Pokud by mně někdo před padesáti lety řekl, že jednou napíšu tři knihy, tak bych se mu vysmála. Tomuto tvrzení bych ale nevěřila ani před čtyřiceti, třiceti či dvaceti lety. A přece se to stalo. Dnes už mohu říct, že se v mých očích něco neuvěřitelného stalo skutečností. Po prvotině ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice v roce 2023 (Kartuziánské nakladatelství), jsem spolu s Vladimírem Teťhalem a Miroslavem Hudečkem letos spoluautorkou publikace Na Blatnické hoře (Matice svatoantonínská). A včera, což bylo 10. září, biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu NAVZDORY VŠEMU Rozhovory a příběhy silných osobností. Stalo se tak v Knihovně Biskupství brněnského, která si letos připomíná 25 let existence. Mám radost, že se slavnostních okamžiků zúčastnili nejen mí přátelé a rodina, ale pozvání přijaly i některé z osobností, s nimiž jsem za svou bezmála třicetiletou novinářskou kariéru vedla rozhovory. Jedním z nich byl i pan biskup Cikrle, takže jsem měla doopravdy velikánskou radost, že knihu přišel požehnat. Před samotným požehnáním řekl:
„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové, než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je: – běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě – a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková. Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost. Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění. Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“
A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, navzdory všemu udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy. Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál. Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít. Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat. A právě Martina na mně počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde.
Vzpomínám na prázdniny svého mládí, jak jsem dva měsíce vždy proležela v knihách. Co jsem se naučila ve škole číst, staly se pro mne knihy vzácností. Záhy jsem se stala členkou tehdejší Okresní knihovny v Židlochovicích a četla, kdy jsem mohla.
PŘES POHÁDKY DÁL Přes pohádky jsem se rychle přesunula k jiným autorům. Fascinovalo mne nechat se unášet příběhy Julese Vernea, ale i Jaroslava Foglara, které tehdy v knihovně sice nebyly, ale podědila jsem je po mém taťkovi, který byl skautem a později v osmašedesátém i mí sourozenci. Hltala jsem Viktora Huga, Arthura Haileyho, Antoine de Saint-Exupéryho, Ericha Maria Remarquea, Richarda Bacha, Anthony de Mella, Roberta Fulghuma, skvělé detektivky severských autorů, ale i brožované, které tak skvělé nebyly. Později jsem načetla hromadu literatury různých církevních autorů včetně životopisů světců a samozřejmě Bibli, kterou čtu průběžně stále už desítky let.
SEN O NOVINAŘINĚ Po střední škole mne v osmdesátých letech minulého století naprosto uhranulo dílo Oty Pavla. Díky jemu jsem se chtěla stát novinářkou a také psát o sportu a jeho hvězdách zcela neotřelým způsobem, jako to uměl právě Ota Pavel. První články o sportu jsem napsala do okresních novin pro Brno-venkov, které vycházely v předrevoluční době pod názvem Směr. Dopisovala jsem také občas do firemních novin Průmyslových staveb a jeden článek mně zveřejnila Mladá fronta v rámci soutěže pro studenty na téma Trapas před lavicemi. A to bylo všechno. Více možností za socialismu nebylo, pokud se tedy člověk nedostal na pozici redaktora přímo do některé z mála redakcí, což tedy rozhodně nebylo vůbec snadné. A to byl důvod, proč jsem se přihlásila na žurnalistiku. V době mého mládí se mohla „žurna“ studovat jen v Praze nebo Bratislavě. V Praze brali ročně čtyřicet lidí. Třikrát jsem se tam hlásila a třikrát jsem nebyla přijata. K novinařině jsem se ale nakonec přesto dostala. Touha po psaní ve mně ale rostla už od útlého dětství v době, kdy jsem se nořila do prvních knižních příběhů. Pamatuji si, že už tehdy se v mé hlavě objevila myšlenka, že bych jednou také psala knihy. Druhý hlas v mé hlavě ale hned oponoval a říkal, co bych jako chtěla psát, když už stejně bylo všechno napsáno. A když jsem se rozhlédla po tehdejší okresní knihovně a viděla ty regály plné knih, dala jsem zapravdu onomu druhému hlasu a myšlence, že už bylo vlastně všechno napsáno, tak co vymýšlet nového, že?
VLASTNÍ KNIHY Dnes mám navzdory tomuto boji v hlavě dvě samostatné vlastní knihy (Elias Vella a jeho stopy nejen v České republice, Navzdory všemu a jednu zbrusu horkou novinku Na Blatnické hoře, kde jsme autoři tři. Všechny tyto tři knihy mají z mého pohledu společného novinářského ducha. Jsou poskládané z rozhovorů, příběhů a dokumentování skutečných událostí, takže je to vlastně literatura faktu. Žádné smyšlené příběhy, vybájené fantazie, ale pouze čistá realita, životy konkrétních lidí a popis událostí. Moje cesta za vlastními knihami vedla přes přečtení hromady knih a bezmála třicetiletou novinářskou praxi, kdy píšu denně a stále mě to baví a naplňuje. Když ne do novin a časopisů podle přesného zadání, tak na tento můj web. A mám radost, že lidi baví mé texty číst. Před pár týdny mne zastavil na Svatém Antonínku při duchovní obnově P. Vojtěcha Kodeta jeden muž ze Slovenska s dotazem, jestli jsem ta Lenka Fojtíková. Když jsem řekla, že ano, tak mne překvapila jeho odpověď. „Víte, já čtu váš web a moc mne to baví! Je to takové čtení ke kávičce. Uvařím si kávu a potom si čtu,“ řekl onen neznámý muž. A další paní ze slovenských Piešťan si přišla koupit knihu Navzdory všemu. Byl to pro mne docela šok, že dnes, kdy už mnozí mladí nerozumí slovensky a ti ze Slovenska zase česky, někoho baví číst můj český web a dokonce i knihy, což je samozřejmě super. Mezi Čechy a Moraváky jsem měla už dříve reakce, kdy mně třeba napsal někdo naprosto cizí, že náhodou večer narazil na můj web, začetl se a potom se od toho nemohl až do půlnoci odtrhnout. To musí přece potěšit každého, kdo píše. Já k těm svým textům mám na webu navíc i spousty fotek, protože když jsem nastoupila na pozici redaktorky do regionálních novin na Slovácku, bylo podmínkou, že si udělám řidičák a budu také fotit. Tak jsem poslechla, protože jsem chtěla tolik psát. Díky tomu mám i na třech větších knihách své fotky na obálce – viz. snímek níže. Spousta mých fotek je ale i v různých knihách uvnitř. Velký snímek přes dvě stránky s pohledem na krajinu Čertoryjí nad Malou Vrbkou na Horňácku najdete například v obří publikaci Louky Bílých Karpat. Jednu fotku mám i v nedávno vydané knize rozhovorů s olomouckým arcibiskupem Josefem Nuzíkem. Další snímky jsou i s mými texty v knize STOJANOV dílo z lásky podniknuté…, kterou v roce 2024 vydala Matice velehradská. Na fotky z mého archivu narazí čtenáři v publikaci Filipa Gorazda Martinka Cundrla ZJEVIT OBRAZ (vydal Malovaný kraj v roce 2021), v knize DĚCKA, VALÍME do nebe, která je o mém kamarádovi, tragicky zemřelém minoritském knězi P. Robertu Maria Mayerovi (vydala Flétna v roce 2016), v knize rozhovorů Václava Čápa OTCEM PRO KAŽDÉHO životní příběh Eliase Velly (vydalo Kartuziánské nakladatelství 2019) a mnoho fotek je i v knize Jarmily Ligasové JOSEF ZIMOVČÁK na trase GIRO D’ITALIA 2006 (vydal HIGBIC, Klub přátel cyklistiky Bzenec v roce 2006).
PŘEDSTAVENÍ NOVINEK A tak přede mnou dnes leží tři knihy: ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice (Kartuziánské nakladatelství 2023), NAVZDORY VŠEMU rozhovory a příběhy silných osobností (Kartuziánské nakladatelství 2026) a Na Blatnické hoře (LD studio Uherský Ostroh 2026) autorský tým Vladimír Teťhal, Lenka Fojtíková, Miroslav Hudeček.
Publikace Na Blatnické hoře bude veřejnosti oficiálně představena při Děkovné pouti na Antonínku v neděli 30. srpna. Hlavní poutní mši svatou bude od 10.30 sloužit pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl, který knihu požehná. Kniha Navzdory všemu bude veřejnosti představena v Knihovně Biskupství brněnského 10. září od 16.00 hod. a možná se zúčastní i některé vzácné osobnosti, s nimiž jsem vedla v posledních třech desetiletích rozhovory a jsou součástí knihy. Musím přiznat, že z toho mám radost a přeji si, aby všechny čtenáře bavilo mé knihy číst. Přinesly jim pohlazení na duši i povzbuzení do života s nadějí, že má smysl jít si za svými sny, a že když je těžko, bude zase líp, protože i za těmi nejtemnějšími mraky se přece skrývá slunce, které zase jednou v našich životech zazáří. Lenka Fojtíková
Kdo byl v dnešním podvečeru na Svatém Antonínku a zúčastnil se adorace, kterou vedl karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet, může potvrdit stejně jako já, že se na závěr adorace na tomto poutním promodleném kopci vylil mocným způsobem Duch Svatý.
Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.
PROGRAM I PRO DĚTI Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.
BOŽÍ IDENTITA P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“
BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.
ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí. Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.
Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí. Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot. Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby. Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů. Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.
Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.
Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.
V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.
Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.
Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!
Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!
Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.
Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…
Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.
Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.
Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.
A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?
A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…
A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!
