Štítek: 2025

Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že?
Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.

JUBILEJNÍ ROK 2000
Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.

ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II.
Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.

CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025
A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…