Aniž bych to plánovala, vydala jsem se dnes pěšky na pouť k Antoníčkovu prameni. Vlastně jsem šla úplně jinam, ale tentokrát jsem se rozhodla, že nepůjdu v Mariánských Lázních po Hlavní třídě, ale vezmu to parkem. No a tam jsem hned na začátku narazila na směrovku Antoníčkův pramen. A co bych to byla za holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem a nešla k tomuto prameni, že?
Bylo to úžasné! Cesta totiž vedla opět nádherným rozlehlým parkem barvícím se podzimem a navíc jsem viděla místa, kam se mně za ty necelé tři týdny, co tady jsem, nepodařilo dostat, i když jsem to tady už hodně dobře prošmejdila. Díky tomu jsem se dostala na kolonádu Ferdinandova pramene. O kousek dál byl Rudolfův pramen. V putování jsem pokračovala rozlehlým úšovickým parkem po směrovkách, které mne dovedly až k cíli mého putování – Antoníčkovu prameni a o kousek dál je i kostel zasvěcený svatému Antonínovi z Padovy. Je hodně zchátralý a vypadal opuštěně. Kostel i Antoníčkův pramen jsou v Úšovicích, což je jedna z šesti částí Mariánských Lázní.
Poté jsem to otočila a valila stejnou cestou zpět. V parku jsem potkala dvě ženy z Blatnice, s nimiž jsem se už včera potkala v centru města. To člověk fakt nevymyslí. V Blatnici se třeba nepotkáme i pár týdnů a tady najednou ve dvou dnech dvakrát. Pokecaly jsme, předaly si zkušenosti z našich pobytů a já valila zase na setkání se svými spolustolovnicemi z hotelu, s nimiž jsem se domluvila, že půjdeme do kavárny na něco dobrého. Dnes jsem našlapala celkem 15 766 kroků, což je pro mne po všech letos prodělaných chorobách, které mne brutus zbrzdily, druhé nejvyšší číslo.
