Letošní rok pro mne nezačal dobře. Poté, co jsem před katedrálou v Brně na Petrově 8. ledna uklouzla a aniž bych spadla, se mně podařilo zlomit si kotník, začal pro mne hodně náročný rok.
ZDRAVOTNÍ PERIPETIE
Když mně v kyjovské nemocnici sádrovali nohu, netušila jsem, že jen u tohoto zranění letos neskončím. Jakmile jsem se zhruba po třech měsících vylízala z kotníku a rehabilitovala, abych se zase rozhýbala, protože v lednu jsem po bytě ušla třeba jen 200 kroků, udeřil pásový opar. A nebyl ledajaký! Táhnul se od hlavy, kde zasáhl levou vlasovou část, přes krk až na prso a zezadu na lopatku. Byla to taková chuťovka, že jsem si musela po Květné neděli v pondělí nad ránem zavolat rychlou. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Překonala oba porody. Pomohli mně lékaři a sestřičky v kyjovské nemocnici, za což jim patří velký dík. No a potom následovaly další zdravotní problémy, o kterých nechci ani psát. Sled těchto událostí znamenal, že jsem musela v dubnu zrušit plánovanou cestu do Říma a také Maltu, kam jse se chystala koncem září.
HLEDÁNÍ STÍNU
Momentálně jsem ve stavu, kdy se snažím v rámci vycházek na nemocenské nabrat trošku kondičku a normalizovat tělo k běžnému životu. Mým hlavním cílem bylo, a stále je, chodit. Do toho mně tedy neplánovaně udeřila vedra, která ničí asi každého. Je mně jasné, že se nemohu plahočit někde po slunko, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde člověk moc stínu nenajde. Moje cesty autem logicky vedly na milovaný Antonínek, kde jsem se pomalu snažila rozchodit. Začala jsem v aleji, která je krásná a dává stín. To mně ale momentálně už nestačilo, a když jsem nechtěla chodit několikrát nahoru a dolů alejí, musela jsem zapátrat dál. A podařilo se! Včera jsem po dlouhatánských letech vyrazila směr Ostrožská Lhota mimo silnici a byla to super volba! Kdo má rád klid, anebo chce vyvenčit svého čtyřnohého miláčka, může vyrazit od kaple na Antonínku směrem k bunkru, odkud cesta pokračuje nejdříve kousek po polňačce s nádherným výhledem do krajiny na štěrkopísková jezera v Ostrožské Nové Vsi a v dáli s pohledem na Chřiby s hradem Buchlov a Barborkou.
Záhy se cesta stočí do lesíka, ve kterém je krásně udržovaná cesta a hlavně stromy a keře. Chvílemi jsem měla dojem, že jsem někde v zámeckém parku. Jakoby se totiž o zeleň podél cesty někdo staral a pravidelně ji stříhal. V některých místech tvoří keře a stromy doslova krásný tunel. Po této cestě člověk dojde pod zahrady a políčka Ostrožské Lhoty na rozcestí, odkud se může vydat k ostrožskolhotské studánce a od ní pokračovat podél lesíka s následním navázáním na cestu, která poutníka zase dovede k bunkru a od něho ke kapli na Antonínku. Právě tento okruh jsem dnes absolvovala. Samozřejmě, že by se dal ještě různě prodloužit, ale mně to aktuálně stačí. Je to moc pěkná vycházka s uklidňujícím pohledem do zeleně a občas také do krajiny Zlínského kraje. Po cestě mně dělali doprovod motýli, mezi nimiž převažovali bělásci. A také jsem viděla včera i dnes téměř z očí do očí krásnou srnku. Samozřejmě poté hned prchla a elegantně odskákala pryč. Cesta je vhodná i pro školáky, protože na trase je několik zastavení pátrací hry Poznej svatého Františka. Nedaleko studánky je také Poetické zastavení, které vybízí k zastavení a zamyšlení.
VIDĚT KRÁSU OKOLO SEBE
Při putování krajinou blízko mého domova jsem si uvědomila, že mně letos sice zdravotní potíže zastavily v cestování do zahraničí ale dostala jsem čas poznávat nejbližší okolí a chodit místy, kudy jsem šla v životě snad jen jednou, dvakrát před dlouhatánskými lety. A že člověk může i v obtížích, které život přináší, vytěžit ze vzniklé situace něco dobrého a krásného. A to je super! Vždy záleží na úhlu našeho pohledu na věc. A tak jsem vděčná, že zase mohu bez bolesti a dalších omezení opět kráčet krajinou a kochat se pohledem do údolí i přírodu. Je to nádhera a mám zač děkovat!



























































