Dušičkovou poutí skončila na Antonínku letošní poutní sezóna

Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.

Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti

„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.

POMOC ZEMŘELÝM

Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš.  A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.

BOŽÍ MĚŘÍTKA

Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.

SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ

Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“

Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.

Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem

Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.

P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl,  že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.

Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“

Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“

A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.

Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.

My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!

Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!

Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se.  „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?

To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…

Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne!  I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.

Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom  na modlitbu za zemřelé!

Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.

Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“

Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“

Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková