře a sám vytrval sloužit až do roku 1957. Později se v roli strážců vystřídalo několik mužů. Už to ale bývalo většinou tak, že se dobrovolné bezplatné služby zároveň ujalo několik seniorů, kteří se v kapli každý den střídali. Slavomír Budař převzal spolu se dvěma přáteli pomyslnou štafetu v roce 1987 a vytrval patnáct let. Za svůj život zažil na poutním místě tolik událostí, nádherných setkání a okamžiků, že by jeho vzpomínky vydaly na několik knih.
„Když byly poutě, tak jsme coby služebníci na rozjímání čas neměli. Na Antonínku ale bývala nejpěknější rána a chvíle, kdy jsem tam byl sám. Venku třeba pršelo, valily se mraky, fučel vítr a já byl v kapli sám. Prožíval jsem tam pocity, které se dají slovy jen těžko popsat a vyjádřit. Byla to obrovská vnitřní radost. Měl jsem to štěstí, že jsem si vzal hodnou manželku, která mou službu tolerovala. Myslím si, že dobře věděla a byla ráda, že modlitba patří nejen nám oběma, ale i šesti dětem, které jsme vychovali. Prožili jsme spolu jedenašedesát let a svatbu jsme měli kde jinde než na Antonínku,“ řekl Budař, který letošní Velikonoce oslaví poprvé bez své ženy.
Ze všeho nejvíce se strážci do srdce zapsal otec Antonín Šuránek. Když na něj vzpomíná, tak se mu vždy zvláštně rozsvítí oči. „Až do roku 1950 býval na Antonínku o Zeleném čtvrtku adorační den mužů a jinochů. Byla to ve skutečnosti adorační hodina na motiv Ježíšovy prosby: „Nemůžete hodinu bdít se mnou?“ Sešli jsme se v podvečeru a v adoraci a modlitbách setrvali do deseti, jedenácti hodin v noci. Bývalo nás tam hodně,“ zavzpomínal důchodce. Ženám a dívkám zase podobně patřilo velikonoční pondělní odpoledne. Antonín Šuránek ale razil zásadu, že Velikonoce jsou výjimečným obdobím církevního roku, proto vyžadoval, aby v neděli šli na mši svatou všichni do svého farního kostela, přestože se mše sloužila také v kapli svatého Antonína.
P. Šuránek nejvíce v kapli svatého Antonína pobýval v době, kdy byl spirituálem kněžského semináře. To pak na Blatnickou horu přijížděl i se studenty každé prázdniny. Pokud sloužil mši, tak si vždy udělal čas také na duchovní pohovory. Zájemců čekajících na osobní radu bývala plná sakristie. Další setkání, ale už ve skupinkách, následovalo odpoledne a večer, kdy se sedělo venku pod širým nebem. Debata se přitom točila na různá témata. Dnes se na Blatnickou horu sjíždějí poutníci z celého světa. Amerikou počínaje, přes Afriku a Austrálií konče. Možná někteří z nich pamatují dobu, kdy zde působil P. Antonín Šuránek.
Slavomír Budař tady vyslechl spoustu neuvěřitelných příběhů:
„Jednou od studánky přicházela žena, stále něco vykřikovala a zvedala ruce nad hlavu. Mluvila víc anglicky než česky. Nejdřív jsem si myslel, že se pomátla na rozumu. Pak ale křičela: „Je to tak! Ta naše babka měla pravdu!“ O chvíli později jsem se dozvěděl, že znala Antonínek jen z obrazu, který visel u nich doma v Americe. Pan Budař vzpomíná i na zajímavé zápisy v pamětní knize; jeden muž napsal: „Člověče, zastav se a podívej se kolem sebe. Děkuj Bohu za to, co tu vidíš.“ Další návštěvník napsal: „Jsem evangelík z Břeclavska a přijel jsem sem poprvé. Něco tak krásného, jak je tady, jsem ještě neviděl.“ „Kdybych mohl, chodím na Antonínek doposud. Člověk se ale musí vyrovnat i s tím, že už nemůže sloužit coby strážce,“ řekl při loučení pamětník Slavomír Budař, který rozhodně nezahálí ani teď. Od padesátých let zpětně dopisuje farní kroniku.
Publikováno

Na věčnost odešel kardinál Miloslav Vlk

V sobotu 18. 3. 2017 odešel na věčnost kardinál Miloslav Vlk. Více se o jeho životě a díle můžete dozvědět zde

Měla jsem tu čest se s ním coby novinář několikrát setkat. Z fotek, které jsem při těchto setkání pořídila, jsem otci kardinálovi vytvořila takové malé poděkování ve formě slideshow. K vidění je zde

Publikováno

Vyslanec dobré vůle Izraele

Při své poslední návštěvě Izraele jsem od šéfa pobočky v Eilatu z Ministerstva turismu Izraele dostala Čestné uznání vyslance dobré vůle Izraele, čehož si fakt moc vážím a mám z toho radost. Radost, o kterou se tady chci podělit 🙂

Všem přeji krásný den!!! Lenka

 

Publikováno

Eilat v březnu roku 2017

Publikováno

Eilat – křižovatka kultur, tří světadílů, vstup do Země zaslíbené

RYANAIR – LEVNÉ LETENKY

Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. Je pravda, že jsem za letenky nakonec dala dohromady 132 euro, ale v tom už byl příplatek za dvacetikilogramové zavazadlo, priority boarding, rezervaci místa v přední části letadla a u okénka. Holt jen moje fototechnika má okolo deseti kilogramů, tak mi ani nic jiného nezbývalo… I tak byla ale cena luxusní… Samozřejmě, že kdo se omezí v počtu a rozměrech svých zavazadel, může mnohem výrazněji ušetřit…

Při letu z Bratislavy jsem zjistila, že sedět u okénka je sice výhoda, protože můžete koukat ven a popřípadě něco vyfotit, ale zase se z tohoto místa člověk hůře přes spolucestující probojovává na záchod…  Holt všechno má svá pro a proti.

Můžu říct, že tímto svým letem jsem se vydala do neznáma. Přestože už roky cestuji sama, vždy to bylo prostřednictvím různých cestovek nebo naposledy jsme byla vloni v Izraeli s menší skupinou kamarádů. Tam jsem byla ale svým způsobem ve vleku a neměla veškerou organizaci cesty na starosti sama.

Nyní jsem se po rezervaci letenek musela pustit do vyhledávání ubytování. Vzhledem k tomu, že nemám ráda obří, luxusní hotely, zaměřila jsem se na malé hotely rodinného typu. Hostely jsem raději vynechala. A podařilo se. Za něco málo přes osm tisíc korun se mi podařilo pořídit týdenní pobyt v Eilatu i s transferem z letiště. No s tím transferem to bylo z počátku také zábavné. Ve své naivitě a neznalosti jsem si totiž původně myslela, že přistanu na letišti v centru města Eilatu a podle toho také vybírala ubytování. Předem jsem se radovala, že můj motel leží pár set metrů od letiště, takže tam v pohodě dojdu pěšky. Ale chyba lávky! Čtrnáct dnů před odletem jsem na jedné internetové diskuzi zjistila, že přistáváme na letišti Ovda, které leží bratru šedesát kilometrů od Eilatu v poušti. Honem jsem začala zjišťovat, jak se od tam dá dostat. Záhy jsem vypátrala, že z tohoto letiště jezdí autobus hromadné přepravy s číslem 282 nebo tzv. shuttle, který je ale třeba objednat přes internet. Tak jsem si zarezervovala shuttle s vědomím, že zřejmě nepojede na čas. V oné diskuzi cestovatelé varovali, že může mít i čtyřicet minut zpoždění. Kromě toho v diskuzi lidé varovali, že se máme připravit po příletu na výslech na letišti. Ten ale nebyl zdaleka tak hrozný. Celníci se prostě ptali, kde bude člověk bydlet, co bude v Izraeli dělat. Vzhledem k tomu, že jsem turista, tak to bylo úplně v pohodě. Doopravdy žádný horor.

DOBRÁ DUŠE DENISA Z IRAZELSKÉHO MINISTERSTVA TURISMU

Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice ministerstva turismu. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě. O této paní jsem četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Jen všichni psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu. Nevím proč (asi mne osvítil Duch Svatý), ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsem se seznámila s pracovnicí izraelského ministerstva turismu Denisou Kovačíkovou. V tom okamžiku jsem ještě ani ve snu netušila, o jak zásadní setkání jde, co společně zažijeme.

EILAT

Cesta do hotelu trvala z letiště zhruba hodinu a byla bez problémů. Vedla pouští s nádherně do různých odstínů hnědé až červeně zbarvenými horami. Po pravé straně jsme prakticky stále jeli podél egyptských hranic, které lemoval zhruba třímetrový plot s žiletkovým ostnatým drátem, který byl v některých místech dokonce zdvojený. Později jsem se dozvěděla, že egyptská hranice je takto z izraelské strany celá zadrátovaná v délce 250 km. Izraelci se tak brání před ilegálními emigranty.

Po ubytováníjsem hned vyrazila na obhlídku města. V sedm ráno jsme odlétali z uplakané Bratislavy a já si to už o půl druhé odpoledne „štráfovala“ ulicemi Eilatu pod šmolkově modrým nebem se zářícím sluncem s teplotou vzduchu okolo pětadvaceti stupňů. Samo, že jsem si ještě ten den zaplavala v Rudém moři. To snad ani nešlo jinak! Vždyť ve vodách Rudého moře to byla moje premiéra.

Z internetových diskuzí jsem věděla, že musím navštívit Coral beach, podmořskou observatoř, Timna park a rezervaci ptáků. Na poslední tři jmenovaná místa jsem si už z tepla domova zakoupila zájezd přes jednu společnost. Dnes už vím, že bych s nimi nejela. O tom ale až později.

Nejsem člověk, který by se vydržel delší dobu válet na jednom místě u vody. Chtěla jsem poznat z této části Izraele, co se dalo. Země, do které jsem se zamilovala už při své první návštěvě. Největším relaxem pro mne bylo vždy vše fotit a dokumentovat. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Ještě v noci jsem proto vyzkoušela kontakt z letiště, kde jsem si vyprosila vizitku. Napsala jsem tajemné Slovence, jestli nemá nějaké tipy na výlety. Měla jsem zájem o klášter sv. Kateřiny v Egyptě a o horu Sinaj. Tam jsem ale tentokrát jet neměla… Paní Denisa mi napsala, že hned druhý den, což byl pátek, mohu zdarma absolvovat s průvodcem exkurzi po městš a také kousek od letiště trh domácích produktů, kde nechybí umělci.

EXKURZE PO EILATU

Sraz byl v 9.30 hod. u informačního centra, které se nachází u mostu na promenádě naproti policejní stanice. Naši skupinku ten den tvořili čtyři Angličané, dva Finové a já. Milá průvodkyně byla z Manchesteru, ale už dlouhé roky žije v Izraeli. Po cestě se nás všech mezi vyprávěním spousta zajímavostí o městě a širokém okolí, ptala, jestli jsme ok, rozumíme a stačíme jejímu tempu, které bylo ostatně velmi pohodové. Je pravda, že já jsem se svou angličtinou zdaleka všemu nerozuměla, ale něco jsem i tak pochytila a bylo to super.

Exkurze městem končila v městském muzeu, které připomíná historii vzniku Eilatu v roce 1949 a jeho bouřlivý rozvoj. V roce 1949 zde pětice vojáků vztyčila izraelskou vlajku. V té době v těchto místech nebylo nic jiného než malá vojenská stanice. Když dnes člověk kouká na desítky hotelů, do kterých ročně přijede okolo milionů turistů, nechce věřit tomu, co se v poušti kdesi u Rudého moře, kde před osmašedesáti lety nebylo absolutně nic, podařilo vybudovat. Člověk prostě jen kouká a nestačí žasnout.

Dnes zde žije šedesát tisíc stálých obyvatel, kteří se v drtivé většině živí turistickým ruchem. Jistě není bez zajímavosti, že zde pracující obyvatelé nemusí platit žádné daně. Zřejmě je to bonus za to, že žijí v dříve neosídlené části země a podílí se nyní na jejím rozvoji.

Po exkurzi městem jsem zamířila na trh místních produktů, který byl v ulici kolmé k letišti. Kromě zeleniny a ovoce zde trhovci prodávali na váhu také chalvu, obrazy a dále řadu tretek. Pro děti byla na ulici připravena výtvarná dílna. Když jsem skončila s obhlídkou, byla zhruba hodina po poledni, proto jsem pěšky zamířila na Coral Beach. Podle předem zjištěných informací jsem věděla, že by to tam mělo být zhruba šest kilometrů.

PODMOŘSKÁ OBSERVATOŘ A CORAL BEACH

Myslela jsem si, že budu „mašírova“ podél pobřeží a třeba si někde občas i lehnu a vykoupu se. To jsem se ale šeredně spletla. Ke Coral Beach vedla sice silnice, kterou lameloval pěkný chodník pro pěší a cyklisty, ale prakticky podél celého pobřeží byl plot, který odděloval průmyslovou zónu a nákladní přistav od moře. K moři se prostě člověk nedostal. Část silnice – zhruba dva kilometry před Coral beach byl v době mé návštěvy navíc v rekonstrukci a také  v tomto úseku nebyl ještě položený ani chodník. Na tuto část cesty jsem si proto chtě-nechtě musela vzít taxík. Za ten kousek chtěl pětadvacet šekelů, což je na naše cca. 188 Kč. Je pravda, že jak jsem šla docela ve vedru s tou svou „bezva“ taškou s foťáky, které váží okolo deseti kilogramů, tak jsem docela ráda do taxíku usedla a na cenu v tom okamžiku nemyslela. Řidič ale dělal, že nerozumí, když jsem po něm chtěla, aby mne tedy hodil rovnou k podmořské observatoři, a tak jsem musela jít z Coral Beach ještě asi kilák pěšky k observatoři. Vstupné tam bylo 105 šekelů a rozhodně to stálo zato. Jen jsem se pak tloukla do hlavy, že jsem nezašla do části věnované žralokům. Netuším, jak mi to mohlo uniknout.. .No prostě tam všeho tolik, že toto jsem jaksi přehlédla…

Při cestě zpět jsem se konečně zastavila na Coral beach , o které tolik cestovatelů básnilo. Vykoupala jsem se tam, ale nijak mne to tam nenadchlo. Pro toho, kdo se potápí nebo má alespoň potápěčské brýle, to je asi super, ale na obyčejné koupání a plavání jsou rozhodně vhodnější přímořské pláže v centru Eilatu. Jakmile jsem vyšla z Coral beach, hned u mne zastavil taxík s usměvavým černochem. Moje první otázka byla: „Za kolik?“ Prý za pětatřicet, na což jsem řekla, že je to moc. „Tak za pětadvacet,“ přešel na mé smlouvání řidič. A tak jsme si plácli a já za stejné peníze, co mne stál kousek rozbourané cesty, dojela až do centra města.

Ten den jsem zjistila, že mám nulovou fyzičku, a že se jakoby učím chodit. Doma jezdím všude autem anebo sedím za počítačem, což jsem na dovolené záhy pocítila. Zvlášť, když jsem kromě nadváhy musela vláčet i tašku s foťáky. V noci jsem se přes e-mail spojila se svou novou známou-neznámou Denisou, která mi dala tip, že bych mohla v neděli jet s její známou Maďarkou za pětadvacet dolarů na výlet do Red Canyonu, a tak jsem si tento výlet objednala.

POULIČNÍ FESTIVAL UMĚNÍ

V sobotu, což byl následující den, jsem si ale dala volno. Ležet u vody jsem ovšem opět dlouho nevydržela a vyrazila do města. Vzhledem k tomu, že je celý Eilat židovský, tak byl v sobotu šabat. Obchody byly sice zavřené, ale na promenádě to žilo! Od dopoledne do pozdního odpoledne se zde totiž odehrával Festival umění. K vidění byli artisté na hrazdách, žena cvičící nad hlavami diváků na jakési šňůře, pouliční kejklíři, oživlé sochy i muzikanti. Z toho důvodu byla promenáda zaplavená davy lidí, takže se místy nedalo projít. Probojovala jsem se do jedné restaurace a dala si smaženou rybu s hranolky za 37 šekelů (cca. 278 Kč). No u nás by za ty prachy bylo luxusní jídlo. Tady nic moc… Holt jiný kraj a jiné ceny, které nelze přepočítávat na naše peníze.

Představa, že půjdu zase mezi těmi davy lidí mne přivedla do úniku za hotely, kde jsem čistě náhodou objevila obchoďák, který ukrýval krásné kluziště. Zatímco se o kousek dál lidé koupali v moři, tak tady se bruslilo . Domů jsem se vrátila trošku dříve, takže byl čas na relax a nabrání sil na nedělní výlet do Red Canyon.

RED CANYON

Ráno přesně na čas k mému hotelu přijelo osobní auto, které ukrývalo tři usměvavé Maďarky. Ty naštěstí mluvily anglicky, protože maďarsky neumím ani slovo.  Red Canyon byl opravdu nádherný! Navíc jsem měla radost, že jsme absolvovaly asi šestikilometrovou procházku krajinou, kterou miluji. Těsně před nástupem do auta jsem ještě fotila minimalistickou postavičku v dáli s pozadím krásných hor. Teprve poté, když jsem ostřila, jsem zjistila, že před touto postavičkou jsou dvě další a valily docela rychlým tempem. Aniž by se člověk nadál, byly na parkovišti. Záhy jsem zjistila, že jsou to tři mladí muži ve vojenských maskáčích a právě oni mají pronajaté auto s českými vlajkami. Kluků jsem se zeptala, jestli si je mohu vyfotit. Souhlasili. Jeden z nich prozradil, že je v Izraeli už počtvrté, do země se zamiloval stejně jako já, a tak teď vyrazil s kamarády, kterým ukazuje, co už tady objevil. Po návratu z túry byl odpoledne ještě čas i na koupání.

PTAČÍ REZERVACE

Na pondělí jsem měla rezervovaný výlet do tří národních parků, který jsem si zarezervovala již z domova. Jednalo se o ptačí rezervaci, Timna park a Coral Beach. Tentokrát se mnou v autě jely dvě ženy z Litvy a dospívající syn jedné z nich. Ptačí rezervace leží v těsné blízkosti hranic s Jordánskem. Viděli jsme tam prostřednictvím špičkového dalekohledu sice jen pár ptáků, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavého. Například to, že právě v těchto místech je zastávka ptáků migrujících z Afriky do Asie a Evropy. Nabírají zde síly a letí dál.

TIMNA PARK

Při tomto výletu jsem se ale nejvíce těšila do Timna parku, o kterém jsem toho už docela dost věděla z domova.  Hlavně mi bylo jasné, že tam bude opět co fotit! V parku jsme nejdříve absolvovali návštěvu kinosálu, kde nám čtyřem účastníkům „zájezdu“ promítli dokument o minulosti Timna parku. Byl v angličtině s ruskými titulky a připomněl nám, že zde v dávných dobách bylo nejdříve moře a později zde těžili měď Egypťané a poté Izraelité.

Následně jsme vyrazili autem do rozlehlého parku, kde nám řidič ve věku okolo sedmdesáti let vždy někde udělal foto pauzu. Ty byly většinou u zajímavých skalních útvarů. Na vyhlídce se skálou ve tvaru houby řekl, že na nafocení máme patnáct minut. Vzhledem k tomu, že jsem si to chtěla nafotit čistě bez lidí, musela jsem cestu tam klusat, abych na místě byla dřív než mí spolucestující z Litvy. U Šalamounových sloupů byla zastávka snad ještě kratší. Když jsem řidiči řekla, že bych si chtěla vylézt nahoru a fotit i tam, řekl mi, že je to nebezpečné, i když na vrcholek vedlo schodiště se zábradlím. Možná byly dál žebříky, ale ty byly i v Red Canyon a nijak nebezpečné mi to nepřipadalo… Děda ale prostě spěchal, aby to už měl za sebou…

Odvezl nás poté k jezírku, kde byla restaurace. Já jsem si zde dala výborný falafel v pita chlebu s humusem a zeleninou. Byl to asi nejlepší falafel, jaký jsem doposud jedla. Dále jsme vyfasovali plastové lahvičky s mapkou Timna parku a mohli jsme si je naplnit různě barevným pískem a lahvičku potom zašpuntovat hlínou. Kdo si s tím pohrál, tak to bylo moc pěkné. Poslední zastávkou výletu byla Coral beach. Vzhledem k tomu, že jsem tam už byla, tak jsem jela se nechala vyhodit ve městě a koupala se raději na pláži v Eilatu. Za 39 dolarů výlet nic – moc… Trochu zklamání…

ROZHOVOR

Večer jsem si přes e-mail psala s Denisou z ministerstva turismu a dozvěděla se od ní mimo jiné, že v Izraeli žije už sedmnáct let. Slovo dalo slovo a domluvily jsme si ve městě druhý den schůzku s tím, že udělám velký rozhovor o tom, jak se rodačka ze slovenské Šaľe ocitla v této daleké zemi, co tady dělá a prostě o všem možném. Večer jsem se potom chtěla zúčastnit 68. „narozeninových“ oslav založení města Eilat. Setkání i rozhovor s Denisou, se kterou jsem si dala scuka v jedné z eilatských kaváren, bylo velmi milé a já jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací (rozhovor najdete zde). Denisa se nakonec rozhodla, že půjde na oslavu města se mnou. Proč jsem tam chtěla jít? No z novinářské zvědavosti. Věděla jsem, že tam má být i premiér Izraele a prostě jsem to tam chtěla s domorodci zažít.

OSLAVA 68. VÝROČÍ VZNIKU EILATU

Zpočátku to ale vypadalo, že se na oslavu vůbec jako cizinec nedostanu. Všichni návštěvníci museli procházet přísnou kontrolou, ukázat tašky, průkazy identity a projít rámem. U mne s Denisou se ale kontroloři zasekli. Dlouze zkoumali můj pas, vyptávali se, proč jsem byla tam a proč onam, a proč chci jít na oslavu. Trvalo to snad čtvrt hodiny, ale nakonec jsem byla vpuštěna. Navíc jsem měla to obrovské štěstí, že po celou dobu oslav vedle mne trpělivě stála Denisa a překládala mně, o čem mluví premiér, starosta a další politikové. Bylo úžasné sledovat nadšení místních, kteří přišli dobrovolně a trpělivě nesli všechny bezpečnostní kontroly, nikdo nenadával, nevztekal se, proč ta opatrnost. Nešlo nemyslet na naši zemi, jaké reakce by asi byly od našich lidí. Ještě jsem také zapomněla říct, že pokud šel člověk běžně ve všední den kdykoliv do obchoďáku, také musel otevřít tašku, ukázat, co v ní má a projít bezpečnostním rámem. Nikdy nikdo neprotestoval, vše přijímal v klidu, pohodě a se samozřejmostí. Je pravda, že si nedovedu představit takovou zdržovačku u lidí valících se v Brně do Vaňkovky a ven. No to by byl mazec… Oslavu vzniku města zakončil ohňostroj.

NEJVĚTŠÍ FONTÁNA V IZRAELI

Poté jsme s Denisou ještě v noci zamířily k fontáně a měly jsme štěstí, protože asi za deset minut začala voda pulsovat v rytmu hudby a barevných efektů. Nejkrásnější byl asi šavlový tanec.

NÁVRAT DOMŮ

Poslední den svého pobytu jsem si užívala na pláži a nafotila jsem si také poslední západ slunce nad městem. Večer jsem usínala s vědomím, že jsem za týden pobytu zdaleka nestihla všechno, co jsem chtěla, což je důvod vrátit se sem znovu.

Na letiště jsem tentokrát zvolila přepravu místní hromadnou dopravou autobusem číslo 282. Autobusové nádraží jsem totiž měla za rohem motelu, tak proč toho nevyužít, že? Navíc mne k tomuto kroku ukecala Denisa, která mně opakovaně tvrdila, že skutečně stačí jet autobusem v 8.40, protože další bus jede v 8.55 a potom ještě jeden. Jak už u mne bývá zvykem, tak na nádraží jsem byla více než s půlhodinovým předstihem, což bylo v konečném důsledku jedno, protože lidé, kteří měli jet stejným autobusem skutečnost, že někdo přišel dřív, vůbec nerespektovali a rvali se do autobusu hlava – nehlava. Převažovali mezi nimi Litevci a Rusi. Ostatně Rusů bylo v Eilatu tolik, kam se člověk podíval…

Když bylo 9.15 hod. a autobus nebyl na zastávku stále přistaven, tak to mne už chytal nerv, že mi uletí letadlo. Napsala jsem proto Denise SMS. Ta mi ale obratem odpověděla, že o vzniklé situaci ví, že naše letadlo bude mít zpoždění. A byla to pravda. Letadlo mělo zpoždění téměř pět hodin, které jsme prožili na letišti OVDA. Let do Bratislavy byl plynulý a doma jsem byla díky „taxíku“ ve 21.30 hod. Návštěva Eilatu stojí určitě zato! Je to zase jiný Izrael než jaký jsem poznala v Jeruzalémě, Bethlehemu, Tel Avivu, Haifě či Nazaretu.

Fotky z této návštěvy Izraele v roce 2017 najdete zde

V Eilatu zaznamenala a fotografovala Lenka Fojtíková

Publikováno

P. Vojtěch Kodet o požehnání a prokletí

Poznámky z přednášek o požehnání a prokletí, které vedl dne 11. 3. 2017 P. Vojtěch Kodet v kostele Všech Svatých v Rožnově pod Radhoštěm při setkání modlitebních společenství (SMS)

 

Zdrojem požehnání může být pouze Bůh. Lidé mohou být zdrojem požehnání pro druhé coby Boží prostředníci, že si je Bůh k požehnání druhých použije.

Požehnání je nezasloužený dar, který proměňuje naše nitro. Když nám Bůh něco krásného řekne, se to právě v tom okamžiku také děje. Lidé jsou požehnáním pro druhé natolik, na kolik jsou schopni se otevřít Bohu. Nejpodstatnější v našich životech je, abychom žili svou skutečnou identitu. Zda máme život požehnaný či prokletý záleží v největší míře na nás samotných.  Rozhodující je, jestli se rozhodneme pro život s Bohem či bez Boha. Celé naše srdce má patřit pouze Bohu – milovat ho z největší hloubky duše. Když se Bohu takto zasvětíme, tak on se o nás postará. Jde jen o to chtít milovat Boha celým svým srdcem, jak jen je toho naše srdce schopné.

Cesta k Božímu požehnání vede skrze tuto lásku k Bohu a poslušnost vůči němu. Naopak prokletí přichází, když Boha odsuneme na druhou kolej.

Každá kletba, která dopadne na náš život, má nějakou příčinu. Nemusí jít vždy o můj hřích. Kletby mohou pocházet i kvůli jednání mých předešlých generací – mohl jsem se narodit do rodiny, na kterou je kletba uvalena kvůli chování mých předků. Tyto kletby se pak mohly sejít s mým hříchem, který jsem nevyznal nebo nečinil za něj pokání. Kletba pak může působit, že člověk není schopen uzdravit se z nějakých závislostí.

Požehnání i prokletí se odehrávají na úrovni duchovního života. Zdrojem prokletí i požehnání jsou slova – rouháním se – dovoláváním se Božího nepřítele – prokletí pro druhé. Slovem můžeme i zabít. Máme žehnat každému – i těm, kteří nás proklínají. Požehnání i kletba se ale mohou přenášet také skrze hmotné předměty – máme svěcenou vodu, žehnáme obrázky, růžence, ale i domy, automobily… Boží nepřítel požehnané předměty nesnáší.

Konkrétní důvody pro prokletí a odvrácení se od Boha k modloslužbě:

  1. Okultismus – Bůh je žárlivě milujícím, protože ví, že když budeme milovat někoho nebo něco víc než jeho, zkomplikujeme tím život sobě i svým bližním. Pokud se otevřeme věštění, čarodějnictví, magii, okultismu… dědí se tyto věci z generaci na generaci. Ďábel zneužívá naši touhu po moci. Člověk často využije nabídky ďábla, která je rychlejší a snazší. Člověk nemusí čekat na Boží čas – až mu Bůh sám dá poznání.
  2. Neúcta k rodičům – bez ohledu na to, jací jsou. Úcta k rodičům je něco, přes co nejede vlak. Neúcta k rodičům přináší kletbu.
  3. Všechen útlak vůči slabým, nemocným, přestárlým chudým lidem přináší kletbu.
  4. Ponižování druhého.
  5. Všechny formy zvráceného sexu mimo řád Božího stvoření. Bůh sexu vyčlenil zvláštní mantinely. Mnohé z těchto hranic dnes lidé překračují bez mrknutí brvou a velmi si tím ubližují.

Poslušnost a láska vůči Bohu je tím největším požehnáním a také ochranou proti kletbě. Pokud s Bohem budu žít v úzkém vztahu a budu Boha také poslouchat, tak mne Bůh ochrání před jakoukoliv kletbou. Pokud nás někdo bude proklínat, bude se toto prokletí vracet k němu. Kdo prokleje Božího člověka, bude sám proklet. Kdo ti bude žehnat, bude požehnán.

Bůh od nás očekávám, že se budeme pokorně svěřovat do Boží ochrany a budeme žehnat těm, kdo nás proklínají. Skrze Abraháma požehnal Bůh celý izraelský národ. Požehnal ale také nový Izrael, kam patří všichni lidé, kteří následují Beránka.

My ale žijeme svůj život, jakoby Bůh nebyl. Věříme více sobě a druhým lidem než bychom důvěřovali Bohu. Pokud člověk důvěřuje více sobě a svým dovednostem, schopnostem místo aby důvěřoval pouze Bohu,  tak na nás padá kletba Boží.

Pod kletbou jsou i ti z katolíků, kteří spoléhají na to, co všechno dělají pro církev, jak slouží v kostele, chodí pravidelně na mše svaté, modlí se… – nespoléhají na Boží milosrdenství, protože žijí z vlastních sil, proto jsou pod kletbou Boží.

Musíme Pána každý den prosit  o milosrdenství, aby nad námi zlomil jakoukoliv kletbu.

Dopady kletby na člověka

Kletba přijde také do každého domu = rodiny, kdo krade, křivě přísahá a prosazuje vlastní zájmy před Božími.

Jsme povoláni, abychom se dělili o to, co máme. Bůh svůj lid už ve Starém zákoně nabádal k dodržování desátků – pomoci chudým a potřebným. Velkorysost přináší požehnání a lakomost kletbu.

Princip autority

Absolutní autoritu má Bůh, který ale tuto autoritu také deleguje

  • Autorita rodičů nad dětmi
  • Muže nad ženou
  • Církevní autorita

Boží autorita je službou lásky a požehnání

Kněze je knězem pro jemu svěřené lidi a ne pro sebe, muž má autoritu nad ženou, což znamená, že jsou si oba rovnoprávní, ale muž se musí o ženu starat, chránit ji, modlit se za ni, žehnat jí…

Pokud je tento řád narušen, dochází k chaosu. Ti, kdo mají být chráněni, chráněni nejsou a stávají se oběťmi Božího nepřítele… Ten, kdo má Boží autoritu, nese velkou zodpovědnost za ty, kdo jsou mu svěřeni. Proto je tak důležité, aby kněz žehnal své farnosti a otec žehnal své rodině. Žehnáním volám k životu. Pokud někdo, kdo stojí v autoritě, proklíná, má to strašný dopad a přináší zlo na osoby svěřené (pokud kněz nadává na své věřící, když otec říká dítěti, že je nemehlo a nic z něho nebude, tak to je prosím kletba!). Musíme se těchto slov zříkat a druhým lidem žehnat. Musíme odvolávat i slova, která nebyla vyřečena jako kletba.

Jsme povoláni, abychom žili ve vztazích Děti jsou naprosto závislé na svých rodičích, proto je musí povzbuzovat. Pokud je dítě závislé na drogách, alkoholu a jiných věcech, tak to není problém jen jeho, ale také jeho rodičů. Nebudou se proto rodiče od dětí distancovat, ale mohou za své děti zástupně Boha odprošovat…  (Př.: „Smiluj se Pane nade mnou, že můj muž, syn, dcera…. v tebe přestali věřit, jsou závislí na sexu atd., atd…).

Otázka autority může způsobit velké požehnání nebo kletby.

Existují také kletby, které jsme vyřkli sami nad sebou. Mnozí lidé tak nevědomky zvou démony zla, kteří se jich ujmou. Př.: „Já se z tebe zblázním, nikdy se nevdám, já z toho onemocním, já z toho umřu, já to dítě zase potratím, on mne určitě opustí… atd., atd…). Těmito nad sebou vyřknutými kletbami se ničíme. Mnoho žen nepřijímá samu sebe. Nelíbí se jí na sobě to a ono. Každá žena je ale krásná. Jen musí najít toho pravého, který v ní tu krásu bude vidět. Je ale hrozně těžké se přijmou, když mne druzí nepřijímají.

Sedm bodů, podle kterých lze poznat, že na nás kletba:

  1. Duševní nebo citové zhroucení, zmatek, deprese.
  2. Opakovaná chronická nebo nevysvětlitelná onemocnění (modlitba obrany: „Ve jménu Ježíše Krista ruším nad sebou (nad tebou) všechny kletby, které s touto chorobou souvisí).
  3. Samovolné potraty, mnohé gynekologické problémy, problémy s menstruací, bývají důvodem prokletí. Ďáblu vadí, že se rodí děti.
  4. Rozbité vztahy – manželství, problémy mezi generacemi v rodině. Libují si v tom démoni nelásky, neúcty, neodpuštění.
  5. Trvalý nedostatek finančních prostředků, i když k tomu není důvod.
  6. Časté nehody, poruchy přístrojů a domů. Můžeme poprosit kněze, aby dům požehnal nebo ho vykropit svěcenou vodou. Někdo mohl dům proklet, protože jej majitelům záviděl a nepřál jim ho.
  7. Předčasná úmrtí, sebevraždy, smrtelné úrazy, nehody.

Když máte tyto problémy, nechoďte od čerta k ďáblu! Nechoďte za šamany, čarodějnicemi s prosbou o pomoc! Tady nepomůže žádné lidské konání!. P. Ježíš na kříži vzal na sebe i všechny kletby. Je proto třeba vyznat víru v Ježíše Krista. Modlitba: „Ježíši, děkuji ti, že jsi za mne zemřel, přikryj svou přesvatou krví mne i celou rodinu a zlom všechny kletby nad námi.“

Děti musíme jednoho dne požehnat a propustit je. Děti nejsou majetkem rodičů. Byli jim pouze svěřeny jako nezasloužený dar na určitý čas.

 

Musíme odpustit těm, kdo nám ublížili, kdo nás prokleli. Druhým neraďte, že musí odpustit. Oni to většinou ví. Spíše se za ně modlete a snažte se jim tímto způsobem pomoct, aby byli schopni odpustit.

Je třeba naslouchat Bohu a poslouchat mu. Nežít podle sebe ani podle druhých lidí, ale podle Boží vůle. Dále je třeba přijmout sebe sama. Náš Bůh je šťastný z toho, jací jsme, protože nás bezpodmínečně přijímá, jsme milované Boží děti. Když se člověk má rád, ledacos lze změnit. Je třeba proto každý den prosit Ducha svatého, aby nás vedl, milovali jsme nepřátele a ty, co nás nenávidí.

Na přednáškách zapsala Lenka Fojtíková

O Setkávání modlitebních společenství (SMS) více zde

Používáme WordPress (v češtině).