Včera (4. března 2021) zemřel jezuitský kněz a velký poutník P. František Lízna. Díky novinářské profesi jsem se s ním setkala v říjnu roku 2006, kdy v Hodoníně nejdříve sloužil mši svatou a poté měl pro zájemce besedu. Vyprávě tehdy o svém pěším putování do Santiaga de Compostely.
V dnes již zaniklém týdeníku Naše Slovácko byl zveřejněný tento článek:
Kněz vyprávěl o fenoménu pouti
HODONÍN – O své zážitky z putování do Santiaga de Compostela se do Hodonína přijel podělit jezuita P. František Lízna. Poutavé vyprávění vyslechl do posledního místa zaplněný sál pastoračního centra v Sadové ulici.
Posluchači se dozvěděli podrobnosti z cesty i důvod, proč se kněz před dvěma roky ve svých dvaašedesáti letech vydal na více než tři tisíce kilometrů dlouhou pouť.
„Byl jsem ovlivněn okolnostmi, které mě na pouť táhly,“ řekl jezuita. Výchozím bodem se mu stala Svatá Hora, pak pokračoval přes Německo a Švýcarsko až do Španělska. Spával většinou pod širým nebem, mnohdy u krajnic silnic. Do cíle se dostal po sto šesti dnech putování. Při cestě zhubl šestnáct kilogramů a třikrát musel měnit boty. Na zádech nesl patnáctikilogramový batoh s osobními věcmi. S sebou ale měl také seznam sto šedesáti pěti lidí. „Každý den jsem si jednoho vylosoval a pak se za něj modlil,“ prozradil P. Lízna, který si po celou dobu psal deník. Na základě těchto osobních zápisků a prožitků byla vydána kniha Musím jít dál.
„Přednáška mě zajímala, proto jsem si ji nenechal ujít. Pouť jsem totiž také absolvovala,“ řekla Martina Tomečková ze Strážnice. Do Santiaga de Compostela míří miliony poutníků různého vyznání a mnohdy i ateisté. Podle sociologů jde o fenomén, který nelze nijak vysvětlit.
Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.
V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.
Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…
Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:
„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“
Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:
„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“
Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:
Milá Lenko, od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti. Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.
Ať Ti Pán žehná! Marie N.
A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…
Vinicím s hrozny stařenek nazrálými na pád do prachu dávala vitální sílu Svá, jenom však navenek brávala za ruku vracela po letech víru Tak už se čas dopotácel zbytek toho pozemského Poklad spásy nepoztrácel daroval jí věčnost Jeho
Milá
Marie,
nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!
Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.
Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla, že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět. V podstatě to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali, oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu, jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci po těch letech nikoho jmenovat.
O pár měsíců později bylo podle mých informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku nebyly žádné informace? Pátek sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme se na několik měsíců prakticky nezastavili.
Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled událostí následujících dnů? Kromě toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi, kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení následků.
Jak reagovali? Všude jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.
Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik přišlo lidí? Bylo hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.
Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne… Je fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností, že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli, Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Přidal se k vám někdo? Jaké byly reakce? Nejdříve nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“ Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali, že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli, že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do čtyř do rána program na další den.
Změnila se situace v následujících dnech? Ve středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba, nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.
Čekali jste to, když se vás tam šla hrstka postavit první den? My jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu, jaký budou mít věci vývoj.
Pamatujete si program těchto setkání? Kdo například řečnil? To bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.
Báli jste se? Ne! Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.
Štáb se po nějakém čase z vašeho domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak? Ano, dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké prostory naproti nádraží.
A to jste pořád chodili do práce? Chodili. O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže vše bylo daleko jednodušší.
Před generální stávkou, která byla dvacátého
sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?
Ano,
část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme
jeli v následujících dnech asi dvakrát.
Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i herec Josef Somr. Je to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před kinem. Jsou z toho fotky.
Jste dnes po třiceti letech spokojený s polistopadovým vývojem? Hodně lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.
Co máte konkrétně na mysli? LGBT, klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.
Toto ale s polistopadovým vývojem moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa. Ano. To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti letech. S tím silně nesouhlasím. Pokud bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro vystoupení z EU.
Proč? To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.
A jak vidíte konkrétně život v České republice? Myslím si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.
Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl? Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce. Lenka Fojtíková
Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.
Jen jednou jsem měla tu možnost setkat se coby novinářka osobně s Karlem Gottem, se kterým se dnes naše země loučí. Bylo to v březnu roku 2006 v Hodoníně. Ve vzpomínkách ho mám uchovaného jako absolutně nenamyšleného člověka, který byl ke všem novinářům vstřícný a ochotně odpovídal na jejich otázky.
Navždy mně zůstane uchovaný v paměti jako profík, se kterým byla radost se setkat a pracovat…
Spousta lidí v posledních dnech řešila, jestli měl, nebo neměl mít státní pohřeb se všemi poctami s tím spojenými. Připomínali jeho přešlapy a zdůvodňovali, proč by to tak být nemělo. Trefně to dnes při zádušní mši svaté v katedrále sv. Víta na Pražském hradě řekl kardinál Dominik Duka: „Nesuďte, abyste jednou nebyli sami souzeni..“
Mne osobně se po mši svaté hodně dotkla krátká promluva přednosty první interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesora Marka Trněného. Populárního zpěváka v posledních letech léčil a ke konci života mu na jeho přání předčítal žalmy. Je zajímavé, že na tento proslov téměř všechna média nějak zapomněla. Lékař na rozloučenou Karlovi Gottovi v katedrále přečetl Žalm 139:
Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě . Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal . Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji…
(Bez všech dalších zbytečných keců novinářů a nejrůznějších všeználků z davu…)
Od 25. do 29. června se v hodonínském kostele sv. Vavřince uskuteční exercicie s P. Eliasem Vellou z Malty. Tématem bude blahoslavenství, takže je určitě nač se těšit! Je třeba, aby se zájemci přihlásili – viz. informace na plakátku.
