Dnes jsem vyrazila lanovkou na Dachstein. Předem jsem si zjistila, že je tam více vyhlídkových míst a s tím jedným – visutým můstkem – byla spojena i prohlídka Ledového paláce, což jsem samozřejmě nevynechala.
Lanovku si musí každý předem zarezervovat, pokud tedy využívá tzv. „Sommercard“, což já s radostí využívám. Dostala jsem ji zdarma při ubytování. Má to mnoho hotelů a penzionů, ale zjistila jsem, že ne všechny. S tou kartou mohu zdarma na všechny lanovky v širokém okolí a díky ní také mohu využívat autobus, který takto zdarma vozí turisty ke všem lanovkám i do oblasti Schladmingu, kam jedu zítra. Je to super! Žádné starosti s parkováním a tak vůbec… Pokud bych dnes jela svým autem jen na parkoviště k lanovce na Dachstein, tak mně to bude stát 20 euro výjezd do kopce k nástupní budově do tzv. gondol. Kdo má kartu, má i vjezd autem zdarma. Za cestu lanovkou tam a zpět by člověk zaplatil 44 euro. Zítra pojedu na Planai ve Schladmingu a tam bych bez karty zaplatila za lanovku tam a zpět 32 euro. Na kartu je vstup také do přírodního koupaliště v Ramsau a kotel dalších věcí, které člověk nemůže absolutně za týden všechny stihnout..
Já dnes tedy absolvovala cestu lanovkou na Dachstein a potom si tam udělala takový výšlap k Seethalerhütte a zpět. Ještě jsem nezažila, abych se uprostřed léta, kdy Evropu sužují vedra, bořila po kotníky do sněhu, jako tomu bylo dnes. Vůbec jsem nepotřebovala bundu ani termotriko, které jsem hodila do botahu, kdyby byla zima. Zima tam fakt nebyla a přestože jsem se namazala olejem proti spálení, tak jsem přičmahlá. Ještě než jsem vyrazila na malou túru, prošla jsem samozřejmě Ledový palác. Mrkněte na fotky. Díky krásnému počasí a něčemu, co jsem v létě ještě nefotila, jsem jich zase ulovila dost.
Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznám ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně. V noci jsem sedla k počítači a začala přes Booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si ho hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila… Sestra mně vše potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na Booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.
OBAVY Z CESTY Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle. Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!
NAVIGACE PRO STARÝ Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat a pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..
JE TADY NÁDHERNĚ! Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.
Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…
