Oslava padesátých narozenin blatnického kaplana P. Jindřicha Peřiny obrazem

Blatnický kaplan P. Jindřich Peřina dnes ve farním kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem děkoval za dar života, protože právě dnes je tomu přesně padesát let, co přišel na svět. A byla to sláva převeliká. Pamětníci tvrdí, že tak narvaný kostel nebyl dobrých třicet let.
Na oslavu totiž přijali pozvání nejen domácí farníci, ale věřící ze všech farností, kde P. Jindřich za svých osmnáct let kněžství působil. Účastníci slavnosti se v chrámu začali scházet s bezmála hodinovým předstihem. Pokud někdo došel na poslední chvíli, měl smůlu a musel zůstat stát. Mši sloužilo jednadvacet kněží včetně olomouckého pomocného biskupa Antonína Baslera. Na mši svatou navázalo pohoštění ve farní zahradě, kam zamířily stovky lidí. Nechyběla spousta dobrot ani dechová hudba z Hané, která vyhrávala až do večera.
PŘIVÍTÁNÍ HOSTŮ
Před zahájením mše svaté P. Jindřich řekl: „Lidé, kteří prodělali klinickou smrt často říkají, že se jim před očima odehrál život jako film. Důležité okamžiky, klíčová rozhodnutí. Stejně si dnes připadám i já. Je padesát let život dlouhý, nebo krátký? Mladí bez lítosti řeknou: „Stařec! Senior! Důchodce!“ Starší konstatují: „Život v rozkvětu, síla v nejvyšší možné míře.“ Někteří řeknou: „Je to jen otázkou čísla.“ Něco na tom bude. Všechny vás co nejsrdečněji vítám v našem farním kostele svatého Ondřeje. Na první místě vítám otce biskupa Antonína a spolubratry v jáhenské a kněžské službě. Za osmnáct let kněžství jsem prošel mnoho farností. Vítám farníky z Přerova, Přerova-Předmostí, ze Zábřehu, Zvole, Klášterce, Maletína, Vizovic, Bratřejova, Jasené, Bílovice, Březolupy, Uherského Brodu, Bojkovic, početnou skupinu ze Vsetína a Liptáku a také vás domáci farníky z Blatnice a Blatničky. Tato místa jsou nesmazatelně zapsána do mého života. Každé místo jiné, ale možná právě tím krásné. Nemohu opomenout na léta dospívání a studijní léta. Vítám zde spolužáky i spolupracovníky. Vrcholem dnešního setkání je mše svatá. Není nic krásnějšího a většího, pojďme ji prožít s otevřenám srdcem. Ještě jednou vás všechny vítám.“
Z PROMLUVY BISKUPA
Na jeho slova v promluvě navázal hlavní celebrant mše svaté Mons. Antonín Basler, který upozornil především na důležitost děkování Bohu za vše, co nám dává, jak je Ježíšovo srdce citlivé na vděčnost. Dále připomněl slova sv. Terezie z Lisieux, že když Pánu za něco poděkujeme, je dojatý a spěchá nám dát deset dalších milostí. „Při různých kulatých životních jubileí je na místě děkovat dárci všech darů. Za dar života, dar víry, křest a všechny další svátosti. Na jedné i druhé rovině však kromě Boha, od něhož všechno dobré pochází, vidíme i řadu svých bližních, dobrodinců, skrze které nám Bůh některé dary posílá. Ať jsou to členové nejbližší rodiny, nebo naši přátelé či představení. Je na místě projevit vděčnost i za ně, a pokud už jsou na věčnosti, tak skrze modlitbu. V této chvíli máme ale na mysli vděčnost především vůči Pánu Bohu. Všechno dobré, co máme, máme od něho. Počínaje darem života, zdraví, rodiny a v neposlední řadě to, že smíme tady u nás ještě žít v míru. Nikdy nebudeme dost vděční za dar víry, přátelství s Bohem, za dar povolání, nesmírný dar Boží lásky, za to, že se Syn Boží pro nás stal člověkem, že z lásky k nám vzal nesmírné utrpení a zemřel za nás na kříži. Za to, že svým vzkříšením otevřel bránu k věčnému životu pro všechny, kdo jej milují. Mše svatá se nazývá eucharistie, což řecky znamená díkůvzdání. Mše svatá je tedy tím nejkrásnějším způsobem, jak děkovat Bohu. Právě toto nám může zprostředkovat pouze kněz. Stejně tak pouze kněz může druhému říci: „Jsou ti odpuštěni všechny tvé hříchy. Proto jsme tak vděčni za samotného otce Jindřicha, za osmáct let jeho kněžské služby a přejeme mu pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch, kterým slouží, ještě mnoho dalších let. Kéž by Pán dal, aby mnoho mladých mužů toto pochopilo a pro věčnou spásu dalších bylo ochotno zříci se i takové velké hodnoty jako je manželství, pokud ve svém srdci uslyší toto Boží pozvání a volání,“ řekl v promluvě mimo jiné biskup.
STŘÍPKY ZE ŽIVOTA OSLAVENCE
Po mši svaté si vzal slovo oslavenec a řekl: „Rodiče nejdříve nesouhlasili s mým rozhodnutím pro kněžství. Čas ale vše uzdraví, a tak jsem jim mohl v roce 2011 požehnat k padesáti letům manželství a o pět let později i k pětapadesáti letům manželství. Bylo to úžasné, syn, kněz, žehnal lásce svých rodičů. Něco nepopsatelného. Dnes má maminka devadesát let a tatínek zemřel v roce 2017. Dnes na ně myslím a modlím se za ně. Chci však poděkovat také všem, kteří mě na cestě ke kněžství doprovázeli. Představeným kněžského semináře, rektor, vicerektort, také samozřejmě chci vzpomenout na ty, na které se většinou zapomíná. Jeden kněz mi to vytkl, že málo děkujeme vyučujícím na teologické fakultě. Bez teologického vzdělání bychom nemohli být vysvěceni, i když pro nás někdy byla teologická fakulta takovou malou křížovou cestou s mnoha pády, přece jenom jsme se mohli dozvědět mnoho o Bohu i sami o sobě. Během kněžského působení jsem se poznal s řadou kněžských osobností a vzorů. Jmenovitě bych rád vzpomněl otce Cyrila Vrbíka, Antonína Kryla, Jana Krista, Václava Divíška a Josefa Pelce. Díky za ně! Chci také poděkovat všem, kdo dnešní slavnost připravovali – šéfkuchaři Gustovi a řezníku Radkovi. Díky všem, kdo zajišťovali prostor oslavy, stany, podium… Díky všem, kdo pomáhali se vším potřebným. Všechno je zde dnes pro vás. Na závěr ještě tři důležité věci. Na začátku listopadu se připravuje pouť do Svaté země, jak jste byli všichni informováni při pozváni na tuto oslavu. Nebojte se přihlásit. Pokud by nastala nebezpečná situace, pouť přeložíme na příští rok. Cestování agentura by nepořádala pouť, při které by bylo nutné podstoupit nějaké riziko. Ti, kteří jsou z Vizovic, si vzpomenou, že už jsem dvakrát dostal dar na tuto pouť. (smích celého kostela) Vždy to skončilo na důležitých farních výdajích. Tentokrát už to bude opravdu pouť do Svaté země. Vzpomínám si, když mně říkali, že neví, jestli vybrali dost, ale máte to aspoň na cestu tam. Já jsem tehdy řekl, že si příště budu přát cestu kolem světa, odkud není cesta zpět. Někteří se ptají, proč dělám tuto oslavu v sobotu devátého srpna, kde je v Blatnici večer akce Blatnické búdy pod hvězdami. Někteří vinaři to nesou těžce, ale narodil jsem se v sobotu devátého srpna 1975. Bůh tomu tak chtěl, abychom slavili narozeniny na den přesně opět v sobotu devátého srpna 2025. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. A poslední – kdo je na těch fotkách na pozvánce? (smích celého kostela) Sestra? Ne, jsem to já… Maminka si přála jako poslední dítě holčičku. Celkem nás bylo sedm dětí. Tři kluci, Karel, Petr, Mirek, potom sestra Anna, Josef, Pavel a já. Možná je takové logické vysvětlení, že nejstarší bratr Karel se jmenuje po tatínkovi a nejmladší měla být po mamince Jindřiška. (smích a potlesk kostela). Nějak se to ale zvrtlo, tak je nejmladší Jindřich a až do základní školy jsem byl trochu jako Jindřiška. Můžeme tedy dnes slavit a děkovat. Díky za to, že jste přijali pozváni a přijeli. Na prvním místě ale děkuji otci biskupovi Antonínovi.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

První den Duše Slovácka na Svatém Antonínku v červnu 2025

Dnes začaly pod názvem Duše Slovácka další exercicie na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Hned první den na poutní místo nad Blatnicí pod Svatým Antonínkem zamířilo bezmála 700 lidí.
Jak uvedl blatnický farář P. František Král, věřící se na Slovácko sjeli od Aše až po Košice. Program začíná každý den v 8.45 modlitbou růžence. První přednáška je v 9.30, druhá v 11.30 a třetí po obědu v 15.00. Mše svatá následuje v 17.00 a program uzavírá vždy od 19.00 hodinová adorace, kterou vede za doprovodu blatnické scholy P. Kodet. V mezičasech volna, kdy je prostor na svačinu, oběd i večeři, je možné využít čas k přímluvné modlitbě nebo ke svátosti smíření. Tyto služby jsou zájemcům nabízené v prostoru křížové cesty.
V neděli, což je poutní den ke cti sv. Petra a Pavla, bude mše svatá výjimečně v 15.00 a přednáška potom v 17.00. Slovenské misiefilmom.sk vše nahrávají, takže videa bude možné časem zhlédnout nejen na jejich webu, ale také na stránkách www.vojtechkodet.cz a stránce blatnické farnosti www.antoninek.cz

Domácí pouť na Svatém Antonínku 13. 6. 2025

Stovky lidí dnes zamířily odpoledne na Svatý Antonínek, aby zde při mši svaté všichni oslavili svátek patrona tohoto nádherného poutního místa svatého Antonína Paduánského.
Více než hodinu před začátkem mše svaté v prostoru křížové cesty pod širým nebem bylo k dispozici mnoho zpovědníků. Hlavním celebrantem mše svaté byl děkan z Nového Mesta nad Váhom P. Blažej Čaputa. Po jeho boku za oltářem bylo dalších devět kněží z Moravy i ze Slovenska. Chybět nemohli domácí farář P. František Král a blatnický kaplan P. Jindřich Peřina. Domácí pouť si nenechal ujít ani biskupský vikář pro evangelizaci a moderátor společenství donátorů olomouckého arcibiskupství P. Zdeněk Stodůlka, který byl v Blatnici pod Svatým Antonínkem dlouholetým farářem, takže se vlastně vrátil jakoby domů.

Hlavní celebrant a kazatel P. Blažej Čaputa sve své promluvě mimo jiné řekl:
„Přiblížilo se Boží království? Vnímáme to? Cítíme to kolem nás, že Boží království už tady je? Je zde více dobra? Nejsou války, rozumíme si, odpouštíme, jsme v jednotě a sladění? Možná si řekneme, že vidíme spíše opak. Je zde mnoho zla, nepokoje… Kde je to Boží království? Kraluje Bůh, anebo ne? Kdo vítězí? Ten zlý anebo Boží síly? Někdy se zdá, že je Boží království daleko.
BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ
V čem vlastně spočívá Boží království, které hlásali apoštolové? Nespočívá jen v nějakých venkovních strukturách, ale v tom, že Bůh kraluje v mém srdci. A to musím dovolit, protože mám svobodu. Nikdo mne k tomu nemůže donutit. Boží království je proto tam, kde mu svobodně řeknu: „Ano, vstup Pane a buď králem mého života. Vládni nad mými myšlenkami, mými rozhodnutími, buď pánem a králem v mých vztazích s lidmi. V tom, jak se chovám na veřejnosti i v soukromí a tichosti. Pane, vládni mému srdci tak, jak si sám představuješ.“ Toto je Boží království v srdci, kdy se mu podřídíme a řekneme, že chceme to, co chce on. Takto začíná Boží království v našich srdcích. Pokud se potom sejde více takových lidí, začíná Boží království i v našich společenstvích a vztazích. Jsme ale svobodní a mnozí se mohou rozhodnout jinak. My ho hledáme někde venku v dálce a přitom je už v nás. Svatý Augustin v knize Vyznání říká: „Bože, já jsem tě hledal venku a ty jsi byl uvnitř. Boží blízkost je v našem nitru. Od křtu nepřebývá Bůh kdesi ve vesmíru, ale v mém srdci. Svatý Augustin také řekl, že Bůh je mu blížeji než on sám sobě. Bůh nám dává pocítit, že nás miluje, že je jeho láska blízko nás.
SVĚTCI A POUTNÍ MÍSTA
Dává nám také společenství svatých, dává nám světce, jejich lásku a přímluvu. Přes nich můžeme zakoušet Boží blízkost, Bůh mne miluje, chrání mne, uzdravuje a proměňuje můj život. Poutní místa jsou takovým duchovním prostorem, kde je možné přes blízkost světců, Panny Marie, svatého Antonína a dalších svatých zakoušet, že je Bůh blízko, chce ještě něco dobrého vykonat v mém životě, chce ho proměnit. Bůh se dává zakusit, že se Boží království přiblížilo i přes přímluvu světců. Světci nám mohou pomoct v různých situacích, pokud se k nim modlíme skutečně s vírou.
PO 800 LETECH ZACHOVALÝ JAZYK
Je zajímavé, že se z těla svatého Antonína Paduánského zachoval po 800 letech jeho jazyk. Proč právě tato část těla? Pravděpodobně proto, že tuto část svého těla tento světec nejvíce posvětil ve svém životě. Měl dar hlásání Božího slova. Když ho lidé odmítli, kázal při moři rybám, které ho poslouchaly. Dal svůj jazyk k dispozici hlásání dobra, proto se zachoval jako vzácná relikvie.
JAKÝ JE NÁŠ JAZYK?
Mohli bychom se zamyslet nad svým jazykem. Jaký je? Svatý Jakub ve svém listě říká: Když si někdo myslí, že je zbožný, ale svůj jazyk nedrží na uzdě, tak je jeho nábožnost marná. Proto je dokonalý muž, který když ovládne svůj jazyk, ovládne i své celé tělo. Dokonalý člověk je pomalý v hněvu, rychlý v naslouchání, pomalý v řeči a posuzování. Mnohé naše hříchy jsou hříchy jazykem. Jak používám svůj jazyk? Pro dobro anebo pro zlo? Vychází z mých úst slova, která budují vztahy, přináší balzám do smutného a zraněného srdce? Umím svými slovy ohlásit Boží pravdu, napomenutí, nepoužívám svůj jazyk příliš často na kritizování, posuzování, pomlouvání, odsuzování, nejsou má slova zraňující a ubližující? Co vychází z mého jazyka, z mých úst? Přistupujeme ke svatému přijímání, kdy kněz položí eucharistii na můj jazyk. Ježíš chce přijít na jazyk, který je posvěcený dobrem, hlásáním dobrých věcí. Toto by nám mohlo pomoct, když nás jazyk lechtá, abychom řekli něco zlého.
POSVĚCENÍ NAŠEHO JAZYKA
Potřebujeme jazyk posvětit a ovládat, aby z něj vycházelo něco dobrého, co přináší užitek. Je to dobrá inspirace ze života svatého Antonína? Boží království se přiblížilo. Ať z našich úst vychází slova, abychom byli lidmi Božího slova, aby se s námi lidé rádi setkávali. Pane, ať se tvoje království přiblíží do našich rodin, srdcí, prosíme tě, proměň naše srdce. Svatý Antoníne Paduánský, oroduj za nás a za posvěcení našich jazyků.


Mimořádný zájem o duchovní obnovu s P. Vojtěchem Kodetem na Antonínku

Více než osm set lidí dnes zamířilo na Svatý Antonínek, kde ráno začala čtyřdenní duchovní obnova Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Věřící na Slovácko za hlásáním Božího slova skvělého kazatele přijeli ze Slovenska přes Rakousko až po Karlovy Vary. O účastníky se stará tým více než padesáti dobrovolníků v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou. Účastníci mohou využít také nabídky zpovědní služby a přímluvné modlitby. Pro zájemce blatnická farnost zajišťuje celodenní stravováni.
Hned v úvodní přednášce duchovní obnovy P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl:
„Je důležité, abychom přes všechny obtíže, které v životě prožíváme, se učili Bohu za všechno děkovat. Když nám Bůh něco přikazuje, je to pro nás to nejlepší. Je důležité, abychom si zvykli na to, že jsou to perly, které nám Bůh ve slově Božím dává jako světlo do našeho života, co nám pomůže, když poslechneme.
Vděčnost je cesta a uvolnění Boží moci v našem životě. Když se Bohu vzepřeme, co má Pán Bůh dělat. Vděčnost ale proměňuje a nastavuje naše srdce, abychom byli schopni přijmout Boží dar, projít nemocí a nakonec projít i smrtí. Jedině Bůh může z něčeho těžkého nakonec vyvodit dobro.
To, co Petrovi bránilo a byl jeho základní problém, byl strach. Každý má v sobě strach. Strach je setba ďáblova. Strach v sobě nemá jenom ten, kdo se nechal ze strachu vysvobodit. A je to jeden z důvodů, kvůli kterému Pán Ježíš přišel, aby z nás sňal každý strach, úzkost, abychom mohli spočinout v Boží náručí. Musíme si ale nejdříve ten strach uvědomit a popsat ho, z čeho mám strach.
Víte, kolik lidí má dnes strach z ekonomické situace, blížící se války, někteří mají strach z počasí, že budou trpět hladem, že budou nemocní oni nebo někdo z jejich blízkých onemocní či zemře. Některé strachy jsou legitimní, ale Pán přišel, aby nás osvobodil z každého strachu, protože se strachem nikdy nebudeme schopni splnit poslání, které nám svěřil. Strach nám nemůže zabránit, abychom dělali to, co po nás chce Bůh, proto Ježíš říká: „Neboj se!“ Když Pán něco říká, tak to zrovna dělá a Petra z toho strachu vytrhuje, zahání ho pryč, protože poslání, které Petrovi dává je něco, co ho nesmírně přesahuje. Od nynějška bude lovit lidi, zvěstovat evangelium. Musel se to naučit a Pán ho nechal, aby si to zkoušel. O Letnicích ale vidíme potom Petra, jak neohroženě vystupuje a na jeho první kázání se obrátilo 3000 mužů. Kde je ten ustrašený rybář? Tohle všechno s námi může Pán udělat, když poslechneme jeho slovo.
Chtěl bych vás všechny poprosit, abyste vzali vážně to, co vám tady Pán bude říkat, abychom nepolemizovali s jeho slovem, otevřeli mu svoje srdce a dovolili mu, aby do našeho života vstoupil a proměnil ho. A to první je: VYDEJME MU SVÉ STRACHY. Zkuste v té chvíli, kterou budeme mít, se zamyslet nad tím, co nás vlastně od Boha vzdaluje, co nám brání, v čem vnímám, že nejsem svobodný? V čem jsem příliš zaměstnán sám sebou a nemám vnitřní svobodu, aby Bůh mocně promluvil do mého života a použil si mne?
Doba, kterou prožíváme, je hodně vážná. Pro vážnou dobu má Pán Bůh vážné záměry. Chce mocným způsobem vylévat svoji milost na všechny lidi tak, jak to přislíbil. Svatého Ducha na každé tělo, ale potřebuje ty, kteří na tom s ním budou spolupracovat. Otevřeme svá srdce Pánu.

Program duchovní obnovy DUŠE SLOVÁCKA s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem bude zítra pokračovat v 8.45 modlitbou růžence, 9.30 přednáškou, 11.30 druhou přednáškou, 15.00 mší svatou, 17.00 přednáškou a den zakončí stejně jako dnes adorace vedenou P. Kodetem a doprovázenou blatnickou scholou.


Rozkvetlá příroda v katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem

V jedné české pohádce je za humny drak. Za blatnickými humny je nádherná příroda. Když jsem viděla, jak je dnes venku krásně, vyrazila jsem „za humna“ fotit stále ještě rozkvetlou přírodu. Některé stromy sice už odkvetly, ale jiné stále ještě kvetou.
Roky jsem se koukala z okna našeho domu do vinohradů pod Antonínkem a sledovala, jak krásně kvete před pár lety nově vysázený sad ovocných stromů. Vždy jsem si říkala, že „to“ musím jít vyfotit. Stromy ale najednou odkvetly a už nebylo co fotit a musela jsem zase rok čekat. Podařilo se mně je zvěčnit za celou dobu, co rostou a košatí do krásy jen jednou. A dnes tedy znovu. Jsou nádherné…
Však mrkněte na fotky, potěšte své oko i duši a nechte se inspirovat a vydejte se také do přírody, kde načerpáte do plic nejen čerstvý vzduch, ale také duševní i psychickou sílu do dalších dnů. V jednom rozhovoru s odborníkem jsem nedávno slyšela, že už půlhodinka v lese dokáže s naším zdravím udělat neuvěřitelně pozitivní věcí. Tak toho využívejme! Vždyť je to zadarmo 🙂
Všem přeji krásné jarní dny. Nevím, jak vy, ale já jaro totiž miluju!!!! Každý to má jinak – někdo zimu – podzim, ale pro mne je TOP jaro, kdy se probouzí příroda, tráva je krásně zelená a stromy se šatí do krásy…

Pandemie koronaviru zastavila i letos malérečky kraslic

Už je to rok, co jsem pro zpravodajský web Zprávy z Moravy napsala příběh o blatnické malérečce kraslic – lidové umělkyni Marii Čihákové. Každým rokem mohli její umění obdivovat lidé nejen v Čechách a na Moravě, ale také na mnoha místech světa. Letos tuto její činnost už druhým rokem blokuje pandemie koronaviru. A protože Maruška dnes slaví své třiasedmdesáté narozeniny, zveřejňuji zde text, který byl vloni napsán a zveřejněn na webu Zprávy z Moravy. Oslavenkyni přeji, aby se brzy zase mohla rozjet všude tam, kde ji pozvou, protože chtějí lidem připomenout křehkou krásu, která vzniká v nenápadném domečku na kraji Blatnice pod Svatým Antonínkem.

MALÉREČKU LETOS PŘI PRÁCI LIDÉ NEUVIDÍ

New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.

Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi i její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme vlastně celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ povzdechla si zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.

Křehká krása v malém domku

Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko.  Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice.  Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.

Klikatá cesta k umění

Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si přidala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici.  Ani tam ale dlouho nepobyla.

„Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než čtyřiceti letech žena.

Kraslice začala malovat díky babičce

Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy.  Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vzpomíná umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala.

Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.

Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek

Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky.  Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně.  Každá malérečka má svůj ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.

Každá doba má své trendy

Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena.  Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína

Blatnické kraslice obdivovali i v Číně

Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska.

„Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně.

Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ říká členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.

Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i hosté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčkova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.

„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř padesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. V době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci. Nezašlapala v sobě svůj sen, o který ji chtěli někteří lidé okrást, ale šla si za ním jinou cestou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Obchůzka klepáčů v době koronavirové

Snad jedinou z velikonočních tradic, kterou se letos v Blatnici pod Svatým Antonínkem podařilo udržet, je obchůzka klepáčů dědinou. Večer při Zeleném čtvrtku utichnou zvony, kdy se říká, že odletěly do Říma, a to je právě čas, kdy každoročně začíná obchůzka tzv. klepáčů.

Parta ministrantů a jedna jejich kamarádka si klepání nenechali ujít ani letos, kdy se kvůli pandemii Covid-19 pro veřejnost bohoslužby v kostelích nekonají. Klepání zní dědinou vždy ráno v sedm hodin, v poledne a večer. Jsou to časy, kdy se v průběhu roku rozeznívají zvony a připomínají věřícím modlitbu Anděl Páně.

O vigiilii Bílé soboty se potom zvony znovu rozeznějí a klepáči budou muset na svou službu čekat zase do příštích Velikonoc.

Blatnici pod Svatým Antonínkem dnes navštívila paní učitelka, která zde učila před pětašedesáti roky

Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.

„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny.  Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.

„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.

Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.

Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.

„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.

Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.

A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.

Texta foto: Lenka Fojtíková