K letošním narozeninám jsem dostala vskutku naprosto nečekaný dárek! Co? Exkurzi do šnečí farmy v Nahošovicích s ochutnávkou nabízených produktů. Mladí mně k tomu řekli, že pokud bych se na to necítila, je možné tento poukaz vyměnit za něco úplně jiného podle svého výběru.
Poukaz nějaký čas ležel u počítače a nakonec jsem se rozhodla ho aktivovat a dohodnout se s majiteli na dni exkurze. Ta měla trvat tři hodiny, což jsem docela nechápala, co tam jako budeme tři hodiny okolo šnečků dělat. Při rezervaci jsem se dozvěděla, že dělají prohlídky vždy o víkendech od 15 hodin. Vybrali jsme tedy společně termín a já se mohla těšit až nastane onen okamžik. Vzhledem k tomu, že Nahošovice leží až za Přerovem, rozhodla jsem se tento vélet spojit s návštěvou Svatého Hostýnku, který leží od šnečí farmy necelých dvacet kilometrů. Ke spojenému výletu na Hostýn se musím podělit s jednou zkušeností. Na webu je napsané, že je na Hostýnek zákaz vjezdu a auta se musí nechat na záchytném parkovišti nedaleko hřbitova a nahoru se nechat vyvézt linkovým autobusem nebo mazat do kopce pěšky. Těsně před odjezdem jsem se ale od kamarádky dozvěděla, že je stále možné na onom parkovišti zaplatit přes automat sto korun a vyjet s autem až nahoru. Má to ale jeden háček. Pouští se tam za dopoledne jen 40 aut. Po vyčerpání této kapacity dostanou další příležitost až po 13. hodině. A o této možnosti jsem aktuálně žádné informace na webu nenalezla. Měla jsem proto přesto divný pocit, když jsem se zaplaceným dokladem projížděla směrem na Hostýn cedule se zákazy vjezdu. Nahoře mne ale jeden pan řidič ujistil, že se nemám obávat, že je vše ok a jen nemám zapomenout na lístek vypsat SPZ svého auta, což už jsem měla. Zpět ale k hlavnímu cíli výletu – šnečí farmě.
Den před exkurzí jsem přemýšlela o tom, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila. Myslela jsem na šnečky, které občas vidím ve své zahrádce, a nedovedla jsem si představit, jaké dobroty se mohou z těchto plžů připravit. Pár dnů před akcí se mně v mých představách dost obracel žaludek při představě šnečího slizu a říkala jsem si, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila za něco jiného. Potom jsem si ale řekla, že to byla dobrá volba, protože sama bych si podobnou exkurzi fakt nekoupila, tak proč to nezkusit?
Na výlet jsem vyrazila plná očekávání. Na Hostýnku bylo v sobotním červnovém dopoledni moc krásně. Nebyly tam žádné davy, tak jsem si to po mši užila i venku při „lapání“ slunečních paprsků. Odpoledne jsem potom s patřičným předstihem vyrazila směr Nahošovice. Navigace ukazovala, že tam budu za necelých dvacet minut.
Na farmě naši skupinku patnácti lidí přivítal pan majitel. Nejdříve jsme zamířili do množírny pod střechou a poté také prošli místností zpracování šnečího masa – vše s podrobným výkladem, co vše musí splnit, aby naplnili předpisy hygieny. S upozorněním na propastným rozdílem šneků zakoupených někde v hypermarketu a chlazenými produkty z této farmy. Poté jsme znovu usedli do pomyslného „obýváku“ ve stylu venkovské usedlosti a zde před námi přistál první chod v podobě smažených šneků. Vlastně to byly čtyři malé kuličky, které mně i chuťově připomínaly smažené žampiony – včetně tatarské omáčky, se kterou se podávaly. Bylo to moc dobré a sliz jsem v tom fakt necítila. Dále následovaly jednohubky se šnečím kaviárem, kousky zlata a v pomazáncena údajně byla i šnečí játra.
Nešlo nevzpomenout na strýčka Pagáče, který by jistě řekl, že už ludé nevijú, co dělat rúpama, tak „žerú“ i šneky a dříve je občas zglgly jen kačeny. A to zlato! Hned mne napadlo, jestli budu mít zlaté hov…o. No nebylo nakonec zlaté, protože to byly jen malé kousíčky plátků… Podle průvodce se prý na zlato naváže vše špatné v těle a má čistící účinek ve střevech. „Tak snad nebylo zapotřebí čistit naše střeva kvůli těm šnekům! „Jsem si říkala v duchu já!
Jo a zapomněla jsem říct, že mezi chody mohli ti, kdo nebyli řidiči, šnečí speciality zapíjet různými víny. Já jsem tedy patřila mezi ty, kdo nemohli, proto jsem vše zalévala spoustou citronové vody připravené v karafách. Šneci v mém břuchu asi potřebovali plavat. Po prvních dvou chodech jsem byla už dost plná. Možná to ale bylo tím, že jsem si dala na Hostýnku k obědu kačení stehno se zelím a bramborovými knedlíky 🙂
Další naše kroky vedly ven na zahradu, kde byly šnečí výběhy. Já tam nejdříve žádné šneky sice neviděla, ale když jsem zaostřila, tak tam fakt byli. Rozhodně to ale nevypadalo na to, že jich tam jsou tisíce, jak říkal pan majitel. Asi se uměli dobře schovat před zvědavými návštěvníky. Z výběhů jsme se plni nových informací o chovu šneků vrátili pod střechu usedlosti k dalšímu šnečímu hodování.
Na stolech nám přistál nejdříve šnečí vývar. Tak to nebyl můj šálek čaje. Přestože jsem viděla, že všichni ostatní malou mističku vývaru vypili komplet, tak já tedy poprvé něco nechala. Zdálo se mně to moc silné (cítila jsem v tom ty šneky – však to byl šnečí vývar, že?) a slané. Když jsme procházeli výrobnu, tak nám průvodce ukazoval obří nerezový hrnec se dvěma koši. V jednom se prý společně vaří maso a v druhém zelenina. Je to prý umění, protože maso se nesmí vařit příliš dlouho, ale prostě jen tak akorát, aby změklo a přitom nebylo svraštělé. Už prý mají svůj recept. V restauracích si údajně vývar z této farmy ještě různě nastavují vývarem ze zeleniny, což se moc nedivím, protože na mne to bylo moc silné.
Další chod bylo šnečí ragú. Snědla jsem s bagetkou všechno, ale znovu bych si ho asi nedala. Závěrečnou tečkou potom byli v ulitách zapečení šneci – část s bylinkovým farmářským máslem a část se sýrem cheddar. To bylo dobré, ale šnečí masíčko se při pečení smrsklo fakt na malinkatý kousíček.
Exkurze pro mne skončila přesně v 18 hodin – tedy skutečně po třech hodinách. Poté pan průvodce nabídl možnost zakoupení produktů s patnáctiprocentní slevou. Všichni si začali objednávat, což pro mne byl signál k odchodu, protože jsem věděla, že z auta musím udělat ještě jeden rozhovor s čerstvým novoknězem. A závěr této exkurze? Vřele ji doporučuji všem, kdo chtějí ochutnat něco neznámého – nového. Jako zkušenost dobré, ale asi se nepřidám k těm gurmánům, coby se začali cpát šneky. Ty nechám žít a pojedu si ve stravování to, co znám, nač jsem zvyklá. Každopádně pan průvodce říkal, že farmu navštívili i Francouzi a ti řekli, že tak dobře připravené šneky ještě nikdy nejedli. A to je přitom právě ve Francii docela obvyklé jídlo. Za sebe ale říkám, že nemusím mít všechno. Navíc si myslím, že je to přece jen už rozežranost cpát se šneky s kousky zlata. Tak dobrou chuť všem a já si jdu uříznout kousek poctivé slovácké slaniny 🙂
