Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před pětatřiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera. Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku. Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam! Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil… Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala… Nějak mám dojem, že se nám ji krůček po krůčku – den za dnem zase nějak ukrajuje… Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že v roce 2024 si obyvatelé do čela této krásné země zvolí bývalého komunistu a vojáka, který sbíral své první zkušenosti a vědomosti v tehdejším Sovětském svazu – dnešním Rusku? Tomu by nikdo nevěřil, a kdyby to někdo řekl, tak věřím, že se s ním lidé pohádali jako psi, že to není pravda, že to se nikdy nestane. A přece se to stalo… Jako bychom se nedokázali poučit z historie.
Dnes je státní svátek a nevím, jestli si všichni mladí uvědomují, co se vlastně stalo 17. 11. roku 1989. Možná je to pro ně tak dávná a vzdálená historie, jak pro mne první a druhá světová válka. Kdo nezažil dobu minulou, nemůže pochopit, jak jsme byli všichni plní naděje z nově získané svobody. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že o 34 let později bude na Hradě sedět coby nově zvolený prezident tehdejší rozvědčík a politruk vyškolený v Moskvě. To, kdyby tehdy někdo řekl, tak ho zavřou do blázince a nikdo se s ním nebude bavit. A přesto tomu tak je. Kde byl náš pan prezident v okamžicích, kdy se v roce 1989 tzv. lámal chleba a nebylo ještě vůbec jisté, jak se situace naší v zemi vyvine? Za co dostal od komunistů v roce 1988 vyznamenání za Službu vlasti coby sedmadvacetiletý mladý muž? O jakou službu šlo? Neumíme se poučit z minulosti, a tak nás čeká ještě mnoho těžkého. Pojďme si tedy zavzpomínat, jak revoluci v roce 1989 prožívali lidé z Veselí nad Moravou a přilehlého okolí. Tento text jsem napsala a byl zveřejněný v dnes již neexistujícím týdeníku Naše Slovácko v listopadu roku 2009.
INICIÁTOŘI BYLI MANŽELÉ REICHSFELDOVI Zatímco Hodonín, Uherské Hradiště a dokonce i Brno vyčkávalo, jak se situace v zemi po sedmnáctém listopadu v roce 1989 vyvine, ve Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Jako první s iniciativou přišli manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Vesměs oslovili lidi, kteří už v létě podepsali Několik vět. Na první schůzce se pak v jejich rodinném domku sešlo třináct lidí. Tito aktivisté sepsali dopis Ústřednímu výboru komunistické strany Československa, v němž vyjádřili nesouhlas s tvrdým zásahem proti studentům.
SILNÉ OKAMŽIKY Už 22. listopadu se pak uskutečnila před kinem Morava první manifestace proti komunistickému režimu, na níž přišlo podle odhadu dvě stě až tři sta lidí. „Neměli jsme ještě techniku, proto jsme mluvili bez mikrofonu a jen za svitu svíček. Byly to silné okamžiky,“ vzpomíná po letech Jarmila Pospíšilová, která byla s manželem Jaroslavem obyčejně moderátorkou setkání. Poté se konaly manifestace před kinem každý večer. V té době neexistoval internet ani mobilní telefony, a tak se zprávy nešířily tak rychle jako dnes. Aktivisté proto obyvatele informovali o dění v Praze a hlavně je vyzývali, aby se nebáli a svobodně se postavili na odpor proti komunistům.
PŘIPRAVENÍ MILICIONÁŘI SE ZBRANĚMI Při druhé demonstraci už ale za sklem tehdejšího kina Mír stáli připravení milicionáři, čekající na povel, aby zasáhli. „Přiznám se, že jsem měla strach. Bylo mně pětatřicet, manželovi o rok víc a měli jsme tři děti. Ten den, kdy tam číhali soudruzi milicionáři, jsem po návratu domů, napsala prohlášení, že naše děti odkazuji své rodině. V tom okamžiku totiž ještě vůbec nebylo jisté, jestli proti nám komunisté nepoužijí zbraně,“ připomíná dramatické okamžiky Jarmila Pospíšilová.
NĚKDO SE BÁL A JINÝ NE Byli ale i takoví, kdo se nebáli vůbec. Patřil mezi ně Dušan Leitgeb, jemuž ve Veselí nikdo neřekne jinak než Lobo. „Pamatuji si to jako dnes. Byl jsem údržbářem Městského národního výboru. Nahnali nás na povinnou veřejnou schůzi, kde komunisté hromadně odsuzovali události, k nimž došlo v Praze. Nevydržel jsem ty řeči, postavil jsem se a řekl: „Dojděte večer ke kinu! Tam si to všechno vyříkáme! Uslyšíte hlas lidu! Skončili jste! Kamarádi mě tahali za rukáv, abych byl zticha. Policajti mě chtěli zavřít a úředníci zase propustit ze zaměstnání,“ vzpomíná na situaci ve městě v den první demonstrace Lobo.
ZÁZEMÍ V CHKO BÍLÉ KARPATY Aktivisté se nejdříve setkávali v domku manželů Reichsfeldových a poté v sídle CHKO Bílé Karpaty. „Zazvonila u nás Hana Reichsfeldová s prosbou, že shání vhodné prostory, a jestli by se náhodou nemohli scházet v kanceláři CHKO. Potřebovali telefon a cyklostyl. Souhlasila jsem, i když jsem si zpětně říkala, že by z toho mohl být pěkný průšvih. Nijak jsem to ale neřešila. Můj tehdejší šéf seděl v Luhačovicích a je pravda, že jsem ho o ničem neinformovala,“ prozrazuje další skutečnosti dramatických událostí Iva Jongepierová. Revolucionáři tak získali potřebné zázemí ke své činnosti. V budově byla nepřetržitá služba čtyřiadvacet hodin denně. Lidé přepisovali texty, psali plakáty a cyklostylovali letáky s informacemi, které přicházely z Prahy. Situace se měnila hodinu od hodiny, a proto bylo zapotřebí zprávy předávat dál. „Do budovy CHKO přicházeli dobrovolníci, kteří třeba celou noc přepisovali texty a malovali plakáty. Další navařili a upekli buchty, které nám přínášeli. Našlo se hodně dobrých lidí ochotných přiložit ruku k dílu podle svých možností, což bylo velmi pěkné. Asi po deseti dnech jsem přiznala šéfovi, co se v naší kanceláři dělo. Vzhledem k tomu,že už karta byla dostatečně obrácená, přijal vše v pohodě. Dokonce pak zaplatil i telefonáty, co se v oněch pohnutých dne provolalo. Tehdejší Krajské středisko památkové péče ochrany přírody tak vlastně podpořilo revoluci,“ říká se smíchem Jongepierová.
ÚŽASNÁ DOBA „Byla to úžasná doba. Ve štábu revolucionářů panovaly nádherné vztahy. Měli jsme obrovskou energii. Byli jsme úplně nabuzení a odhodlaní. Přestože jsme málo spávali, jeli jsme na plný výkon. Celá situace a zpočátku i nebezpečí s tím spojené nás stmelovalo. Všichni jsme si věřili, každý dělal, co mohl. Bylo to velmi krásné,“ vzpomíná Pospíšilová. Největší vzepětí bylo před celonárodní stávkou v zemi. Veselané tehdy jezdili po celém okrese. Na kulturáky i školy lepili plakáty a s lidmi mluvili především po hospodách, kde se nejvíce scházeli. Před generální stávkou byl celý region vybuzený. „Rozhodili jsme kruhy co nejdál. Měli jsme krabici, kam jsme ukládali petice z provozů, fabrik a družstev, kde psali lidé, že jdou do toho s námi. To bylo povzbuzující,“ připomíná Pospíšilová. Na jednu demonstraci přišel také herec Josef Somr z Vracova. „Bylo to v největším mrazu, kdy snad bylo mínus dvanáct stupňů a on přijel jen polehku v polobotkách. Byla jsem dramaturgem večera a věděla jsem, že kdybych ho pustila na začátku, vypráskali bychom si nejlepší příspěvek. Potřebovala jsem, aby to nejlepší přišlo na závěr a vše správně gradovalo. Požádala jsem proto pana Somra, aby k davu nejdříve promluvili zástupci různých institucí a on až na konec. Pamatuji, že v tom mrazu trpělivě čekal. Mohlo to být i dvě hodiny a potom měl krásnou povzbudivou řeč. Jeho ochota, trpělivost a pokora se mě hodně dotkly připomíná Pospíšilová.
DNEŠNÍ ROZČAROVÁNÍ Z polistopadového vývoje situace jsou dnes někteří tehdejší aktivisté rozčarovaní. „Rozhodně jsem si budoucnost naší země představoval bez komunistů. Všechny zlé činy, které udělali, měly být řádně potrestané. Oni jsou totiž dobrým slovem nepoučitelní. Mám Havlovi za zlé, že s komunity nezatočil. Na ně totiž žádný samet neplatí. Jsou to prolhanci a chameleóni, kteří jsou dnes vlezení v každé straně. Jsem z toho všeho velmi smutný. Komunisté se nám smějí. Vždyť třeba jen ve Veselí byl prvním privatizátorem šéf komunistů Josef Chmelař. V osmdesátém devátém pracoval na radnici, chtěl mě zavírat a teď sedí ve vedení města zase. Kde to žijeme?,“ podivuje se Lobo. „Já jsem velmi šťastná a spokojená, že je tu svoboda. Považuji ovšem za chybu, že se nezakázala komunistická strana. Dodnes mne pobuřuje, když se například v televizi při zprávách ptají na nějaký názor komunisty,“ míní Jarmila Pospíšilová.
Předlistopadová situace v zemi a revoluce pohledem Holanďana Jana Jongepiera
Učitel strážnického gymnázia a spoluautor ministrem životního prostředí nedávno oceněné knihy Louky Bílých Karpat Jan Jongepier se do Československa přistěhoval z Holandska v dubnu roku 1989. Pro mnohé udělal těžko pochopitelný krok, protože byla doba, kdy se lidé snažili spíš jakýmkoliv způsobem dostat na Západ. „Do Veselí jsem se oženil a přestěhoval, protože moje žena Ivana si nedovedla představit život v Holandsku, kde je každý pěkný kousek země soukromým pozemkem, kam není možné vstoupit. Navíc zde začínala po vysoké škole kariéru a já jsem měl informace, že je v Holandsku tisíc nezaměstnaných botaniků. Ivana měla obavy, aby tam neskončila jako žena v domácnosti,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Jongepier. Po několika měsíční adaptaci začal v srpnu pracovat v blatnickém Jednotném zemědělském družstvu Budoucnost. Zatímco v Holandsku učil matematiku, programování, mechaniku a biomechaniku, v družstvu nejdříve musel projít povinným kolečkem v provozu. Natíral prasečí chlívky, pracoval u linky se sektem i v mlékárně v Blatničce. „Vůbec toho nelituji! Zachytil jsem tak poslední závany socialismu v zemi. Inženýr Jandák mně tam tehdy vysvětloval základy socialistické ekonomiky,“ upozorňuje Jongepier. Po absolvování povinné praxe měl být v družstvu počítačovým expertem, který by výhledově školil další lidi z celé Moravy. K tomu už ale nikdy nedošlo. Přišla revoluce, která přinesla spoustu změn. „Jsem rád, že jsem tu alespoň půl roku žil a pamatuji, jak to tady vypadalo před listopadem. Snad nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsem v roce 1989 cestoval před revolucí vlakem a tam bylo ticho. Lidé nemluvili, a když tak jen o úplně neutrálních věcech. O politice se samozřejmě vůbec nemluvilo. Cítil jsem atmosféru plnou strachu. Bylo vidět, že se lidé bojí, kdo sedí o kousek dál, jestli neposlouchá a něco si nezapisuje… Fronty na banány a jiné nedostatkové zboží vzpomínat nechci. Když jsem ale slyšel v nějakém pořadu, jak komunisté tvrdili, že žádné fronty nebyly, že je to pohádka, tak to mě naštvalo. Jsem od dvaceti let vegetarián a sehnat tehdy v zimě pohanku nebo čerstvou zeleninu, bylo nemožné. A to už vůbec nemluvím, když jsem přišel v Praze na záchod, kde byly místo toaletního papíru nastříhané časopisy, které byly naprosto nepoužitelné,“ vzpomíná Jongepier. Po přestěhování do Československa mu každý týden přicházeli z Holandska noviny a vývoj politického dění sledoval také poslechem rádia Svobodná Evropa. Po pádu berlínské zdi tušil, že se něco schyluje i v naší zemi. „Kolegové se pak manžela zpětně ptali, jak je možné, že tady žil pouhého půl roku a hned padl režim a účastnil se revoluce. Když totiž Honza odcházel z Holandska, byl tam hodně aktivní v Amnesty International. V jedněch novinách pak napsali, že doufají, že brzy založí Amnesty International i v naší zemi,“ prozrazuje manželka Iva. „V době revoluce jsme samozřejmě chodili také na manifestace. Vždyť jsme je měli pod oknem domu. Iva mně ale tehdy upozornila na jednu další zásadní věc. Televize dělala přímé přenosy z Václavského náměstí, kde byly rozhovory s lidmi na ulici. Do té doby nic takového nebylo možné, protože se vše předtáčelo, aby náhodou někdo neřekl, co nesměl. Pro mne to byla z Holandska ale úplně běžná věc,“ upozorňuje Jongepier. Zároveň připouští, že ho před pár dny šokoval průzkum veřejného mínění, v němž jen čtyřicet šest procent Čechů považuje současný stav společnosti jako lepší než před listopadem 1989. „To snad ani není možné!!! Jen čtyřicet šest procent??? Ani polovina? A co si ti lidé pamatují z doby před devětaosmdesátým rokem? Jak mohou mít tak zkreslené představy? Neříkám, že je to teď tady úplně perfektní a nic lepšího neexistuje,“ upozorňuje muž. Za největší zlo považuje obrovskou všude rozšířenou a propletenou korupci. Pokud má někdo dobrou pozici, dostane na ministerstvo nebo kraj či okres, podnik svou celou rodinu. „Tady téměř neexistují objektivní výběrová řízení, takže se schopní a dobří lidé nedostanou tam, kam patří, kde by mohli být užiteční. Je mně jasné, že se to nedá vyměnit během týdne, ale od revoluce už uběhlo dvacet let. Nejhorší na tom je, že když je to tak rozšířené a propletené, je do toho každý nějak zainteresovaný a nikdo s tím nic nebude dělat,“ poukazuje na pro něj zásadní nedostatek dnes osmapadesátiletý Holanďan žijící dvacet let ve Veselí nad Moravou.
Rozhovor s hlavním iniciátorem demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomírem Reichsfeldem jsem vedla v říjnu roku 2019. Můžete si ho přečíst zde
