Malá Zlatá sobota v Žarošicích v září roku 2025

První zářijová sobota patřila v Žarošicích na Hodonínsku tzv. Malé Zlaté sobotě. Mši svaté předsedal opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem.
Na tuto pouť připutovali především poutníci z Rajhradu a Staré Říše a okolních obcí těchto farností. Na programu bylo žehnání pramene ve Staré Vodě, modlitba růžence i křížové cesty, poklona Panně Marii, slavení mše svaté, na kterou navázalo procesí se sochou Panny Marie a závěrečná krátká adorace se svátostným požehnáním. Podrobné zpravodajství bude zveřejněné v příštím vydání Katolického týdeníku.

Promluva opata Mariana Rudolfa Kosíka:
Milí poutníci,
opět se scházíme u Staré Matky Boží v Žarošicích na Malé zlaté sobotě. A to v jubilejním roce pro celou církev jak jej vyhlásil zvěčnělý papež František a připomíná nám, že jsme Poutníky naděje, kterou máme mít v srdci, ale také ji šířit.
Žarošice mají ještě další čtyři výročí, na nichž můžeme spatřovat působení Boží a ochranu Panny Marie. Když královna Eliška Rejčka r. 1322 zakoupila Žarošice a darovala je cisterciačkám na Starém Brně, brzy po tom se objevila v poutní svatyni vzácná socha P. Marie. V tomto čase má stáří 700 roků. Sedm staletí na ní hledí oči zbožného lidu v radostech i bolestech, kterých naši předkové zažívali daleko víc při nájezdech Turků, Tatarů, Maďarů…
Je tomu 380 roků, kdy byli
Švédové u Brna poraženi a vybíjeli si svou zlost na celém okolí. Tak se dostali až do rezidence, kde ukradli milostnou sochu Panny Marie. Zázrak se stal, že ji nezničili, ale jako kus dřeva ji pohodili v lese, kde ji našel mladík Josef Němec z Archlebova. A tak se dál dívala z oltáře na poutníky, kteří před ní klečívali a modlili se.
Ale nebyli to jen cizáci. I vlastní císař a král Josef II. se podepsal neblaze na poutním místě, když právě roku 1785,  tedy před 240 roky, se rozhodl zavřít poutní kostel a zakázat poutě mezi vinicemi. Jak cisterciáci toto místo milovali a starali se o něj. Později přišel diecézní kněz, kterému na poutích nezáleželo, a dbal spíše na to, aby se zalíbil vrchnosti. Neměl ale na to, aby zničil toto posvátné místo. Bůh a Matka Boží si jej nejen uchránili, ale ještě zde tuto úctu rozšířili.
A k tomu nás vede třetí výročí. Letos uplynulo třicet roků od vzácné události pro naše poutní místo. A je dobré si toto dnes připomenout. Bylo to 21. května 1995, když papež, dnes svatý Jan Pavel II., navštívil Olomouc, aby prohlásil za svaté kněze Jana Sarkandra, faráře v Holešově a rodačku z Křižanova manželku a matku Zdislavu. Potom zavítal na Svatý Kopeček nad Olomoucí a setkal se s mladými. Na závěr setkání posvětil nové koruny zhotovené z milodarů poutníků a farníků pro naši milostnou sochu Staré Matky Boží Žarošské a následně ji korunoval. Tak vidíme na tomto poutním místě veliké působení Boží, ochranu Panny Marie a její lásku k jejím přicházejícím dětem – k poutníkům. Tato výročí nás poutníky naděje povzbuzují….
Přicházíme sem ve svatém roce jako poutníci naděje. Uchovejme si ji v srdci jako Panna Maria pod křížem a u hrobu, že její Syn zvítězí, že vstane z mrtvých a pokoří smrt a zlo.  Nesme tuto naději i světu, který se zmítá v těžké době pro lidskou pýchu, nadutost a touhu po moci a ovládnutí druhých.


Milostná socha Staré Matky Boží Žarošické
Autorem milostné sochy z roku 1325 je neznámý umělec, nejspíše z dílen kláštera na Velehradě, nebo cisterciaček na Starém Brně. Socha je vyřezána z jednoho kusu dřeva a je vysoká 142 cm. Panna Maria pravicí žehná a v levé ruce chová Ježíška, který je oděn do dlouhé tuniky. Vysoké čelo Bohorodičky symbolizuje Stolici moudrosti, oči má pozdvižené jako královna. Je oblečena do kroje francozouzských královen, který nosily ve 14. století. Je zobrazena jako matka (pokrytá hlava bílým šátkem) a panna (dle středověké tradice rozpuštěné vlasy). Postoj vyjadřuje Královnu nebes a je symbolizován žezlem v pravé ruce a barokní korunkou z roku 1687, která zdobí i hlavu Jezulátka. 21. 5. 1995 byly Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce posvěceny nové gotické korunky. Posléze Svatý otec Milostnou sochu korunoval. Vedle sochy je umístěna pozlacená válcová skříňka, ve které se skrývají dokumenty s podpisy farností, obcí, rodin a jednotlivců, kteří se Panně Marii zasvětili. Nejstarší pochází z roku 1848. (zdroj: www.farnostzarosice.cz)

Řím v letech 1995, 2000, 2005 a 2025

Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že?
Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.

JUBILEJNÍ ROK 2000
Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.

ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II.
Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.

CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025
A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…

Translate »