Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.
Včera do Brna dorazilo Betlémské světlo
Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.
Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.
Dnešní žehnání kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné
V sobotním dopoledni požehnal pomocný brněnský biskup Mons. Pavel Konzbul kostel jednadvacátého století v Brně Lesné, který navrhl ateliér architekta Marka Jana Štěpána. Kostel je zasvěcený blahoslovené řeholnici Marii Restitutě Kafkové. Podle bývalé místostarostky Brna sever Miriam Kolářové jde o první kostel na světě, který zasvěcený právě této mučednici, kterou popravili za druhé světové války nacisté.
Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Mons. Pavla Konzbula:
V dnešním druhém čtení říká apoštol Pavel křesťanům ve městě Efes, že jsou stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a uhelným kamenem sám Ježíš Kristus. Z toho vyplývá, že v křesťanství je rovnítko mezi pojmem stavba, chcete-li kostel a společenství. Ve většině jazyků pro pojem církev a kostel existuje stejný slovní výraz. Kupříkladu německé Kirche, anglické Church, italské chiesa. Etymologicky tato označení vychází z řeckého pojmu ecclesia tu kyriu, což lze přeložit jako společenství Pánovo. Kostel bez společenství by nebyl kostelem, ale jen náhrobním kamenem, který by neukrýval život, ale smrt. My ale neslyšíme v biblickém úryvku o kamenu náhrobním, ale o kamenu úhelném, který se někdy v češtině označuje jako kámen nárožní, což je vyčnívající kámen na rohu budovy, který zabraňuje poškození stavby. To, co zabraňuje poškození společenství křesťanů jako stavby, je věrnost Kristu a jeho učení.
Takovouto věrností se vyznačovala i patronka tohoto chrámu. Blahoslavená mučednice Marie Restituta Kafková. Tato řádová sestra, rodačka z brněnských Husovic, energická korpulentnější dáma se zasvětila Bohu skrze svoji pomáhající profesi zdravotní sestry. Vynikala lidskostí a humorem. Před popravou s klidem prohlásila: „Jdu k slavnosti. Pro Krista jsem žila, pro Krista umírám!“
V dnešním Matoušově Evangeliu říká Ježíš apoštolu Petrovi: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“ Zde je malá slovní hříčka, protože apoštolovo jméno souvisí s řeckým slovem petra – což není jen skalní město v Jordánsku, podle kterého se jmenuje petrolej, jako olej z Petry, ale znamená kámen či skálu. Možná se právem zeptáme, na čem stojí tento kostel. Stavitelé by nám řekli, že jeho věž stojí skutečně na skále, ale vlastní stavba, aby na skálu dosáhla, tak stojí na jakýchsi betonových chůdách, přesněji ji na skále drží a současně s ní poutá 71 betonových pilotů. Při tomto čísle se mi vybavuje text Lukášova evangelia, kde se hovoří o tom, že Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Máme zde sedmdesát jedna betonových vzpěr, kde je ta sedmdesátá druhá? Domnívám se, že tou nejdůležitější vzpěrou má být místní farní společenství. Na věži tohoto kostela je řecký nápis Fos – Zoe, což znamená světlo a život. I místní společenství by mělo být živé tak, že z něj bude vycházet světlo a to světlo radosti a lidskosti, tak jako z patronky tohoto chrámu. Existují tři modely farních obcí, které bych označil zkratkou ZNP. První můžeme nazvat církev Zabezpečující, která pouze zabezpečuje bohoslužby a udělování svátostí. Na jejich kostelních dveřích se pouze dočtete, kdy jsou bohoslužby a jak postupovat nedej Bože v případě žádosti o křest, sňatek či pohřeb. Pak tu máme církev nabízející. Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimotá kostelník a šeptá mu: „Otče, na chóru hrají poker.“ Kněz mu šeptem odpoví: „Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání.“ Taková církev nabízí řadu zajímavých aktivit od farního plesu až po farní zabíjačku. A nakonec tu máme církev Pečující, kterou papež František přirovnává k polní nemocnici. Taková obec je sociálním společenstvím, které si uvědomuje, že je na cestě a je prostoupeno vzájemnou láskou, jako společenství Pánovo s velkým P. Místnímu farnímu společenství bych rád popřál, aby právě takovým Pánovým společenstvím bylo.
Zpravodajský článek z žehnání kostela bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.
Více jsem o kostele psala dříve zde
Začátek mše svaté. 
Moje práce v posledních týdnech
Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.
Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…
A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečíst tady.
Mějte se pohádkově a buďte v obraze 🙂 Lenka
V poslední době mám štěstí na lidi!!!
V poslední době mám fakt štěstí na lidi. Dnes jsem poznala tři úžasné Strážničanky – Martinu Prachařovou, Ivu Pištěkovou a Dagmar Mokrošovou, které předávaly dárky na Klinice dětské onkologie při Fakultní nemocnici Brno. Co to bylo za dárky? To se dozvíte v reportáži, kterou jsem psala pro Zprávy z Moravy. Celý článek si můžete přečíst zde
Jen prozradím, že na začátku dnešní návštěvy bylo šití roušek, které dvě ze tří žen začaly šít ihned po vypuknutí koronavirové pandemie. Zapomeňte na to, že dnes do dětské nemocnice dovezly hromadu roušek. Hlavní dar byl úplně jiný! Ale mohly za to na počátku roušky… To je fakt… A fakt je, že mezi dary byly také, ale jenom kvůli nim tam tyto bezvadné holky nejely. Podrobnosti se dočtete v článku, na který zde dám odkaz hned, jak bude zveřejněný.
Když mně vyprávěly, jak se všechno bez jejich plánu seběhlo, tak jsem jen kroutila nevěřícně hlavou. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když mne v neděli večer kontaktovala jedna z iniciátorek této dobročinné akce Iva Pištěková. Přesto jsem na jejich pozvání k setkání kývla. A udělala jsem dobře!
Ty holky strážnické dnes v nemocnici zářily jako lampy, když vlekly na dětskou onkologii všechny ty dary. Jakoby ony samy něco dostaly… Mají srdce na pravém místě, které touží pomáhat.. A já zároveň smekám nejen před nimi, ale i před všemi Strážničany a dalšími lidmi, kteří se zapojili a jakýmkoliv způsobem pomohli.
„Do práce se spolu s námi zapojili při šití, kompletování a balení roušek Eva Mikesková, Jitka Ručná, Hana Floryanova, Radim Kvaltín a Hana Chocholáčkova. Poděkování ale patří všem, kdo se nějak podíleli . A VELKÉ diky městu Strážnice,“ napsala mně teď večer do zprávy Iva Pištěková.
Strážnice byla vždy blízko mému srdci a po dnešním setkání ještě víc….
Všechny Vás zdravím a také Vám přeji štěstí na potkávání skvělých lidí. Oni mezi námi jsou! Jen musíme chodit s očima otevřenýma dokořán, abychom je viděli… Lenka
Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…
Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.
V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.
Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…
Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:
„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“
Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:
„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“
Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:
Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.
Ať Ti Pán žehná! Marie N.
A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…
Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho
Milá Marie,
nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!
S mimořádnou úctou Lenka
Předvelikonoční procházka koronavirovým Brnem
Nedalo mně to a musela jsem vyrazit do ulic Brna nafotit, jak vypadá centrum ochromené pandemií Covid-19. Ve středu před velikonočními svátky jsem v čase od tří do čtyř hodin odpoledne prošla Brnem a udělala pár fotek.
Náměstí Svobody a Čára (pardón! Česká!!!) nejsou úplně liduprázdné, ale berte to tak, že jsem těmito místy procházela v době, kdy je v běžném pracovním dni absolutní špička – po třetí hodině odpoledne. Fotky jsou tedy docela vypovídající. Po cestě jsem potkala i pár cedulí a upozornění pro tuto dobu, tak jsem cvakla i tyto informace pro občany.
Do kontrastu jsem dala pár záběrů na město z nadhledu, kdy není vidět, co se tam dole v ulicích děje. Na těchto fotkách to vypadá, jakoby žádný virus neřádil. Tak věřme, že to bude brzy pravda…
Peter Freestone a Milan Šatník v Brně
Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody v listopadu roku 2018 a poté, co jsme se dozvěděla, že Peter Freestone, který byl dvanáct let nejbližším spolupracovníkem Freddieho Mercuryho, žije v České republice, jsem s tímto mužem toužila udělat rozhovor. Dnes se mně tento sen podařilo splnit.
Měla jsem možnost s ním rozmlouvat v Kulturním domě Rubín v Brně před jeho společným vystoupením s Milanem Šatníkem, který se jako jediný Čech objevil na pár sekund ve filmu Bohemian Rhapsody. Rozhovor jsem vedla pro zpravodajský web www.zpravyzmoravy.cz a celý si ho můžete přečíst zde.
O čem je? O Freddie Mercurym, jeho nemoci, jak ji přijímal, ale také o jeho celkovém přístupu k životu. Peter Freestone i Milan Šatník kromě toho hovořili o svých třech společných projektech. Byl to pro mne každopádně obrovský zážitek…
Nikdy jsem netoužila udělat si fotku se slavnými osobnostmi, ale dnes jsem si selfie s Peterem Freestonem neodpustila. Je to úžasně skromný a pozitivní člověk, se kterým je radost se setkat. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat osobně a více než půl hodiny si vyprávět o tom, co mne zajímalo.
Všem přeji dobrou noc a krásnou neděli! Mně se dnes bude usínat moc pěkně 🙂
Text a foto: Lenka Fojtíková
Dnešní silvestrovské fotostřípky z Brna a přání do nového roku
Poslední den v roce jsem prošla Brnem a udělala pár snímků. Ve fotogalerii tak můžete vidět, jaký betlém zdobí kostel svatého Jakuba v centru města i katedrálu svatých Petra a Pavla na Petrově.
Při cestě jsem také cvakla Zelný trh, jemuž Brňáci neřeknó jinak než Zelňák. Do klidu jsem se „hodila“ i dnes v minoritském kostele sv. Janů. Mše svaté se sloužily ale v mnoha dalších kostelech včetně sv. Jakuba a vzpomínané katedrály. I tam pan biskup Vojtěch Cikrle letošní rok zakončoval po mši svaté ztišením při adoraci. Zatímco venku už začalo silvestrovské řádění v podobě nekonečných výbuchů petard, bylo možné zažít také klid v oáze ticha.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji do nového roku jen vše dobré. Ať se umíte radovat z krásných maličkostí všedních dnů, nacházet klid v srdci navzdory všemu hluku světa. Ať umíte milovat i lásku přijímat a odpouštět těm, kdo vám jakýmkoliv způsobem ublížili. Mějme stále na mysli, že život je příliš krátký a křehký na to, abychom na někoho byli naštvaní nebo se s ním dokonce nebavili. Vždyť nikdo nevíme, jestli tady ten druhý zítra ještě bude…
Ze srdce Lenka
Text a foto: Lenka Fojtíková
Nádherný betlém v kostele sv. Janů v Brně
Dnes jsem doputovala do minoritského kostela sv. Janů v Brně a po letech se zase pokochala tamním betlémem. Je největší nejen ve městě, ale i na celé Moravě. Je dlouhý devatenáct metrů a vysoký čtyři metry.
Má okolo padesáti figurek ve velikosti od půl do jednoho metru. Kromě Svaté rodiny samozřejmě nechybí Tři králové, pastýři a zvířátka. Je to prostě nádhera. Vznikal čtyřicet let a jeho autorem je Jaroslav Vaněk z Brna, který na něm začal pracovat v roce 1949. Možná ne každý návštěvník ví, že ve dvou figurách ztvárnil své syny.
Úžasný je také vyřezávaný podstavec, na němž jsou znázorněny biblické výjevy. Jedná se například o Navštívení Panny Marie, obřezání Páně či útěk do Egypta. Poslední figura, kterou autor před svou smrtí vyřezal, byla sv. Anežka Česká. Betlém v roce 2012 zrestauroval Zdeněk Mayer.
Nádherně vyzdobený je celý kostel. Okolo oltáře je až k lavicím šest krásných smrků s obřími zlatými a červenými baňkami. Ty doplňují figurky ze šustí.
Tento betlém určitě stoji zato vidět!
Text a foto: Lenka Fojtíková
