V pátek jsem se poprvé ve svém životě vydala do Slavkovic nedaleko Nového Města na Moravě. Slavkovice jsou malá vesnička, kde stojí moderní kostelíček zasvěcený Božímu milosrdenství a právě zde se také nachází Centrum Božího milosrdenství.
O to se v několika pastoračních projektech starají otcové pallotini, kteří byli do České republiky přesně před dvaceti lety pozváni kardinálem Miloslavem Vlkem. Co mezi tyto jejich aktivity například patří? Pořádají každoročně pěší pouť k Božímu milosrdenství, vydávají časopis Apoštol Božího milosrdesntví, vymysleli projekt Nikodémova noc, vedou duchovní obnovy a exdercicie ve farnostech a šíří úctu k Božímu milosrdenství nejen veškerou svou činností ale také například vydáváním publikací. Každoročně se jedná o 100 000 různých tiskovin.
Sem jsem tedy zamířila minulý pátek na vzpomínaný kongres, protože já holt na Boží milosrdenství nedám dopustit! To byl také důvod, proč jsem si přesně před dvaceti lety vybrala jako své biřmovací jméno Faustyna, která byla v té době teprve krátce svatořečena papežem Janem Pavlem II. Skrze tuto řeholnici připomněl Ježíš světu sílu svého milosrdenství. Člověk může mít ty nejtěžší hříchy, ale pokud jich bude doopravdy ze srdce litovat, budou mu odpuštěny.
Na letošní kongres, který byl kvůli koronavirové pandemii několikrát odložený, se díky pořadatelům – otcům pallotinům sjely skutečně významné osobnosti, aby účastníkům přednášeli. Byli mezi nimi například brněnský biskup Vojtěch Cikrle, katovický arcibiskup Adrian Galbas SAC, arcibiskup Jan Graubner a apoštolský exarcha řeckokatolické církve Ladislav Hučko. Mezi přednášejícími ale byl také například kancléř ředitele Útvaru rychlého nasazení Policie ČR a policejní kaplan v jedné osobě Jiří Ignác Laňka.
Program byl doopravdy bohatý. Abych ale trošku rozbila množství textu, zveřejním kolekci fotografií z pátečního zahájení. Mši svatou sloužil biskup Vojtěch Cikrle. Na závěr zasvětil brněnskou diecézi Božímu milosrdenství a přítomným požehnal novou monstrancí, jejímž autorem je umělecký kovář Josef Tulis.
V úvodu mše svaté otec biskup Vojtěch Cikrle řekl:
„Co říct na začátku kongresu? Přinese takové plody, na kolik se setkáme s Kristem, Otcem i Duchem svatým, abychom byli schopni nějak vnímat svět. Náš Pán je jako slunce a on nás má vnitřně prozářit a prohřát, abychom byli schopni vnímat sebe, jeho i svět kolem nás, protože každý z nás má do tohoto světa, ve kterém žijeme, své poslání. Nemáme nadávat, ale modlit se a přinášet plody našeho spojení s Kristem. Každý z nás víme, že jsme hříšní lidé, že nedosahujeme všeho, co máme dosáhnout, ale proto je i Kongres milosrdenství, abychom věděli, že Bůh nás miluje takové, jací jsme. S tím, co nás tíží, s tím, kdy se k němu obracíme jako k Otci, nebo Synu milosrdnému. Tak ať nás i tato mše svatá připraví na to, aby kongres nebyl nějaký zbytečný čas, ale čas, který každého z nás oživí, abychom mohli být slávou našeho Boha.“
A v kázání poté mimo jiné od biskupa Vojtěcha Cikrleho zaznělo:
„Přijeli jsme, abychom byli spolu ve společenství s Bohem. Svatý Jan říká, že máme považovat jeden druhého za lepšího. Tak by se dalo vyjádřit i Kristovo vyjádření: „Otec je větší.“ To je něco, co nás překvapuje.
Bůh je ten, který nepřichází, aby nás soudil, ale aby nám dal plnost naděje, aby nám dal naději do budoucna, abychom nebyli ti, kdo jdou zdeptaní světem, ale ti, kdo do něj nesou poselství o tom, že je Bůh milosrdný, laskavý, že odpouští každému. A je to na nás, jestli to přijde do světa, ve kterém žijeme.
Vždyť sami víme, že když hodnotíme druhé podle sebe, tak se nám zdá, že ten je ujetý tak, tomu chybí to a ten provedl tamto. Jakoby toto Boží milosrdenství nás srovnávalo i s tím, co říká svatý Pavel: „Považujte druhé za lepší než jste sami.“
Copak my víme, co Bůh dal každému? Copak my víme, čím byl kdo obdarovaný a čím nebyl.? Mnohdy se stáváme soudci a právě bychom měli mnohem víc vnímat Boží milosrdenství, které nějak sestupuje na všechny. Třeba i na ty, které nemáme moc rádi. Je to cesta, kterou se máme v Duchu sjednotit.
Kongres nás má povzbudit, aby to, co jsme obdrželi, mohlo vyrůst nebo se sladit se všemi ostatními. Je to velký úkol a nejde to jenom rozumem. Možná, že se každý z nás má stát darem Boha pro tento svět. Je to něco nepředstavitelného. Každý z nás pokřtěných a je to něco, před čím se tají dech. Bůh si nás takové, jací jsme, vybral, aby nás zahrnul svým milosrdenstvím, abychom byli jeho darem pro druhé. Tak co? Přijmeme tento úkol? Jestli ho přijmeme, tak se bude měnit svět. Bude do něho přicházet Ježíš. Každý z nás má toto poslání. Skrze každého z nás se má do světa, ve kterém žijeme, narodit Kristus. Ať se narodí se svým milosrdenstvím pro svět, jehož součástí jsme. Kéž se tak stane.“
Fotografie z druhého dne (11. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích
Fotografie z třetího dne (12. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích
Na přednášce apoštolského exarchy řeckokatolické církve Ladislava Hučka mimo jiné zaznělo:
Dospět někdy k pravému milosrdenství, stojí velkou námahu a nesení namáhavého kříže. Výsledek ale za to stojí! Je to jakoby nové zrození, pokud člověk neupadne do nějakých starých zvyků, proto si to musíme znovu a znovu připomínat a opakovat. Máme se napojit Kristem, jeho milostí a láskou. Když tedy chci mluvit jiným o milosrdenství, je to vždy velká zodpovědnost a především si musím zpytovat vlastní svědomí. A především musím odpustit všem, kteří o to mají i nemají zájem, abych k nim šel s otevřeným srdcem i myslí. Jen tak je šance, že jejich mysl a srdce najdou otevřené srdce a Kristova slova najdou úrodnou půdu a ujmou se. Je to velmi důležité a užitečné, abychom se stále znovu a znovu obnovovali, abychom stále znovu a znovu obnovovali smysl a cíl milosrdenství, které je velmi aktuální v dnešní době, kdy vládne žel velká zaviněná i nezaviněná neznalost a v důsledku toho dalo by se říct až zatemněnost mysli i duše způsobena kromě hříchu i velkou náboženskou neznalostí a nevědomostí. Až hříšnou nechápavostí. A do této temnoty je třeba vnést světlo a tím je Bůh Otec a zvláště ten, koho poslal na zem – Boží syn, aby nám to světlo zjevil. Odpuštění předpokládá milosrdenství bez něho není odpuštění celé, ale pouze částečné.
Papež František řekl, že církev je v této epoše epochálních změn povolána k tomu, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví o blízkosti a přítomnosti Boží. Pro církev je to čas hledání nového smyslu misijního působení. Bůh nám k tomu dává k dispozici bezpečného průvodce v osobě sv. Faustyny Kowalské, první světice třetího tisíciletí, kterou kanonizoval svatý papež Jan Pavel II. Její Deníček, který psala z vnuknutí samotného Krista, je z tohoto pohledu nevyčerpatelným zdrojem.
Dnes je zpověď, svátost smíření v určité krizi. Poprvé, že ve své pýše nejsme schopni prosit o odpuštění, ponížit se a pokořit, zvykli jsme si všechno omlouvat. Udělejme si zpytování svědomí, jak si zdůvodňujeme, že jsme si nesplnili nějaké povinnosti, je to falešně pochopené milosrdenství, které má člověku pomoct a ne jen ho omlouvat. Když si na to navykneme, začne to pronikat i do jiných oblastí života. Očištění lze zakusit pouze tehdy, když je člověk upřímný a pokorně vyzná své hříchy. Nejde o to, aby byly vyznány přesně, ale byly vyznány s lítostí,aby nás to přirozeně (ne násilně) mrzelo, bolelo a následovalo upřímné rozhodnutí se změnit, zlepšit, polepšit. Bůh se řídí zákonem lásky a milosrdenstvím. Tento zákon zanechal i nám lidem, ale není mnoho těch, kteří by se jím řídili. Milosrdenství umožňuje, abychom dokázali někomu plně odpustit, je nejvyšší a vrcholný projev nadpřirozené spravedlnosti Boží svobody, který ale dává i nám, protože chce, abychom se stali podobní jemu. Pramenem je ale Bůh, který svobodu dává nám – Božím dětem.
Kázání arcibiskupa Jana Graubnera:
„Slavíme dnes Nejsvětější trojici. Jak to souvisí a co to pro nás má za poselství? Myslím, že křesťané by si měli říkat, že jsou vyznavači Boha Trojjediného. To sice říkáme, děláme kříž ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, věříme v Boha, to vyznáváme, ale zdá se mně, že dnešní tajemství je něco hlubšího, co se týká konkrétně každého z nás. V Ježíši Kristu poznáváme, že Bůh, v něhož věřil celý Starý zákon, je nejen dobrý a milosrdný, ale že on je láska, a protože je láska, tak nemůže být sám, protože láska přijímá. Proto vidíme Otce, který si nenechává nic pro sebe a všechno dává Synovi. Slyšeli jsme to i v evangeliu: „Všechno, co je otcovo, je moje, co je moje, je otcovo.“ Kdo je Ježíš? Věčné Boží slovo, kterým se Otec vyslovil do dějin, když se v určitém historickém okamžiku stal člověkem. A Ježíš nám říká, že si nenechává nic a nechce nic, chce jen to, co chce Otec. A přitom se díváme na Ježíše jako na toho, který je nejdokonalejší osobností. V naprosté svobodě. Ano, on je svobodný, protože se svobodně daruje a svobodně je podřízen Otci. Kdo nepřijme postavení syna, nemůže se stát ani otcem. Já si myslím, že to veliké poselství Nejsvětější Trojice má cosi důležitého říct i v dnešní době, kdy každý hodně hledíme na svou svobodu, nezávislost, důstojnost, na svá práva.
A přitom vidíme, jak se společnost drolí, jak si neumíme naslouchat, přestože máme stále rozvinutější sdělovací prostředky, jak se svět těžko domlouvá. Ano, chce to otevřít se Bohu a žít podle jeho vzoru. To znamená jeden druhého přijímat tak, jak Otec přijímá Syna, a jak syn přijímá Otce. Proto jsem řekl na začátku, že tajemství Největější Trojice není jenom něco, v co věříme, vyznáváme, ale je to také úkol k žití.
Mám-li před sebou člověka bez ohledu, jestli je sympatický nebo hodný nebo nehodný, mám před sebou člověka, kterého mám milovat. Tak to Ježíš učí své učedníky. Milovat sympatické je přirozené. To se nám občas daří. Milovat ty, kteří nás nemilují, je už těžší, ale Ježíš dokonce říká: „Milujte i své nepřátele.“ Nedovedu si představit, že by někdo šel proti nepříteli a chvělo se mu srdíčko blahem. Ne, o takovou lásku určitě nejde. Jde o lásku, která chce dobro druhého a to může být nad naše síly. Ale je-li to nad naše síly a přesto to po mně Bůh chce, pak můžu počítat s tím, že on je moudrý a nechce nic nemoudrého, nesmyslného, nemožného a nabízí mně svou pomoc. Mnohokrát mohu být v takové situaci, že mám milovat a nejde mně to, protože je to náročné a těžké.
V té chvíli mohu říct: „Bože, ty, který jsi láska, ty teď miluj v mém srdci, já ti ho dávám k dispozici. Někdy je těžké odpustit, ale můžeme říct: „Bože, který jsi láska, který umíš odpouštět, já ti dávám k dispozici moje srdce a ty v něm odpusť tomu, komu nedokážu odpustit já. Řeknete si: „Vymýšlí nějaké taktiky?“ Ne, nejde jenom o nějakou obyčejnou taktiku. Jde o důvěrný život s Bohem, docela praktický, který nežijeme jen při modlitbě nebo někde v kostele, ale který žijeme v obyčejném praktickém životě, když nechám Boha milovat ve svém srdci, není ode mne daleko, dokonce ve mně působí.
Já si myslím, že je dobře si připomenout, že takových lidí máme kolem sebe dost, kteří dovedou milovat nezištně. O naší zemi se často říká, že jsme země ateistů. Já se tomu, promiňte, dost směju, protože sice je pravda, že při sčítání se přihlašuje ke katolické církvi méně, má to více příčin. Jedna z nich je, že vymíráme, další, že otázky byly položené tak, jak byly položené a někdo tam napíše, že je katolík, další, že je křesťan a to už se potom dohromady nepočítá. Co mne zaujalo, tak že ti, co napsali, že jsou ateisté, tak těch nebylo v celé republice ani šest set.
Myslím, že u nás je spíš mnoho lidí, kteří Boha neznají, ale mnozí z nich mu nejsou daleko. Zrovna v poslední době, která nám nedovolila se tu sejít kvůli covidu, se ukázalo tolik obětavců, kteří nezištně sloužili a pomáhali druhým. Je-li Bůh láska, a když někdo miluje nezištně nesobecky, je v něm láska a tedy i Bůh. A to nejen, že je blízko, že je v něm, ale on v něm působí. Dělá v něm dobro, protože se mu ten člověk dal k dispozici. Bůh je přítomen, i když ho často nevnímáme a to platí i o nás, kteří se k němu hlásíme.
Jsem přesvědčený, že kdybychom se k němu dokázali nejenom hlásit, nejenom to vyznávat, ale opravdu se snažili žít po vzoru Nejsvětější Trojice, tedy být těmi, kteří se darují, umí být prázdni od sebe, aby mohli přijmout druhé, v praxi to znamená být prázdný od svého úmyslu, přesvědčení a přijat to, co ten druhý skutečně říká. My často toho druhého ani neposloucháme, protože když nám něco říká, už máme nachystanou odpověď, co na to řekneme, ale kdybychom se jako Otec otevřeli a byli od sebe prázdní, uměli druhé přijmout v důstojnosti a úctě, kdyby nám nezáleželo tolik na sobě, ale uměli se víc rozdávat v nezištné pomoci a službě, úžasně by to změnilo vztahy mezi lidmi. A jsem přesvědčený, že by to bylo daleko více vidět i na našich rodinách. Nejsme bez chyb, nikdo není bez chyb. Ježíš přišel, aby nás osvobodil od dědictví hříchu a dal nám sílu žít jako noví lidé, jako vykoupení lidé. A to souvisí se vzorem Boží Trojice.
Kéž nám Pán pomůže, abychom dovedli vyznávat svou víru v Trojici i praktickým životem a vztahem. Věřím, že pak se ukáže vítězství Božího milosrdenství i v našich vztazích, a že to přinese i uzdravení těm, kteří žijí kolem nás.
