Návštěva lázní Jáchymov letem – světem

Když jsem v nedělním dopoledni sjížděla z Božího Daru, měla jsem v plánu zastavit se v lázeňském městě Jáchymov. O Jáchymovu jsem věděla především to, že zde bylo pekelné komunistické vězení pro nepohodlné politické vězně zhruba v polovině minulého století. Velmi zajímavá historie tohoto místa ale sahá mnohem dál…
Na místě jsem zjistila, že dějiny Jáchymova patří k nejvíce fascinujícím, ale také nejdivočejším příběhům v celé Evropě. Město zažilo raketový vzestup z úplné divočiny mezi nejbohatší centra kontinentu, aby o pár století později prošlo temným obdobím otrocké práce a utrpení.
JÁCHYMOV DAL AMERICE DOLAR
Zpět ale do hluboké historie. Na počátku 16. století byl Jáchymov (původně Thal neboli Údolí) jen neprostupným lesem v Krušných horách. Vše se změnilo kolem roku 1516, kdy zde bylo objeveno pohádkově bohaté ložisko stříbra. Zpráva o stříbře spustila masivní migraci horníků, řemeslníků a dobrodruhů především z německých zemí. Šlechtický rod Šliků, kterému území patřilo, zde nechal v roce 1 520 založit svobodné horní město pojmenované Sankt Joachimsthal (Údolí svatého Jáchyma). Z pouhé osady se během pouhých 15 let stalo s 18 000 obyvateli druhé nejlidnatější město Českého království hned po Praze.Šlikové začali v roce 1520 ilegálně, a později s povolením krále, razit ze zdejšího stříbra velké a kvalitní mince. Říkalo se jim Joachimsthaler, zkráceně Thaler – česky tolar. Tato měna byla tak populární a stabilní, že se její název rozšířil po celém světě. Přes nizozemský daalder se toto slovo dostalo až do Ameriky, kde z něj vznikl dnešní americký dolar.
VZLETY I PÁDY
Bohatství z těžby proměnilo Jáchymov v kulturní a vědecké centrum evropského významu. Působily zde nejvýznamnější mozky své doby. Po polovině 16. století začaly nejsvrchnější a nejbohatší stříbrné žíly vysychat. Město navíc tvrdě zasáhla konfiskace majetku Šliků Habsburky, třicetiletá válka a následná násilná protireformace, kvůli které musela většina protestantských horníků odejít do sousedního Saska. Doly však nezanikly úplně. Horníci začali narážet na těžký, černý minerál, který jim signalizoval, že stříbro končí. Nazvali ho smolinec (Pechblende – smolný kámen, který nosí smůlu). V 19. století se ale ukázalo, že tento „odpad“ má obrovskou cenu. V dole Svornost (založeném už roku 1518) byla v roce 1864 v hloubce půl kilometru navrtána silná podzemní voda, která zatopila stříbrné šachty, což paradoxně předznamenalo další éru města. Začal se využívat k výrobě žlutých a zelených uranových barev, kterými se barvilo slavné české sklo a porcelán. V Jáchymově tak vznikla první továrna na uranové barvy na světě.
MARIE CURIE-SKLODOWSKÁ
Na konci 19. století poslala francouzská fyzička polského původu Marie Curie-Sklodowská do Jáchymova prosbu o zaslání odpadního smolince z místní továrny na barvy. Spolu se svým manželem Pierrem izolovali z jáchymovské rudy po letech úmorné práce dva zcela nové chemické prvky – polonium a radium. Za tento objev získala Nobelovu cenu a Jáchymov se stal na čas jediným místem na světě, kde se radium průmyslově vyrábělo. Radium bylo tehdy dražší než nejluxusnější diamanty.
ZROD LÁZEŇSTVÍ
Vědci brzy zjistili, že ona silná podzemní voda, která zatopila tamní doly, obsahuje vysoké množství plynu radonu a má mimořádné léčivé účinky na pohybový aparát. V roce 1906 byly v Jáchymově založenyprvní radonové lázně na světě.Město zažilo další obrovský boom. V roce 1912 byl postavený luxusní hotel Radium Palace, kam jezdila světová smetánka, aristokracie i slavní umělci. Mezi hosty patřili například Richard Strauss nebo prezident T. G. Masaryk. Slibnou a elegantní lázeňskou éru přerušila druhá světová válka a následný příchod komunismu, který rozkvět města na dlouhá desetiletí zmrazil a proměnil ho v uzavřenou zónu s peklem nápravných táborů.
OBNOVA LÁZNÍ
K postupné obnově a znovuzrození jáchymovského lázeňství došlo v průběhu 60. let 20. století bezprostředně poté, co byla definitivně ukončena masivní těžba uranu. Ruku v ruce s tím došlo také ke zrušení neblaze proslulých pracovních táborů. V roce 1963 získal Jáchymov statut lázeňského města a od 1. ledna 1964 zde vznikl podnik Československé státní lázně. Aby lázně dokázaly pokrýt rostoucí poptávku, došlo k masivní architektonické modernizaci celé lázeňské zóny. V roce 1975 zahájil provoz tehdy nejmodernějšího velkého komplexu – Sanatoria akademika Františka Běhounka. Souběžně s tím stát investoval do oprav historických lázeňských budov jako Union, Lužice, Blaník, Dášenka nebo Dalibor.
POREVOLUČNÍ ZMĚNY
Pád komunistického režimu přinesl do lázní západní standardy, otevření hranic pro zahraniční klientelu a zásadní strukturální změny. V roce 1992 byla dokončena stavba rozsáhlého komplexního sanatoria Curie. V tomtéž roce se státní podnik transformoval na soukromou akciovou společnost Léčebné lázně Jáchymov. Následovaly masivní stamilionové investice do modernizace. Kompletní opravou prošel secesní klenot Radium Palace a zásadní technické obnovy se dočkal i důl Svornost, ze kterého se dodnes hluboko z podzemí čerpá léčivá radonová voda. Dnes jsou Léčebné lázně Jáchymov moderním střediskem, které ročně navštíví okolo 16 000 pacientů z celého světa
MŮJ DOJEM?
Když jsem jako běžný návštěvník porovnávala Jáchymov s Mariánskými Lázněmi, tak je to prostě něco naprosto neporovnatelného. Viděla jsem jen pár lázeňských domů a jednu hospodu a kavárnu u kruháče při hlavní cestě. Další kavárna byla u umělého „vodopádu“ při vstupu do lázeňské části. Ve městě šel člověk buď do kopce nebo z kopce. Parčík na začátku lázeňské zóny je pidi a prostě kdejaké jiné město či městečko má mnohem krásnější parky. Budovy na mne působily tak, že už nejsou v nejlepší kondici. Okolo městečka jsou ale lesy, které jsem nestihla prozkoumat. Asi bych v tomto městě nechtěla být tři týdny, ale těžko říct, protože do lázeňských služeb jsem zde neměla možnost nahlédnout pod pokličku… Ve městě mají nádherný kostel svatého Jáchyma, kde se mně podařilo být na nedělní mši svaté, kdy se kostelík docela pěkně zaplnil. Při mši jsme myslela hlavně na ty, kdo zde byli vězněni i na jejich věznitele…


Holčičí trip aneb Izrael v roce 2019 – díl I.

Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka





Translate »