Okolo pěti set lidí zamířilo v sobotu 24. srpna 2024 do Campu Babí Hora, který se nachází v katastrálním území města Hluk na Uherskohradišťsku, aby se v rámci Dne pro rodinu zúčastnily Konference Rodina a její poslání. Hlavním hostem a přednášejícím byl katolický kněz P. Marián Kuffa ze Slovenska. Ve svých promluvách zaostřil na důležitost muže i ženy v manželském svazku a jejich společné poslání při výchově dětí.
Na programu byly ranní chvály, modlitba růžence, čtyři přednášky P. Mariána Kuffy, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství, mše svatá, adorace s hudebním doprovodem a závěrečná modlitba se zasvěcením rodin českého i slovenského národa. Závěrečnou adoraci se zasvěcením rodin v České republice i na Slovensku Bohu vedl a požehnání všem přítomným udělil nový uherskohradišťský děkan a farář P. Petr Bulvas. Zvlášť silný byl okamžik, když při adoraci před nejsvětější svátost oltářní poklekly tři manželské páry s dětmi na rukou a přimlouvaly se zástupně za všechny rodiny…
Vyučování americké misionářky Mary Shaw o uzdravení vztahů v rodinách
Na několika místech v Čechách, na Moravě i na Slovensku v postní době nyní přednáší laická misionářka Mgr. Mary Shaw, PhDr. z Floridy. Ve svých promluvách se zaměřuje na uzdravení vztahů v rodinách.
V přednáškách mimo jiné zaznělo:
Když se dostaneme do konfliktu, můžeme počítat s tím, že nás nepřítel začne utláčet. Chce překroutit komunikaci, manipulovat se vztahem, chce nás dovést ke stále větší pýše a vede nás k takovému postoji: „Já mám pravdu a ty se mýlíš.“ Končíme tak, že se soudíme, odsuzujeme a obviňujeme. Jak máme reagovat? Prosit o dar pokory. Pokora, která nás vede k otevřenosti říct: „Mýlím se, prosím, odpusť mi.“ Když se hádáme s partnerem, bojujeme vlastně sami proti sobě, protože se svým manželem tvoříme jednotu. Pros Boha, abys viděl svou manželku, viděla svého manžela, z Boží perspektivy. Pros zároveň o dar sebeovládání. Je velmi nebezpečné, když manželé vůči sobě drží určitá tajemství. Zvlášť je nebezpečné, když skrývají vůči sobě těžká provinění.
Naše slovo má povzbuzovat a budovat druhého. Svatý Pavel říká: „Nezarmucujme Božího Ducha. Varuj se jakékoliv zahořklosti, křiku, nadávek. Buďte navzájem vůči sobě laskaví, milosrdní a odpouštějte si. Odpouštěj tak, jako Kristus odpustil tobě. Jsou to náročné rady, ale tvoří v rodinách nový život.
Některé sliby, kletby, které nad sebou vyslovujeme:
Musím mít vždy pravdu, musím být dokonalý, nemohu udělat chybu, protože by se stalo něco špatného, nemohu spoléhat na nikoho jiného, vše si musím dělat sám. Tyto lži působí velmi silně v našem životě.
Další lež:
Jsem trapný chudák, který neumí nic nabídnout, jsem beznadějný případ, proto se nemohu změnit. Co taková lež s námi dělá? Máme pocit hanby a méněcennosti, můžeme se cítit bez naděje, bez pomoci, můžeme nenávidět sebe, odmítat se, nebo se staneme příliš pasivními a nemáme zdravé hranice, proto dovolíme druhým, aby nás zraňovali, jak sami chtějí. Může nám to bránit být tvořivými.
Jaké mohou být kletby, které na sebe uvalujeme, nebo určité sliby:
Jsem naprosto bezvýznamný, nejsem schopný si pomoci, pokud bych zemřel, nikdo to ani nezpozoruje, nikdy se mi nic nepodaří, jsem neviditelný, nemám žádnou cenu. Vidíme, jak takové přesvědčení, které máme v sobě, velmi škodí našim vztahům a ničí rodinu.
Je dobré si uvědomit, že nepřítel – ďábel neustále ve dne v noci napadá naši mysl, proto je nutné pevně odporovat jeho návrhům, aby odešel. Není dobré stále se soustředit na lži a rány. Máme je odevzdat Bohu a prosit, aby nás uzdravil. Prosme Boha, aby nám dal schopnost rozlišovat pravdu od lži.
Můžeme si položit otázku, odkud přichází myšlenky a určité impulsy. Jsou tři zdroje – Bůh, ďábel a svět dohromady, nebo od nás samotných. Čím hlouběji jsme uzdraveni, a čím více poznáváme Boha, tím více se nám daří poznávat Boží myšlenky. Je velmi důležité, abychom byli bdělí a uvědomovat si, co se děje v našem nitru, co se odehrává v naší mysli. Když nás napadne nějaká myšlenka, nebo impuls něco udělat, tak je velmi důležité rozpoznávat zdroj, odkud to pochází.
Zeptat se: „Je to od Boha, nebo to nepochází od Boha?“ Pokud rozeznáme, že to nepochází od Boha, odmítneme to. Pokud to pochází od Boha, přijmeme. Tak se učíme při tomto rozlišování slyšet Boží hlas. Mnoho jemnosti v rozlišování je spojené s růstem vztahu s Bohem. Narůstá, když trávíme čas s Bohem, často takové rozlišení vzniká v tichu a modlitbě. Když se modlíme, tak pořád nemluvíme. Je velmi důležité si jen tak sednout v tichu a vědět, že Bůh je blízko.
Víme, že současná kultura je plná hluku a nemáme až tak zkušenost s tichem. Každý den je důležité si na chvíli sednout do ticha s Bohem. Já si ráno tak sednu do pokoje, kde mám mnoho ikon a prosím Boha, aby posvětil mou paměť, představivost, potom řeknu: „Jsem zde teď pro tebe, naslouchám ti, řekni mně, co mi teď chceš v této chvíli říct.“ Někdy neslyším nic. Někdy nejsem schopná takto ztišit svoji mysl, ale někdy slyším jeho hlas v mysli i srdci, když to takto zaslechnu, zapíši si to do svého deníku, abych se zpětně mohla podívat, co jsem si zapsala a vidět, co mi řekl Bůh, jak potom jednám.
K této duchovní bdělosti potřebujeme odvahu, abychom slyšeli Boží hlas. Někdy při modlitbě můžeme cítit duchovní útěchu, někdy duchovní neútěchu. V životních situacích nemůžeme záviset na povrchních citech, emocích. Když prožíváme přirozený pocit, přirozenou útěchu, neznamená to, že pochází od Boha. Nebo když máme nějakou negativní emoci, přirozenou únavu, neútěchu, neznamená to, že to nutně pochází od ďábla. Je dobré si uvědomit, že jak Boží Duch, tak zlý duch může dát útěchu i neútěchu.
Proto prosíme o milost daru rozlišování. Svatý Ignác z Loyoly mluví o určitých vzorcích o rozlišování dobra a zla. První takový vzorec je, že Duch Svatý vlévá lásku, radost a pokoj zatímco zlý duch obvykle vnáší zmatek, pochyby a znechucení. Bůh nás bude napravovat.
Druhý vzorec, když nežijeme dobrým životem, Duch Boží nám bude vnášet duchovní neútěchu. Budeme se cítit nepokojně v této špatné cestě, po které jdeme. Je to proto, abychom se obrátili k Bohu. Zatímco na cestě hříchu ďábel jedná opačně. Bude nám dávat útěchu a pokoj, abychom ve špatné cestě pokračovali. Ve svátosti smíření přijímáme úplné odpuštění. Pokud jsme upřímní, Ježíš nám odpouští všechno, proto neskrýváme své hříchy.
Další vzorec pro rozlišování duchů, pokud ses vážně rozhodl jít za Bohem a sloužit druhým, tak se ďábel bude snažit vnášet do tebe duchovní neútěchu, aby tě znepokojil, abys měl pocit, že Bůh není přítomný, že se vzdálil. Je to proto, aby nás takto vzdaloval od Boha.
Ještě jeden vzorec pro rozlišování – Duch Svatý působí ve světle a otevřenosti. Pokud chceme dělat věci v tajnůstkářství a určité masce, je to duch zlého. Jan Pavel II. řekl, že každý člověk může mít ve svém utrpení podíl na vykupujícím utrpení Krista. To utrpení je potom vykupující. Otec Elias Vella řekl, že vykupující utrpení je nádherné, protože v takovém utrpení mi Ježíš pomáhá a já zároveň pomáhám jemu. Mohu být v bolesti, přesto být uzdravován, pokud mne tato bolest upevňuje a zároveň proměňuje prostředí, ve kterém žiji. Bůh z nějakého důvodu dopouští utrpení. Jak říká sv. Jakub v první kapitole: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Buďte si vědomi, že Bůh zkouší vaši víru a chce, abyste rostli ve vytrvalosti.“ Také sv. Petr říká, že v utrpení jako zlato vychází na povrch naše kvalita. Proto ani v utrpení neztrácejme naději.
Text bude aktualizován
Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl, že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad
Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…
Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.
No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.
No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂
Na Antonínku se uskutečnila první pouť Jízd králů
První květnovou neděli (4. 5. ) roku 2014 se na Antonínku sešli letošní králové z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Kunovickým králem byl Radovan Siman, králem Hluku František Libosvár a vlčnovským králem se stal František Šobáň. Všechny tři chlapce doprovázely královské družiny, které na Antonínek připutovaly od studánky nad Ostrožskou Lhotou. Hlavním celebrantem byl rodák z Kunovic P. Antonín Hráček. Kázání se potom ujal rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka.
Tady je v kompletní podobě:
Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,
dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu. Dnes je veliký den – den králů. Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.
Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.
Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.
A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.
Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.
Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!
Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli: Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)
Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.
Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.
Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“
Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.
Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.
Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!