Česká republika – Lenka Fojtíkova

20/05/202420/05/2024

Ze zdravotní sestry misionářkou – rozhovor s misionářkou MARY SHAW z Floridy

Před šestadvaceti lety přijala laická misionářka MARY SHAW z Floridy první pozvání k evangelizační návštěvě Slovenska a České republiky. Od té doby se vrací pravidelně. Zastavil ji až covid, letos v březnu se ale do Evropy vrátila a na několika místech u nás i na Slovensku přednášela na pozvání želivského opata P. Tadeáše Spišáka o uzdravení vztahů v rodinách.

Lidé vás v České republice znají jako laickou misionářku. Málokdo ale ví, že jste původní profesí zdravotní sestra. Kde jste ve zdravotnictví působila?
To je dlouhý příběh. Už od šestnácti let jsem byla v nemocnici jako dobrovolnice. Později jsem sloužila jako zdravotní sestra v univerzitní nemocnici, kde jsem při práci vystudovala magisterský obor. Po nějaké době jsem změnila zaměstnání a pracovala jsem v nemocnici pro veterány. Byl to program s vládní podporou, zabezpečující péči o vojáky, kteří se vraceli z války. Později jsem se na klinice stala zástupkyní ředitele pro speciální vládní program zabezpečující v některých místech Spojených států pomoc seniorům. Cílem bylo, aby mohli lidé ve vysokém věku žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí doma a nebyli umísťováni do různých domovů a dalších sociálních zařízení. Během této práce jsem vystudovala doktorát. Zaměřila jsem se v něm na práci zdravotní sestry pro přestárlé.

Jak dlouho jste pracovala coby zdravotní sestra?
Celkem asi třicet let.

Proč jste skončila?
Po úrazu páteře jsem tuto profesi nemohla dále vykonávat. Došlo k tomu v postním období a vedlo mě to k modlitbě s prosbou o poznání tajemství kříže. Mám za sebou dvě operace a od té doby prožívám neustálou bolest zad.

A co se stalo, že jste začala působit jako misionářka?
Jsem introvertka, bojím se mluvit před lidmi a létat letadlem, proto jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych se mohla stát misionářkou a vydat se do dalekých zemí. Jednou jsem se ale účastnila charismatické konference a v průběhu celého víkendu jsem opakovaně slyšela: „Evangelizace, evangelizace…“ To slovo vniklo do mého srdce. Dotyčný přednášející později vedl kurz evangelizační školy, kterého jsem se zúčastnila. Tam jsem měla o svátku svatého Benedikta silný prorocký sen, v němž jsem byla povolána k modlitbě za uzdravení. Trvalo mně ale ještě zhruba rok, kdy jsem rozlišovala, jestli je to skutečně povolání od Boha.

Kdo vás přivedl do České republiky a na Slovensko?
Můj přítel Tom Edwards, který žije ve stejné diecézi jako já, sem jezdil už tehdy na misie. Jednou s ním jela kamarádka a po návratu mně celá nadšená o této misijní cestě vyprávěla. Když jsem se později dozvěděla, že se sem Tom zase chystá, zeptala jsem se, jestli bych mohla být součástí jeho týmu. Souhlasil, a tak jsem se dostala poprvé v roce 1998 na Slovensko.

Pamatujete si ještě, kde jste evangelizovali a jak jste tuto svou první zahraniční misi prožívala?
První akce byla v Prešově v městské hale, kde se konalo charismatické setkání, kterému říkají Oheň. Byly tam tehdy tisíce lidí. Právě tam jsem naplno ve svém srdci i mysli slyšela: „K tomu ses narodila.“ A tak to všechno začalo. Od té doby jsem začala na pozvání jednou ročně jezdit na misie.

Jak došlo k tomu, že jste začala sloužit sama a ne v týmu?
Po nějakém čase mne Tom požádal, jestli bych mu pomohla s vyučováním během jeho misijních cest. Seznámila jsem se s tlumočníky a vznikla nová přátelství. Později, když jsme se blíže poznali, dostávala jsem pozvání na různá místa a začala jsem jezdit a sloužit sama. Zpočátku jsem vyučovala především o přímluvné modlitbě za uzdravení. Takto začala moje individuální misie s programem, který jsem vedla sama. Před pandemií jsem létala do České republiky a na Slovensko dvakrát ročně. Vidím v tom Boží působení. Po pandemii jsem se nyní vrátila po pěti letech.

Vím, že jste ale působila i v Německu. Do kolika zemí Evropy jste podnikla misijní cesty?
Ano, v Německu jsem sloužila v evangelizační škole ICPE (Mezinárodní katolický program evangelizace, pozn. red.), kde jsem se seznámila s otcem Eliasem Vellou z Malty. Jeho služba a vyučování mne hodně ovlivnily. Dále jsem působila v Litvě nebo Slovinsku. Hlavně ale sloužím na Slovensku, na Moravě a v Čechách.

Evangelizujete takto i v Americe?
Doma jsem zvána především na modlitební službu pro řeholnice nebo na různé farní misie. Jsem také koordinátorkou diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem Svatým.

O jakou diecézi se jedná?
Žiji na Floridě ve městě Gainesville, takže je to tam. Jedná se o diecézi svatého Augustina v severní Floridě –HolyFaithCatholicChurchGainesville.

Vaši službu zastavil na pět let covid. Jak jste tento čas prožila?
Bylo to těžké. Pro lidi, kteří měli zájem, jsem přes Zoom měla roční přednáškový program. Při františkánské univerzitě (Franciscan University ofSteubenville, Ohio, USA)jsem v minulosti vystudovala duchovní doprovázení. V této službě jsem i v době pandemie pokračovala přes ZOOM, protože osobní setkání nebyla možná. Během posledních dvou let jsem potom rozvinula způsob vyučování pro školu modlitby, kterou vedou služebníci Panny Marie.

Oč konkrétně jde?
Pam, manželka Toma Edwardse, založila laické Společenství služebníků Panny Marie, které se modlí za misie a věnuje se též přímluvné modlitbě. Pravidelně mne zvou na vyučování. Je to týdenní škola, která má pomoci lidem, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni v různých službách církve. Neučíme je detailně, jak se mají modlit za druhé, ale pouze jim dáme základní principy, jakým způsobem se to může dělat. Je důležité, když za nimi přijdou lidé s prosbou o přímluvnou modlitbu, aby věděli, jak se mají modlit. S tím jde ruku v ruce rozlišování potřeb lidí, kteří přicházejí. Během tohoto výcvikového týdne přijme každý z účastníků sám hlubokou modlitbu za uzdravení. V rámci školy nejde tedy pouze o vyučování, ale i osobní zkušenost vnitřního uzdravení. Dlouhé roky sloužím v mé farnosti Gainesville jako dobrovolník přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Přestože mám za tímto účelem na faře kancelář, kde se mohu s lidmi scházet, nejsem zaměstnanec farnosti.

Na jaká témata se ve svém vyučování zaměřujete?
Většinou na vnitřní uzdravení, aby lidé mohli více zakoušet Kristovu lásku. Jde vlastně o to odstranit překážky, které nám brání zakoušet lásku k Bohu i mezi sebou navzájem. Proto se mnoho témat týká odstraňování těchto překážek. Například překážka neodpuštění, zahořklost, vzorce těžkých hříchů, za které se nedělá pokání a jakékoliv zapojení do okultismu. Také mluvím o lžích o sobě, druhých i Bohu, kterým jsme uvěřili. Každá ta oblast je velmi rozsáhlá, takže jsou potom jednotlivá podtémata, která se týkají konkrétních oblastí.

Třeba téma Uzdravení rodinných vztahů, o čemž jste nyní mluvila při své poslední návštěvě naší země?
Je to tak.

Když se tak setkáváte s mnoha lidmi v Americe i Evropě, vnímáte nějaký hlavní problém doby?
Myslím si, že hodně katolíku nechápe a nerozumí nebezpečí démonického vlivu ve svém životě. Hodně se zabývám zraněními z dětství, která si každý z nás nese svým životem. Mnoho lidí, ale přichází a mluví o New Age praktikách a různých dalších zkušenostech, skrze něž se dostanou do problémů. Další velká oblast je oblast sexuality, nečistoty, nevěrnosti, cizoložství, smilstva, pornografie, celá oblast homosexuality a transgenderu a tak dále.

Zmínila jste homosexualitu a transgender, jakou s tím máte zkušenost ve své praxi?
Nemám mnoho zkušeností s homosexualitou a s transgenderem, ale setkávám se s rodiči i prarodiči, kteří to zakouší ve vztahu ke svým dětem a jsou z toho velmi zdrceni.

Jsou v současných problémech nějaké rozdíly mezi Amerikou a Evropou?
Aktuálně ten dojem nemám. Když jsem ale začínala v České republice a na Slovensku působit koncem devadesátých let minulého století, často jsem se modlila za negativní důsledky komunismu. Potom jsem vnímala, že si tehdy mladí lidé často stěžovali, že je rodiče bili, fyzicky trestali a velkým problémem zde byl oproti Spojeným státům i alkoholismus. Teď už se všechno srovnalo. Závislost na alkoholu a dalších omamných látkách je dnes všude.

Mají dnes mladí lidé komplikovanější život, než tomu bylo za vašeho mládí?
Určitě.

V čem?
Jsou vystaveni mnoha různým negativním věcem, které nás v dětství, dospívání a mládí neovlivňovaly. Jde například o pornografii, okultismus a nebezpečné hry, což se děje prostřednictvím sociálních sítí. Jsou to také prostředky k vyhrožování a šikaně. V on-line prostředí se pohybuje mnoho sexuálních predátorů, kteří zvou mladé lidi k setkání, kde jsou potom zneužiti.

Vidíte z toho cestu ven?
Katolická církev by měla lépe vychovávat mládež a děti od útlého věku, aby o těchto nástrahách věděli včas. Bohužel mnoho vedoucích v církvi nevnímá toto nebezpečí zvláště v okultní oblasti. Dospívající mládež je také málo vyučována o darech a charismatech Ducha Svatého. Vychovávají se, aby byli hodní a dobří vůči sobě navzájem, ale nevyučují se tato důležitá témata.V dnešní době potřebujeme nutně Ducha Svatého, abychom tím dobře prošli. Děti a mladí nejsou dostatečně vyzbrojeni pro tuto náročnou dobu. Skrze vliv sociálních sítí mohou být od víry odtaženi.
Lenka Fojtíková, překlad Václav Čáp

MARY SHAW(*1952) pochází zezápadního Massachusetts, kde vystudovala obor zdravotní sestry na jezuitské střední škole a později získala magisterský titul na Floridské univerzitě. Od roku 1998 jezdí pravidelně na misijní cesty na Slovensko a do České republiky. Ve svých přednáškách se zaměřuje především na téma vnitřního uzdravení, v církvi slouží i přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Je koordinátorkou Diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem svatým v Gainesville ve státě Florida.

Poděkování Mary Shaw za její službu v březnu letošního roku v Hluku.

21/10/201921/10/2019

Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!

Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.

V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.

Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.

Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková

03/03/201310/02/2019

Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři.

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením, potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková

31/03/201209/10/2023

P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci

V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.

Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?
Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?
Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

Máte představu, jakou cestu zvolit?
Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“
Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?
Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.

Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?
V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?
Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.

Ve společenství Nové jaro žijete společně?
Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

Kolik máte členů?
Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?
Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…
Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?
Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

Je náročné být pořád na cestách?
Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?
Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.

Kde vás budou moci lidé potkat?
Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?
Nevím přesně, ale zhruba dva roky.

Jaká jsou témata vašich přednášek?
Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?
V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.

A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?
Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?
Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?
Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.

Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?
Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?
Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.

Máte nyní na starosti nějakou farnost?
Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková