Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivu v říjnu roku 2011…
Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.
Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“
Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.
Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc… Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.
„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….
Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka
Dnes jsem se od františkánského kněze P. Maria Jana Vianeye Dohnala, OFM, rodáka z Hluku, dozvěděla, že ve Španělsku zemřel P. Šimon Zuska. S tímto rodákem z Uherského Hradiště jsem se před šesti lety potkala, když slavil šedesát let kněžství. Tehdy mně také volal P. Vianey, který byl v té době provinciálem františkánů.
Pamatuji si, že jsem měla být na charismatické konferenci. Otec Vianey mně ale oponoval, že co může být charismatičtějšího než šedesát let kněžství. Souhlasila jsem tedy a dala si ještě před mší svatou, která se tehdy slavila ve františkánském kostele v Uherském Hradišti, s tímto Čecho-Španělem schůzku v restauraci vlakového nádraží v Olomouci. Do telefonu mně řekl, že bude mít hůlčičku, a že má bílé vlasy. Dodnes si pamatuji, kolik tam bylo mužů s hůlkou a bílými vlasy než přišel ten pravý. Naše povídání pak nebralo konce. Otec Zuska byl úžasný vypravěč a společník. Sršel z něho optimismus, dobrá nálada a své vyprávění vždy okořenil nějakým vtipem.
Naposledy jsme se pak setkali při červencové pouti na Velehradě v roce 2007, kdy měl před oslavou sedmdesátého výročí jeho řeholních slibů. Nakonec ale onemocněl a slavnosti se nemohl zúčastnit. 31. prosince by se P. Šimon Zuska dožil jedenadevadesáti let. Čest jeho památce! Ze světa odešel dobrý člověk, který se teď za nás určitě přimlouvá v nebi…
V Katolickém týdeníku vyšel v roce 2007 tento článek:
Sedmdesát let řeholních slibů
V polovině srpna zažíval františkánský kostel v Uherském Hradišti slavnostní okamžiky. Věřící se zde sešli při mši svaté, aby spolu s P. Šimonem Zuskou oslavili sedmdesát let od jeho prvních řeholních slibů. Při zahájení bohoslužby se ale mnozí rozpačitě rozhlíželi, proč se oblíbený kněz opozdil. „Otec Šimon Zuzka se na tuto slavnost těšil už od Vánoc. Teď ale leží v horečkách,“ vysvětlil na začátku mše svaté provinciál P. Jan Maria Vianney. Při kázání pak připomněl některé údaje ze života jubilanta. P. Šimon Zuska se narodil před devětaosmdesáti roky v budově známého hotelu na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti. V osmnácti letech vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka v Praze. Podle provinciála měla na Zuskovo rozhodnutí zřejmě velký vliv maminka, která byla terciářkou tohoto řádu. Po únoru v osmačtyřicátém roce se P. Zuska zúčastnil jedné demonstrace, na které byl vyfotografován. Na nic nečekal a odjel do Tachova, odkud v noci přešel hranice do Německa. Přestože záhy dostal nabídku studovat v Římě hru na varhany, zůstal rok v uprchlickém táboře, kde chyběli kněží. Rozjel tam jazykové kurzy a pomáhal, jak se dalo. Potom odjel do kláštera v Paříži, odtud zamířil do španělské Valencie. „Když jsem tam přijel, bylo to, jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Španělsko bylo po válce rozbité a vše bylo na lístky,“ vzpomínal při letošní velehradské pouti P. Zuska. V koleji tematicky uspořádal knihovnu čítající šest tisíc svazků – a při práci tam objevil třiatřicet prvotisků. Brzy byl P. Zuska pověřen setříděním archivu zdejší provincie. Osvědčil se a čekalo ho putování po sedmnácti klášterech, kde učil spolubratry vést archiv. V roce 1973 začal dělat provinciálovi sekretáře. Při všech svých aktivitách P. Zuska nezapomínal na své spolubratry, kteří zůstali v komunistickém Československu. Osmkrát vyjel do Ameriky, aby získal peníze a mohl je podpořit. Šeky pak předával provinciálovi v Curychu, který je přes tehdejší Tuzex posílal provinciálovi do Prahy. Ten tuzexové bony prodával a peníze dál rozděloval. Za sedmdesát let se život v řádu hodně změnil. Dříve se kladl větší důraz na vnější záležitosti: od rána do večera se muselo chodit v hábitu, bosky, ruce strčené v rukávech – a moc se nedívat kolem sebe. Dnešní mladá generace jde více do hloubky, hledá podstatnější momenty františkánské spirituality. Do České republiky se P. Zuska poprvé mohl vrátit až v devadesátém roce. „Farní kostel se tehdy opravoval, takže františkánský byl natřískaný. Stál jsem tehdy u vchodu a čekal, jestli někoho poznám anebo někdo pozná po letech mne. A nikdo… Ani já jsem nikoho nepoznal. Najednou se mi zřítil celý svět,“ vzpomíná po letech P. Zuska. Ještě před návratem z exilu mu zemřela maminka. O její smrti se dozvěděl až dva měsíce poté.
Nebeská eura P. Šimon Zuska nevidí další osud národa černě . Podle jeho mínění je důležité, aby nebyly stále zdůrazňovány hříchy. „O hříchu se strašně dobře mluví, protože ho každý máme na sobě. Na světě jsme ale proto, abychom nehřešili a konali dobro. O tom se málo mluví! Každý den bychom měli zpytovat svědomí, co jsme udělali dobrého. Jednou to všechno skončí a pak budeme platit nebeskou měnou. Co to je? Každý dobrý skutek! Tím může být pohlazení, dobré slovo nebo úsměv,. Až jednou přijdeme nahoru ke svatému Petrovi, nikdo se nebude ptát, kolikrát jsme hřešili, protože hřích přiznaný a odpuštěný je pryč. Pán Bůh se ale bude ptát, co jsme udělali pro druhé. To jsou nebeská eura. Každý tam bude zářit podle toho, kolik udělal dobra – buď jako žárovka dvacítka, nebo pětistovka. Všichni se musí snažit konat dobro, protože to je hlavní důvod, proč je člověk na světě,“ zakončil svou úvahu jubilant. A dobrá zpráva nakonec. Po několikadenní hospitalizaci v nemocnici byl otec Zuska propuštěn a daří se mu už mnohem lépe.
Františkánský kněz P. Šimon Zuska při oslavách svátku sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě v červenci roku 2007. Foto: Lenka Fojtíková
Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.
SRANDA MUSÍ BÝT! Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy. Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…
LIDÍ JAKO MUCH Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…
KLID U SCHÖNBRUNNU Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.
TRH S VÍDEŇÁKY Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.
A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu. Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…
A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…
Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!
Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka
Když jsem před sedmi roky poprvé navštívila Maltu, připadala jsem si na tom malinkatém ostrově pod Sicílií, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde jsem už někdy žila. Chodila jsem v noci po ulicích a vůbec nepociťovala jakýkoliv pocit nebezpečí, jak jsem ho zažívala v různých částech Itálie. Říkala jsem si tehdy, že se sem jednou musím vrátit. Kdesi hluboko v duši byla myšlenka, že bych tu jednou třeba mohla někde nějaký čas pracovat a konečně se pořádně naučit anglicky…
Nyní jsem se na můj milovaný ostrov vrátila. Zatímco jsem tam poprvé dojela s cestovkou, tentokrát jsme si udělaly výlet s kámoškou samy. Přijaly jsme pozvání na konferenci Catholic Revival Movement. Kromě toho jsme ale měly také čtyři dny volna, s nimiž jsme si mohly naložit, jak jsme chtěly. Díky Hance, která se znala s jedním knězem, jsme měly o bohatý program postaráno. Mimo jiné jsme jeden den mohly prožít v kontemplativním řádu klarisek. Bylo to úžasné setkání, na něž snad nikdy v životě nezapomenu. Dostala jsem se do míst, kam se hned tak někdo nedostane a dokonce jsem tam mohla i fotit. Když jsem zpočátku začala ostřit na řádové sestry, které už měly nad osmdesát a v klášteře prožily celý život, přiznám se, že jsem měla dost velké obavy z jejich reakcí. Byly ale skvělé! Žádné škaredé pohledy, otáčení zády, jak to znám od mnohých lidí… Jakmile uviděly, že je fotím, rozzářil se jim na tvářích nádherný úsměv.. Setkání s těmito sestřičkami, které jak jsem se dozvěděla, když složí věčné sliby, tak už nikdy neopustí zdi kláštera, bylo úžasné. Co jsme tam prožily, se nedá popsat… Nějak chybí slova… Všechno ale zůstane až do smrti uložené v srdci… Věřím a doufám, že se za nimi ještě někdy dostanu…
Nádherná byla ale i setkání s ostatními Malťany. Jsou to neuvěřitelně milí lidé… Jsou hodně podobní Moravákům, ale zdá se mně, že jsou ještě mnohem otevřenější. Zažila jsem s nimi skutečná setkání od srdce k srdci. Ráda cestuji, a tak mám Evropu proježděnou křížem krážem, byla jsem i v Africe, ale tak úžasné lidi jsem nepotkala nikde… Jsou to prostě moji milí Malťané. Většina se zdraví: „God bless you,“ což v překladu znamená „Bůh ti žehnej“… Nedovedu si dost dobře představit, že bych tady na Moravě někoho takto zdravila… A tam to bylo naprosto přirozené… Kolik lidí nám slibovalo, že se za nás bude modlit…. To snad ani nešlo, aby se to nedotklo našeho srdce…
K řeholníkům a kněžím tam má většina obyvatel určitý přirozený respekt. Pokud jedou autem a potkají někoho v hábitu, troubí na něj, mávají, zdraví ho a dávají mu přednost. Byla jsem také svědkem, kdy kněz v autobuse napomenul mladého řidiče, aby neklel. A on mu poděkoval za upozornění a poprosil ho, aby se za něj modlil, že sám na to nemá čas. Pak mu zastavil, kde kněz potřeboval, i když tam zrovna nebyla zastávka. Představovala jsem si, jak by podobná konverzace dopadla v naších poměrech… V lepším případě by kněz musel vyslechnout spršku nadávek…. Holt jiný kraj, jiný mrav… Jedno je ale jisté! Malťané jsou úžasní lidé a já věřím, že se za nimi zase někdy vypravím… Vždyť nám jedni manželé říkali, že kdykoliv přijedeme, tak u nich máme zajištěné ubytování zdarma. Takovou nabídku přece nejde odmítnou….
