Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.
Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla,
že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět.
V podstatě
to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám
zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl
jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali,
oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli
přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a
spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které
se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně
ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale
nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu,
jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi
zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli
nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci
po těch letech nikoho jmenovat.
O pár měsíců později bylo podle mých
informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku
i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou
iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku
nebyly žádné informace?
Pátek
sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě
malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka
a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas
Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme
se na několik měsíců prakticky nezastavili.
Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled
událostí následujících dnů?
Kromě
toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu
po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme
chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi,
kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla
vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení
následků.
Jak reagovali?
Všude
jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u
nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i
noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a
plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě
nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program
a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.
Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik
přišlo lidí?
Bylo
hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek
nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi
trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.
Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli
jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne…
Je
fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností,
že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování
a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo
celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli,
Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše
hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na
Národní třídě 17. listopadu 1989.
Přidal se k vám někdo? Jaké byly
reakce?
Nejdříve
nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si
před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“ Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě
následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali,
že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z
různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o
pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás
to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když
už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda
národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli,
že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do
čtyř do rána program na další den.
Změnila se situace v následujících dnech?
Ve
středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo
několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků
neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po
celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend
v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé
náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech
přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství
čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba,
nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.
Čekali jste to, když se vás tam šla
hrstka postavit první den?
My
jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu,
jaký budou mít věci vývoj.
Pamatujete si program těchto setkání?
Kdo například řečnil?
To
bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek
nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni
použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.
Báli jste se?
Ne!
Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud
sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec
nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.
Štáb se po nějakém čase z vašeho
domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak?
Ano,
dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi
asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké
prostory naproti nádraží.
A to jste pořád chodili do práce?
Chodili.
O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na
strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do
místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže
vše bylo daleko jednodušší.
Před generální stávkou, která byla dvacátého
sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?
Ano,
část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme
jeli v následujících dnech asi dvakrát.
Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i
herec Josef Somr.
Je
to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo
až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový
pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se
všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme
blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před
kinem. Jsou z toho fotky.
Jste dnes po třiceti letech spokojený
s polistopadovým vývojem?
Hodně
lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko
tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené
hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali
jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká
společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc
výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací
země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a
proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí
to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.
Co máte konkrétně na mysli?
LGBT,
klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.
Toto ale s polistopadovým vývojem
moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa.
Ano.
To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti
letech. S tím silně nesouhlasím. Pokud
bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro
vystoupení z EU.
Proč?
To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.
A jak vidíte konkrétně život v České
republice?
Myslím
si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už
z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.
Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl?
Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce.
Lenka Fojtíková
Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.
