Duchovní obnova s Mary Healy v Brně

V sobotu jsem se brzy ráno vydala do brněnské Starez arény na Vodově ulici v Brně za reportáží pro Katolický týdeník. Byla tam třídenní duchovní obnova, jejímž hlavním hostem byla letos šedesátiletá Mary Healy, profesorka biblistiky v kněžském semináři v Detroitu. Teologii studovala na několika univerzitách v USA, doktorát z biblické teologie získala v roce 2000 na Gregoriáně v Římě. Dlouhé roky předsedala ICCRS (nyní CHARIS – mezinárodní služba Charismatické obnovy), je autorkou několika knih a také misionářkou s velkými dary Ducha Svatého. Jistě není bez zajímavosti, že jako misionářka působila také v Rusku.

VZPOMÍNÁNÍ NA KONFERENCE PŘED 20 LETY
První dojem po příjezdu na místo jsem měla jako z dob bezmála před čtvrtstoletím, kdy jsem začínala jezdit na Katolické charismatické konference. Poprvé jsem se jí zúčastnila v Třebíči, jednou v Ostravě a několikrát v Českých Budějovicích a poté také v Brně, kde je dodnes, ale já už tam poslední roky nejezdím. V těch prehistorických dobách nás bylo tisíc a poté počty účastníků rok od roku rostly.
No a této víkendové duchovní obnovy v Brně se nyní o víkendu zúčastnilo okolo dvou tisíc lidí nejen z Moravy a Čech, ale také ze Slovenska. Pořádající tým Nadačního fondu CREDO úzce spolupracoval s Godzone ze Slovenska. V tomto směru jsem si zase připadala, jak kdyby se ocitla v bývalém Československu a bylo pro mne moc milé, že jsem slyšela slovenštinu nejen mezi účastníky, ale také z úst kapel a přednášejících i kněží.
Můj dojem? Bylo to prostě vynikající! Dlouhé roky jsem nic lepšího nezažila. Vedle skvělých kazatelů se při chválách střídaly i vynikající kapely, které na mne byly sice trošku hlučnější, ale celkově to bylo super. A měla jsem velkou radost, kolik tam bylo mladých lidí s živým zájmem o Boha. Na programu byly přednášky, zpovědi, přímluvné modlitby, chvály, workshopy i mše svaté.

Níže zveřejňuji pár myšlenek, které v sobotním programu zazněly z úst Mary Healy. Hned v úvodu první přednášky zaostřila na knihu Genesis, stvoření světa, muže a ženy i důležitost života ve společenství:
„Bůh řekl: „Není dobré být pro člověka, aby byl sám.“ To znamená, že jsme stvořeni pro vztah. Žádné lidské stvoření nebylo stvořeno, aby bylo samo. Nemůže se nám dobře dařit bez vztahů. Potřebujeme jeden druhého. První člověk byl ale sám! Uspal Adama a vzal jedno z jeho žeber a z něj učinil ženu a přivedl ji k muži a on promluvil: „Konečně! Kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat žena, protože byla stvořena z muže. V angličně man – woman. On byl tak nadšený! Objevil nejhlubší smysl svého bytí, což bylo milovat a být milován. Být ve vztahu lásky. Jakmile ji spatřil, zjistil, že jeho smyslem bytí je nabídnout se jako dar této ženě. Viděl, že byla úplně stejná jako on. Byla schopna přijmout jeho dar, že se mu odevzdává a ona se mohla dát jako dar jemu. Byli schopni mít spolu tento vztah lásky, mohli vidět smysl i tím, jak Bůh stvořil jejich těla. Když se podívali na svá těla – na mužské a ženské tělo, zjistili, že byli stvořeni pro spojení pro spojení v manželství, a když to Adam viděl, byl naplněn radostí.
Vidíme tady hlubokou pravdu o lidských bytostech a stvoření Božího obrazu. Proč jsou stvořeni k obrazu Božímu jako muž a žena? Ve spojení muže a ženy jsou Božím obrazem. To je nejhlubší možná forma spojení. Spojení manžela a manželky je velmi hluboce zakotveno v manželství. Je to v jejich tělech. Objetí v manželství je znamení naprostého daru jeden druhému. Muž, který se dává ženě a žena, která se dává muži. Dar, který je na mnoha úrovních – emociální, psychologický, duchovní i fyzický. Je to mocné povolání, které Bůh vložil do nás lidí. Co s těmi, kteří nejsou povoláni do manželství? Já sama nejsem vdaná, jsem zasvěcená Pánu, což ale znamená, že jsem vdaná s jedním židovským stolařem z Nazaretu. Ti, kteří z vás jsou povoláni k celibátu pro Boží království, jsou vlastně povoláni do manželství, které je ale duchovní. Kněz je ženatý s církví, církev je nevěsta Kristova. Mnoho může být samotných, ale i tito tak jako všichni z nás jsme povoláni k tomu, abychom byli darem pro druhé ve všech našich vztazích.
Příkladem podobnosti Bohu v tomto světě je rodina. Vidíme, jak je důležitá rodina ve vztahu k tomu, co bylo řečeno. To je pravda o tom, kdo od počátku jsme. Pokud se nepřítel bude snažit zničit lidské plémě, bude napadat rodinu, manželství, muže a ženu stvořené k Boží podobě. Nepřítel bude napadat lidské bytosti v nejhlubší části jejich identity. V tom, že byli stvořeni v Boží obraz.“

V další přednášce Mary Healy mluvila o evangelizaci:

MÍT BOŽÍ SRDCE PRO ZTRACENÉ
„Získejme Boží srdce pro ztracené. Nemluvíme často o ztracených, ale měli bychom. Kdo jsou ztracení? Lidé, kteří nejsou s Bohem. Ti, kteří ho neznají. Ježíš řekl: „Široká je brána a snadná cesta, která vede do záhuby a mnozí kráčí touto cestou. A Boží srdce pro ně krvácí. Pán má s nimi obrovský soucit. On nás prosí: „Budeš mít, prosím, podíl na mém srdci pro ty ztracené?“ Existuje úzké propojení mezi přijímáním Boží moci a přijímáním jeho soucitu. Pokud nemáme srdce Boží pro ztracené, můžeme se modlit za spoustu věcí, možná máte takovou zkušenost, že se modlíte, modlíte a nevidíme příliš velké ovoce těchto modliteb, protože naše srdce není propojené s Božím srdcem. Proto máme prosit: „Pane, dej mi své srdce pro ty ztracené. Je jedna velmi mocná modlitba, ale je nebezpečná: Bože, ať je mé srdce zlomené tím, co láme srdce tvé.“ Je to nebezpečná modlitba, protože jestli se jí budeme upřímně modlit, začneme cítit Boží soucit a to bolí. Budeme cítit jeho soucit se ztracenými. K lidem, kteří jsou kolem nás a jsou zraněni, duchovní sirotci. Žijeme ve světě plném duchovních sirotků, lidí, kteří nevědí, kdo jsou, odkud jdou a kam, o čem je vlastně život a co znamená skutečná láska, a jak ji najít. A tak hledají na špatném místě a Boží srdce pro ně pláče. A my jsme někdy lhostejní.
Jsme pozváni vstoupit do něčeho nového. Ta krása, svoboda, rados a to, že jsme synové a dcery Boží – naplnění jeho Svatým Duchem. Každý z nás na této zemi má přinášet přítomnost Boží, vůni Kristovu celému světu. Každý z nás tady má plnit svou roli v Božím plánu, která je jedinečná a nenahraditelná. Pán nás posílá do míst temnoty, zlomenosti, zmatku. Posílá tebe, abys přinášel světlo Kristovo, moc Ducha Svatého, vůni Kristovu.
Pán říká: „Řekl jsi mně ano! Uvědomujete si, co jste řekli? Protože teď začíná dobrodružství a bude to úžasné. A nebude to asi tak, jak bychom očekávali, ale Pán bude s vámi. Teď bych chtěla mluvit o tom, jak můžeme být tomuto povolání věrni, abychom byli vyslanci krále Ježíše. Jsme vyslanci krále, máme přinášet přítomnost tohoto krále na místa, kde jsme. Máme předat slova našeho krále, jeho poselství. Ne nějaké jiné poselství. Svět by byl radši, kdybychom předávali jiné poselství. Svět po nás chce, abychom  schvalovali určitě věci a neschvalovali jiné, ale my jsme  povoláni k věrnosti poselství svému králi. A když mluvíme to, co nám předal náš král, jeho evangelium, jeho pravdu, dá nám moc, abychom to mohli opravdu předávat. A to nejen slovy, ale také skrze znamení, zázraky, uzdravení a proroctví. Bratři a sestry, jsme povolání, abychom kráčeli v pomazání našeho krále a v moci Ducha Svatého. Chcete to? Ano? Aleluja!

Jedna část sobotního odpoledne byla věnována odpovědím na otázky mezi nimi zaznělo:

Jak postupovat, pokud se při modlitbě za uzdravení objeví démonická manifestace?
„Je to proto, že nepřítel chce obrátit pozornost od Ježíše. On chce vyvolat strach a chaos. Nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je nevěnovat nepříteli pozornost a místo toho věnovat pozornost člověku, za kterého se modlíme. Podívat se mu do očí, nemluvit s démonem, ale s tím člověkem – Božím dítětem. Když nám věnuje tento člověk pozornost, pokusíme se zjistit, jaká je jeho bolest, zranění, které otevřelo dveře pro vliv zlého ducha a modlíme se za uzdravení tohoto zranění. Vnitřní uzdravení je něco velmi krásného a křehkého. Co se týká vnitřního uzdravení, potřebujeme dobrý trénink a průpravu. Nejlepší průprava, kterou znám jekniha Neala Losano. Když se projeví démonické projevy v drsné podobně, nejsme schopni získat pozornost člověka, za kterého se modlíme a on je mimo kontrolu, potom potřebujeme pomoc, ale ani tak se nebojte. Ježíš nám neříkal nikdy, že bychom se měli ďábla bát! Máme mít jen bázeň Boží – bázeň z lásky, protože on je svatý a my ho milujeme.

Jak chápat Ježíšova slova Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ Máme na sebe vzít i svou nemoc?
„To je velmi důležitá otázka. Ježíš nám řekl, že pokud chceme být jeho učedníky, máme na sebe vzít svůj kříž a následovat ho. Kříž může být i nemoc. Bůh může udělat ale něco dobrého i z čehokoliv zlého pro ty, kdo ho milují a důvěřují mu. On je schopen udělat něco dobrého z čehokoliv. I skrze naši nemoc nás může očistit, může růst naše pokora, soucit, může nás to otevřít pro jeho milost. Může nás to vést k modlitbě za druhé. Moje nemoc může být také zdrojem milosti pro druhé. To všechno je pravda, ale někdy děláme určitou chybu, když si myslíme, že za uzdravení bychom se modlit neměli. A to je chyba. Ježíš nikdy neřekl, abychom se nemodlili za uzdravení. Můžeme v lásce přijmout kříž a zároveň se modlit za uzdravení. Nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pán má mnoho způsobů, jakým nám dává své kříže a nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pamatujme, když prosíme, že Bůh má jen dvě odpovědi: „Ano, buď uzdraven.“ A druhá: „Budeš uzdraven později.“ Není nikdo, koho by nechtěl uzdravit – dnes, zítra anebo při vzkříšení poslední den. On je náš uzdravitel a jeho bolí, láme mu srdce, když o to neprosíme. Nabízí se ale otázka, proč někteří lidé nejsou uzdraveni a jiní ano. Nevíme, proč tomu tak je. Pán ve své nekonečné moudrosti a nekonečné lásce vidí i věci, které my vidět nemůžeme, vidí celý obraz. My nejsme schopni odpovědět na otázku, proč někdo nebyl uzdravený. Co můžeme udělat? Nevzdávat se a prosit dál, protože Ježíš nikdy neřekl, když neuvidíš výsledek své modlitby, přestaň se modlit. Řekl naopak: „Pros dál!“ Jako ta vdova, která nepřestávala tlouct na dveře soudce až nakonec vstal a dal ji, co chce. Někdy se musíme ptát Pána: „Pane, modlím se tak, jak ty chceš? Mám se modlit nějak jinak? Je něco jiného, oč bychom měli prosit? Pane, prosím, aby moje modlitba byla ve spojení s tvým královstvím.“ A když nasloucháme, Duch Svatý nám ukáže jiný způsob, jak se máme modlit.

V 19. kapitole Matoušova evangelia – 12. verši se píše, že jsou lidé, kteří nejsou od narození manželství schopni. Mohl Ježíš myslet skupinu LGBT?
„Jsem ráda, že mohu na toto odpovědět. Musím říct jasně, že se v dnešní době snaží spousta lidí přepsat Boží slovo. Přizpůsobit Boží slovo současné kultuře. Místo, aby dovolili, aby Bůh, který nás stvořil, sám za sebe promluvil. Bůh, který nás miluje a vždy touží po tom, co je pro nás dobré, co nás učiní šťastnými. Bůh vytvořil manželství i to, jak jsou stvořena naše těla pro jednoho muže a ženu, aby bylo plodné a životodárné. Co tedy ten biblický úryvek? V původním textu je: „Někteří se narodili jako eunuchové. Mluví tam o tělesných defektech. Mluví také o tom, že někteří lidé mají něco takového, protože jim to způsobili lidé. Nemluví o přitažlivosti lidmi stejného pohlaví, ale i kdybychom jeho slova aplikovali na přitažlivost lidí stejného pohlaví, byl by to těžký kříž. Platí pro ně stejně jako pro člověka, který je tělesně eunuch, že jsou povolaní k čistotě. Jsou voláni k tomu, aby prožívali svou sexualitu tak, jak to pro nás Bůh připravil. To znamená, že sexuální spojení je určeno pouze pro muže a ženu v manželství. Lidé, kteří vnímají přitažlivost k osobám stejného pohlaví, jejich touha je nasměrována nesprávně a děje se to díky pádu našich prvních prarodičů. Všichni máme určitý nepořádek, co se týká toho, po čem toužíme. Všichni občas prožíváme touhy, které nejsou dobré a správné. Odpověď není, že se máme své touze poddat, ale odpověď je, že se máme obrátit k Pánu a dovolit mu, aby nás očistil, uzdravoval, a když je to těžké, prosíme Ducha Svatého, aby nám pomohl a on nám dá svou sílu. On volá každého z nás, abychom žili život svatosti. Ať už máme v sobě touhu po osobách stejného pohlaví anebo jakoukoliv jinou touhu, která není v pořádku a v souladu s Božím plánem. To nás vede k tomu, abychom Bohu důvěřovali. Nikoliv k tomu, abychom dělali to, o čem nám Pán říká, že to dělat nemáme. K homosexuálním aktivitám Bůh říká: „To nedělejte, není to pro vás dobré, nepovede vás to k životu.“ Ježíšovo povolání není vždy snadné, ale je vždy dobré. A vždy nás vede k životu.“

Může se stát, že by někdo dar uzdravování vůbec neměl?
Řekla bych, že ne, protože základem modlitby za uzdravení, důvod, proč se za uzdravení modlíme, není ten, že nám Ježíš dal dar uzdravení. Já jsem si neřekla: „Myslím, že mám dar uzdravení, tak se budu za uzdravení modlit! Modlíme se za uzdravení, protože Ježíš řekl: „Běžte a hlásejte Boží království, uzdravujte nemocné, běžte a hlásejte evangelium! A tato znamení budou doprovázet ty, kteří věří – budou vkládat ruce na nemocné a ti budou uzdraveni. Je to Ježíšův příkaz. Toto přikázání dal všem svým učedníkům! Takže se můžeme všichni modlit za uzdravení a očekávat, že Bůh bude uzdravovat. Je to podobné jako s přirozenými dary. Děláte chyby, učíte se z nich, ale trénujete dál a postupně tato schopnost roste. Někteří lidé mají úžasné obdarování k tomu, aby například hráli fotbal a někteří lidé mají velký dar uzdravování, ale znamená to, že nikdo jiný se za uzdravení nemůže modlit a vidět uzdravování? Jako kdyby nikdo jiný nemohl hrát fotbal. Každý může hrát a každý se může modlit.

Na závěr sobotního dne před modlitebním večerem, při kterém došlo k mnoha fyzickým uzdravením, o nichž účastníci svědčili, Mary Healy řekla: „Jsem zcela fascinována, co Bůh koná v České republice a na Slovensku. Aktivity Creda v České republice a Godzonu na Slovensku jsou úžasné! Ti lidé dali svůj život Bohu. Modlete se za ně. V Americe něco podobného nemáme.“

Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu.  Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:  

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít adopce na dálku“. Farníci se tak dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka          

 

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly o nové evangelizaci

Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde

Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.

Světu vládnou politika, ekonomika a věda

Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.

Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.

Žijeme v éře počítačů

Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.

Nevíme, co je hřích

Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.

Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.

V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.

Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.

V pastoraci nelze dělat kariéru

Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.

Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.

Z církve nemůžeme dělat muzeum

Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.

Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.

Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“

Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz

Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde

Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde

Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde

O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde

Silný příběh o bezdomovci P. Vella vypráví zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE.  Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou.  Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)?  Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč? 

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí. 

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se  k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?  

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však  tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.  

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech? 

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)


Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty  než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři. 

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí  ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž  inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz  Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením,  potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková


Irský katolický kněz P. Pat Collins CM.                                                                                                   Foto: Lenka Fojtíková

P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci

V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.

Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?
Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?
Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

Máte představu, jakou cestu zvolit?
Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“
Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?
Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.

Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?
V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?
Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.

Ve společenství Nové jaro žijete společně?
Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

Kolik máte členů?
Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?
Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…
Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?
Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

Je náročné být pořád na cestách?
Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?
Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.

Kde vás budou moci lidé potkat?
Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?
Nevím přesně, ale zhruba dva roky.

Jaká jsou témata vašich přednášek?
Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?
V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.

A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?
Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.  

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?
Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?
Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.

Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?
Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?
Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.

Máte nyní na starosti nějakou farnost?
Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM  se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková