Kdo sleduje můj blog, tak moc dobře ví, že při svých cestách po světě i doma ráda zavítám na konkrétním místě i na hřbitov. Takový hřbitov toho totiž mnoho řekne nejen o zemřelých, ale také o lidech, kteří tam žijí.
Opravené chodníky, zdi, udržované travnaté plochy a vyvážení odpadků odhalí, jak se o hřbitov stará vedení obce či města. Samotné hroby prozradí vztah pozůstalých ke svým předkům. Navštívila jsem tak a zdokumentovala hřbitovy v Eilatu na jihu Izraele, v Dolomitech, Lesní hřbitov ve Zlíně, v Saint Paul’s Bay na Maltě, ale třeba také v Praze na Vyšehradě, Olbramovicích na Znojemsku, kde byly Sudety a také v Židlochovicích, kde odpočívají mí předci. Hřbitovy jsou doopravdy moc zajímavou sondou do života obcí a měst. V sobotu jsem proto zavítala také na hřbitov v Mariánských Lázních, což nám ostatně na přednášce doporučil minulý týden i emeritní primář Nových lázní Pavel Knára. No a nelituji! Opět to byla moc zajímavá procházka mezi hroby. Pro ty, kdo by jeli autem, tak je u hřbitova parkoviště, kde může auto stát bez placení dvě hodiny.
TISÍCE KŘÍŽŮ PADLÝCH VOJÁKŮ
Hřbitov je rozdělený na několik bloků klasických hrobů, rozptylové loučky, kolumbaria, židovských hrobů a jeden úsek je speciálně vyhrazený padlým německým vojákům za druhé světové války a civilistům především z Berlína, kteří za války zemřeli ve zdejších nemocnicích a lazaretech. Na zelené louce s anglicky střiženým trávníkem je umístěno 4 090 prostých žulových křížů se jménem, rokem narození, úmrtí a hodností padlého vojáka. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Někdo může říct, že si Němci válku začali, tak co by jako chtěli? No… Nejsem si vůbec jistá, že ti mladí kluci do nějaké války chtěli jít. Určitě to bylo tak, že v mnoha, ne-li ve většině, případech prostě narukovat museli. A umírali fakt moc mladí. Stejně, jak je tomu nyní na Ukrajině. A tak jsem šla tou částí hřbitova a opakovaně si říkala: „Válka je vůl, válka je vůl…“ A kdo z mocných ji chce, měl by jít první na frontu… A znovu se dnes haraší na celém světě zbraněmi, že se z toho člověku dělá špatně…
KŘIŠŤÁLOVÝ STROM VZPOMÍNEK
Když jsem ze hřbitova odcházela, zaujal mne u vchodu rozzařený strom se svítícími lístky ze skla, který i hrál. Je umístěný v proskleném altánu z nerozbitného skla. Na webu Deníku jsem se dočetla, že o svátku zemřelých 2. listopadu 2024 zde začal jako první na světě fungovat tento Křišťálový strom vzpomínek s podzemním kolumbáriem. Pomocí interaktivního osvětlení křišťálových lístků a mobilní aplikace přináší pozůstalým netradiční a moderní způsob, jak vzpomínat na své blízké. Podzemní kolumbárium, kam se vejdou stovky uren, zároveň řeší nedostatek místa na hřbitově. Více o tomto unikátním Křišťálovém stromu se skleněnými lístky vzpomínek, hudbou, kolumbáriem v jeho kořenech a možností ovládání přes aplikaci se můžete dočíst zde.
Jedno je jisté. V Mariánských Lázních vedení města na hřbitově záleží a moc pěkně se o něj starají – včetně originálního nápadu Křišťálového stromu, ke kterému zastupitelé přistoupili, aby na hřbitově vzniklo nové místo, kam lze pozůstalé důstojně ukládat. Místa totiž hřbitově ubývají. A ještě na něco jsem při procházce hřbitovem myslela. Když zemřela moje švagrová ve čtyřiceti letech, tak mně její tatínek František se slzami tekoucími po tváři řekl: „A za chvilku na ni všichni zapomenou.“ Když jsem se ho snažila utěšit, tak si trval na svém. S odstupem více než dvaceti let mu musím dát zapravdu. My jsme na ni samozřejmě nezapomněli, ale přijdou další a další generace, mladí lidé kteří ji nezažili, nebudou už vědět, co ji rozesmálo, co měla ráda, z čeho jí bylo smutno, a tak se na každého člověka postupem času zapomene. Na někoho dříve, na jiného díky pozůstalým třeba později. Viděla jsem to na tom hřbitově, kolik tam bylo obrovských – honosných náhrobků. Co ale z toho, když byly už v rozkladu, zarůstaly mechem a vybledlým písmem? A tak to prostě je…
