Vzpomínání na setkání s Karlem Schwarzenbergem

Krátce po půlnoci v neděli 12. 11. 2023 odešel na věčnost ve věku 85 let bývalý poslanec, senátor, ministr zahraničních věcí a předseda TOP 09 kníže Karel Schwarzenberg.

Díky novinařině jsem se s tímto výjimečným mužem mohla poprvé setkat v roce 2000, když Javorník na Horňácku slavil 650 let od první písemné zmínky. Doprovázel ho tehdy Břetislav Rychlík. Podruhé jsme se potom setkali posledního března roku 2014, když zamířil na přednášku za studenty do Brna a ve stejném roce také ve Strážnici druhého října. Nebudu psát, jaký to byl člověk. Ať za něj mluví jeho myšlenky, které při setkáních se studenty i obyvateli Strážnice zazněly v roce 2014. Od té doby uběhlo devět let a z jeho tehdejších slov je naprosto zřejmé, že viděl do budoucnosti.  Ve Strážnici byl ochotný odpovídat na mé otázky, i když rozhovor nebyl domluvený předem. Zodpovím všechny otázky, i když blbě, ale přece neexistují blbé otázky, ale existují pouze blbé odpovědi.“  I tato slova, jeho reakce a vstřícnost svědčí o tom, že nebyl žádný arogantní blb, s nimiž jsem se při své práci také nejednou setkala. Patřil mezi ty výjimečné osobnosti, které nemají potřebu si na nic hrát, protože on prostě osobnost byl, a proto neměl zapotřebí si to dokazovat jakýmkoliv způsobem.

Tuto reportáž jsem napsala z Brna 31. 3. 2014:

Karel Schwarzenberg: Hrozí nám poroba jako našim předkům
Při setkání se studenty vysoké školy Newton College se poslanec Parlamentu ČR a předseda TOP 09 Karel Schwarzenbeg zaměřil především na bezpečnost evropských států. Znovu a znovu apeloval na nutnost změny politiky, kdy se konečně začne více investovat do obranyschopnosti. V diskuzi potom přišla řeč i na problematiku imigrace.

Ještě předtím hosta představil rektor školy Jan Mojžíš. Mimo jiné studentům připomněl, že Karel Schwarzenberg studoval ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově právo a lesnictví. „Byl jsem prachmizerným študentem,“ skočil mu do řeči se smíchem host. Poté ale zvážněl a přešel k tématu, které mu očividně leželo na srdci.

Evropa se probudila ze snu
„Skončilo období relativní jistoty vlády a práva evropských dějin. Až na válku v Jugoslávii žila Evropa od druhé světové války v bezpečí a povědomí, že se jí nic nemůže stát. Teď jsme se ale z toho snu probudili. Rusové vstoupili do Krymu bez jakéhokoliv jednání s Ukrajinou a skončilo tak období, kdy jsme mohli spoléhat na smlouvy,“ upozornil hned v úvodu Karel Schwarzenberg. Podle jeho mínění je třeba si uvědomit, že v Evropě končí století relativní bezpečnosti. Od první světové války až do posledních desetiletí byla Evropa spolu se Středním východem nejdůležitějším prostorem amerických zájmů. To ale přestává platit. Pro USA jsou dnes důležitější Čína, Indie a Indonésie.

Státy hrály nezodpovědnou politiku
„Zájem o bezpečnost Evropy klesá a prezident Obama to docela jasně řekl v Haagu, že se máme starat sami o sebe. Evropa totiž posledních šedesát let hraje naprosto nezodpovědnou politiku, kdy si její státy byly vědomy, že jsou chráněny USA a z toho důvodu zanedbávaly svou vlastní obranu. Peníze investovaly na krásné věci jako je sociální stát, lepší zdravotnictví a příjemný život,“ připomněl politik.

Čas blahobytu skončil
V okamžiku, kdy se největší velmoc světa otáčí někam jinam, nastává situace, kdy si Evropané musí uvědomit, že je starost o bezpečnost na nich a musí zvýšit výdaje do své obrany. Jediná, kdo se posledních dvacet, pětadvacet let starala o svou armádu je dle Schwarzenberga Velká Británie. Blahé časy, kdy měli Evropané sociální zabezpečení, a zdravotnictví na vysoké úrovni, končí. O svou obranu se bude muset každá země starat sama a za vlastní peníze. Evropané žili v blahobytu a bohužel mysleli pouze na svou generaci a nikoliv na budoucí. Bylo zanedbávané školství i výzkum.

Zanedbávané školství
„Když se podíváte na mezinárodní srovnání, zjistíte se zděšením, že na celé evropské pevnině je jediná univerzita, která patří k špičkovým ústavům na světě a to je ETH Švýcarské vysoké technické učení v Zurüchu. Žádná německá, žádná francouzská univerzita nedosahuje úrovně, která patří ke špičkovým institucím v USA, Číně, Indii či Japonsku,“ upozornil na další zásadní skutečnost poslanec. Dle jeho mínění dnes kupujeme více patentů než vyvážíme. Karel Schwarzenberg se obává, že za čtyři generace budou z celé Evropy velké Benátky, kam budou jezdit turisté ze všech koutů světa na památky, dobrou kuchyni a za příjemnou společností, ale svět už nebude brát Evropu vážně. Posluchači se dále dozvěděli, že je Evropská unie podivný útvar, kde se sice řeší, jestli zavařeninu smíme nazývat marmeládou či ne, když neobsahuje citrusové plody, ale její členové nejsou schopni vytvořit společnou bezpečnostní politiku Evropy ani společnou zahraniční politiku. Zásadní chybou také je, že EU nemá společnou energii. Pokud se Rusko nezastaví včas, tak jako Otesánek sežere všechny kolem sebe. Žijeme dlouhá desetiletí v míru a tudíž jsme si zvykli na myšlenku, že to tak bude stále. 

Znovu nám hrozí poroba
„Musím ale upozornit na jednu prachsprostou věc. Zbraně se od druhé světové války hodně změnily. Jsou přesné a můžeme s nimi mířit na druhý konec světa. Lidé se ale nezměnili. Jsme stále stejní, masožraví, zlobivé opice, co jsme byli i před tisíci lety. Jenom dnes máme mnohem účinnější zbraně. Pokud se nebudeme starat a investovat do bezpečnosti, mohou naše budoucí generace žít zase v porobě jako kdysi naši předkové,“ apeloval znovu na nutnost obranyschopnosti jednotlivých států Schwarzenberg. Je proto třeba využít demokratická práva, rozmyslet si, koho volit a aktivně se tak zapojit do dění. Pokud to neudělá každý jednotlivec, tak potom nesmí nadávat a reptat, protože jsme si vzniklou situaci zavinili sami.
Jednoho ze studentů potom v diskuzi zajímalo, jaké kroky by mohly zastavit další kroky Putina. Podle Schwarzenberga to mohou být pouze mocné a především jednotné hospodářské sankce EU a USA. Musíme ale počítat s tím, že budeme mít dražší plyn a ropu. Další mladý muž se zeptal, jestli může Rusko zastavit NATO. „Samozřejmě, že ano. Jde o nejsilnější alianci, která na světě kdy existovala. Má opravdu prvotřídní evropskou i americkou výzbroj. Zůstává otázkou vůle, jestli je NATO připraveno předvést svou sílu, aby Rusové pochopili, že je situace vážná. „Budou nás chránit, budeme-li se také snažit sami. Nemůžeme žít v pokoji, pokud neplníme polovinu našich závazků v rámci NATO. Buď budeme plnohodnými členy a něco pro to dělat, protože proč by nás jinak chránili? Nedej Pán Bůh, aby byla válka. Já to opravdu nechci. Jsem ale přesvědčen, že válka bude, jestli ten proces nezastavíme hned na začátku. Pokud to bude postupovat, jak ve třicátých letech minulého století od anschlussu Rakouska, přes okupaci našeho pohraničí, tak to skončí válkou. Pokud to včas zastavíme, tak máme naději, že přece jen zůstaneme v míru,“ zazněla odpověď.

Karel Schwarzenberg: „Byl jsem také imigrantem
Na otázku imigrace se přítomní dozvěděli, že pokud se přistěhovalci z jiných zemí přirozeně integrují mezi původní obyvatele evropských států, tak k žádným problémům nedojde. Ty nastávají, pokud v některých velkoměstech vznikají z přistěhovalců celá gheta. Došlo k tomu ve Francii i Velké Británii. „A vy sám byste chtěl žít vedle imigrantů,“ ozvala se reakce jednoho ze studentů. „Ale vždyť já jsem tak žil a dokonce jsem byl i imigrant! Můj syn, když pracoval v Bruselu, žil šťastně uprostřed marokánské čtvrti, kde byla výborná kuchyně i přátelští sousedi. Nesmíte mít prostě předsudky. Musíte si třeba holt jen zvyknout, že používají při vaření více česneku,“ odlehčil vážnost situace na závěr Karel Schwarzenberg.
————————————————————————————————————–

Reportáž ze setkání s občany ve Strážnici 2. října 2014

Kolečko Brno, Strážnice, Hodonín a znovu Brno absolvoval ve čtvrtečním odpoledni předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Ve Strážnici na něj první nedočkaví příznivci čekali bezmála s hodinovým předstihem. V restauraci Praha se potom účastníci setkání zajímali o obchvat města, nevyužité amfiteátry v zámeckém parku i co Karel Schwarzenberg říká na obnovení povinné vojenské služby či zvýšení minimální mzdy.

Karel Schwarzenberg dorazil do Strážnice sice s mírným zpožděním, ale ihned po příchodu do pivnice, kde se setkání uskutečnilo, vyzýval účastníky, aby mu pokládali otázky. „Nebojte se! Není hloupých otázek! Jsou jen hloupé odpovědi,“ povzbuzoval je host. Přítomní se nejdříve ostýchali, ale nakonec si dodali odvahy a padal dotaz za dotazem.

Je třeba přesně formulovat, co chcete
„Ví Praha, kde je Strážnice?,“ začal opatrně jeden z mužů a pokračoval. „Máme tady zámecký park, ve kterém jsou unikátní přírodní amfiteátry. Prakticky jsou ale využity jen jednou ročně při akci, která spadá pod UNESCO. Pokud by tam chtěl někdo něco uspořádat, je to obrovský problém s finančně neúnosnými náklady. Národní ústav lidové kultury je placený ministerstvem kultury a nemá zájem dát prostory k dispozici,“ povzdechl si muž. „Jediné, co vám mohu poradit, je, abyste se obrátili přímo na ministra kultury. Dejte se dohromady nějaká skupina, zajeďte za ním a snažte se celou situaci řešit. Já vám pomoct nemůžu, protože jsem v opozici,“ upozornil Karel Schwarzenberg. Stejně reagoval na dotaz Marie Vičarové, která si postěžovala, že se snažila, aby byla vybudována cyklostezka ze Strážnice do Bzence Přívozu, kde pracuje. Jedinou odpověď, kterou ovšem dostala, byla, že to nejde. „Musíte pro to ovšem něco dělat! Sám člověk nic nezmůže! Je třeba, aby se dalo dohromady více lidí, napsali jste třeba petici a bojovali za svou věc. Hlavně je třeba přesně formulovat, co chcete a jít s tím potom za politiky,“ radil ženě Karel Schwarzenberg.

Za Kalouskovu aroganci může jeho okolí
K dalšímu dotazu týkajícího se vývoje TOP 09 řekl: „Je jasné, že tady stále nebudu. První místopředseda Miroslav Kalousek je velmi schopný člověk, a když teď jezdím po krajích, tak vidím, že jsou v naší straně i velmi schopní lidé o generaci mladší než Kalousek. Po pár letech existence TOP 09 jich ještě není habaděj, ale jako starý lesník můžu říct, že přírodní obnova funguje,“ řekl s úsměvem na tváři Schwarzenberg. Dále přítomné upozornil, že se mu s Miroslavem výborně spolupracuje. Mají vzájemnou dělbu práce, která skvěle funguje. „Nám ale připadá trochu arogantní,“ zareagoval jeden z přítomných mužů. „Máte pravdu. Pokud jste ale vysoce inteligentní, a to on je, a strávíte tolik času v parlamentu, kde je průměr inteligence IQ tykve, tak potom jste namyšlenej. Tomu věřte. Je to jeho chyba, ale okolí ho k tomu svádí. Zažil jsem ho při konferencích, kde byli inteligentní lidé a tam byl mnohem skromnější a normálnější. Když mu jdou ovšem lidé na nervy blbými poznámkami, tak je poněkud namyšlený. To je pravda,“ připustil předseda TOP 09.


A tento rozhovor jsme spolu vedli ve Strážnici 2. 10. 2014.

V osmačtyřicátém roce byla vaše rodina vyhnána z tehdejšího Československa. Věřili jste tehdy, že se ještě někdy vrátíte?
No my jsme odešli sami, protože byl nejvyšší čas. Jinak by otec skončil v šatlavě. Nejdříve jsme věřili, že se vrátíme, ale připouštím, že potom jsme se dlouhý čas obávali, že už to nezažijeme.

Kde jste se dozvěděl o tom, co se děje v Praze v listopadu roku 1989?
To jsem byl právě v Maďarsku poblíž Debrecénu a tam už bylo možné vidět slovenskou televizi. Najednou za mnou někdo přišel, abych se přišel podívat na slovenskou televizi, že se v Praze něco děje. Ráno jsem se vydal zpátky do Vídně. Potom se to už zhroutilo a dokonce mne pozdravili i na hranicích.  U nás to někdy jde velmi rychle.

Kdy jste se sem potom dostal?
Asi za týden. Už jsem byl předtím ale v Praze několikrát.

Jaký to byl pocit?
Báječnej, protože jsem už věděl, že tady zůstanu a také to tak bylo.

V co jste při revoluci doufal?
Že budeme mít svobodu, což bylo to nejdůležitější a doufal jsem, co se ostatně také podařilo, že odtáhnou sovětské oddíly, které byly všude. To bylo vlastně to nejdůležitější.

Jste spokojený s porevolučním vývojem v naší zemi?
Ne!

Co vám nejvíce vadí?
Že se ostošest všude krade! To mi vadí…

Neměla být po revoluci zakázaná Komunistická strana Československa?
To je věc názoru. Myslím, že to nebylo reálné. Buďme upřímní sami k sobě. Kolik lidí tou stranou prošlo? Jich bylo prostě velmi mnoho. Myslím, že to nebylo nikdy realistické, aby byla zakázaná, protože v té straně bylo příliš mnoho lidí.

Jak se díváte na to, že opoziční ČSSD i pan prezident Zeman vystupují proti sankcím vůči Rusku?
Je mi to velice líto, protože to, co se děje na Ukrajině, je jako zrcadlo s tím, co se dělo s námi.  Pokud se dokonce člověk zabývá dějinami, a já jsem velmi často studoval dějiny, protože mne zajímaly, tak argumentace z Moskvy, když obsadila Krym, byla téměř stejná, jako když Německo provedlo anšlus Rakouska. Teď je to jako před Mnichovem. Pohraničí se cítí jako Rusové, že je Ukrajinci utlačují, jako jsme my tehdy měli utlačovat naše nebohé Němce. Je to stejný blábol jako tehdy. Putin je ale velkorysejší a oddíly, které tam nyní dělají ten bordel, jsou Putinem lépe vyzbrojeny než-li Hitler vyzbrojil tehdy. Je to ale stejné i se stejnou argumentací a my je necháme ve štychu.  Navrhuji, aby se naše vláda omluvila v Paříži  a Londýně za výkřik, který jsme Angličanům a Francouzům dělali, že nás v roce 1938 opustili,  neboť nyní děláme to stejné. Přišli jsme na to, že přesně kopírujeme jejich chování, tak všechny výtky bereme zpátky. Přiznáváme, že oni byli moudřejší, my teď děláme to stejné. My se chováme stejně zbaběle, myslíme pouze na sebe a ne na souseda. To je na tom hrozné.

Myslíte si, že lze rozpínavost Ruska zastavit diplomatickou cestou?
Pouze diplomatickou cestou ne. Musí být diplomatická jednání. To příměří jsou kecy, protože se denně střílí a denně jsou padlí. Bojuje se o letiště v Doněcku, ale je příměří. Takové příměří je prostě podvod.

Mohou potom něco vyřešit sankce?
Ano, protože přece jen trochu působí, protože jinak by tam už byli s celými tankovými oddíly. O tom jsem přesvědčen.

Je větší hrozba Rusko nebo Islámský stát?
Pro Evropu rozhodně Rusko. Pro lidi na středním východě, kdybych bydlel v Dubaji, Jordánsku, tak bych měl větší strach samozřejmě před islámským kalifátem, ale v Evropě to máme přes sousední vesnici. To je něco odlišného. Každý požár je nebezpečný, ale když se rozhoří ve vedlejší vesnici, sousedním okrese, tak je to něco jiného než v sousedním domě. Mezi námi a Ukrajinou je ještě Slovensko, kdyby bylo ještě Československo, tak přímo sousedíme. Tady je to něco jiného. Tady hoří v sousedství.

Hrozí třetí světová válka?
Myslím, že ne. Putin je velmi chladnokrevný člověk, který umí počítat. To není žádný hysterický blázen, jako byl Hitler. On by chtěl dobít Ukrajinu, ale počíná si velmi dobře. Kdyby začala velká válka, tak by to byl konec Ruska v dnešní formě, takže vynalezl podprahovou válku, kdy se snaží dobývat kousek po kousku. Je pravda, že západní mocnosti na tuto podprahovou válku neznají. Oni nejsou zvyklí na to, že někdo začne bojovat v sousední zemi s malými velice dobře vyzbrojenými oddíly, že bude obsazovat kousek po kousku. Ony byly připraveny na velkou válku.  Teď je to ale něco úplně jiného.

Mnohé jste za roky svého života prožil, jak si myslíte, že tato situace dopadne?
To ještě nevím. Buď po nějakém čase sankce zapůsobí, že musí Putin couvnout, protože Rusko není hospodářsky silné, spíše křehké. Putin strčil všechny peníze do zbrojení místo, aby vybudoval infrastrukturu a alternativní průmysl. V Rusku není hospodářská situace slavná. Po nějakém čase budou sankce fungovat a bude se muset stáhnout. Druhá možnost je, že zvítězí, sebere celou Ukrajinu a potom bude pokračovat dál k nám. To jsou dva možné scénáře… Závisí to jako vždy na nás. Nemám strach před Rusy ani před Putinem. Z čeho mám strach, je naše vlastní předposranost. Z té mám největší strach. Nikoliv z Rusů či jakéhokoliv útočníka, ale že skloníme hlavu, poděláme se a podle toho budeme jednat. Z toho mám doopravdy největší strach.

Sankce ale způsobí problém také našim firmám…
Musíme si připustit, že to, co se děje, je válka. Když vyšlu ozbrojené oddíly do sousední země, ty obsadí velké části území sousední země, když se tam střílí, tak je to podle všech klasických definicí, válka. To si musíme přiznat a válka chce vždy oběti. A protože válka není pouze proti Ukrajině, nýbrž proti celé Evropské unii včetně nás, protože kdy začal? Když Ukrajina chtěla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Když připustíme, že se smí válka dělat vůči někomu, kdo s námi chce podepsat dohodu, tak tím prakticky kapitulujeme. Dokud se válka odehrává tak, že snad ztratíme půl procenta HDP, tak zaplať Pán Bůh! Udělám pouť na Hostýn a poděkuji Pánu Bohu, protože naši dědové a otcové bojovali, museli jít střílet. Byla spousta padlých. Když my teď ztratíme jen prachy, měli bychom Pánu Bohu poděkovat.

Podrobnosti o bohatém životě Karla Schwarzenberga najdete zde

Po úmrtí Karla Schwanzenberga odvysílala Česká televize několik dokumentů o jeho životě. Moc zajímavý byl časosběrný dokument Moniky Le Fay s názvem Chůze lesem podle stejnojmenné knihy německého spisovatele, publicisty a entomologa Ernsta Jüngera. Poslední záběr filmu autoři natočili v roce 2020 a hned druhý den Karel Schwanzenberg oznámil, že odchází z politiky.
Ve snímku mimo jiné z úst knížete zaznělo:
* Falešná skromnost je nejblbější vlastnost.
* Rád bych byl ještě nějak užitečnej, ale ctižádost mne už opustila.
* Co je v životě nejdůležitější? Neposrat se!
* Příliš mnoho kecáme, nejlepší je spolu mlčet…

Na závěr filmu před titulky použila autorka Monika Le Fay citát Ernsta Jüngera, s nímž se Karel Schwarzenberg znal:
„My sami si utváříme svět, a co prožíváme, není dílem náhody. Svět je takový, jak jsme my ustrojeni. Každý z nás tedy dokáže svět změnit.“

Děkovná pouť na Svatém Antonínku v roce 2022 obrazem

Při Děkovné pouti na Svatém Antonínku se poslední srpnovou neděli děkuje nejen za úrodu, ale za všechny dary, které od Boha každý den dostáváme. Po roce dnes přišlo poděkovat i mnoho krojovaných. Byly mezi nimi zastoupeny kroje z Dolňácka, Horňácka, Nivnice, Vlčnova, ale také ze Slovenska. Věřící od účasti neodradilo ani nejisté počasí, kdy se kopec ráno ukrýval v mlze.

Tzv. ranní sloužil v 9 hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní mši svatou, které se účastnily desítky krojovaných, potom sloužil farář a děkan z Valašskch Klobouk P. Pavel Macura. Mezi krojovanými se objevili tradičně i starostové a místostarostové z okolních obcí ze všech stran okolo Svatého Antonínku. Při pohledu na některé jsem si v duchu kladla otázku, jestli zde budou v kroji i v příštím roce. Jsou totiž takoví, kteří v kroji na pouť přicházeli, i když ve veřejných funkcích nebyli. Najdou se ale bohužel i takoví, kteří se do kroje nastrojí a jdou se ukázat jen tehdy, když stojí v čele obce či města. A tato skutečnost se samozřejmě netýká pouze mužů – starostů a místostarostů, ale také jejich ženských kolegyň. Za měsíc už budeme vědět více 🙂

Každopádně všem přeji, aby na Antonínek všichni přicházeli rádi pro potěšení, nabrání sil a získání nadhledu nad tím, co se děje dole v údolí.

LeF

Na věčnost odešel vynikající zpěvák, muzikant a malíř Jura Slovák z Javorníku

Včera večer mne zastihla zpráva, že zemřel vynikající muzikant, zpěvák a malíř Jura Slovák z Javorníku na Horňácku. Vesničky, co leží, jen coby kamenem dohodil, u slovenských hranic.

Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.

Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…

Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.

Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou

Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.

„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.

Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.

Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale  třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.

Hlavní tématikou  Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.

Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil  Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.

Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky putuje s kamarády na koňských povozech k soutoku Moravy a Dyje

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).

„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.

V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.

„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.

Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.

„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A  potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…

Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková


Podzim na Nové Lhotě na Horňácku

Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková